Hvězdy

16. října 2014 v 23:09 | Archea Majuar
Hvězdy

Prostředí: RPS

Pár: Milan/Čestmír

Rating: +12
Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Slash z prostředí, jež je mi blízké, ale více je specifikovat nebudu, uvidíte sami. Jen podotknu, že jsou to bratři, takže pokud nemáte rádi incest, tak... se s tím vypořádejte, jak nejlíp umíte :D Enjoy!

Za komentáře děkuji Profesorovi, Sunshine, ká, Ann a takovému jednomu podivnému stvoření nazývané Nikki-Oesh, děkuji vám mockrát :))

Tiše a nikým nezpozorován opustil rozjařenou společnost v místnosti. Vyšel ven, nasál do plic čistý, pozdně noční vzduch a lehce se zachvěl zimou. Pak zamířil za roh domu, kde se nacházelo dřevěné posezení, obehnané plotem ze stejného materiálu. Kolem byly vysázeny jehličnany, vskutku vhodnější místo na rozjímání.

Totéž si zřejmě myslel ještě někdo. Zastavil se jen pár metrů od postavy, kterou zde očekával. Muž před ním se dlaní opíral o onen plot, druhou paži svěšenou podél těla, stoupal z ní však dým, zřejmě v ní držel cigaretu. Z jeho postoje bylo znát napětí.

Mírně se pousmál. Mohlo jim být, kolik chtělo, pořád to byl jeho mladší bráška. Mohl kouřit, pít, vypadat jako bezdomovec, ale měl nejednu vlastnost, pro kterou si jej vážil. Jeho schopnost přestát všechny nástrahy života, jeho oddanost koním, jeho snahu dát jim vše, čeho byl schopen. A možná někdy dával až příliš mnoho…

Zkrátil distanci mezi nimi, lehce se dotkl jeho předloktí, aby o sobě dal vědět. Druhý muž otočil tvář, jíž se mu mihnul náznak úsměvu. Nevěděl, jak by měl reagovat, kdyby přišel někdo jiný. Před nikým nedával najevo, jak se opravdu cítí, tohle privilegium měl jen jeho bratr.

Potáhl z cigarety, Milanova přítomnost jej uklidňovala. Kolikrát mu už byl vděčný za to, že vždy stál po jeho boku a podporoval jej? Kolikrát při něm byl a i v těch nejtěžších chvílích ho dokázal podržet natolik, že zvládl krize ve stáji, ztráty výborných koní nebo prostě jen obyčejné, lidské deprese.

Típl nedopalek a zahleděl se ke hvězdám, v nichž tušil sepsán svůj osud. Kolikrát měl chuť s tím vším seknout, ale… znovu se ohlédl po svém bratrovi, stále držícím jeho předloktí. Také se díval nahoru, pak sklonil pohled k Čestmírovým očím, tak hlubokých jako noc sama. Bez přestání v nich člověk mohl číst důsledky stresu a obavy. Jak jen by rád, aby se častěji zatřpytily pobavením… nebo chlapeckým rošťáctvím, jakým zářily před dlouhými lety.

Chtěl ho obejmout, ukázat mu, jak mu na něm záleží, a tak jej druhou rukou uchopil za bok, ale víc už dělat nemusel. Mladší muž se k němu doslova přivinul, objal jej pod pažemi a spojil ruce za bratrovými zády. Milan pocítil příjemné teplo u srdce, tohle přesně zamýšlel. Umístil dlaně na Čestmírova bedra, doufaje, že mu dodá pocit bezpečí.

Jak se asi máte cítit, když vám jeden kůň s přehledem zvítězí, dávaje tušit, že to v budoucnosti bude hvězda, zatímco druhý váš svěřenec nechá na dostihové dráze život...? Přepravník je cestou domů o polovinu lehčí a ve stáji vás do očí udeří osiřelý box. Ze slámy ještě stoupá teplo, jež zde koňské tělo zanechalo, cedulka na dveřích na vás křičí jméno, které ve vás už navždy bude vyvolávat smutek. A pak se obrátíte, z protějších dveří na vás vesele kouká čerstvý vítěz, z tlamy mu čouhá seno, oči vesele pokukují. Musíte se usmát, musíte jej pohladit, musíte jít dál.

Když to zažijete po několikáté, myslíte si, že už to nebude tak složité. Že si zvyknete… To ne, jen trochu otupíte, dokážete emoce zadržet v sobě, dokud… dokud vám někdo nedovolí je pustit ven.

Zachvění těla v jeho náručí přimělo Milana, aby vložil dlaň do vlasů druhého muže. Zesílil stisk na jeho zádech a dělal to, co uměl nejlépe, co dělal rád. Byl oporou svému bratrovi, nechal jej, aby se stranou všem ostatním vyrovnal se všemi událostmi, překonal ztráty, vstřebal úspěchy… aby získal sílu do dalších dnů.

Přes tričko ucítil, jak Čestmír zarývá prsty do jeho zad, obroučky brýlí jej tlačily do krku, ale stejně se ani o píď nepohnul. Já, tě držím, bráško…

Věděl, že vztahy mezi sourozenci takhle nefunguje běžně, ale nestaral se. Miloval jej, ať už mohl nebo nesměl. Snesl by mu i modré z nebe, znovu vymaloval Sikstinskou kapli či vlastní silou donesl koně do cíle, kdyby věděl, že to bratr potřebuje. Ten ale momentálně toužil jen po jeho náruči, v níž se mohl alespoň na prchavý okamžik schovat před tíhou zodpovědnosti.

Vnímal jeho vůni smíšenou s pachem cigaret, jeho subtilní postavu, tisknoucí se k němu, jeho nádechy i výdechy, jež se pomalu měnily z trhaných, na smířeně klidné. Pohladil jej po prošedivělých vlasech.

Čestmír se tváří opřel o rameno, pohled upřený vzhůru, na Milanův obličej. Jeho šedé oči na něj shlížely mírumilovně, láskyplně. Pálící slzy se draly ven z toho množství něhy, jakou k němu jeho bratr vysílal. Pak se k němu sklonil, na čele ucítil lehký dotek rtů. Schoval své unavené, zarudlé oči pod víčky, jež po sundání brýlí byly rovněž poctěny přítomností motýlích polibků.

Následoval nos, lehce zarostlé líce… rozlepil víčka a zadíval se na Milana. Ne, nemohl mu nic odepřít, ani kdyby opravdu chtěl. Přestal jej jednou z dlaní objímat a přemístil ji na tvář svého bratra. Bratra, jenž pro něj ale znamenal mnohem víc. A proto se vůbec nebránil, když se Milan pousmál a jejich rty spojil v polibku tak jemném a pomalém, že se jen lehce dotýkali, snažíce se tomu druhému dokázat, co k němu cítí.

Čestmírův svět se zatočil jako vždy, když mezi nimi došlo k tak intimní situaci. Jejich pouto se násobilo, sílilo, hřálo. Ponořil se do polibku, vnímal jen bratrovu přítomnost, jeho lásku, jen jeho. Kdyby jej Milan nedržel, možná by už ležel na zemi, takhle jej starší muž tiskl k sobě, jako by jej už nikdy nechtěl pustit. Ani opustit.

Stejně nevinně jako začal, polibek i skončil. Milan udělal krok zpět, Čestmíra vzal s sebou, a společně se usadili na dřevěném stole, nohy na lavičce. Stále svého mladšího brášku objímal okolo zad, jeho hlavu na rameni, ruku sevřenou ve své.

Společně opět pozvedli zrak ke hvězdám, myšlenky se jim ubíraly stejným směrem, zda tam někde ten jejich Ignacio běhá po nebeských pastvinách, zda se na ně dolů dívá a snad s veselým zařehtáním na ně v dobrém vzpomíná. Pak se oba otočili za zvukem, jenž se ozval od stájí. Z okna na kraji stavení vykukovala koňská hlava, vlastně jen čumák… Malinká Regine by musela mít žebřík, aby mohla vidět ven, prvorozená dcera Registany moc nevyrostla. Ale vedle na ně koukal její polobratr, Reaperova hvězda ve tmě svítila.

"Tvoje budoucnost," pronesl Milan tiše a obrátil pohled k Čestmírovi, jehož oči se náhle rozzářily stejně jako Reaperovův bílý odznak, tvář zbrázdil úsměv plný naděje. Stiskl ruku svého bratra, který jej započal hladit po zádech.

"Víš… náš otec musel být zloděj," nadhodil pak.

Čestmír se na něj zadíval zmateně, netušil, o čem bratr mluví. Milan se trochu odtáhnul a uchopil mladšího muže za bradu.

"Protože musel z noční oblohy ukrást ty nejzářivější hvězdy a vsadit ti je do očí…"

Čestmír zadržel dech, nepřeslechl se? Opravdu slyšel tu nejromantičtější větu zrovna z úst svého bratra…? Je to… mezi nimi až tak… vážné?

Opětoval Milanovi jeho pohled, srdce mu zběsile tlouklo, ruce se mu třásly. Ano, jejich vztah byl nadmíru vážný, ať už si to dříve připouštěl či ne. Ta láska v šedých očích, něha jeho gest… nedokázal by bez toho žít. Byl na Milanovi závislý, potřeboval ho, miloval ho…?

Pomalu přitisknul svá ústa na bratrova, pohnul jimi směrem proti nim a vydechl do nich, když se pootevřela. Jemný jazyk polaskal jeho spodní ret, pak se vydal za Čestmírovým, mazlil se s ním, dokud oběma nezačal docházet kyslík.

Milan, potěšen i překvapen vývojem situace, se chvíli obával jeho reakce, nevěděl, jestli se nezalekne, že zacházejí příliš daleko, jestli tím vyznáním neodhalil své nitro až příliš. Když jej ale bratr znovu obejmul, s důvěrou mu položil hlavu na rameno a prostě jej držel, ulevilo se mu. Zřejmě bylo vše v pořádku…

Možná by měli vstát a vrátit se do společnosti, ale oba dva si chtěli ještě chvíli užívat jeden druhého, svou přítomnost.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 NikkiOesch NikkiOesch | 16. října 2014 v 23:13 | Reagovat

Já ti dám takové podivné stvoření, až tě ani strejda Gůgl nenajde! :D Za tohle přijdeme do pekla, je ti to doufám jasné? 8-)

2 majuar majuar | Web | 16. října 2014 v 23:18 | Reagovat

[1]: Kotle s našimi jmény už jsou jistou věcí :D :D

3 Jamie Montek Williams Jamie Montek Williams | Web | 22. října 2014 v 7:48 | Reagovat

To je rozkošně skvělé, líbilo se mi to. Většina lidí v incestu vidí jenom sex, sex, sex, ale Ty jsi to krásně vystihla, že to takové není. Na Tvůj blog se vracím ráda.

4 Sunshine Sunshine | Web | 22. října 2014 v 16:33 | Reagovat

[3]: Naprosto souhlasím ;)

Když je někde povídka s incestem, je to většinou ve stylu "zjistil jsem, že můj brácha je gay, já jsem taky gay, takže hup do postele!" a to nemám ráda, zato u tebe je to o citech a to je mnohem procítěnější a snad i "uvěřitelnější" a příjemnější. To se mi líbí.

5 Profesor Profesor | 1. listopadu 2014 v 23:20 | Reagovat

Je to zvláštní, ale některé incestní povídky jsou velmi dobré. Ta tvá určitě. Asi bych ji měla minout a odsoudit, protože incest opravdu nemám ráda, ale zvědavost mi nedala. A opravdu toho nelituji.
Povídka se mi moc líbila. Má moc hezkou atmosféru, takovou trochu smutnou, trošku nadějeplnou a hodně poklidnou. Nic tam vlastně neplyne. A co si budeme povídat, to "něco" mezi přátelstvím (sourozeneckým vztahem v tvé povídce) je moc hezké. Napsala jsi to opravdu jemně a pěkně.

6 Karin Karin | 15. května 2017 v 13:44 | Reagovat

Krásna povídka. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama