Září 2014

Into ruins

20. září 2014 v 0:05 | Archea Majuar
Into ruins

Prostředí: A&O: Mise Kleopatra

Pár: Asterix/Numerobis

Rating: + 15

A/N: Nikdo neví, kdy budu schopna zase něco napsat, navíc mám problémy s netem, takže vám radši další povídku nahazuji hned teď :D Sice na nečekaný fandom, ale co už, jednou to přijít muselo :D Film Asterix a Obelix: Mise Kleopatra jednoduše miluju, takže proč bych nenapsala slash i na něj, že? Třeba se to budei někomu líbit :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Profesorovi, Davanity, lady Aludnev a Sunshine :) Jsem ráda ně ráda :)

Můj palác. Ne, Caesarův palác. Jaký palác? Ruiny!

Tupě hledím před sebe, neschopen slov ani adekvátní reakce. Jen zírám. Zírám, jak se mi má práce hroutí před očima. Sloupy, sochy, klenby… Všechno padá. Obrovské koule, jedna za druhou, postupně snižují šance na to, že se dožiji další narozenin. Ničí to, na čem závisí můj život.

Je to jasné, za pár týdnů skončím v krokodýlí tlamě, protože ten palác prostě nedostavím! Idiotští Římani! Co jsem jim udělal, proč mě chtějí zabít? Proč jsou tak zbabělí, že se mi ani nepostaví tváří v tvář a vrhají na mne kamenné koule z několika kilometrů? Já ale zbabělec nejsem!

Zvedám se, adrenalin se mi vlévá do žil, nevidím nic než jen tu spoušť kolem sebe a masu římských vojsk, pokrývajících celý obzor. Odhodlaným, svižným krokem vyrážím jejich směrem, nedbám na výkřiky ostatních ani na hlas rozumu, jenž mi radí schovat se a počkat, co vymyslí jiní. Ne, nemůžu se dívat, jak ti pitomci kousek po kousku ničí mou práci, práci otroků a práci mých přátel. Chci ho bránit vlastním tělem!

Něco mě ale sráží k zemi. Bráním se, stisk je ovšem nekompromisní. Táhne mě, možná spíše nese, zpět do bezpečí, odloží mě ale až kus dál, než kde jsem původně seděl. Začínám vnímat, kdo mě to zadržel, blonďaté vlasy, černé triko, rudé kalhoty. Asterix.

Drží mě na místě, přemýšlím, jak se vymanit z jeho sevření. Ještě nepil kouzelný nápoj, možná bych mohl... Ne, i tak je silný, o hodně silnější než já. Podvoluji se, opírám se o zeď za sebou, třesu se. Nevím, jestli vlivem rachotu kolem, strachem, vztekem… Nevím nic, jen, že palác se pomalu mění v ruiny a já s tím nemůžu nic udělat. Naposled se vzepřu, ale jsem bez šance.

Jeho ruce mě nutí setrvat na zemi, ale pak… zčista jasna… jsem volný. Vyběhnu ke schodům, vidím, jak na mě letí koule, ale je mi to jedno. Blábolím, vůbec nevím, co říkám, snad se Římanům vysmívám, beru do ruky drobné úlomky a házím je před sebe v bláhové naději, že vojáky zastraším. Pak mě málem jedna koule trefí, pořád skáču a provokuju. Dokud mne ty ruce zase nechytnou a nepřivinou k sobě.

Opět mě někam vleče, je mi to jedno. Končí, všechno to brzy skončí, to jediné se mi honí hlavou. Má existence se již nebude dlouho vyskytovat na tomto světě, duše se setká s mocnými panovníky dob minulých, tady po mě nezbude nic, jen pár mizerných staveb. Náhle mne ale navštíví i jiné myšlenky. Myšlenky na to, že mě skutečně někdo drží v náručí, že se opírám o jeho hrudník, že sedím na studené zemi, k uším mi doléhají zvuky bitvy a v nose mě štípe prach… Někdo mě drží?

Cítím jeho ruce na svém těle, vnímám, jak se jeho hruď zvedá a pak zase klesá. Do uší mi šeptá klidným hlasem, nedokážu rozlišit, co mi říká, ale mluví tak konejšivě, téměř něžně. Ale přesto mé srdce stále buší ve zběsilém tempu… a není to tou teplou dlaní, jež mi pomalým pohybem krouží po břiše?

Jsem příliš zmatený, příliš překvapený na to, abych se bránil. Nic neudělám, ani když mě chytne za bradu a donutí mě se otočit na něj, jen se dívám do jeho očí, jež jsou tak blízko mých, jež září tichou vlídností, topím se v nich a všechno kolem mizí, jakoby odplouvá pryč.

Jeho ruka neustává v pohybu, sune se níž, přesně ví, za jakým cílem míří. V mých žilách se rodí první náznaky vzrušení, přebíjející veškeré neblahé účinky bitvy na můj organismus, smývá obavy, nechává zoufalství rozplynout se v přívalech příjemných vln, šířících se každou částí těla.

Asterix se na mě dívá, němou otázku v očích. Nejsem schopen slova, asi jsem v transu a ani nevím jak, ale najednou se přibližuji k němu, oči mi padnou na druhé rty, dokud je zcela nezakryji svými. Rozumí mi. Přijímá můj takřka nezkušený projev souhlasu, jednou dlaní si mě přidrží za rameno, druhý se již dostává tam, kde je jí potřeba.

Stiskne mne jemně, jakoby na zkoušku. Už jen z toho nedostatečného doteku se rozechvěji, nejsem zvyklý na přítomnost jiných, práce mi vztahy nedovoluje, o mém handicapu nemluvě.

Jeho rty se jemně pohybují proti mým, nijak na mě netlačí, nechává mne, abych se sám odhodlal k průzkumu, abych svůj jazyk propletl s druhým. Chvěji se dál, přestože je téměř čtyřicet stupňů…

Opouštím jeho ústa, není v mých silách se na polibek dále soustředit, když sevření v mých slabinách zesílilo, ruka se dala do pohybu a počala mi přivádět slast, jakou jsem dosud nepoznal. Schovávám tvář do ramene svého přítele, koušu se rtu, do dlaně uchopím černou látku. Nevím, či sténám, nebo vzlykám, stálé slyším jeho hlas, lomcuje mnou rozkoš, chtíč, touha.

Pohyb v mých dolních partiích se zrychluje, to tření, ten tlak… neuvěřitelná slast útočí na mé tělo, nutí je vycházet potěšení vstříc, nutí dávat najevo, jak moc se mu to líbí. A mozek úplně vypne, srdce se snaží vyskočit z těla, oči vlhnou, ústa křičí, svaly se ocitají v křečích.

Dokonalost prolétne mi hlavou těsně předtím, než kousnu do ramene před sebou, než se prohnu v zádech, než vyletím až ke hvězdám. Třes náhle ustane, vše se uklidňuje, jen dech ještě potřebuje čas. Otevírám čelisti, zvedám hlavu i oči a dívám se do těch Asterixových, úsměvu se dotýkajících.

Cítím se dobře, v hlavě mám pořádek, racionální myšlení je znovu v mých silách. Mé nitro ale zatouží po něčem, co by tenhle mimořádný okamžik decentně ukončilo, pouhé díky mi přijde nedostatečné. A tak váhavě zvedám ruku, načež už mě Asterix drží v náruči, jeho dech na mém krku. Líbí se mi to, můj klid je ovšem narušen vřelými city, jež se ve mně začínají probouzet a neomylně směřují přímo k bystrému Galovi. Vděk, náklonost, možná i něco víc, co mi právě není jasné a trochu mi dělá starosti.

Ty se ještě znásobí v momentě, kdy se ode mne Asterix odpoutá, vlídný úsměv na rtech. I má ústa se zvlní v úsměv, uvnitř však pláču. Vybízí mne, abych jej následoval zpět k ostatním, a já poslušně jdu, zatímco si v duchu spílám nad svou nevěčností. Pomohl mi a co já na to? Je mi na nic z toho, že už se to nebude opakovat. Už teď cítím, jak mi jeho náruč chybí, jeho tichý hlas, stejně tak i něžný pohled hnědých očí.

Usedám stranou od ostatních, snažím se přemýšlet nad tím, jak se zbavit Římanů, ale oči i myšlenky mi stále utíkají zpět k Asterixovi. Jsem zahlcen emocemi, se kterými si neumím poradit.

A pak najednou ho před sebou vidím, klečí u mých nohou a dívá se mi zpříma do očí. Mé hlasivky jsou opět mimo provoz, zvládám jen oplácet jeho pohled…

"Svěřil jsi svůj osud do mých rukou a já tě nezklamu," říká mi a já přikývnu. Věřím mu. "Tvůj život je v bezpečí," dodá a já mám, co dělat, aby se mé oči nezalily slzami, když mě palcem pohladí po tváři, v očích podivný lesk.

Vstává, sleduji jeho vzdalující se záda.

Můj život je díky tobě v bezpečí před krokodýly. Jenže kdo ochrání mé srdce a duši před tebou samým?

Loučení se svobodou

19. září 2014 v 11:23 | Archea Majuar
Loučení se svobodou

Prostředí: Dr. House

Pár: Gregory House/James Wilson

Rating: R

A/N: Ano, moc nepřidávám, protože se prozatím sžívám s životem vysokoškoláka, takže se mnou budete muset mít trpělivost. Sice jsem během posledních dnů psala, ale... s ničím jsem nebyla příliš spokojená. Trošku lépe je na tom tahle povídka, ale pořád to není ono, ovšem už jsem vám sem chtěla něco hodit :) A taky jsem vám chtěla dát nějaký dárek ke svým dvacátým narozeninám :D Enjoy!

Za komentáře k minulé H/W povídce děkuji Profesorovi, Scudl007 a také Davanity :)

Fleky na stropě byly vskutku zajímavě. Ten přesně nad Housovou hlavou vypadal jako traktor, ten kousek vedle nebyl nepodoben listu javoru, nedaleko se nacházel také flek jako kráva. Zaujatě pootočil hlavu a zkusil se na hnědé nečistoty na bílém podkladu podívat z jiného úhlu.

"Meh, ta kráva odtud vypadá jako řvoucí Cuddyová," oznámil svému společníkovi pobaveně. Wilson na něj jen znaveně obrátil obličej, na jiný pohyb ani reakci se nevzmohl. Ležel s Housem na posteli ve svém bytě, ani ne před půlhodinou skončila jeho rozlučka se svobodou. Už čtvrtá a snad i poslední. Užil si ji, to ano, ale přesto pořád nebyl jaksi spokojený.
Chtěl se ženit, jenže před každou svou svatbou měl v plánu stihnout jistou věc, ale nikdy se k ní neodhodlal. Přišlo mu to trapné…

"Jimmy, víš, že jsem vám nedal žádný svatební dar?" vytrhl jej z myšlenek House.

"Nemáš Rach rád, takže jsem s ním ani nepočítal," odpověděl lhostejně Wilson. Vážně mu to bylo jedno, stejně by mu House dal nějakou neužitečnou blbost, popř. něco vysoce Rach urážejícího.

House se ušklíbl a alkoholem zmoženou myslí mu prolétla myšlenka. Značně neuvážená myšlenka.

"Tak si řekni jedno přání a já ti ho splním," uslyšel Wilson, načež se mu po tváři rozlil škodolibý a zároveň potěšený úsměv. Chvíli byl tiše, pak se posadil a svrchu se na House zadíval, otevřel ústa, ale náhle nemohl najít ta správná slova.
Zapochyboval o tom, že je to dobrý nápad. House se mu určitě vysměje, v momentálně zvědavých očích se objeví náznak pohrdání, totéž se promítne v jeho výrazu. Polknul, nervozita jej ovládla, ale nehodlal se vzdát. Vždyť to může být taky poslední příležitost…

"Využij nabídky, Wilsone, je časově omezená," zatvářil se House náhle naoko vážně, vzápětí ale už zase s opilým úsměvem dodal: "A když zavoláte do dvaceti minut, obdržíte i večeři zdarma."

Wilsonovi zacukaly koutky. Rozhodl se.

"Housi… vždycky jsem chtěl zkusit…jaké to je s…druhým chlapem," přiznal se, pohled upřený do Housových modrých očí. Jeho obočí letělo vzhůru, pár vteřin jen na Wilsona zíral, pak ale poměrně pohotově zareagoval:

"Takže tě mám ojet?" zeptal se s úsměškem, který Wilsona vlastně uklidnil. Nebylo to jasné odmítnutí.

"To ne, chci být Rach věrný aspoň před svatbou," zaryl si Wilson sám do sebe, což House ocenil dalším úsměvem, v obličeji byl znát zájem. Taky ho něco podobného už dříve napadlo, a když mu to Wilson takhle…nabídnul, tak proč by protestoval, že? Říkalo se, že v životě by se mělo zkusit všechno, zaplašil poslední smítko pochybnosti. Možná ho napadlo, že neví, co a jak má Wilson rád, ale přeci se to od něj samotného nemůže tak moc lišit.

"Vyhoním tě, ale s ničím jiným nepočítej," souhlasil tedy, a aniž by si to dokázal racionálně vysvětlit, páteří mu projelo zachvění, snad kvůli nervozitě? Ne, nebyl nervózní. Tak že by vzrušení?

Zaměřil se na Wilsona, jenž si znovu lehl, zřejmě očekával, že House udělá první krok. A tak se diagnostik posadil a… Zjistil, že přímo k věci jít nemůže. Nevěděl proč, ale prostě nemohl jen tak rozepnout zip kalhot, odbýt si to a finito. Měl by činit tak, aby si to Wilson co nejvíce užil. Nestávalo se mu často, aby myslel na pohodlí jiných, ale dnes šlo o Wilsona, tak pro jednou poslechl svou nesobeckou stránku. Třeba toho ani nebude litovat, kdo ví.

Nenašel v sobě odvahu, aby se podíval Wilsonovi do očí, určitě by se na něj dívaly strašně zmateně a on by zase nevěděl, jak se tvářit a tak dále… a tak raději zapíchl pohled do jeho bílé košile, jež knoflíčky se nyní staly předměty zájmu lékařských rukou. Odepínal jeden po druhém, až dospěl k lemu kalhot, odkud zbytek košile vytáhl. Pak lehkou látku rozhrnul a naskytl se mu výhled na Wilsonův nahý, slunečním svitem nepoznamenaný hrudník.

Poprvé se octl v takové situaci. Hrudník odkrýval už několikrát, ale nikdy ne muži, nikdy svému jedinému příteli. Proč s tím vůbec souhlasil, ptal se sám sebe, když jej nejistota zasáhla v celé své síle. Snažil se vzpamatovat, jednat racionálně, ale nedařilo se mu to. Přistihl se, že se dlaní dotýká teplé kůže, přejíždí od prsou na břicho v jemných tazích, vnímal, jak se Wilson nadechuje a vydechuje, snad i jak se chvěje. Chvěje?

Ano, jeho dýchání bylo lehce přerývavé, trhané. Věděl, co to znamená, a povzbudilo ho to. A tak zatímco jednou dlaní rozepínal Wilsonovy kalhoty, druhou stále hladil zrychleně se zdvihající horní část těla svého přítele. Líbilo se mu, jak Wilson reagoval, že se takovému sentimentu nebránil, vždyť chtěl jen… Ne, nechtěl jen vyhonit, to mu nabídl House, on chtěl vědět, jaké je to s mužem. S Housem.

A House, ačkoliv si to sám nikdy moc nepřipouštěl, byl zastáncem citlivějšího přístupu v této oblasti. Pokračoval tedy v masírování Wilsonových svalů, dokud nepotřeboval obě ruce k tomu, aby svlékl oblekové kalhoty, následovaly je boxerky. Do dlaně mu padl již polotvrdý orgán, jenž si přitáhl Housův pohled. I tohle pro něj bylo nové stejně jako pro Wilsona.

Čekal, že během plnění Wilsona přání, bude házet jednu blbou poznámku za druhou, ale… hlava nějak vypnula. Nebo se jen myšlenky utopily ve vlně vzrušení, jež jím zase jakoby náhodou projela. A pak přišla další, když přejel přes tvrdnoucí penis svého přítele a k uším mu dolehlo tiché zasténání.

Ruka se mu samovolně pohybovala, cítil, jak se pod prsty erekce zvětšuje a jeho vlastní přirození na tom nebylo jinak. Vážně se mu to líbilo… Napadlo jej, jak by Wilson zareagoval, kdyby věděl, že ho tohle vzrušuje, že by byl schopen si přiznat, že držet v ruce penis svého přítele mu není proti srsti, že druhá dlaň, znovu hladící Wilsonův hrudník, si ten dotek užívá… A pak byl stiskem na rameni donucen se naklonit nad tvář druhého muže, v níž spatřil dvě hnědé, touhou zářící oči.

V tu chvíli věděl, že Wilson ví. Musel to vědět, když House sám cítil, jak zrychleně dýchá, jak se mu hrne krev mimo jiné do obličeje… Jenže Wilson nijak nepanikařil, naopak se jen dál na House díval a z pootevřených úst nechal vycházet steny.

House se nevydržel pouze dívat, něco mu říkalo, že už jen ten pohled, který si vyměňovali, nebyl součástí jejich… domluvy? Dlaní mu klouzala Wilsonova erekce, těžká, tvrdá, jeho hnědé duhovky začaly mizet v záplavě černé, na čele se mu perlil pot.

Než se House nadál, jeho ústa si sama našla cestu k těm Wilsonovým. Zarazil se, chtěl se stáhnout, tohle určitě neměl dělat, ale jakmile se Wilsonovy rty pohnuly a opětovaly jeho polibek, váhavě se znovu zapojil. Narážel svými rty do druhých, dotkli se jazyky, prohloubili polibek, dokud Wilson nezvrátil hlavu a neprohnul se.

House fascinovaně sledoval jeho výraz, nebyl si jistý, jestli kdy u někoho viděl tak ryzí slast… Jen pohyboval dál dlaní na jeho erekci, zrychloval tempo, pozoroval jej a poslouchal. Poslouchal jeho steny, vycházející z Wilsonových úst jeden za druhým. Nikdy by jej nenapadlo, že bude Wilson tak hlasitý, a už vůbec by jej nenapadlo, že každý jím vydaný zvuk mu způsobí zachvění těla či zacukání v dolních partiích.

Tohle prostě nečekal…

"Housi," uniklo z Wilsonových rtů mezi steny. House ztvrdl ještě víc a bez dechu sledoval, jak se jeho přítel ocitá ve víru orgasmu. Na dlani ucítil jeho sperma, koutkem oka zaregistroval, že pár kapek dopadlo i na odhalené břicho, pozornost ale upíral především k výrazu druhého muže. Věděl, že tenhle obrázek si z hlavy jen tak nevymaže.

Uvažoval, že by odešel. Bál se Wilsonovy reakce na to, že je tvrdý jako skála. Ale než stihl cokoliv udělat, Wilson sevřel v ruce jeho vlastní vzrušení. House skrze zaťaté zuby zasténal, v duchu prosil, ať tam ta ruka zůstane, ať se ho dál dotýká…

Lehké sevření se změnilo v pevnější, House přirazil k jeho ruce, ačkoliv to sám nechtěl. Nadrženě zavrčel, když se dlaň snažila propracovat vrstvou látky až k pulzujícímu orgánu, jenž nutně vyžadoval dotek. Další zasténání protnulo ticho místnosti, když se konečně dočkal.

Horká dlaň stiskla jeho přirození, dala se do líného pohybu, palec se začal věnovat růžové špičce.

Něžné zacházení mu přivádělo muka, potřeboval zrychlit tempo, čehož se ovšem vzápětí dočkal. Opřel si čelo o Wilsonův spánek, chvěl se pod návaly horka, tušil, že to nebude trvat dlouho. Jeho přítel vedle něj, jeho ruka ne Housově erekci, zašeptání Wilsonova jména… Pak už jen stačilo, aby si vzpomněl na Wilsonův výraz při orgasmu, a okamžitě ho dosáhl taky. Tiše zasténal Wilsonovi do ucha a po chvíli se vedle něj položil do peřin.

Několik minut se ozývalo jen mohutné oddechování.

"Já jsem takový idiot…" ozvalo se zanedlouho a donutilo to House znovu zapnout mozek.

"No, to jsi zrovna Ameriku neobjevil," pronesl House suše, cítil se ale dost blbě. Neuhlídal své reakce, nechal to dojít někam, kam ani jeden z nich nechtěl.

"A nezajímá tě proč?"

House pokrčil rameny, po dlouhé době neměl nic, co by Wilsonovi řekl.

"Protože jsem tohle chtěl zkusit už před minulými svatbami."

Když House vstřebal, co bylo řečeno, otočil tvář k Wilsonovi, jenž se na něj také díval.

"Takže mi chceš říct, že se vykašleš na Rach a strávíš zbytek života v mé posteli?" přešel House rovnou k věci a nevěděl, jakou chce slyšet odpověď. Kolikrát měl Wilsona po krk, ale jestli tenhle zážitek byl jen začátkem… polknul, páteří mu projel onen známý záchvěv vzrušení…

Wilson se nadzvednul na lokti a s pohledem upřeným do Housových očí přikývnul.

"Jsi idiot," konstatoval situaci House, ale koutky úst se mu stočily do úsměvu.

V nitru se divil, jak to, že se Wilson tak rychle rozhodl, že se při vidině sexu s mužem necuká (asi ještě neví, že bude dole, pomyslel si). Ale veškeré pochyby byly záhy utlumeny polibkem, iniciovaným Wilsonem. To si nechal líbit…

Enclosed

1. září 2014 v 19:46 | Archea Majuar
Enclosed

Prostředí: RPS

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: + 18

A/N: Už delší dobu pár lidí po mně chtělo, abych na ty dva napsala něco.. ehm... zajímavějšího, tak tady to máte :D

Za komentáře děkuji Profesorovi, Scudl007, Davanity, Sunshine a ká :) Opravdu mě těší, že mi tady něco necháváte, motivuje mě to k dalšímu psaní, ještě jednou díky :)

Potloukal jsem se kolem jeviště, nějak jsem neměl, co bych před představením dělal. Ale zase jsem byl docela rád, že dnes vystupujeme v trochu atypickém prostředí, že máme po turné v divadlech a národních domech zase před sebou turné na vzduchu. Za hezkého počasí se dalo před zahájením sedět za jevištěm, klidně i lehce popíjet, což už jsme vlastně také udělali.

Jakmile ale Míša zpozoroval, že jsme příliš veselí, odehnal nás od stolu, abychom to zase nepřehnali. Rozuměl jsem tomu, a tak jsem se procházel na tom miniaturním prostoru mezi pódiem a lesem. Odtamtud na mě z ničeho nic zavřeštěl nějaký pták, což mě poněkud vyděsilo. Z mé pravé strany jsem pak uslyšel pobavené zafunění.

Ušklíbl jsem se, když jsem spatřil Igora, kterak s cigaretou v ruce postává za jednou z dodávek. Ani jsem nevěděl proč, ale najednou jsem si uvědomil, že dnes Igor vypadá nějak jinak, neobvykle. Jakoby úplně změnil styl, jakoby mu přeskočilo, jelikož chováním ke svému standardu se blížil jen okrajově.

Proč má najednou bílé triko s dlouhým rukávem, jež mu obepíná tělo, jakoby je chtěl vystavovat? Ano, bylo chladno, ale běžně si oblékal stejně jako já mikinu, tak proč najednou zvolil rolák?

A proč má upnutější rifle? Takové přece nikdy nenosí… Polkl jsem, jelikož pohled na Igorův rozkrok, tísnící se pod vrstvou látky, na mě jisté následky zanechal. Tušil jsem, že příval krve do mých slabin, zrychlený tep a rosolovitý pocit v oblasti kolen nejsou právě tím, co bych na tomto místě potřeboval.

Rozhlédl jsem se a trochu se uklidnil, jelikož jsme se nacházeli někde, kde na nás nikdo neviděl, stále tady ale byla šance, že někdo náhodou půjde kolem. Zalétl jsem očima k Igorovi, jenž právě potáhl z cigarety a zřejmě ani nezamýšlel, že by to na mě mohlo mít nějaký vliv. Jenže mělo a ne zrovna malý…

V duchu jsem si vynadal za svou nadrženost, ale stejně jsem se vydal ke svému příteli, jenž právě típl nedopalek.
"Proč's tam tak stál?" zeptal se mě, strčil ruce do kapes a opřel se zády o auto.

"Přemýšlel jsem nad tím, co se s tebou děje. Je na tobě dneska něco zvláštního," pokrčil jsem rameny. U někoho jiného bych se snažil zatloukat, že se mé myšlenky ubíraly tak stupidním směrem, ale Igor mě už kolikrát taky hltal pohledem, takže mi to bylo tak nějak jedno.

"Co třeba?" usmál se, což mě donutilo rovněž naznačit dobré rozpoložení.

"Všechno," začal jsem neurčitě a dál se mu díval do rozpustile jiskřících očí. "Možná je to tím chlastem, ale přijdeš mi dnes hrozně ztřeštěný."

Následoval žraločí úsměv mým směrem, jenž také Igor, pokud se zrovna nezalykal smíchy u Geňova hádání, nepoužíval často. S udiveným výrazem a úsměvem na rtech jsem jej pozoroval, dokud mi oči nesjely kousek níže. Pozvedl jsem ruku a dlaní se dotkl strniště, které už na světě nějakou dobu bylo, regulérně by se dalo již nazvat vousy.

"Kdo jsi a co jsi udělal s Igorem?" zeptal jsem se polohlasem, když jsem palcem přejížděl po zarostlé tváři, líbilo se mi, jak jsou některá místa prošedivělá. Málokdy Igor nosil takový porost, málokdy se takhle usmíval… a zaskočil mě ještě více, když jsem se prstem dostal až k jeho spodnímu rtu, pohladil jsem jej a vzápětí jen zíral, jak první článek v Igorových ústech zmizel a byl stisknut předními zuby.

Vážně jsem netušil, co se s mým přítelem děje, ale při pohledu do jeho rozverně pokukujících očí mi došlo, že se mi to líbí, tak proč nad tím dumat. Dokonce mě tak vyvedl z konceptu, že jsem ani náhodou nestihl zareagovat na jeho náhlý pohyb, během něhož se dostal za mě a s citem mě přitiskl k autu. Položil jsem ruce a čelo na plech, bylo mi úplně jasné, co bude následovat a… já se těšil. V kalhotách mi zacukalo, vzápětí mi byly rozepnuty a stažen ke kolenům, přesto jsem se snažil roztáhnout nohy, jak jen to šlo.

Pak jsem uslyšel znovu zvuk šustící rifloviny a otření se čehosi tvrdého o můj zadek.

"Ty's na to myslel celou dobu," vyjekl jsem nepříliš mužným hlasem, když mi došlo, že těžko se mohl takhle rychle vzrušit. Asi bych to řekl i normálně, kdyby se mi do těla právě nevecpalo něco, co jsem tam vlastně mít chtěl.

Pocit příjemného naplnění se mi prohnal tělem, na krku jsem ucítil škrábající vousy. Zaklonil jsem hlavu, abych se o ně mohl otřít víc.

"Víš, jaké to bylo, vydržet s tímhle v tak těsných riflích?" zeptal se mě, ale odpověď stejně slyšet nechtěl. Místo toho jsem tiše zasténal, když do mě tvrdě přirazil. Ještě párkrát udělal mezi pohyby pauzy, poté už se ale vůbec nedržel zpátky. Nebyl na to čas a ani vůle.

Položil jsem si hlavu na jeho rameno a nechal se šukat, slyšel jsem jeho funění, sem tam doplněné o sten. Slastné pocity se mnou šířily jeden za druhým, začal jsem zpracovávat sám sebe, ale měl jsem do budoucna trochu jiné plány. Věděl jsem, že se Igor udělá dříve než já a to mi hrálo do karet.

Taky se tak stalo. Igi zavrčel, pak znovu a vyvrcholil uvnitř mě, zanechávaje své genetické dědictví v mém těle. Opřel se na moment o mě, dokonce mi snad vtiskl polibek na krk a pak se stáhnul. Upravil se a počkal, dokud se neotočím, v kalhotách kolem kolen to fakt šlo blbě, navíc s erekcí, že…

Sundal jsem si mikinu a hodil ji na zem, pak se podíval na něj. On se snad ještě usmíval?! Vážně. Když si klekal, tak se tvářil tak vychcaně, že jsem tomu nemohl uvěřit. I s tímhle počítal. V hlavě už se mi ale rodila myšlenka na to, co rozhodně čekat nebude.

Zabloudil jsem prsty do jeho vlasů, zatímco on mi ústy prováděl téměř umělecké dílo. Užíval jsem si jeho péči, horké vlhko úst, vynalézavost jazyka… Nijak neprotestoval, když jsem jej přinutil přidat na tempu, naopak začal se ještě více snažit, což jsem ocenil poměrně hlasitým stenem. Kdyby mi to právě nebylo tak strašně jedno, možná by mi vadilo, že nemusíme být úplně sami.

Jeho ruce mi něžně hladily koule, zvládal jsem mu už jen přirážet do úst, tisknout zuby k sobě, abych nesténal nahlas … Ovšem v okamžiku, kdy jsem cítil, že už budu, jsem se vzchopil a silněji jej chytil za vlasy, vymanil svou erekci z jeho dosahu a druhou rukou jsem ji namířil na jeho tvář.

"Zavři oči," zavrčel jsem tiše, párkrát se sám sebe dotknul a pak už jsem jen sledoval, jak bílé prameny dopadají na jeho rty, líce, jak ulpívají v hustém strništi a jak pár kapek stéká dolů. Hnědé oči se otevřely a šokovaně se na mě zadívaly.
Ten pohled se mi líbil. Upravil jsem se a vytáhl z kalhot kapesník, Igor si jej vzal, ale místo úklidu se na mě dnes podruhé vrhnul, tentokrát ale jen na ústa. Objal mě kolem pasu a prostě mě líbal, a já mu nejprve zdrženlivě, za moment již stejně náruživě odpovídal. Cítil jsem z jeho rtů chuť vlastního spermatu, což mi přišlo zvrácené úplně stejně, jakoby to bylo poprvé.

Pomalu se odtáhnul, tváří se mu mihlo pousmání.

"Abys z toho taky něco měl," zamumlal spíše pro sebe a konečně dospěl k tomu, aby si očistil strniště.

"Nos to tak častěji," řekl jsem mu, když byl hotov.

"Nevím, zdá se mi to moc," přejel si dlaní po čelisti.

"Já jsem nemluvil jen o vousech," ušklíbl jsem se a sjel jej pohledem od hlavy k patě. A soudě podle Igorova úsměvu, jenž se opět dal označit jako rozverný, o tom bude alespoň přemýšlet