Leden 2014

Bezradný II

31. ledna 2014 v 10:40 | Archea Majuar
Nevěřícně jsem svraštil obočí.

"To přece není možné… Jak…? Tak rychle?" vykoktal jsem. Nejenže jsem nerozuměl Hawkeyemu, teď už jsem nerozuměl ani sám sobě.
"Nejsem sice psycholog, ale Pierceovo vyznání vás zřejmě zasáhlo natolik, že se i vaše city obrátily jeho směrem," odmlčel se Potter, aby vzápětí svou teorii rozvinul: "U vás je to pravděpodobnější než u kohokoliv jiného."

"Co tím myslíte?"

"Nejste na vyznání láska zvyklý. Pokud se nemýlím, tak to bylo poprvé, že…?"

Přikývnul jsem a čekal na vysvětlení. Už jsem se nevzmohl na nějakou emoci, prostě jsem jenom čekal.

"Nemohl jste to předpokládat, nestává se vám to dost často na to, abyste byl odolnější. Prostě se vás Piercova slova dotkla tak, až se zdá, že byste byl schopen jeho city opětovat."

"To přece nejde…" zašeptal jsem. Roztřesenou rukou jsem si sejmul brýle a promnul si oči. "To přece nejde…" vstal jsem a párkrát přešel po neexistujícím prostoru ve stanu.

"Vždyť jsem kněz!" vykřikl jsem. Ani jsem nevěděl, jestli jen tak nebo směrem k Potterovi. Nemohl jsem se vyrovnat s tím, že bych byl schopen porušit svůj slib. Ale vnímal jsem, že to nebyl můj největší problém. Cítil jsem vztek, ztracenost, jenže také frustraci, zklamání a i zrnko radosti. Radost z toho, že mě někdo měl rád… Ne jako někoho bezejmenného, u koho se lidé mohou vyzpovídat, ale jako mně, mou podstatu, povahu, bere mě, jaký opravdu jsem.

"Kněz…" pronesl jsem tiše a opřel se o opěradlo židle.

"Jste kněz, ale také jen člověk." Pozvedl jsem oči k Potterovi. "Člověk, který potřebuje lásku nejen dávat, ale i dostávat."

Jeho pohled mi rozvířil myšlenky. Mluvil naprosto vážně, z vlastních zkušeností. Nebyla šance, aby se mýlil.

"Takže mi radíte, abych se vzdal svého úřadu?"

"Nevzdávejte se ničeho, v co věříte."

Došlo mi, že více mi plukovník říci nemůže. Je na mě, jak se rozhodnu a co udělám.

"Děkuji, plukovníku."

Jestli něco odpověděl, to už jsem neslyšel. Opustil jsem stan a nechal své nohy, aby mě nesly, kam chtěly. Ještě před půlhodinou jsem potřeboval radu, co udělat s Hawkeyem. Teď jsem netušil, co udělat sám se sebou. Víra mi vždy byla vším… Je to jen boží zkouška, jestli jsem dostatečně loajální? Jenomže Hawkeye mi vyznal lásku. Nebylo by odmítnutí pohrdáním jeho city?

Zastavil jsem se uprostřed tábora. Nikdo si mě nevšímal. Rozhodl jsem se, že je načase, abych poprosil o radu vyšší moc. Začínal jsem tušit, že sám na to nestačím…

Vydal jsem se ke svému stanu, ale nedošel jsem až k němu. Na půli cesty jsem strnul. Můj pohled se střetl s pronikavě modrým, jenž se na mě díval ode dveří mého obydlí. Hawkeye na mě čekal, ruce ležérně v kapsách, ale ve tváři výraz zpráskaného psa. Cítil jsem, jak se mnou šíří vlna tepla, přestože jsem se chvěl po celém těle.

Nemohl jsem vydržet jeho pohled, tak zářící mně zakázanými city. Zavřel jsem oči a pak je upřel na zem, nohy se bez mého vědomého přičinění daly do pohybu. Prošel jsem kolem Hawkeyeho a vkročil do stanu. Jen co jsem se zastavil v jeho středu, uslyšel jsem klapnutí dveří. Byl jsem v pasti.

A co teď? Můžu ho vyhodit, můžu mu vynadat, můžu… ho přijmout… Otázky mě napadaly jedna za druhou, ale Hawkeye stál za mnou a čekal, co udělám. Musel jsem něco udělat.

Věděl jsem, že si to budu vyčítat, ale otočil jsem se. Opět jsem se utopil v jeho očích, nešlo tomu odolat. Přes všechny hříchy, jimiž byla jeho duše protkána, jsem z blankytné modře cítil lásku tak čistou, jakou jsem si dřív neuměl ani představit.

Je možné něco tak nádherného ignorovat? Jak bych se měl vzmoci na odpor, když je mi to nabízeno - jen přijmout? Stačí jediné slovo, jediný pohyb…

Začaly mě pálit oči.

Nemohl jsem to udělat, porušil bych slib… to mi říkal rozum, ale zbytek mě to udělat chtěl. Poddat se pokušení.

Ani jsem nevěděl, jak se to stalo. Náhle jsem ho potřeboval blízko u sebe, ještě blíže než byl. Zmenšil jsem mezeru mezi námi a objal jej, hlavu jsem zabořil do jeho hrudi. Když jsem ucítil jeho ruce na svých zádech, proud slz si našel cestu ven.

Držel mě. Pevně. Mlčel, jen mě držel. Chápal mě? Když jsem se nechápal já, musel to za mě udělat někdo jiný… Hladil mě ve vlasech, zatímco jsem mu slanými kapkami máčel košili. Vnitřní hlas mi v tu chvíli říkal, že takhle je to správně. A já mu uvěřil.

Přestože jsem v sobě vnímal bolest a vinu, tak v Hawkeyho náruči, tady uprostřed války, jsem se poprvé cítil šťastně.


Bezradný

31. ledna 2014 v 10:37 | Archea Majuar
Bezradný

Prostředí: M*A*S*H

Pár: Hawkeye Pierce/Francis Mulcahy

Rating: +12

A/N: Jen taková divná povídka zaměřená na přemýšlení, nevím, moc s ní spokojená nejsem, ale co už... Enjoy :)

Možná větší sílou, než jakou jsem hodlal použít, jsem rozrazil dveře do plukovníkovy kanceláře. Člověk, jenž seděl za stolem, udiveně vzhlédl.

,,Sice nejsem svatý Petr a tohle," kývnul směrem k východu, "není brána do nebe, ale zaklepat byste mohl," změnil se Potterův pohled na sarkastický.

,,Nemám náladu na vtipy, plukovníku," štěkl jsem po něm. ,,Chci si promluvit."

Potter pozvedl obočí a vypadal, že čeká, až budu pokračovat.

,,V soukromí," dodal jsem. Pak jsem sledoval, jak se plukovník podíval na dveře, za kterými bez pochyb slídil Klinger. Určitě mu bylo nápadné, proč jsem tak zběsile vtrhnul do kanceláře velícího důstojníka.

,,Dobrá," souhlasil Potter, ,,váš stan?"

,,Raději ne," zazmatkoval jsem. Už takhle jsem nervy držel jen tak tak na uzdě. Nepotřeboval jsem se vrátit na místo, kde se stala… ta věc.

,,Tak tedy můj stan?", navrhnul mi plukovník jinou variantu a tvářil se, jako by mou dřívější reakci vůbec neviděl, za což jsem mu byl vděčný.

Přikývnul jsem a následoval jej ven z místnosti. Roztržitě jsem se po cestě rozhlížel kolem sebe, oči mi těkaly jako zběsilé. Nedokázal jsem si přesně vysvětlit své chování. Snad jsem měl strach z toho, že mi lidé z tváře vyčtou, co se stalo. Jak jen byl ještě včera ráno svět jednoduchý.

Ve stanu si plukovník sedl ke stolu a vyčkával. Mě ani nenapadlo se posadit, nervózně jsem pochodoval po místnosti anebo se o to alespoň v tom minimálním prostoru pokoušel. Nevěděl jsem, jak mám začít. Líce mi hořely studem, v hlavě mi vířil zmatek. Snažil jsem si urovnat myšlenky, ale nešlo to. Ne, po včerejším večeru.

Zastavil jsem se a zhluboka se nadechnul. Naposled jsem si řekl, že ještě můžu utéct a neříkat nikomu nic, ale z vlastních zkušeností jsem věděl, že je lepší se o trápení s někým podělit. Podíval jsem se na klidně vyhlížejícího muže u stolu.

Nemohl jsem si vybrat lépe. Nepoznal jsem mnoho lidí, jejichž srdce by bylo zlatější, než to jeho.

,,Zkuste se posadit, padre," promluvil na mne plukovník, "jste nervózní jako plnokrevný hřebec před dostihem."

V jiné situaci by mne jeho poznámka pobavila. Bylo pro něj typické přirovnávat jakékoliv chování ke koňskému. Ale ani přes jeho pobídku jsem si nesednul, nýbrž se dlaněmi zapřel o opěradlo židle a snažil se sebrat odvahu.

,,Nevím, jak mám začít," přiznal jsem bezradně. Před očima jsem měl slova, která jsem nedokázal spojit do vět. Jindy mi řečnění šlo dobře, ale to uvnitř mě nepanoval takový zmatek.

Všimnul jsem si, že Potterův výraz nabyl starostlivosti. Už mě bral vážně.

,,Doporučuji začít úplně od úplného začátku. Co jste dělal před tím, než se stalo to, co vás tak rozrušilo," poradil mi.

Asi to bude nejlepší, připustil jsem v duchu a mlčky od něj přijal právě nalitou skotskou. Kopnul jsem ji bez přemýšlení do sebe. Příjemně mě zahřála.

,,Včera večer jsem se vrátil z jídelny a nějakou dobu si četl. Už ani nevím, o čem to bylo," položil jsem skleničku na stůl a se svěšenou hlavou začal vyprávět, ,,Venku už panovala tma, když jsem uslyšel zaklepání. Byl to Hawkeye."

Pozvedl jsem pohled k Potterovi.

,,Neměl bych vám to říkat, jsem vázán mlčenlivostí, ale v tomhle případě nemůžu bohužel jinak," hleděl jsem plukovníkovi do očí. Ten mlčky přikývnul.

,,Vypadal rozrušeně, tak jsem mu pokynul, aby se posadil. Sedl si na postel a dlouhou dobu jen pozoroval své okolí. Neměl jsem z něj dobrý pocit. Vždyť Hawkeyeho znáte. Sebevědomý, impulzivní, vždy jde k věci, ale včera mi něco říkalo, že vůbec není v pořádku. Už to, že přišel tak pozdě. Myslel jsem, že si chce jen popovídat, na zpovědi nechodí, ale jakmile začal mluvit, došlo mi, že potřebuje radu," odmlčel jsem se a konečně v sobě našel klid, abych se usadil.


Znovu jsem však složil hlavu do dlaní. Ztracený pocit mě rozežíral zevnitř.

,,S vážnou tváří mi oznámil, že se zamiloval," což mě samozřejmě překvapilo, dodal jsem v duchu. Hawkeye byl sukničkář a docela těžko se věřilo, že by se s někým více sblížil.

,,Řekl jsem mu, že je báječné najít spřízněnou duši i ve válce. Jeho pohled mne ale stále znepokojoval. Jemně jsem se jej otázal, proč se tváří tak nešťastně. Téměř každá sestřička jeho kouzlu podlehne…"

Ano, téměř každá, ušklíbl jsem se mimoděk.

,,Jeho odpověď byla podivná. Protože se zamiloval do člověka, do kterého nesmí. Napadlo mne, že to bude major Houllihanová, nikdo jiný snad ani nepřicházel v úvahu. Až do chvíle, kdy mi řekl, že…"

Nemohl jsem pokračovat. Nikdy jsem tyhle věci řešit neuměl. V lásce jsem byl nezkušený a těžko jsem mohl všechno pochytit od Trappera, Hawkeyeho nebo kohokoliv v táboře. Špatně se mi o tom mluvilo.

Nakonec jsem sebral sílu a vydechnul: ,,Že je to muž."

Ve stanu se rozhostilo ticho. Tušil jsem, že plukovník vstřebává informaci a možná i hledá v paměti jména, která by přicházela v úvahu.

,,BJ?" zeptal se opatrně.

Kéž by, chtělo se mi říct, ale pouze jsem zavrtěl hlavou. Kvitoval jsem s povděkem, že Potter nemá s Hawkeyeho náhlou změnou orientace problém. Nemohl jsem si tím dříve být jistý, ale doufal jsem v to.

,,Také mne napadnul jako první," přiznal jsem, ,,Je Hawkeyemu blízko a také se vysvětluje, proč by Hawkeye nesměl. BJ je ženatý. Ale dostalo se mi zamítavé reakce."

,,No, snad to není Burns," ušklíbl se Potter, ale vzápětí zvážněl, když viděl můj nesouhlasný pohled. Přestože je major Burns s prominutím vylízaný trotl, i on má právo na lásku.

,,Měl jsem na mysli ještě Trappera," pokračoval jsem, ,,ale toho jsem vyloučil. Zdálo se mi, že je to čerstvé a přeci by na to, že Trappera miluje, přišel už dříve. Jenže už mne nenapadal nikdo jiný, takže jsem se jej přímo zeptal na jméno."

Zase jsem moment nabíral energii. Vnímal jsem, že Potter na mně visí pohledem. Neměl jsem mu jeho zvědavost za zlou, většina lidí má v povaze zajímat se o ostatní. Ale on to nedělal proto, aby se lidem smál. Chtěl jim pomoct.

,,Pierce… reagoval otázkou, zda skutečně netuším, kdo to je. Zaskočil mě ale tón, jakým to řekl. Měl jsem pocit, že mne propaluje pohledem a jeho hlas byl tichý a chraplavý. Zavrtěl jsem hlavou a dál se mu díval do očí. Můžu jistě říct, že mě začínal děsit," sdělil jsem velícímu.

,,Nedivím se vám," souhlasil Potter, ,,Tohle mi Hawkeyeho vůbec nepřipomíná."

Kývnul jsem.

,,Možná jsem to už měl tušit, ale ještě nikdy mě snad nic nezaskočilo tak, jako když mi Hawkeye řekl, do koho se zamiloval," postavil jsem se znovu. Vlna zlosti, zmatku a všeho možného mne znovu začala ovládat. Nemohl jsem zůstat sedět, musel jsem to ze sebe nějak dostat.

,,Nevím, jestli to mám považovat za ohromnou drzost," zasyčel jsem, ale pak se můj hlas přenesl do téměř plačtivého tónu, ,,nebo za příležitost, nový smysl života a štěstí."

Upřel jsem své oči na Pottera.

,,On se zamiloval do mě," vyhrkl jsem a cítil jsem, jak mi vlhnou oči. Sám jsem nevěděl proč. Bylo to pro mě tak nové. Nikdo mi nic takové ještě neřekl ani nenaznačil. Můj osud se neměl nikdy s láskou potkat. A přeci potkal… na tom nejnepravděpodobnějším místě.

Opřel jsem se zády o podpěru stanu a podíval se na Pottera. Zkoumavě mi hleděl do očí.

"A co jste cítil ve chvíli, kdy vám to řekl?" zeptal se mě.

Vytřeštil jsem oči.

"Vás to nepřekvapuje?" vyhrkl jsem bez přemýšlení. Nemohl jsem uvěřit tomu, jak klidně jeho otázka zněla.

"Překvapuje, ale můj údiv váš problém nevyřeší," poznamenal plukovník. Pak s pozvednutým obočím otázku zopakoval:
"Tak co jste cítil?"

Polknul jsem. Nevěděl jsem proč, ale měl jsem strach odpovědět.

"Záleží snad na tom?" zeptal jsem se nejistě.

"Ve vašem případě záleží na všem," zněla odpověď.

Visel jsem na něm pohledem. Pak jsem se znovu posadil a upřel strnulý pohled někam do rohu stanu. Dokázal jsem se vyznat v lidech i ve většině jejich pocitů, ale jak mám popsat něco, co jsem nikdy neměl pochopit?

"Já nevím," přiznal jsem, ale poté mi na mysli vytanulo, že se mi udělalo trochu nevolno. Ne jako u zvracení, přešlo to v příjemné pocity. Pověděl jsem to Potterovi a další myšlenky následovaly. Pocit zvýšené teploty v rozporu s mrazení na zátylku, zrychlení tepu, sevření hrdla…

Odtrhl jsem oči od podlahy a podíval se na plukovníka. Tvářil se vážně.

"Nejsem snad nemocný?" Mohly to být symptomy nějaké nemoci. Ale jak je mohl vyvolat zrovna Hawkeye?

"To ne, padre," povzdechl si Potter. "Jen jste se zamiloval."


Housova metoda

20. ledna 2014 v 22:46 | Archea Majuar
Housova metoda

Prostředí: House M.D.

Pár: Gregory House/James Wilson

Rating: +15

A/N: Závislost není hezká věc a je to vážně problém, pokud jí jste ochotní věnovat téměř celé dny... Jo, rozkoukala jsem House a nedokážu přestat. Poslední týden a půl prakticky nedělám nic jiného kromě chození do školy a sledování House (+ nějaké ty strašně důležité věci jako jídlo). Doporučuji House nikdy takto systematicky nesledovat, nepustí vás to... No... možná jo, pokud se nezažerete do děje (téměř nemožné) nebo se nezblázníte do jedné z postav (absolutně nemožné, viď, Jimmy?). Tak varování, nebo zpověď, jak chcete, máme za sebou :D Enjoy! :)

Když House vkročil do dveří, Wilson seděl u televize. House letmým pohledem schválil výběr sledovaného pořadu, byl to ženský basket, a shodil ze sebe bundu. Pak chvatným kulháním zamířil do kuchyně.

"Koukáš na ženský, který nikdy mít nebudeš?" řekl Wilsonovi na uvítanou, jakmile prošel kolem gauče, a ztratil se v chodbě.

"Jo, na rozdíl od tebe," odtušil kysele Wilson. "Večeři máš na stole."

"Nějak nemám hlad," vrátil se House do obýváku.

"Tak proč ses tak hnal do kuchyně?"

"Pozdravit ledničku," sednul si starší muž na gauč a bolavou nohu pomocí hole položil na stůl. "Je jediná, která mě ještě nezklamala," dodal se smutným výrazem.

Wilson na to raději nic neřekl a zvedl se. Hůl výborně zaměřená na jeho břicho jej však vrátila zpátky.

"Seď, ještě nedohrály," pronesl House a zaujatě sledoval obrazovku. Wilson hodil nohu přes nohu a snažil se soustředit na hru. Vzápětí změnil polohu a natáhnul dolní končetiny na stolek. Ruce složil do klína, aby je následně uložil za hlavou.

House odložil hůl stranou a po očku Wilsona sledoval.

"Nezdá se ti, že sedmnáctka má jedno prso větší než druhé?" zeptal se přítele, zatímco některé z družstev skórovalo. Nemohl si nevšimnout, že se Wilson snaží potřetí během minuty vyšoupat do gauče díru. Je nervózní.

"Já nevím, možná pravé je větší…" odpověděl mladší muž nejistě a zase si poposedl. House si Wilsona pořádně prohlédl a k přítelově neklidné tváři už dorazil s radostným úšklebkem. Diagnóza byla stanovena.

"Ty chlípníku!" zvolal vysokým hlasem. Wilson na něj upřel vylekaný pohled. "Já si tady poklidně sedím, a kdybych si nevšiml tvých úmyslů, za chvíli bych byl napíchnutý na tohle," vykulil House oči a díval se přímo mezi Wilsonovy nohy.

"Housi, já… to přece… díval jsem se na basket a…" začal blekotat Wilson a Housova míra pobavení stoupala.

"No, jistě. Přece nečekáš, že ti uvěřím, že ses vzrušil z těch kozatých holek, když máš vedle sebe takový exemplář, jako jsem já," mrknul na něj House rozverně.

Wilson si přejel dlaní po tváři. Tohle vážně nemohl potřebovat. Chtěl vstát a dojít si to vyřešit do koupelny, ale House by očividně jeho záměr nesdílel. Nejspíše by stál celou dobu za dveřmi a častoval ho vulgárními poznámkami. Možná když zůstane, bude později ušetřen. Nebo vzrušení pomine. Sakra, proč se na ten basket vůbec koukal…

"Tak co s tím hodláš dělat?" zeptal se zvědavě House a schválně na "to" ukázal.

"Počkat až… to odezní?" navrhnul Wilson a rukou naznačil něco mezi vlnou a odháněním zápachu.

"To by nebylo zdravé," poukázal na zcela logický fakt House a dál svého přítele pobaveně pozoroval. Čím by tak ještě mohl Wilsona zaskočit? Samolibě se usmál. Občas si myslel, že má nějaké morální zábrany, ale poslední myšlenka by podobné tvrzení zpochybnila.

Wilson se na něj unaveně zadíval.

"Takže mi tedy dovolíš, abychom si já a má levá ruka dopřáli trochu soukromí?" zkusil podat návrh.

"Ty bojuješ s Tarzanem levou rukou?" zaujalo House.

"Jsem levák, pokud sis nevšiml, a neodbíhej od tématu," odpověděl letargicky Wilson.

"Toho jsem si kupodivu stačil všimnout, ale netušil jsem, že levák je i právě z mrtvých povstanuvší malý Jimmy."

Wilson nestačil zírat, o čem se tady vlastně baví, ale neměl příležitost svou moralizující myšlenku vyjádřit nahlas.

"Co takhle vyzkoušet mou metodu?" rozvíjel House svůj plán. "Bude se ti to hodit, až postavíš stožár z Cuddyové," dodal přesvědčivě, když mu Wilson věnoval skeptický pohled.

"Co mám s tebou dělat…" rozhodil Wilson rukama a doufal, že metoda toho starého blázna zabere, jinak se pomine. Látka kalhot ho dráždila, aniž by se musel sám sebe dotknout, což bylo snad ještě horší, než kdyby se nedělo nic. Nechtěl slyšet ty řeči o testování vrhače jogurtu, kdyby se před Housem udělal…

"Fajn, tak zavři oči, zakloň hlavu a za žádnou cenu nic neříkej," nařídil House a přisunul se k Wilsonovi.

"Proč nesmím mluvit?" zeptal se Wilson, ale předchozí dva příkazy poslechnul. "Rušilo by to mou koncentraci?"

"Ne, tvoje blbé řeči ruší leda mě," argumentoval House, a když viděl, jak se Wilson nadechuje k další idiotské poznámce, dodal autoritativně: "Mlč, Wilsone."

Nejprve uchopil Wilsonovu košili a vytáhnul ji z kalhot. Pak mu položil ruku na stehno a pomalu ji posouval výše.

"Housi, co to…?!" zvedl hlavu Wilson, ale vzápětí ucítil přímo na svém rozkroku dlaň, jež přejela přes jeho vzrušení.

Nechtěně až překvapeně zasténal.

"Říkal jsem nemluvit, Wilsone, jsi snad hluchý?" pitvořil se House a dál Wilsona hladil přes látku.

Wilson řešil dilema, jestli se House zbláznil, když tohle dělá, nebo jestli je blázen on sám, když se nebrání. Ruka na jeho tvrdosti rozepla kalhoty a dostala se i pod spodní prádlo. Dotek horké dlaně na kůži z něj vymámila další zasténání.

"Ale, ale…" bavil se House. "Tady je někdo vážně moc nadržený, když si to klidně nechá dělat od nejlepšího přítele." Líně si hrál s erekcí svého kamaráda, a přestože mu to znělo bizarně, rozhodl se, že to vůbec není špatné.

Wilson po něm sice hodil vražedný pohled, ale jakmile přidal na rychlosti, jeho oči dostaly blažený výraz a pak se zavřely. Svižným tempem vedl Wilsona k vrcholu a vyloženě si užíval, jak mu není schopen vzdorovat. Vždycky si vedl tu svou moralizující řeč a nutil House k zamyšlení, ale teď se vzmohl jenom na vzdechy… Jaká vítaná změna.

"Tobě se to fakt líbí, ty zvrhlíku," zamručel Wilsonovi do ucha a sledoval přítelovu tvář ve víru slasti.

Mladší muž se blížil k orgasmu rychlostí, jakou už dlouho nezažil. Asi za to mohlo to ponižování před tím, možná jen Housova zručnost a jeho kecy… Sakra, kousnul se Wilson do rtu, na tohle by myslet neměl.

Vyvrcholení jej zasáhlo právě ve chvíli, kdy mu House nadával do úchyláků. Z hrdla mu vyšlo táhlé zasténání a jeho záda se prohnula. Nevnímal mokro v kalhotách, ani že House už z nich svou ruku vytáhnul. Potřeboval se vzpamatovat.

Když se mu dech aspoň trochu vrátil k normálu, otevřel oči a zvedl hlavu. House si právě prohlížel bílou tekutinou potřísněnou ruku. Pak se jejich pohledy střetly.

"Já… Housi, nevím, co…"

"Ale já vím, líbilo se ti to, to nepopřeš," poznamenal House samolibě a drze si ruku utřel do Wilsonovy košile.
Její majitel se nevěřícně podíval na flek a následně na House.

"Ať si v čistírně vzpomeneš, jaký jsi byl zlobivý chlapec," posmíval se House a vypnul televizi. S menší námahou vstal a odbelhal se do koupelny, kde si vlezl do sprchy. A dal si načas. Dobře věděl, že se Wilsonovi zrovna dobře nesedí, když má mokré kalhoty.

Jakmile vylezl, tak našel Wilsona stát naproti dveřím. Propaloval ho pohledem.

"Co je? Ještě chceš? Ale mě už bolí ruka," pronesl omluvně House a vydal se do ložnice.

"Slib mi, že je to jen mezi námi," naléhal na něj Wilson.

"Samozřejmě," odpověděl House vážně, což Wilsona zarazilo.

"Opravdu?"

House horlivě přikývnul. Wilson se lehce zamračil, ale nakonec uvěřil a otočil se k odchodu. Když zavřel dveře ložnice, tak už uslyšel jen:

"Hej, Cuddyová, neuvěříte…"

Píseň na přání

5. ledna 2014 v 0:22 | Archea Majuar
Píseň na přání

Prostředí: RPS

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: +18, lehčí PWP a trošku BDSM


Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku (ne, asi, vydělala jsem na něm tři bambiliony peněz z Monopolů)

A/N: Asi nemám, co bych řekla, takže nebudu zdržovat :) Enjoy!

Bota se dotkla zasněžené země, následně i druhá. Zaklapl za sebou dveře auta, ozval se zvuk dálkového zamykání. Kroky mířily ke vchodu panelového domu, poté po schodech nahoru až k bytu. Odemkl a zarazil se.

Otočil klíčem jen jednou, takže buď ráno zapomněl zamknout, což bylo nepravděpodobné leč možné, nebo se někdo uvnitř nachází. S instinktivní obezřetností vešel do předsíně, odložil svazek klíčů a vydal se prozkoumat byt. Zdálo se, že je všude klid a ticho, pro jistotu ale v každém pokoji rozsvítil a zběžně se ujistil, že je vše na svém místě.

Stále lehce rozmrzelý z překvapení se šel podívat do obýváku. Nechal lustr, aby prozářil každý kout pokoje. Pohled mu padl na gauč, který nevypadal tak, jak jej zde zanechal. Také si vzpomněl, že vlastně bývalý náhradní klíč našel svého majitele. Ovšem poprvé se stalo, že byl využit.

Ondra se opřel o futra a ústa se mu při výjevu, jenž se před ním nacházel, zvlnila v pobaveném úsměvu. Na pohovce spal Igor, kolem něj se povalovaly listy papíru. Zřejmě se učil scénář a u toho usnul, odpověděl si na jednu z otázek Ondra, na ty další se ale bude muset zeptat Šípkové Růženky ve vousaté verzi.

Přešel ke spícímu muži a posadil se na konferenční stolek blízko k Igorovu obličeji. Chvíli přemýšlel, jak ho co nejšetrněji vzbudit, a najednou zjistil, že se kouká do rozespalých čokoládových očí.

"Čau," pronesl Igor a zmateně se díval po papírech, rozházených kolem.

"No, čau, co tě tak nudilo, že jsi usnul?" kývnul Ondra směrem k listům, jež se Igor jal skládat ledabyle na sebe. Pak se posadil.

"Ani nevím, lehl jsem si a hned zabral. Papíry se musely rozsypat samy," řekl chraplavě Igor a odhodil papíry již uložené ve složce na stůl. "Promiň, že jsem sem tak vpadl."

"Máš klíč," pokrčil Ondra rameny a v duchu se smál tomu, jak vylekaně zprvu zareagoval. "Proč jsi vůbec přišel?" zeptal se na otázku, která jej už hodných pár minut pálila na jazyku.

"Sám to víš moc dobře," hypnotizoval Igor stůl, který se pod tíhou jeho pohledu zcela logicky nehnul z místa.
"Tuším," pokýval Ondřej téměř neznatelně hlavou. "Ale hlavní je, abys ty věděl, co chceš."

Váhavý pohled z Igorovy strany, jenž se vzápětí změnil v odhodlaný. Věděl, co chce. Chce to, co mu nikdo jiný nabídnout nemůže.

"Už nemá smysl váhat," řekl pak.

Ondra si k němu přisedl na gauč a stiskl mu ruku. Igorovy hnědé oči se znovu upřely do těch jeho. Hledal v nich jakoukoliv pochybnosti, ale marně. Jeho přítel se na něj díval s důvěrou, jakou měl jen k němu. Když tak ten pohled hltal, uvědomil si, že má Igor pravdu. Sám pociťoval obavy, ale zároveň byl zvědavý. A proč kromě jiného neukojit i onu zvědavost?

Sundal si mikinu a počkal, až Igor udělá totéž.

"Nepřesuneme se raději jinam?" napadlo Ondřeje.

"Ten gauč se mi zdá dost velký pro oba…"

"Možná jo, ale jestli to potřebuješ tak naléhavě, jak se na mě díváš," odmlčel se Ondra, aby proslovu dodal na přesvědčivosti, "můžeš mi věřit, že se budeš zmítat tak, že bys ten gauč rozbil."

Změna v Igorově tváři mu neunikla. Takhle nadržený výraz u něj ještě neviděl.

Zvedl se a odešel do ložnice. Chtěl mu dát ještě poslední možnost, aby si vše rozmyslel.

Igor chvíli seděl, vnímal obavy z toho, co mělo přijít. Ale také pociťoval vzrušení, které každou vteřinou vzrůstalo. Hlavně po Ondřejově argumentu. Vstal a nejistou chůzi se přesunul za Ondřejem. Jakmile se za ním zabouchly dveře, věděl, že teď už není cesty zpátky.

Okamžitě byl přiražen ke stěně, a kdyby se mu na rty nepřisála hladová ústa, bolestně by heknul. Takhle se jen snažil opětovat pohyby Ondřejových rtů, které se stávaly stále dravějšími. Brzy obdržel sérii menších kousnutí, na něž reagoval sevřením pěstí a tlumeným zasténáním.

Potřeboval ho blíž. Přemístil ruce na Ondrova záda a přitáhnul si ho těsně ke svému tělu. Zatímco si nechal plenit ústa nenechavým jazykem, snažil se jeho majitele zbavit trika. Ondřej ale nejevil zájem mu jakkoliv pomoci, tak se spokojil s možností vklouznout dlaněmi pod lem oděvu.

Došel jim dech. Jejich se ústa se od sebe oddělila a pár sekund jen nabírala vzduch do plic. Ondřej se vymanil z objetí a s odstupem se zadíval na Igorovu tvář. Líbilo se mu, co viděl. Ztýrané rty, růžové tváře, pocuchané vlasy… Matně vzpomínal, kdy mu naposled nějaký chlap přišel tak sexy. Možná nikdy, možná jen Igor v něm vyvolává takové pocity.


"Sundej si tričko," řekl nekompromisním tónem, jaký snad ani v divadle nepoužíval. Nebyl div, že Igor bez okolků poslechl a nechal tmavě šedý kus oděvu spadnout na zem. Jeho hnědé oči se pak v očekávání upřely do modrých.

Nemáš ponětí, jak moc tě chci, pomyslel si Ondřej. Dovolil si podívat se do Igorova rozkroku, načež se mu na tváři mihnul lehce škodolibý úsměv. Chtěls trpět, budeš trpět, proběhla mu hlavou další myšlenka.

Přešel zpátky k Igorovi a chytil jej za paži. Dovedl ho doprostřed pokoje, pak se postavil za něj. Pomalými pohyby přejel dlaněmi po jeho ramenech, lopatkách až k bokům. Igor se mlčky nechal hladit, po předešlém útoku mu tak dal Ondřej čas, aby se trochu zklidnil. Jemné doteky jej téměř ukolébaly a z nečekaného zasyknutí Na postel! přímo u jeho ucha, se mu po těle rozběhla husí kůže.

Položil se na záda a čekal, co bude dál. Prozatím byl poměrně spokojený, jen tlak v dolních partiích zvěstoval, že rifle mu dnes příliš pohodlné nebudou. Cítil se neskutečně zvráceně, když si vědomě užíval bolest z několikrát pokousaných rtů, a to měl být teprve začátek…

Ondřej roztáhnul Igorovi nohy a klekl si mezi ně. Pak se natáhl, podepřel se dlaněmi podél Igorových ramen a sklonil se k jeho rtům. Jemně po nich přejížděl jazykem, chvíli ten spodní sál a pak se vydal dovnitř. Igorův jazyk mu vyšel vstříc, mazlil se s ním a nechal jej, aby si vzal, cokoliv chtěl. Za hlasitého mlasknutí se jejich ústa oddělila a Ondrovým obličejem se mihnul vlídný úsměv.

Igor mu projev náklonosti oplatil. Tušil, že úsměv bude po několik dalších chvil to poslední, na co pomyslí. Ondřejovy rty se nyní začaly věnovat jeho krku, poté jedné klíční kosti a pak druhé. Směřoval ústy níž, až dorazil k bradavce.

Uchopil ji měkce mezi rty a přešel po ní jazykem, pak rty vyměnil za zuby. Lehce ji stisknul, pomalu přidával na síle, dokud ze shora neuslyšel ostrý nádech. Pohladil drcené místo jazykem a povolil sevření, aby následně zkousnul ještě pevněji než předtím, ale vzápětí se opět vrátil s laskajícím jazykem.

Přesunul se k druhé bradavce a proceduru zopakoval, ale tentokrát se zaměřil spíše na Igorovu reakci. Vnímal, jak mohutně se mu zdvíhá hrudník, díval se, jak částečně slastí a bolestí přivírá oči. Posunul se mezi jeho nohama tak, aby se kolenem otíral už o plně tvrdý rozkrok. Zvrácení očí jeho přítele mu bylo okamžitou reakcí.

Naklonil se zpět k Igorovu obličeji a měkce jej políbil, jednou rukou mu vjel do vlasů. Prsty druhé dlaně si pohrávaly s bradavkou a občas ji stiskly. Střídal silné stisky s kousáním do rtů, kolenem opatrně přejížděl po erekci stále uvězněné v riflích. Igorovy vzdechy, jež byly utlumeny v polibku, se zintenzivnily.

Ondra se odtáhl a na chvíli zapřemýšlel, jestli to nepřehání, ale výraz v Igorových očích mu dodal jistotu. Díval se na něj toužebně, prosebně, chtěl, aby pokračoval. Měl pocit, že se pod Ondřejovýma rukama rozpouští, jeho slabiny pulzovaly. Každý způsobená bolest směřovala přímo tam, zvyšovala hladinu vzrušení, jež už pouhé doteky přes džínovinu nestačily.

Zip byl jako na povel rozepnut. Ondrova dlaň se dotkla erekce už jen přes tenkou látku, slabé zasténání se rozlehlo místností. Po chvíli rifle letěly stranou, prsty ještě párkrát polaskaly Igorovo vzrušení, a pak se vytratily.

Když ruce neucítil ani jinde na svém těle, pozvedl hlavu, aby zjistil, co se děje. Vzápětí se mu před obličejem objevil vzrušený klín jeho přítele. Zmateně upřel oči nahoru.

"Nečum a dělej," zněly pokyny.
Ondra si kleknul k jeho hlavě a nechal ho, aby se činil. Pevně uchopil kořen erekce a začal tvrdost zpracovávat. Nejprve jej dráždil jen dlaní, ale ruka na temeni jeho hlavy jej nutila k zapojení úst. Podvolil se a hlavou se mu mihlo cosi o tom, jak jej může takové zacházení vzrušovat. Nicméně to tak bylo, neboť horká krev se mu dál hromadila ve slabinách. Téměř to bolelo, jak moc tvrdý v tu chvíli už byl.

Ale nemohl se věnovat sobě, Ondřej mu dal příkaz, který musel splnit. Snažil se ze všech sil, aby pojmul celou jeho erekci do úst, ale stejně si musel rukou pomáhat. Laskal jej po celé délce, jazykem trápil do tmavě červena zbarvený žalud, vjížděl do té malé prohlubně a pak jej celý obkroužil. Když začal pořádně sát, Ondřej mu hlavu odtáhl z dosahu.
Vyslal další tázavý pohled směrem k modrým očím, jež se momentálně skrývaly za víčky. Ondřej zrychleně dýchal a ruka, jíž doteď svíral Igorovy vlasy, už jen nečinně ležela. Náhle se Ondra pohnul směrem k němu a zaujal stejnou polohu jako dříve. Stisknul Igorovu erekci, pak vjel pod spodní prádlo a několikrát přes ni přejel dlaní.

Naklonil se k Igorovu obličeji. Pár sekund se jen díval, jak slastně přivírá oči a jak se mu chvějí rty. Přejel přes ně jazykem a vklouznul dovnitř.

"Podívej se na mě."

Počkal, dokud se na něj hnědé hloubky neupřely, pak se k němu přiblížil tváří tak, až mohl cítit, jak se jeho dech mísí s Igorovým. Nevěděl, jestli někdy dřív viděl v jeho pohledu tolik touhy, ale byl si jistý, že on sám už takový nával vzrušení dlouho necítil. Netušil, kde se to v něm vzalo, ale tenhle stav se mu zamlouval. Igor, vydaný mu napospas. Jo, znělo to kurevsky sexy.

"Byl jsi moc šikovný," uslyšel Igor z Ondrových úst. Jeho ruka se stále pohybovala na jeho přirození, tiskla ho a přiváděla mu slast, která mu totálně odrovnala mozek. Jakž takž vnímal, že mu Ondra něco říká, ale pohled těch neskutečně modrých očí, z nichž vzrušení a hlad jen čišel, spustil další téměř elektrické výboje, které zamířily přímo do jeho bolestivě tvrdé erekce.

"Máš pusu talentované děvky," překvapivě význam zrovna téhle věty pochopil úplně, možná i díky tónu, jakým to Ondřej řekl. Zachvěl se pod dalším návalem horka. Tušil, že se mu to bude líbit, ale že to s ním až tak zamává…

"A možná, tě za to odměním…" zašeptal mu Ondřej přímo do ucha a sjel rukou na koule, které pevně stisknul v dlani. Igor se napnul v zádech a hlasitě zasténal. Tušil, že se brzy udělá, ještě jeden dva rychlé pohyby… Ale náhle Ondra se vším přestal.

Igorovi uniklo frustrované vydechnutí, na větší protest se ale nevzmohl, neboť jeho ústa byla napadena jinými, dravějšími. Zapojil se do hry, jež se velmi rychle zvrtla v boj o nadvládu. Cítil vztek z přerušené stimulace a chtěl to dát Ondřejovi najevo. Ten si ale neposlušnost nenechal líbit a sevřel dlaň přeplněnou Igorovými koulemi. Igor mu zařval do úst, ale už se přestal Ondřejovu jazyku bránit.

Za odměnu vrátil svou ruku zpět na erekci a líně ji začal zpracovávat. Pak opustil jeho ústa a pohladil jej po tváři.
"Popros mě o to, co chceš… a jak to chceš…"

Igorovi došlo, že se po něm něco chce a snažil se vrátit z víru slasti a bolesti, kam neustále padal. Pohledem se chytil toho jediného, co viděl a to byly Ondrovy oči. Zíral do nich a poznal, že tentokrát už ho nechá dojít až na vrchol.
Ondra znovu masíroval tvrdý orgán, ale nepřidával na rychlosti. Znovu se jej zmocňovaly obavy, jestli Igora neničí moc dlouho. Nebyl si jistý…

"Udělej mě… prosím," uslyšel něco mezi zafuněním a zakňučením. Neubránil se lehkému úsměvu a rukou zrychlil svůj pohyb v Igorových nižších partiích. "…a tvrdě."

Ondra jej něžně políbil na čelist, dlaň mu kmitala po Igorově délce nahoru a dolů. Ústy se přesunul k jedné z bradavek a přejel po ní zuby. Cítil, jak se tělo pod ním zachvělo. Podíval se zpátky na Igorovu tvář, která jeho oči magneticky přitáhla k sobě. V erekci drcené jeho dlaní to zaškubalo a Igor se kousl do rtu.

"Chci tě slyšet," vydal Ondra tiše poslední příkaz a téměř ihned poté mu k uším dolehlo hlasité zasténání. Jeho přítel trhnul boky, zvrátil hlavu a pak na Ondrově ruce přistál první bílý pramen.

Na Igora přišel orgasmus s takovou silou, jakou před takovým experimentem nečekal. Všechna bolest, všechno napětí proudilo skrz jeho penis ven v mohutných proudech horké tekutiny. Na Ondrovo přání se vůbec nedržel zpátky… a možná si to tak i více užil. Snad i několik minut jen ležel, dokud se mu alespoň trochu nevrátil dech k normální frekvenci, až potom otevřel oči a hledal toho, co mu tak nezapomenutelný prožitek poskytnul.

Ondřej seděl pár centimetrů od něj a se starostlivým pohledem ve tváři se na něj díval. Když se na něj podíval, jeho rty se usmály. Igorovy oči pak padly k jeho rozkroku, který si říkal o pozornost. I přes celkovou vyčerpanost se rozhodl, že se pokusí Ondrovi oplatit jeho ochotu. Posunul se blíže k němu a bez okolků jej pohltil do úst. Vzpomněl si, jak rychle jej svým sání dokázal dovést do varu…

Druhý muž překvapeně a potěšeně zároveň sledoval, k čemu se Igor chystá. Nebylo to součástí jejich dohody a on to přesto chtěl udělat. Zabořil prsty do jemných vlasů a nechal jej dělat, co umí. Navázal přesně tam, kde skončil.
Obkroužil špičku jeho žaludu a začal se sáním, které Ondra nemohl dlouho vydržet. Byl tvrdý prakticky od chvíle, kdy se za nimi zabouchly dveře ložnice, téměř vyvrcholil při prvním kouření a teď už prostě neměl šanci.

"Už nemusíš…" chtěl Igora varovat, ale ten se ani tak neodtáhnul a dovedl své dílo až do konce.

Ondra se zapřel druhou rukou o postel, aby pod vlnami horka nepadl na záda, a nesnažil se zakrýt, jak se mu to líbí. Pokoj se naplnil jeho steny a následně i krátkých výkřikem, když mu tělem projela slastná křeč a on vyvrcholil do Igorových úst.

Pak se položil vedle Igora a vnímal jen slabost z orgasmu, které jej smetl s ničivou intenzitou. Po dlouhé době se mu stalo, že neví, co říct, jak měl v hlavě vymeteno.

"Sprcha?" navrhnul mu Igor, který se na něj díval podivně vyrovnaným výrazem. Čekal, že… nevěděl, co čekal. Snad neudělal něco špatně. Igor mu pak z tváře odhrnul pramen vlasů a daroval mu zvláštní úsměv. Ani šťastný, ani zasněný… vděčný. Přetékal vřelou vděčností a jeho oddanost v očích rostla každou vteřinou.

Ondra se na něj váhavě usmál zpět. Netušil, proč do toho vlastně šel, proč hrál podle jeho not píseň, jež působila bolest. Pro ten pohled, pro vděčnost v očích a pro větu…

"Díky, Ondro."