Take or leave

9. července 2014 v 0:43 | Archea Majuar
Take or leave

Prostředí: Dr. House

Pár: Gregory House/James Wilson

Rating: R

A/N: Můj druhý songfic, ovšem nejsem s ním zcela spokojená. Ani nevím proč, potřebovala jsem se z něčeho vypsat, to se mi povedlo, ale výsledek... Těžko říct, mám podivné období, kdy nedokážu ani trochu ocenit nic, co udělám, asi jakýsi extrémně sebekritický stav. Jinak písničku Suicide is Painless miluju už jen z důvodu, že je to theme song M*A*S*He, a vzhledem k mému postoji k životu, nacházím se v ní. No, depresivních keců bylo dost, měla bych ještě upozornit, že jsem vyzkoušela i trochu novou formu psaní, vlastně hned dvě. Snad to nebude problém, Enjoy! :)

btw. dole možná narazíte na anketu... (pokud ji nezapomenu vložit, že)

Za komentáře děkuji Lex-sanovi a Profesorovi :)

Lex-san: V mém případě je vážně minimální šance, že nějaký příběh neskončí happyendem :D Nesla bych těžce, kdyby to tak nebylo...


Through early morning fog I see
visions of the things to be
the pains that are withheld for me
I realize and I can see...

Barvy. Spousta barev slitých dohromady, téměř nemůžu odlišit jednu od druhé. Splývají spolu. Potřesu hlavou, zamrkám, obraz se trochu zostří, ne, znovu zavírám oči. Zaostřování bolí. Pomalu je opět otevírám, ale jen lehce. Poznávám to tady. Jsem v bezpečí.

Pohnu rukou. Něco v ní držím. Hmat funguje dobře, ohmatávám tubu, tiše štěrká. Vicodin. Co jiného. Předávkoval jsem se, to je má první myšlenka. Už zase. Nelituju toho. Nikdy dřív ani teď. Pomáhá to od bolesti. Od veškeré bolesti. Palčivá, křečovitá bolest v noze, jež občas nahrazovala tupou, prakticky neutuchající, zmizela. Stejně tak samota, pocit zrady i selhání.

Ale vrátí se. V plné síle se všechno vrátí. Za pár dní, možná za pár hodin. Jak dlouho příště vydržím, než to zase přeženu? Schválně přeženu? Na kóma potřebuju pořád víc a víc prášků a vím, že jednou, to už nezvládnu…

That suicide is painless
It brings on many changes
and I can take or leave it if I please.

The game of life is hard to play
I'm gonna lose it anyway
The losing card I'll someday lay
so this is all I have to say.

Jenže… co Wilson? Bude si to vyčítat. Nebo bude rád, že už má ode mě pokoj… že už mu nikdo neničí ubohý společenský život. Asi by měl být rád. Stejně musí být smířený s tím, že jednou se to stane. Přeci si nebude moci klást za vinu můj konec. I když… ani Stacy, Cuddyová ani žádná jiná…

Znovu zavírám oči, slzy si hledají cestu ven, vlhnou mi řasy, pak i tváře. House nikdy nebrečí… pro nikoho jiného než pro něj, myslím si. Jak se mám dívat na něj a jeho přítelkyně, když vidím, že ani jedna pro něj není dost dobrá? Jak když žárlím, až bych hystericky rozbíjel cokoliv, co by mi přišlo pod ruku?

Ne, on je raději s nimi. Jakmile ho nechají, tak se lísá zpátky. Možná až to jednou přeženu, tak si to bude vyčítat, pak ale pozná další ženskou a… no, to už je nepodstatné.

The sword of time will pierce our skins
It doesn't hurt when it begins
But as it works its way on in
The pain grows stronger...watch it grin.

Přes to všechno, přes zrady a bolest, jakou mi způsobil, bez něj nedokážu žít. Bez jeho zbytečných řečí, otravného hlasu, neustálého poučování, odporných kravat, ještě horších košil, bez… jeho smíchu, utěšujících očí, uklidňující přítomnosti… kterou mi právě poskytuje?

I přes nepříjemnou zkušenost zkouším znovu zaostřit. Instinkt mě nezklamal, Wilson stojí přede mnou, divoce gestikuluje rukama mým směrem. Netuším, co říkáš, chystám se mu říct, ale slova váznou, jen na něj zírám, vnímám naštvaný tón jeho hlasu. Ne, není naštvaný… je zoufalý. Proč jsi zoufalý, Wilsone?

Jsem zvyklý, že po mě ječíš vzteky, nadáváš mi, vyčítáš mi mou sebedestrukci. Zoufalost je nová. Bál jsi se, že mě ztratíš?
Více se soustředím na tvou tvář. Čokoláda. Hořká čokoláda plná bezmoci a strachu. Vážně jsi měl strach, nekřič už na mě, věřím ti to. Bolí to, bolí mě, že jsem ti křivdil.

Dochází ti, že tě neposlouchám, rozhodíš rukama a ztichneš. Jen se díváš. Díváš se, jak mi opět tečou slzy. A já se je zastavit nesnažím.

A brave man once requested me
to answer questions that are key
'is it to be or not to be'
and I replied 'oh why ask me?'

Otáčíš se. Odcházíš? Měl bys, nestojím ti za to. Vím to, ale nedokážu se s tím vypořádat. Nechci tě prosit, nechci, ale musím. Nejde to jinak, bez tebe ne…

Vracíš se, tváříš se odhodlaně. Praštíš mě? Napřahuješ se, ale pak to vzdáváš. Necháváš ruku spadnout k pasu a opět se chystáš odejít. Nadobro?

Chytám tě za předloktí, ztuhneš, nemáš rád, když tě k něčemu někdo nutí silou. Ale já jen posunu ruku níže, vklouzne do tvé dlaně. Díváš se na dotek, jenž jsem inicioval, nemůžeš uvěřit, co jsem právě udělal. Že jsem tě požádal, abys zůstal.

Náhle vedle mne sedíš na gauči, objímáš mě, drtíš mou ruku v sevření. Neodešel jsi… Naopak mě svíráš, jakoby jsi mě už nikdy nechtěl pustit. A mně to výjimečně nevadí, vítám to, jsem ti vděčný. Vděčný za slzy, které tečou i tobě, za hřejivé teplo, jímž mě obklopuješ, za přátelství, které můžeš cítit k někomu, jako jsem já.

"Miluju tě, Jamesi," říkám mu právě nalezenou schopností řeči. Čekám, kdy se dostaví děs, můj vlastní děs z odhaleného nitra. Čekám… Ale nic nepřichází, je zde jen úleva, téměř euforie z přiznání něčeho, co jsem v sobě léta skrýval.
Odpověď nedostávám, tedy ne zformulovanou do slov, nabídnuto je mi jen těsnější objetí a dech, narážející do mého krku, možná i letmý dotek rtů.

Je mi dobře. Konec se teď jeví jako hodně vzdálený, vzdálenější než kdy dřív, ale…

Cause suicide is painless
it brings on many changes
and I can take or leave it if I please.

Or you can do the same thing,
if you please...
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Profesor Profesor | 9. července 2014 v 20:12 | Reagovat

Zajímavá povídka. Líbí se mi.  Navíc je spojená s mou oblíbenou písní.

2 Karin Karin | 22. května 2017 v 15:29 | Reagovat

Pěkná povídka. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama