Prosinec 2014

13. To nejhorší

31. prosince 2014 v 0:30 | Archea Majuar
13. To nejhorší

Prostředí: RPS

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: +15

Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Dostáváme se k nějaké akci... Delší akci :D Snad vás nových 5 části potěšilo. Pokračování ovšem v nejbližší době nečekejte, přibude zase více dílů za sebou až po nějakém čase. Enjoy!

Měli by jít. Jít domů, ven, kamkoliv. Protože, když zůstanou, povede to dál, než kdy mělo. To věděli oba dva, a přesto v šatně setrvali, posedávajíc na pohovce. Věděli, že se stane něco, čemu doposud nedovolili, aby se mezi nimi proběhlo, ale teď už to nemohli nijak zvrátit.

Byli sami, bylo pozdě, jistá očekávání se již rýsovala na obzoru.

A tak, aniž by postřehli jak, se octli uprostřed polibku, jenž se každým pohybem rtů stával naléhavějším a zoufalejším. Vzájemná potřeba se dotýkat druhého rostla, jejich ruce se nejprve proplétaly, pak se přesunuly na tváře, záda, boky…
Ústa se od sebe na centimetr vzdálila právě ve chvíli, kdy se Ondřejova ruka poprvé přes rifle dotkla vzrušení, jež se začalo projevovat v Igorových slabinách. Ondra tak mohl v jeho očích spatřit směs překvapení s touhou, která se na něj s mnohonásobnou razancí přenesla, když i on sám ucítil ve svém rozkroku dlaň, o níž si nikdy nemyslel, že by ji tam kdy tak moc chtěl mít.

Dráždilo jej teplo a tlak, jež jeho ruka produkovala, potřeboval ji mít blíž. V mžiku si rozepnul kalhoty, na paměti však měl, že ani za nic nesmí spěchat, a tak dál nešel, rozhodl se dát Igorovi prostor, aby se sám rozhodnul, jestli… Polknul nasucho, když nesmělý dotek jemně přejel přes stále tvrdnoucí penis. Nešlo mu do hlavy, že i jen takové nepatrné pohlazení s ním dělá divy, ale stačilo mu, se jen znovu podívat do hnědých očí, plných nejistoty, obav a žáru, a už nad tím nepřemýšlel. S Igorem bylo všechno nové a jiné, intenzivnější…

Po dalším doteku se i on odhodlal k činnosti, rozepnul Igorovy rifle, v jeho očích neviděl nesouhlas, a tak vnikl dlaní dovnitř. Překryl již viditelnou erekci svého přítele, několikrát ji stisknu, pohladil, polaskal a sledoval, jak se v jeho tváři stále více projevuje pociťované vzrušení, jak se jeho klidná maska rozpadá… Jestli kdy zalitoval toho, že se mezi ním a Igorem něco děje, tak odteď už to neudělá nikdy.

Opřel si čelo o to Igorovo, vnímal zrychlený dech svého přítele i fakt, že jeho hnědé oči již zmizely za víčky. Chvějícími se víčky.

Igor si připadal jako teenager při svém prvním sexuálním zážitku, ale nemohl jinak. Vědění, že se jej v rozkroku dotýká jeho nejlepší přítel, člověk, kterému věří, který si nečekaně našel cestu až do jeho srdce, na něj mělo rozhodující vliv. Jako v mlžném oparu vnímal fakt, kterému se zdráhal uvěřit. Fakt, že do takového stavu dostal Ondřeje on, že kvůli němu je jeho přítel vzrušený.

Možná by měli i postupovat rychleji, ale… proč? Už takhle měl mozek na dovolené, srdce si tlouklo, jak se mu chtělo, po páteři mu sjížděl jeden slastný výboj za druhým.

Pod náporem zážitků si ani neuvědomil, že zavřel oči, vnímal jen Ondrovu dlaň na své erekci a svou ruku v jeho kalhotách. Téměř ve stejný okamžik jako Ondřej se odvážil vniknout i do spodního prádla a poprvé se dotknout penisu svého přítele. Ani nedokázal popsat, jaký pocit v něm vyvolalo zasténání, jež Ondra vyslal jeho směrem.

Obě ruce započaly svou práci na vzrušení toho druhého, postupně zrychlovaly tempo, jímž dráždili, zanedlouho se pokojem rozléhala jen dvě hlasitá oddechování, mísící se s občasným stenem. Každý pohyb je vynášel výš a výš, až je na vrcholu smetla orgasmická křeč.

Igor se vzpamatoval jako první a konečně zase otevřel oči. Ondrův výraz mu vyrazil dech, podobný u něj ještě neviděl. Pootevřené rty, oči schované za víčky, zrůžovělé tváře, především z něj ale vyzařovala spokojenost, po chvíli se začal i usmívat, hodně nadšeně usmívat.

Sám na tom byl podobně, v žilách pořád cítil kolovat poslední zbytky po orgasmu, stále se i lehce chvěl. Rozhodně se cítil ukojeně a to ani nedošlo k ničemu… většímu.

"No, to si děláš kozy…" byla jediná věc, kterou byl Ondra schopen zformulovat do věty. Snažil si vzpomenout, kdy naposledy ho kdokoliv dovedl k vyvrcholení jen rukou a ke všemu tak rychle a s tak ničivým účinkem. Cítil se jako vyměněný.

"Ne, ani kvůli tobě si je dělat nebudu," reagoval Igor, což Ondru překvapilo a pobavilo zároveň.

Možná by bez vtipu, i když blbého a předvídatelného, nastalo nepříjemné ticho, takhle se ale Ondra culil jako pitomec, zatímco Igor jej obdařil trochu rozverným úsměvem. Takhle se to zdálo být správné…

3. Já tě nechci ztratit

30. prosince 2014 v 0:08 | Archea Majuar |  Já tě nechci ztratit
Já tě nechci ztratit

Prostředí: Star Trek TOS

Pár: James T. Kirk/OC, JTK/Spock

Rating: +15

Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Jelikož jsem před pár dny obdržela komentář od Moniky, zda někdy hodlám tuto povídku dokončit, tak jsem se rozhodla vydat kapitolu, kterou jsem měla zahrabanou v kompu a bůh ví proč ji dřív nezveřejnila. Upřímně řečeno si už nepamatuju, jaký jsem v době, kdy jsem první 3 části napsala, měla s povídkou záměr, ale pokud je skutečně o její dokončení zájem, mám už v hlavě nástin, jak by mohla pokračovat. Je to jen na vás :) Enjoy!

Za komentář děkuji hlavně Monice, ale také Angele a Lucik, které okomentovaly druhou část už před více než rokem... Co už, i tak díky :)) (Předešlé kapitoly najdete zde -> PRVNÍ DRUHÁ). Upozorňuji, že je to trochu jiný styl, než jakým píšu dnes. Dnes je to snad lepší. Doufám. :D

Šel jsem se zrovna podívat za Kostrou na ošetřovnu. Dostal jsem chuť na trochu brandy, ale v tom jsem uslyšel hlášení:

,,Zdravotnický tým na můstek!"

Sulu? Proč to říkal Sulu? ptal jsem se sám sebe. Když tam nejsem, tak to hlásívá Spock...

Pochopením jsem vytřeštil oči. Přiměl jsme své nohy k pohybu a doběhl k výtahu. Cestou nahoru jsem v duchu nadával, proč ta debilní vozítka mají tak malou rychlost. Když jsem po pětadvaceti letech a čtyřech měsících vystoupil, spatřil jsem, kterak je na nosítka nakládán...

,,Shankone?!" vydechl jsem. ,,Co se stalo, Sp..."

Automaticky jsem hledal odpověď u prvního důstojníka, ale nemohl jsem se jí dočkat. Zrovna jej kolem mne pronášeli. Rovněž na nosítkách.

,,Co se stalo?" uklidnil jsem jakž takž svůj hlas.

,,Sám nevím, kapitáne," ozval se Scotty. ,,Pohodička, klídek a najednou sebou ten mladej švihnul a zem. Koukáme na něj, třesem s ním a po chvíli další rána. Spock se svalil taky. Teda já nevím, kapitáne, ale muselo to bejt zatraceně silný, když to porazilo dva vulkánce najednou."

,,Děkuji, Scotty," díval jsem se zamyšleně před sebe. Buď mi na palubě někdo likviduje vulkánce anebo... A co já vím? otočil jsem se k odchodu. Nebyl jsem odborník na vulkánskou anatomii, psychologii, sociologii a bůh ví ještě jakou m/gii. Vyrazil jsem na ošetřovnu.

,,Máš něco, Kostro?" houknul jsem na doktora už ode dveří.

,,Ne, Jime," nevzhlédl od přístroje na kontrolu životních funkcí McCoy. ,,Jsou to vulkánci, potřebuji více času."

Protočil jsem oči. Když šlo o doktorskou věc, uměl být Kostra nadmíru klidný, zatímco já si málem rval vlasy. Netrpělivě jsem stepoval příteli za zády. Měl jsem strach o oba... své vulkánce. Nejlepší přítel a milenec tady leželi a nejevili okem viditelné známky života.

,,Těžko říct, Jime, jejich mozky se nacházejí se stavu kómatu. Bojují proti nějaké infekci či nemoci, to ti řeknu až po přezkoumání vzorků krve. Teplota jim nebezpečně klesá a zpomaluje se dýchání. Přístroje je budou udržovat při životě. V tuto chvíli je to to jediné, jak jim můžeme pomoci." pronesl nakonec Kostra svůj verdikt.

Přikývl jsem.

,,Jestli chceš nějak pomoct," chytil mě McCoy za rameno. ,,Mohlo by jim prospět, kdyby na ně někdo čas od času mluvil."

,Dobře," souhlasil jsem. Alespoň něco jsem mohl udělat. Dal jsem si židli mezi postele, sedl si a otevřel ústa. Připadal jsem si jako idiot. To si tady mám mluvit sám pro sebe? Chvíli mi trvalo, než ze mě spadl původní podivný pocit, ale pak už to šlo samo.

Měl jsem plnou hlavu toho, jak velkou starost o oba mám. Navíc, co by mi řekli na USS Vespone, kdybych jim nového člena posádky přivezl v bezvědomí? Mluvil jsem a mluvil, o tom, jak mi je Spock blízko, přestože se to nemusí tak jevit, že ho mám rád, i přes jeho chlad, a že bych za něj dal kdykoliv život. V Shankovi jsem zase viděl mladé a nesmírně živé stvoření, které mě rozpalovalo a fascinovalo. Seděl jsem tam skoro tři hodiny.

Když se začala klížit víčka, zvedl jsem se, naposled na oba dva pohlédl a odešel si do kajuty zdřímnout. Příliš klidně jsem ale nespal, ale příliš jsem se tomu nedivil. Vždyť jsem byl odtrhnut od dvou lidí, dvou vulkánců, které jsem miloval… Alespoň tedy jednoho z nich.



Ošetřovna se stala mým domovem. Na můstku mě nebylo potřeba, trávil jsem tedy čas rozjímáním mezi svými nejbližšími. Spockův stav se příliš neměnil, Shankonův se lepšil. McCoy předpokládal, že se co nevidět probere.

"Měl by ses jít najíst, Jime," vytrhnul mě z myšlenekm Kostra.

"Nejsem hladový."

"Ty možná ne, ale já ano. Jdeme," vytáhl mě nekompromisně na nohy a já jsem se nebránil. Neměl jsem chuť ani vůli se hádat. Bylo mi smutno. Ano, velký kapitán Kirk se utápěl ve smutku. Hodil poslední štěněčí pohled na postele za sebou a nechal se McCoyem odvést do jídelny.

Po cestě mi padl pohled na stěnu, na kterou mě před krátkou dobou Shankon přirazil a políbil. Zlehka jsem se usmál.

Na oběd jsem toho moc nespořádal, ale podle doktorova Aspoň shodíš ten pupek to nejspíše stačilo. Když už jsem byl venku z ošetřovny, využil jsem toho a šel zkontrolovat můstek. Ani mě příliš nezajímalo, že se Scotty v křesle rozvaluje jako líný kocour a u kormidla je jenom Sulu. Mrknul jsem na místo, kde obvykle sedával Spock a pocítil jsem bodnutí u srdce, když jsem tam spatřil Chekova. Ruský mladík byl velmi schopný, ale tak nějak jsem doufal, že to všechno byla jen noční můra a mí vulkánci jsou v pořádku.

Očividně to jen špatný sen nebyl, ale o dost se zlepšil, když jsem dorazil na ošetřovnu.

,,Shankone?" vydechl jsem. Zelené oči se na mě unaveně dívaly z postele.

,,Rád tě vidím, Jime," zašeptal. Přešel jsem k němu a sevřel jej v náručí. Podle všeho už měl normální teplotu. Hřál jako kamna. Pohladil jsem jej po vlasech a odtáhl se.

Shankon se na mě slabě usmál a pak znovu zavřel oči. Tentokrát už jen spal.



Znovu jsem vysedával o lůžek mých přátel. Shankon sice byl stále unavený, ale aspoň nějaká konverzace s ním byla možná. Hlavně jej zajímalo, co se stalo.

,,McCoy to vyhodnotil jako mutaci chřipky, která má účinek pouze na vulkánce," prozradil jsme mu doktorovy závěry. ,,Šlo o náhlé oslabení organismu."

Shankon přikývnul a pohlédl vedle. Pak se zadíval na mne.

,,Spock není čistokrevný vulkánec. Proto mu to zřejmě trvá déle," pokrčil jsem rameny. Přestože jsem měl stále o Spocka obavy, nálada se mi díky Shankonově lepšící se kondici odpoutala od bodu mrazu.

Naklonil jsem se k němu a spojil naše rty v něžném polibku. Pohladil jsem jej ve vlasech, černých jako bezhvězdná noc.

Odtáhl jsem se a pozoroval, kterak zelené duhovky zmizely za únavou klesajícími víčky. S úsměvem jsem se opřel o opěradlo a zadíval se na strop. V tu chvíli jsem byl moc rád, že jsem to se Shankonem zkusil. Rozvíjelo se to velmi slibně.

Zabloudil jsem pohledem po místnosti, až jsem skončil u Spocka a ten k mému překvapení pomalu otvíral oči.

Vyskočil jsem na nohy. Hnědé hloubky zmateně zamrkaly a pak se zahleděly mým směrem. Vycenil jsem zuby ve svém nejzářivějším úsměvu. Nahnul jsem se, že Spocka obejmu, ale nakonec jsem se stáhnul zpět. Zřejmě by mi za takový projev citů nepoděkoval, takže jsem své veselí spolknul a spokojil se s přátelským stiskem ramene.

"Vítám vás zpátky, Spocku," smál jsem se na jeho udivenou tvář.

"Děkuji, kapitáne, mutace chřipky?" zněla otázka.

"Ano," kývnul jsem klidně. Spíše by mě zděsilo, kdyby se na to hned nezeptal. To by to s ním muselo být vážné.

"Mohu dostat trochu vody?"

V mžiku jsem popadnul skleničku a napustil mu do ní vlažnou tekutinu. Hltavě ji vypil a zmatení v očích vystřídal vděk.

"Děkuji, Jime," řekl Spock, načež okamžitě upadl do spánku.

"Není zač, příteli," odpověděl jsem, přestože jsem věděl, že už mě neslyší. Odložil jsem skleničku a zaujmul znovu místo na své židli.

Byli zpátky.

12. To by nikdy neřekl?

29. prosince 2014 v 0:27 | Archea Majuar
12. To by nikdy neřekl?

Prostředí: RPS

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: R

Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Jedeme dál :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Monice, ká a Nu. :)

Přestože za sebou máte už několik set vystoupení, stále vámi před začátkem vystoupení cloumá alespoň mírná nervozita. Můžete kouřit, můžete se přežírat, můžete ji zvládat jakkoliv a třeba i překvapivě a příjemně.

Stačí, když stojíte kousek od jeviště, za oponou a zamyšleně zíráte někam do neznáma. Vaše mysl je plně zaměstnána vzpomínkami na den, kdy jste v místní koupelně udělali mílový krok vpřed. Krok, který už z vaší paměti nikdo nesmaže.

A ve chvíli, kdy vás něčí ruce popadnout za ramena a odhodí do temného zákoutí, zapomenout ani nechcete. Vzápětí totiž prožíváte deja vu, neboť vaše rty se ocitají pod útokem druhých, stejně dominantních, jako jsou ty vaše, ale přesto tak sladkých a jemných, že kolena máte náhle jako z rosolu.

Jste opření o tvrdou stěnu, zatímco váš hrudník je nalepen na tělo vašeho přítele, pozvedáte ruce a ač to již není možné, podvědomě se ho snažíte dostat ještě blíže k době. Pouštíte jeho neodbytný jazyk do svých úst, mazlíte se s ním a necháváte jeho majitele, aby celý polibek řídil. Cítíte jeho ruce na svých bocích, vzápětí se však přesunují pod vaše triko.

Hřejivé dlaně mapují kůži na břiše, žebrech, dostávají se dokonce až na hrudník, unikne vám tichý sten, kterému jste vlastně ani nechtěli zabránit. Vnímavý přítel vám za něj na oplátku věnuje několik dalších pohlazení a nečekaně také slaboučké kousnutí do rtu, čímž z vás vymámí další zvuk.

Toužíte po dalších dotecích, ale víte, že na to není vhodná doba a tak, když váš přítel o krok ustoupí, nijak neprotestujete. Jen se na něj udýchaně díváte, zjištění, že se na něj dokonce hloupě usmíváte, vás ani nepřekvapuje.
Šok se dostavuje až poté, co sám sebe slyšíte říkat:

"Máš pak chvíli čas?"

Příjemné teplo se vám rozlije tělem, když odpovědí vám je přikývnutí, rozhořivší se plamínky v jeho očích si nejspíše jen představujete, přítelův úsměv ale skutečný beze sporu je.

Nechcete se rozejít každý jiným směrem, pořád vás to táhne k sobě, uvědomujete si, že ta přitažlivost je stále silnější. Nemůžete jí odolávat věčně, ale nyní musíte. On udělá první krok… v dalšímu mu ale zabráníte. Znovu si ho přitáhnete k sobě, věnujete mu poslední, rychlý dotek rtů a pak sami odcházíte zpět do šatny.

Za sebou slyšíte jen zalapání po dechu. Nervozita se rozplynula kdesi v průběhu věcí minulých…

Bod zlomu

28. prosince 2014 v 14:37 | Archea Majuar
Bod zlomu

Prostředí: Agentura Jasno (Psych)

Pár: Shawn Spencer/Carlton Lassiter (shassie)

Rating: +12

A/N: Nepředpokládám, že tenhle fandom někdo bude číst, ale jeho psaní mě prostě baví. Během tvorby jsem poslouchala písničku, která zazněla přímo v seriálu... Songfic to není, ale zakomponovala jsem ji do textu. Enjoy! :)

Za komentáře k minulé povídce děkuji Profesorovi :))


Shawn Spencer se pro jednou nechoval vůbec hlučně. Posedával na policejní stanici na jedné z laviček, oříškovýma očima fixoval muže na druhé straně místnosti. Byl v koncích. Už mu docházely nápady a cítil se doslova zoufale. Už přes rok se snažil získat jeho pozornost, respekt a náklonost.

Díky svému stylu neměl o pozornost nouzi, jenže Lassiter neoplýval pochopením pro jeho smysl pro humor. Spíše se snažil tvářit, že nemá, tím si Shawn jistý. Se svými pozorovacími schopnostmi dokázal na Lassieho obličeji rozklíčovat i minimální náznak úsměvu, který se na jeho rtech občas objevil i v případě, že se týkalo napálení jeho osoby. Ne, nestávalo se to často, ale pro Shawna to byly skoro vánoce.

Well i'd like to think i'm the mess you'd wear with pride.
Like some empty dress on the bed you've layed out for tonight.

Dokonce si byl jistý, že Lassiterovi na něm záleží. Prozradil se, když se téměř soucitně zatvářil při pohledu na Shawnovu ortézu, se kterou chodil jen s obtížemi. Tohle Spencer považoval za malé vítězství. Jenže od té doby utekla spousta času a v posledních pár týdnech si od něj drží Lassie takový odstup, jaký jen při podobné práci může.

Doufal, že než dojde na stanici, tak ho napadne, proč si dnes popovídat s Lassiem, ale měl v hlavě vymeteno. Možná by na to měl rezignovat… Ne, když už tady je, tak něco provede. Přece neodešel od přímého přenosu závodu v pojídání vařené kukuřice zbytečně, ne?

Zvedl se z lavičky a cítil se, jako by zestárnul o pár let. Rozešel se, ale nějak mu chyběl elán. Jako ve snu dorazil k Lassieho pracovnímu stolu. Otevřel ústa k pozdravu, ovšem zvednutá ruka hlavního detektiva jej donutil svůj záměr přehodnotit.

Maybe i'll tell you sometime.

"Nic neříkej, Spencere," pozvedl Lassiter chladné, modré oči k mladšímu muži. "Nechci s tebou o ničem diskutovat, žádné stupidní debaty o mé kravatě, o deset let starém obleku, o mých uších ani o veverkách. Nemám na tebe náladu. Prostě se seber a vypadni."

Time. Sometime.

Shawn jen zůstal stát, zíral do těch nebesky modrých očí, studených jako led. Lassie, to ne…

"A nejlíp už se nevracej," mrknul na něj detektiv, pohrdavý úšklebek na rtech. Posunul se v křesle a změřil si Spencera pohledem. "Jenže to od tebe nemůžu chtít, ty mi budeš otravovat život nadosmrti, viď?"

And you were right.

V tu chvíli Shawn pochopil. Pochopil, že si všechno namlouval. Ne, Lassiter se někdy jeho vtípkům nepousmál, ten pohled na zraněnou nohu musel být škodolibý… On ho skutečně nenávidí, jeho oči… byly dost výmluvné.

Right.
Zavřel pusu, stiskl rty a přikývnul.

"Ne, nebudu," zodpověděl otázku pevně, přestože uvnitř se třásl potlačovaných pláčem. Ranilo ho to víc, než by kdy čekal…

Lassiter pozvedl obočí údivem.

"Cože?"

"Už tě nebudu otravovat, Lassie," zopakoval Shawn. "Jen…" hledal správná slova, pro to, co chtěl vyjádřit. "Jen jsem chtěl být tvůj přítel."

Snažil se neznít smutně, zklamaně, ale dle Lassiterovy změny výrazu v obličeji mu bylo jasné, že neuspěl. Alespoň se pokusil na tváři vykouzlit smířlivý úsměv. Jestli se mu ten povedl, netušil. Otočil se ke staršímu muži zády a rychlým krokem opustil stanici.

You were right.

Jen si nalhával, že Lassie není takový, že má nějaké city. Prostě tomu chtěl věřit…

Ne, tady nemohl zůstat. V jeho bytě to bylo příliš depresivní. Neměl tu televizi, x-box a ani nic k jídlu. Ani nevěděl, proč šel k sobě domů… Asi z opatrnosti. V sídle agentury by mohl potkat Guse, který by na něm bez problémů poznal, že s ním není něco v pořádku. Neměl chuť se zpovídat.

Mohl by se jít aspoň projít. Sebral ze stojanu bundu a opustil byt, sešel dolů, kde otevřel domovní dveře a pohled mu okamžitě padl na lavičku před vchodem. Lassie?

Outside by your doorstep
In a worn out suit and tie

Vrchní detektiv seděl před jeho bytem, obličej v dlaních. I při svých sto devadesáti centimetrech se zdál ztracený… Shawn měl pocit, že tam jen stojí a dívá se na Lassieho snad hodinu, nemohl odtrhnout oči. Lassiter nikdy nedal na sobě znát žádnou slabost a teď? S rostoucím tlakem v oblasti žaludku sledoval, jak Lassie zvedá hlavu a náhle se mu dívá přímo do očí.

I'll wait
For you to come down

Vstává a jde blíž k Shawnovi, nerozhodně postávajícímu na prahu. Jeho pohled je… jiný. Jako by ten muž před pár hodinami na stanici byl úplně někdo jiný, uvědomil si Shawn, když se na něj Lassie díval se strachem a nejistotou v očích, modrá ještě nikdy nebyla intenzivnější.

Zářila, neskutečně nádherně zářila, až pálila, ale Shawn její sílu vstřebával, bylo v ní toho mnohem víc. Maska nenávisti z nich nadobro zmizela, pravé emoce vypluly na povrch a Shawn… se v těch očích utápěl.

Where you'll find me
Where we'll shine
Proto se lekl, když Lassie promluvil:

"Já… odpusť," díval se na něj vážně. "Doháníš mě k šílenství, jak vždycky vyrukuješ s bláznivou teorií, která se časem ukáže jako správná, zesměšňuješ mě, kde můžeš, schováváš mi věci, šéfka tě má raději než mě…"

Outside by your doorstep
In a worn out suit and tie

Shawn tušil, že Lassieho seznam má nesčetně mnoho položek a rozhodl se konat. Uchopil detektiva za zadní stranu krku a umlčel jej svými rty. Nepohnul jimi, jen se dotýkal těch, kterých už tak dlouho chtěl. Lassie ztichnul a Shawn postřehnul, jak se zachvěl.

I'll wait
For you to come down

Přitáhl si mladšího muže k sobě, objal jej dlouhými pažemi a tentokrát políbil on jeho. Jemně ochutnával rty, jež uměly vyplodit za den neuvěřitelnou sadu nesmyslů, ale které byly také jediné, jimž to dokázal odpustit.

Shawn si spokojeně povzdechl, když kolem sebe ucítil Lassieho ruce, natisknut na detektivovu hruď opětoval jeho polibky. Každým z nich jeho náklonost vůči Lassiemu rostla, prázdnota v jeho nitru se zaplnila.

Where you'll find me
Where we'll shine

"Mám tě rád," uslyšel ten nádherně hluboký hlas, když se jejich rty oddělily. "Jenom jsem si to nechtěl přiznat," zašeptal mu do ucha, jakmile si Shawn položil hlavu na jeho rameno.

Shawn jen vrchního detektiva pevněji sevřel v náručí a oddával se tomu slastnému pocit, že v něm měl nakonec pravdu.

Outside by your doorstep
In a worn out suit and tie
I'll wait
For you to come down
Where you'll find me
Where we'll shine

11. Švihlé ruce 2

27. prosince 2014 v 0:18 | Archea Majuar
11. Švihlé ruce 2/2

Prostředí: RPS

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: R

Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Přináším druhou část, konečně se schyluje k... no, k akci ne. To až příště. :D Enjoy!

Váhal jsem, kde začít, čelo, nos, ústa… rozhodl jsem se pro tváře. Natáhnul jsem ukazováček a zanořil jej do sladké hmoty.

Na prstu mi ulpěla vrstva šlehačky, kterou jsem následně nechal zmizet v puse. Zavřel jsem na moment oči, a když jsem je otevřel, díval jsem se přímo do těch Igorových, překvapených. Jak by také mohl něco takového předpokládat, že…

Tentokrát jsem prstem obkroužil jeho ústa a bílou dobrotu olíznul, postupoval jsem pořád výš a svým způsobem jeho tvář čistil. Stále si musel připadat ulepeně, ale jelikož neprotestoval, nechal jsem případné pochybnosti být. Avšak raději jsem se nyní vyhýbal jeho pohledu, neměl jsem odvahu se podívat na to, co říkají jeho oči.

Při posledním soustu jsem zjistil, že troška šlehačky zůstala na Igorových rtech. Zahleděl jsem se na ně a přejel palcem po tom spodním a už jsem chtěl ruku stáhnout, ale nebylo mi to umožněno. Ucítil jsem jistý stisk na zápěstí. Pozvedl jsem zrak.

Ne… vůbec se na mě nedíval hladově, vůbec ne tak jako já před chvílí na něj. V očích mu hořelo něco, co jsem tam viděl poprvé a čemu jsem okamžitě propadnul. Jen jsem na něj zíral a téměř nevnímal, že mi odtáhl ruku stranou a zmenšil už tak zanedbatelnou vzdálenost mezi námi.

A náhle mi došlo, o co se snaží. Ale místo šokovaného vykulení očí a úskoku stranou, jako bych to udělal před rokem, jsem pouze natočil hlavu a bez váhání se poprvé dotkl svými rty těch jeho.

Možná to ani nebyl dotek, jen ulepené pohlazení, protože vzápětí nás vyrušilo zavolání našich jmen a otevření dveří. Museli jsme zpět na jeviště. V pravou chvíli jsme od sebe stačili ustoupit, nasadit absolutně klidné masky a čelit Míšovu nadšení, že nás našel. Už si prý myslel, že jsme utekli, abychom nemuseli hrát další jídlo zahrnující hry.

Igor si konečně umyl obličej a vydali jsme se směrem k pódiu. Když jsem vcházel před diváky, mimoděk jsem si zkousnul ret. Dodatečně jsem se rozechvěl při pomyšlení na dotek Igorových úst na svých a na to, jak nádherně chutnaly po šlehačce…

Norská noc

26. prosince 2014 v 0:14 | Archea Majuar
Norská noc

Prostředí: RPS

Pár: Bard Ylvisåker/Vegard Ylvisåker

Rating: +15

Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Přeji krásný 2. svátek vánoční :D Protože trávím hodně času s ichtylem jménem Nikki-Oesh, která sdílí mé nadšení pro songy bratrské skupiny Ylvis (The Fox, Stonehenge, Jan Egeland, Trucker's Hitch...), tak jsem se ani nebránila jejímu nátlaku, abych napsala něco i na tyhle přinejmenším sympatické Nory. Ano, je to incest, takže pokud je vám proti srsti, raději se odeberte do jiných končin. Těm ostatním se snad bude povídka líbit :) Enjoy!

Když se Bard uprostřed noci probudil, do citlivých očí jej praštilo světlo, vycházející zpod dveří do ložnice. Natáhl se na noční stolek pro mobil, aby zjistil, že jsou čtyři hodiny v noci. To ještě Vegard pracuje? Povzdechl si a převalil se na záda. Hlavou mu prolétla myšlenka, jestli má vážně vstávat. No, možná by se mohl rovnou zajít napít.

Odhodil peřinu, spustil nohy na zem a postavil se. Jen v tílku a spodním prádle opustil pokoj a s přimhouřenými víčky vešel do hlavní místnosti apartmánu. Pohled mu padl na jeho staršího bratra, sedícího v křesle. Nakláněl se nad konferenčním stolkem, okusoval propisku, na čele vrásku, jež se mu tam tvořila, když nad něčím horečně přemýšlel. Vlasy měl ovšem dokonale upravené jako vždy, černé jako uhel, dva osamělé prameny mu po stranách padaly do obličeje.
Byl prostě nádherný, uvědomil si Bard už po několikáté, přesto jej to zjištění stále překvapovalo.

Odtrhnul oči od výjevu před sebou a zamířil do kuchyně, kde si nalil sklenici vody a opřel se zády o linku. Byl zvědavý, jestli jej Vegard zaregistruje, ale nic tomu nenapovídalo. Jeho bratr zíral do papírů a zřejmě se plně soustředil jen na práci.

Bard neměl rád, když Vegard takto ponocoval. V poslední době to dělal až příliš často. Chodil spát kolem šesté ráno, vstával po jedné a zbytek dne s ním nebyla rozumná řeč. Potřeboval by pauzu, delší dovolenou nebo cokoliv, aby se zase dal dohromady. Netušil, jak dlouho mu budou ke zlepšení nálady stačit jejich objetí, letmé doteky rtů a něžná slova.

Prozatím Bardova snaha o povzbuzení svého bratra a odvedení jeho myšlenek jinam přinášela ovoce, Vegard mu pak většinou usnul v náruči, dalšího dne byl plný energie, sršel vtipem a všechno bylo jako dříve. Než přišla další, té dnešní podobná noc, kterou Vegard strávil přemýšlením nad prací, neschopen ji nechat nedokončenou a bezstarostně zamhouřit oči.

Odložil sklenici a vydal se k druhému muži, shrbenému nad stolem. Postavil se za křeslo, naklonil se a umístil dlaně na ramena svého bratra, který jako na povel odložil propisku a opřel se.

"Jeg håpetdu ville komme," )1 zaklonil hlavu a zadíval se na Bardovu tvář. Potřeboval ho. Potřeboval, aby mu uklidnil myšlenky, aby ho přiměl nechat práci na později, aby tu prostě byl…

Bardových rtů se dotkl úsměv, když odhrnul jeden z neposedných pramenů z Vegardovy tváře. Koutkem oka zahlédl, jak k jeho vlasům míří dlaň, vzápětí už na zátylku ucítil lehký tlak, a tak se ještě více opřel o křeslo a nahnul se nad Vegarda, jenž si jej přitáhnul k polibku.

Bard netušil, proč jeho blízká přítomnost Vegarda natolik uklidňuje. Jenže... výsledky byly natolik viditelné, že se vlastně nikdy nevzmohl na jakýkoliv protest. Udělal by pro svého bratra cokoliv, tím si byl jistý, v hloubi duše jej ovšem stále děsila otázka, jak daleko je ochoten zajít. Miloval jej a Vegard jeho, jejich vztah se pohyboval v určitých mezích, jenže budou schopní v nich navždy setrvat?

To nevěděl, ale když se tak ponořil do polibku, nechal Vegarda, aby se mu prohraboval vlasy, a sám jej hladil po tváři, něco mu začalo docházet. Pokud to bude chtít sám Vegard, pokud na něj upře ty upřímné, hnědé, prosící oči, tak si byl Bard téměř jistý, že v jeho silách nebude jej odmítnout.

Sjel dlaněmi na Vegardův hrudník a v tu chvíli, jako by Vegard čekal právě na tuto noc, Bard pocítil, že něco je jinak. Roztáhl prsty a pomalu přejížděl po tenkém tílku, kryjícím bledou kůži, a vnímal, jak se jeho bratr chvěje. Víc než dřív… Čím níže své doteky směřoval, tím více si všímal změn ve Vegardově chování. Z jeho rtů vyšel sten a pak se odtáhl, trochu se v křesle natočil Bardových směrem, aby na něj lépe viděl.

Bard se jen díval, jak bere jeho ruku do své a vede ji až k podbřišku, ještě kousek… dokud dlaní nepřikrýval něco, co by určitě neměl. Jenže když jím samotným zacloumal prvotní záchvěv vzrušení a do jeho udivených očí se dívaly ty Vegardovy, touhou zamžené, prosící, k tomu pod nimi tušil líbáním zrudlé rty, pootevřené kvůli zvětšené potřebě kyslíku…
Přes pyžamo stisknul tvrdost a samotnému se mu téměř podlomila kolena z výrazu, jenž se objevil na Vegardově tváři.

Přejel přes celou délku, pak znovu, až se Vegardovo dýchání stalo hlasitějším, jeho oči se zavřely. Druhou rukou chytil mladšího muže za tílko, jako by potřeboval stabilitu, přestože seděl. Ale nemohl jinak, potřeboval nějakou jistotu ve chvíli, kdy netušil, jestli se mu všechno jen zdá, nebo je jeho bratr opravdu tady a dává mu to, po čem touží.

Bard jen nehnutě stál, upřeně zíral na Vegardovu tvář, neschopen se podívat níž. Jeho dlaň vklouzla pod látku a začala se rychle pohybovat po tvrdé délce, nedokázal a ani ji nechtěl zastavit, prostě pokračoval, ačkoliv mu slyšel ten tichý hlas, šeptající, že tohle není správné. Nepříjemný kárání bylo však záhy umlčeno Vegardovýma očima, které se znovu otevřely a neomylně se zadívaly do těch Bardových.

Jen koutkem oka spatřil, jak si Vegard zkousnul spodní ret, a pak pocítil, jak mu na dlani ulpívá horká tekutina. Než stačil cokoliv dalšího udělat nebo nad něčím zapřemýšlet, Vegard si jej přitáhl k polibku, jemnému, uklidňujícímu, vděčnému. Bard se do něj položil, intimita toho doteku byla neuvěřitelná, vyjadřoval jím veškerou lásku, jakou choval ke svému bratrovi a která se stejnou intenzitou proudila k němu.

"Takk…" )2 poděkoval Vegard tiše, když se jejich rty oddělily. Palcem pohladil Barda po tváři a oplatil mu úsměv, jenž se rozzářil na jeho tváři.

Pak vstal z křesla a postavil se před něj. Bard měl tušení, že mu chce "pomoc" oplatit, ale už nebylo potřeba. Podvědomě se otíral o zadní část opěradla a… Vegard se pousmál, načež vzal Barda za ruku a dovedl jej do jeho ložnice.

Bard, stále lehce zmaten z toho, co se právě odehrálo, se zanedlouho vzpamatoval natolik, že se dokázal přimět převléknout. Vegard se někam vypařil, což mu přišlo zvláštní. Po dnešku si už sice nemůže být ničím jistý, ale stejně mu to nedalo a vydal se znovu za bratrem. Našel ho sedět na své posteli.

Vegard k němu vzhlédl, v očích podivný lesk.

"Jegoverdrevdet?" )3 zeptal se Barda chvějícím se hlasem.

Došlo mu, co se právě stalo. Že tímhle už hranici definitivně překročili. Ale když ono to bylo tak lákavé a jevilo se to tak správně, když mu Bard vyhověl… Když mu porozuměl.

"La detvære," )4 vyhrkl Bard to první, na co pomyslel. Udělal to rád a… při pohledu na svého, právě pookřávajícího bratra, by to udělal bez váhání znovu. Došel si k němu, objal jej okolo ramen a nechal jej, aby se k němu přitulil. Probíral se mu vlasy a vdechoval jejich vůni ještě dlouho poté, co Vegard usnul klidným, bezstarostným spánkem.

)1 - "Doufal jsem, že přijdeš.
)2 - "Díky."
)3 - "Nepřehnal jsem to?"
)4 - "Nech to být."

10. Švihlé ruce 1/2

25. prosince 2014 v 0:07 | Archea Majuar
10. Švihlé ruce 1/2

Prostředí: RPS

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: R

Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Přeji krásný 1. svátek vánoční :) I dnes mám pro vás menší dárek v podobě kraťoučkého střípku, který je (původně) paradoxně o něco delší... Ale protože chci zachovat délku jednotlivých částí, rozdělila jsem Švihlé ruce na dvě. Užívejte si svátky/prázdniny/dárky/kombajny... Enjoy!

Jen šílenec může vymyslet hru, během níž patláte svému kolegovi po tváři i po triku všelijaké jídlo, počínaje šlehačkou přes tucet vajíček, kečupem konče. Celkem mi bylo jedno, že zapatlám Richarda, na toho jsem neviděl, ale koutkem oka jsem pozoroval, jak Míša ďábelsky nakládá s Igorem.

Obličej měl samou šlehačku, kostým byl poznamenán něčím červeným, moukou a jen Michal věděl čím ještě. Instinktivně jsem zavřel oči, když Míša šlehačku dozdobil kakaem… Poměrně hlasitě jsem si oddechl, jakmile zazněl Danův zvonec.
Geňa se ani nenamáhal jít kamkoliv, prostě nános na sobě utřel do nějakého kostýmu, Míša udělal totéž a mohl se smíchy potrhat z pohledu na to, co stvořil. Jak jsem tušil, Igor rezignoval na utírání a odešel s omluvou, že tohle vyžaduje návštěvu koupelny. Vody se zachtělo i mně.

Po chvíli jsem Igiho následoval a překvapil jej v momentě, kdy zaraženě koukal do zrcadla. Ani jsem se mu nedivil. Jeho hlava připomínala ušpiněného sněhuláka. Umyl jsem si ruce a rozhodl se na něj počkat, ať se na jeviště netrousíme jeden za druhým.

Netušil jsem proč, ale pořád nic nedělal, po chvíli jen obrátil svůj pohled ke mně. Nemohl jsem vidět, jak se tváří, z šlehačkou pokryté tváře jsem spatřil pouze jeho hnědé oči, jejichž výraz mě ale zastihnul nepřipraveného. Polknul jsem a cítil se, jako by se mi Igor díval až do duše.

Jeho pohled neztratil na intenzitě, ani když bylo ticho přerušeno šustěním, jak mu z ramen spadla nějaká část kostýmu. V hlavě jsem měl vymeteno, nedokázal jsem si odůvodnit, proč se na mě tak dívá a co očekává…

Najednou mě napadlo něco, co jsem okamžitě zhodnotil jako zvrácené. Ovšem nepočítal jsem s tím, jak na to zareaguje tělo, že se mi začnou sbíhat sliny, že se mi zrychlí tep a že napřáhnu ruku a bez přemýšlení to udělám.

Váhal jsem, kde začít, čelo, nos, ústa… rozhodl jsem se pro tváře. Natáhnul jsem ukazováček a zanořil jej do sladké hmoty.

Our Private Hell 4/4

24. prosince 2014 v 0:07 | Archea Majuar |  OPH
Our Private Hell 4/4

Prostředí: RPS

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: +18



Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku

A/N: Závěrečná část, snad se bude líbit. Veselé vánoce! :)

Za komentáře k minulé části děkuji Sunshine, ká a Ann :)

Druhý den přišel příliš brzy. Ondra se rozvaloval na posteli, zatímco Igor se už stačil nasnídat a převléct. Prostě se mu vůbec nechtělo zpátky do Prahy, kde si jen tak nemohl písknout a mít Igora celý den pro sebe… S povzdechem se vyhrabal z peřin a doslova proletěl koupelnou. Když z ní vylezl, usadil se v křesle naproti Igorovi, jenž si podpíral hlavu a měřil si jej pohledem.

"Co je?" zeptal se ho Ondra trochu vyveden z míry. Igor ale neodpověděl, jen se dál ještě chvíli díval, ale pak vstal a začal se přehrabovat ve svém zavazadle.

Ondrovi se honilo hlavou jen jediné… Měl by využít každý moment, který stráví společně. Kdo ví, kdy zase budou moct takhle vypadnout ven, pryč, prostě utéct od všeho. A tak se přistihl, že je najednou na nohou, pokládá ruce na Igorovy boky, otáčí ho k sobě čelem a po krátkém navázání očního kontaktu jej líbá na překvapeně pootevřené rty.

Natisknul se na jeho tělo, první záchvěvy vzrušení se dostavily. Igor nejprve na jeho pozornost reagoval zdrženlivě, zanedlouho už mu odpovídal stejně náruživě a vůbec se nebránil, když jej druhý muž zády narazil na dveře. Možná by se mu takhle těsně před odjezdem do něčeho takového nechtělo, kdyby neměl z Ondrova chování pocit, že je to jiné.

Jeho sevření bylo podivně silné, skoro zoufalé, stejně jako útok jeho rtů. Docházelo mu, co se děje, a veškeré zárodky protestu udusil hluboko v sobě. Místo toho se do polibku ponořil, vychutnával si váhu druhého těla na svém, jak hřálo, jak jej tisklo na tvrdé dveře za ním, jak si ho podmaňovalo…

Vnímal horko, které se přes něj valilo a projevovalo se na rostoucí tvrdosti v jeho slabinách, otírajících se o Ondrovy, jenž na tom byl podobně. Jejich ústa se s mlasknutím oddělila.

"Můžu si tě vzít?" zeptal se mladší muž, hlas roztřesený nejistotou a narůstajícím vzrušením.

Igor by zřejmě otázku považoval za lehce hloupou, ale náhlá jemnost, jež se vkradla do tak prosté otázky, mu vzala všechna slova, pouze souhlasně kývnul. U srdce jej zahřála radost, která se zatřpytila v Ondrových očích. Ty mu ale vzápětí zmizely z dohledu, jelikož byl otočen čelem ke dveřím, automaticky si na ně položil dlaně, na šíji jej zašimral nos.
Přejížděl po jeho krku a odváděl pozornost od Ondrových rukou, pracujících na riflích svého přítele. Pak mu je stáhl ke kolenům i se spodním prádlem, neodolal a stiskl ten dokonalý zadek, než se začal věnovat vlastnímu oblečení.

Když i jeho kalhoty ležely na zemi, otřel se svou erekcí o půlky před sebou, Igor natočil hlavu, co nejvíce mohl a Ondra přijal jeho nabízené rty. Miloval, jak si s nimi mohl dělat, co chtěl, jak už po pár jemných kousnutích natekly, jak se náhle staly agresivnějšími a Igorův jazyk se mu octnul v ústech, mazlil se s tím jeho, jak si jej znenadání Igor podmanil.

Zasténal mu do úst, do třísel se mu hrnula další krev, potřeboval už být uvnitř. A tak neváhal, přerušil polibek a zasunul špičku penisu do Igora, oči upřené na jeho tvář. Hltal pohledem ty rty sevřené zuby, přivřená víčka, hnědé oči utápějící se v chtíči rostoucím s každým centimetrem, mizícím v jeho těle.

Ondrovy ruce se rozutekly po pokožce jeho milence, vyhrnul mu triko, laskal svaly na zádech, přejel na břicho, až skončily u erekce, vlhké vzrušením. Vytáhl se a začal přirážet, ani pomalu ani rychle, nasadil tempo, jež bylo příjemné jim oběma, současně se věnoval Igorově tvrdosti, nechal si ji proklouzávat v dlaních, palcem škádlil žalud.

Očima stále visel na výrazu staršího muže, opřel si čelo o jeho spánek, políbil zarostlou tvář, a aniž by to zamýšlel, jeho pohyby nabíraly na rychlosti. Potřeboval zvýšit tření, slast, valící se přes něj se stávala neúnosnou, k tomu intenzivně vnímal, jak se Igor s každým přírazem zachvěje, jak mu vychází vstříc, sám se nabodává na jeho erekci, slyšel jeho tiché steny.

Orgasmus jej zasáhnul s ničivou silou, z hrdla se mu vydral prakticky zvířecí zvuk, když z něj vytryskl první, bílý pramen, následován druhým, třetím a čtvrtým… Realita se na chvíli vytratila, vnímal jen jejich dvě těla a vrcholící rozkoš, jež se přelévala z jednoho na druhého. I přes pohlcující slast neustalo tempo jeho ruky na Igorově erekci, a tak i dveře byly brzy poznamenány důsledky jejich činů.

Igor se pod Ondrou napnul, otřásl se a s hlasitými nádechy a výdechy se nechal unášet orgasmem, s nímž odpluly i veškeré myšlenky a starosti. Zcela se poddal tomu nádhernému pocit naplnění, uvolnění a snad i lehké bolesti, kterou mu na krku zanechaly Ondrovy zuby.

Hodnou chvíli pak vstřebával, co se právě stalo, opíral se o dveře, Ondra o něj. Hřál, konejšivě hřál, dýchal mu přes rameno, držel jej kolem pasu, s penisem stále uvnitř něj. Bylo mu dobře.

"Víš, že musíme vypadat hrozně vtipně? Vystrkujeme tady holé zadky a ojíždíme dveře…" poznamenal unaveným hlasem Ondra, pohnout se mu ale nechtělo. Muž pod ním se zachvěl smíchem, pro ucho sotva slyšitelným, ovšem srdce láskyplným pocitem naplňujícím.

"Miluju tě čím dál víc, každým dnem," pronesl tiše do šedivějících vlasů, všechno v něm jako by žilo jen láskou k tomu druhému, prostě mu to musel říct a klidně by mu to říkal znovu a znovu, ani si neuvědomoval, jak zoufale se Igora drží, jak moc ho nechce pustit.

Muž pod ním jen klidně dýchal, nehýbal se, pouze si potřeboval srovnat myšlenky, vložit je do správných slov, nezajíknout se sílou emocí, jež jimi chtěl vyjádřit, než…

"Já vím, Igi…" uslyšel šepot svého milence, načež ucítil jeho rty kousek od svých, pootočil hlavu a políbil jej.
Ne, nemusel vůbec nic říkat, Ondra to věděl, cítil, že je na tom Igor úplně stejně, jen z toho doteku rtů, z jeho letmých úsměvů, vlídných očí… Křičel ta slova na něj, aniž by promluvil.

Z momentu souznění je vytrhl telefon, jenž je jako by vrátil do reality. Váhavě od sebe odstoupili, upravili se a Ondra poté zvedl sluchátko pevné linky. Igor si mezitím vzal na starost dveře. Nebyl si jistý, jestli by bylo vhodné na nich nechat své genetické dědictví.

"Máme urychleně opustit pokoj," oznámil Ondra poté, co dotelefonoval. Ani se obsahu hovoru nedivil, bylo téměř dvanáct hodin a měli by vypadnout. Sebrali tedy těch pár kusů zavazadel, co si přivezli, a opustili pokoj, následně i hotel. Naházeli věci do auta, pak se oba vydali směrem ke straně řidiče.

"Chceš řídit?" zeptal se Ondra a zastavil se. Koukal na Igora, který na něj jen hleděl, nic neříkal, prostě jen tak před ním stál. Ondra trpělivě čekal, jak se Igor rozhodne. Sice moc nechápal, nad čím může jeho přítel tak dumat, ale už si zvyknul, že Igor se čas od času zasekl nad úplně banální věcí, takže mu potřebnou chvilku na ujasnění si všeho, čeho potřeboval, poskytnul.

Právě když zabředl do svých úvah, vytrhl jej z nich Igor něčím, co naprosto nečekal.

"Taky tě miluju," řekl polohlasem, oči pevně upřené do těch modrých. Viděl v Ondrově tváři nejdříve zmatení, pak jej ale obdařil úsměvem a Igor tak nějak věděl, že tenhle úsměv patří jen jemu. Byl to ten vzácný úsměv, bez příměsi ironie, arogance, šílenství, hořkosladkosti, lítost, soucitu… Jen ryzí, šťastný úsměv.

Na veřejnosti si Ondra původně víc dovolit nechtěl, ale aspoň na krátkou chvíli si dovolit stisknout svého přítele v náruči.
Mohlo to být jen přátelské objetí dvou dobrých kamarádů, stejně jako vztah utužující gesto milenců.

9. Pár slov

23. prosince 2014 v 0:01 | Archea Majuar
9. Pár slov

Prostředí: RPS

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: R

Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Vánoce jsou tady a vás během nich čeká 8 dní, každý den jedna povídka. Dnes na rozjezd další část Střepů :) Pokud chcete vědět, co více vás čeká, můžete se mrknout na novou FB stránku, odkaz najdete napravo v menu. Snad si každý přijde na své :))

Náhle v šatně osaměli, nastalo se podivné ticho. Ne nepříjemné ani tísnivé, prostě zvláštní. Oba páry očí nejprve ostýchavě bloudily po místnosti, až se ty světlejší na moment zavřely. Ondra pak povstal, sedl si na gauč vedle Igora a chvíli se na něj díval.

Jeho společník rovněž obrátil pohled k němu, ale promluvit nechtěl ani jeden z nich. Nevěděli, co mají říct. Zatím ne. Potřebovali čas.

S Ondrovou pomocí se na stole objevil balíček cigaret. Jejich majitel si jednu vytáhl a připálil si, následně hodil na stůl i nohy a rozvalil se. Vnitřně se úplně v pohodě necítil, tak alespoň tělesně se chtěl uvelebit. Igor brzy následoval jeho příkladu, popelník umístil na gauč mezi ně.

Cigaretovým dým pomalu naplňoval místnost, stejně jako popel popelník. Ondra jej uchopil a položil jej zpět na stůl, aby se jim náhodou nevysypal na pohovku. Zívl si. Nějak se mu zachtělo spát. Poposedl si a postřehl, že se přiblížil ke svému příteli a on podobným pohybem k němu. Že by náhoda?

Vzápětí zazíval i Igor. Spát v zakouřeném pokoji asi nebyl nejlepší nápad, ale i jemu se začínala zavírat víčka. Podíval se na Ondru, jenž mu pohled oplácel. Zvedl ruku a položil ji na opěradlo gauče, čímž se jemně dotknul Igorova ramena. Možná v jeho očích bylo něco lehce vyzývavého, možná jen zvědavého. K jeho nemalému překvapení se k němu Igor přisunul ještě blíž, opřel si hlavu o Ondrovu paži a zavřel oči.

Ondra nemohl uvěřit, že se tohle skutečně děje. Hleděl na klidnou tvář svého přítele, dlaň mu z opěradla sklouzla na Igorova ramena, objetí se již nedalo vyhnout. Přitáhnul si kolena k hrudníku a ucítil pohyb za zády. Igor jej chytil kolem pasu a přitáhnul si jej k sobě, nechal Ondru, aby se o něj opřel a téměř se ztratil v jeho náruči.

"Nemám zamknout?" zeptal se, než se zcela oddal nabízenému pohodlí.

"Jen by to zvětšilo podezření… Radši spi," zazněla tichá odpověď, po níž se místností nesla již jen dvě klidná oddechování, sem tam přerušená zachrápáním.

Po dlouhé době, během níž měli problém se jeden druhému podívat do očí, během níž netušili, jak se vypořádat s tím, co se mezi nimi děje, se zase cítili dobře. Ono to nakonec přece nemusí být tak špatné, odpočívat vedle svého přítele, vnímat teplo jeho těla a slyšet v uších jeho oddechování. Bylo to prostě příjemné… a taky hřejivé vědět, že o vaši blízkost někdo stojí.

Když se potřebuju vykecat I. and 1/2

20. prosince 2014 v 23:39 | Archea Majuar
Pod nátlakem veřejnosti... Ok, byli to tři lidi, který tímto děkuji, že projevili zájem :) ... jsem tedy založila FB skupinu. Zatím nevím, jestli co k čemu bude, ale minimálně je FB lepší pro komunikaci s lidmi. Tady je link, snad se tam potkáme :) -> https://www.facebook.com/groups/1056345767715751/

Mít rád

18. prosince 2014 v 0:54 | Archea Majuar
Mít rád

Prostředí: Agentura Jasno (Psych)

Pár: Shawn Spencer/Carlton Lassiter (shassie)

Rating: +15

Děj si situujte do 1.-2. série. Seriál je pro čtení lepší znát,
ale není to naprosto totálně nutné...

A/N: Ano, už je to hodně dlouho, co jsem napsala cyklus "Shassie" a... když jsem si ho před pár dny přečetla, pořád se mi prostě líbí. Navíc jsem Psych znovu rozkoukala a Shawn s Lassiem mi přijdou vtipnější snad ještě víc než před lety :D Takže svůj slib, že se k tomuto fandomu vrátím, jsem dodržela a přináším vám na poměry tohohle blogu o něco delší jednorázovku. Snad se vám comeback bude líbit :) Enjoy!

Za komentáře k minulé povídce děkuji NikkiOesh, Profesorovi, Davanity a Kapitánce Grumpy Cat, moc vám děkuji za reakce :)

Speciální poděkování pak patří lidem, kteří v pravěké době komentovali cyklus "Shassie", jmenovitě: Ni-Chan, tamias, LoLo, Nex, bacil, Zí, Niniel a J. Netuším, jestli třeba ještě slash čtete, zda vůbec ještě existujete pod těmitu přezdívkami, možná se to k vám ani nedostane... Jen chci opožděně říct DÍKY :) Tahle povídka je věnovaná vám všem.

"Právě jste se rozvedl, ale už jste se s tím vyrovnal. Nemáte snubní prsten, ale opálení je zřetelné. Nosil jste ho pravidelně, nebyl jste nevěrný vy, ale ona, proto jste se s tím tak rychle smířil. Možná máte už i novou známost, ano, jak dlouho by to mohlo být? Tipuji dva týdny, přibližně tak staré jsou vaše boty. Nejsou obnošené, jen lehce špinavé na švech, na těch to jde vidět nejdříve. Nemohl jste se ušpinit tady protože…"

Tok řeči mladého muže byl umlčen speciální lepící páskou, kterou mu černě oděný muž nepříliš vybraně přilepil na ústa. Pseudojasnovidec Shawn Spencer se na protest vzepřel, ale svalovec za jeho zády jím jen smýknul na stranu, bez problémů mu spoutal ruce nad hlavou a uzlem protáhl hák, zavěšený u stropu.

Spencer se stále snažil vzdorovat, ale proti holohlavé gorile neměl šanci, a tak se octl uprostřed podzemní místnosti, s minimem světla přicházejícího ze sklepního okénka, a vlhkými stěnami. Navíc byl svázaný, k totální zoufalosti chyběla jen vyšší výška stropu. Byl nízký, takže i když jej více méně pověsili na hák, mohl v pohodě stát na svých nohou, nijak se nemusel napínat. Aspoň tohle dokázal vnímat jako pozitivum, zbytek byl celkem na levačku.

A ještě hůře to začalo vypadat v momentě, kdy se k němu do polovisící polohy přidal ještě někdo. Shawn si překvapeně pomyslel, co musel Lassiter vyvádět, že i jeho útočníci, násilníci, feťáci, nebo co to bylo za lidi, chytili. Carlton Lassiter se vztekal jako děcko, řval jak děcko, ale nekecal blbosti jako děcko, takže pásku přes ústa nedostal. Zatím.

Pověsili ho za hák, jenž byl jen pár centimetrů od Spencerova, stáli čelem k sobě, téměř se dotýkali. Lassiter funěl jako nadržený medvěd, svalovec s ním měl trochu víc práce než se Shawnem. Navíc v jeho případě byl strop ještě menším problémem. Mohl být rád, že se vůbec do místnosti vešel. Ruce mu sice svázali a rovněž jej za uzel zahákli, v konečném důsledku měl ale vrchní detektiv lokty v úrovni ramen.

"Co ty tady děláš?" zvolal naštvaně. "Říkal jsem ti, že máš jít domů a nestrkat nos do policejní práce. Mohli jsme to zvládnout sami, ale ne, pan jasnovidec ví všechno nejlépe, že…"

"Drž hubu, ušáku, nebo ti ji taky zalepím," vřísknul jeden z mužů, načež se ostatní onomu poměrně trefnému označení zachechtali. "I když tady tě nikdo neuslyší," pokračoval zlomyslně. "Jenom nám ty jeho kecy lezly strašně na nervy," kývnul směrem ke Spencerovi a i se svými společníky odešli.

"Já vás dostanu," štěknul za nimi Lassiter a zalomcoval s hákem. Doufal, že půjde vychechlat, ale po několika neúspěšných pokusech to prozatím vzdal. S frustrovaným zafuněním se podíval na mladšího muže. "Na co zíráš, Spencere?"

Shawn naklonil hlavu a ušklíbl se, přestože věděl, že to přes pásku nejde vidět.

"Jo, ty vlastně nemůžeš mluvit," usmál se škodolibě Lassiter. "Aspoň něco tady můžu shledat příjemným."

Poté ale jejich konverzace utichla, resp. Lassiter držel ústa a přemýšlel, co všechno O'Harová pokazí, než se sem dostane. Nepochyboval, že se jí při tom bude plést Guster pod nohy, což mu navozovalo žaludeční nevolnost. Ještě by k tomu mohl započítat ňoumu McNabba a výsledkem je jejich bídné zhynutí někde ve sklepě. Oh, co může být lepší?

Lassiter dostal neodolatelnou chuť frustrovaně zasténat. Proklatý Spencer, proklatá blízkost jeho těla, proklatá neschopnost se ovládat. Vztekle zatnul zuby. Nesnášel toho podvodníka před sebou, nesnášel jeho elán, nesnášel jeho mladé, nádherně pružné tělo. Nesnášel ty oči, jimiž mu vzkazoval, že ho má rád. A to se tak snažil, aby ho taky nenáviděl, aby to bylo vzájemné. Ne, pan jasnovidec musí mít srdce ze zlata a mít rád i ty, co ho neustále shazují… A ví, že není žádné médium.

Poplašeně zamrkal a cuknul sebou, když se Spencerova noha otřela o jeho stehno.

"Uhni, Spencere," zasyčel a schválně se postavil na stranu, aby se možnost dotknout se Shawna minimalizovala.
Ale jako by to mladší muž vycítil, jako by se schválně doslova lepil na ty centimetry, na které dosáhl. Lassiter ho chtěl seřvat znovu, ale uvědomoval si, že taková agrese vůči doteku už by mohla být příliš nápadná. A… ani on sám nechtěl dělat v místnosti dusnou atmosféru. Spencer nebyl žádná baba, ale nepotřeboval, aby o sobě začal pochybovat zrovna teď a tady.

Trpělivě stál a vnímal, jak se k němu Spencer tiskne pořád víc a víc. Nevěděl, jestli má větší strach z toho, že by zanedlouho mohl mít kulku v hlavě, nebo z toho, jak na něj Shawnova přítomnost působí. Teplo, vycházející z druhého muže, bok nalepený na bok, noha vedle nohy, ramena u sebe. Slyšel jeho přerývavé dýchání, cítil ananasovou vůni šampónu.

Zachvěl se, jak jím projela vlna vzrušení, která stejně jako krev mířila do slabin. Obrátil oči v sloup. Nejenže je zavřený kdesi ve sklepě, kde je nikdo nemůže slyšet, i kdyby si vyřvali hlasivky, navíc Spencera napadlo bůhvíco, kvůli čemuž se bůhvíco děje s ním.

Ale ne, Lassiter to věděl úplně přesně. Přece ale nemohl dopustit, aby na to Spencer přišel, vysmál by se mu. Ani by nemusel nahlas, opovržení v jeho očích by bohatě stačilo. Podíval se na muže, téměř křečovitě se tisknoucího na jeho tělo. Hnědé duhovky hleděly jeho směrem a Lassitera v tu chvíli něco napadlo.

Vážně slyšel přerývavé dýchání? Vážně se Spencer chvěje, skoro třese?

"Já blbec," pronesl polohlasem, když mu to došlo. Ten nezodpovědný hňup měl na sobě jenom triko s krátkým rukávem a ve sklepě nemohlo být více než patnáct stupňů. Znovu protočil oči a aspoň částečně se vrátil do původní polohy. Vděk v Shawnových očích si bude pamatovat nadosmrti.

Mladší muž se na něj nalepil ještě razantněji než předtím. Když mu začala být zima, zkusil získat teplo od Lassitera, ale ten od něj ustoupil tak, že mu mohl okupovat jen bok. Musel to udělat, chlad jim prostupoval a vidina aspoň trochy tepla ho lákala. Snažil se nedát najevo svou slabost, a tak nijak nežádal o víc, ale když Lassiter pochopil, co se děje, děkoval snad i Bohu.

Opřel se hrudníkem o ten Lassieho, tvář si položil kdesi ke klíční kosti a snažil se neklepat se. Napadlo ho, že takhle blízko Lassiterovi ještě nebyl. Trochu ho mrzelo, že ho vrchní detektiv pořád od sebe odháněl, měl ho sakra rád, přestože se choval jako arogantní osel, ale zase byl velmi bystrý a… když bylo hezké počasí a ten den vypil dostatek svého smrtelně sladkého kafe, uměl být i vtipný.

Lassiter přemýšlel, jak už je to dlouho, co na něj někdo dobrovolně takhle lepil. No, hodně dlouho, shrnul to a pokoušel se aspoň svou pánev vyklonit trochu na stranu. Ať chtěl nebo nechtěl, veškerý adrenalin z akce a Shawnova blízkost pro něj znamenali zkázu. Byl tvrdý jako skála a absolutně nevěděl, co si má počít. Třeba to odezní… pomyslel si naivně a sám sobě se ušklíbnul.

Spencer se pohnul. Velice, velice špatným směrem se pohnul. Lassiter potlačil zoufalý zvuk, jenž se mu dral z hrdla, když se to vyšetřovatelské jelito otřelo stehnem o jeho v kalhotách ukrytou erekci. Raději jen stisknul zuby a obrátil tvář ke stropu. Odmítal se podívat na Spencera, nepotřeboval vidět tu nevíru v jeho očích, následovanou odporem.

Už si začal představovat scénáře, jak o tom začne hlasité vykládat všude možně a hlavně na služebně, když se Spencer otřel o jeho rozkrok znovu. V Lassiterovi všechno ztuhlo, i to co už ztuhlé bylo, oči do široka rozevřené. Při dalším doteku se neubránil lehkému zachvění, dlaněmi pevně uchopil provaz, omotaný kolem nich.

To se mi snad zdá, pomyslel si, když koutkem oka zahlédl, jak Spencer zvedá koleno a jemně jej přikládá k jeho erekci, pomalu s ním pohybuje nahoru a dolů, skrze zaťaté zuby mu unikl tichý sten.

"Spencere…" zavrčel varovně, ale koleno se dál v jeho slabinách pohybovalo, Spencer mu funěl na krk, tisknul se na něj. On to myslí vážně, prolétlo Lassiterovi hlavou.

Ne, Shawnovi vůbec nepřišlo divné, co tady právě dělají. Musel tu příležitost využít. Musel Lassiemu nějak dokázat, že mu na něm opravdu záleží, že ho má rád. Vysvětlit by si to nenechal, takhle je to lepší. Nebo je to alespoň schůdné řešení, mohlo to dopadnout i hůře. Nedělal si naděje, že má Lassiter erekci z něj, prostě… jen doufal, že tohle mezi nimi něco změní. Doteď ho Lassie nenáviděl, takže stejně nic pokazit nemůže.

A tak poslouchal, jak se dýchání vrchního detektiva zrychluje, sentimentálně se pousmál při každém pokusu detektiva potlačit sténání, ale třas jeho těla byl více než výmluvný. Vdechoval jeho vůni, takřka se k vyššímu muži tulil, užíval si tělesný kontakt, který mohl být i tím posledním, jaký v životě zažil…

Pohyby nohou pozvolna zrychloval, a poté, co se Lassie pod jeho péči prohnul v zádech a cosi nesrozumitelného zasyčel, se opět postavil na obě nohy, svou váhou na něm ale stále částečně setrvával.

Dal mu čas, aby se vzpamatoval, pak do něj zkusmo šťouchnul nosem. Modré oči vrchního detektiva se upřely na něj, byly zmatené, udivené, zranitelné. Shawn sklopil pohled dolů, Lassiter udělal totéž. Pochopil a, než stihl Shawn cokoliv udělat, promluvil:

"Vydrž," řekl téměř něžným hlasem, naklonil se ke Spencerovu obličeji a uchopil do zubů odstávající kus lepící pásky. Škubnul. Shawn se jen oklepal a už otvíral pusu k otázce.

"Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale… Chci tě slyšet," zvedl se staršímu muži koutek úst, když se sám citlivě dotknul nohou rozkroku vyjeveného pseudojasnovidce.

"Se nezdáš, Lassie," žblebnul Shawn a boky se mu samovolně začaly otírat o Lassiterovo stehno, nemohl přestat, potřeboval s ním mít co nejtěsnější kontakt. Čelo si opřel o Lassieho krk a oddal se slastným vlnám, jež ho zahlcovaly jedna za druhou.

Lassiter se pevně držel provazu, jelikož balancoval na jedné noze, plus se o něj opírala váha dospělého člověka. Ale ta chvíle nepohodlí mu za to stála. Spencer se mu naprosto oddal a ten jeho pohled před tím... Měl obavy, aby to i přes to Spencer někde nevykecal a nevyužil ve svůj prospěch, ale ačkoliv neuměl číst v očích a už vůbec neuměl chápat emoce druhých, výjimečně měl ve všem jasno. Shawn ho měl vážně rád a nic tak podlého by neudělal.

Navzdory tomu jej na vteřinu překvapilo, co po něm mladší muž chtěl… Ale odmítnout nemohl, nemohl odmítnout možnost dotknout se toho pružného těla před sebou, byť pouze stehnem, byť přes látku. Jen ty steny, které Shawn vydával, mu bohatě stačily. Na tváři se mu usadil úsměv, jaký si myslel, že už neumí. Byl takřka milý.

"Lassie…"

Shawn se mu na hrudi roztřásl, Lassiter na svém krku ucítil jeho rty, pak se posunuly výš. A kdyby v tu chvíli nevtrhli do místnosti O'Harová s Gusterem, kdo ví kam až by došly…

Když se potřebuju vykecat I

12. prosince 2014 v 22:04 | Archea Majuar
Ne, tohle vážně není povídka, vážně ne. Jen jsem se pokusila zavést cosi, kde vám budu moct sdělit, co potřebuju, a nebudu tím zasírat úvody povídek. Třeba si to i někdo přete, to už asi neovlivním, ale co už, za váš názor budu každopádně ráda :)

1, Zvažovala jsem založení FB stránky tohohle blogu/smetiště/bordela. Mělo by to smysl, co myslíte?

2, Připravuju povídky na vánoce.

3, Stoprocentně výjde poslední část Our Private Hell + pár částí Střepů + nová, delší povídka + další srance

4, Pokračování Modrá je dobrá (ve stejném duchu) byste chtěli?

5, Zřejmě výjdou i dvě povídky na ojedinělé fandomy. Nebudu nic prozrazovat, nechte se překvapit, protože to určitě budete :D

7, Vynechala jsem šestku.

8, Vrátím se k fandomu Agentura Jasno :))

Tak to by bylo asi všechno. Pokud vás zajímá můj psychický stav, tak ten jen totálně v loji, bo mě čeká zkouškové a já umím tak možná gulové... Ale to asi nejsem sama, takže si nebudu stěžovat, nasadím úsměv alá American Idiot a za úvodních tónu 21 Guns půjdu napsat tu zkur/zpič/vyj sémiotickou analýzu. Bůh mi pomáhej, bo ani po třech měsících abolutně netuším, o co jde.

Enjoy your day/night/whatever! :D Ne, vážně, mějte se hezky a díky za vaši přízeň, lidi :)

Blue

12. prosince 2014 v 1:27 | Archea Majuar
Blue

Prostředí: RPS

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: +12

Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Něco jemného na odlehčení v nelehkých dobách děsivých předtermínů... Zatím 50:50, takže slavím. Každopádně neřeště mojí situaci, kterou jsem si zavinila leností, debilitou a nenažranosí sama... Zase kecám... Enjoy! :D

Za komentáře k minulé povídce děkuji Abigail, ká a Profesorovi :))

Seděl jsem v šatně. Sám. Vyrazil jsem dřív, ale ani jsem tady nechtěl být první, spíše jsem potřeboval být sám. Nějak jsem se v sobě začal ztrácet a doufal jsem, že si protřídím myšlenky. Jenže sotva po pár minutách, co jsem dorazil, vešel dovnitř Ondřej. Kousavou otázku ohledně ojediněle brzkého příchodu jsem si odpustil a jen jej pozdravil.

Odhodil bundu na věšák a sedl si na druhý konec gauče, nohy hodil na stůl a z kapsy vyhrabal mobil. Za chvíli už do něj cosi bubnoval, oči zapíchnuté do displaye.

Měl na sobě tmavě modrou mikinu, šedé rifle, botasky… Vlasy jako vždy upravené, právě si je prohrábl. Zaujat tím pohybem jsem pozoroval, jak mu prameny mezi prsty mizí a zase se objevují, jak jsou nadýchané, musely být příjemné na dotek.

Překvapeně jsem zamrkal a sklopil pohled, nyní jsem hleděl na vzor potahu sedačky. Proč přemýšlím o tom, že by Ondřejovy vlasy byly příjemné na dotek? Odvážil jsem se na něj znovu podívat, on stále zíral do mobilu. Nerušeně jsem se tak mohl ujistit, že mě opravdu lákalo, zabořit prsty do těch jemných pramenů, pohladit je, přitáhnout si jej za ně k sobě.

Podruhé už jsem se svých myšlenek nelekl, odevzdaně jsem čekal, kam až zajdou, co všechno bych vlastně chtěl…
Zpozoroval jsem, jak se Ondřejovi na čele vytvořila vráska, zřejmě nad něčím přemýšlel nebo ho něco znepokojilo, za moment se ale znovu zatvářil klidně, oči mu ale zběsile lítaly, četl. Posměšně zvednutý koutek úst, pak už celý úsměv, měl jsem rád jeho úsměv… Ovšem vůči mně používal jiný, nešlo si toho nevšimnout, těšilo mě to. A mátlo zároveň.

Netušil jsem, proč se na mě dívá jinak, nedokázal jsem si to vysvětlit. Možná jsem nad tím dumal až moc, možná to nic neznamenalo jen… Jen co? Jen mě měl rád. Rád více než ostatní? Proto jiný úsměv, úsměv určený jen mě?

Právě, když jsem si to pomyslel, upřel svůj zrak do mých očí. Neudělal jsem nic, přestože jsem měl nutkání uhnout pohledem, ale zaujala mě barva duhovek, běžně šedých, v momentálním osvětlení téměř modrých. Pak jsem upřel pozornost níže, jelikož jsem zaznamenal pohyb rtů, roztahujících se v úsměv. Ten úsměv… Pohybovaly se i jinak, ale tomu jsem nevěnoval pozornost.

"Igore!"

Zamrkal jsem, pohnul hlavou a podíval se pozorně na muže před sebou.

"Zase jsi odešel," pronesl pobaveně. "Děje se něco?" pokračoval a pátravě se na mě zadíval.

Mlčel jsem, jen na něj zíral, v hlavě najednou vymeteno.

"Igi?" změnil se tón Ondřejova hlasu, jemný, příjemný, uklidňující. Koutkem oka jsem zahlédl, jak pokládá mobil na stůl, nohy z něj naopak sundal a jednu hodil na gauč. Naklonil se blíže ke mně, čekal, jestli ze mě něco dostane. Byl jsem si vědom toho, že podobně se skutečně chová jen vůči mně, že takový zájem o věc nyní nepředstírá… Chtěl vědět, co se děje.

Jenomže já jsem to sám nevěděl. Nevěděl jsem, co chci, dokázal jsem dešifrovat jen dvě věci… Chtěl jsem být s ním a chtěl mu být blíž. Fyzicky blíž. Celé to zjištění ve mně rozpoutalo podivnou bouři, jako by mi všechno napovídalo, abych něco udělal. Ruce mě brněly, připraveny splnit úkol, k jakému jim dám podnět.

A tak jsem, aniž bych to byl schopen zastavit, se přistihl, že mám prsty v Ondřejových vlasech. Prohrábl jsem je a ztuhl v pohybu, teprve teď jsem si uvědomil, co vlastně činím. A hlavně, že mu to nemusí být příjemné…

Šokován sám sebou jsem hleděl do jeho tváře, na níž se zračil téměř obdivný úsměv. Ulevilo se mi, dlaň samovolně dokončila pohyb, jenž následně i zopakovala. Zahleděl jsem se na ni, prameny byly přesně tak jemné, jak jsem si je vysnil, proklouzávaly mezi prsty, znovu nabývaly původního tvaru. Sjel jsem rukou na tvář, znovu jsem se podíval do těch téměř modrých očí, hledal jsem souhlas.

Pořád se usmíval, mírně, schovívavě, něžně? Srdeční sval zrychlil své tempo, když jsem pod polštářky prstů cítil strniště, knedlík v krku se dostavil, jakmile jsem se dostal ke rtům. Měl jsem strach. Strach z toho, že tady to skončí? Nebo, že mi dovolí pokračovat?

Palcem jsem zkusmo přejel přes spodní ret, lehce se prohnul, vzdálil se od vrchního. Vzhlédl jsem. V Ondřejově tváři už definitivně úsměv nebyl, už se díval jinak… Úplně jinak. Otřásla mnou husí kůže, přestože jsem měl pocit, že se v místnosti výrazně zvýšila teplota.

Modrá v jeho očích jako by ztmavla, topil jsem se v ní, přitahovala si mě k sobě, dokud jsem necítil Ondřejův dech na svém obličeji. Bylo to nevyhnutelné, mé rty se blížily k těm druhým, dokud se nespojily v jedno.

Možná šokem, možná děsem, prostě jsem se v mžiku odtáhnul a hleděl před sebe. Ondřej právě zvedal víčka a… po tváři se mu rozlil tak láskyplný úsměv, že jsem okamžitě pocítil chuť jej políbit znovu, obejmout jej, přitisknout k sobě… Opět jsem zanořil dlaň do jeho vlasů, užíval si jejich hebkost, zatímco mě jejich majitel pozoroval.

"Myslel jsem, že k tomu nikdy nedojde," svěřil se mi tiše. "K ničemu jsem se neodvážil kvůli…"

Umlčel jsem jej svými rty, nepotřeboval jsem nic slyšet. Jen jsem s ním chtěl být a výčitky si nechat na později. Pochopil mě a zapojil se do polibku, ochutnával jsem jej, vpustil jej do svých úst, nechal jej zkoumat nové území. Druhou ruku jsem umístil na jeho bok, potřeboval jsem se ještě více ujistit, že se mi to nezdá, že tady Ondřej opravdu je a že mi dává to, po čem toužím. Svou blízkost, svou náklonost.

Jeho dlaně se pohybovaly po mých zádech, nakonec jsme skončili v objetí, on s hlavou na mé hrudi. Dýchal jsem mu do vlasů, hřál mě. Umístil jsem polibek do hnědé kštice, byl jsem hrozně rád, že je tady se mnou. Málokdo o mě projevoval takový zájem jako on, proč mi jen nedošlo dřív, že v tom zájmu tkví i něco víc?

"Mám tě rád, Igi," uslyšel jsem. Chtěl jsem odpovědět, vážně chtěl, ale všechna slova, jež mě napadala, se mi nezdála, že by přesně vyjadřovala to, co jsem cítil ve chvíli, kdy mě objímal. A kdybych je našel, stejně bych neměl šanci je přes stažené hrdlo říct.

A tak jsem jen zpevnil naše objetí, otřel se tváří o Ondřejovy vlasy a pohladil jej po zádech. Stejně jako nikdy dřív přímou odpověď nečekal, a tak, když zvedl hlavu a zlehka se usmál, bylo mi jasné, že pochopil, co mám na srdci. Lásku.

Modrá je dobrá 2

5. prosince 2014 v 0:26 | Archea Majuar |  Modrá je dobrá
Modrá je dobrá

Prostředí: Dr. House

Pár: Gregory House/James Wilson

Rating: +18 (no, to každopádně)

Za námět děkuji Davanity a také Ann :)

A/N: Přáli jste si pokračování, tak tady ho máte. Je ještě úchylnější než první část, tak si ho koukejte užít :D Enjoy!

Za komenty k předchozí H/W povídce moc děkuji Davanity, Profesorovi, trinyx, Ann, Kapitánce Grumpy Cat a Nikki-Oesh, která potřebuje podporu po náročné zkoušce (odvahy) :)) Vážně si moc vážím toho, že mi tady zanecháte komentář, není nic lepšího, jak dokopat líného autora k psaní, než vaše právě komenty... Děkuju :)


"Ty vážně nejseš nudnej…"

Wilsonovi se po tváři rozlil úsměv, když ta slova slyšel. Tak nějak věstila, že to bude v pořádku. Ať už se dnes stane cokoliv, bude to v pořádku.

House na něj upřel svůj pohled, v modrých očích byl stále přítomen údiv, ale kupodivu také jistý respekt a snad i nadšení se dotklo jeho rtů, jež se usmívaly. Ovšem Housovsky usmívaly, takže se spíše šklebily, tak nějak hladově šklebily. Wilsonova erekce sebou v těsnosti kalhot natěšeně cukla a očima hypnotizoval stále tvrdý penis svého přítele, jenž se na chvíli vzdálil, aby prozíravě zamknul dveře.

Starší muž se podíval na toho mladšího a zastavil se pár metrů před ním. Seděl na zemi, hnědé oči rozšířené vzrušením, vlasy rozcuchané… Pomyslel si, že s rozepnutými kalhotami zřejmě moc autoritativně nepůsobí, a přestože mu to příliš pohodlné nebylo, upravil se a pak znovu upřel svou pozornost na Wilsona.

Ještě více se k němu přiblížil, postavil se nad něj, opřel se o hůl a využil toho, že sedící muž měl roztažené nohy, dlaněmi se za sebou opíral o zem. Jakmile Wilsonovi došlo, co chce udělat, v očích se mu mihl záblesk paniky, následován slastným výrazem, když se podrážka Housovy boty jemně dotkla kalhot v místě, kde se tísnila Wilsonova erekce.

Housovi bylo jasné, že přes tu tenkou látku musí Wilson cítit vzor boty úplně přesně. Wilson zvrátil hlavu a skrze rty mu prošlo hlasité zasténání, House nyní přejížděl i přes jeho koule, možná i trošku přitlačil. Pokračoval v dráždění, přejížděl nahoru a dolů, pak přešel na krouživé pohyby, až skončil u toho, že jen držel nohu ve vzduchu a Wilson se o ni třel.

Mladší muž nedokázal myslet na nic jiného, než na ten hrubý vzor podrážky, jenž tlačil na jeho rozkrok. Netušil, že by byl House kdy schopen něčeho takového, něčeho, o čem si ani nedovolil snít. Připadal si tak podrobený svému příteli. Jen kdyby House chtěl, mohl mu způsobit neskutečnou bolest, ale on mu jen působil neskutečnou slast s mírnými záchvěvy bolesti, když se věnoval i jeho varlatům. Neměl by problém se udělat jen z toho tření, kdyby House ještě chvíli pokračoval…

"Nadržená děvka," pronesl House posměšně a narovnal se. Wilson na něj hodil frustrovaný pohled, jeho zrychlený dech byl ale tím jediným zvukem, na který se vzmohl. House ho přejel očima a zastavil se u kravaty, kterou zanedlouho svíral v ruce, nakláněje se nad Wilsonem. Pevněji mu ji utáhl těsně pod bradou, pak ho za ni zatahal a donutil jej se postavit.
Wilson na něj vytřeštěně zíral, klepal se po celém těle, zčásti vzrušením, zčásti očekáváním.

"Breathplay tě nikdy nelákal?" vdechl House Wilsonovi do tváře, téměř se dotýkali nosy. Ač se House vpíjel svýma očima do těch Wilsonových, vnímal jeho orosené čelo, všiml si ostrého nádechu, jenž po jeho otázce následoval. Pak přišlo sotva znatelné přikývnutí.

House se potěšeně usmál, což Wilsona přimělo se trochu uklidnit.

"Máš s tím zkušenosti?" nedalo Wilsonovi. Věděl, že do toho stejně půjde, ale potřeboval nějakou jistotu.

House místo odpovědi vstrčil pod kravatu prst, zatímco druhou rukou rozepnul Wilsonovy kalhoty, nechal je padnout k zemi a pak vklouznul dlaní pod spodní prádlo, aby na světlo vytáhnul špičku jako kámen tvrdé erekce. Wilson doufal v to, že by ho mohl vyhonit, když přejel po celé délce, ovšem vzápětí se House začal věnovat jen žaludu, vlhkému od preejakulátu. Krouživými pohyby dlaně nutil Wilsona znovu k dalšímu chvění, mámil z něj tiché steny, dokud mu sílící tlak prstu na krku dovoloval.

Mžitky před očima nabíraly na intenzitě, čím méně kyslíku dostával, tím více jej ochromovaly slastné vlny, bouřily se v něm, sílily, měl pocit, že se v nich musí utopit… A pak se najednou mohl nadechnout, zalapal po dechu a vydal zvuk ne nepodobný zamručení nespokojené kočky.

"Příště už si to třeba užiješ víc," uslyšel Wilson zašeptání blízko svého ucha, což ho definitivně vrátilo do reality. Zamrkal a zaostřil na šklebícího se House. "Sundej si to," ukázal na Wilsonovy kalhoty a trenky. Když tak Wilson učinil, pokračoval:

"Na břicho."

Vzápětí si ale uvědomil, že byl málo konkrétní.

"Ale ne na zem. Já vím, že se ti tam líbilo, ale mysli na mou nohu," zatvářil se House na chvíli vážně, při pohledu na Wilsona, jehož vlastní omyl donutil se začervenat, se ovšem pobaveně zakřenil. Jeho erekce sice o sobě dávala vědět stále víc a víc, ale nemohl si pomoct, situaci si užíval a nechtěl nikam spěchat.

Wilson se mezitím přesunul ke kuchyňskému pultu a opřel se o něj lokty. Chladivý kov pohladil horký penis, nemohl odolat, aby se o něj nezačal třít, ale to už zasáhl House. Odtáhl mu boky od stolu tak daleko, aby se nemohl ani náhodou dotýkat objektu před sebou. Poté se zastavil dlaněmi na zadku svého přítele, pořádně promnul obě půlky, než špičkou prstu poškádlil citlivý otvor.

Wilson se zachvěl potřebou, už dvakrát se málem udělal a teď mu House ještě odepírá pořádné ojetí, to ho frustrovalo k zbláznění. Navíc jeho erekce neměla možnost jakékoliv stimulace. Z beznaděje jej vytrhnul až zvuk rozepínajících se kalhot, vzápětí už měl v sobě jeden prst, větší příprava nebyla nutná.

Ani se nenadál a House jej nádherně roztáhl, zasunul se až po kořen. Pak starší muž nasadil pomalé, téměř líné tempo a nechal své ruce, aby se rozběhly po těle, jež se mu tak bezostyšně nabídlo. Vyhrnul Wilsonovi košili, přejel dlaněmi přes jeho břicho, hrubě mu stisknul bradavky, až se pod ním Wilson napjal a bolestně zasyčel. Pokračoval přes ramena, kam uložil konec kravaty, aby ji měl po ruce.

To pomalé tempo Wilsona ani v nejmenším neuspokojovalo, toužil po nemilosrdném mrdání, a tak náhlý tvrdý příraz ocenil hlasitým stenem. Musel se zapřít zápěstími o kraj stolu, aby do něj nenarazil, nepočítal ovšem s tím, že to není z Housovy strany všechno. Nejprve ztuhl překvapením, když se mu do kůže na zádech zakously zuby, následná rozkoš, jakmile se House uvnitř něj otřel o jeho prostatu, ale bolest přeměnila v cosi nepopsatelného.

K zubům se přidaly i nehty, jimiž se House zaryl kousek vedle, nechávaly za sebou rudé čáry. Pálení Wilson ale nevnímal jako nic nepříjemného, zmítal se ve víru slasti a bolesti, nedokázal rozlišit co je co, chvěl se po celém těle, vycházel Housovi vstříc, nutně potřeboval stimulaci erekce…

V tom mlžném oparu si jen stěží uvědomil, že mu něco svírá krk, hodně svírá, že mu hoří plíce, tlak se objevil i na jeho penisu a pak se mu zatmělo před očima. Vlna orgasmu v kombinaci s drahocenným kyslíkem, jenž náhle mohl proudit do plic, jej odrovnala.

House se udělal pár vteřin před Wilsonem a měl pocit, že podobně si sex už dlouho neužil. Nemusel se vůbec držet zpátky, Wilson všechno vděčně přijímal, ničemu se nebránil. A jak se tak na něj díval, zřejmě si to užil taky.

Upravil se a nalil Wilsonovi sklenici vody. Nějakou dobu trvalo, než hnědé oči opět začaly vnímat, co se před nimi děje, ale když se zaměřily na House, čišel z nich mír a vděčnost. House se pousmál a posunul sklenici blíže k němu. Wilson se nejistě postavil a na jeden zátah všechnu vodu vypil. Pak si vrávoravým krokem došel pro kalhoty.

"Můžeš být rád, že jsem měl ten prášek jenom jeden," zamudroval House, opíraje se o hůl a kývaje se dopředu a dozadu. Pozoroval, jak se Wilson obléká a pak raději zeptal: "Jak ti je?"

"Záda mám v jednom ohni," postěžoval si Wilson a podíval se naoko naštvaně na House, ten ale zaznamenal v jeho výrazu nehoráznou spokojenost.

"Může to být i horší…" jen co to dořekl, Wilsonovi zasvítily oči. House nasadil žraločí úsměv.

Třeba snad i ty důtky, co mu nečinně už pár let leží pod postelí, konečně naleznou své využití…