Červenec 2014

5. Ruce

31. července 2014 v 0:29 | Archea Majuar
5. Ruce

Prostředí: RPS

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: R

Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Další část, v níž je jen na vás, abyste si zvolili, která z postav je vypravěčem...

Za komentáře děkuji Profesorovi a Davanity :)

Pro všechny to bylo jen další chycení za ruku, kterému se v některých hrách nedalo vyhnout. Ale když v poslední době netušíte, co se s vámi děje a už vůbec ne, co se děje se vztahem k vašemu nejlepšímu příteli, pocítíte i tu nejmenší změnu.

Začíná to už při uchopení, které je doprovázeno momentem překvapení a náhle i potěšeným cuknutím koutku úst. Snažíte se nedat najevo, jak moc jste za dotek rádi. Čím více se přetvařujete navenek, tím více to prožíváte zevnitř. Ač si to bráníte přiznat, jste z toho lehce rozechvělí, srdce vám na chvíli zrychlí a i přes přemáhání se neubráníte nervóznímu přešlápnutí z nohy na nohu, popřípadě roztěkanému tápání ve výrazech ostatních, zda vám z tváře nevyčetli vaše rozpoložení.

Sevřete jeho ruku ve své a poprvé si uvědomíte, jak jeho dlaň hřeje. Od konečků prstů až k zápěstí vnímáte teplo, jenž se nyní šíří i do vašeho těla, cítíte intimitu doteku, jenž se zprvu může zdát jako běžný a ničím zvláštní. Pohnete prsty, abyste zjistili, zda jeho ruku skutečně držíte, a pak ji sevřete silněji než doposud.

A nejšťastnější jste ve chvíli, kdy i vaše dlaň je stisknuta pevněji, něžné až uklidňující přejetí palcem po hřbetu ruky už je jen malý bonus ke zkáze, k níž bezhlavě směřujete. Vy to víte a ani tak s tím nic neuděláte, budete jeho ruku svírat, dokud to půjde, hru se pokusíte směřovat tak, abyste se nemuseli od sebe vzdalovat.

Po zaznění zvonku je jasné, že se musíte pustit. Lítost by byla zřejmě na místě, ale její vzestup potlačilo další pohlazení po hřbetu ruky, jež nezaznamenal nikdo jiný než vy, jež mělo patřit jen vám. Necháte jeho ruku vyklouznout ze své a hlavou vám prolétne, zda se to celé vážně stalo.

A jediným důkazem vám je teplo, jež ulpělo na vaší dlani…


Andělé anebo draci 1

30. července 2014 v 0:57 | Archea Majuar |  Andělé anebo draci
Andělé anebo draci

Prostředí: Dr. House

Pár: Gregory House/James Wilson

Rating: + 18

A/N: A je tady nepříliš rozsáhlá kapitolovka na House, první část je krátká, ale příště už to snad bude lepší :) Název jsem si vzala ze songu Burlaci od Kabátu, protože se mi to slovní spojení prostě líbí :) Zítra vás zase čeká pár Sokol/Chmela. Enjoy!

Kancelář osvětlovala jen malá lampička. Stačilo to, neboť z venku do místnosti doléhala zář pouličních lamp.

Vzhledem k nesnesitelné otravnosti místního diagnostika, jež se každým dnem násobila, byl Wilson pozadu s papírováním a chtěl vše dnes večer dohnat. Jenže jeho oči už dobrou půlhodinku protestovaly. Podíval se na hodinky, které mu okazovaly jedenáct pryč. Musel tady být už sám, kdo jiný by tady takhle dlouho vysedával.

Potřel si oči a rozhodl se pokračovat ve vyplňování kolonek. Z práce jej ale brzy vytrhl nějaký hluk. Zvedl hlavu a upřel pohled na dveře kanceláře. Chvíli naslouchal, jestli ještě něco neuslyší, ale pak se znovu sklonil k papírům. Ponořil se do práce, takže další hlasité vyrušení jej vyděsilo. Tentokrát už však jeho původce našel, vlastně ho ihned spatřil.

House vpadl do místnosti, prásknul dveřmi a zůstal stát před stolem. Wilson se odsunul v židli a nedůvěřivě si jej měřil, jednak ho nečekal, a pak byl docela zděšen tím, jak se na něj House podíval.

"Jsi v pořádku?" byla první otázka, která jej napadla. House vážně vypadal podivně. Tedy podivněji než jindy.

Místo odpovědi House jen přistoupil ještě blíže ke stolu a jediným pohybem ruky smetl všechno na zem. Wilson jen konsternovaně seděl, nevzmohl se na slovo. Zazmítal jím vztek, ale také strach, jenž byl podpořen hrobovým tichem v místnosti. House stále nic neříkal a také pohled modrých očí nevěstil nic dobrého.

Wilson se postavil a navzdory strachu obešel stůl, aby stanul tváří v tvář svému příteli. Když si jej pořádně prohlédl, přišel na několik věcí, jež mu na klidu rozhodně nepřidaly. Poznal, že je House přiopilý, ale ty vykulené oči a pocení odpovídali alkoholu skombinovanému s určitým druhem prášků proti bolesti a…

Tentokrát oči překvapeně vypoulil Wilson, jelikož o nohu se mu otřelo něco, co tam při jejich běžných setkáních rozhodně nebývalo. Sklopil zrak a už si jen potvrdil to, co tušil. Polknutí nasucho bylo následováno krokem zpět, který ovšem neměl žádný za zmínku stojící účinek.

Wilson si v mžiku vyčetl, proč nezůstal za stolem, za bariérou, teď už mohl Housovi a jeho pěstem, jež mu nyní drtily paže, vzdorovat jen vlastními silami. A síla nikdy nebyla vlastnost, jíž by onkolog James Wilson oplýval…

Nebyl si přesně jistý, co House chce, ale jak se Housovy ruce přesouvaly z jeho rukou k pasu, nahromadila se v něm panika. Snažil se od sebe House odstrčit, ten se ale nenechal, uvěznil Wilsona mezi svým tělem a stolem, vlastní váhou udržoval Wilsona na místě tak, že ten se už nemohl ani pohnout. Měl sice volné ruce, ale House, vedeného alkoholem opojenou myslí, nedokázal od jeho úmyslu nijak odradit.

"Housi, přestaň, já nechci…"

"Ale já chci," zavrčel House, "a vezmu si tě tady a teď."

Než stihl Wilson cokoliv namítnout, vzepřít se nebo… prostě něco udělat, Housovi se podařilo dostat do jeho kalhot a stiskl v ruce jeho přirození. Z míry vyvedený Wilson jen zalapal po dechu, poskytl tak Housovi čas na to, aby mu sundal i spodní prádlo. Pak byly jeho spodní partie znovu pohlazeny, ale když se dlaň vzdálila, začal Wilson znovu racionálně uvažovat.

Chystal se udělat krok stranou, který však skončil neslavně. Zapomněl, že má kolem kotníků omotané kalhoty, takže sebou jen směšně trhnul, na což House reagoval silnějším sevřením jeho paže. Přestal se starat o vlastní zip a podíval se Wilsonovi do očí.

"Spolupracuj, Wilsone," řekl tak temně, až z toho Wilsonovi naskočila husí kůže. Strach se jej stále držel, pomalu se ale začal měnit na něco, čemu se nechtělo svírat jeho vnitřnosti, ale rozhodlo se zavítat do třísel. "Spolupracuj a bude se ti to líbit," dodal a znovu přejel dlaní přes Wilsonův ne zcela situací nezaujatý penis.

Wilson se zachvěl, netušil, že by jej dokázal vzrušit právě House, ale zřejmě sám sebe neznal příliš dobře. Nebránil se, když jej House otočil zády k sobě, ani když jej donutil roztáhnout nohy a ohnout se, představa, že House za ním stojí zcela oblečený a on na něj nestydatě vystrkuje zadek, jej vážně vzrušovala…

Přesto v něm stále jakýsi strach zůstával, neboť si nebyl jistý, jak moc šetrný k němu House ve svém stavu bude. Téměř si oddechnul, když na svém otvoru ucítil kluzký prst, který se do něj rychle zasunul, brzy následoval druhý a třetí. Stěží se to dalo považovat za důslednou přípravu, ale Wilson… Wilson si kupodivu nestěžoval.

Druhá Housova ruka totiž pracovala na jeho erekci a svou činnost prováděla natolik dobře, že Wilson téměř zapomněl na to, co se chystá. Došlo mu to až ve chvíli, kdy pocítil u konečníku tlak, jenž každou sekundou rostl. Bolelo ho to, ne, že ne, ale když se o vzrušením zvětšenou prostatu otřela Housova chlouba, pálení se stalo zanedbatelným.

Wilson zasténal, což House vzal jako pokyn k divokému šukání svého nejlepšího přítele. Muž pod ním jen hlasitě funěl, vydával zvuky, jež se daly spojit se slastí, a ke všemu mu vycházel vstříc. Navíc v dlani stále držel jeho penis, nalitý krví, toužící po dalších dotecích.

Wilson se naprosto oddal Housovu zběsilému tempu, kdesi v zadní části mysli věděl, že se druhý den nebude moct posadit, ale… bylo mu to jedno. Zoufale se hnal za vrcholem, nechal se narážet na stůl, odírat si lokty o stůl a uspokojovat se. Hlavou mu vířily myšlenky na slast, na nový pocit naplnění, na House… Ucítil, jak mu byla vyhrnuta košile a jak se zuby zakously do jeho kůže, překvapeně vzdychnul, načež se House přestal hýbat a ejakuloval uvnitř něj.

Aniž by Wilson tušil proč, právě tohle zjištění poslalo přes okraj i jeho. Zatnul zuby a zavřel oči, takže si mohl jen představovat, jak bílé prameny zkrápějí desku jeho tak drahého stolu. Klepal se, věděl to, ale nemohl to zastavit. Třásl se po celém těle i v momentě, kdy se z něj House vytáhnul, k uším mu dolehl zvuk zipu a následného bouchnutí dveří.

A Wilson teprve nyní, po všech těch letech, poznal, co to znamená, cítit se prázdný. Prázdný a zneužitý.

Vždyť to byl House… snažil se uklidnit. Co by měl čekat? Vlídné slovo, polibek a objetí?

Ušklíbl se. Tohle bylo pro House jen povyražení, nic, co by stálo kdykoliv jindy za řeč. Wilson si uvědomil, že jej to bolí. Pomalu se oblékal a zjišťoval, že jej to bolí více než zadní část těla.

Zamračil se sám nad sebou. Měl by řešit to, že měl právě sex s mužem, možná i to, že s nejlepším přítelem. Ale ne, jeho trápí jen to, že to pro House nic neznamenalo. Co když ale ano? Prostě se jen bojí teď něco říct? Je opilý, sjetý, možná zmatený… Neví, co chce.

Roztřesenýma rukama se upravil, papíry, rozházené po místnosti, dal na jednu hromadu s vědomím, že je bude muset druhý den minimálně hodinu třídit. Zase se v něm nahromadily emoce, které cítil ve chvíli, kdy House dorazil do kanceláře.

Strach a vztek.

Vztek, protože House si jen tak nakráčel do místnosti, přeříznul jej a zase si odešel. Nic víc, nic míň, žádné emoce, žádné city. A strach měl z toho, že to tak opravdu bylo…


4. Jedno písmeno

29. července 2014 v 16:00 | Archea Majuar
4. Jedno písmeno

Prostředí: RPS

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: R

Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Tak jsem se rozhodla, že v rámcí 7 dní (29.7. - 5.8.) obdržíte 7 kratších povídek, respektive kapitol :) Nejen z tohoto "fandomu", zítra vás totiž čeká úvodní část menší kapitolovky na House :) V plánu zřejmě bude i Red Dwarf a M*A*S*H :) A proč tak najednou? :D Mám výbornou náladu z Partičky na Konopišti :) Vrcholem dne samozřejmě byla pusa od Ondry a objetí od Igora... Všichni byli skvělí a pokud ji naplánují i na příští rok, nenechte si ji uniknout. (a taky proto, že je dnes Mezinárodní den tygrů :D ) Enjoy! :)

"Principom hry je, že všechny vety musejí začínat na písmeno K, hej? Téma je jednoduchá: Manželia čakajú na návštěvu bývalých spolužiakov," oznámil moderátor, oč se bude jednat v další hře.

Začít měli Ondra s Michalem, a tak se Igor posadil stranou a čekal, až na něj přijde řada. Povolán byl velice brzy, neboť Michal měl problém nezačít znovu stejným slovem na K, které asi není nutno zmiňovat.

Postavil se a zaujal místo naproti Ondrovi, jenž mu raději zopakoval poslední větu:

"Koupil jsi ty zákusky?"

"Kde jsem je měl koupit, když měli v krámu zavřeno?"

"Každopádně jsi mi měl zavolat, co já jim mám teď nabídnout?"

"Kuře? Krocana? Kachnu?"

"Kamasútru celou mi teď vyjmenuješ?"

"Kráva, klika, koště…"

"Kvalitní polohy vybíráš!" ocenil výčet Ondra a s uznalým výrazem ve tváři si založil ruce na prsou.

Hra pak vesele pokračovala dál, až se jak Igor tak Ondra octli na židlích. Těžko říct, kdo začal, ale Igor náhle zjistil, že do něj Ondra vráží ramenem a on mu to nevědomky oplácí. Synchonizovaně se houpali ze strany na stranu, ruce zapřené o přední strany židle. Natolik se oddal tomu uklidňujícímu rytmu, že zapomněl na to, že je v divadle, že sedí před stovkou diváků, na veškerý svět okolo.

"Igi?" uslyšel matně, do reality jej ale vrátil až dotek na předloktí. Zamrkal a podíval se na Ondru, jenž mu pobaveně pohled oplatil. Pak mu velmi rychle došlo, že má asi někoho vystřídat, jenže vůbec netušil, kudy se dialog mezi Richardem a Michalem ubíral.

Naštěstí ale už hra skončila a on se měl jen přesunout i s židlí doprostřed jeviště. Zmátlo jej, do jakého transu se před chvíli dostal, vnímal jen Ondru a kolíbavý pohyb, jenž společně vytvářeli. Ještě více jej však rozhodilo, že se cítil, jakoby jej někdo vytrhnul z příjemného snu.

Snu, který chtěl dosnít.


Come back

23. července 2014 v 0:24 | Archea Majuar
Come Back

Prostředí: M*A*S*H

Pár: Hawkeye Pierce/Trapper McIntyre

Rating: R

A/N: Stačí se podívat na Mash Reunion a hned má člověk chuť něco napsat :D Je to zase povídka, kterou řadím mezi své typické kousky, takže obsahuje poměrně vysoké množství cukru... Snad se vám bude po delší době něco z Mashe líbit :) Enjoy!

Za komentáře k minulé povídce děkuji Jamie Williams a Davanity :)

Při psaní se mi v playlistu náhle pustila skladba The Scientist od Coldplay a tak nějak mi docela sedla do nálady této povídky. Textu můžete a nemusíte věnovat pozornost, songfic to není :)




Nervózně jsem pohledem zaletěl k informační tabuli. Během posledních dvou minut jsem tak učinil nespočetněkrát. Nemohl jsem si pomoct, potřeboval jsem se nějak zabavit, abych se očekáváním nezbláznil. Prsty jsem poklepával o opěradlo židle v letištní hale, okolní lomoz jsem přes hlasité bušení srdce vůbec nevnímal.

Vyskočil jsem na nohy ani ne vteřinu poté, co oznámili, že letadlo z Japonska právě přistálo. Po zdřevěnělých nohou jsem se vydal blíže ke vchodu do budovy. Ruce se mi potily, třásl jsem se.

Come up to meet you, tell you I'm sorry
You don't know how lovely you are

Konečně… Konečně po těch letech ho zase uvidím, říkal jsem si snad po tisící. Možná o trochu staršího, válku poznamenanějšího, ale pořád Hawkeyeho. Mého Hawkeyeho.

Lidé se zavazadly se začali trousit dovnitř, mezi nimi několik vojáků v uniformách, těch jsem si ale nevšímal. Čekal jsem, že můj přítel přiletí v něčem naprosto jiném…

Ústa se mi samovolně roztáhla v široký úsměv, když jsem jej poprvé spatřil. Stejně jako já měl na sobě havajskou košili. Přešlápl jsem a zauvažoval, jestli mě taky uvidí tak rád jako já jeho.

A pak jeho modré oči zavadily o mne. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal, vyschlo mi v krku a celý můj svět se náhle upínal k jediné myšlence… Nezlob se už na mě, Hawkeye.

I had to find you
Tell you I need you
Tell you I set you apart

S úlevou jsem sledoval, jak se po tváři mého přítele rozlévá úsměv od ucha k uchu, jak se jeho oči rozzářily tou nádhernou, šťastnou modří, jež jsem ve Státech tak postrádal. Musel jsem se přemáhat, abych k němu neběžel, ale posledních pár kroků jsem se neudržel. Skočil jsem po něm a sevřel jej silou, jaká mu nemohla být příjemná. On si ale nestěžoval.

Naopak mě objal stejně silně, tvář zabořil do mého ramene jako já do jeho. Zavazadlo upustil někde v půli cesty, tak strašně rád mě viděl, že na něj zapomněl.

"Chyběl jsi mi," uslyšel jsem tlumený ale upřímný hlas. Do očí se mi vtlačily slzy, které jsem rychle otřel do svého předloktí.

Tell me your secrets
And ask me your questions
Oh, let's go back to the start

Neměl jsem ponětí, jak dlouho jsme tam stáli, ale bylo mi to jedno. Strašně moc jsem potřeboval cítit jeho ruce kolem sebe, cítit jeho náruč, představovat si tlukot jeho srdce tak blízko mému, zabořit prsty do jeho vlasů, možná šedivějších, ale stále tak Hawkeyeovských. Držel jsem jej jako ten nejdražší poklad, jímž mi zřejmě asi i byl.

Konečně jsme se od sebe dokázali odtrhnout, Hawkeye si došel zpět pro odhozený bágl a pak se vrátil ke mně.

"Když mi táta volal, že mi našel odvoz z letiště do Maine, tak mě zaskočilo, že mi nechce říct jméno toho člověka," kroutil hlavou pobaveně Hawkeye, "už mi je jasné proč."

Oplatil jsem mu úsměv a dal se s ním do řeči o všem možném, měli jsme toho tolik co říct, konverzace neutichla ani po cestě autem.

"Řekl jsem tvému otci, že přijedeme až zítra," pověděl jsem mu, když jsme sjížděli z dálnice. "Dneska přespíš u mě."

Ulevilo se mi, že Hawkeye souhlasil. Bylo přeci jen už dost pozdě. Pak mi ale položil otázku, kterou jsem vlastně tak trochu čekal…

"A nebude to vadit tvé ženě?"

"Bude to pár měsíců, co jsme se rozvedli," informoval jsem jej. Nechtěl jsem se o tom bavit, ale aspoň trochu jsem svou odpověď doplnil o pár podrobností jako, že jsem za to nejspíše mohl já, protože jsem se zdržoval v práci déle, než bylo pro Melanii únosné, a že celkově náš vztah po mém návratu z Koreje ochladl.

Byl jsem vděčný, že se v tom Hawkeye dál nerýpal a tak jsem jej pobídl, aby mi popsal, jak se domů dostal Frank.

Zaparkoval jsem auto v garáži, načež jsme se odebrali do domu. Zběžně jsem Hawkeyeho seznámil s tím, kde co je a dal jsem se do vaření. Hawkeye si mezitím dal sprchu, prohlédl si svou ložnici a pak se ke mně vrátil do kuchyně. Povečeřeli jsme mlčky, což mě začalo děsit. Kdesi v hloubi jsem tušil, proč to tak je a snažil jsem se obrnit proti tomu, co mělo přijít.

Nobody said it was easy
It's such a shame for us to part
Nobody said it was easy
No one ever said it would be this hard

"Počkej na mě prosím na terase," pokusil jsem se o úsměv, ale kámen v mém žaludku byl proti tomu. Spíše jsem zkřivil tvář v úšklebku a obrátil se ke kuchyňské lince, abych troch uklidil.

Vytáhl jsem z baru láhev skotské, vzal dvě skleničky a následoval Hawkeyeho ven. Seděl na polstrované lavici a zamyšleně se díval na nádhernou přírodu, z většiny obklopující můj dům.

Nalil jsem alkohol do sklenic, svou jsem uchopil, následně jsem se opřel zády o zábradlí na terase. Upil jsem a zahleděl jsem se na svého soudce, jenž stále tiše seděl naproti mně. Jen do mě, příteli… Zasloužím si to.

"Ani dopis, ani telefon, stačil by mi i telegram, Trappe…" hleděl Hawkeye do sklenice, jakoby to říkal jí a ne mě. Možná bylo lepší, že se mi nedíval do očí, už takhle jsem cítil, jak to nezvládám. Už zase.

Oh, take me back to the start.

"Odjel jsem nenadále, musel jsem nastoupit na léčbu, zorganizovat setkání se svou ženou, rodiči. Často jsem chtěl něco udělat, ale odkládal jsem to. Nevím proč, ale odkládal. A čím déle jsem se k ničemu nevzmohl, tím více jsem se styděl," vyklopil jsem mu všechno najednou. Stále jsem se kvůli tomu nenáviděl, ale už jsem s tím nemohl nic dělat. Jen doufat, že mi Hawkeye odpustí… "Styděl jsem se za to, co jsem udělal i neudělal. Je mi to líto."

I was just guessing
At numbers and figures
Pulling the puzzles apart

"Mně taky," ušklíbl se Hawkeye, napůl sarkasticky napůl smutně. Rvalo mi to srdce na kusy, věděl, jsem, že kvůli tomu trpěl. Kvůli mně trpěl. Kdybychom si nebyli tak blízcí, tak by to nesl lépe, ale vždyť jsme spolu trávili skoro veškerý čas. "Snažil jsem se tě kontaktovat, ale nic, Trappere, ani slovo od tebe nepřišlo."

Zůstal jsem mlčet. Dopil jsem skotskou a rozhodl se nechat Hawkeyeho o samotě. Odložil jsem sklenici na stůl a obrátil se ještě čelem k výhledu na park. Chystal jsem se už popřát dobrou noc, ale Hawkeye mě přerušil.

"Ale proč jsi nenechal ani žádný vzkaz? Prostě cokoliv?" zazněl Hawkeye vztekle a náhle jsem jej spatřil stát vedle sebe. Přestal jsem pozorovat přírodu a upřel jsem svůj zrak na něj. Propaloval mě modrým pohledem, jež mě naplňoval bolestí, o které jsem si myslel, že jsem jí už dávno prošel. Ale jak se válka blížila ke konci, skončilo i mé manželství a zmizela i má naděje, že kdy na Hawkeyeho zapomenu.

Pohled mi sklouznul na jeho rty a pak mi hlavou probleskla myšlenka, že Hawkeye nemá tak úplně pravdu.

"Ale já ti vzkaz, Hawkeye, nechal," oponoval jsem mu a znovu navázal oční kontakt, kterého jsem se i přes tíživost situace nemohl nabažit. Přesto, že jeho oči bývaly často plné zoufalství, šílenství, vzteku, nenávisti či strachu, byly nejkrásnější, jaké jsem kdy viděl.

"Cože?" nechápal můj přítel, ve tváři rozčarovaný výraz. "Jaký?"

Srdce mi poskočilo radostí, krocenou obavami. Napadlo mě mu to říct, ale to by bylo ještě nevhodnější než samotný úkon. Díval jsem se na Hawkeyeho, jenž čekal na mou reakci, na mou odpověď. Na můj vzkaz.

Už jsem toho pokazil dost, nic horšího provést nemůžu, řekl jsem si a rozhodně položil dlaň na Hawkeyeho tvář. Pomalu jsem se k němu přibližoval, očima jsem kontroloval jeho výraz, jenž se zdál být momentálně zmatený. Sklopil jsem víčka, učinil poslední pohyb vpřed a poprvé jsem pocítil na svých ústech dotek Hawkeyho rtů.

I kdyby to mělo být to poslední, co bych v životě udělal, nikdy bych toho nelitoval.

V břišní dutině se mi vyrojilo hejno motýlů, podél těla svěšená ruka mě začala svrbět, jak moc jsem chtěl Hawkeyeho znovu obejmout. Ale tohle bylo vše. Odtáhl jsem se, nechal i druhou paži padnout zpět k tělu a snažil se mírnit bušení svého srdce, jež mělo tendence prorazit hrudní koš.

Když jsem se odvážil otevřít oči, Hawkeye se na mě díval překvapeně, viděl jsem v jeho výrazu pochopení.

"Radar mi přeci tvůj vzkaz předal," přemýšlel nahlas. "Nevím, proč jsem zapomněl…"

Tell me you love me
Come back and haunt me
Oh, and I rush to the start

Uchopil mě za ruku a chvíli jsme stáli vedle sebe, obklopeni tichem, probírající se vlastními myšlenkami. Pohnul se směrem ke mně, obrátil jsem k němu hlavu a náhle byly mé rty drceny jeho.

Hawkeye mě políbil úplně stejně jako já jej před chvíli, pak se stáhnul a vážně se na mě podíval.

"A tohle je můj vzkaz pro tebe," řekl tak jemně, že se mi téměř podlomila kolena, ale ani to mi nezabránilo, abych jeho dlaň ve své nestisknul tak pevně, jak jen jsem mohl. Přitáhl si mě k sobě a dnes potřetí spojil naše rty v polibku hlubším než doposud.

Z očí mi vytekly slzy, které jsem se tentokrát nesnažil skrýt. Cítil jsem jeho prsty ve vlasech, jeho ústa na svých a teplo jeho těla všude kolem sebe. Nikdy jsem Hakweyeho nemiloval víc…

Nobody said it was easy
Oh, it's such a shame for us to part
Nobody said it was easy
No one ever said it would be so hard

I'm going back to the start.

Kinky Friends

15. července 2014 v 23:54 | Archea Majuar
Kinky Friends

Prostředí: Dr. House

Pár: Gregory House/James Wilson

Rating: + 40? (vyskytují se zde mně absolutně neznámé věci
jako anal plugs, bondage, sub/dom relationship apod.) Je to prostě PWP.

A/N: Mám pocit, že cokoliv řeknu, tak stejně po této povídce zapomenete (ne, že by byla tak dobrá, spíše někoho může dostat styl tohoto PWP...), takže snad jenom poznamenám, že všechny pomůcky v povídce jsou použity tak, jak to píšou na stránkách různých sex-shopů. Snad tam nemají chyby, no :D Každopádně, kdo nemá rád PWP, tak by to neměl číst, protože to nic jiného není, i když... konec je jako vždycky trošku sentimentální, to bych nebyla já, což? :D Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Profesorovi :)

Ještě jsem si nemohla odpustit memečko, které jsem si ve chvílích tvůrčí krize vyrobila :D

Wilson odemknul dveře bytu, hodil kabát na věšák a zamířil do kuchyně, kde odložil aktovku. Sako přehodil přes pult, uvolnil kravatu a jistým krokem zamířil k lednici. Neměl ani tak hlad, spíše si chtěl po katastrofálním dni v práci trochu zlepšit náladu.

House se dnes opět choval příšerně, nepomohl ani zabijácký pohled Cuddyové, natož pak jeho přesvědčování. House si prostě vedl svou a se svým pacientem si rozhodně sebral servítky. Wilson se mu vlastně až tak nedivil, pacient byl vážně mírně řečeno osel, ale aby na něj House ječel dvacet minut…

Zakroutil hlavou při pohledu do ledničky a zase ji zavřel. Nezela prázdnotou, ale nedokázal v ní najít nic, na co by měl chuť. Uvařil si tedy jen kávu, usadil se ke stolu a začal probírat poštu. Po chvíli jej napadlo, kde asi House je… Po hádce s šéfkou se někam vytratil.

Možná je v pokoji a trucuje, pomyslel si Wilson, ale moc tomu nevěřil. Spíše by čekal, že se bude rozvalovat na gauči a relaxovat u nějaké telenovely. Přesto se onkolog zvednul, došel ke dveřím do Housova pokoje a zaklepal. Nikdo se neozval, takže usoudil, že tam jeho přítel skutečně není. Jinak by se zřejmě poměrně nerudně ozval.

Chystal se tedy vyrazit zpět do kuchyně, když v tom zaslechl šramot. Zaposlouchal se. Vycházelo to z jeho ložnice. Potichu uchopil kliku a opatrně otevřel.

"Housi!" zalapal po dechu, když spatřil staršího muže, jak sedí na jeho posteli a prohlíží si sbírku…

"Tohle bych do tebe vážně neřekl, Wilsone. I když vždy jsi měl v našem vztahu submisivnější roli," prohodil konverzačním tónem House s pohledem stále sklopeným k věcem, rozloženým na peřině. Postupně z krabice vytahal různorodá dilda, roubík, pouta, kožené řemínky, menší důtky a různé další pomůcky, pro něž ani neznal správný název.

"Jak ses k tomu dostal!? Bylo to zamknuté…"

"A heslo bylo tvé datum narození. Vážně, Wilsone, takhle mě podcenit?" zadíval se pobaveně House na svého konsternovaného přítele, zatímco v ruce si hrál s obzvláště velkým modelem penisu.

"Vypadni," řekl tiše Wilson, jehož ani tak neštvalo to, že House narušil jeho soukromí, to se stávalo běžně… vlastně ani nevěděl, proč je tak naštvaný a překvapený zároveň. V hloubi duše tušil, že House na jeho tajemství jednou přijde. To byl prostě House, záhady a vše jim podobné jej přitahovalo jako magnet.

House bez okolků poslechl, postavil se a prokulhal kolem něj, aby se následně znovu k Wilsonovi přitočil. Nalepil se na něj horní polovinou těla a vydechl mu do ucha:

"Tahle část Jamese Wilsona se mi docela líbí…" a zmizel u sebe v pokoji.

Wilson jen zíral.

V pátek téhož týdne se náhle House zjevil v kuchyni, doteď si totiž vydržoval chřipku, která jej přepadla ráno právě ve chvíli, kdy se po něm telefonicky sháněly Cuddyová. Jen tak v teplácích a volném triku tiše rekognoskoval terén. Spatřil Wilson, jak stojí u kuchyňské linky a večeří něco, co podle vůně nepřipomínalo nic chutného.

Po včerejším objevu ve Wilsonově pokoji začal být nesmírně zvědavý a hodně, opravdu hodně nadržený. Po svém příteli pokukoval už dlouho, ale až teď se rozhodl, že to na něj musí zkusit. A dokonce už měl vymyšleno jak.

Přemístil se těsně za Wilsona a opřel si bradu o jeho rameno. Muž před ním ztuhnul a vydal rozladěné zafunění.

"Co chceš?" zeptal se, aniž by ho to opravdu zajímalo.

"Hmm, asi bych měl popravdě odpovědět, že tebe," pronesl naprosto lehkým tónem House.

"Co tak najednou?" nenechal se Wilson vyvézt z míry, nebral slova toho misantropa vážně.

"Víš, když jsem u tebe našel ty velice zvláštní věci," udělal House dramatickou pauzu, kterou chtěl Wilsona potrápit a chvíli jej držet v nejistotě, "napadlo mě, že musí být stráááášně nudné je na sobě zkoušet sám. Představ si, že by ti s tím někdo šikovný," přejel Wilsonovi po zadku, "a zručný," teď mu dlaní stiskl půlku, "pomohl."

House s úsměvem poslouchal, jak Wilson nejprve zadržel dech a když začal opětovně dýchat, nevydržel dlouho u nabírání kyslíku nosem.

"Představ si, že bys mi hezky řekl, co by se ti líbilo, a já bych ti to třeba i splnil… Představ si to, Wilsone, budeš dole, ale budeš mě vést, budeš mi říkat, co ti mám udělat teď a co pak, jestli mám snížit tempo, nebo naopak zrychlit, přitvrdit…"

Wilsonovi ze rtů unikl sten, jak si představoval všechno, co mu House svým nakřáplým hlasem líčil, dýchal mu na krk a tisknul se k němu. Rozum na něj křičel, že by se nikdy neměl Housovi a jeho pokřivenému humoru vydat, ale…

V mžiku se otočil k svému příteli čelem, uchopil jeho tvář do dlaní a začal jeho rty drtit svými. House v duchu tleskal své přesvědčivosti a oplácel Wilsonovi jeho dravé polibky. Na mysli mu vytanula otázka, kdo z nich je vlastně nadrženější?

Vzhledem k tomu, že jej něco šťouchalo do stehna, odpověď zjistil velmi brzy. Zabořil prsty do čerstvě umytých vlasů, které nádherně voněly melounem, a přiměl Wilsona, aby se od něj odtrhnul.

Pohled, jímž jej poté jeho přítel obdařil, byl z těch, které si bude pamatovat do smrti. Znal Wilsona už dlouho, ale nikdy, nikdy nepomyslel na to, že by se na něj někdy mohl dívat tak plamenným pohledem, ze kterého mu přeběhl mráz po zádech.

"U mě nebo u tebe?" zeptal se bez dechu Wilson.

"U tebe, přeci tě nenechám, abys mi zaneřádil postel," zakroutil hlavou naprosto vážně House a strčil do Wilsona, aby se konečně hnul. Ten jen protočil oči a vydal se do svého pokoje.

"Hmm, rozhodl jsem se svůj návrh přehodnotit," řekl prostě House a podíval se na své dílo. Spokojeně se usmíval na svlečeného a na posteli rozvaleného Wilsona, jenž nyní zřejmě velice sprostě nadával, neboť mu vrazil do úst roubík, který našel mezi mnoha předměty ve Wilsonově bedně neřesti. Wilson vztekle prskal, k ničemu mu to ale nebylo, stejně jako marné škubání spoutanými zápěstími. House mu připnul na ruce, zkroucené za zády, pouta. Ještě zbývaly nohy…

"Víš, Wilsone, rád bych ti dle tvého výrazu věřil, že se ti to nelíbí, ale jistá část tebe říká úplně něco jiného," usmíval se dál, sáhnul pod ležícího muže a sevřel v dlani jeho erekci. Wilsonova tvář na moment získala úlevný až blažený výraz, který však zmizel okamžitě, když se jej House přestal dotýkat.

House viděl, že bude muset Wilsona alespoň trochu uklidnit, jestli si to chtějí oba užít, a tak z krabice vytáhl vše, co si myslel, že bude v budoucnu potřebovat, včetně masážního oleje. Trochu si ho nanesl na ruce a jal se mírnit napětí ve Wilsonových svalech. Začal na ramenou a už po jedné, možná dvou minutách Wilson pod jeho péči tál. Po chvíli se posunul níže, pak přeskočil spoutané ruce a dostal se k bedrům.

Následně se věnoval i stehnům, poté se vrátil k zadku. Přejížděl prstem rýhou mezi půlkami, od Wilsona k němu doléhalo zafunění pokaždé, když se špičkou ukazováčku otřel o jeho otvor.

"Nedočkavý?" šklebil se House, zatímco Wilson se snažil zasunout do sebe aspoň kousek Housova prstu. Starší muž jej ještě chvíli škádlil, pak se ale rozhodl využít takové menší a užší dildo, které bylo začátek podobných hrátek jako dělané. Sebral černou hračku a váhal, jestli má Wilsona varovat, ale co takhle ho překvapit?

Potřel dildo lubrikantem a jedním pohybem ho do Wilsona vrazil. I přes roubík dobře zřetelné zasténání Housovi napovědělo, že se rozhodl správně. Počítal s tím, že něco s tak malými rozměry nebude Wilsonovi dělat problém a ani si nemyslel, že cokoliv většího by Wilsonovi vadilo. Vypadal sakra nadrženě.

Všiml si, že se Wilson tře o matraci, což mu na tváři vyvolalo vrásky. Takhle to skončí moc brzo…

"Nech toho," pleskl ho po zadku, v hlase žádnou zlobu ale neměl. Vzápětí totiž přišel na to, jak vše vyřešit. Převalil Wilsona na bok a zašklebil se na něj. Hmm, ty zpocené vlasy, roubík, přivřené oči, to všechno i v něm vzbuzovalo stále větší touhu, vnímal svou erekci úplně stejně, jako tu Wilsonovu viděl, ale pro teď odsunul svou sebestřednou stránku do pozadí a znovu se začal věnovat svému příteli.

Vzal jeho plně vzrušený penis do ruky, nechal Wilsona, aby mu párkrát přirazil do dlaně, pak ale vzal z krabice něco, na co Wilson nemohl dobře vidět. Až když ucítil materiál na svém přirození, poznal, co to je… Uniklo mu hlasité zasténání, když mu House navlékl penisový kroužek a posunul jej až ke kořenu. Používal je zřídka, navíc netušil, že ten největší kroužek může s nejmenším, jenž mu House nasadil na žalud, působit tak… moc?

House se téměř fascinovaně zadíval, jak Wilsonův penis ještě více naběhl. Kdyby neměl na práci něco jiného, asi by se nedokázal jen dívat. Sám tvrdnul stále víc, vnímal tu vůni kolem, zpocené tělo, pre-ejakulát, lubrikant.

Jak jsi bez toho mohl takovou dobu žít, Housi? ptal se v duchu, zatímco přetočil Wilsona zpět na břicho a řekl mu, aby si dal kolena pod sebe. Potřeboval lepší přístup k jeho zadku, který zcela jistě potřeboval zaplnit něčím větším.

"Tak co, už bys chtěl víc?" položil otázku a přejel dlaní po odhalených bedrech, sjel až k dildu, jež pomalu vysunul a vrazil zpátky. Udělal to znovu, a ještě několikrát, dokud mu Wilson nezačal vycházet vstříc, pak už ale černou hračku odložil a sáhnul po... té sofistikovanější.

Bez problémů ji zasunul do chtivého otvoru, jenž jakoby s nadšením přijal o nemnoho rozměrnější anální kolík, který byl vepředu užší, naopak druhé zakončení bylo široké, aby znemožnilo příliš daleké zasunutí. Kouzlo kolíku totiž bylo v tom, že se dal nafouknout a také uměl vibrovat.

House se křivě usmál nad ovládáním ve dvé dlani a také nad zaškubnutím ve svých slabinách. Mrknul do svého rozkroku a spatřil mokrou skvrnu na teplácích, která tam rozhodně před začátkem večera nebyla.

To všechno ty, pomyslel se zrakem upřeným na Wilsona. Také si usmyslel, že toho ticho už bylo dost a odepnul přezku na pásku, jež přidržoval roubík. Čekal, že mu nejprve Wilson vynadá, bude si stěžovat, ale reakcí mu byl jen překvapený pohled.

"Chci tě slyšet křičet o víc," odpověděl House na nevyřčené a Wilson se zachvěl. Už zapochyboval, jestli to byl dobrý nápad, v penisu mu tepalo, kroužky ho svíraly a přestože se snažil třít o matraci, přes ty růžové pitomosti by stejně vyvrcholit nemohl. Cítil se frustrovaně, ale úžasně zároveň, nechápal sám sebe, jak se mu může takové mučení líbit, ale všechno v něm se zatetelilo, jakmile House začal kolík v jeho zadku pomocí ovládání nafukovat.

S každým milimetrem potřeboval ještě víc, ještě víc roztáhnout, kolík se prodlužoval, nabíral na objemu a Wilson počítal náfuky…

Při desátém stisknutí tlačítka House uslyšel zalapání po dechu, při jedenáctém zasténání a při dvanáctém už jen zakňučení. Zkusmo kolík trochu povytáhnul a zatlačil jej zpátky. Wilson se prohnul a čelem se zapřel o polštář. Není to už moc, nebyl si House jistý a zadíval se Wilsonovu tvář.

Hnědé oči skrýval za víčky, klepal se.

"Dělej něco…" zavrčel pak.

Housovi spadl kámen ze srdce, vážně se začínal bát, že to přepísknul, ale po dalším pohybu kolíku tam a zpět už Wilson jen hlasitě hekal.

Ne, nedokázal by teď spočítat ani dvě a dvě, prolétlo hlavou Wilsonovi. Po tvářích mu stékal pot, pocit roztažení, plast narážející do jeho prostaty, po uvolnění volající penis… Vibrace už zvládal jen díky tomu, že mohl z plných plic sténat, sténat a prosit, aby House nepřestával. Ani si neuvědomil, kdy mu House uvolnil ruce, ani že ho přetočil na záda.

Z jakéhosi transu se probral až, když House nechal kolík kolíkem a naklonil se nad něj. Ucítil jeho strniště na tváři a otevřel oči.

"Řekni mi, co chceš, Wilsone," pronesl tiše a upřel své modré oči do čokoládových.

Nespočitatelně mnoho možností se prohnalo Wilsonovou myslí, zastavila se ale jen jedna. Všechno tohle bylo fajn, ale…
"Tebe," zavrčel skrze zatnuté zuby, "abys mě ojel tak tvrdě jako ještě nikdy nikoho, abys mě donutil řvát tvoje jméno, abych po dnešku už nikoho jiného nechtěl!"

House polilo horko, které se mu hrnulo přímo do slabin, a téměř se neovládl a vyvrcholil jen z těch řečí. Ani nevěděl jak, ale kalhoty ze sebe shodil v rekordním čase, stejně tak z Wilsona vytáhnul kolík a sám se do něj zasunul až po kořen. Dosud se své erekce nedotknul, což bylo znát, musel se kousnout do tváře, aby při stažení Wilsonových svalů nebyl příliš hlasitý.

Jakž takž se mu povedlo sundat kroužky z Wilsonova penisu, než začal přirážet. Nebylo v jeho silách, aby nasadil jakkoliv pomalé tempo, hnal se za vrcholem jako nějaký teenager, ale nemohl jinak.

Wilson přitiskl ústa na Housův krk, v náhle volných dlaních svíral jeho tričko, sám House mu sténal do ucha jako šílený a dlaní mu jezdil po erekci ještě šílenějším tempem. Po takovém týrání už se nemohl Wilson držet zpátky, jeho boky se nezastavily, vycházely vstříc jak Housově penisu tak jeho ruce.

Už cítil, že se blíží, něco ne nepodobného elektřině jej zasáhlo a jen se násobilo směrem ke slabinám. A pak to přišlo. S ničivou sílou jej vyvrcholení zasáhlo, zatemnilo mu mozek a nutilo ještě hlasitě sténat Housovo jméno.

Právě ve chvíli, kdy House uslyšel z Wilsonových rtů své jméno, zasáhnul první bílý pramen Wilsonovy útroby. House se rozklepal, zavrčel cosi nesrozumitelného a padl na postel vedle vyčerpaného Wilsona. Když alespoň trochu nabral dech, pohlédl vedle sebe. Jeho přítel spal jako zabitý.

Pousmál se.

Ano, byl překvapen tím, že Wilson chtěl, aby si ho vzal, ale rozhodně toho nelitoval. Zažil toho už hodně, ovšem ojet Wilsona… dříve by neřekl, že to bude tak dobré. Ještě teď se mu třásly ruce z mocného orgasmu.

Pocítil únavu, ale přiměl se postarat o Wilsona. Uklidnil, přikryl ho, dal si sprchu a pak se k němu vrátil do postele. Usnul téměř okamžitě.

"Chtěl bych to zopakovat. Někdy," řekl Housovi Wilson, když už byli nějakou dobu vzhůru, stále však v posteli. Myslel to upřímně, ale do očí se svému příteli podívat nedokázal. Příliš se styděl za to, jak v noci mluvil…

"Jak nečekané…" ušklíbl se House. "Takže po mně už nikoho jiného nechceš?"

Wilson s odpovědí váhal, byl si svým názorem jistý, ale může se Housovi až takhle otevřít? Mohl by se mu kvůli tomu pošklebovat anebo by si tím u něj získal větší důvěru.

"Nechci," rozhodl se jít s pravdou ven a tak nějak samovolně chtěl svá slova podpořit, a tak House, ležícího na zádech, objal ještě těsněji. Bylo to dětinské, jakoby si jej přivlastňoval, ale… on to tak vlastně chtěl udělat.

Aby odlehčil situaci, položil otázku:

"Máš taky nějakou…," ošil se trochu, "úchylku?"

Předpokládal, že odpovědí mu bude nějaká pitomost jako to, že miluje odečítání vodoměrů nebo tak, ale House jej doslova šokoval upřímným: "Rád se tě dotýkám."

To by u normálního člověka nebylo nic zvláštního, ale House nikdy nebyl normální.

"Ale vždyť osobní kontakt nesnášíš," nechápal Wilson.

House si povzdechl, takhle otevřená diskuze nebyla jeho parketou, ale pro Wilsona…

"Rád se dotýkám přítele, pro kterého jsem ten jediný."

Na to už neměl Wilson, co říct, jen posunul hlavu po Housově hrudníku výše, aby si tvář mohl opřít o jeho krk. Neodolal a vtiskl mu na jemnou kůži polibek, po kterém se Housova ruka objevila na jeho zádech a hladila jej.

Plány na probíhající víkend se zdály být naprosto jasnými.

Take or leave

9. července 2014 v 0:43 | Archea Majuar
Take or leave

Prostředí: Dr. House

Pár: Gregory House/James Wilson

Rating: R

A/N: Můj druhý songfic, ovšem nejsem s ním zcela spokojená. Ani nevím proč, potřebovala jsem se z něčeho vypsat, to se mi povedlo, ale výsledek... Těžko říct, mám podivné období, kdy nedokážu ani trochu ocenit nic, co udělám, asi jakýsi extrémně sebekritický stav. Jinak písničku Suicide is Painless miluju už jen z důvodu, že je to theme song M*A*S*He, a vzhledem k mému postoji k životu, nacházím se v ní. No, depresivních keců bylo dost, měla bych ještě upozornit, že jsem vyzkoušela i trochu novou formu psaní, vlastně hned dvě. Snad to nebude problém, Enjoy! :)

btw. dole možná narazíte na anketu... (pokud ji nezapomenu vložit, že)

Za komentáře děkuji Lex-sanovi a Profesorovi :)

Lex-san: V mém případě je vážně minimální šance, že nějaký příběh neskončí happyendem :D Nesla bych těžce, kdyby to tak nebylo...


Through early morning fog I see
visions of the things to be
the pains that are withheld for me
I realize and I can see...

Barvy. Spousta barev slitých dohromady, téměř nemůžu odlišit jednu od druhé. Splývají spolu. Potřesu hlavou, zamrkám, obraz se trochu zostří, ne, znovu zavírám oči. Zaostřování bolí. Pomalu je opět otevírám, ale jen lehce. Poznávám to tady. Jsem v bezpečí.

Pohnu rukou. Něco v ní držím. Hmat funguje dobře, ohmatávám tubu, tiše štěrká. Vicodin. Co jiného. Předávkoval jsem se, to je má první myšlenka. Už zase. Nelituju toho. Nikdy dřív ani teď. Pomáhá to od bolesti. Od veškeré bolesti. Palčivá, křečovitá bolest v noze, jež občas nahrazovala tupou, prakticky neutuchající, zmizela. Stejně tak samota, pocit zrady i selhání.

Ale vrátí se. V plné síle se všechno vrátí. Za pár dní, možná za pár hodin. Jak dlouho příště vydržím, než to zase přeženu? Schválně přeženu? Na kóma potřebuju pořád víc a víc prášků a vím, že jednou, to už nezvládnu…

That suicide is painless
It brings on many changes
and I can take or leave it if I please.

The game of life is hard to play
I'm gonna lose it anyway
The losing card I'll someday lay
so this is all I have to say.

Jenže… co Wilson? Bude si to vyčítat. Nebo bude rád, že už má ode mě pokoj… že už mu nikdo neničí ubohý společenský život. Asi by měl být rád. Stejně musí být smířený s tím, že jednou se to stane. Přeci si nebude moci klást za vinu můj konec. I když… ani Stacy, Cuddyová ani žádná jiná…

Znovu zavírám oči, slzy si hledají cestu ven, vlhnou mi řasy, pak i tváře. House nikdy nebrečí… pro nikoho jiného než pro něj, myslím si. Jak se mám dívat na něj a jeho přítelkyně, když vidím, že ani jedna pro něj není dost dobrá? Jak když žárlím, až bych hystericky rozbíjel cokoliv, co by mi přišlo pod ruku?

Ne, on je raději s nimi. Jakmile ho nechají, tak se lísá zpátky. Možná až to jednou přeženu, tak si to bude vyčítat, pak ale pozná další ženskou a… no, to už je nepodstatné.

The sword of time will pierce our skins
It doesn't hurt when it begins
But as it works its way on in
The pain grows stronger...watch it grin.

Přes to všechno, přes zrady a bolest, jakou mi způsobil, bez něj nedokážu žít. Bez jeho zbytečných řečí, otravného hlasu, neustálého poučování, odporných kravat, ještě horších košil, bez… jeho smíchu, utěšujících očí, uklidňující přítomnosti… kterou mi právě poskytuje?

I přes nepříjemnou zkušenost zkouším znovu zaostřit. Instinkt mě nezklamal, Wilson stojí přede mnou, divoce gestikuluje rukama mým směrem. Netuším, co říkáš, chystám se mu říct, ale slova váznou, jen na něj zírám, vnímám naštvaný tón jeho hlasu. Ne, není naštvaný… je zoufalý. Proč jsi zoufalý, Wilsone?

Jsem zvyklý, že po mě ječíš vzteky, nadáváš mi, vyčítáš mi mou sebedestrukci. Zoufalost je nová. Bál jsi se, že mě ztratíš?
Více se soustředím na tvou tvář. Čokoláda. Hořká čokoláda plná bezmoci a strachu. Vážně jsi měl strach, nekřič už na mě, věřím ti to. Bolí to, bolí mě, že jsem ti křivdil.

Dochází ti, že tě neposlouchám, rozhodíš rukama a ztichneš. Jen se díváš. Díváš se, jak mi opět tečou slzy. A já se je zastavit nesnažím.

A brave man once requested me
to answer questions that are key
'is it to be or not to be'
and I replied 'oh why ask me?'

Otáčíš se. Odcházíš? Měl bys, nestojím ti za to. Vím to, ale nedokážu se s tím vypořádat. Nechci tě prosit, nechci, ale musím. Nejde to jinak, bez tebe ne…

Vracíš se, tváříš se odhodlaně. Praštíš mě? Napřahuješ se, ale pak to vzdáváš. Necháváš ruku spadnout k pasu a opět se chystáš odejít. Nadobro?

Chytám tě za předloktí, ztuhneš, nemáš rád, když tě k něčemu někdo nutí silou. Ale já jen posunu ruku níže, vklouzne do tvé dlaně. Díváš se na dotek, jenž jsem inicioval, nemůžeš uvěřit, co jsem právě udělal. Že jsem tě požádal, abys zůstal.

Náhle vedle mne sedíš na gauči, objímáš mě, drtíš mou ruku v sevření. Neodešel jsi… Naopak mě svíráš, jakoby jsi mě už nikdy nechtěl pustit. A mně to výjimečně nevadí, vítám to, jsem ti vděčný. Vděčný za slzy, které tečou i tobě, za hřejivé teplo, jímž mě obklopuješ, za přátelství, které můžeš cítit k někomu, jako jsem já.

"Miluju tě, Jamesi," říkám mu právě nalezenou schopností řeči. Čekám, kdy se dostaví děs, můj vlastní děs z odhaleného nitra. Čekám… Ale nic nepřichází, je zde jen úleva, téměř euforie z přiznání něčeho, co jsem v sobě léta skrýval.
Odpověď nedostávám, tedy ne zformulovanou do slov, nabídnuto je mi jen těsnější objetí a dech, narážející do mého krku, možná i letmý dotek rtů.

Je mi dobře. Konec se teď jeví jako hodně vzdálený, vzdálenější než kdy dřív, ale…

Cause suicide is painless
it brings on many changes
and I can take or leave it if I please.

Or you can do the same thing,
if you please...

Lekce II

4. července 2014 v 0:01 | Archea Majuar
Lekce II

Prostředí: Saturnin

Pár: Saturnin/Oulický

Rating: R

A/N: Jelikož jste proti pokračování nikdo nebyli, pokusila jsem se tedy povídku nějak dokončit. Nevím, jak se vám to bude líbit, ale snad alespoň trošku ano :) Za komentáře děkuji Profesorovi, Thea (nezlob se, vážně nemám ponětí, jak tvou přezdívku vysklonovat :)), Davanity, Lex-sanovi a Nikki aneb Mé velice netrpělivé chodící plemenné knize ;) Enjoy!

Vrátil se.

Nevěděl jsem proč, ale předpokládal jsem, že jen proto, aby se ujistil, že už spím. Ovšem já se spánku oddat nemohl.

Kdykoliv jsem zavřel oči, viděl jsem Saturninův obličej před svým a jeho rty, jež na mých působily tak něžně. Vzápětí jsem vždy víčka otevřel a pokoušel se vzpomínku zahnat, ale zcela ji odsunout do pozadí se mi stále nedařilo.


Co se to jen se mnou dělo? Ptal jsem se sám sebe právě ve chvíli, kdy se dveře mé kajuty tiše otevíraly. Zalétl jsem k nim pohledem, abych se následně setkal s tím Saturninovým. Netvářil se překvapeně, vlastně se netvářil nijak. Jen jakoby zhodnotil situaci, že sedím na posteli, opřen o stěnu a dívám se na něj s klidem, který jsem ovšem vůbec nepociťoval.


Hromadilo se ve mně tolik různorodých emocí, jež jsem ale od sebe nedokázal rozlišit. Snad až na… srdce mi znovu začalo bušit jako šílené.


Až na touhu. Neskutečnou touhu znovu cítit Saturninovy rty na svých. Věděl jsem, že to není správné, že je na tom něco špatného, ale ve svém alkoholovém poblouznění, doplněném o emocionální smršť, jsem nebyl schopen přesně říci co.


"Jste v pořádku, pane?"


Trhl jsem sebou, přestože otázka nebyla pronesena příliš hlasitě. Jen mě vytrhla z myšlenek, za které bych se za běžných okolností styděl, nyní jsem je ale nemohl dostat z hlavy. Mlčky jsem sledoval Saturnina, jak se ke mně blíží, sehnul se a zkoumavě se na mě zadíval. Pak mi sáhnul na čelo, zřejmě jsem mu přišel nemocen a já se mu nedivil.


Seděl jsem v posteli, pyžamo rozepnuté a zpocené, oči doširoka rozevřené, dozajista jsem musel vypadat jako pomatenec. A blížil jsem se mu ještě víc, když jsem zjistil, že mne Saturninův téměř lhostejný výraz mrzí. Jej věci minulé nijak nezasáhly?


Polknul jsem a rozechvěle se smiřoval s tím, že s dlaní, která právě mé čelo opustila, opustí Saturnin kajutu a nechá mne zde samotného s mým šílenstvím. Ne, to jsem nemohl dopustit.


Vymrštil jsem ruku a hrubě uchopil Saturnina za límec saka. Nevím, zda se v mé tváři odráželo všechno zoufalství, jež jsem vnímal, skrze pevné sevření ale určitě. Nevyškubl by semi ani za nic, tak moc jsem chtěl, ne, chtěl, potřeboval, aby zůstal.


Nejprve se Saturnin podíval na mou pěst, jež svírala jeho oděv, pak na zem. Slyšel jsem jeho povzdech, načež upřel zrak do mých očí. Kdybych chtěl mluvit, překvapením bych oněměl při tom pohledu, jaký mi Saturnin věnoval.


Prostřednictvím očí mne zahltil smutkem, který jsem netušil, odkud se bere, ale byl tam, následován oddaností, loajalitou, přátelstvím… Odzbrojil mne mocí, o níž jsem doteď neměl ponětí, že jí disponuje. Mocí citů.


Mírně jsem sevření povolil a znovu upevnil, posunul prsty o něco výše, jinak nic, žádný jiný pohyb se zde nekonal.

Nesnažil se vyškubnout, jen se ke mně nakláněl a hleděl mi do očí. Náhle se pak ke mně přiblížil a políbil mne. Vlastně se jen svými rty otřel o mé, ale i jen tak letmý dotek ve mně rozdmýchal oheň, jenž byl před chvíli zažehnut.


Když se vzdálenost mezi námi opět zvětšila, neváhal jsem. Přitáhnul jsem Saturnina k sobě, no, spíše jsem jej strhnul na postel, a vrhl se na jeho rty. Z hrdla mi uniklo spokojené zamručení, na něž Saturnin reagoval zavlněním rtů. Obdivoval jsem jejich hebkost a jemnost, s jakou zacházely s mými. Schválně jsem pootevřel ústa, aby jeho jazyk mohl navštívit můj.


Zatímco se naše jazyky proplétaly, mé ruce už nedokázaly Saturnina jen držet. Prsty jsem mu vklouzl do vlasu, dlaní druhé ruky jsem jej chytil za bok. Hlava mi přestala pobírat vše nedůležité jako čas a prostor, soustředil jsem se pouze na Saturninovu přítomnost, na jeho rty, doteky… Cítil jsem jeho ruce na hrudníku, dokonce vklouznul dlaní pod látku pyžama a pohladil mou rozpálenou kůži.


Už jsem nemohl dýchat, musel jsem odtrhnout ústa od těch krásně sladkých, jež mi úplně omámily mysl. Zatímco jsem nabíral životodárný kyslík do plic, Saturnin natřepal polštář a umísti jej do rohu postele. Pochopil jsem jeho následující gesto, abych se posunul na kraj, jelikož si chtěl vlézt za mě. Opřel se o polštář, zvedl paži a já se k němu automaticky přitisknul.


Projel mnou nádherný pocit, když jeho ruka dopadla na mé rameno. Kdybych se nacházel v ohrožení života, právě by mi svým objetím poskytl bezpečí. Připadal jsem si jednoduše úžasně.


Říkalo se o mne, že jsem snílek, ale o tomhle jsem skutečně nikdy nesnil. Ani jsem na něco tak příjemného nepomyslel, ale přesto se to stalo. Byl jsem v objetí někoho, komu na mne evidentně záleželo.


Už jsem téměř spal, když mi Saturnin sejmul brýle. Pak mi ještě popřál dobrou noc, ale to už jsem nedokázal vnímat nic jiného, než pravidelné pohyby jeho hrudi, na níž jsem usínal.


Ráno mne zastihlo s mírnou bolestí hlavy, kterou jsem plánoval zaplašit šálkem horké kávy. Nasadil jsem si brýle, protáhnul se a oblékl si župan. Poté jsem se odebral do hlavního pokoje lodi, kde jsem narazil na Saturnina, kterak právě servíruje na stůl.


Myslí mi probleskla nějaká vzpomínka, která byla ale příliš zmatená, abych ji dokázal k něčemu přiřadit. S přáním dobrého rána jsem se usadil ke snídani a klidně pojedl. Když jsem se dostal kávě, postavil se Saturnin přede mě a položil mi otázku, ohledně mého dnešního programu. Pozvedl jsem k němu oči a… upustil jsem šálek.


Cinknutí, doprovázející jeho pád, jsem vnímal jako v mlze, vzpomínky mě zasáhly jako větrná smršť.

Jak…? Jak jsem mohl zapomenout na to, co se stalo v noci? Jak se to vůbec mohlo stát? Tohle je ne! Ne…


Nebyl jsem schopen ničeho jiného, než upřeného pohledu kamsi do prázdna.


Ne... opakoval jsem si. Kdybych to měl skutečně brát jen jako lekce, pak by to snad ani nebyl problém a dalo by se na vše zapomenout, ale takhle to nebylo. Překročili jsme hranice veškerého učení, tohle…


Vzhlédl jsem k opodál stojícímu Saturninovi, jenž se tvářil úplně lhostejně.


Tohle bylo něco víc. Ať už jen pro mne nebo pro oba. Ne, nebylo to společensky vhodné, ba přímo nepřípustné, nemohl bych se s tím srovnat, kdyby… kdyby Saturnin včera nezahrál na mé city.Ano, na ně uměl zahrát o mnoho lépe než slečna Barbora, to jsem věděl bezpečně.


Postupně jsem se začal uklidňovat, ač jsem věděl, že zatím jsem ještě nic nevyřešil. Vstal jsem, rozlitý hrnek nechal hrnkem, a čelil Saturninovi a jeho ledovému klidu.


Ale nevěděl jsem, co říct. Se vztahy jsem neměl žádné zkušenosti, prostě vůbec nic, jen…


Úžasem nad vlastními myšlenkami jsem vykulil oči, což Saturnin napodobil, jelikož to byl prostě Saturnin. Napadlo mne, že vlastně už nějaké menší zkušenosti mám, tak proč jich nevyužít.


Bojoval jsem se svým studem, Saturninovo mlčení mi na odvaze také nepřidávalo. Ale chtěl jsem zjistit, jestli… jestli se mi opravdu jen nezdálo, že jsem v noci usínal v jeho objetí a že pro něj něco znamenám.


Nesměle jsem položil dlaň na jeho paži, přistoupil jsem blíže a směřoval svými rty k těm jeho. Téměř jsem se rozechvěl radostí, když jsem ucítil jeho prsty ve svých vlasech.


"Konečně," slyše jsem jej zamumlat, než se přisál na má ústa. Chytil jsem jej kolem pasu a oddal se aktivitě, kterou jsem až do včerejška neuměl provádět natož, abych ji inicializoval. A teď jsem dělal obojí.


Probíral se prameny mých vlasů, líbal mě hladově stejně jako já jeho, jako bychom na tuhle chvíli oba čekali a nemohli uvěřit tomu, že vážně přišla.


"Jak jste se vyspal, pane?" zeptal se mne Saturnin, když se mu povedlo vzájemnou náruživost zkrotit.


"Ušlo to, proč?" zajímal jsem se, přestože bych se mnohem raději zajímalo o něco jiného… tedy, o někoho jiného.

"Vypadáte, že byste si nějakou dobu v posteli ještě poležel…" odmlčel se. Jeho oči stále neopouštěly ty mé a intenzivně mě propalovaly. "Rád vám budu dělat společnost."


Pobaveně jsem naklonil hlavu na stranu a neubránil se úsměvu. Netušil jsem, co přesně má Saturnin na mysli, ale dle jeho zrudlých tváří a lehce zrychleného dechu jsem si mohl leccos domyslet. Kupodivu jsem se necítil vůbec pohoršen, respektive všechno pohoršení zaplašila vlna vzrušení, jež mne při pomyšlení na postel a Saturnina, tedy na Saturnina v mé posteli, zasáhla v nebývalé síle.


"O tom nepochybuji, Saturnine," odvětil jsem a vydal se zpět do své kajuty, spěšně následován mužem, jenž dokonale změnil můj život.


A na rozlitý hrnek od kávy jsme si ani jeden už nevzpomněli.