Srpen 2014

Trapped Hawk

26. srpna 2014 v 18:58 | Archea Majuar
Trapped Hawk

Prostředí: M*A*S*H

Pár: Hawkeye/Trapper

Rating: + 15

A/N: Tak ještě jeden pokus na tento pár, není to nic extra, ale v mém stavu je těžké napsat něco lepšího... Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Profesorovi, Scudl007 a Davanity :)

Pili jsme. Hodně. Více než obvykle. Slavili jsme taky více než obvykle. Posledních pár dní jsme strávili na sále, posílali nám raněné jako na běžícím páse, zdálo se, že jim nebude konec. Když nastal čtvrtek odpoledne, aniž bych tušil, kam se poděli úterý a středa, jsem náhle stál nad stolem, obklopeným použitým lékařským vybavením, a uslyšel jsem tu spásnou větu:

"To už je všechno."

Na několik hodin se po všech slehla zem, byli jsme. Totálně. Ale pak se to všechno rozjelo…

V jídelně chyběli snad jen Frank a Šťabajzna, kteří ohleduplně vůči nám slavili v útrobách jejího stanu, kde jsme na ně díky bohu neviděli.

Někdy okolo druhé ráno se ke mně přitočil Trapper. Zrovna jsem se chystal odejít ze stanu, když do mě vrazil a téměř i povalil.

"Sorry, Hawkeye," zamumlal a zavěsil se do mě. Byl už jsem taky solidně nalitý, takže mi vlastně jeho přítomnost přišla vhod. Mohl jsem se opřít i já o něj. Ovšem… věděl jsem, že právě takovéto chvíle jsem se obával. Chvíle, kdy jsme oba uvolnění, kdy se dotýkáme jeden druhého, kdy díky alkoholu ztrácíme zábrany.

Za střízliva jsem neměl problém se ovládat, ale teď? Díval jsem se na něj, na ty jeho neskutečně kudrnaté vlasy a oříškové oči, jak se na mě připitoměle usmívá a říká mi něco, o čem nemám páru. Běžně jsem se na něj snažil nezírat, ale když byl tak blízko, přestal jsem se snažit odolat.

Někdo do nás strčil a my se znenadání octli venku.

"To se dělá, šťouchat do doktora loktem?" škytnul Trapper na viníka. "Příště šťouchnu já tebe. Skalpelem."

Tak tak jsme se udrželi na už tak dost vratkých nohou, nárazová síla nás ale přinutila se vydat směrem k Bažině. A když už jsme byli skoro před ní, usoudili jsme, že nemá cenu se vracet. Vpadli jsme dovnitř a každý se usadili na svou postel.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, můj pohled se ale zastavil u Trappera. Díval se na mě. A usmíval se tím svým typickým žraločím úsměvem. Tělem se mi rozlilo příjemné teplo, chtěl jsem ho cítit ale i zvnějšku. Snad proto jsem se znovu s obtížemi zvedl a nejistými kroky se přemístil k Trapovi.

Vrazil jsem do něj ramenem, on mi to oplatil. Zanedlouho už jsme se šťouchali jako brambory a bůh ví proč se tomu strašně chechtali, váleli jsme se po posteli a snad i po zemi. Z vteřiny na vteřinu ale náš smích utichnul. Stalo se tak v momentě, kdy jsem se octl na zádech na Trapově posteli, a on se nade mnou skláněl, v očích zvláštní něžnost, jakou se nedíval na nikoho jiného než na mne. Nikdy jsem tomu nepřikládal význam, dokud se ona něžnost neprozářila až do mého srdce, které jako na povel začalo zběsile bít.

Cítil jsem jeho zrychlený dech na své tváři, ruce mi přidržoval nad hlavou jako pozůstatek naší bitvy, kolena podél mých stehen. A pak jsem učinil to, co se zdálo v tu chvíli nevyhnutelné.

Políbil jsem svého přítele tak, jak jsem to toužil udělat už nějakou dobu. Ale příliš jsem nedoufal, že bych na pohyb svých rtů dostal odpověď, ke všemu odpověď natolik výmluvnou. Trapper mě začal líbat zpět, téměř jakoby mi chtěl vysát vzduch z plic.

Dařilo se mu to. Točila jsem mi z něj hlava, z jeho výtečného líbání, z nedostatku vzduchu i ze samotného pocitu, že se nade mnou sklání právě Trapper. Dlaně mě svrběly, jak moc jsem se jej chtěl dotknout, ale zápěstí byla stále připoutána k polštáři pod mou hlavou. Mohl jsem jeho tělo prozkoumávat jen díky svým rtům, a tak jsem se od těch jeho na moment odtrhl, abych doplnil kyslíkový deficit, a přesunul jsem svou pozornost k Trapovu krku. Naklonil hlavu na stranu a dal mi tak větší prostor, zastavil jsem se u jeho ohryzku, lehce jsem jej kousnul do napjaté kůže.

Ostře se nadechl a pak i zasténal, když jsem slaboučký otisk zubů polaskal jazykem. Užíval jsem si to úplně stejně a bylo to ještě lepší, jakmile se Trapperovi natolik roztřásla kolena, že mě svým tělem zalehl, načež musel pustit mé ruce, aby se aspoň o jeden loket mohl opřít. Jinak by se dostal z dosahu mých úst, což očividně nechtěl.

Mé ruce byly najednou volné. Automaticky, naprosto bez přemýšlení, jsem je umístil na Trapperův hrudník, odkud se pak vydaly cestou dolů. Nezajímalo mě, že jsem nenahmatal žádné svaly, vše co jsem chtěl, bylo nahmatat Trapa, hladit ho po odhalené pokožce, líbat jej…

Naznačil jsem mu, že mu sundám tričko, což pochopil, můj další záměr už jej ale příliš nezajímal. Místo toho, aby se vrátil do přechozí pozice, znovu si klekl a jal se mi rozepínat kalhoty. Nestěžoval jsem si. Stáhl mi je jen mírně, stačilo to, poté provedl totéž u sebe a už jsem ho tahal zpátky k sobě.

Přisál jsem se na nahou pokožku, neskutečně jemnou, až se mi tajil dech. Pomalu jsem líbal každou část jeho hrudi, zatímco Trap tlumeně sténal a otíral se svými slabinami o mé. Jen ty zvuky zvyšovaly míru mého vzrušení, tření se stávalo nedostatečným a tak jsem uchopil Trappera za ruku a vsunul ji mezi nás.

Nevím, proč to neudělal sám, možná mu ta trocha střízlivosti, co mu zbyla, zabránila postupovat příliš rychle, mně to ale takhle vyhovovalo. Zaklonil jsem hlavu a zabořil dlaň do jeho kudrnatých vlasů, pak si jej přitáhl k dalšímu polibku, jenž mi přišel jako nezapomenutelný.

Trapova ruka pracovala na našich erekcích, společně je laskala, otíraly se jedna o druhou a jeho zručná dlaň nás oba vedla k vrcholu. Cítil jsem, jak mi sténá do úst, zatínal jsem prsty do jeho ramene, hruď se mi s námahou zvedala, byl jsem blízko…

Odtrhnul jsem se od jeho sladkých rtů a podíval se mu do očí, v nichž nebylo po oříškové skoro ani stopy, černá ji téměř zakrývala a hypnotizovala mne, a když jsem vyvrcholil do Trapperovy dlaně, naprosto mne pohltila. Roztřásl jsem se a vydal ze sebe táhlé zasténání, nepříliš hlasité, ale pro Trapovy uši rozhodně slyšitelné.

Všiml jsem si, jak si vzápětí zkousl spodní ret, zavřel oči, ve tváři absolutní rozkoš. Napadlo mě, že bych se na něj vydržel dívat i hodiny… Tak moc mě fascinoval, tak moc jsem ho měl rád.

Natáhl jsem se pro deku, kterou jsem nás oba přikryl. Objal jsem jeho nahý hrudník, vnímal jeho vůni a bylo mi dobře. Trapper se stále mírně chvěl, ale jeho ruce na mých zádech působily jistě, jakoby mě chránil.

Tu noc pro nás žádná válka kolem neexistovala.

Nejvyšší karta 2

21. srpna 2014 v 1:05 | Archea Majuar
Nejvyšší karta 2

Prostředí: Red Dwarf

Pár: Eso/Lister

Rating: + 18

A/N: Druhá a poslední část, myslela jsem, že to bude delší, ale tak nějak jsem psala a psala a najednou jsem povídku ukončila. Co už, no... Enjoy! :)

Ráno se probudil v dobré náladě. Jeho optimismem neotřásl ani fakt, že Eso už byl pryč. Dal si svou tradiční snídani složenou především z indického jídla, k tomu včerejší pivo a pak se na nějakou dobu zašil v kokpitu. Letěli zase někam, jen tak jakoby bez cíle, a čekali, až narazí na něco, co by zahnalo nudu. A třeba, aby byla sranda, jim chtělo vycucat mozky.

Cítil se tak dobře, že měl dokonce chuť si jít ven zahrát na kytaru. Už se dokonce zvedal, protože si chtěl dojít pro skafandr, ale od původního záměru jej vyrušil Rimmer. Promluvil na něj, ale Lister v tu chvíli zcepeněl.

Jen na svého kolegu zíral, všechno se s ním začalo točit. Na povrch mysli mu vyplouvaly vzpomínky z noci. Ne, že by si nebyl věděl toho, co se stalo, ale až teď si uvědomil, že včera nesténal Esovo jméno, ale Rimmerovo. Ano, dalo by se říct, že je to totéž, jejich DNA je identická, ovšem povahově jsou to naprosto odlišní lidé.

Jenže jak se tak na Rimmera díval, něco mu začalo docházet. Možná tu náklonost k Esovi pocítil díky tomu, že je to vlastně Rimmer, jen s lidskými vlastnostmi. Nebyl to ten nudný, zahořklý, osinu v zadku připomínající Rimmer. A přestože by dokázal vyjmenovat snad dalších deset stinných stránek AJ Rimmera, zřejmě se v něm začaly k tomu výkalu nadrženého lemura tvořit city.

Bůh mi pomáhej, pomyslel si zoufale Lister a přiměl se alespoň trochu vnímat to, co mu Rimmer povídá. Vzdal to po první větě. Pozornost mu sklouzla k jeho oblečení.

"Rimmere, můžeš si tu uniformu jako hologram na tvrdé světlo sundat?" zeptal se, zatímco se rozvaloval v sedadle a bezostyšně Rimmer hltal očima. Objekt byl ovšem natolik v tomhle ohledu zabedněný, že si toho nevšimnul. Nebo se spíše soustředil jen na to, aby si udržel post nejnudnějšího člena posádky. Nutno dodat, že to pro něj těžký úkol nebyl.

"Samozřejmě, ty karižroute nechutný," odsekl Rimmer. "Hologram na tvrdé světlo může všechno," pokračoval pak a demonstrativně bouchnul pěstí do stolu, aby vzápětí zkřivil tvář bolestí.

Idiot, prolétlo Listerovi hlavou.

"Ukaž," přejel si ukazováčkem po spodní rtu a zaujatě sledoval Rimmerovu uniformu.

"Myslíš to vážně? Přece ti tady nebudu dělat striptýz, Listere!" bouřil se Rimmer a opovržlivě na svého kolegu zíral. Naprosto nechápal, o co mu zase jde, naopak Lister už v hlavě plán měl.

"Vždyť nemusíš tady," odvětil s úsměvem, vstal a zamířil k sobě do kajuty. Nemohl vědět, že jej bude Rimmer následovat, ale doufal v to. Shodil ze sebe bundu a v duchu si gratuloval, že si ráno úplně náhodou vzal černé triko, na kterém ty fleky od kari nebyly až tolik vidět.

Pak se posadil na postel a čekal, jestli se Rimmer ukáže. Napadlo ho, že by si možná měl promyslet detailněji, co chce, ale vykašlal se na to. Chtěl se prostě s Rimmerem vyspat. Se slovy to nikdy moc neuměl, ještě by to zkazil, pokud by všechno dříve nezazdil Rimmer. Srdce se mu sice snažilo namluvit, že znásilnění není nejlepší začátek vztahu, ale měl tušení, že to s dutohlavem jinak nepůjde. A jaké znásilnění? Možná ze začátku se bude cukat, ovšem Lister si byl jistý, že udělá vše pro to, aby se to líbilo i Rimmerovi.

I kdyby mu ho měl vykouřit, pomyslel si a zatvářil se překvapeně, když mu ona myšlenka způsobila cukání ve slabinách. Etapa Kočanské zřejmě skončila, střídá ji pan Nozdry jak Vítěznej oblouk.

"Co to mělo znamenat, Listere?" hysterčil Rimmer už z chodby. Lister se vítězoslavně pousmál, postavil se a opřel o zeď. Rimmer se v mžiku přiřítil dovnitř, zaujal místo pár metrů od Listera a rozčarovaně pokračoval: "Přejedl ses ke snídani kari? Nebo jsi ho měl naopak málo, takže tvůj hmyzí mozeček není schopen fungovat?"

"Jen jsem zvědavý," rozhodil rukama Lister. Rimmer si jej ale dál nedůvěřivě měřil, a tak se Lister rozhodl pro ofenzivnější taktiku. Odlepil se od stěny, pomalým krokem došel k Rimmerovi, pak jej začal obcházet. "Tak bude to? No, tak, Rimmere, dokaž mi, že máš pravdu," pronesl ve chvíli, kdy se nacházel přesně za ním, poslední slovo mu doslova vdechl do ucha.

Vzápětí se na sobě snažil nedát znát překvapení, že to stačilo. Rimmer sáhl po zipu, po chvíli už v ruce třímal svrchní část uniformy, na tváři pohrdavý úšklebek.

"Vidíš?" šklebil se.

"Pokračuj," smazal Lister úsměšek z jeho ksichtu. Rimmer vtipně vykulil oči, zíral stejně tupě jako Lister na odmocninu. "Mám ti pomoct?" zastavil se Lister před Rimmerem, téměř tělo na tělo. Netušil, kde se v něm ta dominance bere, stejně jako poslušnost v Rimmerovi. Přestal úplně protestovat, zahákl prsty za bílé triko, které měl pod uniformou, a rovněž si je sundal.

Tím dostal do úzkých Listera. Nečekal, že to půjde, tak snadno. Podíval se do Rimmerových očí, vnímal jeho zrychlený dech, ve výrazu měl už teď vepsáno vzrušení. Položil ruce na pásek jeho kalhot a zatímco se jej snažil rozepnout, nával horka se šířil jeho cévami až do tvrdnoucího penisu v jeho spodním prádle. I jemu se už kyslík nějakým záhadným způsobem nestačil, pootevření úst se jevilo jako nutnost.

Když se Rimmerovy kalhoty poroučely k zemi, sklouzly stejným směrem i Listerovy oči. Ne, erekce v Rimmerových boxerkách byla nepřehlédnutelná. Zaskočen rychlým vývojem situaci se znovu podíval do Rimmerovy tváře, z níž na něj zářila… prosba? A tak mu Lister dal to, co sám chtěl.

Svými rty se dotkl těch Rimmerových a v dlani pak sevřel jeho penis, i přes tenkou látku cítil, jak je horký, těžký… Silné ruce pak objaly jeho tělo, přitáhly je k hrudníku, který rozhodně nebyl kostnatý, a Lister cítil, jak se v Rimmerově přítomnosti utápí. Hlad po tom druhém v něm neustále rostl, samotnému mu kalhoty začínaly být těsné a soudě dle toho, jak vlhké v jistém místě byly Rimmerovy boxerky a jak náruživě napadal Listerovy rty, na tom byl Rimmer úplně stejně.

Tohle se Rimmerovi vůbec nepodobá, prolétlo Listerovi hlavou, když ukončil polibek a směroval druhého muže k posteli. Pak mu naznačil, že se má položit na záda, načež se sám posadil mezi jeho roztažené nohy, předtím se ale ještě zbavil veškerého oblečení. Rimmerovo spodní prádlo už také leželo na zemi.

Možná by měl něco říct. Říct mu, jak moc jej překvapuje a zároveň vzrušuje tahle stránka Arnolda Rimmera, o níž neměl tušení. Jenže pak mu pohled padl na erekci, lesknoucí se přímo před jeho očima, a veškeré myšlení tímto okamžikem skončilo.

Nijak Rimmera neiformoval o svých záměrem, prostě se jen sehnul a olíznul celou délku jeho penisu, pak vzal do úst špičku, následně celý orgán. Vychutnával si ten pocit, že zvuky, které Rimmer vydával, způsoboval jen on sám. Zaposlouchal se a spokojeně si nechal přirážet do úst, zatímco se uspokojoval vlastní rukou.

V jednu chvíli ale pocítil, že by se chtěl posunout dál. Opustil Rimmerův rozkrok a z šuplíku vytáhnul lubrikant. Pak se zadíval na Rimmera, jenž zavrtěl hlavou. Lister se povzbudivě pousmál, tušil, že Rimmer muže ještě neměl. A tak ho důkladně připravil, mezitím mu stále jemně masíroval jeho tvrdost.

Když se mu zdálo, že už více udělat nemůže, zapřel se dlaněmi o postel, tvář těsně nad Rimmerovou, a vstoupil do něj.

Blažený pocit se mu rozlil celý tělem, nechápal, jak bez sexu mohl takovou dobu žít. Hlasitě zasténal a vyhledal Rimmerova ústa, která se na ty jeho hladově vrhla. Jazyk druhého muže si brzy našel cestu k Listerovu, za pomalých přírazů se jejich jazyky otíraly o sebe, mazlily se, stejně jako to dělaly Rimmerovy ruce se zády jeho společníka.

Tření Listera dohánělo k šílenství, pomalé tempo se stávalo mučivým, potřeboval zrychlit, přitvrdit. Rimmer nijak neprotestoval, když přirazil prudce a razantně, na další výpad mu vyšel vstříc a tiše mu zasténal do úst. Veškeré zábrany se v Listerovi zřítily, jeho boky nekontrolovatelně vrážely penis do Rimmera, jehož vlastní chlouba se náhle znovu octla v zajetí Listerovy dlaně.

Rimmer zvrátil hlavu nazad, zavřel oči a silně se zachvěl. Jeho tvář, prostá negativních emocí a hýřící jen čirou slastí, společně s jeho úzkým otvorem hnala Listera k vrcholu, a nehty, právě se zaříznuvší se do kůže na zádech, je k němu poslaly. Z hrdla se mu vydral táhlý sten a pak mu téměř explodoval svět, když po x-měsících ejakuloval uvnitř něčího těla. Zážitek o to mocnější, že to byl právě Rimmer…

Když se vrátil do reality, stále se trochu chvěl a na ruce a svém břiše cítil něco teplého. Vykouzlilo mu na tváři úsměv, jak se na něj právě Rimmer díval. Naprosto spokojený, se zpocenými vlasy a opuchlými rty, jež byly vzápětí znovu políbeny.
Poté ulehl vedle něj.

"Tohle si musíme zopakovat," okomentoval situaci a stále vstřebával vše, co právě zažili. Nebyl z těch, co po orgasmu hned usnou, takže mu nedělalo problém sestavit v hlavě otázku: "Proč jsi šel tak dobrovolně?"

Odpověď nedostal hned a tak po pár vteřinách dodal: "Asi tě mám rád, Rimmere, proto jsem to udělal." Znal jej natolik dobře, že chápal Rimmerovu potřebu zjistit úmysly u druhé strany, než je řekne sám.

"V životě mě chtěl a potřeboval jen jeden člověk," vyslovil Rimmer větu, která snad jako jediná v jeho životě byla prosta sarkasmu, sebelítosti či pohrdání. "I když jsi nemytý a nevzdělaný opičák… srdce máš na pravém místě."

Lister zíral. Rimmer mluvil jako lidská bytost, což se téměř nestávalo. Mluvil tak jen k němu. A Lister začal tušit, proč Eso udělal, co udělal. Podpořil jeho samotného, podpořil jeho city k Rimmerovi, aby se dali dohromady, protože jen tak se ukáže ta odstrkovaná a utiskovaná Rimmerova světlá stránka.

"Taky tě mám rád, Listere," řekl pak tiše, načež nahmatal Listerovu dlaň a stiskl ji ve své. Sentimentální gesto, které Listera zasáhlo víc, než by si přál. Opětoval stisk, ale neodpověděl nic. Tohle vyznání přebilo vše ostatní, a tak se jen díval na strop, svíral Rimmerovu dlaň a přemýšlel, zda je Eso vážně tou nejvyšší kartou…

Andělé anebo draci 4

16. srpna 2014 v 0:16 | Archea Majuar |  Andělé anebo draci
Andělé anebo draci

Prostředí: Dr. House

Pár: Gregory House/James Wilson

Rating: + 18

A/N: Finální part, který ale dle mého mínění nejméně povedený. Ovšem nechci nikoho délet napínat, jak to skončí, tak je tady :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Davanity, Ver a Profesorovi, Nikki si poděkování za tu "kůži línou" nezaslouží :D

Když se Wilson ráno vzbudil, vedle sebe v posteli nikoho nenašel. Protřel si oči, protáhl se a zaposlouchal se. Z bytu slyšel nějaký hluk. Uklidnilo jej, že je House doma, vážně s ním chtěl mluvit.

Už takhle po ránu? To bude mít House vážně radost, pomyslel si, zatímco se přesouval do koupelny. Poté zamířil do kuchyně, odkud tušil onen lomoz. Vešel a konsternovaně zůstal stát. Na stole na něj čekala snídaně, respektive kafe.

Udivěně se zadíval na House, jenž mu oplatil pohled nic neříkajícím výrazem a začal se věnovat přípravě svého jídla.
"Díky," zamumlal Wilson a usadil se. Nestávalo se často, vlastně vůbec ne, aby mu House vařil kávu. Večeři sem tam udělal, ale snídani nikdy, to… bylo to prostě divné. Ale nestěžoval si.

House si sedl naproti němu a v tichosti jedl. Jakmile Wilson zkonzumoval svou chudou snídani, odložil hrnek do dřezu a chystal se jít znovu do koupelny, ale z kuchyně vyjít nestačil.

"Odcházíš?" zarazil se Wilson v pohybu, načež se přiměl otočit.

"Cože?"

"Slyšel jsi dobře," hleděl na něj House od stolu, stále se netvářil nijak, Wilson ale slyšel v jeho hlase stopy strachu, možná ale i útoku.

Ne, samozřejmě, že nechtěl odejít. Nemohl si pomoci, House se mu v tu chvíli zdál tak ztracený… Přešel k němu, pohladil jej po zátylku a nechal dlaň sjet až na rameno.

"Housi… čekáš od toho totéž, co já? Normální vztah v rámci možností?" zeptal jsem se jej a vpíjel se očima do těch modrých, nejistých. House sklopil pohled, mlčel, Wilson čekal. Pro House bylo těžké mluvit o svých citech vždy a všude, jen čas a trpělivost mohli přinést alespoň nějaké ovoce.

"Jen jsem ti chtěl ukázat, že… že to může být i jiné, jestli je ti to příjemnější. Že tě hned nemusím přehnout v kanclu…" řekl tak nejupřímněji, jak to jen uměl. Uměl na povel urážet, kritizovat, nadávat, ale když měl mluvit zpříma o věcech, na kterých mu záleželo, mozek jakoby odmítal spolupracovat. Že však promluvil, správně se dozvěděl hned, jelikož ruka na jeho rameni nezmizela, nýbrž zesílila svůj stisk. Přiměl se znovu zvednout pohled.

A Wilson se na něj usmíval. Pochopil z těch několika málo slov, co všechno mu House chtěl sdělit. Že mu na něm záleží natolik, až je ochoten zdržet se v určitých chvílích zdržet své masky a chovat se skutečně tak, jak to cítí uvnitř. Netušil, proč toho poznal tolik, ale když ne on, kdo jiný…?

"Slyšel jsi mě včera, Wilsone. Chci tě… mít u sebe," pokračoval pomalu, ale zřetelně. Wilson jej téměř nepoznával, vždy v hloubi duše doufal, že v Housovi tahle část je, ale že ji objeví právě on, o tom nikdy nesnil.

Wilson se vpíjel do modrých očí a vychutnával si ten okamžik, kdy se mu House konečně otevřel. Ale už ho nechtěl trápit, neměl důvod. Sklonil se a spojil jejich ústa v jemném polibku. Pak se odtáhl, stále však zůstávaje jen milimetry od Housovy tváře.

"Taky tě chci", pousmál se, načež zjistil, že se znovu ocitá ve víru polibku, dravějším, než byl ten předtím. A pak mu Housova ruka zabloudila k rozkroku, hladila jej přes kalhoty, a společně s jeho hravými rty a drzým jazykem, vytvářela neodolatelnou kombinaci. "A hned," zamumlal do Housových úst.

Následně byl hrubě odstrčen, rozhořčení se ale nedostalo, neboť mu padl zrak na pootevřené, červené rty, vzápětí opětoval Housovi jeho pohled, který šlo charakterizovat jako tygří… hladový, divoký, planoucí.

Aniž by si dali signál, oba okamžitě zamířili do ložnice, kde ze sebe Wilson shodil veškeré oblečení a pak se vrhnul na postel, kde na něj již House čekal. Spojil jejich ústa, pomalu jej líbal a dlaní položenou na jeho hrudníku mu naznačoval, že si má lehnout. Odtáhl se a na moment navázal oční kontakt. House se na něj díval stále s touhou v očích, ale jeho mírný výraz jej trochu mátl.

Zřejmě se sám zatvářil dost zmateně, protože House se tím svým typickým způsobem usmál a naprosto netypicky jej pohladil po strništěm porostlé tváři.

"Jen jsem šťastný, Wilsone," řekl House a Wilson měl v tu chvíli pocit, jakoby mu srdce udělalo v hrudníku loping. Jak dlouho se snažil o to, aby byl jeho přítel šťastný, snažil se ho změnit, zlepšit, spravit… A přitom stačilo tak málo… Nepomyslel na to, že stačilo dát Housovi ze sebe ještě kousek navíc, více náklonosti, více lásky.

Zalitoval, že na to nepřišel dřív, musel mu to nějak vynahradit a časem mu svou chybu splatit. Dalším polibkem se pokusil vyjádřit, jak se cítí, a že… ano, že se také cítí šťastný.

Že ale původně měli v plánu něco jiného, mu připomněla erekce, narážející do jeho podbřišku. Sevřel ji v dlani a ukončil jejich polibek, ústy se pak přesunul na krk, v ruce nyní již obě tvrdá vzrušení, otírající se jedno o druhé.

Zauvažoval, jestli má Housovi říct o lubrikant, ale zanedlouho již pracující dlaň neměla o lubrikaci nouzi, preejakulát běžný prostředek zastoupil výborně. A tak Wilson po Housově prvním, slastném zasténání již přejížděl pouze po jeho erekci, druhou rukou mu dal pod bedra polštář a nasměroval svůj penis do jeho těla.

Pronikl velice snadno, nádherné teplo a těsno jej obklopilo. Zavřel oči a kousl se do rtu, nějak jej všechno zasáhlo v mnohem větší míře, než jak byl zvyklý, a náhle měl co dělat, aby se neudělal okamžitě. Zaregistroval dotek na tváři, načež obdařil House pohledem a vzápětí spojením úst, jeho ruce cítil všude po svém těle, hladily jej a laskaly stejně jemně jako jeho rty.

Začal pohybovat boky, nejprve v pomalém tempu, téměř se jen kolíbal, zatímco si nechával líbit doteky, jimiž jej jeho milenec obdařoval. Neměl vůbec nic proti rychlému a tvrdému sexu, ale momentálně měl pocit, že oba potřebují fyzický kontakt jiného rázu, že potřebují prostě cítit jeden druhého, potřebují si dokázat, jak jim na tom druhém záleží…

Když už mu ale House začal vycházet vstříc, nemohl se již držet zpět. Nechal se ovládnout touhou, která jej spalovala, s každým přírazem se blížil k vrcholu, po tvářích mu stékal pot, vnímat zvládal jen Housovy steny a svou erekci, uvězněnou v jeho těle. Všechno horko směřovalo do jeho slabin a jakmile ucítil na svém hrudníku dostřikující prameny a do zorného pole se mu dostal Housův výraz, z něhož čišela čirá rozkoš, dosáhl orgasmu.

Nevěděl, jestli sténal, funěl nebo dokonce křičel, nevěděl nic. Rozklepaným tělem se proháněla slastná vlna, jež proudila skrz něj a vytryskla do Housova těla. Udýchaně políbil House na tvář, jediná myšlenka zavadila o to, jak se mu líbí jeho škrábavé strniště. Pak se sesunul vedle něj a vzápětí byl přikryt peřinou.

Po chvíli se konečně dokázal soustředit na to, co se kolem něj děje a zjistil, že House se na něj klidně dívá, v očích klid a světe a Cuddyová divte se… mír. Přisunul se k němu blíž, slabě se usmál a s nepřekonatelně šťastným pocitem sledoval, jak kolem něj House omotal paže.

"Ale nepočítej s tím, že se něco teď výrazně změní. Kafe ti pořád vařit nebudu," uslyšel tichý hlas a pousmál se.

Ať už je House šťastný nebo ne, vždycky zůstane tím parchantem, kterého téměř všichni nenávidí a někteří… respektive jeden… miluje.

Zasažen

11. srpna 2014 v 0:07 | Archea Majuar
Zasažen

Prostředí: RPS

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: +12

Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Povídka, která vznikla na základě pravdivé události... Samozřejmě jen do určité části...ale co my víme, já už jsem totálně zmatená z toho, jak oni se na sebe dívají, jak se dotýkají, takže já bych už asi věřila úplně všemu. No, nic, nebudu tady zbytečně tlachat, snad jen dodám, že Igor už je v pořádku. Enjoy!

P.S. snad vám nebude vadit střídání forem, nějak se mi to zalíbilo, ale jestli je vám to proti srsti -> koment

Za komentáře děkuji Davanity a Profesorovi :)

Přijde to jako blesk z čistého nebe. Nedá se to předvídat, nedá se to čekat, nedá se tomu ani předejít. Prostě se to stane a vy jste tak jako tak překvapení, šok společně s bolestí vás zasáhne natolik, že několik chvil vůbec nevnímáte, že se na vás dívá tisíc párů očí. Jde vám jen o to, abyste se ochránili před ještě větší bolestí. Abyste přežili.

Jednoduše nešikovně šlápnete a najednou zjistíte, že je něco špatně. Nemůžete chodit, stát, natož tančit. Využíváte všechny své síly, abyste neřvali bolestí. Hloupě se potácíte po podiu a hledáte ztracený klid a rovnováhu. V noze cítíte miliony jehel, jak vás bodají a nedovolí ji znovu normálně používat. Snaha nedát na svém obličeji nic znát je pryč…

A pak vás něco chytí. Cítíte se jako tonoucí člověk, jemuž právě někdo hodil záchranný kruh. Za vašimi zády je náhle silná paže, která vás drží a poskytne vám tolik potřebnou oporu. Jste vděční, ale tepající bolest vám nedovoluje svůj dík nijak vyjádřit. Slyšíte u ucha hlas, odpovídáte mu a stále více se vyrovnáváte se svým stavem, tichá slova po vaší pravici vás vrací do reality, kde na vás upírá zrak celý amfiteátr.

Díky náhle pomoci vašeho přítele se vám vrací ztracená schopnost logicky uvažovat. Ujišťujete jej, že to zvládnete, i když o tom přesvědčení nejste. Pouští vás, ale pořád na sobě cítíte jeho pohled… A pak najednou nic.

Přemáháte se, dokončíte i přes bolest vystoupení a už přemýšlíte, jak moc vážné to je. Poté vám pohled padne na vaši oporu, jež leží na zemi. Bez váhání mu pomáháte vstát, nabízíte mu totéž, co on vám před chvílí. Jdete společně do šatny, noha ukrutně bolí, ale máte se o koho opřít…


Nadávku uslyšel Ondra velice zřetelně i přes řvoucí repráky. Pohled doleva zrovna příjemný nebyl… Pokračoval v choreografii, ale vedle něj se trápící přítel ho znervózněl. Nemohl ho nechat jen tak. A proto jej podepřel.

Snažil se na tváři udržet úsměv, ale z Igorova výrazu jej mrazilo. Byl ujištěn, že to nějak zvládne, ale i ve chvíli, kdy od něj ustoupil, jej stále po očku sledoval. Samozřejmě, že o něj měl strach, ale těžko pro něj mohl během představení něco udělat.

Ani pro něj se nestalo tohle vystoupení šťastným, když se po odlepení obočí projevila i nevyhovující velikost bot. Sekl sebou na zem, což jej ale přivedlo k myšlence, jak trochu odlehčit situaci… Do konce představení předstíral, že je rovněž zraněný, na konci se k němu dokonce přidali i ostatní.

A jak se tak svíjel na zemi, nabídl mu Igor pomoc při vstávání. Hrálo mu to do karet. Mohl totiž dál hrát zraněného a zároveň jej podepřít. Oba tak odkulhali z jeviště, část Igorovy váhy na Ondrových bedrech…


Po nějaké době se vám bolest uklidní a jste schopní fungovat. Ale stále v sobě nemáte tu jistotu. Pořád víte, že není něco v pořádku a podvědomě jste rádi, že kolem sebe máte přátele. A tak když cestujete na hotel, jste docela v pohodě, prostě v dobrém rozmaru.

Pak se octnete na pokoji, jste unavení a rovnou padnete do postele. Spánek se vám ale vyhýbá… nerozumíte tomu proč, tělo je vyčerpáno, psychicky jste taky trochu mimo. Ale stejně jen ležíte na zádech, zíráte na ničím zajímavý strop a nemyslíte vůbec na nic. Ovšem jen do chvíle, než se otevřou dveře. Pootočíte hlavou, zacloníte si dlaní oči, světlo vás oslňuje, a v příchozí osobě poznáváte svého přítele.

Ptá se vás, jestli něco nepotřebujete. Přejde až k vám a dokonce se posadí na postel. Téměř nevěřícně jej pozorujete, starostlivosti v jeho výrazu se vám nechce uvěřit. Víte, že vás má rád, ale aby za vámi chodil pozdě v noci jen proto, aby se ujistil, že je vám relativně dobře? To už není pro vašeho přítele zcela typické.

Další otázka směřuje na vaše zranění, nyní obvázané a jen slabě pulzující. Odpovídáte, že se to dá vydržet, spíše, že vás trápí problém s usnutím. Váš přítel jako na povel otevře dokořán okno, vzápětí se vrátí k vám, ale už si nesedá. Jenže vy máte pocit, že by měl…

A pak vám nabízí, že zůstane. Nevíte proč, zdá se vám to divné, ale přijímáte. Mozek jakoby se znovu rozjel na plné obrátky a zanechává ve vás myšlenku, že teď půjde usnout ještě s většími obtížemi. Ovšem nyní již není spánek tak zoufale nepostradatelným, jelikož máte společnost. Dobrou společnost.


Ondra se při pohledu na Igora, ztraceného pod náporem nedávné bolesti, účinků prášků a celkové únavy, vůbec nepoznával. Netušil, kde se v něm bere to nutkání zůstat s ním. Původně si chtěl jít sám lehnout, ale prostě nemohl. Cosi mu říkalo, že musí zůstat, stejně jako s ním zůstal při představení. Sice jen chvíli, ale zůstal…

Odešel zavřít dveře, které předtím jen lehce přivřel a posadil se znovu vedle Igora, opřel se o pelest a nevěděl, co má říct. Poškrábal se na tváři a nechal ruku spadnout do peřin, jenže… Spadla sice do měkkého, ale peřina to rozhodně nebyla. Peřina by sebou překvapeně necukla. Posunul tedy paži blíže k sobě, aby se Igora nedotýkala.

Chvíli jen tak seděl a už chtěl něco říct, možná i něco vtipného, ale zřejmě vlivem nějakého zemětřesení, které nezaznamenal, se hřbetem dlaně opět otíral o bok svého přítele. Zmateně jen hleděl před sebe, pak se ale přiměl podívat se do tváře muže vedle. Měl zavřené oči. Že by už spal?

Minutku se na něj jen upřeně díval a pak se rozhodl odejít, skutečně se totiž zdálo, že to Igor zalomil. Pomalu svou ruku odtáhl, následně se ještě jednou ujistil, že se ve svém úsudku nemýlí a chystal se vstát.

Ale nakonec setrval na místě. Předloktím se totiž bez vlastního přičinění znovu dotýkal svého přítele.



Ne… nevíte, proč to děláte. Jen máte najednou pocit, že takhle je to správně. Připadáte si hloupě, blbě, pitomě, ale stejně to uděláte znovu. A proč? Protože vás ten druhý nezastaví.

Jen se chcete ujistit, že je tady, že neodchází. Když to uděláte podruhé, žádné potřetí není potřeba. Lehne si totiž tak blízko vás, že vnímáte každý jeho nádech i výdech a teplo jeho těla.

Je tady… je tady s vámi.

Hlavou se vám honí myšlenky, kam jste oba ochotní zajít a uvědomujete si, že mu chcete být ještě blíž. Oba ležíte na zádech, on o něco výše, zvažujete, co zkusíte, jenže pak vás překvapí jeho dlaň na vašem rameni.

Říkáte si, jestli nejste na zachvění se z jednoho doteku příliš staří, ale nedokážete zabránit příjemnému pocitu, jenž se šíří vašim tělem a usazuje se v okolí žaludku. Obracíte hlavu vzhůru, abyste se setkali s pohledem, který ve tmě těžko odhadujete, ale možná by mohl být nejistý? Zranitelný…

Cítíte, jak vaše zmatenost roste, situace se stává velice vážnou. Náhle se ozve i srdce, jež vám přináší argument, který nelze jen tak přejít. A kupodivu momentálně nenacházíte nic, čím byste jeho zběsilý tlukot zpomalili a jeho názor změnili.

Dlaní nyní svíráte ruku vašeho přítele, hledíte si do očí, odhadujete své možnosti. Zdá se, že není cesty zpět. A nejste sám, kdo to ví… Spatřujete, jak se nad vámi druhá osoba naklání, mapuje vaši tvář, probouzí ve vás pocit lovené kořisti. Proto zaútočíte první.

Tolik odvahy, abyste ihned šli po tom, po čem prahnete právě teď nejvíce, nemáte, ale už jen položení ruky na přítelův hrudník lomcuje vaší sebekontrolou, roztáhnete třesoucí se prsty, váhavě dál hledíte do očí, sledujících každý váš pohyb.

Sunete dlaň výše, z tenké látky se dostáváte na jemnou kůži na krku, je to tak nové, podivné, dobré… Ano, tento signál vám posílá srdce, aby vás uklidnilo. Jako mantra vám to zní v hlavě, je to dobré, nevadí, že se vám to líbí, přestože jste na to nikdy dříve nepomysleli.

Polštářky prstů se dotknou neoholených tváří, jsou lehce poškrábány, ale i tak vás nadále udržují ve stavu fascinace z vašeho přítele, jenž se i s dlaní na svém líci nyní sklání blíže k vám a vám je jasné, co bude následovat.

První dotek je tak nejistý, až vás to zaskočí. Toužíte po dalším, ale odoláte, abyste si vychutnali ten nový pocit být políben mužem, na němž vám tolik záleží. A on opět udělá první krok. Pohne svými rty, jen jemně, vy učiníte totéž, vzájemně se poznáváte, ochutnáváte… Z jeho tváře vám dlaň sjede do krátkých vlasů, druhou ruku umístíte na jeho záda.


A v tu chvíli vám mysl vyhodí další nečekanou myšlenku, rozhodně znepokojivou, ale nesmírně lákavou. Myšlenku na to, že by tahle zkušenost nemusela být poslední.


Ondra se odtrhl od Igorových úst, aniž by tušil, jak se do téhle polohy vůbec dostal. Nepřemýšlel, jen se nechal vést nějakým vnitřním pocitem a skončil s brnícími rty, prahnoucími po dalším polibku, dlaněmi, toužícími dotýkat se druhého muže, a zběsile bušícím srdcem, které chtělo bůhvíco.

"Vážně tohle chceš?" zašeptal, jelikož hlasitěji momentálně mluvit nedokázal. Ptal se na to Igora, ovšem ani sám jednoznačnou odpověď neznal dokud… ho Igor znova nepolíbil.

A taková odpověď mu vlastně i stačila.

8. Stop

6. srpna 2014 v 0:23 | Archea Majuar
8. Stop

Prostředí: RPS

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: R

Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: 7 dní se 7 "povídkami" je u konce a tak finišujeme stejně, jako jsme začínali :) Opět si určete, kdo příběh vypráví, je to jen na vás... Enjoy!

Jedna z nejzáludnějších her, jaká kdy byla vymyšlena. Moment, kdy se mění herci, se vám může zdát krátký na to, abyste nad čímkoliv dokázali přemýšlet. Ale opak je pravdou… hlavně v případě, že právě přicházející kamarád se nemůže rozhodnout, koho vystřídá, popř. se královsky baví pohledem na své kolegy, kteří se zpravidla nacházejí ve velmi podivné pozici.

Když vám vypadne text, tak chvíle, než vám někdo napoví a vy se uklidníte, vám připadá jako nesmírně dlouhá doba, vteřiny neutíkají běžným tempem, ale prodlužují se, a s každým úderem vašeho srdce jsou delší a delší.

Kdyby na vás ležel někdo jiný, asi byste to tak neprožívali. Ovšem blízká přítomnost někoho, koho máte den ode dne raději, z koho se vám téměř třesou kolena, kdo je vašim nejlepším přítelem… říci, že ho vnímáte intenzivněji, je stále slabé slovní spojení.

Zíráte na nezajímavý strop, do zad vás tlačí podlaha, ale vám hlavou stejně běží jen fakt, že tíhu na vašem trupu způsobuje právě on. Cítíte každý pohyb jeho hrudníku, každé nadechnutí i vydechnutí. Napadne vás, že kdyby váš přítel jen trochu pootočil hlavu, jeho dech by se odrážel od vaší tváře. Zaměřili byste svůj pohled na něj, spatřili jeho oči plné pobavení ze hry a skryté nejistoty.

Oba byste věděli, že se chováte jako malí kluci, ale měli byste strach o čemkoliv vážném mluvit, strach, že všechno zkazíte. Snad se to nějak vyvrbí, říkáte si.

V uších slyšíte smích a šum publika. Klíč k realitě, ze které jste neustále vytrháváni pohyby silného těla, jež na vás spočívá. Nebýt té stovky lidí, nic by vám nezabránilo, abyste zvedli ruce a položili je na záda vašeho přítele, jenž vaše city snad i opětuje. Přitáhli byste si ho ještě blíž, až by se vaše těla úplně překrývala. Pak byste doufali, že jeho oči vyhledají vaše a…

Na uši vám jsou posazena sluchátka. Střídáte. Takřka příjemný moment, působící jako několikahodinový sen, je pryč. Vy vstáváte a jdete dozadu, prsty bubnujíce do sluchátek, v duchu si přejete, abyste se v dalším kolem znovu potkali, nejlépe v nepozměněné pozici.


Andělé anebo draci 3

4. srpna 2014 v 23:59 | Archea Majuar |  Andělé anebo draci
Andělé anebo draci

Prostředí: Dr. House

Pár: Gregory House/James Wilson

Rating: + 18

A/N: Třetí a zřejmě předposlední část :)

Několik následujících dní se zdálo, že se vše vrátilo do vyjetých kolejí. House byl stálé sarkastický, nesnesitelný mrzout a všichni mu to tolerovali. Také si nevšiml, že by mezi nimi panovalo nějaké napětí, vše zdánlivě fungovalo tak jako dříve.


Čekal, že House mu dá jakkoliv najevo, že by chtěl třetí kolo… Ale on neudělal vůbec nic. Snad… ne, to si Wilson spíše jen namlouval. Jednoduše měl pocit, že se k němu House dokonce chová lépe. Sem tam se na něj i usmál, což Wilsona skutečně mátlo. Na jednu stranu se k předešlým událostem vůbec nevracel, na druhou stranu se ale stejně něco změnilo.

Wilson nad tím přemýšlel celou cestu autem. Jel, jak jinak, za Housem. Na sedadle spolujezdce se povalovalo čínské jídlo, tedy jejich večeře.

Netušil, co má dělat. Ano, velice jej lákal vážnější vztah s Housem, ale… Přesně tak, bylo tady spousta ALE. Na jedné misce vah byl úžasný sex a velice mlhavý obrys toho, jak by se mohl v budoucnu rozvíjet jejich vztah, jestli by tedy nějaký byl. Znal House příliš dobře na to, aby věděl, jak moc zranitelný je. Kdyby jim to z jakéhokoliv důvodu nevyšlo… A nezničilo by to jen House, ale Wilson si troufal říct, že i jeho samotného. Měli jen jeden pokus na to, aby se z nich stalo něco více než přátelé.

Wilson si nebyl jistý, jestli je ochoten všechno vsadit na jednu kartu.

Když dorazil k Housovi, stále se ve svých myšlenkách nedokázal dostat dál. Opustil auto a nechal si otevřít dveře do bytu. Ani nevěděl proč, ale na prahu se zarazil a jen se na svého přítele díval. Stál kousek od něj pouze v pyžamu, vlasy i vousy mu trčely do všech stran, v ruce lízátko a ve tváři… Viděl skutečně dobře nebo si tu mihnuvší se zranitelnost vymyslel?

Raději vstoupil dovnitř a odložil jídlo na stůl, pak se usadil na gauč. House se rozvalil vedle něj, vytáhl si svou porci a s pozorností upřenou k televizi se do ní pustil. Wilson učinil totéž. Moc dobře se mu ale nekonzumovalo vzhledem k nenadálému tísnivému tichu. Kde se tady sakra najednou vzalo? To jen ten pohled…? Pohled, jakým se na sebe dva přátelé rozhodně nedívají?

"Housi?" oslovil jej, aniž by to přímo plánoval.

Starší muž k němu otočil hlavu, chlad v jeho očích Wilsona odzbrojil. Je tohle snad úplně jiná dimenze? Ještě v nemocnici se mu mezi nimi zdálo všechno v pořádku, ale teď jakoby se všechno sesypalo.

"Myslíš, že bychom mohli zůstat jen u přátelství?" vypadlo z něj. Sám se divil, že své myšlenky dokázal tak rychle zformulovat… Ani si nebyl jistý, že to tak chtěl. Ale ten Housův ledový pohled..

House přežvýknul, spolknul sousto a přikývnul. Pak odhodil prázdný kelímek na stůl a zaměřil se znovu na obrazovku.
A Wilson by se byl asi uklidnil, kdyby opět nespatřil ten záblesk zranitelnosti v Housově tváři. Odložil čínu. Na jídlo už neměl ani pomyšlení. Potřeboval se ujistit, že udělal správně. Ale jak?

Jen tak bez rozmyslu položil ruku na Housovu nohu, čímž chtěl upoutat jeho pozornost. Povedlo se. Modré oči nejprve zkontrolovaly Wilsonovu dlaň, pak zavázaly kontakt s Wilsonovými, otázka v nich byla více než zřetelná.

Wilson pootevřel ústa a… znovu je zavřel. Nějak vůbec netušil, co říct. Jen seděl a stával se svědkem toho, jak se mění výraz Housovy tváře, jak jeho pohled měkne, vkrádá se do něj cosi jako něha a nakonec jak se blíží k němu.

Předchozí úvaha se rozplynula ve chvíli, kdy se jejich rty dotkly a splynuly v jemný polibek, jehož pomalé tempo nepřipomínalo nic, co doteď zažili. Wilson se poddal doteku ruky ve svých vlasech, druhou paží se nechal obejmout a položit na pohovku. Své prsty propletl za Housovými zády, jeho oči zmizely za víčky.

Housovy rty se jemně otíraly o ty Wilsonovy, působily konejšivě. Jeho ruce poté zamířily ke košili mladšího muže a pustily se do práce na knoflících, následně ji rozhrnuly a odhalily bledou pokožku. Nejprve ji House polaskal svými dlaněmi, aby je vzápětí vystřídal ústy. Wilson omámeně sledoval, jak se Housovy rudé rty dotýkají jeho hrudníku, začínají u klíčních kostí, postupují přes prsa až k bříšku, a na každých pár centimetrů kůže umisťují lehký polibek.

Fascinovala jej něžnost, jakou House nyní předváděl, a zatímco nad ní přemýšlel, diagnostik mu sundal kalhoty i se spodním prádlem a citlivě vzal do dlaně tvrdnoucí přirození svého přítele.

Wilsonovi uniklo spokojené vzdechnutí, pokoušelo se o něj ale i hlasitější, když se Housovy ruce začaly na jeho erekci pohybovat. Pevně ale nijak surově jej zpracovával, zatímco se díval na Wilsonovu tvář, v níž se zračila slast.

Mladší muž se nechal dál laskat, zapomněl na pochybnosti, zapomněl na problémy, zapomněl na všechno. Vnímal jen House a to, jak je mu dobře… Jak je mu s Housem neskutečně dobře.

Mílovými kroky se blížil k okraji, nasazené tempo se zrychlovalo, a když House zapojil do práce i svá ústa, byl Wilson ztracen. Původně chtěl House nějak varovat, ale nečekaně silné sání z Housovy strany jej zbavilo sebekontroly. Se zasténáním vyvrcholil mezi Housovy rty, jejichž majitel vše darované jakoby nic spolkl.

Wilson se nevzmohl vůbec na nic, celá situace, orgasmus a všechno jej natolik zasáhlo, že prostě jen se zavřenýma očima ležel a snažil se vzpamatovat. Jako v mlze vnímal, že House pohovku opustil, a spíše si jen představoval, že mu dokonce vtiskl polibek na čelo. Klapnutí dveří od ložnice však už slyšel stoprocentně.

Co to sakra mělo být? Tak zněla Wilsonova první myšlenka, když se jakž takž probral. Nečekal něco tak diametrálně odlišného od toho, co doposud udělali. A co víc… Pocity, které měl po jejich prvním sexu, se v trochu pozměněné podobě vrátily. Tehdy měl hlavně strach a vztek, ale rovněž začal k Housovi pociťovat více než přátelskou náklonost.

Tentokrát se ho to dotklo ještě razantněji, jeho srdce bilo zrychleně nejen z nedávného orgasmu.

Musel s Housem mluvit. Potřeboval vědět, proč se dnes zachoval tak, jak se zachoval. Proč je sakra v poslední době tak milý, proč přijal nabídku pouhého přátelství a vzápětí se mu věnoval způsobem, jakým to jen přátelé nedělají?

"Sakra, proč, Housi?" zašeptal zoufale, zatímco si upravoval oblečení. Pak se nadechl, vydechl a zamířil do Housovy ložnice. S klepáním se neobtěžoval, stejně House vzbudí a nahého ho viděl taky, tak co… Ale rozhodně nečekal, že spatří něco podobného jako výjev, jenž se mu právě naskytnul.

Housova dlaň, tatáž, jež se před chvíli pohybovala na jeho erekci, se nyní věnovala penisu svého majitele. Kmitala jako zběsilá, druhá ruka si hrála s varlaty. Wilson polkl a přiměl se odtrhnout pohled od Housovy krví nalité tvrdosti. Podíval se na jeho výraz, skousnutý spodní ret, zavřená, ale třepotající se víčka…

Chtěl, ne, potřeboval se ho dotknout. Potřeboval mu být blíž, podílet se na té slasti, jakou House cítil. Udělal několik kroků vpřed, postavil se k posteli a jeho ruka se přidala k té Housově. Starší muž možná ani nezaregistroval, co se děje, jen sevření jeho rtů povolilo a ticho v místnosti prořízl ostrý nádech.

Wilson by přispěl i více, jenže House už byl příliš blízko, a tak stihl provést jen pár tahů a už mu po dlani stékaly prameny bílé tekutiny.

"Jimmy…" zaslechl Wilson mezi Housovými jemnými steny. Pousmál se.

Víc už totiž nepotřeboval. Alespoň pro tuto chvíli ne. Zanedlouho přiměje House, jakkoliv to bude nesnadné, aby mu odpověděl na všechny otázky, ale nyní se jen položil na postel vedle něj a nechal jej odpočívat.

Doteď netušil, jak moc mohou pohled na věc změnit dva orgasmy a jedno zašeptané jméno.


7. Detektor lži

4. srpna 2014 v 0:06 | Archea Majuar
7. Detektor lži

Prostředí: RPS

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: R

Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Tentokrát trošku více fyzického kontaktu... Ale jen o trošičku :D

Za komentáře děkuji Profesorovi, Scudl007 a Davanity :)

Neměl ponětí jak, ale dokázal to. Přestože jeho smysly byly zaměstnány něčím jiným, mohl se i relativně soustředit na hru, což bylo klíčové. Ale jeho oči fixovaly muže před sebou, uši naslouchaly jeho hlasu.

Ondra stál naproti němu, živě spolu diskutovali, občasně pozastaveni zvonkem a nutností se opravit. Postupem času se dopracovali k tomu, že se posadil na židli a Ondra kolem něj chodil jako při výslechu. Teď se zastavil za jeho zády a umístil ruce na Igorova ramena. Zatímco mu pokládal otázky, jeho dlaně zapracovaly na Igorových svalech.

Kdyby si to mohl dovolit, poddal by se jeho pozornosti, a uvědomil si, že masáž nutně potřeboval. Bolavá místa na ramenou o sobě náhle dávala vědět, jak ale hra pokračovala, Ondrovy prsty je utěšovaly. Ruce se pomalu přesunuly na paže, pak zpátky a tentýž pohyb zopakovaly několikrát.

Po chvíli zase zůstaly na ramenou a začaly masírovat silněji, Ondra jejich snahu doprovodil zvýšením hlasu. Igor se přikrčil, ale ne, aby unikl jeho dlaním, nýbrž kvůli roli, kterou si poměrně užíval. Užíval si doteky na svých ramenou, ten příjemný pocit, jaký se mu usadil v žaludku, i Ondrův nyní mručivý, výhružný tón hlasu, doléhající k jeho uším.

Ruce náhle zmizely a Ondra se objevil v Igorově zorném poli. Potlačil na povrch se deroucí pocit osamění a zaměřil se na pohled, jakým se na něj Ondra díval. I přes přísný výraz vyslýchajícího policisty, jeho oči prozrazovaly veselost a nadšení pro hru, překypoval energií.

Po zazvonění jeho tvář zbrázdil šťastný úsměv, který byl pro Igora o to opravdovější, že se usmíval na něj. V odpověď pozvedl koutky úst a společně se odešli zbavit kostýmů. Nečekal však, že při odkládání paruky se skrytě všetečným očím jejich ruce setkají a na chvíli v bezpečí kudrnatých pramenů stisknou. Jen jemné přejetí prstů o sebe, pak náraz dlaní o sebe a jejich následné zaklesnutí do sebe.

Jestli kdy pochyboval o výskytu náhod, nyní na ně věřil již stoprocentně. Ani jeden z nich ten dotek neplánoval, prostě se stal… Vlastně úplně stejně se dostali do této fáze vztahu, jemuž nechybělo mnoho, aby se již nedal nazývat přátelstvím.

Pohledy, dotek, myšlenky… směřovali do jiné dimenze na kosmické lodi, kterou ani jeden z nich neřídil.


Andělé anebo draci 2

3. srpna 2014 v 12:04 | Archea Majuar |  Andělé anebo draci
Andělé anebo draci

Prostředí: Dr. House

Pár: Gregory House/James Wilson

Rating: + 18

A/N: Druhý díl je tady :)

Ačkoliv Wilson nikdy nebyl nejlepší ve čtení v ostatní lidech, tak tentokrát si byl svým úsudkem jistý. House se mu vyhýbal. Což by bylo typické pro jakéhokoliv jiného člověka, který by provedl druhému něco, co nebylo zcela v rámci společenských konvencí, ale nikoliv House.

Kdyby se nejednalo o něj, nechal by to Wilson plavat a poskytnul dotyčnému dost času na to, aby se s tím vypořádal. Ale jak znal House, připočetl by to k již tak dlouhému seznamu špatností, které spáchal, a užíral by se tím. Ne, že by se to kdy chystal přiznat, ale… Wilson to prostě věděl.

Takže se rozhodl, že za Housem sám zajde. Nevěděl, co od toho rozhovoru čeká, ale někde uvnitř cítil, že za ním jednoduše musí. Možná ho chtěl ujistit, že to nijak nenaruší jejich vztah a že to pro něj nic neznamenalo. Prostě sex, nic víc.

Vážně, Wilsone? Slyšel ve své hlavě, zatímco otevíral dveře do Housovy kanceláře. Byla prázdná. Wilson se podíval na hodinky a čas mu napověděl, že už asi přišel pozdě. Raději se ještě podíval do konferenčky a ke své… radosti? Ne, to ne, radost se neprojevuje sevřením žaludku a nervozitou.

Jeho přítel seděl na gauči, hlavu opřenou o polštář, hůl položenou vedle.

"Housi?" zkusil tiše. Chtěl s ním mluvit, ale nebylo to zase tak akutní, aby jej musel budit.

Diagnostik pohnul řasami, otevřel oči a pozvedl hlavu. Pak si hlasitě zívnul a zadíval se na hosta.

"Co bys rád?"

"Chci s tebou mluvit o tom, co se stalo před pár dny," vysoukal ze sebe Wilson, kterému dalo hodně práci nekoktat, neošívat se a nedělat mezi slovy trapné pauzy.

Housovi se ve tváři nepohnul ani sval, jen sáhnul pro hůl a opřel si o ni bradu.

"Jestli myslíš ten snědený oběd, tak se tím netrap. Rád jsem tě jej zbavil, stál za nic," zatvářil se nevinně.

"Ne, spíše to, co se stalo večer. V mé kanceláři," nevzdával se Wilson a doufal, že House přestane s tím zatloukáním a pro jednou se bude chovat jako zodpovědný dospělý.

"Pokud se něco stalo večer ve tvé kanceláři, tak se tomu vůbec nedivím. Při tom papírování se přeci potřebuješ nějak uvolnit, takže si nedělej starosti s tím, že dostaneš chuť si udělat dobře," pronesl a ještě na Wilsona rozverně mrknul.

Wilsona dostihl vztek. A bezradnost. Jak má House donutit, aby tu… příhodu vzal na vědomí? Nebylo možné, aby si to nepamatoval, to by se Wilsonovi tak nevyhýbal. Prostě se o tom nechtěl bavit, to ale Wilson nemohl připustit.
Ale proč, Wilsone? Proč? zeptal se jej vnitřní hlas.

Protože ten sex byl sakra dobrý, byla první odpověď, která Wilsona napadla. A pak taky… Už dříve přemýšlel nad tím, jaké by to bylo, kdyby s House nebyli jen přátelé. V realizaci podobných myšlenek jej zastavil fakt, že House je hetero, o čemž už ale nyní mohl polemizovat.

Navíc se pokaždé, když si vzpomněl, jak jej House majetnicky držel a jak se na něj díval s hladem v očích, zachvěl. A chtěl to zažít znovu.

"Takže ty nemáš ponětí, o čem chci mluvit?" položil otázku s vědomím, že ji řekl mírně výhružným tónem.

House se jen pousmál a pokrčil rameny. Oh, ano, ztělesněná nevědomost.

To Wilsona dožralo ještě víc, dokonce natolik, že na chvíli ztratil nad svým jednáním kontrolu. Náhle stál před Housem, krev mu bubnovala ve spáncích a ruce svrběly touhou toho lhostejného parchanta praštit. Ale to by nikdy neudělal, ať už by byl rozezlený sebevíc. Místo toho nasměroval svou zlobu jinam.

Vyškubl Housovi hůl z rukou a někam ji odhodil, chytil House za límec a donutil jej k tomu, aby se opřel o gauč. Pak už se jen nahnul a přitiskl svá ústa na Housova. Reakcí mu překvapený zvuk, jenž se vydral z hrdla jeho přítele, nedal mu ale prostor, aby se divil ještě víc, přejel mu jazykem po rtu, a když se mu poté nedostalo přístupu do Housových úst, kousnul jej.

Wilson ucítil jeho ruce na svých pažích a vzpomněl si, jaké modřiny mu tam minule po nich zůstaly. Okamžitě je ze sebe setřásl a přitiskl je rovněž k pohovce, takže House byl nyní zcela zabořen v polstrování a ve Wilsonově moci. A to se Wilsonovi líbilo.

Jakmile House, zřejmě alespoň lehce uznávající prohru, pootevřel rty, Wilson vpadl dovnitř a prohloubil jejich polibek, který mu už tak připadal nejlepší, jaký v životě zažil. Vlny vzrušení jej zasahovaly se stálé větší intenzitou a směřovaly níže, kde se hromadily ve Wilsonových dolních partiích.

Táhlé zasténal Housovi do úst, když starší muž pozvedl zdravou nohu a kolenem se mu podařilo stimulovat Wilsonovu rostoucí erekci.
Klidně mě mohl nakopnout, ale on mě ještě laská… pomyslel si zaskočený Wilson a na moment jeho rozhodnost zakolísala. Pak se ale srovnal, musel dát Housovi najevo, že je pořád naštvaný a nenechat se utěšit jeho pozorností. I když to bylo nadmíru lákavé.

Zároveň si uvědomoval, že House je silnější než on, bude muset jednat rychle a snažit se jej vždy překvapit a nedat mu možnost se bránit. Přestože se na něj zlobil, věděl, že House se jej nikdy nebude děsit natolik, aby jej fyziky napadl… Aspoň v to doufal.

Takže jakmile věděl, co chce, udělal krok zpět, za zápěstí drženého House vzal s sebou a otočil jej zády k sobě. Zamumlal něco v tom smyslu, aby si nohu položil na gauč, předloktí dal k sobě a opřel je o stěnu. Předpokládal alespoň nějaký náznak neuposlechnutí, jenže House udělal všechno správně a tak Wilson zase chvíli jen zíral a nevěděl, co dál.

Vzápětí se však vzpamatoval, když si uvědomil, jak moc mu jsou jeho kalhoty těsné. Přejel si dlaní přes erekci a kousnul se do rtu, i tak ale House musel jeho tlumený sten slyšet. Ale místo toho, aby se začal svlékat sám, vrhnul se na House.
Postavil se těsně za něj, aby se svými slabinami mohl otírat o jeho zadek, a obejmul jej.

Pod dlaněmi ucítil Housovo břicho, pak jsem o něco níže, vyhrnul mu triko a v mžiku jej zbavil pásku, knoflík a zip následovali. Když mu Wilson sundal rifle i spodní prádlo, vlastně už ani nebyl tak překvapený, že mu do ruky padla erekce jeho přítele.

Přesto tohle zjištění poslalo do Wilsonových třísel další vlnu vzrušení. Párkrát přejel přes Housův penis, ale pak se vrátil k vlastním kalhotám, pohledem však zavadil o Housův zadek. Neodolal a stiskl mu půlku, což bylo odměněno zachvěním jejího majitele.

Wilson zakroutil hlavou, netušil, kde se v něm náhle vzala ta touha vzít si House, ponořit se do jeho těla, slyšet jej sténat jeho jméno… Ale právě teď mu to bylo jedno. Stáhl nepotřebné oblečení až ke kotníkům a… lubrikant?

Takže já se mám ještě starat o jeho pohodlí? napadlo Wilsona a na minulých pár minut do pozadí odsunutý vztek se znovu objevil. Sliny mu budou muset stačit.

Navlhčil si prst a pomalu jím vnikal do House, načež zjistil, že žádná příprava potřeba není. S úšklebkem prst vytáhl, plivnul si do dlaně, jíž přejel přes svou erekci a pak se na jeden příraz až po kořen zasunul do House. Ten heknul, trochu se prohnul v zádech a opřel si čelo o předloktí.

Wilson blaženě vydechnul, svaly kolem jeho penisu se stahovaly a povolovaly, způsobovaly nádherné tření. Poskytnul Housovi chviličku, aby si zvyknul, ale pak už jej nijak nešetřil. Rytmickými pohyby se vytahoval a znovu vnikal do toho těsného tepla, rukama drtil Housovy boky.

Cítil, jak mu na čele raší pot, košile se mu lepila k tělu, jež toužilo po uvolnění. Jeho přírazy se staly tvrdšími, vnímal už jen své vlastní pohyby a zvuky kůže pleskající o kůži, zuřivé funění a tiché steny. Tlak ve slabinách narůstal, už to nebude trvat dlouho, věděl Wilson a přiměl se přestat zarývat nehty do Housova boku, místo toho začal zpracovávat jeho doposud opomíjené vzrušení.

Vyvrcholení dosáhli oba téměř společně. House cosi nesrozumitelného zavrčel, naposled přirazil do Wilsonovy dlaně a poté se jeho úlevné zasténání připojilo k tomu Wilsonovu, jenž měl právě pocit, jakoby v něm něco explodovalo. Nechal se unášet silou orgasmu, jenž jej znovu přesvědčil, že nejen polibek, ale i sex s Housem je nejlepší, jaký kdy zažil.

Když se vzpamatoval, našel se, jak ve stoje objímá House, tvář položenou na jeho zádech.

"Dneska mi zase utečeš?" zeptal se bez přemýšlení.

"Samozřejmě a půjdu rovnou takhle. Dnes jsou v módě kalhoty s rozkrokem proklatě nízko. Vsadím se, že budu první, kdo má tak nízký rozkrok i u spodního prádla," ozvalo se ironicky. "Akorát bys ze mě mohl vytáhnout svůj penis, abych venku někoho nepohoršil."

Wilson vyhověl jeho žádosti, oblékl se a znervózněl. Co měl teď dělat? A čekat?

To jsi nedomyslel, smál se mu vnitřní hlas.

House se protáhnul, rovněž se oblékl a hodil do sebe jeden až osm Vicodinů.

"Nemáš hlad?" zeptal se pak.

Wilson zmateně svraštil obočí, ala vlastně…

"Docela jo," odpověděl. Dal by si po tom výkonu něco dobrého. Každopádně byl Housovi vděčný, že místo trapné konverzace navrhl něco, na co jsou oba zvyklí.

Následně se odebrali k Housovi domů, kam si nechali přivézt čínské jídlo, a společně sledovali fotbalový zápas.

Když asi o hodinu a půl později Wilson odcházel domů, napadlo ho, jestli by to takhle nebylo lepší. Jen jídlo, televize, témata, která nikoho nepřivedou do rozpaků. Vždyť sex jim jejich vztah komplikuje a těžko říct, jestli s něčím takovým dokáží vyrovnat.

Má cenu riskovat přátelství, ať už bylo sebevíc podivné, jen kvůli sexu?

Oprava: Kvůli fantastickému sexu?


6. Tiskovka

2. srpna 2014 v 0:01 | Archea Majuar
6. Tiskovka

Prostředí: RPS

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: R

Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Další díl, další hra :)

Za komentáře opět děkuji Profesorovi a Davanity :)

"Jaký máte vztah k ledovcům?" natáhl Ondra mikrofon k Igorovi, jenž se již nějakou tu chvíli snažil přijít na to, že si tiskovou konferenci uspořádal v roli Leonarda DiCapria. Na otázku odpověděl záporně, přestože zřejmě stále netušil, kým je.

Ondra přenechal slovo Michalovi, novináři č. 2, aby i on se na něco zeptal. Když tak učinil, soustředil Ondra svou pozornost opět k Igorovi a nevěděl, jestli se mu má smát nebo ho litovat. Díval se bezradně jako Geňa na rovnici o jedné neznámé.

Přemýšlel, jak by mu měl ještě pomoci, ale momentálně měl okno. A tak jen zíral na svého přítele, zkoumal pohledem jeho tvář, lehce zarostlou, pak na právě prohrábnuté vlasy, zastavil se u očí. Hnědé hloubky ztraceně těkaly mezi třemi lidmi před ním, hledajíce řešení hádanky.

Když přišel Ondra opět na řadu, dostavil se pocit, že na něm Igi visí očima. Díval se samozřejmě i na ostatní, ovšem jemu přišlo, že na něj samotného působí jeho prosba mnohem silněji. V hlavě mu to šrotovalo, snažil se přijít na nápovědu, jíž by Igorovi pomohl opravdu výrazně. Jeho absolutně zoufalý výraz v kombinaci s nejistým úsměvem mu myšlení ale příliš neusnadňovali…

Nakonec jej s otázkou předběhl Michal, po něm už ale Ondra položil dotaz a zadoufal, že hra skončí. Na chvíli o tom zapochyboval, pak ale uviděl v Igorových očích pochopení. Usmál se a až neuvěřitelnou radostí jej naplnil moment, kdy Igor nahlas pronesl inkriminované jméno.

Poté znovu navázali oční kontakt a přestože trval jen pár vteřin, cítil z Igiho pohledu vděčnost. V duchu si vynadal za debilní úsměv, jež to zjištění vyvolalo, ale nedokázal se přimět tvářit jinak.

Raději vstal a šel vrátit věci, které si na sebe navlíknul. Zatímco se snažil pověsit na ramínko jednu starou koženou bundu, ucítil na zádech lehký dotek, jakoby jej někdo pohladil. Ztuhnul v pohybu, ale ihned se přiměl znovu fungovat, aby nevzbudil pozornost.

Když byl s úkonem hotov, otočil se, ale za ním už nikdo nestál. Že by se mu to jen zdálo? Vždyť by to přeci museli všichni vidět, to by si Igor netroufnul. Jenže dlaň na svých zádech pořád cítit…


Nejvyšší karta

1. srpna 2014 v 0:04 | Archea Majuar
Nejvyšší karta

Prostředí: Red Dwarf

Pár: Eso/Lister

Rating: + 18

A/N: V anketě jste si vybrali, že chcete povídku na Red Dwarf, tak tady máte úvodní z asi 2 nebo 3 částí :) Enjoy!


Za Esovu společnost byl Lister vděčný jako pes za drbání. Užíval si přítomnost takového frajera, který i přes kvanta hrdinských činů, jež vykonal, dokázal být stále skromný. Nechoval se povýšeně, ale přátelsky, sršel vtipem.

Lister ani nezaregistroval, kdy jejich konverzaci opustil Kocour. Kryton se omluvil již dříve, měl v plánu žehlit, a Rimmer… Ten si nejspíše někde prohlížel svou sbírku telegrafních sloupů z 20. století. Prostě dělal něco diametrálně odlišného, než čím se běžně zabývala jeho alternativní verze, Eso Rimmer.

Když osaměli, přenechal Lister Esovi slovo, aby mu povyprávěl o dobrodružství na Vergonu 6. Hltal všechno, co mi pověděl, větu za větou, fixoval jej očima. Byl úžasný…

Cože? zarazil jsem se. Zamyslel jsem se nad posledními myšlenkami, jež mi při pohledu na Esa prolétly hlavou.

"Víš, Dejve, za celý svůj život jsem potkal hodně lidí," promluvil náhle Eso jiným tónem, než jaký užíval doposud. Listera to přinutilo mu opět věnovat pozornost. "ale ty si zasloužíš můj obdiv nejvíce."

"Já? Obdiv? A za co?" nechápal Lister, v hlase prvky překvapení, nyní již nejen ze svých myšlenek ohledně Esa.

"Když se podívám na tvého Rimmera, chce se mi zvracet. Je to nula, která se povyšuje nad jedničku, nad tebe Dejve," omráčil jej Eso svým názorem.

Poklona od Esa mu zvedla sebevědomí až k oblakům a zahřála u srdce.

"Někdy není tak strašný…" rozhodl se místo díků pro obranu Rimmera, přestože netušil proč. Nezasloužil si to.

"A stejně se ho zastáváš," zakroutil hlavou Eso. Potom se pousmál a jeho tvář dostala téměř něžný výraz. "Ale nechápu proč, nejste přátelé a on pro tebe nikdy nic dobrého neudělal."

Listerovi došlo, že Eso říká pravdu. Ne, hájení Rimmera nemělo žádný racionální důvod. Tak jaký pak?

"Přes to všechno, jaký je, ho máš rád, viď?"

Lister pozvedl oči od podlahy, aby vyhledal ty Esovy. Vlastně mu ani nepoložil otázku, jen konstatoval. Opravdu měl Rimmera prostě rád?

"Mám rád tebe," ujelo mu, za což by si vzápětí nafackoval. Co se s ním sakra děje? Nikdy na něj žádný chlap takhle nepůsobil. Je Eso snad až tak výjimečný…?

Eso si jej pobaveně prohlédnul.

"Už i ty?" pousmál se.

V jeho pohledu nebyla stopa po pohrdání, znechucení ani ničem podobném. Kdyby Lister nebyl tak konsternován svým chováním, uklidnil by se, ale teď měl ke klidu daleko. Z nějakého důvody jeho oči opustily Esovy a na moment se zahleděly na jeho rty. Vážně mu myšlenky utíkaly směrem, jakým se dosud nevydaly?

A šly by i dále, kdyby se nezačaly měnit v realitu. Listerovu tvář ovanul horký dech, následován měkkými rty, jež se letmo otřely o jeho. Zavřel oči a ponořil se do pomalého polibku, v rukou mu cukalo, jak moc se chtěl Esa dotknout, ale udržel se. Netušil, kam Eso mířil a případnými majetnickými gesty by jej nerad odradil. Jejich polibek přesto brzy skončil.

"Je mi líto, Dejve, více ti nabídnout nemohu," zatvářil se Eso omluvně.

Lister zmámeně přikývnul. I tak toho měl dost k tomu, aby si musel důvěrně promluvit se svým nitrem. Snad ani nepostřehnul, že Eso odešel. Zvedl se a zamířil do své kajuty, rozhodl se pro sprchu a poté zalezl do postele. Po celou dobu přemítal, jestli tohle v něm bylo vždycky nebo jestli takové choutky získal až díky letům, stráveným pouze v mužské společnosti. Byl už tak zoufalý a nadržený, že by mu stačil i chlap?

Ne, pomyslel si, když se otáčel na druhý bok. Ne, že by nebyl nadržený, ale uvědomoval si, že Eso jej nepřitahuje jen fyzicky (ušklíbl se nad tím, jak mu to znělo), ale líbí se mu i jeho pohled plný vřelosti a přátelský úsměv, jeho hlas i milý smysl pro humor. Tak dlouho nepoznal nikoho, kdo by ho měl rád, kdo by ho i obdivoval, dotkl se jej…

Ano, Kryton jej měl rád, ale lidská láska je jiná než ta androidí.

"Dejve? Spíš?" uslyšel náhle šepot ode dveří své kajuty.

"Ne, jsem vzhůru," odpověděl stejně tiše a snažil se ve tmě rozpoznat příchozího. Pak mu ale došlo, že to musí být Eso. Rimmer by na jeho spánek nehleděl, stejně tak Kocour, a Kryton ještě určitě nemá dožehleno. "Co se děje, Eso?"

Díval se, jak se Eso k němu přibližuje a usedá k němu na postel. Pak mu položil dlaň na ruku, Lister si uvědomoval, jak je ten dotek hřejivý, rozechvěl jej a zanechal čekajícího na další Esova slova a možná i činy.

"Víš, mám pocit, že mě potřebuješ, Dejve. Možná sám nevíš proč, ale časem to pochopíš, tím jsem si jist, jsi bystrý muž," řekl Eso a stiskl Listerovu ruku, druhou odhrnul jeho tričko a začal jej hladit po bříšku.

Lister zprvu nechápal, co Eso sleduje, ale když se jeho ruka přesunul na podbřišek a poté zabrousila až k lemu šortek, oči se mu rozšířily pochopením. Chtěl něco říct, přestože netušil co, ale Eso jej umlčel svými rty. Jemně jej líbal, Lister si vychutnával jeho něžné rty, které byly tak jiné, než jaké mají ženy. Působily na těch jeho razantněji, jakoby jej uklidňovaly, ale jejich účinek byl naprosto opačný.

Jeden vzrušující impulz za druhým sjížděl po jeho páteři, zrychloval jeho tep a kazil snahy Listerova mozku o myšlení. Užíval si péči Esových rtů, o kterých si myslel, že už nikdy neucítí. A teď tady vedle něj seděl, líbal jej a dlaní se právě poprvé dotknul Listerova přirození.

Lister spokojeně vydechnul a nechal Esův jazyk vklouznout do svých úst, pozvedl ruce, jednou sevřel Esovo svalnaté rameno, druhou prohrábl načechrané prameny plavých vlasů. Příjemné na dotek, lehce klouzaly mezi prsty, jejich ovocná vůně byla opojná.

A tak se Lister naprosto poddal kouzlu, jímž vládl vesmírný hrdina Eso Rimmer, jeho zkušená dlaň jej pomalu vedla k vrcholu, chvílemi se vzdaloval, pak zase mílovými kroky přibližoval, až Lister z toho slastného týrání zapomněl na všechno kolem. Byl tady jen on, jeho vzrušení a Eso.

"Rimmere…" zasténal, když se Esova ruka pohnula v jeho slabinách naposled, než ji zkrápěla horká tekutina. Eso ukončil jejich polibek a utřel si ruku do připraveného kapesníku. Pak se zahleděl na Listerovu tvář, z níž jej pozorovaly dvě oči, zářící spokojeností a možná i něčím, co by ale mělo patřit někomu jinému.

"Dobrou noc, Dejve," usmál se Eso a ještě jednou dovolil svým rtů, aby splynuly s těmi Listerovými.
"Dobrou, Eso," pohnul koutkem úst znavený Lister a jen co Esa odešel, upadl do ničím nerušeného spánku. Byl smířený s tím, že více od Esa čekat nemůže, a tak usínal s vědomím, že bude mít alespoň nač vzpomínat.