Květen 2012

20. Snít

27. května 2012 v 13:22 | Archea Majuar |  Poslední mise

A/N: A je to tady :) Poslední kapitola. Snad si to užijete stejně, jako Vito s Enricem. Bude se mi po nich stýskat. Příští asi tři, čtyři týdny bych měla vkládat překlad, který mi leží na disku už pěkně dlouho. Pochybuji, že bude mít velký úspěch, ale povídkek s mou oblíbenou historickou postavou - karidnálem Richelieu - v češtině, je velmi málo, takže musím přispět alespoň tímto překladem. Jiank Vám všem, co komentujete a čtete musím poděkovat za přízeň. Moc mě těší, že své příznivce si našla i povídka z prostředí Mafie, která nám nakonec vyvrcholí jako typický slaďák :D

V kapitole jsem použila upravený text písně All I Have To Do Is Dream:


Když jsem rozlepil oči, ležel jsem v Enricově objetí. Díval se na mě.

,,Ok?"

Kývnul jsem hlavou, odkulil se stranou a protáhnul se. Venku byla tma, zřejmě jsem nespal dlouho.

,,Půjde se osprchovat," oznámil mi Ital. Vstal z postele, ve dveřích se na mě na chvíli podíval a pak zmizel.

Chvilku jsem otupěle zíral na prsty u nohou, ale potom jsem dostal nápad. Rychlým krokem jsem došel do koupelny, počkal, až uslyším téct vodu a vešel dovnitř. Sprchový kout byl naštěstí dostatečně velký, abychom se tam vešli oba, takže jsem neváhal. Sebral jsem z police mýdlo a vplížil se k Enricovi.

Jakmile mě uviděl, potěšeně se usmál. Neodolal jsem a musel jsem ty nádherné, rudé rty políbit. Vzal jsem jeho spodní ret mezi své a jemně začal sát. Nyní jsem na svém stehnu ucítil, jak se o mě jisté pevné těleso začíná otírat.

Přerušil jsem polibek, otočil si Enrica zády k sobě a položil mu ruce na vykachličkovanou stěnu. Ital se poddajně o stěnu opřel, čelem se dotýkal předkloktí.

Pečlivě jsem si namydlil ruce. Spočinul jsem jimi na svalnatých ramanech, jemně jsem přejížděl dlaněmi po jemné kůži na zádech.

,,Jsi nádherný," zašeptal jsem Enricovi do ucha. Fanscinovala mě jeho krásná kůže, svaly, které se pod ní rýsovaly. Přejel jsem rukama na hrudník, poškádlil bradavky a namydlil i břicho.

Enricovi se zřejmě má péče líbila, neboť jsem tu a tam přes šum tekoucí vody slyšel slabá zasténání, která posílala výboje přímo k mé erekci. Ta se tiskla do mezery na Italově zadku. Směle jsem směřoval za uskutečněním svého plánu a stisknul měkké hýždě v dlaních.

Jasný znamením, že mám pokračovat, byl pohyb Enricova zadku směrem ke mně. Spokojeně jsem se pousmál a s citem začal partnera připravovat na svůj vpád. Dlouhými prsty jsem kroužil uvnitř úzkého otvoru, až se uvolnil natolik, že jsem mohl svou erekci bez problému zasunout až po kořen.

Zasténal jsme potěšením. Okolo penisu jsem ucítil příjemný tlak a horkost. Vytáhnul jsem se a přirazil zpět. Postupně jsem pohyby zrychloval, v dlani jsme uchopil Enricův tvrdý penis a hrubě jej zpracovával.

Náhle se svaly okolo mé erekce sevřely, až se mi zatmělo před očima. Samovolně jsem se nahnul nad Enricův krk a kousnul jej. Uslyšel jsem hlasité zavrčení, napnutí těla přede mnou a moje erekce obdržela ještě silnější sevření. Tentokrát se mi zatočila hlava o něco více a skrz zaťaté zuby se vydral zvířecí výkřik. Vyvrcholil jsem do Enricových útrob a poddal se mohutné síle orgasmu. Z posledních sil jsem Itala objal okolo pasu, abych se nerozplácl na podlaze. Cítil jsem, jak se třesu, ale teplá voda mě dokázala velmi rychle opět zprovoznit.

Ale nezdálo se, že Enrico se chystá sprchu rychle opustit. Sám se sesunul na zem a jelikož jsem se jej stále držel, sestoupil jsem do nižších pater s ním. Položil si mi hlavu na rameno a nějakou dobu jsme jen tak seděli, nechali na nás padat kapky čiré vody a proplouvali svými vlastními myšlenkami.

No, myšlenkami...Já byl ještě naprosto v šoku. Netušil jsem, že mě ještě někdy dokáže orgasmus natolik vyvézt z rovnováhy. To se mi stalo naposledy jako teenagerovi, ale pak příjde tenhle chlap a ze mě to stříká jak z tuby se šlehačkou.

S úšklebkem jsem se podíval na Enricovu tvář. Koukal se někam do blba, měl v očích zasněný pohled. Vypadal tak nevinně, málokdo by v něm hledal vraha. Má mírumilovný výraz, rty, u kterých bych nikdy nehádal, že by mohly říct něco krutého. Imponovaly mi. Jejich tvar mi byl již několik dnů známý, ale stále mě překvapovaly vším, co uměly. Doufal jsem, že mě toho naučí ještě více.

Políbil jsem je. Chtěl jsem se hned odtáhnout, ale Enrico mě nepustil. Začal mi polibek oplácet a já neodolal, musel jsem se nechat vtáhnout do hry, v hlavní roli s našimi jazyky, ve vedlejších pak jemná i silná kousnutí.

Když nám došel dech, chvíli jsme si hleděli do očí. Napadaly mě myšlenky, že vypadáme jako debilní romantici, ale ten pocit, který ve mně Enricův pohled vyvolával, byl pro mě důležitejší, než nějaké předsudky. Měl jsem pocit, že se rozpustím pod žárem lásky, která v jeho očích plála. Začalo ve mně klíčit nutkání mu nějak říct, že ho mám taky moc rád...Ale nevěděl jsem, jestli to očima dokážu vyjádřit stejně něžně, jako on. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, ale srdce na moment využilo zaneprádzněnosti rozumu a rozhodlo se věc vyřešit po svém...

,,Miluju tě," vyklouzlo mi ze rtů. Uviděl jsem z Enricových očích překvapení. Nedivil jsem se, já byl snad ještě více šokován. Kousnul jsme se do rtu. Vzít zpět jsme to nemohl, protože...No, proč bych to nemohl vzít zpět?

Protože bych lhal.

Dokud jsem to neřekl nahlas, tak jsem na to ani napomyslel, ale teď jsem o tom byl přesvědčený. Byl jsem si jistý, že chci mít Enrica jako partnera, že s ním chci trávit veškerý čas, chci se dívat do jeho láskyplných očí a chci jej za jakkoukoliv cenu udělat šťastným.

Zdálo se mi to jako hodina, než se Enrico pohnul. Vytáhl mě do stoje, vypnul vodu, vzal mě za ruku a vyšli jsme ze sprchového koutu. Hmátl jsem po ručníku, ale Enrico mi ho vytrhl a sám se ujal mého osušení. Užíval jsem si péči a byl jsem velmi mile překvapen, když Enrico začal tiše svým melodickým hlasem zpívat...

When I want you in my arms,

when I want you and all your charms

Whenever I want you, all I have to do,

is dream, dream, dream, dream...



Enrico odhodil ručník a dovedl mě až k posteli. Opřel se o pelest, já se opřel o něj.




When I feel blue in the night,

and I need you to hold me tight

Whenever I want you, all I have to do,

is dream, dream, dream, dream...




Na chvíli se odmlčel. Přemýšlel jsem nad tím, co zpíval. Pevněji jsem jej objal, a dumal nad tím, proč by měl o mě snít, když mě má...



I can make you mine, taste your lips of wine,

I need you so that I could die, I love you so, and that is why

Whenever I want you, all I have to do,

is dream, dream dream dream...




,,A já už snít nechci," řekl Enrico poté, co dozpíval.

,,Nemusíš," upřel jsem své oči do těch jeho.

,,Už nikdy?"

,,Už nikdy nebudeš muset o mě snít, protože jsem tvůj..." pronesl jsem vážně. Myslel jsem to upřímně. Jen s Enricem jsem se cítil bezpečně. A milovaně.

,,Miluju tě snad od prvního dne, kdy jsem tě viděl. Představa, že bych tě ztratil, je pro mě ničivá." svěřil se mi Ital, nezpouštěje mé oči z dohledu.

Naléhavost čišící z jeho pohledu mi rozbušila srdce. Pohladil jsem Itala po hebké tváři a jemným tlakem jej přinutil si položit hlavu na polštář. Naše tváře byly blízko u sebe, cítil jsem jsem jeho dech na svých rtech. Kdesi za sebou jsem uchopil vypínač od lampičky a zhasnul.

Chvíli jsem se nechal opájet tichem, které bylo narušováno jej pravidelnými nádechy a výdechy.

,,Já s tebou chci být až do smrti." zašeptal jsem. Ucítil jsem dotek rtů na svých, má ruka byla uchopena do Enricovy.

,,Já s tebou taky, lásko..."

Oba jsme věděli, že smrt je součástí naší práce. Mohla přijít kdykoliv. Ale říká se, že láska je silnější než smrt.

Tak snad bude taková i ta naše...

19. Vyznání

20. května 2012 v 9:52 | Archea Majuar |  Poslední mise
A/N: V téhle kapitole čekejte jen sex, kecy a sex :)) Děkuji Clowers za pravidelné komentáře, bez kterých bych pravděpodobně nepřidávala kapitoly tak často, a Katharine Colt za megadlouhý koment u minulé kapitoly. Jsem ráda, že se povídka líbí, taky se mi bude po klucích stýskat, dost mě pobavili :) Možná se k nim časem vrátím, ale momentálně se snažím psát něco...no, něco, nechte se raději překvapit. Asi to nebude tak originální jako Mafia, ale snad i dalším postavám příjde alsepoň někdo na chuť...


S veselým pohledem jsem se na Enrica podíval.

,,Měl jsi v očích hlad," promluvil jsem pomalu. Ital pozvedl obočí. ,,Měl jsem strach, že se v autě pokusíš o něco víc a mě to přišlo příliš nebezpečné. Nevím, jestli jsi chtěl něco říct, ale určitě jsi chtěl něco udělat."

,,Chtěl jsem tě donutit sténat, jako jsi donutil ty mě. Chtěl jsem vidět touho a chtíč v tvých očích. Prahnul jsem po tom, abych se tě mohl dotknout..." nedokočil Enrico větu, protože jsem se bleskurychle postavil, vytáhl ho na nohy a rozdrtil jeho ústa svými rty. Pomalu jsme couval zpět k pohovce.

,,Tak si posluž..." zavrněl jsme mu do ucha.

V tu chvíli už mi čichové buňky plesaly radostí, jak krásně ten chlap voněl. Známé pnutí ve spodním prádle bylo způsobeno i náhlým tělesným teplem a dravostí Enricových rtů.

Byl jsem povalen na gauč a zamáčknut silným Italem, který se opět začal dobývat do mých úst. Ruku pak položil na mé boxerky a lehce přes látku dráždil tvrdnoucí erekci. Měkkce jsme mu sténal do úst, chtěl jsem více. Uchopil jsem jeho laskající ruku, palcem ji pohladil a pak si ji vsunul pod trenky.

Za odvážný počin jsem byl odměněn kousnutím do rtu. Enricovy polibky mě přiváděly k šílenství, stejně jako dlaň jezdící po mé erekci. Už dlouho se mě takhle nikdo nedotýkal, tohle mučivě pomalé tempo mě zbavovalo sebekotroly závratnou rychlostí.

Mé boky sebou začaly škubat, nevědomky jsem přirážel, hnal se za vrcholem. Ani jsem si neuvědomil, že Enricova ústa opustila má, ale to, že ruka zmizela z mé erekce, jsem postřehnul. Mé nesouhlasné zamručení bylo po chvíli nahrazeno užaslým výkřikem, když byla špička penisu sevřena mokrým teplem.

Silné chvění proletělo mým tělem, jakmile začal jemný jazyk přejíždět po spodní straně erekce. V tu chvíli jsem si myslel, že nemůže být nic lepšího, než tohle. Ale pak Enrico začal sát a já byl ztracen. Se zavytím na rtech se celé mé tělo rozklepalo a horké sperma zaplnilo Italova ústa. Vlna orgasmu se přese mě přehnala jako ničívá vichřice, která probořila všechno lidské ve mně.

Když jsem přišel jakž takž k sobě, kdesi v hloubi duše jsem cítil, že bych měl být znechucen sám sebou, orální sexem a vůbec vším, co k Enricovi cítím. Ale pocit naprostého uspokojení úplně stačil, abych takové myšlenky nechal spát.

,,Líbilo?" uslyšel jsem otázku řečenou v rozverném tónu a bylo mi upraeno spodní prádlo do původní polohy.

Přesunul jsem pohled od stropu k Enricovi. Ještě stále jsem nebyl schopen slova.

,,Vidím, že ano." smál se Ital a pobaveně mě pozoroval. Tiše seděl vedle mě, dokud jsem se neposadil také.

,,Vito?"

,,Jo?" podíval jsem znovu na Enrica a neodolal jsem, musel jsem prsty prohrábnout jeho jemné vlasy. Přivřel pod mým dotekem oči, úsměv mu stále pohrával na rtech.

,,Byl jsi moc překvapený, když jsi se dozvěděl, že maluješ mě?" zeptal se mě.

,,Ne," zavrtěl jsem hlavou a pousmál se nad vlastní hloupostí. Opravdu jsem si to neuvědomil do okamžiku, než jsem v amnésii pohlédl na obraz. Možná jsem si to nepřipouštěl, stejně jako klíčící city k Enricovi. Nejspíše jsem byl veden k vytvoření jeho podobizny už od začátku, mé nitro mě nechávalo v blahé nevědomosti, abych od malování zbaběle neutekl, zděšen svých citů. Ale teď už jsem se nebál...,,Jsem moc rád, že jsem tu amnésii dostal."

Enrico se na mě se zájmem díval a čekal, že budu pokračovat.

,,Bez ní bych si asi nepřiznal, že k tobě cítit něco jiného, než jen přátelství. Teď už vím, že jsem se zamiloval."

Polibek na má ústa mi prozradil, že jsem se rozhodl správně, když jsem promluvil upřímně. Teplé ruce mi začaly šátrat pod tílkem, které nakonec skončilo na zemi. Sám jsem se odhodlal k činu a shodil župan Enricovi z ramen.

Ital mě chytil za ramena a společně jsme se pomalu postavili, aniž bychom polibek přerušili. Krok po kroku jsme došli do ložnice, kde mě Enrico shodil na postel a pak si vlezl ke mně. Kleknul jsem si, vnořil jsem ruku do jeho vlasů a znovu naše rty spojil. Miloval jsem jejich chuť, jejich dravost. Byly jako droga, chtěl jsem stále víc a věděl jsem, že už jim nikdy neodolám.

Ještě jsem z nikoho necítil takový žár, jaký mě spaloval, když se naše těla o sebe otírala. Jeho kůže žhnula, ta má prahla po dalších dotecích. Přejížděl jsem dlaněmi po Enricových zádech, pak níž, až mi sjely na jeho zadek.

Enrico se odtáhl, v rychlosti ze sebe strhnul spodní prádlo, a pak se vrhnul na to mé. Nebránil jsem se, nechal jsem se připravit o poslední kousek oblečení, ale na stud či rozpaky nebyl čas. Enrico mě chytil za zápěstí, rozkročil se nade mnou a donutil mě lehnout si na záda.

Zazmítal jsem sebou, svázanost mi nebyla po chuti, ale když mě opět polaskaly horké rty, protestovat jsem přestal. Slastně jsem zavřel oči, když se ústa přesunula na můj krk a hlasitě vzdychnul, jakmile se zuby lehce zaťaly do citlivé kůže.

Pak se vrátil zpět k mým rtům, líbal je, kousal, sál...doháněl mě k šílenství. Celým tělem si na mě lehnul, naše erekce se o sebe otíraly, vrážely do sebe.

,,Strč už ho do mě," syknul jsem mezi vášnivými polibky.

Enricova ústa na chvíli zmizela z dosahu, ale pak jsem ucítil horký dech u ucha.

,,Takže přijímáš pasivní roli, oslavenče?" bylo mi fouknuto do ucha, až jsem se roztřásl. Protétlo mi hlavou, že bych se možná měl pokusit o boj o dominantní pozici, ale Enricovy ryce i rty byly tak příjemné, že jsem chtěl být v jejich moci. Ta myšlenka na naprosté podrobení se mě opět rozechvěla.

,,Mám to chápat jako ano?" šeptal jemný hlas, jehož majitel mi právě silně stisknul bradavku.

,,Kurva jo..." bylo jediné, co jsem byl schopen v danou chvíli vymyslet. Ani jsem nepostřehnul, že už mé ruce nejsou uvězněné a stále jsem jimi svíral povlečení. V momentě jsem byl otočen na břicho.

,,Na čtyři," zněl rozkaz. Roztřesenými lokty jsem podepřel horní polovinu těla, koleny spodní.

Hrubé ruce mi přejížděly po zádech, tu a tam jsem ucítil dotek rtů. Téměř jsem vrněl spokojeností, když se jedna z dlaní přesunula k mému zadku. Hnětla jej, hladila, její prsty zajížděly do štěrbiny mezi půlkami.

Hlavou mi vířily myšlenky na to, že jsem ještě nikdy tak moc netoužil, mít něčího ptáka v sobě. Byl jsem vzrušený jako šestnáctiletý puberťák, nechápal jsem, jak se můžu chovat jako nadržená fena, ale vidina sexu s Enricem byla příliš neodolatelná...

Ze zvrhlého rozjímání mě vytrhl kluzký prst, který se do mě dobýval.

,,Pohni..." štěkl jsem bez rozmyšlení.

Uslyšel jsem pobavený smích, ale přesto byl prst vsunut dovnitř. Po chvíli kroužení se přidal druhý, nakonec i třetí.

Zdálo se mi, že Enrico váhá, zda příprava stačila.

,,Prosím..." zkusil jsem poprosit.

Ujelo mi zklamané zasténání, když byly prsty vytaženy, ale mohl jsem se zbláznit z pocitu, když se špička Enricovy erekce přitiskla na můj otvor.

,,Už od první chvíle, co jsem tě viděl, na tenhle okamžik čekám..." zašeptal mi ten parchant do ucha, právě když zatlačil. S celou délkou v sobě jsem byl spokojený, ale potřeboval jsem víc. Enrico zřejmě taky. Vytáhl se a přirazil znovu. Vycházel jsme mu vstříc, stahoval svěračové svaly a slyšel, jak slastně vzdychá. Ostatně já jsem hekal taky docela hlasitě, hlavně, když se jeho pták otřel o mou prostatu.

Cítil jsem, že jeho orgasmus už je nadohled, ale než jsem si stačil k němu dopomoci také, ucítil jsme na své erekci pevné stisk a poté rychlé pohyby. Tolik nádhernéch pocitů najednou bylo na mě moc, hlava mi padla do polštářů a s posledním výkřikem jsem vyvrcholil do Enricovy dlaně.

Ve víru orgasmu jsem si jen matně uvědomil, že mé útroby byly naplněny horkou tekutinou a silné tělo se svalilo na to mé. Pak přišla tma.

18. Vděčnost

13. května 2012 v 10:54 | Archea Majuar |  Poslední mise
A/N: Trošku si zaspoiluju a řeknu vám, že včetně téhle máte před sebou ještě tři kapitoly. Ano, skutečně se zastavíme na čísle 20 :) A varuji, že v téhle kapitole se skutečně již začíná lámat chleba a postupně vše jen graduje :))


Večeře proběhla ve velmi příjemném duhu. Mluvili jsme především o volnějších tématech, nechtěli jsme být v tuhle chvíli vážní. Přes Enricovy prostesty jsem hýbal zraněným ramenem a byl jsem sám překvapen, že bolest nebyla příliš výrazná. Byl jsem zvyklý na horší, takže jsem se v používání ruky přestal omezovat.

Restauraci jsme spokojeně opustili a já byl zvědavý, kam se půjde teď.

,,Nejsi unavený?" zeptal se Enrico.

,,Ne, cítím se dobře," odpověděl jsem. ,,Co máš teď v plánu?"

,,Půjdeme zpátky k hotelu, pak uvidíš," usmál se Ital záhadně a lehce mě pohladil po ruce.

Celou cestu jsme přemýšlel, jak mě Enrico nyní hodlá překvapit. Z myšlenek mě až vytrhl objekt, stojící před naším hotelem.

Nabklýskaná Ascot Baily S200. Nejnovější americký cabriolet. V Itálii jsem jej ještě neviděl. Okamžitě jsem k ní skočil, obešel ji párkrát dokola., prozkoumal vybavení.

,,Tomuhle se teprve říká auto..." zamumal jsem, když jsem se vrátil k Enricovi.

Ten si mě s pobaveným úsměvem prohlížel, pak se podíval na auto a zpět na mě. Jako ve snu jsem vnímal, když sáhl do kapsy a zacinkalmi mi klíčky před obličejem.

,,To si děláš prdel." bylo první, co mě napadlo.

,,Já? Myslím, že už jednu mám." strčil do mě Enrico loktem, otevřel dveře auta a sednul si na sedadlo spolujezdce. Klíčky hodil zasunul do zapalování.

Skromnost mi stále nutila myšlenku, že takový dárek nemůžu příjmout, že nemám dát, co naoplátku, ale zdálo se mi, že Enrico má toho, že mi může něco dát, dokonce větší radost, než já. Rozzářeně jsem se usadil do měkké sedačky, popadnul klíče a nastartoval. Motor zapředl. Já pohladil volant, zařadil jedničku a vypálil směrem pryč.

Vítr mi čechral vlasy, bylo mi krásně. Zaplavil mě pocit svobody. Užíval jsem si jízdu, jak jen jsem mohl. Když už mě začaly z větru bolet uši, zpomalil jsem a zajel do postraní uličky. Vypnul jsem motor a chvíli zůstal sedět.

,,Děkuju," podíval jsme se vděčně na Enrica.

Ten se naklonil, zajel mi rukou do rozčepýřených vlasů a políbil mě. Šťastně jsem svými rty narážel do těch jeho, občas kousnul. Bylo mi jedno, jestli nás někdo může vidět. Chtěl jsem Enricovi poděkovat tak, jak mě v tuto chvíli napadlo.

Sjel jsem svými ústy na jeho krk, olíznul ohryzek a postupoval níž. Prsty jsem se snažil rozepnout sako, jazykem se přesunul zpět k ústům.

Konečně jsem Enrica zbavil saka. Ital se vůbec nebránil, přenechal mi veškerou iniciativu. Ruce jsem nyní použil na vytáhnutí košile z kalhot, pak pod ní jednou dlaní vklouznul.

Přejel jsem po břiše, po hrudníku, občas zajel i k bradavkám.

,,Stiskni..." slyšel jsem Enrica šeptat, mezi polibky, které byly z jeho strany stále naléhavější. Lehce jsem ho kousnul do opuchlého rtu. Snad ví, co dělá...

Uchopil jsem bradavku mezi palec a ukazováček a dle požadavku stisknul. Enrico mi vzdychnul do úst a zachvěl se. Zatoužil jsem vyzkoušet si to na vlastní kůži, ale přinutil jsme se krotit. Můj čas ještě příjde.

Ještě jednou jsem pevně stisknul citlivé místo a pak jsme se začal dobývat, do černých kalhot. Opřel jsme své čelo o Enricovo, chtěl jsem se mu dívat do očí. Chtěl jsem v nich vidět, co prožívá.

Má levačka se konečně dopracovala ke spodnímu prádlu. Na chvíli jsem zaváhal. Enrico mě nepobízel, čekal. Nechal mě, abych se sám rozhodl, jestli náš vztah chci tak rychle posunout na vyšší úroveň.

Slovy se nedalo vyjádřit, jak moc jsem to chtěl. Jako ryba do vody mi ruka vklouzla pod na dotek příjemnou látku a v ruce se mi ocitla opravdu tvrdá erekce.

Enrico blaženě zavřel oči a opět mu unikl tichý sten.

,,Otevři oči," poručil jsem.

Bez zaváhání je znovu otevřel. Po sebekotrole zbývaly jen malé stopy, které byly pozvolna nahrazovány vzrůstající touhou a vzušením.

Celkem jsem měl ponětí o tom, jak přivézt muže k vyvrcholení, takže obavy mě nijak netížily. Hladil jsem Enricova ptáka po celé délce, palcem škádlil žalud, občas pohladill i malé kuličky.

Ovšem svou práci rukou i Enricovo přirážení, jsem vnímal jen okrajově. Naprosto mne pohltil výraz modrých očí, kde se mísily slastné pocity s touhou po vyvrcholení. Ta zmizela, když jsem ucítil, že se Enricovo tělo napjalo a mou dlaň poctila svou přítomností teplá tekutina. Ital na chvíli zavřel oči, ale pak mne zahltil jeho pohled plný spokojenosti, vděčnosti a...lásky.

Políbil jsem jej na stále opuchlé rty a odtáhl se. Nechal jsem ho, než se vzpamatuje a jakž takž upraví.

,,Vím, že mi chceš něco říct, ale počkej až na pokoji," usmál jsem se jemně. Cítil jsem, že má něco na srdci, ale už jsme tady stáli moc dlouho. Nechtěl jsem riskovat, že na nás vyběhne někdo s holí v ruce a nadávkou na jazyku. To by tuhle vzpomínku navždy zničilo.

Nastartoval jsem auto a nedlouho poté jsme dojeli k hotelu. Na recepci jsem poručil, aby mi káru schovali do garáže a dávali na ni bacha.

Uvnitř apartmánu mě Enrico poslal do sprchy, že ještě něco musí zařídit. Vyhověl jsem mu a zalezl do koupelny. Pořádně jsem se vydrhnul, protože z té rychlé jízdy jsem měl pocit, jakoby mi vítr vmetl do tváře pěknou špínu. Když jsem opustil koupelnu, tak mě Enrico rychle políbil a také se odebral učinit očistu těla.

Zrak mi padl na konferenční stolek. Alkohol, pomyslel jsem si pobaveně. Vytáhl jsem skleničky a nalil do každé přiměřený objem tekutiny. Protože Enrico byl stále v koupelně, odebral jsem se před téměř hotový obraz. Chybělo již jen pár tahů, aby byla podobizna dovedena k dokonalosti.

Spokojeně jsem odložil štětec a pohlédl na své dílo.

,,Povedl jsem se," přišel ke mně Enrico s úsměvem.

,,Můžu mít ještě jedno narozeninové přání?" zeptal jsem se s pohledem upřeným na jedno místo obrazu.

,,Dnes můžeš všechno," uslyšel jsem odpověď.

Zvedl jsem pohled k modrým očím a tiše se zeptal:

,,Jak jsi přišel k té jizvě?"

Enrico se ušklíbl. Zřejmě tuto otázku čekal.

,,Nechceš se posadit?" navrhl mi. Neměl jsem nic proti. Pohodlně jsem se usadil se sklenkou alkoholu v ruce. Enrico učinil totéž.

,,Mučení,"

Tohle slovo se mnou trhlo jako nějaký nepříjemný zvuk. V mafii se příliš často nestávalo, že by někoho mučili. Většinou oběť hned odpráskli, aby ji měli rychle z krku. Ale když už dojde na mučení, tak si nikdy servítky nebere. U Giordana se nic podobného nepraktikovalo. Nebo jsem o tom nevěděl, či spíše nechtěl vědět.

,,Ne u mafie," objasnil mi.

Tak kde tedy? Jizva na krku od mučení? Kde se kurva mučí řezání tak zranitelných míst?

,,V našem městě naše rodina nebyla právě oblíbená. Nikdy jsem se nedozvěděl proč. Prostě to tak bylo a mě i moje bratry si občas podávali kluci z jiných rodin. Jednou to došlo až tak daleko, že mě zatáhli do stodoly a vytáhli nůž." odmlčel se Enrico a nevědomky si po jizvě přejel. ,,Tehdy jsem poprvé poznal svého..."

,,Prvního milence?" doplnil jsem ho, když jsem viděl Enricovo zaváhání. Nějak jsem se stával dobrý, v doplňování Enricových vět.

,,Jo," přisvědčil. ,,Jmenoval se Christian. Přistěhoval se pár dní před útokem. Slyšel můj křik a našel mne. Pak zaběhl pro lékaře, dovedl mě domů, pak mě navštěvoval. Z přátelství se stalo něco víc, ale pak Christian jednoho dne zmizel a už jsem ho nikdy neviděl. Zachránil mi život a pomohl mi uvědomit si, kam své city chci směřovat,"

Chvilku jsem nad jeho slovy přemýšlel, ale pak mi byla položena záludná otázka.

,,Jak jsi věděl, že ti chci v autě něco říct?"



17. Překvapení

5. května 2012 v 10:09 | Archea Majuar |  Poslední mise

A/N: Omlouvám se za mírné zpoždění, které se příště může ještě prodloužit. Mám totiž trochu problém s dopsáním konce a abych to jen rychle odbyla...To vám neudělám. Možná si budete na další kapitoly počkat, ale pokusím se dát do toho všechno, co ve mě je. Jinak přeju hezký téměř prodloužený víkend a snad si jej užijete stejně skvěle jako já :) A taky moc děkuji za komentáře, jsem ráda, že ty moje slátaniny stále někdo čte :)

Nad takovou otázkou jsem ani nemusel přemýšlet. Vždy jsem poslouchal svůj rozum, ale naslouchal i srdci. Dnes byli výjmečně oba elementy zajedno.

,,Prosím..." vydechl jsem a spojil naše rty. Líbali jsme se už poněkolikáté, ale až teď jsem ucítil zvláštní pocit v oblasti srdce. Příjemný tlak je začal svírat, tělo se mi chvělo. Prsty jsem vjel do černých vlasů, Enrico mě objal okolo pasu. Nás polibek byl jemný, něžný.

,,Měli bychom se vrátit." zachroptěl jsem, když nám došel dech.

Enrico souhlasil, postavil se a pomohl se dostat na nohy i mě. Pomalým krokem jsme došli do haly hotelu. Tam nás zastavil recepční.

,,Dobrý večer, pánové. Vy jste měli na pokoji hosty?"

Mlčky jsme přitakali.

,,Dělali takový kravál, že na popud hostů jsme je museli vyhodit." podával nám recepční klíč od pokoje. ,,Chvíli se dohadovali před vchodem, ale pak odešli. Byli bychom velmi potěšení, kdybyste je sem již nezvali."

,,Samozřejmě. Už se to nebude opakovat." řekl Enrico rozhodně. Pak poprosil o dovezení večeře a my pokračovali v cestě na pokoj. Jakmile jsme vešli už, byl nám dovezen pokrm v podobě rýže a nádherně vonícího masa. Usedli jsme ke stolu a poklidně jedli. Sice jsem moc nemohl hýbat pravou rukou, ale maso bylo měkké a ani s krájením jsem problém neměl.

Enrico dojedl první a když jsem odmítl jeho pomoc s porcováním, odešel do sprchy. Poté jsme se vystřídali a užít si proud teplé vody jsem si šel já. Opět jsem byl limitován pravým ramenem, ale jakž takž jsem se osprchovat zvládnul. Opustil jsem koupelknu a rozlídnul se, zda neuvidím Enrica.

Spatřil jsem ho stát v županu před stojanem, zaujatě pozorujícího obraz. Svůj obraz. Pomalým krokem jsem přešel k němu.

,,Zhlížíš se v něm jako v zrcadle," poznamenal jsem pobaveně.

Enrico se pousmál, ale očima stále mapoval svůj portrét.

,,Půjdeme si lehnout?" nadhodil jsem. Ital zavrtěl hlavou, natáhl ruku, a když jsem mu ji podal, přitáhl si mě k sobě. Otočil mě čelem k obrazu.

,,Ty jsis vážně neuvědomoval, že kreslíš mě?" zeptal se tiše.

Zamyslel jsem se. Opravdu jsem to nevěděl? Nebo si to jen nepřipouštěl?

,,Nevnímal jsem to. Prostě jsem kreslil, nepřemýšlel jsem nad ničím. Nechal jsme ruku, aby vedla tahy štětce, jak chce. Kdo ví, čím byla vedena..." nechal jsem vyznít do ztracena. ,,Mám tě moc rád." otočil jsem tvář k té Enricově.

,,Já tebe taky, Vito." podíval se mi na moment Enrico do očí, ale pak se znovu zadíval na plátno. ,,Dokončíš ho někdy?"

,,Nevím..." přiznal jsem. ,,Stejně nebude lepší než originál."

Enrico se pobaveně uculil a políbil mě.

,,Měli bychom jít spát." souhlasil nakonec s mým návrhem. Dnes už nenastal žádný boj o to, kdo bude spát v posteli a kdo na gauči. Oba jsme si vlezli pod jemnou přikrývku rudé barvy.

Ležel jsem na zádech, ale stále jsem se necítil moc pohodlně. Něco mi chybělo...Pomalu jsem zašátral rukou napravo ode mě a nahmatal jinou ruku na výletě. Usmál jsem se do tmy. Přisunul jsem se blíž k Enricovi a přetočil se na břicho. Jednu ruku jsem měl pod hlavou, v té druhé jsem svíral dlaň člověka, k němuž jsem každou vtěřinou pociťoval stále silnější cit. Rozum mi říkal: ,,Tohohle člověka měj rád.", srdce šeptalo: ,,Tohle stvoření miluj."

Ráno nás už zase probudilo zvonění telefonu. Než jsem vůbec rozlepil oči, byl už Enrico na nohou a po chvíli jsem slyšel jeho spánkem zchraplý hlas. Vypotácel jsem se z ložnice a počkal, dokud nepoložil sluchátko.

,,Giordano. Chtěl vědět, jak ti je a prý máme přijít, že pro tebe má nějaké překvapení." tlumočil mi Enrico.

,,Proč překvapení?" zeptal jsem se tupě. ,,Co je za den?"

Enrico kouknul na kalendář, vicící na zdi a oznámil, že devátenáctého května. Prásknul jsme se do čela.

,,Já mám narozeniny, ty vole!" překvapeně jsem vyjekl, jak nějaká malá holka. Tolik věcí se v poslední době událo, že jsem na ně zapomněl.

Enrico pobaveně pozvedl obočí.

,,A smím vědět, kolika let se tvá drahá existence dnes dožívá?" šklebil se na mě.

,,Devětadvaceti. Snad." podrbal jsem se na hlavě.

,,Tak se běž ty novopečený devětadvacátníku umýt, udělám kafe."

Vpadl jsem do koupelny a docela v dobré náladě provedl ranní hygienu. Přesto ve mně hlodala pochybnost, o příjemnosti překvapení, jež mi Giordano přichystal.

Ponořen v myšlenkách jsem dopil hrnek kafe, načež jsme opustili apartmá a v garáži usedli do mé oblíbené káry.

,,Je ti ale jasné, že ti taky budu muset dát nějaký dárek?" oslovil mě Enrico za jízdy.

,,Obavám se, že budeš muset." usmíval jsem se na cestu, přestože jsem právě málem srazil nějakého debila v červeném oblečku. ,,Ale ty jsi bystrý, na něco příjdeš."

Enrico se uchechtnul a zbytek cesty už jen v tichosti přemýšlel.

,,Posaďte se," uvítal nás úsmívající se Giordano.

Usadili jsme se do křesel a čekali, co nám šéf chce sdělit.

,,Co ruka, Vito?" zeptal se mě nejdříve.

,,Bolí, ale není to nic hrozného." odpověděl jsem popravdě. Fakt se zdálo, že bolest ustupuje.

,,Vždy jsi byl mým nejvěrnějším, nikdy jsem neměl pochybnost o tvé loajalitě. Chci tě odměnit. Co by jsi říkal dovolené?" opřel se Giordano o opěradlo, pozorně sledovaje mou reakci.

Nejprve jsem vykulil oči. Nestávalo s emi často, aby mě něco takhle vykolejilo.

,,Dovolenou?" zopakoval jsem nevěřícně. Mafiáni nedostávají dovolenou nikdy. Alespoň sem o tom neslyšel.

,,Ano," přitakal boss. ,,Tak tři týdny? Mám v okolí Benátek menší vilku, kterou momentálně obývá jen hrstka služebnictva. Můžeš vyrazit, kdy budeš chtít."

Chvíli jsem nad nabídkou přemýšlel, ale byl bych asi pěkný idiot, kdybych ji nepřijal. Tři týdny bez zbraní a mrtvol? Paráda.

,,Jen ti to prospěje." uslyšel jsme vedle sebe.

V tu chvíli mi ale došlo, že Giordano nic neřekl o Enricovi. Rozhodl jsem se, že buď pojedeme oba, nebo nejedu nikam.

,,Sám?" zeptal jsem se s pohledem upřeným do jeho očí. Nemohl jsem přece hned vypálit, že chci, aby byl Enrico součástí balíčku.

,,No, asi jo." pokrčil Giordano rameny. Zkoumavě mě přejížděl očima, prstem si přejížděl po líci. Nevím, co z mých očí vyčetl, ale když po chvíli začal těkat pohledem mezi mnou a Enricem, docela jsem dostal strach. Nechtěl jsem, aby nás šéf věděl, že mezi parťáky se vytvořilo něco více, než přátelství.

,,Chceš jet s ním?" namířil Giordano svou otázku na Enrica. ,,Přestože si myslím, že je na tom Vito už psychicky dobře, určitě by tam měl mít někoho, o koho se bude moct...opřít."

,,Rád, pane."

Nemohl jsem si nevšimnout pobaveného záblesku v Giordanových očích. V duchu jsem si oddechl. Asi ví...ví to, ale snad nic neudělá.

,,Dohodnuto. Zítra odpoledne odjíždíte. A bude to lepší, když pojedete oba. Už mě nebaví, vám platit apartmá první třídy v nejdražším hotelu v Neapoli." zabručel šéf a vyprovodil nás ze dveří.

,,Ví to, Vito." řekl Enrico a až když jsem se na něj s úšklebkem podíval, došlo mu, co právě řekl.

,,Jo, ví to." smál jsem se. ,,Co budem dneska dělat?"

,,Měli bychom se sbalit. Třeba nás při tom něco napadne." řekl Enrico a zamířili jsme zpět k autu.




Balení probíhali poněkud chaoticky. Enrico byl během půlhodiny hotov, ale já s tím minimem šatů, které jsem si sem vzal, měl šílené problémy. Skládání mi nikdy moc nešlo, naházel jsem to do kufru a jak jinak, kufr se nehodlal zavřít. Sedl jsem si na něj, tlačil prdelí, jak jsem mohl, ale furt nic. Už jsem byl docela nasraný, když v tom přišel Enrico do pokoje. Samozřejmě vysmátý od ucha k uchu. Když se dostateně pobavil na můj účet, klekl si před kufr, všechno z něj vytahal a počal oblečení poklidně skládat. Já si sednul na postel a pozoroval ho.

,,Máš přece narozeniny, nemůžu tě nechat takhle těžce pracovat." rýpnul si Enrico, zatímco se mé zavazadlo plnilo úhledně složenými kusy oblečení.

Zašklebil jsem se na jeho zátylek. Pohledem jsem sjel níž...Měl na sobě jen košili, sako někde odložil. Mé oči samovolně putovaly ještě níže a zastavily se na Enricově zadku. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, jak moc se mi líbí jeho postava. I pod vrstvou látky jsem viděl, nebo jsem si představoval, pevné půlky. Téměř jsem cítil jak se jich dotýkám, až mi má dokonalá představivost vzala dech. Začal ve mně vzůstat plamen vzrušení.

,,Hotovo," otočil se na mě Enrico s úsměvem, který se mu ale z tváře ztratil hned, jakmile uviděl můj výraz. Přitáhl si mě za ruku k sobě na zem a lehce mě políbil. V tu chvíli jsem ale chtěl více, než polibek.

,,Buď trpělivý," zašeptal mi Enrico mezi polibky. ,,Brzy se dočkáš."

Poslechl jsem. Normálně bych se o více snažil, ale v Enricově hlase jsme cítil slib. A slib je pro mě něco jako zákon, který se za žádných okolností nesmí porušit. Vstal jsem. Ital také.

V hlavním pokoji mi padl zrak na stojan. Bylo mi jasné, že tu velkou potvoru s sebou tahat nebudu. Klidně ji tady nechám, ale ten obraz chci. Dodělený. A protože Enrico se potuloval někde v oblasti kuchyně a nejevil zájem provádět nějakou zajímavou činnost, pokračoval jsem v malování.

,,Vito, nepůjdeme ven?" vyrušil mě o dlouhou dobu později Enrico z činnosti.

,,Oh, cože?" sice jsem otázku postřehl, ale nedocházel mi její smysl. ,,Ven? Kolik je hodin?"

,,Půl páté," zubil se Enrico. ,,Nemáš hlad? Několikrát jsem kolem tebe prošel, ale nevěnoval jsi mi pozornost. Vypadal jsi tak zaujatě, že jsem tě ani na oběd nevyrušil."

,,Tak to ti pěkně děkuju za tvou ohleduplnost," šklebil jsem se. Měl jsme pocit, že můj žaludek zaburácel tak silně, že to museli slyšet i ve vedlejším pokoji.

Enrico protočil oči a otevřel mi dveře z apartmánu. Jako král jsem se pyšně chystal vyjít z místnosti, jenž se stala nějaká chyba. Místo toho, abych na chodbu došel, jsem tam dopadnul.

,,Ty jsi svině svinutá," chechtal jsem se. Sice jsem si trochu narazil bolavou ruku, ale vtipnost situace ji nepřekonala.

,,Jo, tak ty neumíš chodit a já jsem svině,"

,,Vždyť jsi mi nastavil nohu," smál jsem se, když jsem se drápal na nohy.

,,Nedělej ze sebe chudinku, jdeme," a na ta slova jsem byl šťouchnut pod žebro a donucen k chůzi.

,,Kam vlastně jdeme?" ozval jsem se, když jsme stanuli před hotelem.

,,Restaurace Pasticcio," sdělil mi Enrico. Dali jsme se do lenivé chůze, na místo jsme dorazili asi o dvacet minut později.

Když jsme vešli, okamžitě se nás ujal vysoký číšník. Odvedl nás k nejvzdálenějšímu stolu, donesl nám jídelní lístek a s poklonou odkráčel.

,,No, myslel jsem, že mi dáš k narozeninám méně ohraný dárek," pozamenal jsem s provokativním úsměvem.

,,Neboj se," krotil mě Enrico. ,,Tohle je první část ze tří."

To mě dostatečně uklidnilo a vzrušilo zároveň. Nemohlo mě nenapadnou, co bude jednou z těch dalších dvou částí...

,,Co si dáš?" byla mi položena otázka.

,,Vyber mi něco," odložil jsem jídelní lístek na stůl a pohodlně se opřel.

,,Jak je libo," odpověděl Ital.

,,Vybráno, pánové?" otázal se číšnik, jakmile k nám došel.

,,Ano, dáme si dvakrát milánské rizoto."