Říjen 2014

Hlasité ticho

31. října 2014 v 23:52 | Archea Majuar
Hlasité ticho

Prostředí: RPS

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: +12

Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Jen takové malé nic, které jsem měla potřebu napsat... Enjoy!

Nikdo nic neřekl. Nikdo se nad tím nepozastavil, nikdo nepozvedl obočí, nikdo se nezeptal, co to sakra děláme. Nic. Jen pochopení a možná respekt. Žádné otázky, prostě jen pohledy prosté emocí, všichni to přijali, jako by to byla nejnormálnější věc na světě.

V šatně bylo ticho, až moc ticho. Většinou se nějaký šum v místnosti udržoval, ale dnes ne. Něco bylo jinak a já nevěděl co. Jako vždy jsem jen němě seděl na gauči, pohodlně opřen, hlavu podepřenou. Myšlenky se mi toulaly všude možně, dokud se mi do zorného úhlu nedostal Ondřej. Díval se na mne.

Netuším, zda kdy existoval pojem syrový pohled, ale právě takový pocit jsem z jeho očí měl. Jeho modré duhovky intenzivně hleděly do mých, jako by chtěl svůj pohled vpálit do mého mozku. Skrze ten kontakt mi dával najevo mnohem víc, než jsem byl vůbec schopen vstřebat. Jeho emoce mi v tu chvíli přišly tak silné, že kdybych si jejich moc uvědomil, složil bych se… Takhle jsem jen opětoval jeho pozornost, odolával jeho tichému vyznání, v duchu proklínal srdce, zrychlující svůj tep.

Proč jsem ale neodtrhnul zrak a nespočinul jím na něčem jiném? Ale… cožpak jde, přestat sledovat člověka, jenž vám skrze oči odhaluje celé své nitro? Přestat věnovat pozornost někomu, pro koho jste výjimečný? Na nikoho jiného se takhle dívat nedokázal, to mi sám řekl. A já mu věřil.

Aniž bych to očekával, Ondřej se odlepil od stěny, o níž se opíral, přešel přes pokoj a svezl se na pohovku vedle mě. Ovšem… mnohem těsněji než vedle někoho jiného, nezůstala mezi námi ani centimetrová mezera. Stále jsem se mu díval do očí, dokud se nedostaly někam, kde jsem na ně neviděl.

Ondřej vyhodil nohy na gauč, pak se ke mně beze slova… přitulil? Najednou jsem měl jeho hlavu někde u své klíční kosti, celý bok zahrnut teplem svého přítele. Nic na světě by mi nezabránilo, abych mu položil ruku na záda a ještě více si ho přitáhl k sobě. Ne, nic a nikdo.

Sklopil jsem pohled k Ondřejově dlani, jež umístil na mé břicho, konečky prstů lehce pohyboval, což jsem shledal jako příjemné. V místnosti bylo stále ticho a já měl strach z výrazů ostatních. Slova umí bolet, ale pohrdání v očích možná víc…

Ale odhodlal jsem se a začal pátrat v tvářích svých kolegů po jakýchkoliv emocích. U Míši jsem si byl téměř jistý, že nezareaguje nijak, přejde to bez řečí, námitek, Dano si nás možná ani nevšiml, pořád pobíhal kolem a nikomu nevěnoval pozornost, Geňa jen pozvedl oči od novin a zase se k nim vrátil bez jediné otázky. Čeho jsem se vlastně bál? Vždyť to mohlo být všem ukradené.

A tak jsem s nově nabytým klidem prohrábl jemné vlasy muže v mém náručí, užíval si důvěru, s jakou mi funěl na krk, uvolněnost jeho těla. Pak ke mně pozvedl svůj pohled, znovu plný oddanosti, lásky… Přiložil jsem čelo na to jeho a shlížel do modrých, jakoby bezedných očí, v nichž se zrcadlilo mé nitro.

Přestože lidé kolem mne stále nepronesli ani slovo, hrobové ticho už bylo minulostí. Přerušil je tlukot mého srdce, bijícího pro člověka, jenž mi byl nejblíže nejen fyzicky, ale především duševně…

Our Private Hell 2/4

24. října 2014 v 1:00 | Archea Majuar |  OPH
Our Private Hell 2/4

Prostředí: RPS

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: +18


Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku (kdo by mi za to asi tak platil, ne? Bakala ani Babiš do podobných věcí neinvestují... sakra :D)

A/N: Druhá část na PWF (Porn with feelings) je tady, snad se bude aspoň trošku líbit :) A ehm... jinak...no... doporučuji zhlédnout toto video z představení ve F-M. Sice tam bohužel není vidět Igorův pohled (usmíval neskutečně roztomilým způsobem), ale aspoň Ondrův výraz je jasně zřetelný :D Enjoy!


Za komentáře moc děkuji Profesorovi, Davanity a Nikki-Oesh (udav se tím, prosím tě :D ) a velmi mě potěšily ohlasy u povídky HVĚZDY od Sunshine a Jamie Montek Williams. Můj názor na povídky s incestem je totiž úplně stejný a jsem ráda, že jsem se vám trefila do vkusu, udělalo mi to vážně ohromnou radost :)

A ještě pár keců na závěr... Jelikož v obchodech mě neskutečně deprimuje počínající převaha vánoční výzdoby, napadlo mě, CO BYSTE CHTĚLI K VÁNOCŮM? :D Máte nějaký nápad na povídku, kterou byste tady chtěli vidět?

Když se Igor ráno probudil, Ondra už byl kupodivu vzhůru a jen tak v ručníku pobíhal po pokoji. První Igorova myšlenka byla na to, proč tak blbne, pak proč komu asi telefonuje, a nakonec, proč má na sobě ten ručník…

Zpod přivřených víček jej ještě chvíli pozoroval, ztuhlé tělo si ale brzy začalo říkat o změnu polohy. Vyřešil to protáhnutím, kterého si samozřejmě druhý muž všimnul. Nahodil úsměv, jenž dokázal vykouzlit jen v případě, že se díval na Igora. Nevěděl, proč to tak je, ale jindy ho prostě neuměl.

"Fajn, díky, nashle," rozloučil se s člověkem na druhé straně spojení, odložil telefon a usadil se do křesla. Beze slov pak sledoval Igora, jak se vyhrabal z postele a zamířil do koupelny, z které sám před minutkou vyšel. Nedlouho se jen tak díval z okna, ocenil přítomnost balkónu a už slyšel klepání na dveře. Vstal, otevřel je a převzal od servírky tác s jídlem.

Jakmile za sebou zabouchl, vynořil se z koupelny Igor, rovněž s ručníkem kolem pasu a s umytými vlasy. Nevěděl, jestli má momentálně větší chuť na snídani nebo na něj…

"Co to má být?" zeptal se trochu nedůvěřivě Igor.

"Snídaně," odpověděl lakonicky, ale pod Igorovým hypnotizujícím pohledem dodal: "Volal jsem na recepci, že potřebujeme pracovat, tak jestli by nám jídlo nedonesli sem. Takže nemusíme celý víkend vypadnout z pokoje," neubránil se poloúsměvu, když v očích svého přítele zaregistroval náhlý zájem o věc, přestože ve tváři se mu nepohnul ani sval.

Pak se ale sklonil k jídlu, Igor jej napodobil. Zapnuli si ke snídani televizi, ale v jedenáct dopoledne toho moc ke koukání nebylo, ostatně jako po celý den.

Po jídle nechali tác za dveřmi a Ondra zamířil znovu do koupelny, kde si chtěl vzít župan, který rovněž v hotelu podobného ražení zrovna neočekával. Když však procházel kolem Igora, byl uchopen za předloktí a přitažen k němu.

"Hrozně mě tím ručníkem provokuješ," zamumlal sedící muž mezi lehkými polibky, jež sázel na přítelovo bříško. Nasával vůni, kterou byla jemná pokožka prostoupena, otíral se o ni nosem a rty a uvědomoval si, jak musí působit jeho neoholené tváře na citlivé kůži. Že nedělá nic špatně, mu napověděly ruce, probírající se jeho vlasy.

Ondra nechal stále vlhké prameny Igorových vlasů klouzat mezi prsty, péče o jeho břicho se mu rovněž zamlouvala, hladového a iniciativního Igora nebylo nikdy dost… A ani mokrého Igora, napadlo jej při své činnosti.

"Nedáme si sprchu?" zeptal se a s pobavením sledoval, jak k němu Igor upřel zmatené oči. Poodstoupil od něj a vytáhl jej do stoje, pak se na jeho tělo doslova nalepil, ústa těsně od jeho ucha. "Chci tě mít v párou zamlžené sprše, všude jen voda, budeš promočený na kost, přesně takhle tě chci," snažil se znít alespoň trochu svůdně, zároveň byl připraven na variantu, že ho se sexem ve sprše pošle Igor někam, ale lákalo ho to.

"Ať už jsi uvnitř," zaznělo v odpověď, z čehož se Ondrovo srdce nejprve pokusilo o výskok z hrudního koše, následně nastolilo o poznání rychlejší puls, krev ale nepumpovalo do mozku, hrnula se mnohem níže.

Přesunuli se do koupelny, kde ihned vrazili sprchu do držáku a nechali ji, aby na ně stříkala příjemně teplou vodu. Oba ručníky padly na zem, oba muži se vzápětí přemístili do sprchového koutu. Horko brzy zaplnilo miniaturní prostor, skleněné dveře se zamlžily, na zdech se zdržovaly kapky vody.

Ondra strčil Igora pod proud vody a pak jej nechal, aby se opřel o zeď. Spokojeně se na něj zadíval, na mokré vlasy, na pramínky, stékající po jeho tváři, na hnědé oči, působící jako magnet. Na nic nečekal, obejmul muže před sebou a políbil rty, jejichž tvar a chuť by si vybavil vždy a všude. Hrudník na hrudník, slabiny na slabiny, jedna erekce otírající se o druhou.

Igor sebral z poličky sprchový gel a dlaň, na níž se nyní nacházela ne zrovna malá vrstva tekutiny, položil na Ondrova záda, pomocí druhé ruky pak začal vonící kapalinu roztírat po kůži. Od lopatek se přesunul na bedra, pak až na zadek, který několikrát promnul, přitiskl si tak Ondrova třísla na svoje a byl si jistý, že mu jeho přítel tiše zasténal do úst. Sám si užíval to příjemné vzrušení, které nebylo tak téměř nezvladatelné jako včera, dnes měli více času.

A tak nikam nespěchal, pomalými pohyby se otíral svým přirozením o to Ondrovo, jedna tvrdost narážející do druhé, trvající polibek udržovali jemný, jen občas lehce zapojili jazyky, možná i zuby.

I Ondra využil sprchový gel k tomu, aby se mohl dotknout většiny Igorova těla. Začal na ramenou, přes záda, zadek, ale když mu chtěl namydlit hrudník, tak se Igor odtáhnul a vrhnul se na Ondru jako první. Něžně se věnoval jeho trupu, promnul v prstech bradavky a vědomě tlačil druhého muže ke zdi.

Chytil jej pod zadkem a podíval se mu s úsměvem, spíše úšklebkem, do očí. Ondra na něj hodil trochu skeptický pohled, ale přesto se nechal zvednout a omotal nohy kolem Igorova pasu. Zády se stále opíral o stěnu, Igorova přítomnost ovšem působila intenzivněji, neboť mezera mezi jejich hrudníky se opět vytratila, dech svého přítele cítil na krku, stejně tak jeho strniště. Navíc jeho erekce se stala vězněm mezi jejich mokrými těly, díky gelu po nich klouzala s každým jejich pohybem.

Pak na svém vstupu ucítil prsty, jež se začaly dobývat dovnitř. S povzdechem je přijal, aby začaly svou práci, pomalu jej roztahovaly a připravovaly na něco většího, co stejně už od snídaně chtěl mít v sobě…

Igor usoudil, že by to stačilo, navedl svůj penis na začátek a jedním, plynulým pohybem vnikl do Ondry. Zasténání z něj vyšlo úplně samovolně, tlak a teplo okolo erekce mu rozeslali slastné pocity do celého těla.

"Miluju, když mě takhle roztáhneš, mám pak pocit, že jen takhle to má být…" uslyšel chraplavý hlas, vlna vzrušení jej zasáhla znovu, stejně tak mu unikl další sten. Pomalu se stáhnul a znovu se zasunul, muž pod ním vydal slastný zvuk, jenž byl dalším činitelem, který vybičoval Igorovu úroveň vzrušení na maximum.

Horká voda mu dopadala na záda, mokré vlasy se lepily k čelu, Ondrova erekce se mu otírala o břicho, zatímco tu jeho svíral Ondra v sobě. Nasadil svými boky pomalé tempo, které postupně zrychloval, jelikož to jinak nešlo.

Ondra zatínal nehty do Igorových ramen, hlavu zvrátil nazad a opřel si zátylek o zeď, z hrdla mu unikal jeden tichý sten za druhým, všude kolem byla jen voda a oni dva. Přinutil se na chvíli podívat zpět na svého milence a spatřil, jak se kouše do svých nádherných rtů, jak se v jeho tváři odráží rozkoš… a jak si to mrdání sakra užívá. Přestal se nyní opírat o stěnu, naklonil se blíže k hrudi druhého muže a položil hlavu na jeho rameno. Ruku pak přemístil na vlastní erekci a ještě zvýšil tření, sladil tempo s tím Igorovým.

Všechny pocity se v něm míchaly, myšlenky se staly nedostatkovým zbožím. Vnímal jen blížící se orgasmus, elektrizující výboje, jež jím projely při každém přírazu jeho přítele, horkost obou jejich těl…

A pak už tohle všechno přebila slast, jež jej zahltila, rozechvěla celého jeho tělo a ven se z něj dostala v podobě bílých pramenů, jež částečně zanikly v proudech vody, částečně se zachytily na kůži jednoho z nich. Netušil proč a jak, ale najednou měl opět otevřené oči a díval se jimi přímo do těch druhých, nádherně hnědých, touhou zamžených.

Když Igor zjistil, že se jeho přítel už vrcholu dosáhl, mimoděk otočil hlavu a zadíval na jeho tvář a pak do jeho očí, z nichž zářila euforie tak silná, že poslala do víru orgasmu i jeho. Přivřel oči, z nyní pootevřených úst vydal táhlý sten, zaryl nehty do Ondrových boků a pak jej naplnil dávkou spermatu.

Oba se pozvolna vzpamatovávali a nepříliš jistě stojíce na svých nohou, setrvali pod tekoucí vodou, jež z nich smývala důkazy toho, co se zde před chvíli událo. Po chvíli ticha se ale Igor dal dohromady, vypnul sprchu a otevřel dveře koutu. Oblékl si župan, druhý nabídnul Ondrovi, jehož reakce ovšem byl natolik opožděná, že mu jej Igor sám oblékl.

Ondra poté okamžitě zamířil ke své bundě, z níž vydoloval krabičku cigaret a zapalovač. Mrknul pohledem po Igorovi, jenž jej opodál pozoroval a následně na něj kývnul. Vyšli na balkón, venku bylo krásně a oproti včerejšímu večeru poměrně teplo. Opřeli se o zábradlí a zapálili si.

Zavládlo mlčení, jen šlukovali a vypouštěli kouř do ovzduší, bylo jim dobře.

"Je ti jasné, že za tohle skončíme v pekle?" zeptal se náhle Igor, když típl cigaretu.

Ondra se ušklíbl a vyfoukl kouř.

"To ti došlo až teď? Dva roky se kurvíš s chlapem, co ti několikrát převrátil život naruby," potáhl, vychutnal si ničivý účinek nikotinu, vydechl a pokračoval: "celý víkend se ti snaží vyšukat duši z těla," podíval se na Igora, v očích směs ironie a zvláštní něhy, "a který tě kurevsky miluje."

Igorovou tváři se mihnul náznak úsměvu, jeho pohled prozrazoval, že cítí úplně totéž. Dál se opíral o zábradlí a vstřebával to, co mu Ondra právě řekl. Chvíli nad tím přemýšlel, ale stejně došel k tomu, co od počátku jejich vztahu tušil. Že z něj nebude návratu, že jej pohltí, stráví zaživa, změní jej, zanechá na něm následky… ale taky, že bude stát za to.

Pohled mu padnul na ruku, jež se Ondra opíral o zábradlí a pocítil touhu ji sevřít v dlani. A tak to udělal. Držel jej za ruku, stisk opětoval stisk, pocit souznění je oba prostoupil.

Hvězdy

16. října 2014 v 23:09 | Archea Majuar
Hvězdy

Prostředí: RPS

Pár: Milan/Čestmír

Rating: +12
Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Slash z prostředí, jež je mi blízké, ale více je specifikovat nebudu, uvidíte sami. Jen podotknu, že jsou to bratři, takže pokud nemáte rádi incest, tak... se s tím vypořádejte, jak nejlíp umíte :D Enjoy!

Za komentáře děkuji Profesorovi, Sunshine, ká, Ann a takovému jednomu podivnému stvoření nazývané Nikki-Oesh, děkuji vám mockrát :))

Tiše a nikým nezpozorován opustil rozjařenou společnost v místnosti. Vyšel ven, nasál do plic čistý, pozdně noční vzduch a lehce se zachvěl zimou. Pak zamířil za roh domu, kde se nacházelo dřevěné posezení, obehnané plotem ze stejného materiálu. Kolem byly vysázeny jehličnany, vskutku vhodnější místo na rozjímání.

Totéž si zřejmě myslel ještě někdo. Zastavil se jen pár metrů od postavy, kterou zde očekával. Muž před ním se dlaní opíral o onen plot, druhou paži svěšenou podél těla, stoupal z ní však dým, zřejmě v ní držel cigaretu. Z jeho postoje bylo znát napětí.

Mírně se pousmál. Mohlo jim být, kolik chtělo, pořád to byl jeho mladší bráška. Mohl kouřit, pít, vypadat jako bezdomovec, ale měl nejednu vlastnost, pro kterou si jej vážil. Jeho schopnost přestát všechny nástrahy života, jeho oddanost koním, jeho snahu dát jim vše, čeho byl schopen. A možná někdy dával až příliš mnoho…

Zkrátil distanci mezi nimi, lehce se dotkl jeho předloktí, aby o sobě dal vědět. Druhý muž otočil tvář, jíž se mu mihnul náznak úsměvu. Nevěděl, jak by měl reagovat, kdyby přišel někdo jiný. Před nikým nedával najevo, jak se opravdu cítí, tohle privilegium měl jen jeho bratr.

Potáhl z cigarety, Milanova přítomnost jej uklidňovala. Kolikrát mu už byl vděčný za to, že vždy stál po jeho boku a podporoval jej? Kolikrát při něm byl a i v těch nejtěžších chvílích ho dokázal podržet natolik, že zvládl krize ve stáji, ztráty výborných koní nebo prostě jen obyčejné, lidské deprese.

Típl nedopalek a zahleděl se ke hvězdám, v nichž tušil sepsán svůj osud. Kolikrát měl chuť s tím vším seknout, ale… znovu se ohlédl po svém bratrovi, stále držícím jeho předloktí. Také se díval nahoru, pak sklonil pohled k Čestmírovým očím, tak hlubokých jako noc sama. Bez přestání v nich člověk mohl číst důsledky stresu a obavy. Jak jen by rád, aby se častěji zatřpytily pobavením… nebo chlapeckým rošťáctvím, jakým zářily před dlouhými lety.

Chtěl ho obejmout, ukázat mu, jak mu na něm záleží, a tak jej druhou rukou uchopil za bok, ale víc už dělat nemusel. Mladší muž se k němu doslova přivinul, objal jej pod pažemi a spojil ruce za bratrovými zády. Milan pocítil příjemné teplo u srdce, tohle přesně zamýšlel. Umístil dlaně na Čestmírova bedra, doufaje, že mu dodá pocit bezpečí.

Jak se asi máte cítit, když vám jeden kůň s přehledem zvítězí, dávaje tušit, že to v budoucnosti bude hvězda, zatímco druhý váš svěřenec nechá na dostihové dráze život...? Přepravník je cestou domů o polovinu lehčí a ve stáji vás do očí udeří osiřelý box. Ze slámy ještě stoupá teplo, jež zde koňské tělo zanechalo, cedulka na dveřích na vás křičí jméno, které ve vás už navždy bude vyvolávat smutek. A pak se obrátíte, z protějších dveří na vás vesele kouká čerstvý vítěz, z tlamy mu čouhá seno, oči vesele pokukují. Musíte se usmát, musíte jej pohladit, musíte jít dál.

Když to zažijete po několikáté, myslíte si, že už to nebude tak složité. Že si zvyknete… To ne, jen trochu otupíte, dokážete emoce zadržet v sobě, dokud… dokud vám někdo nedovolí je pustit ven.

Zachvění těla v jeho náručí přimělo Milana, aby vložil dlaň do vlasů druhého muže. Zesílil stisk na jeho zádech a dělal to, co uměl nejlépe, co dělal rád. Byl oporou svému bratrovi, nechal jej, aby se stranou všem ostatním vyrovnal se všemi událostmi, překonal ztráty, vstřebal úspěchy… aby získal sílu do dalších dnů.

Přes tričko ucítil, jak Čestmír zarývá prsty do jeho zad, obroučky brýlí jej tlačily do krku, ale stejně se ani o píď nepohnul. Já, tě držím, bráško…

Věděl, že vztahy mezi sourozenci takhle nefunguje běžně, ale nestaral se. Miloval jej, ať už mohl nebo nesměl. Snesl by mu i modré z nebe, znovu vymaloval Sikstinskou kapli či vlastní silou donesl koně do cíle, kdyby věděl, že to bratr potřebuje. Ten ale momentálně toužil jen po jeho náruči, v níž se mohl alespoň na prchavý okamžik schovat před tíhou zodpovědnosti.

Vnímal jeho vůni smíšenou s pachem cigaret, jeho subtilní postavu, tisknoucí se k němu, jeho nádechy i výdechy, jež se pomalu měnily z trhaných, na smířeně klidné. Pohladil jej po prošedivělých vlasech.

Čestmír se tváří opřel o rameno, pohled upřený vzhůru, na Milanův obličej. Jeho šedé oči na něj shlížely mírumilovně, láskyplně. Pálící slzy se draly ven z toho množství něhy, jakou k němu jeho bratr vysílal. Pak se k němu sklonil, na čele ucítil lehký dotek rtů. Schoval své unavené, zarudlé oči pod víčky, jež po sundání brýlí byly rovněž poctěny přítomností motýlích polibků.

Následoval nos, lehce zarostlé líce… rozlepil víčka a zadíval se na Milana. Ne, nemohl mu nic odepřít, ani kdyby opravdu chtěl. Přestal jej jednou z dlaní objímat a přemístil ji na tvář svého bratra. Bratra, jenž pro něj ale znamenal mnohem víc. A proto se vůbec nebránil, když se Milan pousmál a jejich rty spojil v polibku tak jemném a pomalém, že se jen lehce dotýkali, snažíce se tomu druhému dokázat, co k němu cítí.

Čestmírův svět se zatočil jako vždy, když mezi nimi došlo k tak intimní situaci. Jejich pouto se násobilo, sílilo, hřálo. Ponořil se do polibku, vnímal jen bratrovu přítomnost, jeho lásku, jen jeho. Kdyby jej Milan nedržel, možná by už ležel na zemi, takhle jej starší muž tiskl k sobě, jako by jej už nikdy nechtěl pustit. Ani opustit.

Stejně nevinně jako začal, polibek i skončil. Milan udělal krok zpět, Čestmíra vzal s sebou, a společně se usadili na dřevěném stole, nohy na lavičce. Stále svého mladšího brášku objímal okolo zad, jeho hlavu na rameni, ruku sevřenou ve své.

Společně opět pozvedli zrak ke hvězdám, myšlenky se jim ubíraly stejným směrem, zda tam někde ten jejich Ignacio běhá po nebeských pastvinách, zda se na ně dolů dívá a snad s veselým zařehtáním na ně v dobrém vzpomíná. Pak se oba otočili za zvukem, jenž se ozval od stájí. Z okna na kraji stavení vykukovala koňská hlava, vlastně jen čumák… Malinká Regine by musela mít žebřík, aby mohla vidět ven, prvorozená dcera Registany moc nevyrostla. Ale vedle na ně koukal její polobratr, Reaperova hvězda ve tmě svítila.

"Tvoje budoucnost," pronesl Milan tiše a obrátil pohled k Čestmírovi, jehož oči se náhle rozzářily stejně jako Reaperovův bílý odznak, tvář zbrázdil úsměv plný naděje. Stiskl ruku svého bratra, který jej započal hladit po zádech.

"Víš… náš otec musel být zloděj," nadhodil pak.

Čestmír se na něj zadíval zmateně, netušil, o čem bratr mluví. Milan se trochu odtáhnul a uchopil mladšího muže za bradu.

"Protože musel z noční oblohy ukrást ty nejzářivější hvězdy a vsadit ti je do očí…"

Čestmír zadržel dech, nepřeslechl se? Opravdu slyšel tu nejromantičtější větu zrovna z úst svého bratra…? Je to… mezi nimi až tak… vážné?

Opětoval Milanovi jeho pohled, srdce mu zběsile tlouklo, ruce se mu třásly. Ano, jejich vztah byl nadmíru vážný, ať už si to dříve připouštěl či ne. Ta láska v šedých očích, něha jeho gest… nedokázal by bez toho žít. Byl na Milanovi závislý, potřeboval ho, miloval ho…?

Pomalu přitisknul svá ústa na bratrova, pohnul jimi směrem proti nim a vydechl do nich, když se pootevřela. Jemný jazyk polaskal jeho spodní ret, pak se vydal za Čestmírovým, mazlil se s ním, dokud oběma nezačal docházet kyslík.

Milan, potěšen i překvapen vývojem situace, se chvíli obával jeho reakce, nevěděl, jestli se nezalekne, že zacházejí příliš daleko, jestli tím vyznáním neodhalil své nitro až příliš. Když jej ale bratr znovu obejmul, s důvěrou mu položil hlavu na rameno a prostě jej držel, ulevilo se mu. Zřejmě bylo vše v pořádku…

Možná by měli vstát a vrátit se do společnosti, ale oba dva si chtěli ještě chvíli užívat jeden druhého, svou přítomnost.

Our Private Hell 1/4

10. října 2014 v 0:14 | Archea Majuar |  OPH
Our Private Hell 1/4

Prostředí: RPS

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: +18


Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Chtěli jste to, máte to mít. Než přikročím ke zveřejňování "slaďárny", rozhodla jsem se vám předložit na můj vkus rozsáhlou povídku, která by se dala nazvat i PWPéčkem, ovšem PWPéčkem with Feelings :) Ono by asi bylo ideální, kdyby se mi obě povídky povedlo střídat, ale nevěřím si, že se mi to povede vzhledem k tomu, kolik mě toho teď čeká ve škole :D Takže si to koukejte užít, kdo ví, jestli ještě někdy v budoucnu budu mít na něco takového chuť a odvahu :D

Jinak musím zvlášť poděkovat jistému individuu se jménem Nikki-Oesh, které mě neustále nutilo v tomhle velepornodíle pokračovat :D Díky, bratře :D

Dále také Profesorovi, ká, Guilde, Ann, Abigail, která si bude na svou vytouženou slaďárnu muset ještě nějaký ten pátek počkat :), dále Sunshine, jejíž komentář mě rovněž hodně povzbudil a udělal mi radost, a nesmím zapomenout ani na Davanity :) Díky vám všem...

Tož... Užijte si to :D

Na město již padla tma, když dva muži vstoupili hlavním vchodem do haly hotelu. Postavili se před recepční pult, vyšší z nich vytáhnul peněženku a opřel se o předloktí. Jeho společník se kousek vzdálil, aby si prohlédl fotografie na zdech.

"Přeji hezký večer, chtěl bych u vás pokoj na jednu noc. Máte volno?" oslovil Ondra slečnu, zírající do monitoru.

"Dobrý večer, podívám se… kolik lůžek… pane Sokole?" pozvedla dívka oči od počítače a i přes únavu, jež měla vepsanou v obličeji, vyloudila milý úsměv, který jí Ondra oplatil.

"Dvě, prosím," odpověděl a pohledem zaletěl k Igorovi, který se potloukal po nevelké hale a zjevně se nenudil.

"Jeden dvoulůžkový máme. Ale během týdne tam probíhaly nějaké opravy a nejsem si jistá, jestli je již všechno hotovo. Pokud mne omluvíte, půjdu se zeptat do kanceláře," oznámila Ondrovi dívka a zmizela ve dveřích poblíž počítače. Ondra se tedy ještě více zapřel o pult, hodil nohu přes nohu a čekal.

Igor mezitím zkouknul všechny fotografie v místnosti a pak obrátil pozornost k recepci. Prvně se mu zdálo, že se nic nezměnilo, ale vzápětí se jeho oči zastavily na pozadí, jež jeho majitel poměrně vyzývavě vystrkoval do prostoru. Rty se mu zvlnily v úsměvu, když pocítil známé vlny vzrušení, které dokázal onen pohled vyvolat. Zároveň se v něm vzedmula touha nějak svému příteli zatopit, aby ten svůj zadek na veřejnost nedával tak na odiv, protože by se klidně mohlo stát, že se jednou neovládne…

Recepční byla stále pryč a tak tichými kroky přešel až ke svému příteli. Zaujal místo zpola vedle něj, zpola za ním, oplatil mu lehký úsměv, jenž mu byl věnován, a v tu chvíli jej napadlo, že pult je dostatečně vysoký, aby člověk za ním neviděl, co se děje na druhé straně od prsou dolů. Vítězný výraz se mu podařilo potlačit.

Právě v momentě, kdy zaměstnankyně vešla do místnosti, položil Igor svou dlaň na Ondrův rozkrok. Schválně to udělal tak, aby se Ondra necukal, a obtočil paži kolem něj z druhé strany, čímž ho vlastně natlačil bokem na sebe, ale zároveň si dával pozor, aby to zase nebylo moc. V případě, že by uslyšel klapnutí dveří, aby od sebe stačili odskočit.

Ondra mezitím netušil, kam soustředit více svou pozornost. Recepční mu něco povídala, ale ruka, jež masírovala jeho rozkrok, se nedala přehlížet. Intenzivně vnímal, jak se mu krev hrne z mozku, který vskutku nebyl schopen jasného uvažování, do slabin. Tvrdnul. A sakra rychle.

Mrsknul pohledem po Igorovi a zadoufal, že vypadal dost děsivě, ale vzápětí veškeré iluze ztratil, jelikož jeho přítel se na něj jen lhostejně podíval a práce jeho ruky vůbec nepolevila. Právě naopak.

"Ano, děkujeme, to nám vyhovuje," odpověděl recepční Igor místo indisponovaného Ondřeje, převzal od ní klíče a vydal se po schodech nahoru věda, že jej bude Ondra následovat. Výraz, kterým jej před chvíli počastoval, se nedal řadit k výhružným jako spíše k nehorázně hladovým.

Vystoupil do mezipatra a téměř vyjeknul, když byl přiražen ke zdi. Ne, že by to bolelo, spíše nečekal, že Ondra zareaguje až tak impulzivně, ale když se na něj zezadu přitisknul, na stěžování ani nepomyslel. Rozechvěl se z pocitu, kdy se mu o zadek otíral tvrdý rozkrok, zatímco ucho mu polaskal sametový dech.

"Ty jsi někdy taková svině…" zamručel Ondra a stiskl v zubech jemnou kůži na milencově krku. Věděl, že to Igorovi vůbec nevadí, ale potřeboval mít aspoň na chvíli navrch. Ale každou vteřinou je mohl kdokoliv spatřit a tak nechal pro teď své ego stranou, odstoupil od Igora a s pohledem "nic jsem ti neodpustil, tohle byl jen začátek, parchante" se nechal vést až do jejich pokoje.

"Manželská postel?" nevěřil následně svým očím, když za nimi zaklaply dveře.

"Jiný pokoj volný nemají, ty jsi neposlouchal recepční?"

Ondra netušil, zda se má tvářit zuřivě nebo nadrženě, jelikož Igorův naprosto klidný výraz a rozvážný tón jej rozpalovali do běla, ovšem v pohledu hnědých očí dokázal vyčíst stejné vzrušení, jaké sám cítil, a také nepřehlédnutelná vyboulenina v jeho kalhotách jej k němu přitahovala jako magnet.

Kašlat na to, pomyslel si, když si zouval boty, rozbít hubu mu můžu vždycky, ale vyšukat mozek z hlavy jen při určitých příležitostech. A ta nastala právě teď.

Zminimalizoval vzdálenosti mezi nimi a nalepil se na tělo, o kterém věděl, že mu zanedlouho bude patřit. Rty se přisál na Igorovy, razantně se snažil vybojovat si přístup do jeho úst, zatímco rukama mu pomáhal dostat se z bundy, která následně se zašustěním dopadla na zem.

Pak přemístil svou dlaň úplně jinam, a to na vzdouvající se látku v Igorově rozkroku. Stiskl onu bouli a překryl ji rukou, načež mu Igor udělal naprosto totéž. Navzájem se dráždili a nechali své steny, aby mizely v ústech toho druhého.
Ondra si užíval péči, jež se mu dostávala, ale pořád vnímal, že toho mají na sobě příliš moc.

Odtrhl se od úst, jež s ním drze bojovala o nadvládu, aby mohl druhému muži sundat i mikinu, jíž vzápětí následovalo i triko. Totéž pak provedl u sebe, ale to už měl opět ústa zaneprázdněna jinými. Narážel svými rty do Igorových, jemně do nich kousal, dokud se více neotevřely a nevpustily jej dovnitř.

Jen z těch polibků téměř šílel, miloval, jak chutnaly, jak jej dokázaly zbavit rozumu, jak se díky nim na svého přítele tisknul tak, že stěží dokázali dýchat. Igor na tom byl podobně, pažemi objímal Ondrovo tělo, nechal jejich jazyky, aby se proplétaly, užíval si tak blízkou přítomnost člověka, jenž pro něj tolik znamenal. Kterého právě teď strašně chtěl…

Sáhl do kapsy, vytáhl lubrikant a hodil ho na postel. Ondra jej následoval… Igor se pobaveně ušklíbl nad jeho zmateným výrazem "jak jsem se sakra octl na posteli", sundal si rifle a přesunul se k němu.

"Budeš tam jen tak sedět nebo mi dokážeš, že máš pusu dobrou i k něčemu jinému, než abys mě vytáčel?" zeptal se Ondra, v hlase mírné stopy výhružky.

Jak to jen s Igorem uměl… Chvíli se zdálo, že přeci jen dnešní večer dospěje k poklidnému milování, Ondrova slova však zapálila v jeho milenci nový oheň. V mžiku měl dlaň na Ondrově krku a přitáhl si jej k dalšímu polibku, z něhož oba vycítili hlad po tom druhém, jejich ruce bloudily po tělech, dokud se ty Igorovy nepřesunuly na Ondrovy rifle.

Hravě rozepnuly pásek, knoflík i zip a odhodily kalhoty stranou, pak zmizelo i spodní prádlo. Opustil Ondrovy rty, podíval se mu do očí a sevřel v dlani jeho erekci. Přejel po ní nahoru a dolů, palcem polaskal špičku, poté se naklonil k Ondrovu uchu.

"Řekni, co bys chtěl?"

"Hade…" zavrčel Ondra, v prstech svíral prostěradlo. Ruka na jeho přirození se stále pohybovala mučivě pomalu.

"Jestli jsi chtěl říct hádej, tak to sis spletl osobu," uslyšel mrazivě a pohyb v jeho slabinách ustal. Frustrovaně protočil oči a zalitoval, že Igora tak rychle svléknul. Neměl ho teď jak chytit za límec!

"Bude to?" dodal Igor stále ledovým tónem, jenž byl ale naprosto v rozporu s teplotou jeho rtů, jež právě polaskaly Ondrovo ucho.

"Prostě mě vykuř," vydechl Ondra odevzdaně.

"To bych vlastně mohl," odvětil Igor jakoby lhostejně, to už se ale přesouval k Ondrovu pasu a bez dalšího varování spolkl celou jeho délku. Ondrův ostrý nádech mu vyvolal úsměv na rtech, vzápětí se ovšem začal věnovat jeho vzrušení.

Nechal Ondrovu erekci vyklouznout z úst, přidržel si ji mezi dvěma prsty a znovu ji pohltil, snažil se překonávat dávivý reflex, jak mu penis narážela do zadní části krku, ale po chvíli si zvykl. Obemkl rty její obvod, když mu v puse zůstala už jen špička, trefil se jazykem přímo do malé dírky navrchu. Udělal to tak několikrát, pak se soustředil na spodní stranu erekce, a to už v ústech cítil chuť preejakulátu a ve vlasech pevně sevřenou ruku.

Mrknul před sebe a setkal se pohledem s tím Ondrovým. Miloval jeho výraz v těchhle chvílích… V dlani pak promnul varlata, načež jeho milenec zvrátil hlavu dozadu a přirazil mu do krku surověji než kdy předtím. Pak ho ale prsty ve vlasech donutily se zvednout z Ondrových slabin a zabránily mu dokončit, co začal.

Naopak nečekanou sílou byl povalen do peřin a obrácen na břicho.

"Kdybys neměl tak talentovanou hubu, tak se s tebou vůbec neštvu…" procedil Ondra mezi zuby, hmátl po lubrikantu a alespoň provizorně svého milence připravil. Víc už si ale za ty provokace nezasloužil. Dokonce mu schválně stáhl spodní prádlo jen na zadku, erekci, uvězněnou mezi Igorovým tělem a matrací, nechal pokrytou vrstvou látky.

Vstoupil do něj jediným pohybem, ruce podél jeho boků, obličej zabořený do ramene. Z hrdla mu uniklo zavrčení. Lehká nasranost jen vybičovala touhu, ovládnout muže pod sebou. Zuřivé přírazy dolních partií doprovázel funěním, jež bylo tlumeno Igorovým ramenem, do kterého se Ondra zakousnul.

Jako v mlze slyšel sténání svého přítele, nechoval se k němu zrovna šetrně, ale přeci nebyl z cukru. Přirážel do něj jako smyslů zbavený, užíval si ten těsný pocit, z něhož jej brněly i konečky prstů, ale vzápětí se ovládnul natolik, že byl schopen svého přítele ještě potrápit jiným způsobem.

Zpomalil tempo, začal se hýbat jen velice pomalu, dlaní sáhnul pod Igora a nahmatal přes spodní prádlo jeho erekci. Téměř něžně po ní přejížděl a ještě více snížil své snažení, když mu k uším dolehlo frustrované zafunění.

"Copak?" zavrněl, "něco se pánovi nelíbí?"

"Hajzle…"

Ondra se nad Igorovou reakcí jen ušklíbnul, ale vzápětí měl co dělat sám se sebou, když se okolo jeho vlastního vzrušení začaly stahovat svaly a slastné pocity se mu tělem šířily jeden za druhým. Igor vážně věděl, jak dosáhnout svého…

"Jestli je tady někdo hajzl, tak jedině ty," snažil se zformulovat větu, ale nebyl si jistý, jestli to Igor vůbec slyšel, neboť pravidelné stisky, jež prováděl dlaní na jeho tvrdosti ve slabinách, mámily z jeho přítele jeden sten za druhým, a když opět nasadil zdrcující tempo svých přírazů, muž pod ním se už jen chvěl.

Rozpolceně chtěl vycházet vstříc Ondrovi, naopak potřeboval zvýšit tření v rozkroku, což ale vzhledem ke stálé přítomné látce nebylo dost dobře možné. Jenže všechno v jeho těle volalo po uvolnění a tak i přes bezvýchodnost situace se nedokázal nikterak ovládat. Zcela se poddal trýznivému laskání svého milence, jenž mu syčel do ucha nadávky, které jen zvyšovaly hladinu jeho vzrušení…

…jež se po pár dalších zběsilých přírazech změnilo v neúnosné. Celé tělo se octlo pod náporem vlny slastného uvolnění, jež jím prolétlo jako blesk a opustilo jej v podobě horké tekutiny, prosakující přes látku až na Ondrovu dlaň, nyní již jen jemně hladící jeho přirození.

Ondra nejenže vnímal, jak se Igorův sten v jednom momentě zlomil, cítil i křeč v jeho těle, která jej společně s vědomím, že jej dokázal udělat, aniž by se jeho erekce přímo dotknul, poslala na vrchol. Nezabránil podivnému zvuku, jenž se mu vydral z hrdla, ani dalšímu kousnutí do již tak zrudlé kůže na Igorově rameni, dokázal jen ztuhnout v pohybu a naplnit jeho útroby prameny spermatu.

Mírně rozklepaně se pak vytáhnul, utřel si ruku do něčeho, co se povalovalo kolem nich, a lehl si vedle Igora na záda.
Chvíli jen se zavřenýma očima vstřebával právě prožitý orgasmus, poté obrátil hlavu k muži, jenž se právě nadobro svlékl a chystal se přes ně přehodit peřinu.

Pousmál se. Ať už Igorovi udělal v posteli cokoliv, vždy se následně postaral o jejich pohodlí.

"Nesnáším tě," zašeptal ovšem Igor, když jej přikrýval, oči ale raději odvracel. Věděl, že by jej prozradily…

"Taky tě mám rád," usmál se na něj upřímně Ondra a jak předpokládal, Igorovi cukly koutky a bez nějakých dalších řečí si lehl jen kousek od něj. Zavřel oči a už se chystal spát, když mu někdo prohrábl vlasy a na tváři vyloudil opravdový úsměv.

I jen pro tahle obyčejná gesta toho zatraceného chlapa miloval.

Domov, sladký domov

3. října 2014 v 0:01 | Archea Majuar
Domov, sladký domov

Prostředí: Dr. House

Pár: Gregory House/James Wilson

Rating: +12

A/N: Opět něco na House, ale nějak už mi to přijde všechno skoro stejné :/ Ovšem, čím to ozvláštnit, to netuším... Třeba mě něco napadne časem :D Enjoy!

Za komentáře děkuji Profesorovi a Terczi :)

House vypnul televizi, nějak už ho ty bezbřehé stupidity, jež vypouštěla kozatá doktorka z úst, nudily, vstal a v pyžamu dohopkal do koupelny. Začal si čistit zuby, šklebil se na sebe do zrcadla a vůbec měl podezřele dobrou náladu na to, co se v průběhu dne stalo, jenže… Lhát Cuddyové už tak nějak považoval za zvyk, takže se přes to přenesl rychle, Wilson se rozchází s železnou pravidelností alespoň 10x za rok, aby nevyšel ze cviku, a pacienti jsou stále hloupí.

Ne, jsou ještě hloupější. A otravní. A nemocní. Však ono léčit nemocného člověka není umění, zkuste si léčit zdravého pacienta, pomyslel si House, náhle rozesmutněn nespravedlností světa, že mu cpe pod nos jen samé nemocné pacienty… Když házel kartáček do kelímku, uslyšel zaklepání.

Wilson už tu dnes jednou byl, tak ho docela překvapilo, že ho zase našel stát na prahu svých dveří. Nacházel se v poměrně zbědovaném stavu. I Housovo srdce se na moment zastavilo, když spatřil jeho prázdný pohled, a ustoupil, aby mohla ta hromádka neštěstí vejít.

Kdyby Wilson nevypadal tak špatně, asi by ho počastoval nějakou kousavou připomínkou ohledně jeho fiaska se Sam, ale raději jen zavřel dveře a netypicky vyklidil pole. Nechtěl riskovat, že si mu Wilson bude chtít vylít srdíčko. Na to by potřeboval láhev tvrdého chlastu. Nebo narkózu. Nebo ránu kladivem.

Zavřel se v ložnici a vklouzl pod peřinu, chvíli vnímal slastnou absenci bolesti v noze a poté schoval oči za víčky. Člověk by měl být schopen usnout za sedm minut, ovšem ani ty nebyly Housovi poskytnuty. Nejprve slyšel, jak Wilson bleskově použil sprchu a poté, když už si myslel, že bude konečně klid, se tiše otevřely dveře.

House klidně ležel, doufal, že Wilson třeba odejde, ale jak sekundy a poté i minuty míjely, začal být z jeho chování mrzutý. Chtěl spát, což dost dobře za Wilsonovy rušivé přítomnosti nešlo.

"Jestli něco potřebuješ, tak to udělej hned, nebo vypadni," ozval se nevrle, převrátil se na záda, ruce složil za hlavou a zazíral na strop. Sice ho momentální nedostupnost spánku iritovala, ovšem nenadálé překvapení z toho, že Wilson zavřel dveře a zůstal s ním po tmě v pokoji, jeho rozladěnost potlačilo.

Oči zapíchnuté do Wilsonovy postavy ostražitě pozorovaly, kam jeho přítel míří. Nerozhodně se zastavil na druhé straně postele, House pozvedl obočí a vyčkával. Jestli si chce k němu lehnout…

Než stihl myšlenku dokončit, Wilson uchopil peřinu, nadzvedl ji a zalezl si pod ni. A dílo zkázy bylo dokončeno, když se k Housovi přitulil a naprosto drze jej majetnicky objal.

House se nevzmohl ani na pohyb, konsternovaně hleděl na muže vedle sebe a… nějak nechápal, co se děje. Ještě více jej rozhodilo srdce, které se rozbušilo v rychlejším rytmu, věčně přítomný chlad okolo něj se rozpustil. Wilson mu tím jediným gestem téměř zničil jeho systém kontroly, pronikl jím, aniž by spustil alarm s nápisem "nějaký člověk je moc blízko, ucukni!"

"Můžu tu zůstat, Housi?"

Co jsi mi to udělal, Wilsone! řval House uvnitř sebe. Jeho zašeptání, plné naděje, ho zasáhlo ještě víc. Ještě před půl hodinou si připadal jako správný záporák, teď změna ve Wilsonově vzorci chování mění i jeho?

"Ještě nevím," odpověděl, ale nedokázal přemoci nutkání přitisknout Wilsona k sobě. Jeho přítel právě otevřel oči a díval se přímo do těch modrých, zmateně mrkajících.

"Nevyhazuj mě, prosím," položil si Wilson hlavu na Housovo rameno.

To ho ta Sam tak vzala? divil se House, jenž si právě uvědomil, že ruce na svém těle již nepovažuje za vetřelce, že teplo po jeho boku je příjemné a že vůbec nechápe, proč by měl Wilsona odehnat. To by bylo značně nelogické… Stále však nechápal, co vedlo k Wilsona k tomu, aby se mu nasáčkoval do postele.

Ale jak se ho na to zeptat?

Hlavou mu lítaly myšlenky ohledně toho, proč se nezeptá na rovinu, proč to nejde, vždyť on může všechno a podobně, Wilson mu ale dal odpověď sám…

"Když jsem od tebe odešel odpoledne, původně jsem mířil k sobě do bytu," začal. "Jenomže, než jsem vstoupil dovnitř, došlo mi, že tam nikdo není. Že to není můj domov," dodal podivně, jakoby měkce.

"Takže mi chceš říct, že tvůj domov je tam, kde jsem já?" zeptal se House hlasem naprosto prostým emocí. Nějak potřeboval vstřebat, co právě slyšel, jakým tónem to bylo řečeno, v jaké situaci…

Wilson na jeho dotaz nereagoval, House tušil, že má strach, jak se on sám zachová. Jenomže House vůbec netušil, co by měl udělat, pocity, které se v něm znenadání objevily, mu při myšlení vůbec nepomáhaly.

"Jestli mě takhle budeš drtit v náručí ještě chvilku, tak budu udušen," probrala House z polosnění lehce pobavená poznámka, načež si uvědomil, že Wilsona skutečně svými pažemi svírá silou na hranici lidských možností. Uvolnil sevření, načež se Wilson trochu odtáhnul a vzepřel se na lokti, tvář obrácenou k Housovi.

Už vypadá líp, prolétlo Housovi hlavou, pak se ale vzpamatoval a vzpomněl si, co se tady děje. Wilsonovy oči se na něj dívaly, vysílaly jeho směrem vřelou náklonost a snad i vděčnost? Takový pohled vídával u…

"Jestli mě chceš políbit…" začal varovně, oči mu však těkaly mezi Wilsonovými duhovkami a jeho rty, nemohl se rozhodnout, jestli to chce nebo ne, děsily jej změny, vidina toho, že všechno zase zkazí, děsila ho ztráta přítele.
"Jestli něco potřebuješ, tak to udělej hned, nebo vypadni. Takhle jsi to řekl a…" odmlčel se Wilson, House na jeho dalších slovech doslova visel, "já potřebuju tebe."

Dojetí, radost, štěstí, euforie, to všechno a možná i něco víc otřáslo Housem jako zemětřesení. Ne, vážně se mu ještě nestalo, aby ho někdo uměl takhle zaskočit. Zaskočit stylem, kdy nevíte, čí jste, jestli náhodou nesníte, jestli jste se nepřeslechli.

A když ucítil na svých rtech ty Wilsonovy, nemohl a ani nechtěl jim uhnout.

Nacházel se v takovém rozpoložení, panoval v něm nehorázný emocionální chaos, že veškeré jeho zábrany padly, dlaněmi přejel přes Wilsonova záda, dostal se až k jeho krku, prsty zabořil do čerstvě umytých vlasů. Rty si vychutnával polibky druhého muže, chuť jeho slin, vlhkou přítomnost jazyka, cinknutí zubů o sebe.

Když se od něj Wilson odtáhnul, udýchaný a s hřejivým úsměvem na tváři, věděl House už něco zcela jistě. Že přátelství s Wilsonem bylo jen předehrou k něčemu většímu, že, jestli má šanci s někým udržet vztah, tak jedině s ním, a že… Wilson není jediný, kdo toho druhého potřebuje.