Srpen 2012

Rochefortův trest

17. srpna 2012 v 13:51 | Archea Majuar
A/N: Po dlouhé době jsem opět chytila inspiraci a během dvou hodin ze mě vypadla tato povídka. A cože se stalo mým zdrojem náhlé chuti psát? Skvělá francouzská komedie z dílny Andrého Hunebelle jménem Čtyři sluhové a čtyři mušketýři. Každému se líbit nemusí a a ani nemůže, ale já prostě filmy s Les Charlots miluju.

Rochefortův trest

Fandom: Historický
Páry: Kardinál Richelieu/Comte de Rochefort
Rating: +15
Varování: Opět je to docela slaďárna ;)


Se sklopenou hlavou jsem vešel. Obemknulo mne konejšívé teplo, které panovalo jen v pár místnostech na hradě. V těch vybraných místnostech, mezi něž patřily i komnaty Jeho Eminence.
Zavřel jsem za sebou dveře a zůstal stát. Měl jsem v úmyslu, nedat kardinálovi žádnou další záminku, aby mne mohl potrestat. Provinil jsem se již dost. Přestože pro něj pracuji téměř celý život, nikdy jsem si nebyl jistý, čím jej mohu popudit proti sobě a čím naopak potěšit.
Oči jsem přilepil ke špičkám svých bot a čekal. Vnímal jsem jen mírně zrychlený tep svého srdce a praskot ohně v krbu. Nebyl jsem vystrašený, Jeho Eminence však v každém vzbuzovala respekt a i když jste byli v jeho milosti, tak vás nejistota naprosto ochromovala. Já už jsem si za ty roky zvykl, že se v přítomnosti mocného muže cítím nesvůj, ale až minulou zimu mne osvítilo. Můj neklid byl způsoben nejen aurou kardinálovou, ale také nesmírnou úctou, obdivem a... ano, láskou.
Vždy jsem bojoval v armádě za vlast, za Francii. Můj meč byl ovládán mým srdcem. Miloval jsem ten pocit, že mohu býti užitečný tak významné zemi, jakou Francie bez pochyb je, byla a jsem si jist, že i bude.
Onu zmíněnou minulou zimu jsem však byl zraněn a poslán do Paříže. Za mé zásluhy byl mi udělen úřad velitele kardinálovy gardy. Již dříve jsem měl tu čest být prvnímu ministru představen a po několikahodinové konverzaci jsem si byl téměř jist, že ke mne pojal alespoň lehké sympatie. Toto mínění mi bylo potvrzeno ihned poté, co jsem začal vykonávat post velitele gardy Jeho Eminence.
Na rozdíl od mého předchůdce, jsem byl na kardinálův příkaz přítomen u všech jednání, jež vedl s králem, či s vyslanci cizích zemí. Cenil si mé odvahy, ale také bystré mysli. Sám první ministr byl výborný taktik, ale ač se častokrát, Bůh mi snad odpustí, choval arogantně a pohlížel na ostatní lidi svrchu, uměl přiznat chybu. Kdykoliv plánoval útok, či přemýšlel nad obranými úskoky, radil se se mnou. Dožadoval se mých názorů a dokonce chtěl, abych se snažil v plánu hledat sebemenší trhliny.
Ačkoliv bylo známo, že velmi hojně využívá výzvědných schopností Milady De Winter, Jeho Eminence považovala za svou pravou ruku mne. Nikdy bych si nedovolil toto tvrdit, pokud bych to sám neslyšel z úst kardinála Richelieu. V Paříži rovněž nebyla nouze o pokusy, připravit jej o život. A to byla druhá část mé práce. Chránit Jeho Eminenci.
Již první týdny mé služby nebyly prosty nebezpečí. Nebudu zabíhat do podrobností, nerad na to vzpomínám. Ovšem vždy si rád připomenu větu, kterou mi muž v rudé řekl, když jsem mu tehdy zachránil život.
,,Rocheforte, dnes se cítím v bezpečí už jen s vámi."
Letmý úsměv se dotkl mých rtů. Ano, to byl ten okamžik, kdy jsem začal Jeho Eminenci vnímat jinak. Myslíval jsme si, že Francii vládne král. Ale to nebyla pravda. Veškerou moc měl v rukou kardinál Richelieu. Uchvátilo mne s jakou láskou se o tuto zemi stará, jak dává srdce do válek, jenž sváděl především s nabubřelými Angličany. Přestože o bitvách se dozvídal pouze ze zpráv, tušil jsem, že v nitru se sám rve jako lev.
Můj obdiv k němu vzrůstal den ode dne. Fascinoval mě jeho klid, nikdy nekřičel, nikdy nikoho neudeřil. Jeho šepot byl mnohonásobně děsivější, než kdyby si vykřičel hlasivky. A toho šepotu jsem se právě obával. Tady a teď. Hrabě Comte de Rochefort, jsem tady a čekám na svůj rozsudek.
Téměř neslyšeně jsem si povzdechnul. Bylo to poprvé, kdy jsem se stal trestaným. Jak jsem se již zmínil, dříve jsem se bil za Francii. Nyní jsem se do všeho pouštěl s jedinou myšlenkou. Aby byl kardinál spokojen.
Ze snění, myšlenek a vzpomínek mne vytrhl stín, jenž byl vržen do mého zorného úhlu. Po chvíli jsem již uviděl lem červeného pláště. Ta barva mi připomínala krev, jež koluje mými žilami. Krev, která znamená život. Žil jsem pro tu kardinálskou červeň.
Bezmyšlenkovitě jsem padl na kolena a políbil kus šactva, ležícího na podlaze. Kajícně jsem setrvával v této poloze, svíraje v rukou jemnou látku.
,,Vstaň."
V mžiku jsem stál na nohou. Měl jsem sice v úmyslu chvíli váhat, zda člověk obtěžkán takovým hříchem, může stanout tváří v tvář čistotě kardinálově.
Zarytě jsem stále zíral do země, čekal jsem, jaký hrůzný trest si pro mne muž přichystal. Chtěl jsem jej poníženě požádat, aby mi jej sdělil a nemučil mne trýznivou nevědomostí.
,,Pane, já -"
,,Posaď se."
Překvapením jsem zvednul hlavu. Jeho Eminence mi ustoupila a ukázala rukou k pohovce. Obezřetným krokem jsem k ní zamířil a usadil se na její kraj.
Kardinál Richelieu zkřížil ruce na prsou a postavil se k ohni. Mlčky do něj shlížel.
Nejprve jsem pohledem sledoval plameny olizující kusy dřeva, ale pak se mi oči zvedly k nejmocnějšímu muži Evropy. Uvědomil jsem si, jak majestátně vypadá. Doufal jsem, že je pohlcen vlastními myšlenkami natolik, že nezpozoroval, jak neslušně jsem na něj zíral.
Hltal jsem pohled na jeho tvář, sem tam byla vidět vráska, přesto to byl velmi krásný muž. Jeho ruce vypadaly jemně, přesto byly silné a dokázaly udržet opratě nezkrotné Francie. Postavou byl drobnější než-li já, bez problémů bych jej unesl. Můj zrak se vrátil ke kardinálově tváři, která však k mému údivu již nebyla obrácena k ohni, nýbrž ke mne.
Šedé oči se střetly s mými. Chvíli mne zkoumaly, ale pak se znovu vrátily k pozorování plamenů. Nevěděl jsem, jak se mám cítit. V jeho očích nebyla ani stopa po zlobě. Jeho Eminence byla sice skvělá v přetvařování a uvádění lidí v omyl, ale přede mnou se vždy choval tak, jak nejpřirozeněji si to mohl muž jeho postavení dovolit.
,,Napij se." zněl další rozkaz.
Ani jsem si nevšimnul, že na nízkém stolku byly přichystány dvě číše s vínem. Napadla mě myšlenka, že budu otráven. Uměl jsem docela spolehlivě podle barvy i konzistence poznat, zda je ve víně obsažen jed.
Pozvedl jsem skleničku do výše mých očí a po zběžném přezkoumání jsem se upokojil a zlehka napil.
Sotva jsem číši položil, kardinál opustil své místo u krbu a usadil se do křesla na šikmo ode mne. Zkoumavě, však stále velmi pokorně, pohlédl jsem mu do tváře. Ani nevím jak dlouho jsem tam seděli a komunikovali jen prostým pohledem z očí do očí.
Téměř jsem se lekl, když kardinál pomalu vzal mou ruku do své a položil je na mé koleno.
Mou dlaní se rozlil příjemný pocit, který se šířil do celého tělo. Dokázal mne zahřát lépe, než tucet obrovských krbů. Nemohl jsem odtrhnout pohled od mé doslova hořící ruky uvnitř té kardinálovy.
Byl jsem jako v tranzu, netušil jsem, co to do kardinála vjelo. S úžasem jsem hledal opověď v ocelově šedý očích. Pojal jsem podezření, že se začínají přibližovat.
Po chvíli jsem již cítil dech druhého muže na své tváři, oči mi sjely na jeho pootevřené rty. Zdráhal jsem se uvěřit tomu, co se Jeho Eminence chystala udělat.
Samovolně se mi zavřela víčka a přiblížil jsem obličej blíže, až se mé rty dotkly kardinálových. Jako by blesk do nás obou udeřil. S takovou razancí se mne rozbušilo srdce a první ministr se vymrštil do stoje. Měl jsem pocit, že se má hruď roztrhne pod údery toho nejdůležitějšího orgánu v těle.
Když jsem se alespoň trochu vzpamatoval, stál již Richelieu opět u krbu. Zřejmě si všimnul toho, že je mým středem pozornosti, neboť promluvil.
,,Je mi líto... já....já... to prostě nedokáži." oznámil do ticha.
Možná kdybych stále necítil na svých rtech dotek těch mocnějších, vzal bych jeho slova na vědomí. Byl jsem však hnán touhou ochutnat kardinálovy rty znovu a znovu, až do konce života.
Pomalu jsem se narovnal a postavil se za záda Jeho Eminence. Opatrně jsem položil ruce na jeho ramena. V reakci mi přišlo mužovo zachvění. Postupoval jsem dál, dlaněmi jsem hladil kardinálův hrudník, zatímco jsem se odhodlal políbil odhalenou část krku. Jazykem jsem dráždil jemnou kůži, první ministr se pod mýma rukama hroutil. Po chvíli se o mne už jen opíral a klidně se nechal odvést do ložnice.
Posadili jsme se na postel. Obával jsem se, že kardinál opět ztratí jistotu, ale k mé radosti to byl on, kdo se pokusil o náš druhý polibek. Líbal jsem jej tak něžně, jak jsem o tom už několik měsíců sníval.
Položil jsem ruku na mužův hrudník a přinutil jej, aby si lehnul, aniž bych náš polibek ukončil. Teprve když náš došel dech, odtáhnul jsme se a s lehkým úsměvem shlížel na uzardělou tvář Jeho Eminence. Šedé oči se na mne toužebně dívaly a prohlížely si mou tvář.
Ministerská dlaň se dotkla mých rtů, poté vjela do temně černých vlasů a přitáhl si mne k dalšímu polibku.
Když se naše rty rozdělily, byl jsem sevřen pažemi prvního ministra v objetí.
,,Miluji tě, Comte." bylo mi zašeptáno do ucha.
Nevěřícně jsem se z objetí vymanil, ale kardinál mne na důkaz svých slov opět políbil. Nemohl jsem uvěřit svému štěstí, nemohl jsem mluvit, v hlavě mi hučelo. V tom momentě jsem vnímal jen to, že jsem milován člověkem, o jehož přízeň jsem vždy stál.
,,Směl bych tě o něco požádat?" otázal se Richelieu, jakmile se naše rty rozdělily.
,,Vy smíte všechno, pane." pronesl jsem tiše a upřeně shlížel do těch šedých hloubek.
,,Miluj mne také, moc -"
Dopustil jsem se neskutečné troufalosti, když jsem přiložil prst na ministrovy rty a nenechal jej domluvit.
,,Miluji vás celým srdcem i duší a slibuji, že navždy budu."
Pohled, kterým mě v tu chvíli obdařil kardinál Richelieu, byl tím nejkrásnějím, co jsem kdy viděl. Přitáhl jsem si milovaného muže do objetí a nechal se unášet tím opojným pocitem štěstí, který nás oba obklopil.