Listopad 2013

Total Devotion

24. listopadu 2013 v 1:41 | Archea Majuar
Total Devotion

Prostředí: RPS

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: +12


Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Moc děkuji za komentáře i za hlasy v anketě, potěšilo mě to :) Ano, já vím, chtěli jste odvážnější povídku, ale slibuji, že příště už bude. Snad si i tak užijete i tuhle. Enjoy :)



Vešel jsem do potemnělé šatny. Tiše jsem zavřel a rozhlédl se. Pousmál jsem se. Jako vždy stál u okna a díval se ven, opřený o skříň. Ani se na mě neotočil, věděl, že jsem přišel já. Kdo jiný by chodil v tuhle hodinu. Představení mělo začít až večer, teď bylo půl páté.

Nikdy jsme se nedomlouvali, prostě jsme tady byli nebo ne. Kdykoliv jsem přišel do šatny a on už čekal uvnitř, měl jsem jasno. Nemusel mi nic říkat. Nikdy mi nemusel nic říkat ani vysvětlovat.

Přešel jsem pomalu k němu. Nepohnul se. Vsunul jsem ruce kolem jeho boků a položil bradu na jeho rameno. Jeho silné tělo se pod náporem mého, konstitučně slabšího, uvolnilo. Stále se díval ven, jako by nevnímal, že tam vůbec jsem.
Možná přemýšlel nad prací, nad rodinou, nad čímkoliv, ale věděl jsem, že stejně nakonec dojde v myšlenkách k jednomu slovu. To slovo bylo pro každého z nás jiné, ale mělo totožný význam.

Můj, pomyslel jsem si, když se mi zadíval do očí, ve kterých měl vepsáno Jsem tvůj.

Pustil jsem jej a posadil se na pohovku. Vydal se beze slova za mnou. Lehl si a hlavu mi položil do klína. Prohrábl jsem mu vlasy. Igi zavřel oči.

Dál jsem se probíral jemnými prameny a přemýšlel, jak jsme se vůbec dopracovali k tomu, že tady jsme. Potřeba vzájemné blízkosti a sounáležitosti? Zřejmě ano. S nikým mi nebylo tak příjemně jako s Igorem. Jednou to muselo zajít až sem.

Trochu se zavrtěl, víčka se mu zachvěla. Neměl jsem moc příležitostí si přiznat, jak moc pro mě znamená, ale ty společné chvíle plné důvěry a vlídných doteků bych nyní postrádal. Vysloveně jsem se na ně těšil, až mě to samotného děsilo. A to teplo, které se rozlilo mým tělem, kdykoliv se na mě podíval s tou psí oddaností v očích, mně dostávalo do kolen stále víc.

Pousmál se. Kdo ví, co se mu honilo hlavou. Stočil se na bok a nastavil mi záda. Opustil jsem jeho vlasy a přesunul dlaň na rameno. Prohmátl jsem svaly, pak jsem spustil ruku níže na poklidně se zdvíhající bok. Přejel jsem prsty po žebrech, vrátil jsem se a totéž udělal s páteří. Cítil jsem, jak se zachvěl.

Jeho reakce mi vykouzlila na tváři úsměv. Pokračoval jsem v pohybech dál, dokud se neobrátil zpět na záda. Měl stále zavřené oči, ale výraz v obličeji mi dělal starost. Byl spíše strnulý než uvolněný. Chvíli jsem jej pozoroval a poté jsem položil ruku na tu jeho, spočívající na břichu.

Ani jsem nestihnul postřehnout jak, ale najednou Igi seděl vedle mě a ostražitě mě pozoroval. Postavil se, přešel ke dveřím a vypadalo to, že odejde. S rukou na klice se ale zarazil.

,,Udělal jsem něco špatně?" zeptal jsem se polohlasem. Otočil na mě obličej, očima těkal ze strany na stranu. Stál napjatě, jakoby se rozhodoval, jestli má utéct nebo bojovat. Nakonec jeho tmavé hloubky s odvahou pohlédly do mých.

Zavrtěl hlavou a zkousl si spodní ret. Nechápal jsem, co se děje. Čím jsem ho mohl tak vylekat? Dál jsme sice nikdy nezašli, ale byl jsem si jistý, že Igi ví, že bych určitou hranici nepřekročil.

Zůstal jsem sedět a jen se mu díval do očí. Sklopil zrak k zemi, ale pak se na mě zadíval znovu. Stále se nemohl rozhodnout, jak se zachovat. Nakonec se váhavým krokem vydal zpět ke gauči a posadil se, téměř metr ode mne. Měřil jsem si jej pohledem a čekal, co bude dál. Netušil jsem, co se mu honí hlavou, ale zřejmě to bylo něco závažného, jinak by nebyl tak roztržitý. Opřel jsem se o opěradlo.

Seděl strnule, ruce podél těla zapřené o polstrování. Natočil se ke mně. Navázal oční kontakt, který mi začal dělat starosti. Cítil jsem z něj tolik emocí, kolik snad ještě nikdy v životě. Jeho nervozita se přenesla i na mě. Zapochyboval jsem, jestli mu už není má přítomnost nepříjemná. Že by chtěl naše setkávání ukončit?

Zamrazilo mě. Ne, to bych vážně nechtěl. Kousnul jsem se do rtu a vnímal, že Igorovy oči to zaznamenaly.

,,Co se děje?" zeptal jsem se znovu, tentokrát naléhavěji. Nikdy jsem jej nenutil, aby mi něco vysvětloval, ale nyní jsem potřeboval vědět důvod jeho chování.

Místo odpovědi opět sklopil pohled do klína. Kdyby mi na něm tak nezáleželo, kdyby to nebyl on, tak bych mu řekl, že se chová jako teenager. Jenže Igor je prostě Igor.

Po chvíli se pohnul směrem ke mně, postupně se dopracoval k tomu, že jsme se dotýkali stehny. Vnímal jsem jeho přítomnost a uvolnil se. Myslel jsem, že mi chce všechno povědět, ale pak se mi podíval do očí, jednou rukou se zapřel o opěradlo gauče, a aniž bych něco takového čekal, spojil naše rty v lehkém polibku.

Byl jsem tak konsternovaný, že jsem nestačil zareagovat a Igi se odtáhl. Zíral jsem moment před sebe s otevřenou pusou a pak si uvědomil, že sakra netuším, co se tady stalo. Otočil jsem hlavu na Igora a nevěřícně ho pozoroval. Pohled měl snad ještě plašší než obvykle.

I kdybych chtěl, tak bych se na něj nemohl zlobit. Navíc jsem zjistil, že pocity jako zloba či znechucení necítím. Jen to bylo zvláštní… vlastně úplně stejné jako naše společné chvíle. Doteky, souznění, příjemná atmosféra… pasovalo to k sobě.

Došlo mi, že se ode mě očekává nějaká reakce. Určitě jsem nechtěl, aby odešel, protože si myslel, že jsem ho zavrhnul. Zvedl jsem ruku a chvíli přemýšlel, kam ji mám položit, ale nakonec jsem ji umístil na tu Igorovu. Doufal jsem, že pochopí, že potřebuju čas, abych situaci zvládl.

V hlavě se mi tvořily řetězce myšlenek, které naprosto popíraly, že by se něco takového mohlo stát. Jenže něco jiného je hlava a rozum. Lidské bytosti se řídí i dalšími hlasy…

Odkdy jsem tak sentimentální? problesklo mi myslí a na tváři se mi mihnul úšklebek.

Vybavily se mi pocity, jaké jsem měl, když mi Igi ležel na klíně a nechal si líbit mé doteky. Kdesi hluboko jsem věděl, že nechci, aby ty chvíle skončily, i když bylo jasné, že musí. Ale bláhově jsem doufal. A teď mi bylo navrhnuto, že by vážně končit nemusely…

Ač mozek protestoval, mé rty si i přes jeho odpor našly svou cestu. Pohladil jsem Igiho po zarostlé tváři a všiml si jeho byť jen nepatrného úsměvu. Usmál jsem se taky, neboť teplo, jaké se rozlilo mým tělem, mi nic jiného nedovolilo.

Jeho hnědé oči na mě z šera šatny zářily tak, jak jsem si snad vždycky přál. Zářily pro mě.

Můj kamarád

10. listopadu 2013 v 0:04 | Archea Majuar


Můj kamarád

Prostředí: RPS

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: +12


Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Jen taková hovadina slátaná během psaní seminárky. Berte s nadsázkou :) Btw. dole máte anketu, na kterou bych ráda znala vaši odpověď, tak jestli máte minutku... Enjoy :)


Zvonek u dveří.

Vyskočil jsem z pohovky a zaklel. Bolavé koleno o sobě dalo vědět víc, než jsem potřeboval. Odhopkal jsem do předsíně, mrknul kukátkem na toho, kdo mě přišel navštívit, a otevřel jsem.

,,Čau," pozdravil jsem nadšeným tónem Igiho a uvolnil mu cestu, aby mohl vejít. Hodil po mě úsměvem a odpověděl. Směšnými pohyby jsem se přemístil zpět do obýváku a mrsknul sebou na gauč. Pohled mi padl na řádný bordel na stole, ale něco mi říkalo, že zrovna Igor mě o uklízení moc poučovat nebude.

,,Přinesl jsi mi něco?" pozvedl jsem obočí a čekal na Igiho reakci. Zatvářil se vyjeveně, takže jsem ho poslal do ledničky pro dvě piva. Pak se posadil vedle mě.

,,Dávají atletiku, chceš se koukat?" pronesl jsem s očima zabodnutýma do televizního programu. Ani jsem se na něj nemusel koukat a věděl jsem, že mě propichuje pohledem. Ale stejně jsem vzhlédl. Jak jsem předpokládal, díval se na mě tak kysele, až jsem se musel usmát. ,,Beru to jako ne."

,,Co koleno?" zeptal se mě.

,,Když se nehýbu, tak je to v pohodě. Beru nějaké prášky na bolest, ale i tak to občas píchne," postěžoval jsem si a odložil program. ,,Jsem rád, že jsi přišel."

Pokrčil rameny a napil se. Bylo mi jasné, že musel něco odřeknout, aby měl čas mě navštívit. Tak zaneprázdněný člověk jen tak chvilku na prostou návštěvu kamaráda nenajde.

,,Nudíš se, co?" uslyšel jsem lehký posměch v jeho hlase a všiml jsem si, jak se mu chvějí koutky. Potlačoval úsměv.
,,Tos uhodl," zabručel jsem. ,,Naštěstí po těch prášcích většinu dne prospím."

,,To vidím," pronesl a mrknul na elektronickou cigaretu na stole.

Následně se naše konverzace točila okolo všedních témat, až nakonec zcela zanikla. Začínala se mi klížit víčka. Na těch prášcích jsem nenáviděl, že zabraly až třeba za hodinku za dvě, ale s ničivým účinkem. Během chvilky jsem usnul.

Někdo se mnou třásl. Jen lehce, ale naléhavě. Nedokázal jsem se přimět otevřít oči ani se nijak pohnut, ale slyšel jsem slova jako odejít, domů a samotného. Pak jsem ucítil, jak se mi můj hřející polštář snaží utéct.

Veškerou silou, které jsem byl v polospánku schopen, jsem si ho přitáhnul zpátky a zamumlal:

,,Nikam nechoď, já na tobě chci spinkat…" a znovu jsem se propadl do říše snů.

Když jsem se probral, tak mi nějakou dobu trvalo, než jsem se pořádně zorientoval. Pár věcí mi prostě přišlo divných… Ještě jsem nějak pochopil, že ležím v posteli (zřejmě mě Igi přenesl), ale jak jsem sakra dospěl k tomu, že jsem ho jako klíště objímal a měl hlavu na jeho hrudníku?

,,Ode mě odpověď nečekej," uslyšel jsem u ucha hlas. ,,Nehodlal jses mě pustit a nechtěl jsem tě budit."

,,Omlouvám se, já…" začal jsem, ale byl jsem přerušen.

,,Není se zač omlouvat."

Ztichl jsem a… nevěděl, co dál. Kupodivu se mi Igora pouštět nechtělo, bylo mi v jeho náruči dobře. Pootočil jsem hlavu a zadíval se mu do tváře. Měl zavřené oči a tvářil se podezřele spokojeně.

,,Proč na mě tak zíráš?"

Netušil jsem, jak to věděl, ale nemělo smysl zapírat.

,,Vypadáš spokojeně," řekl jsem popravdě.

,,Tak to asi budu," zafuněl pobaveně.

Udiveně jsem zamrkal a ucítil zvláštní šimrání u žaludku.

,,Kolik je hodin?" zeptal se mě Igi.

,,Bude půl sedmé," odpověděl jsem při pohledu na budík. ,,Už musíš jít?"

,,Jo," řekl téměř neslyšně. Konečně jsem přinutil své ruce, aby jej pustily a odsunul jsem se. Otevřel oči a navázal se mnou kontakt. Šimrání v žaludku sílilo.

Co zapříčinilo to, co následovalo, jsem nikdy nepochopil. Prostě všechna má energie se vzchopila, spojila se iracionalitou a udělala tak šílenou věc, jaká mě mohla stát možná i život. Ale každopádně klidně kariéru, přátelství a sebeúctu. Jenže mozek na tohle v tu chvíli vůbec ohled nebral a sebejistě vypnul. A tak jsem se po pár vteřinách přistihnul, že drtím Igorovy rty svými a mám dlaně na jeho bocích.

Jako smyslů zbavený jsem jej líbal a využíval toho, že se vůbec nebránil. Když jsem si uvědomil, co vlastně dělám, tak jsem zmrznul v pohybu. S vykulenýma očima a naprosto neschopen slova jsem se stáhnul a zíral před sebe.

Vzpamatoval jsem se a podíval se, jestli mě Igi praští nebo to přejde s klidem. Většinou jsem si byl jistý druhou variantou, ale tentokrát jsem měl sakra velké pochyby. Zašel jsem moc daleko. Ještě včera bych se takové situaci, jež by se mi jevila jako nesmírně bizarní, vysmál. Teď mi do smíchu nebylo. Vlastně ani do pláče, protože jsem pořád nějak nemohl přijít na to, proč jsem to udělal.

Igi na mě hleděl stejně šokovaně jako já na něj. Pak mu ale pohled padl na budík. Musel jít. Ještě než se zvedl, se ale znovu podíval na mě, následně mě přejel očima od hlavy dolů a… kvůli čemu se zastavil dole?

Jakmile se mi opět kouknul do očí, polilo mě horko. Tak tohle se určitě stát nemělo.

Igi beze slova vstal a rychlým krokem se vydal ke dveřím.

,,Příjdeš ještě… někdy?" zeptal jsem se a přišel si hrozně mizerně. Nechtěl jsem ho ztratit, ale za to, co jsem teď udělal, si trest určitě zasloužím. Zničil jsem všechno, co jsem mohl…

Zastavil se, ve tváři nečitelný výraz a s pohledem upřeným do mého rozkroku pomalu pronesl:

,,Zřejmě ano. V takovém stavu tě přece nemůžu nechat."

Po flámu

3. listopadu 2013 v 0:17 | Archea Majuar
Po flámu

Prostředí: RPS

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: +12


Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Podle mého je to méně povedené než předchozí povídka na tento pár, ale hodlám z toho udělat cyklus, tak snad kvalita půjde nahoru :) Také chci moc poděkovat komentujícím, kteří mě nakopli, abych zkusila napsat ještě něco... To víte, RPS na české herce tady mám pocit ještě nebylo a měla jsem velké pochybnosti, jak to přijmete :) Enjoy :)

Zase jsem se zpil jak doga. Copak já si nikdy nedám říct?

Nedám, odpověděl jsem si sám, zatímco jsem se škrábal do schodů. Díky bohu, že v hotelích jsou na podobná zvířata zvyklí a zatím měli všude pevná zábradlí. Kdyby neměli, už bych se válel v přízemí u recepce.

Zastavil jsem se v mezipatře a mrknul jsem za sebe.

,,Ty vole," chtěl jsem vykřiknout, ale spíše mi to znělo jako vypísknutí, "vypadáš, jako bys měl rodit."

,,Drž hubu," zamumlal Igi, ale v jeho hnědých očích, které na mne upřel zpod alkoholového opojení, byla prosba.
Natáhl jsem ruku a pomohl mu nahoru. Pak jsem ho chytil pod rukama, zapřeli jsme se do sebe a nějak se dostali do prvního patra.

,,Jaké máme číslo pokoje?" zeptal se mě Igi bublavě.

Neměl jsem ponětí. Pustil jsem Igora a přemýšlel, do které kapsy jsem dal klíč. Zkusil jsem kapsy u riflí, a když jsem neuspěl, tak i u bundy. Pokoušel jsem se rozepnout zip na jedné z nich tak vehementně, že jsem škubl nejen jezdcem, ale i sám sebou, díky čemuž jsem ztratil rovnováhu. Nějakým záhadným způsobem mě Igi chytil a postavil zpátky na nohy.

"Přestaň zkoušet účinky gravitace a hledej klíče," poradil mi na svůj stav poměrně oduševněle.

Po pár vteřinách nesmírně napínavého boje se zipem, se mi podařilo do kapsy dostat.

"Máš je?" zeptal se zvědavě Igi.

Kapsu jsem prohledal skrz naskrz, ale byla totálně prázdná. Zklamaně jsem se podíval na Igora, který právě něco doloval z vnitřku bundy.

"Ještěže je mám já," zacinkal mi klíči před obličejem a culil se jako vždycky, když byl sám se sebou spokojený.

Přivřel jsem naoko vztekle oči, ale vzápětí mě prozradil pobavený úsměv. Hmátl jsem po klíčích a pohlédl na cedulku.

,,Tahle písmena neznám," opáčil jsem.

"Hm…" zadíval se na ně i Igor. ,,Já taky ne."

,,Bych to mohl obránit, co?" řekl jsem a brzy se dozvěděl, že máme pokoj číslo 108. Bylo lepší mít jeden pokoj. Ušetřili jsme a taky, když jsme se vraceli v podobném stavu jako dnes, měli jsme jistotu, že se vzájemně dovedeme domů.

Společnými silami jsme se dostali až k požadovaným dveřím. S trochou štěstí se mi podařilo odemknout. Konečně jsme stáli uvnitř, ale moc nadšení jsme nebyli. V pokoji panovala skoro stejná zima jako venku.

Ani jsme nerozsvěcovali, rozešli jsme se k postelím, ale vinou naši dezorientace a špatné stability, jsme do sebe nešikovně narazili a upadli na jedno z lůžek. Respektive já upadl na postel a Igor na mě. Heknul jsem.

,,Slone…" zabručel jsem a zavrtěl se. Chvilku jsem se rozhodoval, jestli ho mám ze sebe shodit, ale nakonec jsem nepodniknul nic. Byla mi zima jak prase a ta vrstva navíc v podobě Igora mi vlastně přišla vhod.

,,Prosím tě, nevstávej. Ještě spadneš na zem a na to, abych tě zvedal, se fakticky necítím," řekl jsem, když se Igi snažil neohrabanými pohyby dostat pryč. Rezignovaně zafuněl a znova si opřel hlavu vedle mého ramena. Zbytkem těla na mně ležel, což mě sice lehce zaráželo do matrace, ale nějak mi to bylo jedno.

Přestala mi být zima a brzy jsem usnul. Probral jsem se někdy uprostřed noci, možná jsem částečně snil. Téměř jsem drkotal zuby, jaká mi byla kosa. Zamžoural jsem do tmy a shledal, že Igor sklouzl do mezery mezi mnou a zdí. A kupodivu také nespal. Koukal mi do očí, které byly od mých vzdáleny jen pár centimetrů. Díval se na mě hodně zvláštně, skoro jsem ho nepoznával…

Netušil jsem, jak jsme se dostali tvářemi takhle blízko. Cítil jsem jeho dech nasáklý alkoholem, nevěděl jsem odkud, ale mými žilami se náhle prohnal proud horké krve. Nedokázal mne úplně zahřát, jen podivně rozechvět.

Možná se mi to jen zdálo, ale měl jsem pocit, že jsme se k sobě ještě přiblížili. Nedokázal jsem tomu zabránit, všechno šlo tak nějak samo. Naše nosy se setkaly, pak mou tvář lehce poškrábalo jeho strniště… jemný dotek rtů na mých. Zatajil jsem dech.

Polibek skončil tak rychle, jako začal. Neměl jsem ponětí, kde se vzala ta zběsilá rychlost, s jakou bušilo mé srdce, ani příjemný pocit u žaludku. Prostě tam byli, stejně jako únava, která mě znovu pohltila a přiměla mě zavřít oči.

A zima mi už vůbec nebyla.