Listopad 2014

Help You

29. listopadu 2014 v 0:19 | Archea Majuar
Help You

Prostředí: RPS

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: +12

Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Delší povídka je v progresu, buďte trpěliví :)) Při psaní se mi vybavil song HERO od Igleasiase. Ne, že bych jej poslouchala, tohle je vlastně je to jediný song, který od něj znám, ale prostě mi k povídce sedí... :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Ann, ká a Sunshine, díky vám jsem takto produktivní i v nelehkých časech :D

Tma za okny, hučení motoru v uších. Díval jsem se ven, pohodlně opřen o sedadlo a nemyslel jsem na nic. Vnímal jsem, že vepředu se Míša s Richardem o něčem baví, jejich konverzace byla čas od času přerušena Michalovy výbuchy smíchu. Normálně bych se k nim asi přidal, ale dnes jsem neměl náladu.

Něco bylo jinak, ovšem netušil jsem co. Cítil jsem to, ale nedokázal to pojmenovat. Ale věděl jsem jisto jistě, že s tím měl co dočinění Igor, sedící u vedlejšího okénka. Náš vztah se měnil snad každým dnem. Pohled jeho očí se stával úplně jiným než před lety, stejně tak úsměv, pohyby. Působil víc nejistě než obvykle. A já v jeho přítomnosti cítil totéž.

Ne, už jsem to nechtěl nijak řešit. Prošel jsem si chvílemi, kdy jsem potřeboval být od něj co nejdále, kdy jsem pochyboval o sobě samém, o tom, co je správné, o světě… Ale vždy, když jsem utekl, musel jsem se vrátit. Ano, kvůli společné práci, ovšem hlavně protože mi chyběl. Čím déle jsem ho neviděl, tím více mi chyběl.

Postrádal jsem jeho neustále plachý pohled, do něhož se postupně vkrádá pobavení a radost ze života. Pohled, který se mi pokaždé uměl dostat pod kůži, uměl mě rozechvět až po konečky prstů, uměl mě přimět uvědomit si, jak moc mi na něm záleží. A když jsem si začal všímat, že to má Igi stejně, snažil jsem se obavy házet za hlavu a nechat všemu volný průběh.

Jak že jsem na to přišel? Jak jsem si mohl být tak jistý? Když znáte člověka dvacet let, tak prostě nemáte možnost nezaregistrovat změnu v jeho chování. Sice v ně stále vidíte flegmatika, naprosto klidného a vyrovnaného muže ve středních letech s občasnými stavy lehké šílenosti, kdy je schopen říct takovou kravinu, že si říkáte, jestli je to skutečně on…

Ale je. Oči mají stále stejnou barvu, stále stejnou vřelost, jen jednoho krásného dne si uvědomíte, že za vším tím přátelstvím, respektem, důvěrou je skryto ještě něco. Emoce ještě hlubší, než jaké jste z jeho strany dosud přijímali. A někdy během toho překvapivého zjištění vám všechno začne dávat smysl.

Náhle je váš oční kontakt plný slovy nevyjádřených citů, víte, že ten druhý ví.


"Nemáš paralen?" tiše se ozvalo vedle, což mě vytrhlo z myšlenek.


"Nemám," odpověděl jsem polohlasem. "Bolí tě hlava?"

Igi přikývnul, jeho oči zářily odrážejícím se světlem lamp. Chvíli jsme se na sebe dívali, aniž bych věděl proč. Povzbudivě jsem se na něj usmál, koutky jeho rtů sebou cukly směrem vzhůru. Pak se znovu opřel o sedadlo a zahleděl se ven.

Chtěl jsem mu pomoct, ale sám jsem prášek neměl, u Richarda byly šance předem prohrané a Michal měl díky Red Bullu v krvi neustále tolik kofeinu, že by se skutečně spíše vznesl, než že by jej rozbolela hlava.

"Igi?" počkal jsem, dokud na mne neupřel zrak a… nevěděl jsem, co jsem vlastně zamýšlel udělat. Jen jsem mu chtěl ulevit od bolesti, jenže jsem si uvědomoval, že mé léčitelské schopnost jsou nulové.

Přistihnul jsem se, že ho držím za paži. Sklonil oči k mé dlani a pak se tázavě zadíval zpět, jako bych snad byl schopen mu vysvětlit důvod vlastního počínání. Možná bych mohl…

Přesunul jsem ruku výše, až na zátylek. Promnul jsem to místo, potom znovu a ještě několikrát, dokud Igor nepřivřel oči jako kočka, dokonce jsem zapřemýšlel, jestli nezačne příst. Toho jsem se sice nedočkal, ale položil se do mého doteku, sesunul se v sedadle a naznačil mi, abych se věnoval i jiné části jeho hlavy.

Nesedělo se mi zrovna pohodlně, ale tak nějak mi to bylo jedno, Igiho spokojený výraz za to stál. Umístil jsem prsty na jeho spánek a masíroval jemnou kůži, odpovědí mi bylo hlasité zafunění. A přišla i další reakce. Igor stále se zavřenýma očima nahmatal mou druhou ruku, natočil se a přiložil si ji na druhý spánek.

V tu chvíli mi myslí vířily myšlenky jen na to, jakou důvěru mi člověk naproti mně prokazuje, jak vděčně přijímá mou pozornost, jak uvolněně pod mou péčí působí. Igor ovšem svou dlaň z té mé pryč nedal, nechal ji tam, palcem mě něžně hladil.

Zalitoval jsem, že jsme nebyli sami. Byl bych měl více možností, jak ho když ne zbavit bolesti, tak alespoň odvést od ní pozornost.

"….ještě asi hodinu a půl…" zaslechl jsem část rozhovoru z předních sedadel. Přestože jsem Igimu tímto způsobem pomáhal rád, věděl jsem, že až do Prahy to nevydržím. Třeba by to šlo i jinak, pomyslel jsem si.

Pomalu jsem přestal s masírováním, opřel se pohodlně o polstrování a za rukou, kterou Igor stále držel ve své, jsem si jej přitáhl blíže k sobě. Problém s bezpečnostními pásy jsme vyřešili záhy, Igi prostě využil ten pro prostřední sedadlo. A během zapínání už mu došlo, co jsem měl v plánu...

Sice mi věnoval ještě jeden nerozhodný pohled, ale když jsem pozvedl paži, bez okolků se nechal obejmout, tvář si uložil na mém hrudníku. Svou dlaň jsem umístil na jeho krk, střídavě jsem se prsty věnoval ztuhlým svalů, střídavě se prohraboval jemnými vlasy. Cítil jsem, jak Igor svou ruku sune mezi mnou a sedadlem, druhou drtil v sevření tu mou.

Nechápal jsem, jak mohl zaujmout takovou pozici a nezlomit si pár kostí v těle, ale jeho klidné oddechování mě přesvědčilo. Nechal jsem ho odpočívat, funět mi do trika a zatěžovat část mého těla svým.

K vlastnímu zděšení se do mého nitra začalo vkrádat štěstí… Podvědomě jsem tušil, že Igi, usínající na mé hrudi a svírající mou ruku ve své, je na tom podobně. A když tlumeně zachrápal, byl jsem si tím jistý.

Our Private Hell 3/4

21. listopadu 2014 v 0:04 | Archea Majuar |  OPH
Our Private Hell 3/4

Prostředí: RPS

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: +18



Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku

A/N: Třetí část, opět plná sexu a "otlapkávání" :D Pokud vás zajímá, zda se chystá i nějaká další povídka... Mám rozpracovány další dvě, jedné se věnuju seriózně, druhou flákám, tak jsem zvědavá, co z toho bude. Ale minimálně jedna z nich bude zveřejňována o vánočních svátcích + jednorázovka je také na obzoru :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Nikki-Oesh a.k.a. Obludce, Profesorovi, Sunshine a Ann :)

Během odpoledne se rozhodli na nějakou dobu vypadnout z pokoje. Venku zamířili směrem od města, zanedlouho dorazili polní cestou do lesa, jímž bloumali tak dlouho, než došli k jakési vyhlídce.

Ani neměli v plánu zde setrvat, Ondra se jen chtěl na chvíli zadívat na krajinu před sebou, když za sebou ucítil stát svého přítele. Igor mu beze slov nabídnul, aby se o něj opřel, a on tak s šířícím se pocitem bezpečí učinil, vzápětí uvítal jeho ruce na svém hrudníku, hlavu na rameni. Ani kdyby pečlivě prohlédl jednu svou vzpomínku za druhou, nedokázal by přijít na moment, kdy vnímal tak intenzivní pocit štěstí jako právě teď.

Vzápětí se tělo za ním trochu zavrtělo a i přes dvoje rifle Ondra vnímal, jak se v Igorových dolních partiích cosi hýbe.
"Pořád nemáš dost?" zeptal se pobaveně Ondra.

"Tebe nemám nikdy dost," zněla tichá odpověď, zamumlaná do kůže na Ondrově krku, po níž Igor přejížděl nosem a vdechoval vůni svého milence. Tomu se právě po tváři rozlil úsměv, způsoben právě zaslechnutými slovy, jež rovněž vířily emoce v jeho nitru.

Klidně by si objetí užíval i dál, ale tak nějak tušil, že pokud se nevydají na cestu zpět, že ho Igor ohne přímo tady. Usoudil tedy, že čas, který měli strávit venku, vypršel, vymanil se ze sevření a pak se společně vydali na cestu zpět, jež jim trvala o poznání kratší dobu než cesta tam. Jakmile za nimi zaklaply dveře, měl už Ondra v hlavě nástin toho, jak by chtěl strávit zbytek soboty. Sexem, samozřejmě, ale… první vlny vzrušení z očekávání jej zasáhly, krev se začala hrnout do slabin.

Už se stmívalo, pokoj tak byl osvětlen pouze skomírajícími slunečními paprsky, z minulé noci však Ondra věděl, že pouliční lampy je více než dostatečně zastoupí. Nenamáhal se tak s rozsvícením světel, sundal si mikinu a z prostředka místnosti se zadíval na Igora. Přiblížil se k němu, hodil kus oděvu na křeslo a přerušil svého přítele, který se rovněž snažil přebytečného oblečení zbavit.

"Easy, tiger," pronesl s tajemným úsměvem, sám uchopil lem mikiny a pomohl Igorovi se z ní dostat. "Máme celou noc," načež se jemně dotkl těch sladkých rtů, hravě pak unikal jejich snaze lapit ty jeho do své moci, vzápětí si jej Igorovy ruce majetnicky přitáhly blíže k sobě, až mu unikl sten z náhlého kontaktu jejich vzrušení, otřel se to Igorovo a vymámil tak zvuk i z něj. Moc rád si s ním hrál…

Vklouzl dlaněmi pod triko, polaskal dotekem bříško, boky, dostal se až k hrudníku, kde promnul v prstech bradavky, načež ukončil jejich polibek, aby tak učinil Igorův sten slyšitelným. Tváří se mu mihnul úsměv, chytil okraj Igorova trička a svlékl mu je. Jeho rty poté zaútočily na krk druhého muže.

Po umístění motýlího polibku na ohryzek zamířily výše, špičkou jazyka přejel přes pulzující žílu, pak ještě kousek dál až za ucho, kde již Ondra neuhlídal své zuby a zanechal na lehce opálené kůži otisky. Přidal další, dokud si jej nenašly Igorovy rty, a on tak musel své činnosti zanechat, ovšem cukání a rostoucí tvrdost v Igorových tříslech stejně nepolevili.
Uchopil Igora za ruku, ukončil jejich polibek a dovedl jej k posteli, kde ho požádal, aby si lehnul na záda.

Igor poté pozoroval, jak si mu jeho přítel sedá na hrudník, natáhl ruce a rozhodl se mu sundat triko, Ondra neprotestoval. Rozběhl se svými prsty po jeho těle, dlaněmi mapoval důvěrně známé křivky, téměř něžně přejel prsty přes obě bradavky, klíční kosti až ke krku, který si vzápětí přitáhl k sobě, aby mohl své rty přitisknout na ty Ondřejovy.

Nechal Ondrův jazyk, aby vklouzl do jeho úst, sám laskal ty jeho, občas i lehce kousnul a pak byly náhle pryč. Ani si nepamatoval, kdy zavřel oči, ale když je otevřel, díval se přímo do modrých hloubek svého milence, jemuž na rtech pohrával lehký úsměv, který mu v kombinaci se vzrušením zářícíma očima dával vědět, že se má na co těšit. Mimoděk se v očekávání zachvěl, výboj vzrušení sjel po páteři až do slabin, tísnících se v riflích.

Pozoroval muže nad svým hrudníkem, jak se posunuje dozadu a sklání obličej k jeho tělu, ucítil vlhké rty na odhalené kůži. Drobnými polibky pokryly místa mezi klíčními kostmi, při olíznutí bradavky mu unikl sten, hlasitě vydechl, když ji Ondra vzal do úst, dráždil ji jazykem a pak lehce zkousnul, totéž udělal s druhou. Když pak Ondra na oba mokré body fouknul, příjemné zamrazení proběhlo celým Igorovým tělem a neomylně způsobilo další příliv krve do třísel, jež právě přes látku pevně stiskla dlaň.

Igor instinktivně roztáhl nohy, čehož Ondra využil a klekl si mezi ně, ústa stále na rozpálené pokožce svého milence. Jakmile přestal laskat jeho bradavky, pokračoval v cestě níže, obkroužil pupík, dospěl k podbřišku. A jak sám věděl, velmi citlivému podbřišku.

Pomalu odepnul knoflík, následoval zip, ale na zvednutí Igorových boků reagoval jejich zatlačením zpět do matrace. Ještě ne.

Vnikl prsty pod lem spodního prádla, konečně prstů přejel po kůži, která se mírně chvěla. Druhou dlaní se pak věnoval Igorovu pořád ze spárů rifloviny nevysvobozenému vzrušení. Očima hltal, jak se Igorovo bříško začalo třást, slyšel jeho trhané nádechy, jež se postupně měnily spíše ve steny, pak pozvedl pohled k jeho výrazu, jenž se pohyboval někde mezi slastným a umučeným.

Igor se třásl pod jeho doteky, jedny mu přiváděly křeče, druhé zase nedostačující stimulaci v rozkroku, potřeboval více, zatínal prsty do prostěradla, slyšel sám sebe, jak sténá. Jestli to takhle bude pokračovat, nemá šanci vydržet dlouho…

Ondra zalitoval, že si sám kalhoty nesundal, začínalo mu být trochu nepříjemné, jak se mu erekce snažila prodrat skrze látku ven… Frustrovaně zamumlal nadávku, na moment Igora pustil a shodil to nemožně těsné oblečení na zem. Když se vrátil, Igor se stačil trochu vzpamatovat, což Ondra uvítal. Mohl začít s fází číslo dvě.

Políbil jeho podbřišek, na jazyku ucítil slanou chuť potu. Líně mu stahoval kalhoty i spodní prádlo, lehkými polibky okamžitě polaskal každý odhalený centimetr, jen právě z oděvu vyváznuvšímu penisu nevěnoval pozornost.

Teprve až rifle ležely ve společnosti trenek na zemi, se začal věnovat tvrdosti, jež volala po doteku. Uchopil ji u kořene a párkrát po pre-ejakulátem lesknoucí se erekci přejel jazykem, mapoval naběhlé žíly, dokud nesevřel mezi rty tmavou špičku, palcem pak něžně přejížděl přes citlivou kůži na varlatech.

Očima opět zabloudil vzhůru a k jeho překvapení, se Igor opíral o lokty a díval se svrchu na něj... Z hnědých duhovek sálal chtíč, stravující jeho nitro, z pootevřených rtů se mu draly tiché steny, vlasy měl zpocené, tváře zrudlé.

Chtěl ho. V tu chvíli, pod tíhou Igorova pohledu ho přímo potřeboval. Dnes už podruhé, ale copak šlo takovému pokušení odolat?
Pustil jeho erekci ze spárů svých rtů, přenesl váhu na dlaně, nyní spočívající podél Igorových boků a nahnul se tváří k němu, nos jen milimetry od toho Igorova.

"Chci tě v sobě," vyslovil své přání, demonstrativně se svým penisem otřel o ten Igorův, umístil polibek na kraj jeho úst.
Druhý muž vydal nadrženě znějící zvuk, jej uchopil za boky a přiměl jej, aby si lehl vedle něj. Už se chystal se na zádech uvelebit, Igor měl ovšem jiné plány, neboť jej otočil na bok a zezadu objal. Poté ucítil prsty na svém vstupu, nejprve chtěl protestovat proti nedostatku lubrikace, ale to už hlasitě zasténal, lehké pohlazení prostaty vyslalo slastné výboje do celého těla, včetně prozatím opomíjené erekce, nyní již téměř bolestivě pulzující.

Než se stačil vzpamatovat, tak prsty zmizely a postupně byly nahrazovány něčím tvrdším, pocit naplnění, roztažení, podmanění se dostavil. Za sebou uslyšel Igora, jak souhlasně zamručel, vysunul se a pomalu přirazil zpátky, nasazené líné tempo mu vyhovovalo, stále neměli, kam spěchat, jen se divil, že po takovém dráždění se Igor drží natolik zpátky. On už ale nutně potřeboval dotek ve slabinách, se zasténáním sevřel v dlani svou erekci a rychlými tahy se začal věnovat sám sobě.

Igor zabořil tvář do jeho zátylku, téměř něžně mu funěl za krk, jednou rukou jej objímal pod tělem, druhou hladil po rameni, pak po hrudníku, bříšku, až překryl svou dlaní tu Ondrovu, přiměl ji zpomalit a společně jeho vzrušení laskali v rytmu přírazů Igorových třísel.

Jedna slast přebíjela druhou, užíval si každý Igorův pohyb, každý jeho průnik, otření se o jeho prostatu, pohlazení na koulích… Vnímal, že Igor je na tom podobně, začal zrychlovat výpady svých boků, sténal mu do ucha, po chvíli už se bezmyšlenkovitě hnal za uvolněním. Postel se pod nimi třásla, místnost naplnilo její občasné zaskřípění a tlumené vzdechy obou mužů, dokud se Igor nerozechvěl a hlasitě a trhaně nevydechl, možná ještě trochu zrychlil tempo přírazů a Ondra ucítil uvnitř sebe jeho sperma, vystřikující v několika pramenech.

Igor nechal orgasmus, aby se přes něj přehnal jako ničivá vlna, oddal se mu a pak se omámeně vracel do přítomnosti. Pozvolna si uvědomil, že musí pomoci Ondrovi, přestože by to nepochybně zvládl sám.

Zůstávaje v něm se i s Ondrou přetočil záda, jednou dlaní usilovně pracoval na jeho erekci, druhou si ho přidržoval, jemně jej hladil po hrudníku, tvář opřenou o líce druhého muže. Chtěl mu přivést slast a tak znásobil rychlost, jakou se jeho ruka na přítelově erekci pohybovala, zaposlouchal se do jeho stenů, opájel se pocitem, že právě on způsobuje rozkoš tak výjimečnému člověku…

Ondra se v jeho náruči napjal a někam před ně dopadly první kapky bílé tekutiny, za nimi další, až ty poslední ulpěly jen na Igorově ruce. Ještě chvíli něžně přejížděl přes jeho penis, pak uložil Ondru vedle sebe.

Za doznívajícího orgasmu se Ondra otočil na Igora a spojil jejich rty v lehkém, láskyplném polibku. Prohrábl mu vlasy, palcem přejel po tváři.
"Sprcha?" nadhodil s úsměvem, když se dokázal odtrhnout od Igorových úst.

Souhlasné kývnutí. Tentokrát se vážně jen osprchovali, během pár minut už zase leželi v posteli, mezi sebou několik centimetrů místa. Spávat jeden natisknutý na druhého moc nepraktikovali, ale když se Ondra náhle rozhodnul, že dnes by mohli udělat výjimku, Igor neprotestoval. Vnímal blízkou přítomnost svého milence, jeho oddechování… a snad i vůni, jež mu přišla podivně utěšující.

Visitor

14. listopadu 2014 v 23:58 | Archea Majuar
Visitor

Prostředí: RPS

Pár: Milan/Čestmír

Rating: +12

Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Na přání jedné dobré duše, co mi den co den rozjasňuje svět, je tady menší pokračování brocestu. Mile mě překvapily vaše komentáře u přechozí části, tak snad se vám bude aspoň trošku líbit i tato :) Enjoy!

Za komentáře tedy děkuji Jamie Montek Williams, Sunshine, Profesorovi a Nikki-Oesh :)

Zaparkoval auto před domem, vystoupil a zamkl vůz. Poté zvolna zamířil ke dveřím, vytáhl klíče a zanedlouho už vstupoval dovnitř. Všude bylo šero, zřejmě zde ještě nikdo nebyl, pomyslel si, a proto se značně leknul, když po příchodu do kuchyně uviděl postavu, sedící na lavici. Nemusel přemýšlet dlouho, kdo se tak nečekaně octl v jeho domě.

Odhodil bundu na věšák a tiše došel ke svému bratrovi. Nechodil sem často. Zřejmě něco potřeboval, třeba radu? To by možná stačilo zavolat, ale když už se odhodlal i přijít někam, kde se příliš dobře necítil... Že by...?

"Další," pronesl téměř neslyšně sedící muž, jenž upíral pohled kamsi před sebe, ruce složené v klíně, tělo napjaté. Milan znal svého mladšího bratra příliš dobře a nedalo se říct, že by měl z toho, jak Čestmír vypadá, radost. Rozhodl se vyčkat na další slova, než cokoliv učiní, a tak zůstal stát jen pár kroků od něj.

"Volal mi další člověk, že jestli je to pravda, tak mi domluvené koně nedoveze. Řekni mi, co mám dělat, když nikdo nevěří, že nekončím, ať jim to vysvětluju, jak nejlépe umím?" zaznělo téměř zoufale. Milan ho chápal. To, co za minulých dvanáct let vybudoval, se mu hroutilo pod rukama, ne svou vinou ztrácel důvěru majitelů svěřených koní. A proč? Protože lidi jsou svině. Závistivé, nepřející svině.

Bylo mu vcelku fuk, když se někdo navážel do jiných trenérů, třeba si za to mohli sami. Jenže on měl tu možnost vidět, jak moc se koním jeho bratr věnuje, že by pro ně i dýchal, kdyby to bylo nutné. A pak prostě někdo začne šířit pomluvy… Dostat se mu ten někdo pod ruku… Asi by za poškození reputace zaplatil hodně vysokou cenu.

Nejen ale za to, pomyslel si Milan, přešel k Čestmírovi a zaváhal, co udělat. Nakonec mu položil ruku na rameno. Bez reakce. Postavil se tedy před svého bratra, jenže ani teď se mu žádné odezvy nedostalo. Trochu se otřásl, jak moc jej bratrova netečnost děsila. Musel s ním něco udělat. Nemohl dovolit, aby nějaký hajzl nutil někoho, na kom mu tak záleží, aby trpěl.

Klekl si, ruce položil na jeho kolena. Doufal, že tak na sebe konečně upoutá pozornost. Ze svého úhlu pohledu teď mohl vidět, jak ztrhaně Čestmír vypadá, minimálně ty kruhy pod očima signalizovaly, že jejich majitel toho za posledních pár dní moc nenaspal.

Mladší muž se náhle pohnul, jednou z dlaní sevřel tu Milanovu. Pevně a rozhodně navzdory zranitelnému výrazu, jenž se mu usadil na tváři. Sklonil hlavu a navázal oční kontakt. Nic nemusel říkat, jeho bratr mu rozuměl i beze slov. Potřeboval ho.

Milan vstal, aniž by pustil Čestmírovu roku, co pár kroků jej kontroloval pohledem, dokud ho nedovedl do pokoje pro hosty. Uprostřed místnosti jej nechal stát, uvědomoval si ty modré oči, jež pozorovaly každý jeho krok směrem ke dveřím, jejich uzamknutí a pak i návrat do těsné blízkosti svého bratra. Nesetkal se s žádným náznakem protestu, když mu sundal bundu a odložil ji na křeslo, brýle skončily na stolku.

Jeho bratr zatajil dech a Milanovi došlo, že za účelem vytáhnutí cigaret ze zadní kapsy Čestmírových riflí, se na něj téměř tiskne. Sám ztuhnul v pohybu, nenapadlo jej, že by mladší muž takto reagoval, ale… vlastně mu to nevadilo. Opatrně vzal balíček cigaret a odhodil je někam vedle nich, sám se však neodtáhnul.

Položil ruce na spodní část zad svého bratra, zbývající mezera mezi jejich těly neměla šanci. Vtáhnul Čestmíra do objetí, přejížděl mu po páteři, hřálo jej u srdce, jak se druhý muž uvolňoval a tál mu v náručí. Nosem zabloudil do prošedivělých vlasů, vdechoval jejich vůni, znovu si uvědomoval, jak moc podobné chvíle miluje. Sice by se obešel bez intrik spřádaných proti jeho bratrovi, ale hlavně, že tady byl on a mohl mu poskytnout oporu. A útěchu.

"Měl bys spát," zašeptal pak. Odpovědí mu byl stejně tiše vyřčený souhlas. Poodstoupil tedy, jeho bratr usedl na postel, ovšem místo ulehnutí, se zřejmě zase ztratil v myšlenkách.

Milan se už chtěl otočit k odchodu, nechat Čestmíra, aby si odpočinul, jenže když viděl, že ten se k ničemu nemá, postavil se před něj a už si myslel, že ho snad bude muset sám uložit, když v tom se a mladší muž pohnul a obtočil ruce kolem Milanova pasu.

Ne. Nemohl odejít. Ne, že by jej Čestmír držel tak silně, on jej jen strašně moc chtěl mít u sebe. Zabořil tvář do Milanovy košile a Milan, zaskočen gestem natolik prokazujícím důvěru, se vzmohl pouze na pozvednutí dlaně a vklouznutí jejími prsty do jemných vlasů. Následoval pohled modrých očí jeho směrem, netušil, kolik podobných jeho sebekontrola ještě snese… Copak nestačí jeden zhroucený bratr? Jeden pod tlakem okolí, druhý pod tlakem svých emocí.

Dovolil svým prstům, aby opustily prameny vlasů, přejel jimi přes zarostlé líce, u rtů se zarazil. Něžně se jich dotknul, pootevřely se, prozkoumal jejich tvar, zvlášť polaskal ten horní i dolní. Pak se odvážil znovu podívat svému bratrovi do očí, načež ten se posunul na posteli a v jeho pohledu byla spíše prosba než cokoliv jiného.

Matrace se prohnula, když na ni usedl i starší muž, ani teď se vzdálenost mezi nimi příliš nezměnila. Milan vrátil konečně svým prstů zpět na bratrovu tvář, jež se k němu náhle přiblížila. Se vzpomínkou na ten večer u stájí a blaženým pocitem u srdce přivítal svými rty ty Čestmírovy. Ponořil se do polibku, palcem stále hladil Čestmírovu tvář.

V ten moment si nedokázal představit žádnou jinou okolnost, za jaké by se cítil šťastnější než právě teď. Jemně opětoval polibky svého bratra, zanedlouho jej držel v náruči, načež se octl v situaci, kdy Čestmír ležel na zádech a on po jeho boku. Dlaní mu přejížděl po hrudníku a nepřestal ani poté, co jejich náklonost vyjadřující gesto ukončil.

Uložil se na záda, a aniž by to čekal, Čestmír se k němu přitulil. Nechal své rty, aby se zvlnily v úsměv, zatímco se natahoval pro deku a oba přikryl. Sice se mu spát nechtělo, ale tiché oddechování milovaného člověk a klid sálající z něj ho ukolébali do říše snů.

I kdyby se jim oběma zdály hrozivé noční můry, společně se dokáží postavit jakékoliv z nich.

Modrá je dobrá

7. listopadu 2014 v 0:05 | Archea Majuar |  Modrá je dobrá
Modrá je dobrá

Prostředí: Dr. House

Pár: Gregory House/James Wilson

Rating: +18 (a možná bude hůř)

Za námět děkuji Davanity a také Ann :)

A/N: Jak je mým dobrý/špatným zvykem, napsala jsem další povídku, která se svým žánrem řadí spíše k pornu. Ovšem vytvořila jsem zřejmě pouze kapitolu. Je jen na vás, jestli chcete i pokračování... Enjoy!

Za komenty k předchozí H/W povídce moc děkuji Profesorovi, Ann a Terczi :))

Vážený onkolog James Wilson seděl ve své kanceláři, rozvalený v křesle. Hlavou mu běžela jedna nemravná myšlenka za druhou, ale zatím nepřišel na to, jak je realizovat. Potřeboval sex, nutně. Tvrdě, nutně, naléhavě… Jenže ne tak ledajaký sex.

Už ho omrzelo spát s ženami i muži, kteří nebyli ničím zajímaví. Chtěl někoho určitého, někoho, kdo by si možná i dal říct, jenže… šli byste za nejlepším přítelem kvůli tomu, že nutně potřebujete jeho ptáka? No… někdo možná ano, ale Wilson zrovna tenhle typ nebyl. Nebyl ani příliš lstivý, přesto se snažil přijít na způsob, jak přimět House, aby sám dostal chuť ho ohnout.

Vzít si ho. Klidně tady na stole, nemilosrdně, hrubě… Wilson protočil oči a urovnal si kalhot, pod nimiž se mu už zase probouzela k životu jeho chlouba.

Jestli mu takový apetit vydrží až do důchodu, tak aspoň ušetří na viagře, pomyslel si pobaveně. Pak se ale zarazil, na tváři se mu usadil vítězoslavný úsměv. Dostal nápad. A ne ledajaký. Byl tak zákeřný, že okamžitě vymyslel, jak ho provede.
No, Jamesi, oslovil se v duchu, už brzy se dočkáš. Ze stolu vylovil šablonu na recept, napsal si, co potřeboval, a vyrazil do lékárny.

Skleněné dveře se rozletěly dokořán pod náporem vzteku a bolestí vedenou pěstí, jež do nich udeřila. Do místnosti rázně vpochodovala kulhající postava místního diagnostika Gregoryho House, který pár kroky zdolal vzdálenost mezi vchodem a stolem, usadil se na židli a ze šuplíku vytáhl žlutou nádobku obsahující drogu, lék, jed, klíč k přežití…
Vicodin měl v Housově podání mnoho jmen.

Než se ale dostal k tomu, aby lahvičku otevřel, ve dveřích se zjevila noční můra, resp. Cuddyová.

"Včera jste zase nebyl na ambulanci?" štěkla po něm místo pozdravu.

"Neměl jsem čas," pronesl lítostivě House.

"A co jste měl tak důležitého na práci?" čekala na vysvětlení Cuddyová, očividně rozhodnutá zůstat na místě, dokud House nepodá vyčerpávající výpověď, neobětuje kuře a nevychválí do nebes hudbu Justina Biebera.

"Léčil jsem svého pacienta."

"Vždyť žádného nemáte."

"Léčil jsem sebe."

"Kocovina není nemoc," zatvářila se Cuddyová lehce škodolibě, pak hodila Housovi na krk 16 hodin na ambulanci navíc a ráčila své pozadí odkroutit jinam.

House si vzdalující se sukni prohlížel, zatímco se konečně dostal k odzátkování nádobky, po paměti si na dlaň vysypal prášek a vhodil jej do úst. Těsně před tím, než jej spolknul, si uvědomil, že nemá tvar ani váhu Vicodinu, ale bylo příliš pozdě na to, aby jej vyplivnul. Právě si již spokojeně klouzal jícnem do žaludku.

Se špatným pocitem pohlédl do lahvičky. Pak sevřel pěst, zavřel oči a se zasténáním zvrátil hlavu. To ne… Za to Wilson zaplatí. Hodně zaplatí.

Vyřítil se z kanceláře a doslova vrazil do Cameronové. Ta mi tady chyběla, pomyslel si vztekle. Snažil se jí co nejrychleji zbavit, ale to by nebyla Cameronová, aby ho svými řečmi nedoháněla k sebevražedným sklonům. Už přemýšlel, které okno je nejblíže, když ho vysvobodil Chase. Vysvobodil… Položil mu jeden ze svých tradičních, stupidních dotazů, ale svůj účel to splnilo. Tok řeči slečny moralistky se zastavil, House setřel Chase za svou hloupostí do nebe volající dotaz, pak jej zodpověděl a šokované Cameronové zmizel z dohledu.

Když už nic, tak aspoň uměl být ten přizdisráčský Australan občas užitečný, ušklíbl se a zamířil do Wilsonova kanclu. Nenamáhal se s klepáním, sám se pozval dovnitř, i když vlastně jen narazil do dveří. Bylo zamčeno.

House chvíli přemýšlel, jestli tady není možnost, že by odešel dříve, ale to by se mu asi svěřil, že… Změnil tedy cíl své cesty a vydal se do tzv. relaxing roomu. Potichu nakouknul dovnitř a zrak mu padl na jeho přítele, jak si nerušeně chystá oběd. Vešel, možná i trochu třísknul dveřmi a v mžiku už stál jen pár metrů od Wilsona.

Wilson se na něj ani nepodíval, dál si na housku ukládal šunku a salát a rajče a okurku a knedlík a bůhvíco ještě.
"Tak fajn, čím jsem si to zasloužil?" nevydržel House ignoraci svého přítele a zaútočil jako první.

"Co máš přesně na mysli?" odpověděl onkolog otázkou a snažil se tvářit naprosto nevinně, se situací neobeznámeně. House ho ale znal moc dobře, slyšel v jeho hlase tu potlačovanou škodolibost, cítil, jak moc se Wilson baví.

"Tohle," štěknul House a ukázal na svůj rozkrok. Wilson se s lékařským zájmem na ono místo zadíval, zapřemýšlel, jestli má prozatím přes džíny nikterak viditelný penis komentovat, nakonec jen prohodil:

"Co přesně mám vidět?"

House téměř zaskřípal zuby, viagra začínala účinkovat, krev se mu hrnula do slabin a způsobovala rostoucí tvrdost v jeho slabinách, ale jak po chvíli zjistil, skrze rifle to stále zřetelné nebylo. Hlavou mu probleskla doslova šílená myšlenka. Možná by ji i zavrhnul, pokud by neměl na Wilsona takový vztek a nechtěl jej… cokoliv, ponížit, naštvat, znejistit… Drapnul jej za ruku a přiložil si jeho dlaň mezi nohy.

Wilson něco takového od House skutečně nečekal a šokovaně zalapal po dechu. Ale vadila mu látka… bože jak moc mu vadila. Upřel zrak na Housův obličej, kde se skvěl vítězoslavný výraz. Myslíš, že jsi mě dostal, pomyslel si Wilson a "objekt" v ruce sevřel. House naprosto nehousovsky vykulil bulvy.

Hnědé oči vyzývavě hleděly do modrých. Mladší lékař povolil stisk, aby jej vzápětí obnovil, kochaje se mihnuvším se slastným výrazem, jenž House ale rychle potlačil. Nezdálo se však, že by se měl k protestu, v jeho očích se začala probouzet touha.

"Stáhni si kalhoty," řekl mu a konsternovaný House vůbec nekladl odpor, respektive neudělal vůbec nic, a tak se iniciativy musel chopit Wilson. Klekl si na kolena a rozepnul knoflík, pak zip. Před očima se mu objevila vzdouvající se látka bílých boxerek. Nezaváhal ani chvíli, zabořil do ní nos a vdechoval vůni, otevřel ústa a vypustil horký dech přímo na erekci, pak se odtáhl a dlaní přejel přes celou délku, zastavil se u žaludu, jenž si vysloužil polibek.

Slyšel nad sebou House sténat, ať už si myslel cokoliv, bylo mu to očividně příjemné. A co teprve, když Wilson stáhnul boxerky níže a vysvobodil jeho penis ze zajetí, načež se na něj vrhnul, jako by na něj čekal celý život. A možná, že i čekal.

Jazykem poprvé okusil Housovu chuť, vlna vzrušením jím doslova otřásla, jeho vlastní erekce se snažila udělat díru do kalhot. To ale Wilson alespoň částečně odsunul stranou, středem jeho zájmu teď byla Housova chlouba, krásně tvrdá...
Pohlédl vzhůru, jen aby navázal kontakt s Housovýma očima, a pomalu si zasouval jeho úd do pusy, co nejhlouběji to šlo, polknul, špičku nosu v ochlupení.

Housovi uniklo překvapené zasténání, doposud se nevzmohl na pohyb, jen fascinovaně zíral, jak se Wilson téměř zbožně dotýká jeho penisu, nalitého krví a připraveného k akci, pak ten pohled jeho hnědých očí a výhled na to, jak jej celého pojmul. A to polknutí… ucítil kolem sebe svaly Wilsonova krku, jeho jazyk na spodní části orgánu, rty kolem kořene. On snad neměl žádný dávící reflex, došlu mu.

S rostoucím vlivem prášku se počáteční šok naprosto rozplynul v rozhořívajícím se chtíči, jeho boky se daly do pohybu, přirážely proti Wilsonovým ústům, dokonce jej, aniž by věděl kdy, chytl za vlasy. Nemilosrdně mrdal tu hubu, která jako by k tomu byla stvořená.

A Wilson si to sám užíval, potřeboval tvrdé zacházení, jež u většiny svých milenců nenacházel, tohle mu přesně vyhovovalo. House se vůbec nedržel zpátky, choval se k němu skoro jako ke kusu hadru a Wilson poslušně držel, dokud House nezpomalil vražedné tempo a on neucítil, jak mu krkem něco klouže dolů.

House se trochu povytáhnul, Wilson polknul, jazykem obkroužil špičku a zbavil ji posledních kapek spermatu. Pak využil toho, že House uvolnil sevření v jeho vlasech, a odtáhnul se z jeho dosahu. Zůstal sedět na zemi a díval na obličej svého přítele, očekávaje nějakou reakci.