Prosinec 2012

Bed of Silence 4. část

30. prosince 2012 v 16:44 | Archea Majuar |  Bed of Silence

Bed of Silence
Autor: Tira Nog (aka Rosemary)
Překlad: Archea Majuar
Prostředí: Star Trek (TOS)
Pár: James T. Kirk/Spock
Rating: + 18

A/N: Již dnes vám popřeji vše nejlepší do nového roku 2013 a snad pro vás i pro mne bude šťastný. Žijte dlouho a blaze :)

Mocný pocit zmizel, ale Kirk jej stále okrajově vnímal. Byl pod kontrolou svého přítele, přišlo mu to přirozené. Nevadilo mu obrácení rolí, i kdyby měl být bezmocný. Nepřítomně přemýšlel, jestli by si ho cizinec vzal tady, na studené, kamenné podlaze. A kdyby Kirk nechtěl... stejně by neměl šanci odmítnout. Cítil se v bezpečí, uvězněn dychtivými rty. Bylo mu teplo, byl chráněný, milovaný... zatočila se mu hlava. Kirk poznal, že jeho smysly se začínaly bouřit.

Najednou polibek skončil.

Kirk zalapal po dechu, šokován tím, jak naléhavě jej potřeboval. Dvě ruce jej popadly za boky. Jen jej držely na zemi, nechtěly si jej podrobit. Vášeň zmizela.

,,Co se děje?" zeptal se Kirk, přijímající svou pozici. Ale důvod, proč byl tlačen na zem, mu zůstal utajen. Výrazné oči měly ostražitý a netypicky i vystrašený.výraz. Z postele přišel sten.

Mitchell? Ale on je mrtvý...

Nyní mu cizinec pomohl k Mitchellovu tělu, ale zjistil to, co už věděl. Vrah žil, což jim zkomplikovalo situaci.

Kirk sebral phaser a zamyšleně se díval na muže v bezvědomí. Tak Gary se jej pokusil zabít. Podvědomě se jeho prst zaškubal směrem ke spoušti. Ale Kirk to kupodivu udělat nechtěl. Soud bude Garyho zkázou, nikoliv pomsta.

,,Budu jej muset vzít zpět do paláce." řekl Kirk trpce. Hnědé oči se na něj překvapeně podívaly. Neříkaly mu snad, že je slabý?

Kirk se oblékl tak rychle, jak jen mu houpající se stan dovolil. Pak použil intercom k upozornění majitele a policie. Než dorazili, posadil se na postel k tichému společníkovi, který z postele sledoval každý Kirkův pohyb.

,,Dlužím ti za svůj život. Nezapomenu na to." slíbil Kirk a rozpačitě se odmlčel. Chtěl mu to říct... povědět slova, která od dětství neslyšel ani neřekl. Venku se ozvali policisté.

,,Zítra se vrátím, ano?" hladil měkkou tvář, dokud nepřikývla.

Neodolal a rychle cizince políbil. Pak odešel ze stanu, aby se vypořádal s policijí a otravným žvatláním majitele bordelu.

*~*~*

Příští den nemohl Kirk svůj slib dodržet. Soudní řízení jej totálně zahltilo. Jak se dalo očekávat, císař rozhodl v jeho prospěch a okamžitě Garyho Mitchella odsoudil. Atentáty nebyly v říši tolerovány. V hlubokém vesmíru, kde by možná jejich přátelství něco znamenalo, by bylo možné pro svého bývalého přítele vymoci menší trest či mu dokonce odpustit, ale na Zemi ne. Vražda je nejhorší přečin, ihned trestán smrtí.

Dvacet sedm hodin od neúspěšného pokusu o zabití byl Gary Mitchell veřejně popraven.

S bolavým srdcem Kirk sledoval císařský dvůr, nacpaný k prasknutí. Tohle je cena za jeden zlatý proužek a stříbrnou kosmickou loď? Byl jedním z mála lidí v galaxii, kterému věřil. Těžká, ohromující daň. Kirk věděl, že se časem bude zvětšovat. Zapochyboval, jestli udělal dobře, když nabídku přijal, ale... vlastně neměl na vybranou.

Když poslední část z jeho bývalého přítele byla odstřelena do vesmíru, přicházeli mu lidé gratulovat k jeho přežití. Poté se Kirk vrátil do svých pokojů. Pokušení, zůstat navždy zde, bylo velké. Potřeboval vstřebat události posledních dnů. Osamotě mohl... co mohl? Gary Mitchell se jej pokusil zabít a bezejmenný společník mu zachránil život. Smutek ze ztráty Garyho by neměl ovlivnit jeho chování, jen by tím ublížil svému špičato-ušatému příteli.

Rozhodnut změnil uniformu a vydal se do bordelu.

*~*~*

,,Pane, prosím vás, buďte rozumný. Za poslední tři týdny jste si na něj vytvořil monopol. Je o něj velký zájem. I ostatní zákazníci mají právo okusit jeho služby. Nemohl byste si vybrat někoho jiného?

Mladého kapitána jeho problémy nezajímaly. Možná by na něj mohl jít jiného úhlu... Pokud mu kapitán nevyhoví, tak využiji jeho náklonosti s otrokovi, vzpomněl si majitel na situaci, kdy viděl Kirka přerušovat polibek s tím zvířetem. Ano, byla tam něha. Mohlo by to fungovat a když k tomu přidám trochu pravdy...

,,Není ve stavu, aby vám poskytnul potěšení. Poslední zákazník jej zanechal poněkud... unaveného. Měl by si odpočinout, než jej pronajmu někomu jinému."

,,Právě jste mi řekl, že ho chcete pronajmout jinému člověku," přerušil jej Kirk. Očima mrknul k posteli ve stanu. Byla netypicky opuštěná. Za celtou slyšel šplouchání vody. Věděl, že touhle dobou se jeho přítel obvykle koupal, ale přesto byla majitelova slova znepokojující. Nějaká pravda se v tom škřípavém hlase nacházela.

,,Dohodneme se," řekl Kirk spiklenecky. ,,Přiveďte mi ho, chci jej vidět. Pokud si i pak budete jistý, že mě nebude schopen potěšit, odejdu. Ale když zjistíte, že je naprosto zdravý, tak vám za jeho služby zaplatím dvojnásobek," usmál se Kirk přívětivě na majitele.

O pět minut později mohl vstoupit do stanu. Sluha, který Kirkovi pomáhal se svlékáním, se přesunul k počítači a stisknul několik tlačítek.

Potom si Kirk všimnul dvou zlatých řetězů. Ležely nehybně na podlaze, sahaly od čela postele až ke dveřím, vedoucím na toaletu. Ty se otevřely a cizinec vešel, bez známek netrpělivosti se pomalým krokem dostal k posteli.

Nikdy bez řetězů, pomyslel si Kirk vztekle. Jak to mohl vydržet?

,,Je přijatelný?" zeptal se úzkostlivě majitel. Vidina dvojnásobné sumy pro něj byla příliš lákavá. I přes jeho hloupost, si dokázal spočítat, jak je to výhodné a asi by se musel sám nakopat, kdyby takovou příležitost nevyužil.

,,Ano," studoval Kirk pečlivě cizincovu tvář. Něco bylo špatně. Hnědé oči jiskřily radostně na pozdrav, ale zbytek těla vypadal neobyčejně ztuhle.

Kirk majiteli zaplatil a poslal ho pryč. Sluha ještě chvíli skládal Kirkovo oblečení, ale pak vypadnul také. Kirk už dávno zjistil, že nejrychlejší způsob, jak se chlapce zbavit, bylo nechat ho dodělat svou práci.

,,Ahoj, nevypadáš moc dobře," zašeptal Kirk. Cizinec byl ještě mokrý, nekontrolovaně se třásl. Copak tady nemají ručníky?

Člověk se posadil vedle něj a rozevřel ruce. Společník se k němu bez zaváhání přitisknul.

,,Stýskalo se mi," přiznal se Kirk. Políbil měkké rty, ještě pevněji sevřel vlhká záda. Každý sval v cizincově těle se stáhnul. ,,Co se děje?"

Kirk se odtáhnul a podíval se na své ruce. Byly mokré od vody, ale na určitých místech našel zelenou, lepkavou tekutinu. Zelenou?

,,Otoč se," nařídil Kirk jemně.

Tvor jeho rozkaz splnil. Ale hodně neochotně, pomyslel si Kirk.

Zadrhl se mu dech v hrdle, když spatřil cizincova záda. Bílá kůže byla poznamenána strašlivě vyhlížejícími, hlubokými ranami. Ze všech osmi vytékala tmavě zelaná kapalina... krev?

Omráčený Kirk znechuceně zíral. Rány nebyly od biče... spíše od žiletek nebo... talonských drápů. Císař?! Nemohli ho dát napospas Skorrovi?!

Kirk se otřásl při pomyšlená na svého milence, kterak je vydán na milost jednomu z císařových bojovníků, kteří berou bezbranné maso jako výzvu pro své drápy...

Tělo se mu třáslo potlačovaným vztekem. Zuřil nad netvorem, jenž spáchal tak ohavný čin, zuřil nad sebou, že porušil svůj slib a poskytnul sadistovi příležitost. Proč se jen nevrátil dřív? Proč?

Tvor se otočil, aby se na něj podíval. Kikr nemohl přehlédnout důvěru v hnědých očích. Jen na zlomek vteřiny odvrátil zrak a všimnul si ošklivé modřiny pod pravý uchem.

Kirk se znechuceně postavil a udělal krok směrem k oblečení. Bude potřebovat obvaz a...

Dlaň mu sevřela ruku, nehty se bolestivě zaryly do kůže. Překvapený Kirk se obrátil a pohlédl dolů. Cizincovy oči se setkaly s jeho, prosily.

Kirk zmateně klesl na kolena vedle postele

,,Co se děje?"

Muž jej objal kolem krku a snažil se oba dostat zpět na lůžko. Kirk věděl, proč to dělá. Bál se, že odchází.

,,Pššš... prosím, uklidni se. Nikam nejdu. Jen jsem chtěl použít košili, abych mohl dostat vodu a krev z tvých zad. Víš, že bych tě takto nenechal."

Sevření se váhavě uvolnilo. Tvor zahanbeně sklonil hlavu.

Kirk jej povzbudivě poplácal po rameni a pak se pustil do práce. Nejprve rozložil košili a rozthal ji na několik dlouhých, tenkých pásů, kterými chtěl přikrýt rány chvějícího se přítele. Když byl hotov, rozhlédl se, čím by mohl obvazy stáhnout. Saténové povlečení bylo sice sexy, ale nepoužitelné. Jeho oči vystoupaly k směšným provázkům, vysícím ze stropu stanu. Alespoň projednou budou k něčemu dobré.

S vítězoslavným pocitem se Kirk vrátil do postele, v ruce třímaje cancoury. Hodil je k obvazům a lehl si vedle nich na záda.

,,Vše připraveno." Přítel se však nepohnul, jen rozpačitě koukal. ,,Pojď sem."

Jemný příkaz jej přiměl k pohybu. Kirk cizince nasměroval tak, aby se položil na něj. Lehce přiložil zbytky košile k ranám, otřásl se, když si vzpomněl na z jejich hloubku. Uplynulo několik minut, než se mohl opět pohnout. Hněv v něm doslova vířil.

Zavřel oči a snažil se vztek v sobě pohřbít. Nejraději by zabil toho bastarda, který jeho společníka zranil. Roztržitě si uvědomil, jak se ruka sune k jeho penisu a proubouzí jej k životu.

,,Co si myslíš, že děláš?" dožadoval se Kirk vysvětlení. ,,Přestaň a odpočiň si."

S užaslým výrazem cizinec ustoupil. Evidentně ještě nezažil, že mu někdo něco poskytnul, aniž by chtěl protislužbu.

Kirk se snažil zůstat v klidu, zatímco jeho tichý přítel upadl do spánku a udělal si z něj pohodlný polštář. Teplý dech na nahé hrudi byl velmi uklidňujícím. Podíval se na lesklé, ebenově černé vlasy a ignoroval špičku ucha, která se mu bolestivě zarývala do kůže. Kirk si stále opakoval, že zranění nejsou trvalá, že se nazhojí, ale jistý si nebyl. Ne v říši, ne v bordelu.

Jistě, protnttokrát se zhojí, ale co příště? Jak ho předtím mohu ochránit?

Složitost situace byla zastrašující. Čím více o tom přemýšlel, tím více se utvrzoval v tom, že její vyřešení není možné. Ale věděl, že ho najít musí. Frustrací zavřel oči a usnul.

Když se probudil, zjistil, že jej tmavé oči pozorují, tichý obdiv a radost z blízkosti v nich. Jak skličující...

,,Jak se cítíš?"

Ruka mu bezostyšně odhodila vlasy z očí.

,,Vypadáš lépe," řekl Kirk, jelikož cizincova tvář již nabyla zdravější barvy. Opravdu, jeho přítel doslova zářil skvělým zdravím... anebo něčím jiným. Něčím pro Kirka nesmírně přitažlivým.

Sklonil se k polibku, ale na poslední chvíli se prudce odtáhnul. Bude hodný mladý kapitán a nechá svého přítele ještě odpočívat. Kdyby nebyla situace tak tíživá, vyznělo by to vtipně. Zklamaně se zadíval na plátěnou střechu.

Těžké teplo se na něm mírně zavrtělo. Pár zvědavých očí se s napnutým pohledem díval na Kirka. Rty se přiblížily, ale nenavázaly kontakt, jen se vznášely.

,,Moc mi to neulehčuješ," poznamenal Kirk a téměř se horkých rtů dotkl.

Jedno obočí se tázavě zvedlo v lehce komickém výrazu, který Kirk charakterizoval jako nevinný. To gesto jej vždy dostalo. Neznal nikoho, kdo by dokázal pohnout jen jedním obočím.


Již brzy: Nová kapitola + začátek mé vlastní, kapitolové povídky

Bed of Silence 3. část

25. prosince 2012 v 13:10 | Archea Majuar |  Bed of Silence


Bed of Silence
Autor: Tira Nog (aka Rosemary)
Překlad: Archea Majuar
Prostředí: Star Trek (TOS)
Pár: James T. Kirk/Spock
Rating: + 18

T/N: Moc děkuji za komentáře, všech reakcí si velmi vážím a odpožděně Vám přeji veselé vánoce :)

Mysl opět zaujala myšlenka na lásku. Jak se do téhle situace dostal? Zamilovat se? Do prostituta, do otroka, do cizince s ďábelským vzhledem? Po jedné noci? Bylo to absurdní. Cítil jen touhu. Sice odlišnou od té, která v něm planula pro Erica, ale přece touhu. Určitě. Nic jiného si nesměl dovolit.

Chtěl učinit poslední krok, aby se přesvědčil, jak si věci stojí. Opustil stan a vkradl se do obydlí tajemného cizince. Nebyl nervózní, pouze se obával, že se nezdaří to, co právě naplánoval.

Stvoření sedělo na posteli, když k němu Kirk přistoupil. Jeho vzdálené oči se na příchozího zadívaly. Když spatřily Kirka, obočí se raketově zvedlo nahoru. V očích byla znát úleva, možná i vřelost a uvítání.

Kirk přešel k posteli, vytěsnil svůj soucit a vypolil uzdu své divokosti. Teď musel použít emoce, které se minule téměř neobjevily.

,,Klekni," nařídil Kirk tvrdě.

Měkkost z hnědých očí ihned zmizela, nahrazena šokem, následnovaným výbouchem bolestného zklamání. Cizinec si zkousnul spodní ret, jakýkoliv výraz opustil jeho tvář a poslechnul.

,,Vem mě do pusy a saj." příkázal tónem, který věstil potěšení pouze pro jednoho z nich. Kirkův pohled se zaměřil na otrokovu hlavu, ale ne na výrazné oči.

Tvor natáhnul ruce, aby se jej dotknul a hlava se k jeho erekci blížila, ovšem ne dostatečně rychle. Kirk drapnul hedvábné vlasy a zlostně jím trhnul. Jakmile cizinec otevřel ústa, Kirk se mu ihned vecpal skoro až do krku. Cítil, že se otrok začíná dusid. Trochu se vytáhnul a během začínajícího procesu sání, se odvážil podívat dolů. Hnědé oči zíraly na jeho obličej. V mžiku musel pohled odvrátit, neboť ta bolest a zděšení v nich, jej bodalo přímo do srdce.

,,Víc," zavrčel. ,,a rychleji!"

Kirk si přál, aby se teď jeho duše oddělila od těla. Ale nebyl vyslyšen, takže mu zbývaly dvě možnosti. Buď se přes tohle všechno dostane, anebo už nikdy nebude mít sílu odejít.

,,Dost," vyštěkl a strčil do stvoření. "Otoč se."

Otrok se položil na břicho. Kirk si potřel penis lubrikantem a vítal, že se nebude muset dívat cizinci do očí.

Kolenem mu roztáhnul nohy a třesoucíma se rukama vyhledal vstup do jeho těla. Místo, které jej včera tak vstřícně přijalo, bylo dnes jakoby uzavřené. Pevně sevřené svaly Kirkovi bránily v průniku, pokud jim nechtěl ublížit. Kirk vzodorvitě přitisknul žalud na otvor, tlačil štíhlé tělo proti matraci. Tvor neměl šanci. Nemohl uniknout ani se bránit. A on to věděl. Ta situace se dotkla Kirkova srdce.

Nezbytné barbarství...totální bezbrannost...znásilnění. Kirk se zachvěl, jeho vzrušení zmizelo. Tohle není správné. Už dokonce zapomněl, co chtěl tímto činem dokázat...

Kirkovo tělo se mohutně roztřáslo, dýchání se stalo bojem, jeho sebekotrola byla zničena.

,,Nemůžu! Nedokážu to překonat..."

Slané slzy smáčely lidskou tvář. Vina jej vyhnala na druhou stranu postele, kde se ztrápeně schoulil.

Říše jej zlomila. Začal se chovat jako minulý císař. Bojí se lásky, tak co udělá? Místo jejího opětování se upne k násilí a bolesti? Dokáže snad lásku ignorovat celý život? Ne, na obě dvě otázky. Vrátil se k podstatě otroctví a myslel si, že dokáže oklamat sám sebe. Bývalý císař předstíral i lásku, ale o to bylo horší, že Kirk se ji snažil zničit. Zabořil hlavu hlouběji do svých třesoucích se dlaní.

Postel se poblíž Kirka prohnula. Ztuhl, ale pak se chvění těla stupňovalo s každým dotekem, jímž byl polaskán jeho krk. Kirk pomalu vzhlédl, ohromeně zíral na cizince vedle sebe. Snažil se nalézt svou sebekontrolu, ale stejně všechen třas neovládl.

,,Já... Omlouvám se... Je mi to líto," zavzlykal snad poprvé v životě Kirk. ,,Nejsem násilník... Nechtěl jsem ti nic udělat, nemohl jsem to zastavit..." zaváhal. Pocit frustrace a viny na něj útočil. ,,Nerozumím tomu. Čím jsi mě tak změnil?" Veškerá snaha o ovládnutí emocí byla marná. Kirk plakal jako malé, vyděšené dítě. Byl sám sebou znechucený, nemohl by se na sebe ani podívat. Nechápal, jak se jej otrok mohl po takovém chování vůbec dotknout. A přesto jej dál hladil. Jeho ruka ho nenutila, aby se přisunul blíže, jen se jej snažila ukonejšit. Volba byla na Kirkovi. Mohl odejít, ale také zůstat. A on chtěl zůstat. Jeho vnímání síly se naprosto změnilo a netkvělo vůbec ve fyzičnu. Jediné, co teď chtěl, bylo to, co hledal u Erica. Chtěl být držen a... milován. Kirkova pýcha se vzdala. Otočil se a sevřel kostnatá ramena, prodroben tím, když cizinec jeho rozhodnutí akceptoval a pevné obejtí mu oplatil.

*~*~*

V temném stanu se zvedla hlava. Bylo už pozdě, moc pozdě. Oči se podívaly na spícího společníka, oceňoval jeho krásu.

Mladý kapitán se dnes vrátil.

Každý večer po dobu tří týdnů jej člověk navštěvoval. Tento muž, Kirk, mu byl záhadou... více milenec než mučitel. Nádherný rozdíl, avšak znepokojující. Vidina pár hodin strávených v Kirkově objetí, pro něj činila ponižování od ostatních lidí stále sněsitelnějším. Ale cizinec netrpěl falešnou nadějí, věděl, že jednou nadejde den, kdy už se člověk nevrátí a nalezne zábavu jinde. Pak bude vše jako dřív.

Logicky by neměl utrpět žádnou újmu. Jeho duševní obrana už byla natolik odolná, že dokázal unést jakoukoliv brutalitu, ale nikdy na něj ještě nikdo nepoužil jako zbraň soucit. Po pravdě řečeno, nemohl popřít, že by chtěl trvalého milence, ale... bál se.

Člověk se odsunul na svou stranu lůžka. Nevinnost na mladé tváři byla pozoruhodná, ale seděla k tomu, jak se Kirk choval. Už se nezdálo, že by Kirkovi jeho mlčení vadilo. To bylo velmi neobvyklé, neboť většinu mučitelů svým tichem rozčílil. Ale spící muž to přijal... a vracel se.

Vděčný za hodinu, jež jim na setkání ještě zbývala, se přitulil blíže, aby mohl sdílet lidské teplo. Byl tak horký... a přitažlivý ve všech směrech. Cítil k němu náklonnost a ctil jej, jako nikoho jiného. Možná by...

Ne, to není nemůže. Zůstane věrný slibu, který složil, i v Kirkově případě. Bohužel. Pohladil krásnou tvář, ale neodvážil se políbit spící rty. Dotek by lehký, témět tesklivý. Neměl by člověka probudit, ovšem za moment už se na něj dívaly oříškové oči. Rozpačitě stáhnul ruku, i když věděl, že Kirk proti hlazení nic nemá. Zvláště, když se jej dotkne z vlastních pohnutek. Pro Kirkovo potěšení.

*~*~*

Kirk otevřel oči do tmy. Udiveně zjistil, že lampy dohořely. Neobvyklé. Majitel vždy dbal na to, aby dodal dostatek oleje, který by udržel světlo celou noc. Bylo to na pováženou. V říši mohla znamenat sebemenší odchylka zradu. Odsunul paranoidní myšlenenky stranou a vyhledal svého přítele.

Přítele? V posledních dnech jej tak označoval.

Sotva našel cizincovu tvář, už cítil, že se na něj jeho oči dívají. Opět ten magický pohled, jímž dokázal vyčíst Kirkovy emoce a rozvíjet zvláštní intimitu.

Rovzpomněl se na podivné probuzení a naplnilo jej zklamání.

,,Že ještě nemusím odejít?"

Hlava se zvlášníma ušima se lehce zatřásla a byla položena na Kirkovo rameno. Příjemně proti lidské kůži hřála. Ještě měli čas.

Kirk se naklonil, ústy se dotkl cizincových rtů. Po třech týdnech byla jejich chuť příliš známá na to, aby ji mohl označit za exotickou, ale stále setrvávala pro Kirka lákavou. Nechal jazyk, aby se přesunul do úst druhého muže, který jej v odpověď silně obejmul a přetočil na sebe. Jeho dychtivost se pomalu dostávala na povrch, už nebylo pravidlem, že Kirka uspokojoval pomocí prodlužovaného vzrušení jako první noc. Sdíleli radost z doteků, ale nakonec se vždy jen jeden z nich odevzdal pro potěšení druhého.

Neočekávaně se vecpal jazyk mezi Kirkovy rty. Člověk ztuhnul a nehybně nechal návštěvníka prozkoumat každý kout jeho úst. Vítězný pocit zaplnil jeho nitro. Aktivní zájem... kéž by se jen sám nechal stimulovat.

Kirk svůdně pohyboval boky proti těm kostnatějším. Přál si, aby mohl vidět ten nádherně zelený penis, jak je bolestně tvrdý stejně tak, jako byl ten jeho. Bylo těžké dostat z hlavy, že cizinec vzrušený není. Tak proč to všechno dělá?!

Dlouhý prst mu přejel po délce páteře, jako by mu odpovídal.

Noční vítr jemně zatřepotal stanem. Hedvábné šustění s příměsí bušícího srdce se změnilo s pulzující symfonii, která vedla Kirka vstříc vyvrcholení.

Natáhnul se, snažil se políbit špičaté ucho, ale jakmile tak chtěl učinit, tělo pod se napnulo. To bylo zvláštní, jeho přítel si to obvykle užíval.

Než Kirk pochopil, co se děje, z jeho zad zmizely hladící ruce, které náhle zatlačily proti jeho hrudníku. Byl překvapen s jakou prudkostí proti němu cizinec použil hrubou sílu. Za okamžik byl odhozen z postele.

Zoufale mával rukama kolem sebe, ale nemohl se ničeho zachytit. Zdánlivě nekonečný let zastavily až těžké, železné koše. Blízko hlavy uslyšel řinčení padajícího kovu. Zmatený Kirk sledoval, jak se mu před očima míhají hvězdičky. Nemohl myslet, nemohl ani nic říct, aby prolomil ticho.

,,Nejsi tak hloupý, jak vypadáš, Ďáble," zlomyslně se zasmál známý hlas.

Kirk potřásl hlavou, snažeje se odehnat hvězdy, ale to je jen dohnalo k rychlejší rotaci.

,,Rychlé myšlení ti možná právě zachránilo život... možná. Ahoj, Jime."

Hvězdy zmizely, ale Kirk je okamžitě toužil mít zpátky.

Tkanina stanu za postelí byla rozseknutá. Měsíc přes díru osvětloval tajuplného cizince, který mu přinesl smrt i vraha.

,,Gary...proč?" koktal Kirk. Světo, které se právě odrazilo od kovu vedle něj, bylo z phaseru. Bez pochyb.

Mitchellovy modré oči byly tvrdé a chladné jako led. ,,Musíš se ptát, Kapitáne Kirku?"

Takovou nenávist, s jakou vyslovil hodnost, u něj ještě nikdy neslyšel. Gary byl Kirkův nejlepší přítel a on teď sledoval, jak se chystá stisknout spoušť a vychutnává si jeho poslední vteřiny života.

Ale jeho pohyb nikdy nebyl dokončen.

V jedné minutě se nad ním Gary hrozivě tyčil a usiloval mu o život, v té další se sesunul na postel.

Temný tvor se sklonil nad nehybným Mitchellem, pak se naroval do své plné výšky. Kirk zíral, jak se cizinec nemotorným krokem přesunuje k němu, div že nezakopnul o řetězy připevněné k jeho kotníkům.

Cizinec poklekl vedle něj, oči plné strachu. Tolik mu ještě hnědé hloubky nikdy neodhalily. Ruka jemně zkoumala bouli na Kirkově hlavě, chvěla se.

,,Jsem v pořádku," ujistil jej Kirk třesoucím se hlasem a stvoření objal. ,,Zachránil jsi mi život, ale proč? Mitchell by tě nezabil, proč jsi podstoupil to riziko... ?

Náhle pochopil. Zastyděl se, když si uvědomil, že to odhození z postele bylo ochranné gesto, ne sebeobranné. Cizinec schválně zhasnul všechny lampy, protože ty jasně vymezovaly prostor, kde byla postel. Kirk zmateně zavrtěl hlavou, stále nevěděl...

,,Proč?"

Muž se odtáhl dostatečně daleko, aby viděl Kirkovi do očí.

Na okamžik si byl člověk jistý, že tvor promluví. Ale jeho oči byly potaženy mrakem nerozhodnosti. Nakonec se známá tvář přiblížila, ruce chytily Kirkovu hlavu a rty jej políbily.

Kirk se polekaně chytil šíthlých ramen. Ještě jej nikdo nikdy nepolíbil tak jako nyní. Síla, čirá síla do něj proudila, jejich spojení bylo dechberoucí... spalující.


Bed of Silence 2. část

19. prosince 2012 v 19:46 | Archea Majuar |  Bed of Silence

Bed of Silence
Autor: Tira Nog (aka Rosemary)
Překlad: Archea Majuar
Prostředí: Star Trek (TOS)
Pár: James T. Kirk/Spock
Rating: + 18

Sledoval klidnou tvář před sebou, vyčkával. Musel bojovat o každý nádech. Celé tělo volalo po uvolnění, hořelo vzrušením.

Triumf po chvíli z očí zmizel, zůstaly vzdálené a netečné vůči Kirkově potřebě. Avšak záblesk zmatku se v nich objevil, když se jeho oči setkaly s Kirkovými. Ruka nesměle pohladila oholenou tvář. Pak si cizinec na člověka obkročkmo kleknul.

Ohromený Kirk sledoval, kterak cizinec pomalu nasedá na jeho vlhkou erekci. Přemýšlel, že ho tak rychlé roztahování musí bolet, ale nemohl se ubránit pohybu vzhůru, aby se nedostal co nejhlouběji. Zanořil se do horkého, těsného tunelu. Cítil, jak se tělo nad ním zadzvednulo, aby do něj Kirk vzápětí prudce přirazil.

Kirkův partner vytrvalec pokračoval v pohybech nahoru a dolů, dokud v něm Kirk konečně nevyvrcholil. Sperma vytrysklo z jeho těla do poslední kapky. Zaplavilo vstup do cizincova těla v mohutných proudech, stékalo mu až na vlastní koule. Fantastická slast.

Později už Kirk klidně ležel a snažil si vzpomenout, jak se pravidelně dýchá. Ulevilo se mu, že nebyl nijak zvlášť unavený, jak se mu po sexu běžně stávalo. Cítil se svobodně, jako by byl propustěn z krutého vězení. Věděl, že tak obrovské vzrušení nepostihlo jen tělo. Vliv cizince na Kirkovu mysl byl značný a byl rád, že se nyní od něj odpoutal. Ležel teď na druhé straně lůžka.

Kirk se k němu otočil. Dělil je od sebe sotva metr. Stvoření leželo na zádech, napjaté jako prkno a zíralo nepřítomně na strop. Zřejmě očekávalo, že Kirk odejde.

Natáhl ruku a uchopil kostnaté rameno. Chtěl, aby se na něj tichý společník podíval. Hnědé hloubky na něj mrkly, ale moment na to už zase hleděly vzhůru.

Překvapený Kirk si uvědomil, že v pohledu postřehnul osamělost a zranitelnost, které byly zoufale skryty za lhostejnost. Kolikrát už tenhle štíhlý gepard skončil zneužitý a bezcitně opustěný?

,,Tak to je... takhle to má skončit? Na opačných stranách postele? No, můj příteli, dnes ne. Ne, se mnou." pronesl Kirk rozhodně, přitáhl si povolné tělo do náruče a přitulil se k němu.

Cizinec se nechal objímat v nepřirozené poloze, jako by se bál, že každý jeho pohyb naruší kouzlo onoho okamžiku.

Netypický nával něhy zachvátil Kirka, ruku v ruce s chladným pramínkem pochybností. Neměl by to dělat. Soucit do bordelu nepatří. Ale to ani tohle stvoření ne... Bylo to místo pro sobce, hledající potěšení. Chtěli jen brát, koupit si společníka na to, aby dělal, ač je žádán. A on je vyjímkou, pomyslel si Kirk. Nevyjádřil žádný pokyn, nenařídil cizinci, aby se s ním miloval.

Láska? Ne, jen sex? Kirkem ta myšlenka otřásla. Dnes večer se stalo něco, co nemohl pochopit. Objímal to stvoření s jemnou pokožkou, ve stanu stále pociťoval téměř hmatatelnou vášeň.

Měl by odejít. Pak by se vrátil do zajetých kolejí a bylo by vše v pořádku. Děvky zase budou jen věci, za které se zaplatí a láska sebevražedný sen. Všechno by bylo, tak jak má, ale... nechtěl opustit toho podivného cizince.

,,Vím, že mi rozumíš." řekl Kirk po dlouhé době. Zvědavě obkroužil prstem jeho ucho, ta špička ho fascinovala.

Při zvuku jeho hlas se cizincovo tělo napjalo. Kirk jej konejšivě pohladil po holých zádech.

,,Neměj strach. Nebudu ti rozkazovat. Oficiálně ještě nejsem kapitán." usmál se. Vzápětí jej cizinec překvapil, jelikož se pod jeho doteky uvolnil. Důvěra?

,,Jen jsem... cítil jsem se prázdně, když jsem sem dnes přišel. A teď už ne. Jsem zmatený, ale už né prázdný."

Tmavé oči se na něj stále dívaly. Že by opět četly Kirkovy úmysly? Nebo si jen člověk namlouval, že cizinec na jeho slova nějak reaguje?

,,Už je mi dobře. Téměř vše je lepší než nic, ale ty jsi byl nejlepší lék. Nikdy jsem se s nikým takovým nesetkal."

Náhle se Kirk zastyděl nad svou upřímností a zavřel ústa. Zamyšleně pohladil stvoření po měkkých vlasech.

Dlouhou chvíli se očima studovali navzájem, ale pak si cizinec položil hlavu na Kirkovu hruď. Hrot jeho ucha se pevně tisknul k teplé kůži. Oba zůstali bezhybní, pohroužení do vlastních myšlenek.

Konečně se cizinec stáhnul. Jeho oči se podívaly směrem k východu a zpět na Kirka.

,,Myslím, že máš pravdu. Měl bych jít."

Kirk vstal neochotně z postele. Cítil, jak tmavé oči pozorují každý jeho pohyb, zatímco se oblékal. Oblečení mu pomohl nalézt ztracenou jistotu. Hned mu bylo lépe. Ovšem jen do chvíle, než se opět podíval na lůžko. Váhal. Bylo mu jasné, že potrvá věčnost, než na tuto noc zapomene.

Nakonec opustil stan. Znovu byl tím bezcitným, chladným a úspěšným kapitánem. Selhal ve chvíli, kdy mohl někoho ztrestat. Napadlo ho, že zřejmě bude stále schopen cítit ušlechtilé emoce. Ale... co on třeba o takové lásce věděl? Snad jen to, že je jde o přirozený vztah dvou lidí, kteří by udělali cokoliv jeden pro druhého.

Přitáhl si plášť blíže k tělu. Dříve si slíbil, že on nikdy takovým slabostem nepodlehne. Pokud by se pod vlivem citů dopustil chyby, císař by jej potrestal. Už mu nebylo patnáct a neměl žádné iluze o bezchybném světě. Žil v realitě, kde emoce neměly, co dělat. Co víc, byly nebezpečné.

Zastavil se kousek za východem a naslouchal tichu. Nemohl a ani nechtěl otáčet svůj pohled k posteli. Pořád na sobě cítil ty planoucí oči. Sebral odvahu a odešel.

Navenek byl Kirkův výraz lhostejný a přezíravý, stejně jako všech, kteří kdy tento stan opustili.

*~*~*

,,Znovu zde, pane?" v majitelově tváři se odráželo překvapení. Nebylo mnoho cizích zákazníků, kteří by se vrátili. Jeho mlčení a tajemné vzezření hodnotil majitel jako znepokojující.

Kirk přesunul oči od okna, přes které muž promluvil. Slunce právě zapadalo za vrcholky barevných stanů. Snažil si vzpomenout, ve kterém se nachází jeho cizinec. Tmavě modrý, ten uprostřed. Nebylo o tom pochyb. Byl ceněným zbožím, a taková bývají vždy umístěna na nejčestnějším místě.

Nebyl dnes ve své kůži. Cítil hluboké znepokojení. Jakékoliv usilí, které vyvinul, aby se sem nevrátil, přišlo vniveč. Nemohl cizince dostat z hlavy. Kupodivu jeho myšlenky nepatřily sexu, ale té příjemné chvíli po něm. Vyvíjelo se v něm cosi starostlivého... možná láskyplného. Byl zmatený.

Racionální část mysli mu napovídala, že se chová nelogicky a všechno si namlouvá. Vzpomínky na minulost jej přiměly, aby k otrokovi choval soucit. On byl pro něj jen další zákazník, kterého musí uspokojit a nechat jít. Nic necítil. Tohle by si měl Kirk uvědomit!

Ale nemohl vypamazat z paměti výraz, jaký cizinec měl, když mu z tváře spadla maska lhostejnosti, a také zvláštní způsob, jakým si položil hlavu na Kirkovu hruď. Tady si nenamlouval nic.

Následující myšlenka jej zaskočila. Co když jej ani tak nepřitahuje cizincova osobnost, ale fakt, že je to muž? Koneckonců, nikdy o sexu mezi dvěma muži nepřemýšlel, dokud mu nebyl dána možnost kontaktu s takovým tvorem. Jeho obavy pramenily především z dětství. Asi se začínal hodně měnit. Neměl nejmenší problém si to včera s cizincem užít, byl to úplně jiný druh sexu, než jaký zažil kdy předtím. Možná se mu to bude líbit i s jinými muži.

Existoval jen jeden způsob, jak zjistit, na čem je. Obrátil svou pozornost k majiteli.

,,Přál bych si talentovaného muže. Člověka, který může mluvit."

,,Zajisté, pane, vím, koho vám poskytnu. Eric je docela odlišný od vašeho minulého společníka." písknul hlovadec a opustil budovu.

,,Přísné dodržování příkazů je napoprvé uspokojující, ale později se stává nudným. Muži potřebují trochu tvůrčí přístup, že?"

,,Přísné dodržování příkazů?" zopakoval Kirk zaujatě.

Majitelova tvář zbledla.

,,O tom jsem vám asi měl říct, že?"

,,Ano, to jste měl. Příště už stejnou chybu neuděláte," dodal výhružným tónem, přestože žádný vztek necítil. Iracionální část jeho mysli překypovala nadšením z potvrzení, že cizinec se tak plaše choval pouze kvůli tomu, že prostě musel.

,,Ne...ne, pane, už se to nebude opakovat." koktal zděšený mužík. ,,Slibuji, Eric je jiný."

Právě míjeli stan, v němž přebýval minulý Kirkův společník. Napadlo ho, jestli tam s ním někdo je.

,,Má ten Ďábel jméno?"

,,Pokud ano, tak o něm mlčí, jako o všem ostatním." podíval se majitel znechuceně směrem ke stanu.

,,Nemáte ho moc rád, co?"

,,Znepokojuje mě, třebaže není vzpurný. Je zatraceně tichý! Více zákazníků si na to stěžovalo. Dělá to záměrně, ale nic zatím nepomohlo. Bití ani hlad. Je příliš tvrdohlavý, ale stejně jednou promluví."

,,Odkud jste ho získal?" zeptal se Kirk, ztěžka ovládající své rozezlení nad špatným zacházením.

Pasák se chystal k odpovědi, ale zarazil se, neboť se rozvzpomněl na účel Kirkovy návštěvy.

,,Obchodníci s otroky," zněla opatrná odpověď. ,,Tudy prosím."

Dorazili k cíli. Krik odhrnul závěs a jeho pohled padl na jediného obyvatele stanu. Jak mu bylo slíbeno, Eric byl opravdu úplně jiný. Vysoký muž vypadal nápadně hezky. I Kirk musel uznat, přestože se nikdy mužskou krásou nezaobíral, že je přitažlivý. Vypracované tělo opálené do bronzova, oči svítily krásnou, kříšťálovou modří, zlatavé vlasy délky po ramena. Měl mladé, klasické rysy, nejspíše pocházel ze severu.

,,Sakra, to je změna." zazněl příjemný hlas s příměsí radosti. Modré oči si uznale prohlížely Kirkův vzhled. ,,To by mohlo být zajímavé. Mí poslední tři zákazníci byli třikrát starší a ani zdaleka tak hezcí. Pojďme na to."

Kirk k němu přišel blíž, cítil se lépe než o noc dříve. Ericova bezprostřednost jej mátla, ještě nikdy u otroka nenarazil na takové chování.

Opálené ruce si přitáhly Kirka do lehkého objetí. Nebyl v něm žádný cit ani zaváhání. Z Erica vyzažovala profesionalita, jeho pohyby byly neosobní, přesto účinné. Kirk se v myšlenkách vrátil k ženským děvkám, jejichž chování shledal podobným. Jen cizinec měl odlišný vliv. Vzpomínka na jeho netečnost přelétla Kirkovou myslí. Eric reagoval lépe, ale neměl v sobě žádnou jiskru. Sice vypadal, že se baví, ale Kirk věděl, že to dělá jen proto, že musí.

Eric mu poskytnul jemné pohlazení na vnitřní straně stehna, jeho ústa byla zaneprázdněna sáním Kirkovy bradavky.

Kirk se slastně zavrtěl a vychutnával si blondýnovu pečlivost. Byl hlazen po celém těle, pak se ruka přesunula k jeho erekci. Dnes večer se chtěl Kirk také do dění zapojit a ne jen pasivně ležet. Laskal dlaněmi svalnaté tělo, ale nakonec také skončil u penisu druhého muže. Po chvíli už byl Eric lapen chtíčem úplně stejně jako jeho zákazník.

Pohled na opáleného muže, svíjejícícho se slastí, přinesla Kirkovi nepochopitelně nadšený pocit. Chtěl se držet zpátky, jak jen to bylo možné, prodlužovat hřejivé potěšení, opakovat cizincovy pohyby z minulé noci.

,,Prosím," vzdechl Eric mezi nádechy, ,,tohle je mučení..." Roztáhl stena více od sebe a bezmocně pohodil boky.

,,Neměl bych prosit spíše já?" zeptal se rozřeseným hlasem Kirk. Potřel lubrikantem svou erekci a hodil si dlouhé nohy na ramena. Mladík měkce sténal, když se do něj Kirk zanořil, hned napoprvé až po kořen. Znehybněl, snažil se popadnout dech, zatímco si vychutnával slastné sevření. Potřeba jej přinutila se pohnout, slabiny volaly po uvolnění. Zpořátku přirážel pomalu, aby si Eric zvyknul na jeho velikost a pocit naplnění. Horkost proudila Kirkovým tělem, krev mu pulzovala ve spáncích. Eric si jej přitáhl do náruče, drtil je pažemi. Celý ze z pružného těla vytánul, aby opět pohřbil svůj penis uvnitř a následně vyvrcholil. Mladík se pod ním roztřásl, rovněž pohlcen orgasmickou silou.

Hodnou chvíli jen společně leželi, pak se beze spěchu odkulili pryč.

Kirk zadržel dech. Nadešel okamžik pravdy. Pozorně prohlížel obličej před sebou. Ericova tvář byla stále krásná, možná ještě víc, když se na ní usadil spokojený úsměv, ale... Kirk cítil jen vděčnost, kterou by choval ke každému člověku, jenž by mu přivodil takové potěšení. Prostá, očekáváná reakce. Bez zmatených emocí, bez nevysvětlitelného soucitu.

Tvář ďábelského stvoření probleskla jeho myslí s překvapovou jasností. Eric byl přitažlivější fyzicky, začal Kirk srovnávat. Světlé oči a úsměv hravě překonaly exotický vzhled cizince. Plus skutečnost, že mladík je citlivý milenec. Při aktu mezi nimi nebyla žádný rivalita. Přesto Kirk k Ericovi nic necítil, byl nesporně a zvráceně posedlý cizincem.

,,Hádám, že jsem dostal odpověď na svou otázku," zamumla Kirk a tiše vstal z postele. Nebyl s výsledkem spokojen. Zjistil, že dokáže zažít rozkoš i s jiným mužem, ale city, chované k tichém otrokovi, jsou takového charakteru, že je není schopen odsunout do pozadí. Dokonce i teď, když byl sexuálně ukojený, chtěl cizince vidět a držet ho stejně jako minulou noc. Kirk se nikdy tak necítil.

Jak jen je tohle možné? Milovat někoho po jedné společné noci, plné ticha?


Překlady

16. prosince 2012 v 0:11 | Žánr: Jsou to PWP!

Vánoční dárek

Autor: alafaye
Překladatel: Archea Majuar
Fandom: Harry Potter
Pár: Bill/Charlie/Harry
Varování: +18
Shrnutí: Bill a Charlie mají pro Harryho malý vánoční dárek.
Původní název: Presents

Tři "W" (1, 2, 3)

Autor: mindabbles
Překladatel: Archea Majuar
Fandom: Harry Potter
Pár: Charlie/Harry
Varování: +18
Shrnutí: Harry by neměl na Charlieho zírat a fantazírovat o něm, kdykoliv ho uvidí. Ale nemůže si pomoct - Chce ho! A taky bacha na jmelí...
Původní název: Watching, Waiting, Willing

Hloubky těla

Autor: woldy
Překladatel: Archea Majuar
Fandom: Harry Potter
Pár: Charlie/Harry
Varování: +18
Shrnutí: Charlie vypráví historii svých tetování.
Původní název: Skin Deep

Světelná fantazie

Autor: unbroken halo
Překladatel: Archea Majuar
Fandom: Harry Potter
Pár: Severus/Harry
Varování: +18
Shrnutí: Severus není nadšen vánoční výzdobou svých komnat. Co s tím udělá?
Původní název: Trip The Light Fantastic

Závan touhy

Autor: tjs_whatnot
Překladatel: Archea Majuar
Fandom: Harry Potter
Pár: Remus Lupin/Ron Weasley
Varování: +18
Shrnutí: Svatba Harryho a Ginny se blíží, Remuse však zajímá něco jiného. Nebo spíše někdo jiný.
Původní název: Scent tjs_whatnot

Semiš mořské panny

Autor: coffee_n_cocoa
Překladatel: Archea Majuar
Fandom: Harry Potter
Pár: Charlie/Neville
Varování: +18
Shrnutí: Co způsobí lehká nedbalost?
Původní název: Mermaid's Suede

Můj archanděl (1, 2, 3)

Autor: AliveNDangerous
Překladatel: Archea Majuar
Fandom: Historický
Pár: kardinál Richelieu/OC
Varování: +18
Shrnutí: ...zlaté vlasy, silné tělo, oči...ach, ty jeho oči. Byly nejzářivější na světě.
Původní název: My archangel

Jednohubky

15. prosince 2012 v 23:46 | Všechny povídky - Archea Majuar

Zkrotit hřebce

Fandom: Originální (inspiraci mi dal český film Trhák)
Pár: Franco Luccani/Leonardo Moretti
Varování: +15
Shrnutí: Vzpomínáte si, čím Trhák skončil? Tak tím jsem já začala :)
Poznámka: Ich-forma z pohledu Franca.

Suomen Enkeliä
(finští andělé)

Fandom: Formule 1 (RPS)
Pár: Mika Häkkinen/Kimi Räikkönen
Varování: +18
Shrnutí: Když tradice zavelí...
Poznámka: Er-forma

Bláznem na den (1, 2)

Fandom: Harry Potter
Pár: Harry Potter/Severus Snape
Varování: +18
Shrnutí: Harry chce originálním způsobem získat pozornost objektu svých snů.
Poznámka: Er-forma

Doteky ve temnotě (1, 2)

Fandom: Pokémon
Pár: Ash Ketchum/rakeťák James
Varování: +18
Shrnutí: Ash a James se společně octnou v pasti a jediné, co mohou dělat, je čekat. Ovšem... skutečně mohou jen čekat? ;)
Poznámka: Ich-forma z pohledu Ashe.

Rochefortův trest

Fandom: Tři mušketýři
Pár: kardinál Richelieu/hrábě Le Comte de Rochefort
Varování: +15
Shrnutí: Nadpis příliš libých myšlenek nevyvolává, opak je pravdou. Jde o šílenou slaďárnu.
Poznámka: Ich-forma z pohledu Rocheforta.

Frank měl pravdu

Fandom: M*A*S*H
Pár: Hawkeye Pierce/Otec Mulcahy
Varování: +15 pro zvrhlíky
Shrnutí: Hawkeye je blázen.
Poznámka: Er-forma

Díky, Henry

Fandom: M*A*S*H
Pár: Hawkeye Pierce/Otec Mulcahy
Varování: +15, comfort
Shrnutí: Henryho smrt vzala každého...
Poznámka: Ich-forma z pohledu Hawkeyeho

Cena pro vítěze

Fandom: M*A*S*H
Pár: Hawkeye Pierce/Otec Mulcahy
Varování: +15
Shrnutí: Otec mívá v soutěží vždy štěstí...
Poznámka: Er-forma

Večer pro dva

Fandom: M*A*S*H
Pár: Hawkeye Pierce/Otec Mulcahy
Varování: +12
Shrnutí: Setkání jednotky 4077 po několika letech.
Poznámka: Er-forma

Jednorázovky

15. prosince 2012 v 23:22 | Archea Majuar

Co je reálné?

Autor: Archea Majuar
Pár: Bill Shatner/Leonard Nimoy (RPS)
Varování: +15
Typ: Jednorázovka
Shrnutí: Co se stane, když Bill objeví ve scénáři něco, co jej rozhodí? Jak to s Leonardem vyřeší?
Poznámka: Er-forma, klade důraz spíše na Shatnera

Umění tišit bolest

Autor: Archea Majuar
Pár: James T. Kirk/Spock
Varování: +18
Typ: Jednorázovka (prozatím)
Shrnutí: Spock se chce ujistit, že si jeho kapitán na dovolené řádně odpočinul.
Poznámka: Ich-forma z pohledu Spocka, možná trošku nechápajícího Spocka :) Navazuje na díl č. 18 z 1. série s názvem Dovolená.

Souznění

Autor: Archea Majuar
Pár: James T. Kirk/Spock
Varování: Bez omezení
Typ: Jednorázovka
Shrnutí: Kirk neunese ztrátu mnoha lidských životů a je na Spockovi, aby mu to pomohl překonat.
Poznámka: Ich-forma z pohledu Kirka.

Chlast = slast

Autor: Archea Majuar
Pár: James T. Kirk/Spock
Varování: +18
Typ: Jednorázovka
Shrnutí: Kirk se poněkud více napil a dostal vskutku zajímavý nápad.
Poznámka: Ich-forma z pohledu Kirka.

Síla emocí

Autor: Archea Majuar
Pár: James T. Kirk/Spock
Varování: +12
Typ: Jednorázovka
Shrnutí: Kirk cítí vinu, Spock mu chce pomoct.
Poznámka: Ich-forma z pohledu Spocka.

Když kapitán nemá, do čeho by píchnul

Autor: Archea Majuar
Pár: James T. Kirk/Spock
Varování: +18
Typ: Jednorázovka
Shrnutí: Taková kravina jenom... asi PWP.
Poznámka: Er-forma zaměřená spíše na Kirka.

Bouře na ošetřovně

Autor: Archea Majuar
Pár: Spock/Leonard McCoy
Varování: +15
Typ: Jednorázovka
Shrnutí: Kostra opět propadne jednomu záchvatu vzteku, ale tentokrát se to Spock rozhodne řešit jinak.
Poznámka: Er-forma


Bed of Silence 1. část

14. prosince 2012 v 15:43 | Archea Majuar |  Bed of Silence
Bed of Silence
Autor: Tira Nog (aka Rosemary)
Překlad: Archea Majuar
Prostředí: Star Trek (TOS)
Pár: James T. Kirk/Spock
Rating: + 18


T/N: Docela oblíbenou autorkou u českých slashařů je právě Tira Nog. Myslím, že její povídky ze světa Harryho pottera už jsou přeložené/překládají se, takže jsem se poohlédla po něčem jiném a našla jsem Star Trek story. Ovšem jsou zde více méně stejné jen postavy, zbytek se zdá být vymyšlený (nejsem žádný trakkie, abych věděla úplně všechno). Snad se alespoň někomu bude příběh líbit :)



Neboť jsi se dotkl mých pěti smyslů a všechny ti odpověděly.
A teď nejsem nikdo, klesám níž,

a spím na tiché posteli, dokud mě neprobudíš.

William Blake



,,Jsme na vás připraveni, pane Kirku. Pojďte, prosím, tudy," oznámil majitel s nechutným šklebem, jenž se rozléval po jeho neatraktivní tváři. Vypadal jako hlodavec, měl nějak moc zubů.

Krik zaváhal.

,,No tak, Jime. Ještě nikdy jsi nic podobného neviděl," šťouchl do něj Mitchell.

Kirk byl naštvaný. Mnohem více na sebe, než na svého přítele. Bez dalšího přemýšlení či ohlednutí dozadu se otočil a následoval majitele k největšímu stanu.

V předvečer nejlepšího dne svého života, kde byl James T. Kirk, nový císařův poradce a budoucí velitel jeho nejlepší lodi? V bordelu. Pravda v luxusním bordelu, ale přesto v bordelu.

Ignoroval nelogickou prázdnotu, kterou dnes cítil. Jako po nesplněném snu. Neochotně následoval hnusného mužíka k hlavní hvězdě jeho podniku - cizinecký otrok nucení k prostituci. Vypadal jako Ďábel. Nejen vzhledem, ale i pohyby. Jak sakra mohl být tak hloupý, že se sem nechal Garym přivést?

Kirk netušil, ani nepochopil, co mu zabránilo v odchodu. Možná to byl hlas jeho prvního důstojníka, který se za jeho zády smál přítelově zděšené reakci. Skutečnost, že Gary byl svědkem této události, činila jeho ústup nemožným. Ale nebyla to jen hrdost, co jej zadrželo. Někde hluboko v něm se skrývala pravda, že neměl žádný důvod jít domů. Byl šťastný. Během uplynulých dvou dnů byly všechny jeho sny zrealizovány. Byl bohatý, úspěšný, vlivný...ale naprosto sám. Bylo to neočekávané, samotného by ho to nenapadlo, ale bylo to tak. Neměl ponětí, jak se s tím vypořádat. Věděl, že přítel na jednu noc nebyl řešením, ovšem mohl by odvést pryč jeho myšlenky na vnitřní prázdnotu.

Majitel mu pokynul, aby do stanu vstoupil. Nábytek byl jistě nákladný, ale Kirk si ho nevšímal. Jeho druhý pohled padnul na stvoření, odpočívající na posteli - Ďábla, známého nejen z Garyho vyprávění. Nikdy v životě ještě takovou bytost neviděl.

Ve skutečnosti měl cizinec velmi mýtický vzhled Měl špičaté uši a podivně zešikmené obočí. Havraní vlasy, bezedné duhovky byly černé a temné jako neznámý vesmír. Kirk cítil, jak jej jeho oči připoutaly. Měl by být strachy bez sebe, že nad ním má takovou moc. Ďábel byl koneckonců pánem zla, ale tenhle ne. Něco mu chybělo. Žádné satanské zlo z něj nevyzařovalo.

Tmavé oči na něj z obrovské postele zíraly, ale nebyly ani zlověstné ani vášnivé. Zdály se vzdálené, odpoutané od prostředí bordelu. Byly někde jinde, kde svět nebyl poskvrněn krutostí. A možná ona vzdálenost stvoření dovolovala, aby si uchovalo dostatek důstojnosti, inteligence a respektu, který byl naprosto neslučitelný s jeho pozicí.

,,Shledal jste ho uspokojivým, pane?" zapištěl majitel ze dveří.

Kirk zamrkal, jako by se probudil z transu.

,,Ach, ano, zcela vyhovující."

,,Veškeré pomůcky, které můžete použít, jsou támhle," ukázal vychrtlý prst na pečlivě vyrobený zlatý stůl s počítačem nad ním, "stejně jako mnoho nástrojů k jeho omezení."

Kirkovi se sevřel žaludek při zmínce o nástrojích. Nebyly to žádné pomůcky, ale prostředky k sadistickému mučení. Ty by Kirk nepoužil v bitvě, natož na svého partnera.

Majitelova slova o omezení rozbila Kirkovo mínění o cizincově důstojnosti. Byl otrokem vášní druhých, byl připoutaný, teď sice volně, ale počítač určitě uměl pouta utáhnout. Takový systém neměli všichni prostituti, jen pár nešťastných takto dopadlo.

,,Je to vše, pane?"

,,Ano."

,,Bude klidný a poddajný. Užijte si ho." řekl muž a nechal Kirka s cizincem osamotě.

Stál tam nahý a cítil se hrozně trapně. Postavil se před postel. Byl nervózní. Už je to tak dávno co... Mělo by to být jednodušší. Patnáct let je dlouhá doba, dost času na to zapomenout hodně věcí, ale také se dost naučit.

Kirk, bohužel, nebyl v této věci nováčkem. Bývalý císař mu prokazoval tu čest, že se věnoval jeho sexuálním potřebám. Měl přesně znalosti o tom, co se čeká od otroka. Nejednou se octil ve stejné situaci. Až příliš živé vzpomínky mu vždy zabránily v radosti z pozornosti jiného muže.

Ale tohle bylo jiné. Tentokrát on byl ten mocný, ale necítil se dobře. Jednou, ještě než byl u císaře, našel v dominantní roli potěšení. Teď to viděl jako nejrychlejší způsob, jak si ublížit.

Přál si, aby se do toho nenechal namočit. Ty vzpomínky za to nestály. Obvykle si na minulost ani nevzpomněl, přikázal si to. Vždy nasazoval oslnivý úsměv, mistrně zakrýval všechny záškuby nervozity ve tváři.

Jenže tady úsměv nepomůže.

Vzdálené oči se na Kirka chladně dívaly. Nebyl v nich strach nebo odpor vůči jeho přítomnosti. Jen jej hodnotil jako laboratorní vzorek. Kirk se cítil jako mladý student při své první návštěvě bordelu. Nervózně si odkašlal.

,,Jsem Jim Kirk. Vy jste...?"

Hrobové ticho bez náznaku vzdoru. Cizinec byl lhostejný.

,,Víte, vypadáte jinak... Asi vám to říká každý. Odkud jste?"

Stále žádná odpověď. Oči si jej prohlídly pečlivěji, avšak velmi ostražitě. Kirk začal znovu.

,,Moc toho nenamluvíš, že? Někdy to ale může být naškodu, jestli víš, co tím myslím. Zkusme to ještě jednou. Jak se jmenuješ?"

Pronesl Kirk hrozivým hlasem.

Pak se posadil na postel. Většina otroků by se před takovým hněvem začala klepat strachy. Ale Ďábel nic nepodniknul. Jen seděl a díval se. Jeho nedostatek strachu udělal na Kirka dojem.

,,Jsi vskutku odvážný, to ti neodepírám. Nebo mě možná chceš naštvat. Máš to rád tvrdě a drsně, že?"

Žádná změna v jeho výrazu. Ta lhostejnost byla k vzteku. Kirk se přistihl, že se začíná chovat jako zoufalý kriminálník při přepadení banky.

,,Řekni něco, sakra! Neseď tady jako nějaký vycpaný exponát v muzeu! Hned teď bych tě mohl zabít. Víš to, ne? Nebo bych tě mohl přinutit prosit, abych tě zabil. To by se ti líbilo?"

Nekonečné ticho už na něj bylo moc. Kirk demonstrativně zvednul zaťatou pěst.

Žádná reakce. Pokus o útěk, obrana, vůbec nic. Ani pohled neodvrátil. Jeho oči propalovaly ty Kirkovy. Nebyl v nich strach ani zášť. Ale přece jen malá změna se v nich udála. V odpověď na naznačené násilí se v nich objevil stín únavy. Kirk cítil, že stvoření se obrňuje vůči útoku, a všemu co bude následovat, zevnitř.

Lidská ruka pomalu klesla. Kirkův hněv zmizel. Kdyby se to stalo jindy, asi by zuřil. Ale těd by si zlostí toto stvoření poštval proti sobě navždy. Také vzpomínky na patnáctiletého chlapce, léčeného z podobných krutostí, jež musel nejspíše i jeho tichý společník vydržet, mu vrátily zdravý rozum.

,,Podívej," vysvětloval, udiven laskavostí, jež slyšel ve svém hlase. ,,Nechce tě znásilnit. Pokud chceš, abych odešel, jen řekni."

Kirk začínal být absurditou situace znechucen a otočil se k cizinci zády. Jeho rozum jej pokáral. Jedná s tím prostitutem směšně. Hlavně už kvůli tomu, že za jeho služby zaplatil. Vůbec nemusel být ohleduplný. Mohl si vzít, co chtěl bez ohledu na otrokovo přání. Kromě toho mu stejně nemohl uniknout. Byl na vodítku. Zaplatil za něj... Měl na něj právo...

Ale nebylo to správné a Kirk v sobě neměl tu brutalitu, aby to udělal.

Udělat to? Chtěl si jen odůvodnit přičinu, proč to udělat nechce nebo si to jen nalhával? Vzpomínka na patnáctiletého chlapce mu dala odpověď. Znásilnění z něj sice udělalo odolnějšího muže, ale za jakou cenu.

Možná tohle byl důvod, proč Kirk podpořil nového císaře - mladého, zoufale toužícího po převratu a zavedení starých pravidel o chování, které zpustošilo civilizaci. Vypadalo to jako nemožný úkol. Ačkoliv se některé reformy povedly, otroctví zůstalo. Dokonce i Kirk, císařova pravá ruka, měl problém svou po léta nehlídanou agresivitu držet na uzdě.Bylo těžké zapomenout, co se naučil, aniž by se cítil slabě. Jeho kariéra byla postavena na sérii kompromisů. Nikdy nebyl vyloženě agresivní, ale občas ji musel použít k dosáhnutí svých cílů.

Kirk se ohlédl přes rameno na cizince. Nebude brutální, jelikož nebyl v ohrožení.

Začal se zvedat z postele. Posedával tady dost dlouho na to, aby si Gary mohl myslet, že už si užil své. Když bude mít štěstí, nebude se ho na nic vyptávat a půjde si po svých.

A já budu zase sám, povzdechl si Kirk.

Dotek jemnější než záchvěv na hladině rybíku jej zastavil. Na Kirkovo rameno dopadla ruka, jemně jej pohladila, jen aby ho udržela na místě.

Kirk se ohlédl. Hnědé oči se něm stále visely, ale už nebyly tak otupělé lhostejností. Usadila se v nich zvědavost a překvapení, se zájmem si prohlížely lidskou tvář.

Člověk přemýšlel, co stvoření v jeho tváři hledá. Známky klamu či poctivosti? Byl zvyklý, že jsou na něj vrhány ostražité pohledy. Obvykle na začátku konverzace, kdy byly zjišťovány jeho úmysly. Ale už to bylo dávno, co mu někdo uvěřil jen po prozkoumání tváře. V Říši nebyli lidé příliš důvěřiví. Teď to nedávalo smysl. Tvor neměl ponětí o tom, jak to mimo stan funguje. Ale přesto se na něj stále díval. Kirk měl pocit, jako by ty oči četly jeho duši. Proč se na něj to zatracené stvoření tak dívá?

Ať už došlo k jakémukoliv výsledku, zdálo se být spokojeno. Pružně se přesunulo za Kirkova záda a kleknulo si.

Kirk odolal nutkání se otočit, aby viděl, co tvor dělá, ale zůstal v klidu. Mohl jen hádat, proč se cizinec odhodlal k pohybu. Jeho příští zákazník zřejmě tak ohleduplný nebude... Možná je vděčný a chce potěšit ze své vlastní vůle.

Klidný proud vzduchu polechtal Kirka na krku, zježily se mu chloupky a zachvěl se. Už od dětství takto reagoval na vítr, jenž se otíral o jeho krk. I kdyby to věděl dopředu a připravil se, stejně by se zachvěl. Proud postupně sílil, jeho zdroj se přibližoval. Otřásl se, když teplé rty políbily lidskou šíji, překvapen teplem, které se uvnitř něj rozšiřovalo.

Tlak úst se zvýšil, rty se pohybovaly po krční páteři. Pak se stáhly, ale vzápětí se kůže dotkl kluzký jazyk. Olizoval místo spoje krku a zad, poté se náhle začal pohybovat směrem dolů, až ke štěrbině Kirkova zadku.

Sledoval, jak jeho penis od okamžiku, kdy se rty dotkly jeho krku, tvrdně a zvětšuje se. Silné paže jej hladily po zádech a pokládaly do peřin. Kirk se podíval na stvoření vedle sebe, obdivoval jeho šíthlý vzhled. Uvažoval, jak vypadá, když je vzrušený. Teď nebyl. A Kirk to chtěl napravit. Hluboce políbil tenká úst a vášnivě vyjadřoval svou radost z toho, co se právě děje.

V tmavých očích probliklo překvapení. Kirk si uvědomil, že polibky byly v cizincově postavení nejspíše velmi vzácné. Společník chvíli jen tiše odpovídal na polibky, pak si zřejmě uvědomil své poslání a jeho ruka zabloudila ke Kirkovu penisu.

I muž svou dlaň posunul na přítelův krk, druhou rukou přejel přes chloupky na jeho hrudi, sjel dolů a uchopil ochablý orgán.

Kirk strávil další patnáct minut laskáním cizincova penisu, jenž byl zbarven do zelena. Velmi neobyklá barva byla...sexy, ale naprosto neuvěřitelná. Kirk to připisoval slabému osvětlení, ale zároveň se tiše modlil, aby to nebyl příznak zlosti. Jestli byl, tak se Kirk ocitl v pěkné kaši.

Nakonec laskání vzdal. Stvoření prostě nechtělo být vzrušené a Kirk neměl zájem marnit čas.

Když byl cizinec uvolněn, vypadal téměř nedočkavě poskytnout člověku další potěšení. Rajcovně zkušenými pohyby si hrál s jeho předkožkou, hladil celou délku erekce od kořene ke špičce a zase zpět, zlehka třel citlivá varlata.

Tmavá hlava se sklonila ke Kirkovu klínu a vzala jeho penis do úst. Cizinec začal vytrvale sát, ždímal ho. Kirkovy prsty se propletly s ebenovými vlasy. Byly krásně jemné, stejně jako saténové povlečení, na němž ležel.

Chlad černých pramenů ohromně kontrastoval s žárem, který vyzařovalo celé cizincovo tělo. Kirk si připadal, jako by dostával elektrické výbojem. Nebylo mu dopřáno klidu. Ruce a rty jej přiváděly k šílenství, bezmocně se řítil vstříc nevyhnutelné extázi.

Intenzivní vlny vzrušení byly neúnosné. Kirk cítil, jak se jeho vyvrcholení blíží, ale jako by to tušil i cizinec. Jeho ruka se přesunula na spodní část Kirkova penisu a jemně zatlačila, vždy na stejné místě, a jeho ejakulaci oddálila. Bylo to mučení. Neustále vnímal, jak se toužené uvolnění blíží, ale po chvíli bylo opět nesnesitelně vzdálené. Bolestné odepírání orgasmu jej nutilo prosit. Jeho rudé tváře pálely ponížení, slyšel svůj hlas žebrat o milost. Byl naprosto podroben oním stvořením.

Kirk zalapal po dechu, když jej ústa opustila. Čekal na další prodlužování vzrušení. Chladné oči si jej měřily, vpíjely se do lidských. Svítila v nich jiskra vítězství.

V tom okamžiku Kirk pochopil, o co cizinci šlo. Otrok vášní druhých nechtěl být stimulován. Sám zotročoval své zákazníky. Vydržel vlastní ponížení, aby pak mohl mučit původně mocné... Malé vítězství, taky vítězství, přiznal Kirk. Většina lidí by to neudělala, ale on ano. Cizinec měl stejnou duši jako Kirk sám.


Chlast = slast

10. prosince 2012 v 16:36 | Archea Majuar
Chlast = slast

Prostředí: Star Trek

Pár: James T. Kirk/Spock

Rating: + 18


A/N: Jsem moc ráda, že alespoň někdo mé Star Trek povídky čte. Skutečně jsem Vám vděčná :) Díky :)

Oslavovali jsme. Právě se nám podařilo s planetou Omicron uzavřít smlouvu o těžbě krystalů dilithia. Flotila o to usilovala již několik měsíců a konečně, s přispění diplomatické práce doktora McCoye, jsme se k tomu dostali. Jeden z největších úspěchů mé dosavadní kariéry.

S Kostrou jsme otevřeli láhev brandy. Toho nejlepšího, neopomněl jsem podotknout. Komorní oslavy se zúčastnil i pan Spock. Přestože je abstinentem, jeho věčné handrkování s McCoyem (Spock by to ale takto nikdy nenazval. Spíše by připustil, že se s Kostrou bezúčelově přou), bylo pro mne často zajímavou zábavou. Nyní ovšem Kostra odešel a já jsem se svým první důstojníkem osaměl.

,,Měl bych už také jít, kapitáne?" zatížil Spock mou mysl, opojenou alkoholem otázkou.

Zabloudil jsem rozostřeným pohledem ke stropu a potřásl hlavou. Nechtělo se mi spát, společnost jsem vítal.

Spock tedy zůstal sedět na svém místě. Byl poměrně uvolněný, pomyslel jsem si, když jsem se podíval jeho směrem. Zíral někam směrem k mé knihovně, byl opřený, ruce mu klidně spočívaly v klíně. Když seděl, obvykle se mírně, téměř nervózně hrbil, ale nyní působil skutečně vyrovnaně. Jakoby v bezpečí.

,,Vy jste nikdy nepil alkohol?" zeptal jsem se prvního důstojníka.

Spock ke mně natočil hlavou, obočí pozvednuté.

,,Pil, kapitáne. Ovšem jeho vulkánskou obdobu." odpověděl.

,,Povězte mi něco o ní." povzbudil jsem svého přítele. Vulkánské pití ve mne vzbudilo zájem.

,,Nebudu vás zatěžovat detaily o výrobě. Je to dlouhý a časově náročný proces, jehož výsledkem je nápoj, chuťově podobný pozemské griottce. To ovšem nemohu potvrdit, tento nápoj jsem nikdy neokusil."

,,A chtěl byste?" objevil se mi na tváři vyzývavý úsměv. ,,Sice se říká, že je to pití pro ženy, ale v malém množství umí skvěle polaskat chuťové buňky."

,,Ne, děkuji," rezolutně odmítl Spock.

Nechtěl jsem se tak rychle vzdát. Mozek v zajetí účinků brandy vyplodil totiž v tu chvíli naprosto úžasnou myšlenku. Dostal jsem chuť, opít Spocka. Svědomí mi radilo, že bych si neměl hrát s ohněm, ale pud sebezáchovy byl teď potlačen. Zvítězila zvědavost. Cítil jsem hroznou touhu zjistit, jak se chová Vulkánec pod vlivem alkoholu.

,,Ale no tak, Spocku. Vždyť se vám nic nemůže stát." přemlouval jsem ho.

,,To nemůžete vědět.V mém těle koluje jiná krev, máme odlišné metabolismy." podal mi logické argumenty Spock. Měl jsem však v rukávu ještě jeden, avšak velmi nefér trik. Vždy na něj dokázal zabrat a alespoň částečně rozmrazit jeho zdánlivě chladné srdce.

,,Ale ta zkušenost se vám může v budoucnu hodit," začal jsem. ,,Tady se vám stát nic nemůže a pokud vám alkohol nebude dělat dobře, můžete o tom napsat zprávu. Dát tak vědět vašemu druhu, že pozemské pití není nic pro ně."

Téměř jsem poskočil radostí, když jsem si všimnul zamyšleného výrazu na mně milé tváři. Více méně jsem to myslel vážně. Může tak prokázat službu ostatní Vulkáncům. Tady má pro to ty nejlepší podmínky. Pokud by se mu udělalo špatně nebo cokoliv jiného, já už se postarám, aby mu byla poskytnuta pomoc.

,,Už od počátku mých dějin pil kapitán vždy se svým prvním důstojníkem, který byl často jeho dobrým přítelem. Nerušme tuto tradici, Spocku." pokračoval jsem a pozorně muže před sebou sledoval.

Přemýšlel. Obdivoval jsem jeho schopnost dumat nad složitými problémy a zároveň mě poslouchat. Na můstku jsem tuto vlastnost dokázal velmi ocenit. Stíhal dělat mnoho věcí naráz, aniž by činil chyby. Díky němu jsme se vyhnuli mnoha nesnázím dříve, než jsme si je my ostatní vůbec dokázali uvědomit.

,,Kapitáne, ..." chtěl se zřejmě Spock dále vykrucovat, ale zde jsem vytáhnul velmi nečisté eso z rukávu. Natočil jsem hlavu, lehce se usmál a nasadil tzv., jak by řekl Kostra, psí pohled. Vycítil jsem, jak Spockovy rysy změkly. Vyhrál jsem.

,,Na mou odpovědnost, Spocku. Ať se stane cokoliv, beru vše na sebe." mrknul jsem na něj rozverně, což Vulkánec komentoval slabým ušklíbnutím. Vyskočil jsem z křesla a chvíli hleděl do skříně, dokud jsem nenašel požadovanou lihovinu. Přibral jsem ještě jednu skleničku, tu svou jsem rychle zbavil zbylého brandy a do obou pak nalil trochu griottky.

,,Jak chcete, Jime." odevzdaně ukončil debatu Spock a přijal nabízenou skleničku. Už se chtěl napít, ale stihl jsem jej chytit za ruku. Udiveně se na mě podíval.

,,Máme na Zemi takový zvyk. Před napitím přiblížíme skleničky k sobě a necháme je zazvonit. Obvykle k tomu přidáme i nějaké přání. Většinou pijeme na zdraví." vysvětlil jsem mu.

Vulkánec přikývnul a nechal ruku lehce nataženou před sebou. Přiblížil jsem tu svou, dokud se neozval ostrý zvuk.

,,Na zdraví, Spocku." usmál jsem se na svého přítele, načež jsem obsah sklenice obrátil do svých úst.

,,Na zdraví, Jime." pohnul koutkem Spock a zopakoval mé počínání.

Sledoval jsem, jestli Spock po požití alkoholu nebude jevit nějaké známky bolesti, ale upokojil jsem se, když klidně skleničku odložil a znovu se pohodlně opřel. Nastalo příjemné ticho. Užíval jsem si dnešní večer a doufal jsem, že to Spock cítí podobně. Ovšem úplný klid nebyl pro můj stav dobrý. Začínalo se mi chtít spát a já ještě nechtěl naše setkání ukončit.

,,Spocku? Mohl byste mi něco zahrát na lyru?" zeptal jsem se. Už jsem se přestal tolik soustředit na řeč, takže jsem docela chápal překvapený pohled na Spockově tváři. No, možná to bylo i tím návrhem. Ještě jsem ho o to nikdy nepožádal, i když jsem už prákrát chtěl.

,,Zajisté, kapitáne." postavil se důstojník a odešel. Během krátké chvíle byl i s nástrojem zpět. Usedl opět do křesla, naladil a začal hrát.

Z lyry se linula optimistická hudba, navozující bezpečí. Zavřel jsem oči a poddal se těm nádherným tónům. Hlava se mi příjemně točila, byl jsem jako ve snu. Náhle však hudba přestala hrát.

Prudce jsem otevřel oči a spatřil Spocka, kterak strnule pokládá lyru na zem. Hleděl před sebe, ve tváři vysoce neutrální výraz.

,,Co se děje?" zeptal jsem se vážně. Hnědé oči se podívaly do mých a já věděl, že to, co se stalo, se Spockovi skutečně nelíbí.

,,Pane, prosím, dovolte mi odejít." pronesl Spock trhaně.

,,To nemůžu, Spocku. Co kdybyste na chodbě zkolaboval?" odmítl jsem. Změny ve Spockově pohledu se hromadily. Stále jsem cítil jeho sebekotrolu, ale značně zkoušenou emocemi. ,,Jak se cítíte?"

,,Nepříjemně." zachraptěl Vulkánec. Seděl napjatě, občas sebou lehce škubnul.

Přisunul jsem si křeslo blíže k němu a položil mu ruku na paži. Silné zachvění, jenž projelo jeho tělem mě vyděsilo. Stáhl jsem se zpět a civěl na svého prvního důstojníka. Jeho pohled byl nyní skelný, opět nicneříkající. Začínal jsem o něj mít vážné obavy.

Tmavě hnědé duchovk yzmizely za zavřenými víčky. Jeho hrudník se začal zvedat mnohem rychleji, než je běžné.

,,Mám zavolat McCoye?" zeptal jsem se, Spock nevypadal vůbec dobře. Nebo spíše vypadal úplně jinak, než obvykle, což mě téměř děsilo.

,,Ne!" zašeptal rázně muž v modrém, načež jím projelo další zachvění. ,,Nech mě, prosím, odejít."

,,Nenechám. Trvám na to." zařekl jsem se a znovu stisknul Spockovu ruku. ,,Budu tady, ať už se stane cokoliv."

Spock se zhluboka nadechl. Věděl jsem, co to znamená. Snažil se něco dostat pod kotrolu, ale otřesy jeho těla mi podaly jasnou zprávu, že se mu to příliš nedaří.

,,Budeš toho litovat, Jime." procesil mezi zuby Spock a otevřel oči.

Konsternovaně jsem zíral. Čokoládové oči měly výraz dravce, jenž se dívá na svou kořist. Plála v nich divokost, nezkrotná hrdost a šílený hlad. Takový pohled jsem ještě neviděl, i když...

Oči mi málem vypadly z důlků, když jsem si uvědomil, že Spock se na mě jednou už takto díval. Hlavou mi prolétla slova Vulkán, horečka krve a souboj. Netušil jsem, co dělat. Vulkánec byl silnější, rychlejší i mrštnější. Nebylo úniku. Adrenalin se mi hrnul do krve, opilost už byla dávno pryč. Strnule jsem seděl a jen hleděl do očí, od kterých se nešlo odtrhnout.

Se strachem v očích jsem sledoval, kterak se Spock postavil. V tu chvíli se odněkud z mého nitra vyřítila odvaha. Rovněž jsem se narovnal a bojovně se díval na svého přítele, jenž se chystal k útoku.

Viděl jsem jak natáhnul ruce před sebe, instinktivně jsem zvedl své v obraně, ale jaké bylo mé překvapení, když žádný atak nepřišel. No, jak se to vezme. Byl jsem chycen za ramena a donucen couvat zády k posteli. Padl jsem na záda, ruce mi byly sepnuty nad hlavou. Vzpurně jsem se zazmítal. Jestli se chtěl Spock rvát, proč to takhle prodlužuje?

Postel se otřásla, když si Spock klekl obkročmo nade mě. Přiblížil svou tvář k mé, očima stále připoutaný k mým. Zuřivě jsme v nich hledal náznak kotroly. Se zoufalstvím jsem zjistil, že Vulkánec je nyní pod nadvládou svých emocí a jedná podle svých instiktů. Ale co mě u všech všudy tak tlačí do břicha...?

Široce rozevřené oči doplnila otevřená ústa. Kapitán James T. Kirk poprvé ve svém životě oněmněl. Nemohl jsem najít slova, i tok myšlenek se zpomalil, natolik mnou otřáslo nynější zjištění. Ta dravost v jeho očích, hlad, touha...

Jeho horký dech ovíval mou tvář, fascinovaně jsem zíral do tak známé tváře, obohacené o naprosto neznámý výraz. Obličej se pomalu přibližoval, až se suché rty dotkly mých.

Odvrátil jsem hlavu a zazmítal sebou. Sevření mých rukou se stalo pevnějším.

,,Spolupracuj, Jime," uslyšel jsem hluboký hlas těsně u ucha. Horký jazyk se dotknul mého lalůčku, jemně jej laskal, poté obkroužil celý boltec. ,,Slíbil jsi, že tady budeš, ať se stane cokoliv. Já tě varoval..." zašeptal hlas znovu. Proti vlastní vůli jsem se zachvěl. Bylo to až příliš příjemné. Navíc teplé tělo tisknoucí se k mému. A ten jazyk... Přesunul se k mému krku, přejel přes ohryzek a pak nahoru k ústům.

,,Nechci ti ulížit." zamumlal Spock a políbil mě.

Chtěl jsem se vzepřít, vážně chtěl, ale Spockův jazyk mě stále přesvědčoval, abych to nedělal. Dostal se do mých úst a mazlil se s mým jazykem. Nemohl jsem odolat představě, co by s takovým talentem mohl udělat a několik desítek centimetrů níže...

Vulkánec spokojeně zavrněl, když ucítil, že začínám být vzrušený. Lehce jsem se o něj otřel a vymánil ze Spocka další potěšený zvuk. Jeho polibky byly stále vášnivější a dravější, věděl jsem, že se už dlouho nebude držet zpátky.

Že mám pravdu, mi dal Spock vzápětí pocítit, když mě během sekundy obrátil na břicho. Doslova mi strhnul triko ze zad, drsně mě hladil, občas škrábnul. Na takové zacházení jsem nebyl zvyklý, o to více mě překvapilo, že se mi to vůbec nepříčilo. S hlasitým zasténání jsem uvítal ruku, jenž se vtěsnala mezi mě a matraci, vklouzla do kalhot a stiskla mou erekci. Slastné doteky způsobily, že jsem si vůbec nevšiml toho, že mi byly kalhoty staženy ke kolenům a mé ruce už nebyly spoutané. Nestačil jsem na to ani nijak zareagovat, neboť jsem byl vytažen na všechny čtyři.

Netušil jsem, kdy se Spock stihl svléknout. Prostě tam byl, cítil jsem, že se připravuje na samotný akt. Jeho ruka stále masírovala můj tvrdý penis, myšlenky se soustředily hlavně na slast plynoucí z oněch doteků. Přesto jsem však hlasitě zařval bolestí, když se Spock dostal dovnitř mého zadku.

Položil jsem hlavu na matraci, vystrčil pozadí do prostoru a snažil se vstřebat nepříjemné pocity. Spock se ve mně začal pravidelně pohybovat, s každým přírazem se bolest změnšovala na úkor vzrůstající slasti. Zmítal jsem se mezi jeho silným tělem a dráždící rukou, sténal jsem jako smyslu zbavený. Jako Spock.

Rychle jsem se blížil k vrcholu, stejně tak můj Vulkánec, který své tempo stále zrychloval.

,,Jime!" zařval zuřivě a explodoval.

Jeho surový výkřik poslal přes okraj i mě. Proudy horké tekutiny skrápěly Spockovu ruku, která byla následně zavalena našimi těly. Padli jsme spocení a vyčerpaní na postel, tiskli se jeden k druhému. Cítil jsem se rozervaně, zneužitě, ale i podivně spokojeně. Bolelo mě celé tělo, včetně hlavy, ale přinutil jsem se otevřít oči a pohlédnout do poplašené Spockovy tváře.

Zíral na mě, zřejmě se začal opět kontrolovat, došlo mi. Určitě teď bude zase chtít odejít z flotily, stejně jako po události na Vulkánu. Teď jsem vážně neměl náladu ani sílu něco řešit a navíc... ani jsem nechtěl.

,,Spi, Spocku. Žádat o uvolnění ze služby můžeš ráno." usmál jsem se na něj. Odpovědí mi bylo zdvižené obočí, ale prvnotní hrůza z jeho tváře zmizela.

,,Jste si vědom, toho, že jsme právě porušili pravidla flotily?" zeptal se mě již zcela normálním hlasem.

,,Ano, jsem. Byl jsem u toho." teď už jsem se nepokrytě zubil. Veškeré špatné pocity zmizely, už jsem vnímal jen tu spokojenost. A ještě něco. Radost.

,,Ale vždyť jsem vás prakticky znásilnil." nechápal důvod mého veselí můj vulkánský přítel.


,,A já ti to prakticky dovolil." a ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale prostě jsem se natáhnul a políbil Spocka na rty. Ten užasle strnul, ale už dále nic nenamítal. Položil jsem hlavu blízko jeho hrudníku, malátně skopnul kalhoty z kotníků a zavřel oči. Poslední, co jsem si pamatoval, bylo Spockovo klidné dýchání, jež doléhalo k mých uším a konejšílo duši.



O dva dny později.


,,A proč bys to tam nemohl napsat? Je to přece pravda. Po požití griottky a nejspíše i jiného pozemského alkoholu, se změnítě v sexuchtivá zvířata, která ojedou kohokoliv v okolí." usmíval jsem se vesele na Spocka.

Ten se na mě nesouhlasně díval, ale to jen přispívalo k mé pobavenosti. Seskočil jsem z jeho pracovního stolu a postavil z boku k sedícímu Vulkánci. Objal jsem jej okolo krku a přitiskl se k němu pánví.

,,Na to snad není nic špatného, ne? Neříkej mi, že se ti to nelíbilo, ty chlípníku." zepředl jsem mu do ucha.

Spock se sotva znatelně zachvěl.

,,To nepopírám. Ovšem ve zprávě by toto znělo velmi nepatřičně." oponoval stále.

,,Ještě hůře by znělo, kdybys tam napsal, že po vypití lihoviny budete souložit téměř dva dny v kuse jako králící, což znemožňuje nastoupit do služby." bavil jsem se dále na přítelův účet.

,,Když jsi sexuálně nabuzený, nedá se s tebou rozumně mluvit." konstatoval Spock, rezignovaně vypnul počítač a otočil se tváří ke mně. Posadil jsem se před něj na paty a opřel se lokty o jeho kolena.

,,Jestli už jsi skončil s prací, potřeboval bych, abys mi taky něco zpracoval." zubil jsem se rozverně. Na okamžik jsem se odtrhnul od hnědých očí, abych zkontroloval stav Spockových kalhot. Pozvedl jsem pohled zpět nahoru, kde na mě čekalo pobaveně zvednuté obočí a vzrušeně žhnoucí oči. Tento vztah nám bude očividně fungovat, pomyslel jsem si a hladově se vrhnul na rty svého vulkánského milence.

Souznění

6. prosince 2012 v 16:54 | Archea Majuar
Souznění

Prostředí: Star Trek

Pár: James T. Kirk/Spock

Rating: R

A/N: Zatím nejsem příliš spokojená s tím, jak se mi postavy chovají, ale pokusím se to nějak poladit. Další povídky budou určitě následovat. V plánu mám ještě jednu, dvě jednorázkovky, v hlavě se mi ovšem vyvíjí i hlavní myšlenka pro delší příběh.

,,Všichni jsou mrtví, kapitáne. Slunce bylo příliš blízko, nemohli to přežít."
Poslouchal jsem Spockovo hlášení jako v mlze. Mrtví... Stovky mrtvých. Muselo jít tu planetu nějak zachránit. Proč jsem sakra na nic nepřišel? Proč? Stárnu snad? Není už má paměť natolik bystrá, aby zabránila nejhoršímu? A co když selžu znovu? Ohrozím Enterprise?! To nesmím dovolit. V minutě jsem se rozhodl.
,,Rezignuji na post kapitána hvězdné lodi. Velení je vaše, pane Spocku." štěkl jsem po svém prvním důstojníkovi a chvatně opustil můstek.

Spock zůstal nehybně zírat na místo, kde ještě před chvíli seděl kapitán James T. Kirk. Pohledem zapátral po přítomných.
,,Pane Sulu, warp 7. Pokračujte v původním kurzu." podal rozkaz. Poté rozvážným krokem zamířil k výtahu. Musel si promluvit se svým přítelem. Bylo pravdou, že smrt tolika lidí ještě kapitán nezažil, ovšem jeho vnitřní síla by si měla poradit i s takovýmto problémem. Snad dokáži jeho rozhodnutí zvrátit, pomyslel si Spock a vešel do kapitánovy kajuty.

Vystřelil jsem z můstku jako namydlený blesk. Byl jsem rozezlen na nejvyšší míru. A jen na sebe. Mohl jsem za celou katastrofu jen já sám. Kapitán, který zaviní smrt tolika lidí, už není kapitánem, ale vrahem.
Vpálil jsem do své kajuty. Většinou jsem uměl vztek držet na uzdě, dnes však ne. Praštil jsem pěstí do stolu, až se zatřásl. Bolest jsem nevnímal, jen jsem cítil, jak umocňuje touhu něco zničit, stejně jako jsem byl zničený uvnitř sebe. Nevraživě jsem se podíval na opodál klidně stojící židli. Natáhl jsem se, že s ní mrštím o zem.
,,Jime," zastavil mne jistý tón prvního důstojníka.
V mžiku jsem se otočil a našvaně se na něj podíval. Neměl jsme v úmyslu, se nechat přemlouvat. Ovšem výraz pana Spocka k mému údivu nebyl neutrální, jakým býval. Znal jsem jej dostatečně dlouho, abych i tu velmi malou změnu na jeho tváři zaznamenal. Vypadal ustaraně. Ale ani Spockova proměna můj vztek neodehanala.
,,Jime, to rozhodnutí bylo velmi nelogické vzhledem k tvé kariéře a..."
,,Seberte se a jděte s tou vaší logikou zpět na můstek. Nepotřebuji vaše kázání." přerušil jsem jej vztekle.
,,... a nefér vůči vaší posádce, která vás uznává i přes některá nepříliš dobrá rozhodnutí," nenechal se ten studenokrevný důstojník vyvést z míry. Tak nefér? Co ten může vědět o férovém jednání? Na prvním místě logika, pak dlouho nic a až někde v dálce se mu na žebříčku hodnot rýsuje férovost. Tenhle člověk mě bude poučovat?
Stále jsem měl ohromnou chuť něčím hodit a nejlépe se trefit do toho stoicky klidného Vulkánce. V hloubi duše ve mne ale začalo hlodat svědomí... Vždyť on se mi snaží jen pomoct.
,,Posádka potřebuje velitele a toho stejně dobře jako ve mne, nalezne i ve vás." odsekl jsem, odmítaje Spockovi přiznat, že nade mnou začíná mít navrch.
,,A nezapomínáte na něco, Jime?" pozvedl Spock jedno obočí.
Zamračil jsem se a přiměl svou rozčarovanou mysl pracovat. Díval jsem se do tmavě hnědých očích a hledal odpověď v nich.
,,Na mne, kapitáne."
Naklonil jsem hlavu na stranu a pozorně si Spocka prohlédl. Kam míří? Co on?
,,Nevykládejte mi tady, že nesvedete sám velet vesmírné lodi." ušklíbl jsem se posměšně.
,,To se vám ani sdělit nesnažím, pane." pohnul obočím Vulkánec. ,,Nepomyslel jste na to, co znamenáte pro me?"
Překvapeně jsem zamrkal. Hlavou mi prolétl zmatek z položené otázky, jenž byl následován studem. V návalu vzteku, smutku a sebelítosti jsme zapomněl na to, že Enterprise není jediná, kdo mě potřebuje. Spock byl mým přítelem, ale nikdy mě nenapadlo, že i já pro něco znamenám. Potřásl jsem hlavou nad svou zabedněností.
,,Jime, snažím se vám říct, že..."
,,Já vím, co mi chcete říct, Spocku," skočil jsme mu znovu do řeči. ,,Že mě máte rád a nedokážete si život beze mne představit?" usmál jsem se mírně.
Spock přerušil oční kontakt, spustil obočí a napjal se. Poznal jsem, že nyní bojuje jeho lidská polovina s tou vulkánskou, která nechtěla ani za nic přiznat, že něco jako emoce extistuje. Ve vteřině jsem se rozhodl, kterou polovinu teď potřebuji. Můj vztek byl nadobro pryč, když jsem viděl, jak se mi můj přítel snaží říct, i proti vlastnímu vychování a přesvědčení, že jsem pro něj více, než jen nadřízený.
Zkrátil jsem vzdálenost mezi námi. Dotknul jsem se Spockova ramene, druhou rukou jsem jej pohladil po tváři a přiměl jej, aby se mi podíval do očí. Vždy jsem cítil, že je mezi námi nějaké pouto. Bližší a intimnější, než které mě poutá s Kostrou. Ale nevěděl jsem, jak a kdy se projeví. A teď tady bylo.
Díval jsem se do Spockových čokoládově hnědých očí, vnímal vřelost, kterou mi tím pohledem posílal. Možná za to mohla Vulkáncova schopnost telepatie, že jsem po chvíli cítil veškerou náklonost, kterou ke mně můj přítel choval. Vplula do mého těla, objímala a hřála zevnitř. Srdce se mi rozbušilo, krev se mohutně rozproudila, tepala mi ve spáncích, až se mi zatočila hlava.
Už jsem nemohl jinak, tolik krásných emocí na mě bylo moc. Přerušil jsem oční kontakt a nenapadlo mě nic jiného, než Spocka obejmout. Složil jsem své ruce za jeho krkem, přitiskl se hrudníkem na ten jeho. Ani jsem nedoufal, že by mi můj projev citů oplatil, ale tady se ukázala má občasná zbrklost v matematice. Prostě jsem se přepočítal. Dlouhé ruce se omotaly kolem mého trupu a držely se, jako by mne už nikdy nechtěly pustit.
Nevím, jak dlouho jsme tam stáli a užívali si přítomnosti toho druhého. Nezáleželo na tom. Dnes došlo k něčemu, co nelze ani slovy popsat. Bylo to uklidňující a zároveň elektrizující, nabilo mne to energií, obnovilo vůli, kterou jsem tak moc potřeboval. Ale co, když...
,,Kdykoliv, Jime. Jsem tady jen pro tebe." uslyšel jsem zašeptaná slova, po nichž se mi dech zadrhl v krku.
Ještě více jsem stisknul objímané tělo. Přišlo mi, že si v tuto chvíli naprosto rozumíme. Chápeme, že jsme důležití jeden pro druhého. Jsem Slunce Spockovy planetární soustavy, on je mým středobodem vesmíru. Cítil jsem se šíleně šťastně, že právě já jsem dostal to privilegium, být Spockovým přítelem. Mám před sebou ještě mnoho důležitých misí, které budu podnikat pro flotilu, pro svět. Ale já už svého cíle dosáhl.
Jsem jediným člověkem, kterému je umožněno poznat celou duši polovičního Vulkánce.


Umění tišit bolest

1. prosince 2012 v 13:58 | Archea Majuar
Umění tišit bolest

Prostředí: Star Trek

Pár: James T. Kirk/Spock

Rating: +15

Nepříjemně vtíravý pocit mě rušil od práce. Musel jsem kontrolovat, zda nenaleznu ve zdejší sluneční soustavě planetu, na níž by se nacházel život. Ovšem myšlenka, že jsem na něco zapomněl, stále rostla. Nemohl jsem dopustit, aby má nedbalost způsobila nějakou škodu. No, snad by mohl kontrolu převzít McCoy...
S mírnou nechutí, kterou jsem si nelibě přiznal již před delší dobou, jsem doktora zavolal. McCoy z mého pokynu také nebyl nadšen, ale jelikož se právě se všemi členy posádky vrátil z dovolené na nepojmenované planetě, nezačal žádnou, naprosto nelogickou hádku a usedl k počítači.
Opustil jsem můstek. Neměl jsem tušení, v čem by mohl můj neklid spočívat. Neklidný jsem pouze ve chvíli, kdy jde o kapitána, usoudil jsem ze svých zkušeností. Ovšem kapitán je ve své kajutě, mou pomoc určitě nepotřebuje.
Poslední myšlenkou jsem si ale nebyl jist. Pár minut jsem bloumal chodbami Enterprise. Snažil jsem se analyzovat původ mé nenadálé rozpoloženosti, ale zas a znova jsem docházel k jedinému řešení. Kapitán.
Zastavil jsem se. Pochodování po lodi nemělo žádný smysl, zamířil jsem tedy ke kajutě svého nadřízeného a přítele v jedné osobě. Neměl jsme radost z toho, že jsem si něčím nebyl jistý nebo jsem to dokonce nevěděl. Pro ukončení této politování hodné události existuje pouze jediné východisko a to, konfrontovat zdroj. Musím zjistit, zda je kapitán v pořádku, pak se snad vrátí má rovnováha.
,,Kapitáne, tady Spock. Musím s vámi mluvit." pronesl jsem do intercomu.
,,Tady Kapitán, čekám vás." zněla odpověď.
Došel jsem ke dveřím do kapitánovy kajuty a vstoupil. Už mi ani nepřišlo zajímavé, že uvnitř panovala podobná teplota jako v ostatních částech lodi. V mém pokoji jsem měl vždy 30 stupňů Celsia, zde bylo asi o osm stupňů méně.
,,O čem se mnou chcete mluvit, pane Spocku?" uvítal mne kapitán otázkou.
Poprvé za několik měsíců jsem skutečně nevěděl, jak odpovědět. Horečně jsem hledal nějaký důležitý důvod, ale marně. Poté jsem si připustil, že by snad k rozhovoru měla postačit malicherná záminka, když v tom jsem zpozoroval, že se kapitán na židli stále mírně hrbí.
,,Z neznámého důvodu jsem pocítil nutnost," začal jsem opatrně, ,,osobně se vás zeptat, zda jste si na dovolené řádně odpočinul."
Kapitánovy oči se na mě zvědavě podívaly. Poté se muž opřel. Přestože emoce jsou mi téměř cizí, poznal jsem na jeho tváři, že trpí bolestmi.
,,Ano, pane Spocku. Děkuji." kývnul kapitán a zdálo se, že nechce tuto konverzaci dále rozvíjet. Můj neklid byl stále tam, kde neměl, totiž v popředí mé mysli, takže jsem položil další otázku.
,,A co vaše záda, pane?"
,,Cože taková starost, pane Spocku?" nasadil Kirk pochybovačný výraz.
Odběhl jsem pohledem na stranu a s pozvednutým obočím se opět podíval na kapitána. Měl jsem vyzkoušené, že na Jima mé kreace s obočím zajímavě působí.
,,Jen, že před dovolenou jste, promiňte mi ten výraz, škemral po masáži. Pokud jste měl skutečně velké bolesti, není možné, abyste se jich během tak krátké relaxace nadobro zbavil. Z události na můstku jsem usoudil, že by vám nevadilo, kdybych vám od bolesti pomohl."
,,O jaké události na můstku mluvíte?" začal se Kirk mírně usmívat. Zřejmě můj pohyb obočím zafungoval. Nebo se na mě Jim prostě rád úsmívá. V jeho případě docela možná varinta. Jiný důvod jeho veselí mě nenapadá.
,,Mohu citovat, pane? Vím, jaký názor mají pozemšťané na ponížení a jestliže vyhovíte mé žádosti, nemusíte se poté cítit úplně pohodlně." varoval jsem kapitána.
,,Povolení uděleno. Osvěžte mi paměť."
,,Zatímco doktor McCoy a pan Sulu zkoumali planetu, zda je pro nás bezpečná, byl jsem s vámi na můstku. Čekal jsem na jejich hlášení, vy jste právě podepsal zprávu vašeho pobočníka. Vydal jste velmi podivný zvuk, když jste se opřel. Na mou otázku, co se vám děje, jste odpověděl, že vás berou záda. Načež jsem se postavil vedle vašeho křesla a sledoval, jak nadšeně jste reagoval na masážní doteky pobočnice, o nichž jste si myslel, že jsou mé. Citaci bych ukončil tím, že jste si po chvíli svůj omyl uvědomil." podal jsem hlášení s pohledem pevně upřeným do kapitánových oříškových očí.
Kapitán vstal ze židle, s mírným úsměvem mě obešel, nejspíše hodnotil můj návrh. Zastavil se až, dokud jsme nestáli se tváří v tvář.
,,Dobře, pane Spocku. Velmi si cením vašeho zájmu." pronesl kapitán, těkaje pohledem z jednoho mého oka do druhého. Poté ode mne odstoupil. Na moment jsem přestal dávat pozor, neboť mě fascinovaly, ano, skutečně fancinovaly jiskry, jež se právě rozzářily v kapitánových očích. Netušil jsem, co měly znamenat. Žádné logické vysvětlení jsem nenalezl, ale odhadoval jsem, že by mohly symbolizovat výzvu. Ovšem velmi přátelskou, možná hravou. Nechápal jsem, proč se na mne takto dívá. Přece jsem mu nabídl pomoc od bolesti a nikoliv šachovou partii.
,,Hodláte mne jen propichovat pohledem nebo se mě dotknete i fyzicky?" vytrhl mne z myšlenek kapitánův pobavený hlas.
Opět jsem se začal soustředil na účel své návštěvy. Jim si mezitím sundal vrchní díl uniformy a posadil se na stůl.
Postavil jsem se za něj a položil ruce na jeho ramena. Zatímco jsem uvolňoval ztuhlé svaly, přemýšlel jsem nad tím, zda jsem se už někdy někoho takto dotýkal. Nenapadalo mne žádné racionální vysvětlení, proč bych kdy měl. James Kirk byl mým prvním opravdovým přítelem, jediný člověk, kterému jsem ve svém životě věřil. Riskoval pro mě svůj život, což bylo sice nebezpečné a nelogické, ale u člověka pochopitelné.
,,Mohl byste trochu přitlačit, Spocku?" zavrtěl se mi pod rukama Kirk.
,,Jak si přejete, pane." odpověděl jsem a použil větší sílu. Jakožto Vulkanian, ač poloviční, jsem zvyklý používat menší sílu, než jakou disponuji. Kdybych využil svých veškerých rezerv, mohl bych Jimovi ublížit. A to bych samozřejmě nerad.
,,Předkloňte se trochu, kapitáne." požádal jsem Kirka. Potřeboval jsem lepší přístup k jeho lopatkám, což, když seděl vzpřímeně, nebylo dost dobře možné.
Čím jsem se posouval dlaněmi níže, tém hlasitější zvuky Jim vydával. Nejdříve funěl, poté občas zaskučel, když jsem se dostal k bedrům, sténal již nepřetržitě. Přestal jsem, abych mu dopřál oddechu. Obešel jsem stůl a chtěl pokračovat v masáži ramen, zepředu totiž máte šanci narazit na další bolestivé ztuhlosti, které zezadu přehlédnete. Lépe řečeno, přehmátnete.
Jakmile však kapitán pochopil můj záměr, zbrkle seskočil ze stolu a zůstal ke mně stát zády. Slyšel jsem jeho zrychlený dech, jehož důvod mi zůstával utajen. Vyčkával jsem na pokyn, jelikož v této situaci se těžko dalo hovořit o rozkazu.
,,Myslím, že je rozumné, abych si lehnul." řekl mi kapitán přes rameno.
Nic jsem nenamítal. Jestli má Jim něco proti masáží zepředu, je to jeho věc. Počkal jsem, až se natáhne na postel a poté jsem přešel k němu. Klekl jsem si vedle jeho trupu a pokračoval v uvolňování. Pomalu jsem prsty kroužil podél bederní páteře, zrychlil bych, ale kapitánovo dýchání bylo stále neobvykle rychlé. Musel velmi trpět, jestliže i tak opatrné doteky mu způsobovaly bolest.
O to více mně překvapila žádost: ,,Přitlačte!"
Pozvedl jsem obočí, což ovšem kapitán nemohl postřehnout, neboť jeho oči byly zavřeny. Mé pozornosti rovněž neuniklo, že Jimovo čelo je oroseno potem.
Zvýšil jsem rychlost svých pohybů. Mé udivení vzrůstalo každým Jimovým výdechem. Ty totiž nezněly naříkavě, bolestně, ale téměř nadšeně. Svraštil jsem obočí a jal se tuto nejasnost více prozkoumat. Zkusil přidat více síly.
Vůbec jsem si neuvědomoval, že ve mně vzplála radost nad tím, jak moc má práce dělá kapitánovi dobře. Ani jeden pohled jsem už nevěnoval Jimovým zádům, pouze jsem sledoval jeho tvář a poslouchal výdechy, které stále častěji doprovázely vzdechy.
Jimova tvář a vlastně i celé tělo se začalo chvět. Především jeho bedra. Ta se dokonce začala zvedat, aby umocnila vliv mého počínání. Fascinovaně jsem zíral, možná jsem i otevřel ústa, do Jimových očí, které se náhle otevřely. Takové emoce jsem v nich ještě neviděl. A to obrovské množství... V tom okamžiku jsem stihnul rozpoznat pouze potřebu a... ano, chtíč.
,,Spocku..." zachroptěl kapitán a já se k němu naklonil pro případ, že by měl ještě něco na srdci.
Zblízka jsem pozoroval Jimovy oči, jež hleděly do mých. Vzápětí jsem ucítil, jak se kapitánova ruka vymrštila, chytla mě za krkem a přitáhla mou hlavu ještě blíže k té Jimově. Následně jsem ucítil jemné rty na svých, jejich pomalý pohyb a odloučení.
Jimův obličej se vzdálil od mého, oříškové oči mne však stále pronásledovaly. Nemohl jsem se od nich odtrhnout a musel jsem se dívat, jak jimi postupně prolétla extáze, uvolnění a vděčnost.
Nechápal jsem zhola nic. Jen jsem seděl, shlížel na svého přítele, jehož dech se dostával do normálu, a čekal na vysvětlení. Avšak jsem si nemohl nepovšimnout mé vlastní spokojenosti, potěšení a možná i nadšení z faktu, že Jim nyní zažil pocity, pro člověka tak významené, díky mně. A také... setkání našich rtů mně zvláštním způsobem zrychlilo proud krve, který se teď opět zpomaloval.
Byl jsem zvědavý, jestli se tento výkyv stane znovu. Přesvědčen tím, že Jim se mě nejprve dotknul dobrovolně, bez váhání jsem se sklonil ke kapitánovu obličeji a políbil jej. Rychlost, s jakou se mi krev rozproudila, mne šokovala. Zaraženě jsem se stáhnul zpět do původní polohy, vzápětí mě ale kapitán povalil na záda a znovu naše ústa spojil. Tentokráte se jeho rty pohybovaly dravě, vybízely mne, abych se i já do podivuhovné hry zapojil.
V rámci pokusu jsem tak učinil a snažil se sladit vzájemné doteky. Krev se ve mně téměř vařila, cítil jsem, jak mi tepe ve spáncích. Nebyl jsem velkým příznivcem hlazení, ale v onu chvíli mi přišlo Jimovo laskání příjemné. Přemýšlení nad tím, proč líbání tak působí na tok mé krve, bylo narušeno znovuoběveným pocitem, o kterém jsem téměř nevěděl, že jsem jej schopen vnímat. Slast.
Jimovy ruce vklouzly pod mou uniformu, dotýkaly se mé hrudi. Nebyl jsem schopen slova ani pohybu. Oči se mi rozšířily, když Jim stisknul bouli v mých kalhotách. Zahlcen vlnami příjemných pocitů, nebyl jsem s to si vzpomenout, jestli mě už někdo dokázal vzrušit do takové míry.
Jako v mlze jsem vnímal, když se okolo mé erekce uvinula dlaň a začala ji laskat. Nevěděl jsem, co dělat, vždy logicky smýšlející mozek vyhlásil stávku. Prve v životě mě ovládly jen emoce. Silné emoce.
Vzmohl jsem se jen na občasné zasténání, tělo se mi chvělo, myšlenky odpluly. Zbyla jen jedna, jediná. Touha po uvolnění. Veškerá má sebekotrola byla zničena a já s chraplavým výkřikem vyvrcholil Jimovi do dlaně.
Otevřel jsem oči. Nade mnou se skláněla tvář mého nejlepšího přítele. Ještě jsem nebyl zcela v pořádku, doznívající orgasmus stále udržoval můj tep v docela zajímavé rychlosti, což možná zapříčilo fakt, že jsem Jimovi věnoval vděčný úsměv.
V tu chvíli jsem si již chtěl vynadal za ten projev emocí, ovšem, když mne Jim za odměnu políbil, rozmyslel jsem si to...