Leden 2013

4. V den zápasu

29. ledna 2013 v 20:12 | Archea Majuar |  Za kamennými zdmi

A/N: Nemám moc co k tomu říct, prostě jen další díl, který nám říká, že ve sklepení je skutečně něco podivného... I když si myslím, že po dnešku už si všichni budou schopni tipnout, co to je :)

Když byl stav 300:20 pro Havráspár, byl už Ethan naprosto klidný a když Henry Dwyle ze Zmijozelu chytil Zlatonku, mohli všichni z koleje havrana slavit vítězství.

Ethan vstal z lavičky a...do někoho vrazil.

,,Promiňte," vyhrkl na osobu.

,,Nic se nestalo, gratuluji k vítězství," usmál se Ethana profesor Blaire a uvolnil mladíkovi cestu.

,,Děkuji," usmál se i Ethan a mazal z tribuny dolů. Jako splašený doběhnul až do šatny, kde okamžitě objal Briana, který rozjařeně jeho projev radosti opětoval. Odskočili od sebe a pevně si stiskli ruce.

,,Byl to parádní zápas," tlemil se Ethan.

,,To byl, nandali jsme jim to. Jdeme slavit?" zeptal se Brian a zbytek týmu zbystřel.

,,Že váháš! Rich už určitě vytahuje naši zásobu máslového ležáku a s úderem desáté začne oslava sedmáků," byl si jistý Ethan a už táhnul blonďatého kamaráda ze šatny. Následováni všemi hráči dorazili do havraspárské věže. Tady si Ethan sedl do křesla a nechal ostatní studenty, aby sami poblahopřáli hráčům. Pak začala oslava, během níž se Ethan tiše vytratil.

Šel co noha nohu mine, měl dostatek času. Mohl ve věži ještě pár minut setrvat, ale z velkého množství hlasů a hluku jej trochu pobolívala hlava. Byl si jistý, že v chladném, nikoliv však ponurém sklepení se mu udělá lépe.

Při cestě na něj padla pochmurná nálada. Nemělo to nic společného se školou, spíše s jeho osobním životem. Od začátku školního roku neměl žádného partnera a začínal mu chybět pocit, že ho má někdo moc rád...Samozřejmě měl Briana, kterému na něm skutečně záleželo a pak svou matku. Ethan se zastavil a smutně se zahleděl na jednu z tapisérií.

Jeho matka...Vždy milá, usměvavá, nikdy jej nezradila. Mladík si byl jistý, že by s ním šla i do pekla. Miloval ji se vším všudy. Když jí sdělil, že je gay, tak ho okamžitě objala a slíbila mu, že ať už si za partnera vybere kohokoliv, tak pro ni vždy bude tím nejlepším synem, jakého kdy mohla mít. Nic se na tom nikdy nezmění.

Jenže změny se Ethan nyní obával. Vždy od matky dostával dopis pravidelně každý týden, ale teď již uplynula třikrát tak delší doba a mladík neobdržel ani kratičký vzkaz. Začínal mít obavy. Pořád však doufal, že se jen sova někde ztratila, nebo prostě není nic, o čem by mu matka mohla psát...

Teď již stál před dveřmi do učebny. Zahnal své chmury do pozadí mysli a snažil se soustředit na to, co ho nyní čeká. Zaklepal.

,,Pojďte dál," ozvalo se zevnitř.

Ethan vzal za kliku a vešel. Dveře, kterými se minule dostali do pracovny profesora Blairea, byly pootevřené. Mladík chvíli nerozhodně stál, ale pak s pokrčením ramen zamířil dál. Zavřel za sebou a došel až k chrliči, který byl rovněž otevřen. Nedůvěřivě si sochu prohlídnul, ale nakonec i jí prošel a stanul v pracovně. Chrlič se za ním s hrkáním zavřel.

,,Posaďte se, prosím, na chvíli, potřebuji dodělat lektvar," zvedl hlavu od kotlíku profesor.

Ethan kývnul a usadil se na béžově potažený gauč. Chvíli jen tak bloudil pohledem po místnosti, ale pak uslyšel slabý štěkot. Stejný, jako při své první návštěvě. Po očku mrknul na profesora, který však stále pracoval.

Asi fakt blázním, pomyslel si Ethan a raději se zaměřil na knihy v konferenčním stolku. Jejich tituly mu nic moc neříkaly, akorát jméno William Shakespear si matně vybavoval.

Nezdálo se, že by byl profesor brzy se svým lektvarem hotov, proto se Ethan pohodlněji opřel a znovu započal své pozorování pokoje. Kromě plápolájícího ohně v krbu tu toho moc ke sledování nebylo.

Pak se ale nad Blaireovým kotlíkem objevilo tmavě růžové světlo. Mladík hleděl, kterak se světlo mění na světle a pak tmavě modré a formuje se do tvaru míčku. Profesor jej uchopil a opatrně položil na stůl. Pak vzal něco černého a vhodil to do kotlíku.

Těžko mohl Etha rozpoznat, co černého to mohlo být, protože Blaire měl momentálně rozpuštěné vlasy, které lemovaly jeho tvář a dosahovaly téměř až k okrajům kotlíku, takže toho mladík moc neviděl. Zaregistroval akorát barvu.

Tentorkát se nad kotlíkem obejvila zelená pára, z níž se po chvíli talíř, který opět skončil na stole, položen vedle míčku. Poté již profesor od kotlíku odstoupil a nechal jej zmizet. Posbíral vytvořené předměty, vložil je do stolu a podíval se na Ethana.

,,Promiňte, že jsem vás nechal čekat, ale už jsem ten lektvar nemohl déle odkládat." usmál se Blaire trochu provinile.

,,To nevadí," oplatil mu Ethan úsměv. Normálně nebyl rád, když někomu scházela dochvilnost, ale jev, který dnes viděl, se mu zdál zajímavý, takže nebyl nijak rozladěný. A docela jej potěšilo, když na profesorově tváři spatřil úlevný výraz. Blaire by se jakožto profesor vůbec nemusel omlouvat, ale bylo od něj hezké, že tak učinil.

Teď už lektvarista hůlkou přivolával přísady a nakonec se na stole objevil kotlík.

,,Slyšel jsem, že jste velmi dobrý v modifikačních kouzlech, je to pravda?" zeptal se Ethana Blaire.

,,Snad ano," vstal mladík, přešel k pracovnímu stolu a pečlivě si prohlédl přísady ležící na něm.

,,To je dobře," pokýval hlavou profesor. ,,Dnes se vám tato dovednost bude hodit. Nejdříve mi však povězte, jaký znáte nejúčinejší prostředek proti jedu."

,,Bezoár." vypálil bez rozmyslu Ethan. Myslel si, že je nejlepší proti otravě, ale bylo to spíše jen proto, že nevěděl, jak jinak by se měl proti jedu bránit.

,,Velmi dobře," pochválil jej Blaire. ,,Ale jsou případy, kdy je bezoár nepoužitelný. Je nenahraditelný proti jedům, které byly pozřeny, ale jeho účinek už není tak skvělý, když se chcete bránit proti nitrožilně vpraveným látkám. Ani není schopen zničit jed, který do těla vniknul například kousnutím. Proto si dnes vyrobíte lektvar proti běžným jedům a pak z něj uděláme jeho vylepšenou formu, tady lektvar proti silné otravě."

Ethan přikývnul a trochu rozechvěle vyčkával na pokyny. Překvapilo ho, že se docela těšil na přípravu takového lektvaru.

,,Nejdříve nadrťte bezoár," zněl první úkol, který Ethan bez problémů zvládl. Následně měl do kotlíku onu drť vhodit, přidat dvě špetky drceného rohu jednorožce a dvakrát zamíchat po směru hodinových ručiček.

,,Nyní přidejte dvě bobule jmelí," pozoroval Ethana při práci Blaire. Kromě pokynů se nijak k výtvoru nevyjadřoval, což Ethana trochu mátlo. Nevěděl, jestli vše dělá prodle profesorových představ, když mu nic neřekl.

Jakmile mladík vhodil dvě bílé bobule do kotlíku, tekutina uvnitř se změnila na světle modrou.

,,Teď je hotová slabší verze lektvaru, pro její vylepšení použijete metamorfózní kouzla." řekl profesor a nechal zmizet zbytky přísad, jež dopodus ležely na stole. Pak se znovu zaměřil na Ethana, který právě vytáhnul hůlku.

,,Třešňové dřevo?" zeptal se s pohledem na mladíkovu hůlku. Byla velmi světle hnědé barvy a první strom, který mu vytanul na mysli, byla třešeň. Docela by to odpovídalo Walkerově rozvážné povaze, napadlo jej.

Ethan překvapeně přisvědčil.

,,Dlouhá 10 palců, téměř neohebná," pokračoval s Ethanovu rostoucímu údivu Blaire.

,,Vy se vyznáte v hůlkách?" vypadlo neřízeně z Havraspárce. Nejraději by si za tak blbou otázku jednu vrazil. Když někdo na první pohled pozná materiál i délku hůlky, tak asi znalec bude, že ano...Jen jestli...

,,Typuji pero z fénixe, ale nejsem si jistý. Pero mívají v hůlce především citově labilní lidé, jenže vy mi zrovna jako melancholik nepříjdete." uvažoval Blaire. ,,Mohl bych...?"

Ethan téměř zakroutil hlavou nad tím, jak se profesor ostýchal vzít jeho hůlku do rukou. Lhostejně mu ji podal, ale zaujatě sledoval, jak něžně se k ní Blaire choval. Pohladil prsty každý kousek světlého dřeva, prákrát s ní švihnul, až ji nakonec vrátil svému majiteli.

,,Asi jste vskutku výjmečný kouzelník, když je ve vaší hůlce žíně z ocasu testrála." usmíval se mírně lektvarista.

,,To mi říkal i obchodník, který mi ji prodal." zabloudil do historie Ethan. ,,Prý je hůlek s žíní testrála na světě jen asi stovka."

,,To je dost možné. Jsou neobyčejně temperamentní. Jen velmi magicky silní lidé, je dokáží zkrotit a pak s nimi dokázat velké věci."

Ethan se rozpačitě usmál nad lehkou poklonou, kterou právě vyslechl. Ale na zpychnutí neměl čas, neboť Blaire se opět obrátil k lektvaru a požádal Ethana, aby se tekutinu pokusil zformovat do kuličky.

,,Fluidum Fixa." vyslovil mladík zaklínadlo. Modrá kapalina se chvíli nerozhodně vznášela ve vduchu, ale pod intenzivním působením kouzla se rozhodla vytvořit tvar koule.

Bouře na ošetřovně

26. ledna 2013 v 11:46 | Archea Majuar

Bouře na ošetřovně

Prostředí: Star Trek

Pár: Spock/ Leonard McCoy

Rating: + 15


A/N: Dnes jsem zkusila trochu obměnit páry, tak snad to nebude tak strašné :D Psala jsem to spíše s výhledem na TOSku, ale ani tady by neměl být problém zasadit povídku do prostředí ST 2009... Mně je to jedno, si tam představte koho chcete :D Karl Urban je sice neskutečný fešák, ale on ten DeForest Kelley měl taky něco do sebe, i když sama nejsem schopná povědět co.

Bude v pořádku, ujišťoval se McCoy. Určitě bude, přežil už horší věci. Narovnal se a pohlédl na Jimovy údaje. Jeho tep byl slabý, ale dýchal pravidelně. Ještěrův osten jej zasáhnul do hrudní oblasti, ale díky rychlému přesunu měl naději na uzdravení. Kostra mu ihned podal univerzální protijed, ale dnešní noc ukáže, jestli Jim přežije zásah do levé plíce.

Přikryl spícího muže dekou a starostlivě se na něj dál díval. Tak mladý člověk a už po tolikáté je v ohrožení života. Jestli se dožije čtyřicítky, bude to velký úspěch. Co se to tam dole sakra stalo?

McCoy uslyšel zasyčení dveří. Ani nemusel vzhlédnout, aby poznal, kdo přišel. Ale přece se na Spocka zaměřil. Naštvaně a možná i zklamaně zjistil, že na vulkánské tváři se neobjevil žádný soucit, natož lítost.

Potlačil svůj hněv a klidně se zeptal:

,,Co se stalo, Spocku?"

,,Stáli jsme před vchodem do jeskyně a uslyšeli jsme šramocení. Chtěl jsem se tam jít podívat, ale kapitán rezolutně odmítnul a šel sám. Uposlechl jsem rozkaz a zůstal venku, dokud ke mně nedolehl kapitánův křik," vysvětlil Spock naprosto vyrovnaným hlasem.

Kostra měl chuť mu jednu vrazit. Byl snad ten ušatý počítač nepoučitelný? Už několik let Jima zná, a přesto na něj není schopný dávat pozor.

,,A to jste nemohl jít za ním hned, copak jste zešílel?!" zvýšil hlas. Neměl obavy, že se Jim probudí. Dostal pořádnou dávku sedativ.

,,Poslechl jsem rozkaz," stál jako solný sloup Spock a sjel pohledem na Jima. Když ale doktor začal znovu hulákat, snažil se dát najevo svůj zájem alespoň tím, že se mu díval do očí. Samozřejmě, že měl o Jima strach, měl výčitky svědomí, ale jeho logika a disciplína mu nedovolily dole Jima následovat.

,,Jděte k čertu s rozkazy! Je to váš přítel. On by pro vás také riskoval svou funkci. Chápu, že je pro vás těžké být lidským přítelem, ale on to s vámi také nemá lehké. Ta vaše disciplína vás jednou zabije. A možná oba najednou," štěkal rozzuřeně McCoy.

Měl rád jak Jima, tak Spocka, ale pokud vulkánec jeho dlouholetému příteli ještě jednou takhle ublíží, odskáče si to.

Spock jen tiše snášel výtky. Kdyby Kostra nebyl tak zaslepený strachem a zlostí, možná by si všimnul, že Spockův postoj vůbec není hrdý, jakým většinou býval. Hřbet měl shrbený, ramena svěšená.

,,Mohl bych už odejít?" zeptal se téměř šeptem. Nemusel se doktora ptát na Jimův zdravotní stav. Měl dostatečné znalosti na to, aby si vše odůvodnil sám. Přesto jej však musel alespoň na chvíli vidět, aby prokázal svůj zájem. Ovšem McCoyovi tohle zřejmě přišlo málo.

,,Jen běžte, vy zbabělče," mávnul podrážděně rukou doktor a přesunul pozornost k pacientovi. Údaje byly neměnné, zatím to s ním vypadalo dobře. Pak si ale uvědomil, co řekl. Spock určitě nebyl žádný zbabělec, tohle trochu přehnal. Naštěstí zjistil, že Spock ještě neodešel.

,,Promiňte, Spocku, to jsem neměl říkat," promluvil k němu o něco jemněji než předtím, ale vzápětí nasadil opět rozladěný výraz. Proč tady furt postává, když se k ničemu nemá? Na lodi je určitě něco na práci.

Vulkánec byl zprvu zaražen změnou McCoyova tónu. Omluva za zbabělce mu nic nedala, skutečně se tak teď cítil. Ani nevěděl, proč zůstal, snad se chtěl v doktorových očích nějak očistit... Sám neměl potuchy proč, ale nebylo mu příjemné, když si o něm McCoy myslel, že je mu Jim ukradený. To rozhodně ne. Spock byl silně zasažen jeho zraněním, ale nevěděl, jak to má dát najevo. McCoyovi věřil, ale doktor uměl využít jakékoliv jeho selhání, aby se mu posmíval. Nebylo v tom nikdy nic osobního, prostě se tím... jak říkají lidé, bavil. Logika mu radila, aby ošetřovnu opustil, ale Spock ji neposlouchal. Dnes mu už jednou špatně poradila. Musí se řídit něčím jiným. Ale co má vůbec udělat?

,,Ale trochu citu byste prokázat mohl..." vrátil se k nepřátelskému postoji McCoy a s blesky v očích koukal na vulkánce. Vysloveně jej iritovala jeho nerozhodnost a nečinnost. Přešel k němu a dlubnul prstem do jeho hrudi. Údiv... no, nevadí, aspoň něco, pomyslel si s úšklebkem doktor, když spatřil v tmavě hnědých hloubkách překvapení.

Následně Spock pozvednul obočí.

Co tak nechápavě zírá? Bouřila v McCoyovi jedna vlna zlosti za druhou.

,,Bože, vždyť vám málem umřel přítel!" vmetl mu do tváře. To mu ta jeho logika úplně zatemnila mozek?! ,,Jste napůl člověk, ale přesto mám pocit, že mluvím se strojem. Ne, se strojem, s kusem kamene. Nevěřím tomu, že vás nechává Jimův stav chladným."

Měl pravdu. Spocka to skutečně nenechávalo chladným. Měl nutkání prchnout z ošetřovny, pryč od toho zpytavého hlasu, pryč od pronikavých modrých očí. Ale nemohl. Stál jako přikovaný a hleděl na McCoye, jehož zuřivost dosahovala vysokých hodnot. Zrycheně dýchal, zatínal pěsti, rudnul.

Spock dostal strach. Ne, o sebe, ale o doktora. Vypadal, že každou chvíli pukne vzteky nebo dostane mrtvici. Ale co má dělat? Jak ho zastavit? Logika byla umlčena, nyní za něj rozhodovaly emoce, které se snažily prodrat na povrch, ale zůstávaly drženy za ledovou maskou. Jejich nápor byl stále silnější, nutil Spocka k akci.

Cítil McCoyův dech na své tváři, cítil, jak jej modré oči propalují. Připadal si jako mezi mlýnskými kameny. Na jeho obranu byly podnikány útoky z vnitřku i z vnějšku, nemohl se bránit věčně a tak udělal to, co by jej snad nikdy nenapadlo.

Sklonil hlavu k nižšímu, ale nyní nebezpečnějšímu muži, zkrátil vzdálenost mezi nimi a učinil na Vulkánu tolik odsuzovanou věc. Políbil jej.

McCoy viděl téměř rudě, tak strašně moc jej Spock vytáčel. Snad poprvé byl vzteky úplně mimo. Proto snad také nijak nezareagoval, když se ušatá hlava přiblížila k němu a horké rty se přisály na ty jeho. Konsternovaně zůstal stát na místě. I když jej Spock už nelíbal, jejich rty se lehce dotýkaly. Uvědomil si, že tohle je Spockův způsob, jak vyjádřit, že něco cítí. Zloba byla v tu chvíli pryč, nahradila ji vina. Došlo mu, že vulkánec asi nevěděl, jak má říct, že ho to mrzí. Není to pro něj přirozené. Ovšem to ani líbání...

Jejich rty setrvávaly v blízkosti. Doktor měl chuť se jich znovu dotknout. Neměl ponětí, kdy jej naposled někdo políbil. Někdo, koho měl rád. Měl o Jima strach a teď si byl jistý, že Spock také, a možná ještě větší. Nemělo smysl, aby se každý trápil sám. Sdílená bolest, poloviční bolest, pomyslel si doktor a natáhnul krk blíže k vulkánci.

Ten byl strnulý šokem. Čekal, že jej doktor za tu troufalost od sebe odstrčí. Chtěl dosáhnou toho, aby alespoň na chvíli odvedl jeho pozornost od vzteku na něj, ale zdálo se, že McCoy to pochopil jinak. Nechal se líbat, jelikož mu to bylo příjemné, dokonce se snažil přidat, ačkoliv příliš nevěděl, jak. Vina, kousání svědomí a obavy se stále zmenšovaly tím, čím déle se doktora dotýkal.

McCoy šel dál, položil ruce na Spockova ramena a přilepil se na štíhlé tělo. Mysl mu vůbec nebrala fakt, že líbá muže. V tu chvíli věděl, že není schopen odolat teplému tělu a doufal, že Spock to pojme podobně. A jeho přání bylo vyslyšeno. Vulkánec měl pochybnosti o tom, zda je doktor plně při smyslech, ale pocit, být objímán, jej pohltil. Obtočil ruce kolem McCoyova pasu a nenasytně přijímal horkost jeho těla i lehké polibky.

Když jim došel dech, položil si McCoy bradu na Spockovo rameno, vulkánec si mohl položit celou hlavu. Stáli v tichu na ošetřovně, vnímali jen dech toho druhého a pocit, že nejsou sami.

Spock konečně poznal, jak lidé zvládají všechny ty emoce. On je v sobě skrýval a nezabýval se jimi, lidé tohle neuměli a proto celý život hledali přátele, se kterými je mohli sdílet. Cítil se poctěn, že McCoy vzal za vděk i jím. Ještě více k sobě křehké tělo přitisknul.

Dlouho se ani jeden z nich nepohnul, ale nakonec se doktor musel od Spocka odtáhnout. Hluboce se zadíval do jeho očí a poprvé v životě v nich uviděl vděčnost. Nemohl si pomoct a ještě jednou vulkánce políbil, načež se musel vrátit k Jimovi. Zkontroloval jeho základní životní funkce a zapsal do tabulky, že kapitánův stav je vzhledem ke zranění uspokojivý.

Spock neochotně nechal doktora jít, ale stále setrvával v místnosti. Nechtělo se mu pryč. Měl by odejít, neměl by už doktora obtěžovat, ale... Cítil ohromnou prázdnotu, o které si myslel, že ji dokáže vyplnit jen McCoyova blízká přítomnost. Udělal pár kroků ke svému příteli, letmo se ubezpečil, že Jim je na tom už lépe, a postavil se za něj. Uchopil jej za rameno a postupně sestupoval až k loktu.

McCoy překvapeně strnul. Nečekal, že Spock bude prahnout po dalším doteku. Sám se tomu nebránil, i jemu kontakt s druhým člověkem pomohl uklidnit své nitro. Poddal se pomalému hlazení a přestože to bylo přes látku, intenzivně vnímal něhu, s jakou se ho vulkánec dotýkal.

Spock přistoupil k doktorovi ještě blíže, svým tělem se natisknul na druhé. Omámený McCoy se o štíhlého vulkánce za sebou opřel, zátylek si položil na jeho rameno a tváří se dotýkal Spockova krku. Vyšší muž natočil hlavu a znovu vnořil své rty do McCoyových. Cítil, jak se na nich stává rychle závislý. Dávaly mu tolik síly, pomáhaly mu vyjádřit emoce, které jinak ventilovat neuměl. Dal do polibku veškerou náklonost, kterou k doktorovi cítil, chtěl, aby McCoy věděl, že jej má rád, ačkoliv se k němu vždy choval chladně. Uvědomoval si touhu, mu vše vynahradit.

Nebyl si přesně jistý jak, ale když doktor takto vlídně reagoval na dotek, snad se tato cesta ukáže, jako ta nejlepší. Ovšem byl si vědom i toho, že ve stoje mu svůj dluh dlouho splácet nevydrží. On nejspíše ano, ale nemůže nutit McCoye. Ne, do ničeho jej nutit nebude...

Doktor potěšeně přijal nabízené rty. Nemohl odolat jejich horkosti ani vášnivosti, která se pomalu drala na povrch. Možná by se polibek stal dravějším, kdyby jej Spock zčista jasna neukončil. Modré oči zvědavě pozorovaly, za jakým účelem se vulkánec rozhlédl kolem. Pak zjistil, že s ním chce Spock couvat. Nebránil se a poslušně udělal několik kroků zpět. Rty ho pálely, a byl si jistý, že je má i oteklé z polibků. Nechal Spocka, ať dělá, co chce, jen když se jej znovu dotkne...

Vulkánce dorazil s doktorem v náručí k prázdnému lůžku, vyhoupnul se na ně a vytáhnul McCoye k sobě. Hladově se vrhnul na červená ústa svého přítele, už bez nich nemohl déle zůstat. Doktor mu náruživě vyšel vstříc, sám netušil, kde v sobě nachází tu touhu po Spockových rtech. Ale věděl, že tím to skončí...

Nebyla vhodná doba na to, aby se mezi nimi stalo něco víc. Teď byl nejdůležitější Jim. A Spock to věděl taky. Odtáhl se od McCoye, který se na něj usmíval tak mile, že prolomil veškeré zbytky Spockova štítu. Vulkánec se nefalšovaně usmál zpět, opřel se zády o stěnu, nechal doktora, aby se opřel o něj a spokojeně jej obejmul.

Spock rozpoznal, že McCoyovi dnes nemůže poskytnout nic víc, než jen svou přítomnost. Doktor víc nepotřeboval, musel být k dispozici, kdyby se Jimovi přitížilo. Rozhodl se, že i jemu tahle pozice vyhovuje a smířil by se s ní až do konce života, kdyby se doktor nerozhodl promluvit.

,,Spocku?" zašeptal. Vulkánec se mírně naklonil, aby mohl spatřit otázku v modrých hloubkách. ,,Tohle bylo ojedinělé, že?"

Vulkánec přikývnul. V McCoyově hlase poznal nejistotu. Zřejmě se bál, aby se na něj Spock nevrhnul třeba během služby. To by mu muselo být krajně nepříjemné. Ucítil podivný pocit ve svém nitru. Zklamání. Ale doktora chápal.

,,Bude to tak nejlepší."

,,A pro koho, Spocku? Já... se vás nechci vzdát," pohladil Spocka po tváři. Pro něj samotného bylo překvapením, jak moc to myslel vážně. Neměl nikoho, koho by mohl objímat a zároveň mu věřit. Měl pocit, že teď někoho takového našel a nesnesl myšlenku, že by o něj přišel.

Vulkánec pozvedl obočí ve snaze zakrýt, jak moc s ním doktorova slova zamávala. Ještě ráno pro něj byl McCoy dobrý přítel, kterého přes veškeré hádky dokázal tolerovat. Ale teď si byl jistý, že si k němu buduje snad ještě silnější cit.

,,Pokusím se vašemu přání vyhovět," řekl Spock a brzy poznal, že takto odpovědět měl.

McCoy si nikdy nemyslel, že ještě kdy bude v životě šťastný a už vůbec jej nenapadlo, že mu takovou euforii způsobí odměřený vulkánec. Položil si tvář na Spockův hrudník. Spock jej pevně přitisknul k sobě a unaven neznámým pocitem bouřících emocí, upadl do spánku.

Leonard McCoy ještě chvíli pozoroval jeho odpočívající obličej, který byl naprosto uvolněný, bez žádné masky lhostejnosti. Poté zavřel oči a nechal se unášet myšlenkami na dny, které stráví v přítomnosti své nově objevené spřízněné duše.


A na závěr jedno video, které se mi strašně zalíbilo :)


3. Podivnost podzemí

19. ledna 2013 v 11:36 | Archea Majuar |  Za kamennými zdmi

A/N: Ano, řekla bych, že v této kapitole se skutečně objevují prvky, jenž nejsou pro sklepní část Bradavic příliš časté :)

Druhého dne se před šestou hodinou Ethan cítil mírně nervózně. Během dne si dodělal nějaké domácí úlohy, ve zbytku času se jen povaloval. Venku bylo deštivo, tak se mu nechtělo potloukat se po školních pozemcích. Nebál se ani tak svého profesora, spíše měl obavy z toho, aby nevypadal, jakože se při doučování nesnaží. Rád by se lektvary naučil, ale už ve druhém ročníku ztratil naději a pochyboval, že ji nyní po tolika letech najde.

Letmo přejížděl pohledem po společenské místnosti a hledal, čím by zabil posledních pár minut, než se bude muset vydat do sklepení. Pobaveně, možná i nostalgicky, se pousmál při pohledu na dva chlapce, šeptem se hádající o karty z čokoládových žabek. Kdy jej vůbec přestalo bavit jejich sbírání? Ve třeťáku? Poslední, na kterou si vzpomněl, že našel, byla ta s Harrym Potterem. Ale pak mu přišlo hloupé ji mít u sebe, když mohl na chodbách potkávat jeho syna, který mu byl nesmírně podobný. Ethan nemohl popřít, že by se mu James nelíbil, ale Nebelvír v něm nikdy nevzbudil myšlenky o tom, že je na muže.

Zakouzlil tempus. 17:50. Ethan se zvedl z křesla, prolezl portrétem a vydal se po schodech dolů. Šel pomalu, věděl, že to v pohodě stihne. Nemyslel na nic, pozoroval dlažbu, po které chodil již sedmým rokem. Byla pořád stejná.

Což se nedalo říct o chodbách sklepení. Když k nim mladík došel, zůstal zaraženě stát. Temnota byla vyhnána příjemným oranžovým světlem, zářícím z lampiček, které byly zavěšeny u stropu. Kamenné stěny byly potaženy tapisériemi se zvířecími motivy.

Možná trochu kýčovité, pomyslel si Ethan, ale snaha byla. Alespoň se tady nebudu cítit jako ve vězení.

Prohlížel si nově vypadající koberce, dokud nedošel ke dveřím učebny lektvarů. Zaklepal.

,,Dále," ozvalo se.

Ethan bez zaváhání vstoupil a opět zůstat civět.

Učebna lektvarů dostala rovněž nový kabát. Na stěnách visely obrazy, oranžové světlo bylo přítomno i zde.

,,Dobrý večer, pane profesore," pozdravil mladík, zatímco očima stále bloudil po místnosti.

,,Dobrý večer," přivítal Ethana Blaire a čekal, dokud mu Havraspárec nebude věnovat veškerou pozornost.

Během chvíle Ethanovy šedé oči obletěly vše nové a zaměřily se na svého profesora. Ten klidně seděl na katedře a díval se na příchozího studenta.

,,Co říkáte na nový vzhled sklepení?" zeptal se s úsměvem lektvarista.

,,No...bude mi trvat, než si zvyknu. Netušil jsem, že i podzemí hradu může vypadat přívětivě." odpověděl Ethan a s profesorovým mírným tónem z něj spadla veškerá nervozita.

,,Vypadalo to tady strašně. Depresivně. Potřebovalo to nějakou změnu." zamyslel se Blaire. ,,Jste připraven na doučování?"

Ethan pokrčil rameny a současně kývnul. Blaire se pobaveně ušklíbl, seskočil ze stolu a pokynul Etanovi, aby jej následoval. Vyšli z učebny postraními dveřmi, pokračovali krátkou chodbou až k chrliči ve tvaru velkého sedícího psa.

Blaire jej pohladil po pravé přední noze a socha se pohnula. Psisko se postavilo na všechny čtyři a pod jeho nohama se zjevil vchod do další místnosti. Ethan si myslel, že se zbláznil, když uslyšel štěkot. Přece ta socha neumí takhle hafat, pomyslel si.

Když vešli dovnitř, Ethanovi došlo, že se nacházejí v pracovně profesora Blairea. Opět byla velmi dobře osvětlená, podlaha vyrobena z tmavého dřeva, na zdech tapisérie. Obrovský pracovní stůl, možná i pro pět lidí. V rohu krb, před ním gauč a konferenční stolek zaplněný knihami.

,,Posaďte se," vyzval mladíka profesor a ukázal na jednu z židlí. Ethan se usadil, letmo skouknul kotlík a připravené přísady, které mu ani za mák nenapověděly, co bude dnes tvořit.

,,Jelikož potřebujete lektvary ke složení OVCÍ, budu vás učit jen ty, na které můžete u zkoušky narazit. Jedním z nejzákladnějších je Lektvar na léčení vředů. Ze začátku budu pracovat s vámi, pečlivě vás sledovat, až později vás nechám pracovat samostatně." promluvil znovu Blaire.

Ethan kývnul a počkal, dokud profesor nezapálil oheň pod kotlíkem s vodou. Opět se zlepšila nálada. Později vás nechám pracovat samostatně... Znělo to, jako by profesro skutečně věřil, že se Ethan zlepší.

,,Víte, co máte před sebou?" zazněla otázka.

,,Kotlík?" sázel Ethan na jistotu.

,,Mimo jiné," odfrknul si profesor. ,,Zkuste pojmenovat ještě něco."

,,Tohle budou hlemýždi," ukázal Havraspárec na hromádku slizkých tělíček. ,,Tady jsou sušené kopřivy a nějaké ostny..."

,,Dikobrazí ostny," upřesnil Blaire, ale zdál se být spokojen, že alespoň něco Ethan pozná. ,,Poslední přísadou jsou drcené dračí zuby."

Ethan si prohlédl lahvičku s šedým práškem a s očekáváním pohlédl na profesora.

,,Nejdříve navažte 200g sušených kopřiv." posadil se Blaire zase na stůl.

Asi nemá rád židle, pomyslel si pobaveně Ethan, zatímco vážil. S profesorovým svolením to zelené svinstvo vysypal do kotlíku, pak přidal hlemýždě a drcené dračí zuby.

,,Teď to míchejte, dokud to nezačne vřít. Poté odstavte z ohně a přidejte tři dikobrazí ostny."

Ethan učinil vše dle pokynů, pozorně sledován profesorem Blairem. Mladík byl rád, že na něj dává takový pozor. Nerad by mu způbosil v pracovně nějakou škodu.

,,Výborně," ohodnotil Ethanův výtvor Blaire. ,,Tady jste nepotřeboval žádné krájení ani drcení, vše bylo připraveno. Jenže u zkoušek můžete dostat suroviny vcelku a sám si určit, jak je do lektvaru upravíte. Vyzkoušíme si to na mrkvi."

Profesor přeměnil jeden dikobrazí osten v podivně vypadající mrkev a rozdělil ji na čtyři části. Pak odněkud přivolal nůž.

První část oranžové zeleniny nakrájel na plátky.

,,Čím pravidelnější, tím lepší. Plátky jsou nejlepší do lektvaru v léčivých lektvarech, u kterých prodlouží účinek. Když krájíte na kostičky, vězte, že lektvar budete moci vařit na vyšší stupeň teploty, tudíž bude hotov rychleji. Drť ze suroviny zase sníží jeho výbušnost. Nejméně se používá varianta vcelku. Ta má opačný účinek než drť. Podnítíte tím reakci mezi ostatními věcmi v kotlíku."

Ethan vstřebával informace a konečně věděl, proč mu vždycky kotlíky vybuchly. Nikdy se nezdržoval krájením. Všechno do lektvaru naházel vcelku, aniž by se zdržoval nějakou úpravou. Ostatní studneti mu říkali, že se to musí nakrájet, ale copak Ethan věděl proč?

,,Pobral jste vše?" zeptal se profesor.

,,Myslím, že ano. Děkuji."

,,V pořádku. Příjďte zase příští sobotu, pro dnešek je to vše." ukončil první Blaire první lekci a vyprovodil Ethana ze dveří. Ten se poklidně vrátil do věže s vědomím, že snad už nebude na lektvary tak tupý.




Během dalšího týdne se byl Ethan znovu podívat na trénink famrfpálového týmu. Brian překypoval nadšením z pokroků, jaké jejich tým dělal. Ethan byl rád za svého kamaráda a přál mu, aby v sobotu proti Zmijozelu uspěli.

Jako vždy se mu dobře dařilo ve všech předmětech, lektvary se alespoň změnily na přetrpitelné. Když pochopil, jak moc je krájení důležité, už si dával pozor a za úspěch považoval, že na konci hodiny jeho kotlík zůstal celý.

Když nadešla sobota, od rána se snažil krotit Briana, který hořel nedočkavostí porazit hadí kolej. Ethan rovněž vypadal natěšeně, ovšem jeho zápal pro hru byl poněkud ochlazován myšlenkou na podvečerní doučování. Neměl strach, ale že by se zrovna těšil, to se také říct nedalo.

Studentům sedmých ročníků byla během zápasů přístupná profesorská tribuna. Ostatní studenti museli stát podél bariéry, což bylo v dnešních podmínkách docela nepříjemné, jelikož se těsně před začátkem zahájení spustil liják.

Tribuně před pár lety postavili střechu, takže ani průtrž mračen nebyla pro vyvolené diváky problémem. Ethan se pohodlně usadil a sledoval, kterak se jeho nejlepší přítel žene za camrálem, ztrácí jej a zase získává a nakonec střílí gól.

Havráspárec měl radost, že Brianova taktika prozatím vychází. Střelci i odrážeči nepolevovali v tempu, skórovali v pravidelných intervalech, déšť jim vůbec nepřekážel.

Bed of Silence 6. část

16. ledna 2013 v 19:13 | Archea Majuar |  Bed of Silence

Bed of Silence
Autor: Tira Nog (aka Rosemary)
Překlad: Archea Majuar
Prostředí: Star Trek (TOS)
Pár: James T. Kirk/Spock
Rating: + 18

A/N: Závěrečná část :) Snad je přeložená lépe než ta předešlá. Občas prostě mívám problémy s tím, že nevidím, jak debilně a strojově některé věty vypadají. Budu se snažit tento nedostatek odstranit. Určitě chystám ještě nějaký další překlad, ovšem nejsem si jistá, jestli se svými kvalitami (i délkou) vyrovná Bed of Silence.

,,Planeta? Kde se nachází?"

,,Velmi daleko... příliš daleko. Právě jsem ji zradil," napjal se znovu Spock. ,,Ještě nikdy... ale dnes jsem zradil."

,,Zradil? Slyšel jsem dobře? Koho jsi zradil?"

,,Vulkán... a sebe." stával se Spockův hlas chraplavějším. Nebyl zvyklý jej používat už několik let. ,,Když mě... zotročili, přísahal jsem, že nezostudím Vulkán. Mohou vlastnit mé tělo - jsem schopný to předstírat - ale nikdy mou duši, která se vždy bude bránit emocím a vášním. Ale dnes jsem svůj slib porušil a zradil vulkánské učení. Vášeň přemohla logiku..."

,,Nic jsi nezradil," narušil Kirk mrtvolné ticho. Jeho cizinec - Spock - byl hluboce zarmoucen tím, co se stalo. Přes poskytnuté ujištění si Kirk nebyl jist, jak by měl příteli ještě pomoci. Učení, o kterém Spock mluvil, neznal, ale doufal, že tento stav bude brzy minulostí.

,,Nerozumíš." řekl cizinec opatrně.

Nejspíše se stále bál, aby mne neurazil, pomyslel si Kirk.

,,Ne, nerozumím. Pomoz mi."

,,Když mě chytili, nebyl jsem psychicky ani fyzicky dospělý. Mé tělo ještě nebylo tak silné, abych se jim mohl bránit. Ani mé mentální schopnosti neměly tu správnou disciplínu, která by mi pomohla k útěku navždy..."

"Sebevraždě?"

Spock přikývnul a odmlčel se.

,,Kdo byli oni?"

,,V té době jsem nevěděl, ale po mém příchodu zde jsem je poznal jako Oriony."

Kirk ani nechtěl přemýšlet, co Spock myslel slovem poznat.

,,I dnes to mají obchodníci s otroky snadné." pronesl Kirk. Ačkoliv měli nového císaře, stále to otrokářům procházelo a dál vesele prodávali zboží i mimo říši. ,,Zaútočili na tvou loď a přeživší zotročili?"

,,Přesně... jak jsi... ?

,,Běžný postup. Co jsi dělal v orionské části vesmíru?"

,,Naše loď přepravovala vulkánské velvyslance. Lidská loď ztroskotala na mé domovské planetě. Deset let poté jsme odletěli. To byl náš první kontakt s lidmi. Lidé, kteří havárii přežili, byli společně s velvyslanci vyslání do Říše, aby pracovali na mírových jednáních, ale oni se příletu do říše nedočkali."

,,Proč jsi letěl s nimi? Na Vulkánu je běžné, že posílají děti na nebezpečné mise?" zajímalo Kirka.

,,Měl jsem prokázat, že tyto dva druhy mohou žít v míru."

,,Nechápu."

Tenké rty se zaaškubaly v koutcích v sarkastickém pobavení.

,,Můj otec byl Vulkánec," vysvětloval Spock, "ale má matka byla... jako ty... člověk."

Tón Spockova hlasu se mírně změnil, když vyslovil slovo člověk. Kirk měl pocit, že nad odpovědí váhal, jako by se styděl.

,,Předpokládám, že tvé zkušenosti s lidmi nejsou příliš příjemné."

Spock měl nečitelný výraz.

,,Má planeta mi dala jedinou věc - logiku - která mi pomáhala snášet toto místo. Nyní jsem ji ztratil a už nemám, jak bych bojoval..."

,,Protože jsi dopustil, aby jsis užil milování se mnou?" zeptal se Kirk.

,,Ano."

,,Mě jsi nezradil. Chtěl jsi mě, viď?" položil s obavami otázku.

Spock zavřel oči. Věděl, že musí říct pravdu, jinak by klesknul v Kirkových očích ještě níže.

,,Chtěl jsem tě. Nebylo to logické, ale moc jsem tě chtěl."

,,A bylo by logické, kdybys popřel sám sebe a odmítl zrnko potěšení mezi vším tím, čím jsis musel projít? Není to o emocích, nemáš se, za co stydět. Ostatní by tě neměli nutit k mluvení... nebo mě řadíš k nim?"

,,Ne," řekl Spock pevným hlasem. ,,Nejsi jako oni. Ty jsi... jiný."

,,Ne, tak docela," přiznal Kirk. ,,Teď, když jsem s tebou, ale tam... Jsem stejný jako ostatní. Když na tím přemýšlím, tak své chování venku nenávidím. Ale pokud chci přežít, tak se tak projevovat musím. Možná už je to jen ze zvyku..."

,,Jsi schopný se odlišit od těch, pro které se zdá změna nemožná. To tě dělá... zvláštním," pronesl Spock.

,,Možná," usmál se Kirk, ale jeho přítel zůstal vážný. Zatoužil jej líbat, dokud by se do jeho očí nevrátila zářivá jiskra. Místo toho mu odhodil vlasy z čela. Poněkud překvapeně zjistil, že hnědý pohled se lehce rozjasnil.

Téměř z vlastní vůle jej cizinec políbil, lehce a plaše. Když se jejich rty oddělily, Spockovu tvář pokryl stín. ,,Už bys měl jít."

Kirk nešťastně vylezl z postele. Zatímco se oblékal, jeho oči stále těkaly směrem k posteli. Nebylo divu, Spock se na něj také díval. Cítil, jako by si vrýval tuto vzpomínku do nejtajemnějších míst své mysli, která byla doposud ovládana pouze logikou.

Oblečen se vrátil ke svému příteli a políbil jej. Sdíleli smutek z loučení.

,,Něco tě trápí?" poznal Kirk.

,,Ty... vrátíš se?" byl v otázce slyšet strach.

Nepříjemný knedlík se usadil Kirkovi v krku. Cítil vinu a... odpovědnost.

,,Ano, zítra večer. Slibuji. Nikdo se tě do té doby ani nedotkne. Postarám se o to." objal štíhlého vulkánce, neobratně se snažeje vyhnout obvazům.

Kirk opustil stan bez jedné frčky na košili a bez svého srdce.

*~*~*

Následující večer se vydal Kirk do stanu s8m, s sebou měl jen malý balíček pod paží. Bylo to noc poté, co vulkánce našel zraněného. Právě se dokončily úpravy na Enterprise, která měla na příští den naplánován odlet.

Spockova nervozita zmizela, jakmile vstoupil. Ale nešel přímo k němu, jak míval ve zvyku, ani nečekal na sluhu, až jej svleče. Zvědavě se díval, jak Jim usedl k počítači. Choval se zvláštně a Spock si nemohl jeho počínání odůvodnit.

,,Dostal jsem zprávu, že má loď zítra opouští planetu," řekl Kirk pochmurně.

To bylo ono. Chtěl mu říci sbohem. Slzy jej pálily v očích, ale Spock se jim odmítl vydat. Na pláč bude dost času později. Byl zmatěný a šokovaný z toho, že za ním Kirk nepřišel k posteli, aby ho potěšil. Možná se člověk znovu poddal chladu potřebnému pro přežití v Říši. Ale pokud tomu tak bylo, proč by se obtěžoval splnit svůj slib a vrátit se? Vypadalo to ukrutně sadisticky.

Kirk zapnul počítač a začal psát kódy, které znal pouze jeden další člověk ve vesmíru, kódy, které mu přinesou štěstí. Finančně na to byl James T. Kirk skvěle a za štěstí byl ochoten i platit.

Jakmile Kirk stisknul poslední tlačítko, řetězy se uvolnily a pouta se otevřela.

Sledoval, jak se v cizincově tváři objevila nevíra a potlačovaná radost. Jeho výraz stál za všechny peníze na světě...

,,Co to znamená?" zalapal Spock po dechu, pokoušeje se zvládat emoce.

,,Jsi volný."

,,Volný? Jak jsi... ?"

,,Všechno má svou cenu, Spocku... skoro všechno, tak to je."

,,Mám tomu rozumět tak, že jsis mě koupil?" zeptal se vulkánec.

,,Ne, koupil jsem ti svobodu. Tvůj život patří tobě."

,,Proč?"

,,Dalo by se říci, že jsem to udělal v zájmu meziplanetárního míru." řekl Kirk.

,,Mohlo by být," souhlasil Spock. ,,Ale byl to jediný tvůj důvod?"

Kirk se podíval stranou.

,,Řekl jsem, že ti nikdy nezapomenu záchranu mého života. Teď se můžeš vrátit na Vulkán."

Spock byl zaskočen, tohle nečekal. Spíše jej lákala vyhlídka na to, stát se Kirkových osobním otrokem.

,,Vulkán už není mým domovem. Bez vlivu mého otce už mě zpět nepříjmou, Jime Kirku. To je daň z mého míšeneckého původu. Byl jsem přijat vlastně až před odletem." pronesl Spock nervózně. Dříve mohlo být jeho jediným vysvobozením z otroctví smrt. Ale teď, s pocitem nově nabyté svobody přišel i pocit ztracenosti. Bordel bylo jedinéhé místo, které znal. Málem by zůstal spokojeně tady, kdyby si byl jistý, že jej bude Kirk navštěvovat. Ale kapitán měl svůj vlastní život, své povinnosti, mezi nimiž se nenacházela ta, která by mu přikazovala starat se o otroka.

,,Doufal jsem, že se tam nebudeš chtít vrátit," řekl Kirk téměř ostýchavě.

Světlo, které Spock v oříškových očích uviděl, bylo velmi uklidňující.

,,Od incidentu s Garym jsem si připustil, že jako kapitán budu potřebovat mnohem větší ochranku než doteď. Dokáži se bránit sám, ale pokud mě napadne někdo tak zkušený jako Gary, budu potřebovat pomoc. Zvážíš připojení se ke mně? Neměl by jsi žádné sexuální povinnosti, dělal by jsi, co bys chtěl. Když jsem ti řekl, že jsi svobodný, myslel jsem to vážně. Už se mnou nemusíš spát."

,,Ty už po mě netoužíš?" zavalila Spocka vlna zoufalství, jeho naděje skomírala.

Přímá otázka Kirka odzbrojila. Chtěl dát cizinci úplno svobodu, byl ochoten se vzdát společnýh chvil a všech emocí jen pro to, aby byl šťastný. Hledal na Spockově tváři známky klamu. Samozřejmě žádné nenašel. Viděl jen bolest. Spock se pod jeho zkoumavým pohledem přikrčil, jakoby čekal úder, ale stále si nechtěl přiznat, že by se nesměl Jima už nikdy dotknout.

Kirk přešel k němu a sevřel jej v náručí.

,,Pořád tě strašně chci, ale nechtěl jsem tě k ničemu nutit. Už nikdy. Odteď se rozhoduješ sám."

,,Přál bych si být s tebou," zašeptal Spock.

,,Budeš," slíbil Kirk a věnoval milenci polibek.

Ucítil, jak se mezi objevuje vzrušení, které Kirkovi rozzářilo oči. Spock prohloubil polibek, kterým toho dokázal vyjádřit tolik, co se mu slovy nikdy nepovede. Lehl si na záda a přitáhl Kirk k sobě.

Kirk se náhle odtáhnul, znechuceně pohlédl na postel a pak na stan. Spock věděl, nač myslí.

,,Ne, tady ne," zvedl Jim balíček, který nesl s sebou. ,,Na, obleč si to."

TO byla uniforma.

,,Půjdeme někam, kde si můžeme důvěrně popovídat. Je krásný večer na... mluvení."

Spock se dychtivě oblékl a láskyplně se opřel o Kirka.

O tři minuty později opustili stan. Třpytivé, zlaté hvězdy se odrážely od rozbitých řetezů na podlaze, ale ta nejzářivější již odletěla do vesmíru...


Když kapitán nemá, do čeho by píchnul

13. ledna 2013 v 12:38 | Archea Majuar

Když kapitán nemá, do čeho by píchnul

Prostředí: Star Trek (2009)

Pár: James T. Kirk/Spock

Rating: + 18


A/N: Dnes jsem výjimečně upustila od sladkých keců a nechala Kirka, ať se chová tak, jak jej vidí většina lidí. Není to moc propracované, psala jsem to, co mi na mysl přišlo. Dnešní povídku neberte vůbec vážně :D


Kapitán James T. Kirk se nudil. Neuvěřitelně se nudil. Děsivě, mučivě a neuvěřitelně nudivě se nudil. Enterprise právě prolétala pásmem, kde toho moc k vidění ani ke zkoumání nebylo. Ale ne, že by ten úsek proletěli za den, maximálně dva. Ne, oni už v téhle... díře trčeli více než týden.

Kdyby tak aspoň bylo koho ojet, pomyslel si Kirk a protáhnul se. Jako Kapitán neměl dovoleno sáhnout na jakoukoliv členku (zvládl by i člena) posádky, ale samozřejmě, že občas udělal vyjímku. Když ho bolela pravá ruka. Ale momentálně se mu nezdálo, že by jej někdo zaujmul...

Ospalým pohledem přejel přes můstek. Všichni klidně kotrolovali své přístroje. Žádné vzrůšo na obzoru nebylo. Chekov si tiše pobrukoval nějakou ruskou písničku a Sulu se mu smál. Scotty seděl u svého stolu a popíjel alkohol. Přestože by ve službě neměl, tak Kirk byl tak otupělý, že mu to bylo jedno. Uhura zase dělala, že pracuje, ale moc ji to nešlo. Udělala by lépe, kdyby si prostě vzala knížku a vůbec se nesnažila.

Kapitán zakoulel očima a dospěl pohledem ke svému prvnímu důstojníkovi. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že má zavřené oči. Že by spal? Podivil se Kirk. Taková anomálie na lodi jej alespoň trochu probrala.

Spock byl opřený o opěradlo, hlavu lehce skloněnou a vypadal uvolněně. V téhle poloze ani nepůsobil tak silně, jak opravdu byl. V tu chvíli napadla Kirk odvážná a nudou vyprovokovaná myšlenka na to, jaký Spock může být v posteli.

Jak Kirkovi jednou řekl Kostra: Jime, ty by jsi byl schopen se vyspát s kýmkoliv a čímkoliv.

Kapitána zaujala myšlenka na tvrdý sex. Už si ani nepamatoval, kdy jej naposled někdo přiměl křičet a přestože nebyl masochista, měl docela chuť, si to připomenout. No, ale jak toho dosáhnout? Spock mu nebude chtít ublížit, takže jedině nějakou provokací. Anebo překvapivým útokem.

Kapitán se naposledy podíval na vulkánce. Přitažlivý bezpochyb byl. Vysoký, štíhlý, mrštný a kdo ví, jestli ty jeho uši nemají i jiný význam, než aby slyšel všechno, co se šustne.

Asi je to blbost, pomyslel si Kirk, když opouštěl můstek. Když se něco nepodaří, tak by je oba mohli vyhodit z flotily, ale... Bylo by to nelogické, usmál se svým myšlenkovým pochodům. Přece kvůli jednomu postelovému dobrodružství nevyrazí hned dva tak vynikající členy vesmírné lodi. Kapitán si byl jistý, že mu Spock podlehne. Buď dobrovolně nebo ho prostě vyprovokuje. Za pokus a zahnání nudy to stálo.

Ještě pár hodin nad tím uvažoval. Když ležel v kajutě, dostihl jej strach. Ze samotné Spockovy reakce, z flotily a možná i ze sebe samotného. Ale pak to hodil za hlavu. Chtěl si užít, a k tomu žádné obavy nepotřeboval.



Kapitán věděl, kdy Spockovi končí služba. Půlhodiny potom si jej nechal zavolat do kajuty. Zatímco na něj čekal, rázoval po pokoji a zvažoval své možnosti. Jestli jej chtěl rychle dostat do postele (a upřímně řečeno mu bylo jedno, kdo koho ojede), musel jedna rychle.

Spock vešel a pozdravil, nic zlého netuše. Kirk se na něj přes rameno podíval. Už se rozhodnul. Musí vulkánce překvapit a nedat mu prostor, aby se začal bránit. Nebyl to moc nadějný plán, ale oni jich ve vesmíru už použili tolik... a většinou vyšly.

V mžiku se otočil a už byl u Spocka. Ten snad stihnul jen pozvednout obočí a už byl natisknut na stěnu a jeho rty se ocitly v zajetí těch Kirkových.

Vulkánec se cítil hrubě uražen, že si Kirk dovolil narušit jeho osobní prostor. Ale věděl, že i kdyby to mladému kapitánovi připomněl, stejně by mu to bylo jedno. Když si vzal něco do hlavy, už to z ní nikdo nedostal. Musel logicky promyslet, jak se jeho pozornosti zbavit. Ovšem myšlení mu šlo snad poprvé v životě těžko, neboť i na něj měly horké rty a ruka mačkající jeho dolní partie jistý vliv.

Prudce od sebe kapitána odstrčil. Logika mu dala najevo, že dnes spolupracovat nebude. V očích se mu objevil vztek. Jak si může Kirk ze své pozice učinit takovou věc?

Jim se vzpamatovával z útoku a také z polibku. Když konečně popadnul dech, zaujatě pozoroval prvního důstojníka. V jeho tváři viděl rozčilení, načež tu kapitánovu zalil vítězoslavný úsměv. Až se divil, jak lehce zbavil Spocka kotroly. Třeba byl prvním člověkem, který jej políbil, pomyslel si hrdě.

Chtěl pokračovat. Přestože mu vulkánec na polibky neodpovídal, tak pod jeho rukou, kterou měl položenou na poklopci, se něco dít začalo. Všimnul si, že Spock otvírá ústa, aby promluvil. Nejspíše jej chtěl z něčeho obvinit. Tomu musel zabránit. Hnán touhou po zkrocení toho vždy klidného vulkánce, se na něj vrhnul, ale vzápětí se ocitnul na zemi.

Spock jej srazil dolů jako otravný hmyz. Tak ty se chceš prát? zašklebil se v duchu Kirk. Schválně zůstal nehybně ležet. Vulkánec zůstal chvíli stát a nerozhodně pozoroval ležícího muže. Snad mu moc neublížil. S mírnou starostlivostí se sklonil k tělu. A to byla jeho chyba.

Kirk se vymrštil, popadnul Spocka za ramena, přetočil se s ním a nakonec jej uvěznil po sebou. Dýchal mu do tváře a dravě pozoroval hnědé oči, z nichž sršely blesky. Znovu jej políbil. Trochu se nadzvednul, aby mohl vjet jednou rukou pod modrou uniformu. Pohladil teplou kůži na hrudníku, ale více jemného laskání nestihnul. Tělo pod ním se vehementně snažilo jej ze sebe dostat. Kapitán tedy přesunul dlaň na jiné místo a započal práci tam.

Vulkánec bojoval s touhou shodit Kirka ze sebe, ale i s jiným druhem touhy. Takovým, jaký neznal a nemohl se rozhodnout, jestli se mu líbí. Nejprve se divil, proč jej vůbec Kirk líbá a pak hladí, ale nakonec jeho bystré mysli došlo, že to všechno míří k jednomu cíli.

Mrsknul sebou, až téměř kapitán spadnul, ale pak ho jeho ruka stiskla mezi nohami. Bolestně, ale zároveň překvapeně zasténal Kirkovi do úst. Ten se potěšeně usmál a hravě kousnul Spocka do rtu. Pak sjel ústy na jeho krk. Olizoval hladkou kůži a zároveň dál zpracovával vulkáncovu již plnou erekci.

Spock byl bezradný. Strašně se mu líbila péče, kterou mu kapitán poskytoval. Ale to nesměl! Vztahy byly zakázané, mohli jej vyhodit z flotily s ostudou, jakou by nesnesl. Shromáždil veškerou svou sílu, soustředil se na osvobození, ale jeho snaha byla k ničemu.

Kirk vycítil, že se Spockovo tělo znovu napíná k útoku. Bleskurychle se dostal do vulkánových kalhot, pevně stisknul tvrdý penis a během chvíle jej dovedl k vrcholu. Pozoroval, jak přes Spockovu rozčarovanou tvář přeběhl výraz extáze, doprovázený křečovitým zavřením očí.

První důstojník vyvrcholil do Kirkovy dlaně a nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Ještě nikdy nezažil takovou slast, která pohltila celé jeho tělo. Roztřeseně si jeho omámená mysl uvědomila, co se mezi ním a Kirkem stalo.

Vztek, šílený vztek jej ovládl. Využil kapitánovy nepozornost, odstrčil jej, kleknul si nad ním a s hrůzostrašným pohledem se na toho parchanta podíval. Měl ohromnou chuť ho praštit a způsobit mu takovou bolest, jakou právě zažíval ve svém srdci.

,,Co jsi mi to udělal, ty zmetku?!" zašeptal syčivě. ,,Víš jak se teď cítím?"

Kirkovi nedocházelo o čem to mluví, ale jeho erekce tím sexy hlasem ještě ztvrdla.

,,Netuším," zavrněl. ,,Tak mi to ukaž."

Zaznamenal, že Spock znejistěl. Zřejmě takovou reakci nečekal. A ještě méně očekával, že se kapitán k němu připlazí, klekne si za něj a znenadání mu olízne ucho. Vulkánec syknul. Konce jeho uší byly velmi citlivé. Musel se hodně přemáhat, aby nezavzdychal, když Kirk začal špičku ucha žužlat.

Tak já ti mám ukázat, jak se cítím? Cítím se zvráceně a vzrušeně z toho, že mě někdo kouše do uší, z toho, že jsem poprvé v životě porušil směrnice, z toho, jak se má vnitřní bolest mísí se slastí, kterou mi dáváš...

Kirkův jazyk jej dovedl k šílenství. Přemohl jeho racionalitu. Spock chytil Kirka v pase a odhodil jej na postel. Než ten se stihnul vzpamatovat, už na něm ležel a trhal z něj oblečení. Slyšel jeho bolestná zasyknutí, když jej kousal do ramene a škrábal po zádech. O to více jej překvapilo, když Kirk prosil, aby do něj vniknul.

Vulkánec se řídil jen svými instinkty. Rozepnul si kalhoty, nasměroval svou obrovskou erekci do otvoru a napoprvé vniknul.

Kapitán zařval jako lev. Palčivá bolest se mu rozlila po těle, až mu z očí vytryskly slzy.

,,Tak co, bastarde, užíváš si to?" zavrčel mu Spock do ucha. Bude pykat za to, co mu udělal. Že rozhodl, jakým směrem se bude Spockův život ubírat.

Kirk nechtěl vypadat jako slaboch, takže bez přemýšlení vyšel na další příraz Spockovi vstříc. Vulkánec jej rozhodně nešetřil, ale Kirkův se zadek se postupně roztahoval a jeho utrpení se změnšovalo. Přistihl se, že už dokáže vnímat jazyk, který se mu mrská na ramenou, zuby, které se opakovaně zarývaly do svalů, i sakra velkou erekci, na kterou se nabodával.

Spock sáhnul pod Kirkovo tělo a začal hrubě zpracovávat jeho mužství. Kapitán se zmítal mezi stíhlým tělem a postelí, skučel jako zraněné zvíře a vysloveně si užíval, že nad ním někdo má moc. Povzbuzoval Spocka k vyšší rychlosti a ten mu milerád vyhověl.

K cíli se blížící Kirk zařval Spockovo jméno a stáhnul svaly okolo jeho erekce. Vulkánec mohutně zafuněl, napnul se a mohutně ejakuloval do lidského těla. Naposled do Kirka přirazil a současně stisknul jeho penis. Pak uslyšel, jak se Kirk s hlasitým zavrčením udělal.

Kirka šíleně pálil zadek, bolela ho ramena i záda. Na tohle ještě dlouho nezapomene, ale i tak...

,,Nebylo to fajn?" zeptal se do stropu zírajícího Spocka. Už se také svléknul a vlezl si ke Kirkovi pod deku.

Vulkánec na něj upřel čokoládový pohled a pozvednul obočí.

,,No, mě se to líbilo," pousmál se Kirk nad Spockovým údivem.

Tak on je z toho ještě nadšený, pomyslel si Spock nevěřícně. Snažil se, jak mohl, aby přiměl Kirka křičet bolestí, což se mu povedlo, ale zřejmě to nemělo úplně ten požadovaný účinek. Zřejmě by mu měl říct, co se teď o něj očekává.

,,Copak, Spocku? Jindy tak výřečný a dnes jako by jsi ztratil jazyk," bavil se dál Kirk.

,,Víš, drahý Jamesi," začal poučně Spock. ,,Tím, že jsi mě přiměl vyvrcholit, jsi se zavázal k tomu, že když se budu potřebovat sexuálně vybouřit, budeš pro mě k dispozici. Vždy, všude a dobrovolně."

Úsměv Kirkovi zmrznul na rtech.Uvědomil si, co mu teď Spock řekl. Bude s ním muset být navždy. Nejdříve se zděsil, ale pak mu došlo, že právě prožil nejlepší sex ve svém životě. A to bylo pro mladého kapitána momentálně nejdůležitější.

,,Tak to se budu těšit," přisunul se k vulkánci blíž a políbil jej na rty.

Spock se cítil poražen. Ani největší eso Jima nepřemohlo. Teď už bylo jen na něm, aby se smířil s tím, že je s Kirkem doživotně spojený. S vědomím, že flotila se rozhodně nemůže míchat do vulkánských pravidel života, políbil Jima zpět a těšil se, že už žádnou svou další erekci nebude muset řešit meditací ani studenou sprchou.


2, Citlivý přístup

10. ledna 2013 v 16:28 | Archea Majuar |  Za kamennými zdmi


A/N: Mezi uveřejněním první a druhé kapitoly uběhl více než půlrok. Nějak mi chyběla motivace k psaní, ale teď ji mám zpátky a kromě Star Treku bych chtěla pokračovat i v tomto příběhu. Možná bych vás měla odkázat na úvod, ale určitě postačí přečtení 1. kapitoly... jestli vůbec :D

Přestože se Ethan snažil, jeho výsledky v lektvarech se nezlepšovaly. Každá další hodina skončila fiaskem v podobě vybuchlého kotlíku. Profesor jej vždy bez mrknutí oka nechal zmizet, řekl Ethanovi, aby počkal, dokud ostatní neskončí a pak jej bez řečí propustil.

Mladík se celé dny pokoušel dohnat to, co v posledních letech zameškal, ale zdálo se mu to jako nadlidský úkon. Byl z toho rozladěný, ani Brian s Richem jej nedokázali povzbudit. Podle předpokladů přišla jakási změna až na začátku října.

Ethan se zrovna vracel z obědu ve Velké síni, když k němu přiběhl Brian.

,,Shání tě ředitel," oznámil mu zadýchaně.

,,Jo, díky," vzal Ethan na vědomí.

Brian se na něj zadíval a krátce chlapce objal.

,,To bude ok, brácho." usmál se na něj. ,,Přece takového borce nevyhodí ze školy. Nějak to vyřešíš."

Na Ethanových rtech se obejvil lehký náznak úsměvu. Byl moc rád, že má takového kamaráda.

,,Jasně, bude to v pohodě." pronesl už trochu veseleji černovlasý chlapec a zamířil směrem k ředitelně. O ní slýchával, že dříve se při vstupu do ní musela říkat hodně zvláštní hesla. Dnes už to nutné nebylo, stačilo jen zaklepat jako na normální dveře.

,,Vstupte," ozvalo se zpoza nich.

Ethan se ocitl v kanceláři ředitele Gombicka, mírně prošedivělého padesátníka.

,,Posaďte se," vyzval Ethana ředitel. Mladík usedl a čekal.

Po chvíli se do místnosti přiletaxoval profesor Blaire. Kývnul směrem k Ethanovi i k řediteli.

,,Tak povídejte. Máte nějaký návrh jak zlepšit studijní výsledky pana Walkera v lektvarech?" zeptal se příchozího ředitel.

,,Omluvte, prosím, že budu zcela upřímný, pane Walkere," obrátil se Blaire na mladíka, který jen pokrčil rameny. ,,Mám pocit, že pan Walker princip lektvarů pochopil špatně již v prvním ročníku. Nechápe, jak může být lektvar ovlivnět například mnžstvím přísad či jejich krájením. Dokonce nemá ani ponětí o základních dryácích. Jako jedinou cestu vidím pravidelné doučování."

Ředitel souhlasně pokýval hlavou a podíval se na Ethana.

Ten něco takového čekal. Měl sice v koutku duše strach, že jej přímo ze školy vyhodí, ale doufal ve schovívavost.

,,Nemám nic proti, pane," odpověděl na ředitelův tázavý pohled Ethan.

,,To rád slyším," usmál se ředitel. ,,Jednou týdně, profesore?"

,,Postačující," souhlasil Blaire a navrhnul Ethanovi pár variant, kdy by se soukromá výuka mohla odehrávat. Havraspárského chlapce překvapilo, že profesor by s ním trávil čas i v sobotu okolo šesté hodiny, ale právě tato doba byla pro Ethana nejvýhodnější. Nemusel se na neděli učit, mohl se klidně věnovat něčemu jinému.

,,V sobotu večer," vyslovil nakonec své přání.

,,Dohodnuto. Tak tedy zítra, pane Walkere," uzavřel rozhovor Blaire, opět kývnul směrem k řediteli a odešel.

,,Byl bych moc rád, kdyby se vám i v lektvarech začalo dařit," vyprovázel Ethana z místnosti ředitel.

,,To já taky, pane," usmál se smutně mladík, rozloučil se a vydal se do Havraspárské věže.




,,Tak jak?" vypálil na Ethana otázku Brian ihned, jakmile dorazil do společenské místnosti.

,,Každou sobotu večer mám doučování," svalil se černovlásek do křesla.

,,Spokojený?" zeptal se Rich, právě se zvedající ze židle.

,,Ale jo," usmál se Ethan a protáhnul se. ,,Nepůjdete se někdo projít?"

,,Já mířím na rande," mrknul na kamarády Rich a zmizel za portétem.

,,Šel bych, ale za chvíli mám trénink," omluvil se Brian.

,,Půjdu se na vás podívat. Jde vám to?"

,,Vcelku jo. Sice Nebelvíři mají chytače Jamese Pottera, ale jejich střelci jsou žalostní. Pokusíme se jim s Timem a Bettsy nastřílet tolik bodů, kolik bude možné, že ani kdyby chytili zlatonku, tak by nevyhráli." vyprávěl spokojeně Brian.

Ethan klidně poslouchal svého přítele. Asi nejlepšího přítele. Rich byl sice taky fajn, ale s ním si nemohl pokecat o chlapech. O famfrpálu toho sice Ethan moc nevěděl, ale za těch sedm let si osvojil alespoň základy, takže rozumněl všemu, co mu Brian cestou na hřiště povídal.

Tam se rozloučili a Ethan zamířil na tribunu. Sedělo tam další pět havraspárských stůdentů, včetně přávě příchozího Brianova partnera. Byl to sympatický kluk, ale Ethanův typ zrovna nebyl. Jeho vysoké, hrdé čelo mu přidávalo na sebevědomí, arogance z něj jen čišela.

Černovlásek obrátil pozornost na hřiště, kde se pomalu seskupovali hráči. Poté vylétli do vzduchu a začali se rozcvičovat.

,,Jak si vedli v posledních letech?"

Ethan nadskočil, jak se leknul.

,,Promiňte, nechtěl jsem vás vylekat," usmíval se profesor Blaire, který si přisedl k Ethanovi na lavici. Havraspárec se také usmál, ale pak stočil pohled zpět ke hřišti.

,,Co sem chodím, tak jsme nikdy nevyhráli. Většinou jsme skončili na třetí pozici, jen předloni se nám povedlo na poslední chvíli přehrát Nebelvír. Ten se jinak pral o vítězství vždy se Zmijozelem. Mrzimor tradičně bývá poslední." oznámil Ethan a pozoroval Briana, jak se řítí směrem k obručím.

,,To mají Zmijozel a Nebelvír o tolik lepší týmy?" zajímalo profesora. ,,Chci se podívat na tréninky všech družstev, než bude první zápas."

,,Asi," pokrčil Ethan rameny. ,,Nebelvíři mají skvělého chytače, Zmijozelové agresivní taktiku, takže po zápase s nimi je polovina našich hráčů zralá na pobyt na ošetřovně. Ale slyšel jsem, že to bývalo horší. Naše družstvo by podle Briana mělo sázet na střelce, ale ani odrážeče nemáme špatné."

Když profesor dlouho nic neříkal, osmělil se Ethan k otázce.

,,Vy jste někdy hrál famfrpál?"

,,Chvíli jsem byl odrážečem, ale naštěstí se pak objevil lepší hráč a já mohl tým opustit. Moc mě to nebavilo, ale pro tým jsem to udělal." odpověděl ochotně Blaire. ,,A vy?"

,,S koštětem umím akorát zamést smetí," odfrkl si Ethan. ,,Snad i lektvary mi jdou lépe, než létání."

,,Tomu se těžko věří," ozvalo se pobaveně.

Ethan si v tu chvíli nebyl jist, jestli slyšel dobře. Jeho profesor si z něj utahoval. Tak to jsem nečekal, pomyslel si mladík. Necítil se dotčen, rád si dělal legraci sám ze sebe a ani mu nevadilo, když si ostatní dělali srandu z něj. Horší bylo, že nevěděl, jak a jestli to vůbec může Blaireovi vrátit.

,,Ty jsi Brianův kamarád?" uslyšel náhle Ethan za sebou. Otočil se a spatřil Brianova přítele.

,,Jo, Ethan Walker," podal klukovi se zeleným přelivem ruku.

,,Noel Fehily," usmál se mírně mladík, ale vypadal poněkud neklidně. ,,Můžu se tě na něco zeptat?"

,,Samozřejmě." řekl Ethan a divil se, proč se mladík tak ošívá. Před chvíli ještě působil sebejistě, jakoby mu patřily celé Bradavice a teď...

,,Víš já, chodím s Brianem, mám ho rád, ale on tráví dost času i s tebou..." odmlčel se na chvíli zelenovlásek. ,,Nelezu ti do zelí, že ne?"

Ethan zůstal na kluka chvíli koukat, jakoby nechápal, na co se ho ptá. Ještě se mu nestalo, že by mu někdo položil takovou otázku.

,,Ne, jsme jen kamarádi," usmál se nakonec Walker a pobaveně sledoval, jak se Noelovi ulevilo.

,,Tak fajn, měj se," kývl spokojeně Brianův přítel a šel si sednout zpět na lavičku, kam se dříve usadil.

Ethan se znovu zaměřil na famfrpálový trénink, ale za moment na sobě ucítil pohled muže, sedícího vedle něj. Obrátil k němu své oči a tázavě pozvedl obočí. Světle zelené hloubky mu pozornost oplácely, ale po chvíli se zadívaly na hřiště.

,,Měl bych už jít," oznámil Blaire Ethanovi, který vzal jeho slova kývnutím na vědomí. ,,Užijte si zbytek dne."

Ethan pozoroval vzdalující se záda svého nového profesora a přemýšlel, zda onen pohled měl něco společného s tím, že se Blaire právě dozvěděl o jeho sexuální orientaci.

Bed of Silence 5. část

9. ledna 2013 v 18:24 | Archea Majuar |  Bed of Silence

Bed of Silence
Autor: Tira Nog (aka Rosemary)
Překlad: Archea Majuar
Prostředí: Star Trek (TOS)
Pár: James T. Kirk/Spock
Rating: + 18

A/N: Ač se to z počátku nezdá, čeká nás zlomová, ale také předposlední kapitola :)

S potlačováným smíchem sladkému pokušení podlehl. Tiskl ústa k cizincovým rtům, v lehké flirtu okusoval spodní ret. Přesunul ruce na jeho záda, chtěl jej pevně obejmout, ale když pod prsty ucítil obvazy, provinile je stáhnul zpět. Musel dávat pozor na rány. Kirk se převalil tak, že teď leželi oba na boku, ruce položil na útlý pas. Pak je přesunul na měkké hýždě, jejich jemnost byla příjemná. Kirk si vzpomněl, jak jej horká kůže přiváděla k šílenství, když byl jeho penis hluboko pohřben uvnitř těla. Vzrušen tou vzpomínkou, přitáhnul cizincova bedra blíže k sobě.

Vždy ohleduplný ke Kirkovým potřebám, se cizinec prohnul proti němu. Jejich penisy se srazily v návalu rozkoše. Kirkova ruka putovala přes zadek k temné trhlině mezi hýžděmi. S pomalostí, která doháněla jeho partnera k šílenství, oblast prozkoumával. Pohladil vstup do těla, svaly se pod dotekem zachvěly. Plynule zasunoval prst dovnitř, kde jej svaly přečovitě stáhly a celé milencovo tělo se otřáslo.

Kirk ukončil jazykový průzkum slaských úst.

Záchvěv? Nemohl tomu Kirk uvěřit. Opravdu, atletické tělo se pořád lehce třáslo. Takovou reakci u něj neznal. Jeho cizinec na skutečně reagoval!

Povzbuzený Kirk v pravidelném rytmu pohyboval boky, žasl nad svou rostoucí euforií.

Pod Kirkovou péčí se stvoření třáslo stále víc. Vnímal, jak se na něj tiskne, ostré nehty zatíná do jeho zad. Kirk měl podivný pocit, že jej ruce chtějí od sebe odstrčit, ale chybí jim vůle. Aby zabránil konfliktu, laskal jej dál ve snaze ho uklidnit.

Vnitřní válka rozporuplných pocitů byla obtížná, ale když Kirk je krásný... Racionálně smýšlející tvor byl zranen vlastním tělem, které nevzdory mysli reagovalo na doteky. Zděšený Vulkánec Spock musel přiznat, že nad ním zvítězily pudy. Logika, jeho jediná zbraň proti realitě, se utopila v písku ztracených snů a také vzrušení z jeho pevní erekce. Bezmocně se zmítal v horečce, proudící tělem, pevně se držel svého mučitele a doufal v jeho něžnost.

Kirk pozoroval cizincův boj. Obával se, aby v něm nezvítězil rozum na úkor přírody a jeho přítel by přestal doteky vítat. Pak ucítil, jak se napůl ztvrdlý orgán zvětšuje proti jeho a Kirk věděl, že vyhrál. Stále jej hladil, převalil se na záda a vychutnával si triumf. Ten tvor, uvězněný v jeho náručí, byl tou nejkrásnější odměnou, jako kdy byl oceněn... a taky jedinou, která mu za to stála.

Kirkova ruka vzklouzkla mezi jejich těla, zkusmo pohladila pevný orgán. Ostré, bolestné nadechnutí přitáhlo Kirkovu pozornost od smaragdového objektu v jeho ruce.

Cizincova víčka byla semknutá, tvář strnulá strachem. Políbil vlhké, otevřené rty a zachytil horký dech, jenž přes ně utíkal ven. Kirka překvapilo, že i měkké rty se mocně třásly.

Jak může mít sex tak zdrcující účinky na odolného prostituta? Neměl by, pokud... pokud to již dříve zažil.

Náhle Kirk zauvažoval, jak dlouho už je jeho milenec tady.

Pokud mu to zotročení odepřelo a tohle byla skutečně jeho první erekce, tak musel být opravdu hodně mladý, když ho... pasák dostal do rukou.

Poslední myšlenka mu pomohla se uklidnit a zpomalit tempo. Nemohl si dovolit cokoliv uspěchat.

Jemně prohloubil jejich polibek, snažil se vyjádřit důvěru. Když chvění zmizelo, sjel pomalu rty na krk a na hrudník. Tmavé chloupky jej lechtaly na obličeji, přesto brzy přiměl měděné bradavky ztvrdnout. Špičkou nosu dráždil kostnatou hruď, vypadalo to jako hra na xylofon, která měla uspokojivé výsledky. Jeho přítel se uvolňoval a znatělně na laskání reagoval. Kirk měl pocit, že jej cizinec nevědomky nutí, aby mu přinesl potěšení

Konečnou na jeho cestě dolů se stala erekce. Vzrušený penis hladověl po doteku, který mu Kirk ochotně dal. Třesoucíma rukama pevně stisknul, lehce přejel prstem přes varlata. Jeho ruce se mu zdály příliš těžkopádné a nevhodné pro jemnou manipulaci. Z vlastních zkušeností věděl, že rty a jazyk jsou mnohem příjemnější. Proto je nadšeně použil.

Kirkův jazyk vyrazil na průzkum, zvědavě slízával kapky stékající ze špičky, jako by to byl lahodný nektar. Bodnulo jej mírné zklamání, když zjistil, že chutná odlišně než jeho vlastní sperma.

Na dotek jazyka stvoření zasténalo. Ten příjemný hlas chtěl Kirk slyšet promluvit.

S pocitem radosti se Kirk pokoušet pohltit planoucí orgán, ale narazil na potíž s velikostí. Spokojil se se sáním vrchní části, zbytek hladil nenasytnýma rukama. Vyvinul neuspěchaný, podivně povědomý rytmus. Kirk měl dojem, že tohle už dělal mnohokrát, jak mu to bylo známé. Instinktivně cítil, že cíl je na dosah.

Sál ještě mohutněji, ale jeho společníka sebou divoce trhnul, chtěl ho setřást. Člověk chytil cizince za boky, aby jej udržel na místě. Nejspíše si otrok v panice uvědomil, co se Kirk chytá udělat. Bojoval dál.

Ignoroval všechno kromě ohnivé vášně, věnoval pozornost jen udržení těla pod sebou. Byl si vědom neobvyklé síly, jíž cizinec disponoval. Nikdy nezapomene na lehkost, s jakou byl dohozen přes celou místnost v tu noc, kdy se jej Gary pokusil zabít. Určitě by se ubránil i dnes, ale Kirk pochyboval, že tak učiní.

Postupem odpor slábl. Boky zůstaly ležet, když byl tvrdý orgán vsunut ještě hlouběji do horkých, lidských úst.

,,Ne, prosím... ne," chraplavý šepot byl zastaven slastnou křečí.

Kirk, odzbrojen chováním svého partnera, vyvrcholil také. Sotva registroval promluvená slova, stejně jako vesmír kolem nich. Svíral cizincovy štíhlé boky a snažil se spolknout tekutinu, jež mu tryskala do krku. Ukojeně nechal penis, aby mu vyklouznul z úst.

Kirk se podíval společníkovu tvář. Omráčeně zíral na proudy stříbrných slz, jež opuštěly zavřené oči. Tělo se chvělo tichým pláčem.

Zmatený Kirk si lehnul. Cizinec sebou trhnul, když se dotknul jeho ramene. Minutku jej hladil, ale po chvíli už držel přítele v náručí.

,,To je v pořádku, nic se neděje... neplač..."

,,Všechno je v pořádku?" zachraptěl hlas s nádechem hysterie.

,,Ty mluvíš!" zakoktal Kirk. Jeho zjištění ale jen zvětšilo cizincovo utrpení.

,,Dříve... nebyl... důvod... Teď... jsem... všechny... zradil..." Pláč už nebyl tichý, nýbrž hlasitý a naříkavý jako pláč bitého dítěte.

Kirk držel cizinec pevně v objetí, pohyboval se v ustáleném, houpavém rytmu. Slzy postupně začaly usychat, dýchání se uklidnilo, ale Kirk jej stále nechtěl pustit.

,,Jak se jmenuješ?" zeptal se, ale připadal si hloupě, když pokládal takovou otázku až po té, co si byli takto blízcí.

Dlouhé mlčení předcházelo odpovědi. Během něj si byl Kirk jistý, že slyší srdeční tep svého partnera i chaotické myšlenky, jež mu byly ve stanu ozvěnou.

,,Spock," zněla váhavá odpověď. Téměř se zdálo, že se cizinec bojí, jak bude jeho odpověď přijata.

Kirk slovo zopakoval, líbil se mu zvuk jména.

,,Sluší ti."

Ve stanu znovu zavládlo ticho. Pro Kirka bylo myšlení příliš namáhavé, takže nervózní klid přerušil: ,,Odkud jsi, Spocku? Ještě nikdy jsem neviděl bytost, jakou jsi ty."

,,Můj domov se nazývá..." odmlčel se. Málem řekl jméno planety v rodném jazyce, ale rozhodl se, že pro člověka postačí: ,,Vulkán."



Již brzy: Staronová povídka... No, uvidíte sami :)

Síla emocí

3. ledna 2013 v 19:57 | Archea Majuar
Síla emocí

Prostředí: Star Trek

Pár: James T. Kirk/Spock

Rating: + 12


A/N: Další povídka je na světě, opět jen taková lehoučká slaďárna. Možná moje výtvory působí všechny stejně, ale nemůžu si pomoct. Tenhle styl vyhledávám, tak se ho snažím i psát :)

Měl jsem po službě. Odebral jsem se do své kajuty, kde jsem se zamyšleně posadil na židli. Dovolil jsem si mírně popustit uzdu svým dobře tajeným emocím a začal se jimi probírat. Během posledních dnů jsem se cítil nesmírně šťastně. Ovšem díky sporám. Od chvíle, kdy přestaly účinkovat, se vrátil můj vnitřní klid, ale poněkud udiveně jsem si uvědomil, že pocit štěstí se úplně nevytratil. Vždyť jsem svou životní... lásku... nejspíše navždy ztratil. Přesto necítím žádnou velkou lítost.

Byl jsem ze sebe zmatený. Na planetě jsem byl naprosto spokojený, ale neměl jsem ten pocit domova jako tady. Nenajvýše zvláštní. Zadumaně jsem položil ruce na stůl, pomalu jimi přejížděl po chladné ploše a nechával svou mysl, aby byla nelogicky zaplavena city.

Asi by se očekávalo, že se mi po Leile bude stýskat, ale žádný stesk necítím. Nechápal jsem to. Myslel jsem si, že ji miluji, ale podle pozemšťanů, by láska nikdy neměla vyprchat takto rychle.

Potřásl jsem hlavou. Tohle pitvání bylo nepodstatné, jen mě zdržovalo od odpočinku, který mi Kapitán nařídil. Ano, Kapitán. Jim pro mne opět riskoval svůj život. Musel jsem obdivovat jeho odvahu, pramenící z tak nelogického důvodu pro Vulkánce, jakým bylo přátelství. Kdyby to udělal Kirk z loajality nebo povinnosti, pochopil bych to. Ale přátelství? Vždyť ani nevím, co přesně by to mělo pro nás oba znamenat. Já jsem Vulkánec, on člověk, očekáváme totéž?

Opřel jsem se zády o opěradlo, ruce složil za hlavou. Zadíval jsem se na šedivý, ničím zajímavý strop kajuty. Zavřel jsem oči. Přátelství... K čemu je dobré? Vázat se k člověku, kterého můžeme ve vteřině ztratit je iracionální, tak proč to lidé dělají? Proč se k sobě tak poutají?

,,Spocku, tady Kirk," uslyšel jsem z intercomu.

Zaujal jsem svou předešlou polohu a opět se shrbil nad stolem.

,,Tady Spock, co se děje, Kapitáne?"

,,Mohu vstoupit?"

,,Zajisté, pane."

Nenapadalo mě nic, co by po mě mohl chtít. Kdyby se loď řítila do nějaké katastrofy, tak by zavolal, ať přijdu okamžitě na můstek. Snad se to brzy dozvím.

Kapitán vešel do mé kajuty a okamžitě s frknutím vydechl. Postavil jsem se, lehce se pousmál, ale nic jsem neudělal. Kdyby mu byla vysoká teplota nepříjemná, tak by mě o snížení požádal, popřípadě bychom se přesunuli jinam. Jim se ovšem nezdál, že by měl některou z variant v úmyslu. Vypadal poněkud rozpačitě. To mi bylo divné. Kapitán se takto tvářil naposledy před pěti měsíci a třemi dny. Vůbec mu to nebylo podobné a zřejmě má tedy na srdci něco skutečně závažného.

,,Spocku, vím, že jsem vám nařídil odpočívat, ale potřebuji si promluvit," promluvil Jim a nervózně si poklepával prsty o stehna. Pozvedl jsem obočí, kývnul jsem směrem k židli za stolem a sám se posadil naproti. Kapitán se rovněž usadil.

Pak tiše zazíral na stůl.

,,Kapitáne, jste si jistý, že chcete mluvit právě se mnou? Vypadáte rozrušeně a s emocemi by vám určitě lépe pomohl doktor McCoy," řekl jsem mu svůj názor.

,,Jsem si jistý, Spocku, ale je to pro mě těžké, tak mlčte a buďte potichu," štěkl po mně podrážděně Jim.

Musel se nacházet v citovém rozpoložení. Z míry mě ani tak nevyvedl náhlý výbuch vzteku, Jim byl velmi temperamentní povahy a tohle se mu občas stávalo, zvykl jsem si, ale ta značná touha po mém mlčení, byla zvláštní. Vždy chtěl znát můj názor a náhle jej odmítal. Kdybych neměl opět své city pod kontrolou, možná bych se urazil. Ale teď by na to stejně nebyla vhodná chvíle. Jima očividně něco trápilo a i přes mou hradbu, jež jsem si okolo srdce vystavěl, pronikla starost.

Byla irelevantní, kapitán se o sebe uměl postarat sám. Tak proč mě pohled na to, jak tady sklíčeně sedí, tolik bolí? Hmm, bolest. Tu taky umím velmi dobře zvládat, ale tahle je jiná. Rozechvívá tělo v úplně jiných dimenzích než ta běžná. A je také nebezpečnější, protože ji prostě nejsem schopen odsunout do pozadí.

,,Spocku..." vytrhl mne z myšlenek kapitán. ,,Já vím, že jste nebral vážně nic z toho, co jsem vám řekl v transportní místnosti. Ale nechci riskovat naše přátelství, takže vám to raději vysvětlím." podíval se mi Jim do očí.

Ta intenzivní prosba v nich mě hluboce zasáhla. Silný kapitán James T. Kirk mi tím pohledem otevřel své srdce, mohl jsem vidět, jak trpí. Bolest na mě stále více útočila toužil jsem se jí zbavit stejně tak, jako Jimovi pomoci. Ale jak?

,,Potřeboval jsem vás vytočit, v tu chvíli účel světil prostředky, ale tímhle se nehodlám hájit. Neměl jsem žádné právo na vás útočit slovy míšenec, zdechlina paměťových bloků a už vůbec ne vás posílat do cirkusu." smutné ušklíbnutí se mihlo na jeho tváři.

Povzdechl si. Viděl jsem, jak se přemáhá. Pokračování jej stálo hodně sil.

,,Ale hlavně bych chtěl vzít zpět to, že jste prolhaný, neloajální a nečestný, protože opaky těchto slov jsou vlastnosti, kterých si na vás velmi cením." vpíjel se očima do mých.

Polknul jsem. Jeho vyznání mnou pohnulo. Cítil jsem k Jimovi velkou náklonnost, ale nikdy jsem mu o tom neřekl. Podle něj jsem skutečně čestný a věrný. Jen kdyby dodal...

,,A samozřejmě vaše logika je nepostradatelná."

Vlna emocí se ve mně zvedla. Zíral jsem nevěřícně na Jima, téměř jsem nemrkal. Větší pocty se totiž Vulkánci nemůže dostat.

,,Spocku," oslovil mě opět Jim. ,,moc usiluji o to, aby tato událost neměla dopad na naše přátelství. Znamenáte pro mě hodně, nechci vás ztratit."

Zavřel jsem oči. Nemohl jsem snést tu naléhavost v oříškových hloubkách, které na mě visely. Neznal jsem ten pocit, že mě člověk potřebuje jinak než jako prvního důstojníka. Jim potřebuje přítele, potřebuje mou podporu a blízkost. Jsem vůbec schopen něco takového dát? Vulkánci nejsou zrozeni pro city, nýbrž pro logiku.

Ale vždyť se tady už půlhodiny trápíš nad bolestí svého přítele, ozval se doposud mlčenlivý hlas v mé hlavě.

Musel jsem mu dát zapravdu. Ať už je přátelství jakkoliv iracionální, musím ho Jimovi poskytnout. Ne z povinnosti, ale z úcty k němu. Zaslouží si ho, a ať už to pro mne bude znamenat cokoliv, vyrovnám se s tím. Kvůli Jimovi.

Ucítil jsem dotek na své ruce, položené na stole. To gesto mi vyrazilo dech. Nebyl jsem na doteky zvyklý a nečekal jsem, jak v tuto chvíli může být kontakt rozechvívající. Část mě byla zhnusená mou reakcí, ale křehkost okamžiku jsem rozbít nehodlal. Neměl jsem potuchy, co dělat, abych se naprosto nepoddal emocím, ale zároveň jsem nechtěl ranit Jima. Přemýšlel jsem na plné obrátky, ovšem citům se čekat nechtělo.

Bez rozmyslů jsem se znovu podíval na Jima. Obrátil jsem svou položenou ruku a pevně stisknul tu Jimovu. Síla, kterou jsem z toho spojení cítil, byla neuvěřitelná. Všechno, co mělo být řečeno, bylo vyjádřeno v tom jednom doteku.

Viděl jsem, jak si Jim skousnul spodní ret. V jeho očích vířily emoce, které jsem neznal. No, možná znal, ale nevěnoval jsem jim pozornost. Uchvácen pohledem do oříškových hloubek, jsem se naklonil blíže nad stůl, těsně k našim rukám, které se stále nehodlaly pustit. Klouby mi zbělaly, ale bylo mi to jedno. Právě teď byla část mé duše pohlcena krásou Jimových očí, tu druhou jsem potlačil. Nikdy jsem nepomyslel na to, že budu muset svou vulkánskou polovičku odsunout. Neudělal bych to kvůli nikomu kromě Jima.

Došlo mi, jak vyjímečný pro mě tenhle člověk je. Už nepotkám nikoho jako on. Nikoho, kdo mě akceptuje jaký jsem, nesnaží se mě bezhlavě změnit.

Všimnul jsem si, že se Jimova tvář přiblížila k mé. Také se naklonil nad naše ruce. Tu druhou právě zvedal k mé hlavě. Možná bych se jí zabýval více, kdybych stále nezíral svému příteli do očí. Ucítil jsem měkký dotek na svém zátylku, který postupně sílil a tlačil mě ještě blíže k Jimovi. Nebránil jsem se, ani jsem nemohl.

Naše čela se setkala. Téměř jsem mohl cítit, jak se mé oči vpíjejí do jeho a naopak. Z té oříškové nádhery se mi zatočila hlava a možná bych ztratil rovnováhu, kdybych nepohnul druhou rukou a nechytnul Jima za zátylek stejně jako on mě.

Jeho dech mě šimral na tváři a uvědomil jsem si, že i já dýchám ústy, nevěda proč. Ve spojených rukou řádil třas, křečovitě jsme se drželi jeden druhého. Podivnost chvíle vzbouřila všechny dlouho potlačované emoce, podruhé během pár dní jsem se cítil volný. Ale teď to byla jiná volnost. Tahle mě svazovala. Možná bolestně, ovšem i přesto jsem si byl vědom příjemného tepla, které se rozvíjelo v mé spoutané hrudi. Byl jsem zbaven vulkánské nadvlády nad mou myslí.

,,Polib mě," zašeptal mi náhle Jim do tváře. Šokovaně jsem pozvedl obočí. Asi bych o tom nikdy neuvažoval, kdyby mnou šířící se teplo, ve chvíli vyslovení těchto slov, neexplodovalo. Ostrý, svíravý pocit projel celým mým tělem a porazil veškerou, stále mírně vzdorující racionalitu.

Natočil jsem hlavu a setkal se rty s těmi Jimovými. Jeho ruka opustila můj zátylek a přesunula se na mou tvář. Jim mě jemně hladil palcem po líci, zatímco jeho rty přejížděly po mých. Důvěrnost toho gesta posílala elektrizující výboje, které stále zesilovaly mé city, které jsem k Jimovi choval. Měl jsem pocit, že k němu samým... přátelstvím?... puknu.

Jimovy rty mě opustily, ale na mých ústech stále dozníval jejich dotek. Byl jsem zmatený, polibky podle mých informací nespadaly pod pojem přátelství, ale co to pak k Jimovi cítím?

,,Jime?" pronesl jsem rozechvělým hlasem, který jsem nepoznával.

,,Ano," vydechl můj přítel, na rtech mu pohrával lehký úsměv. Šťastný úsměv.

,,Tohle pro tebe znamená přátelství?" zeptal jsem se. Jako přátelé se budeme dotýkat, mít tváře blízko sebe i přikládat svá ústa k sobě? Jestli z toho Jim bude mít radost, pak to budu dělat dobrovolně. A docela rád.

,,Ne, milý Spocku," políbil mě Jim znovu a pak zašeptal: ,,Tohle pro mě znamená lásku."

Příště: pátá část Bed of Silence