Duben 2012

Doteky v temnotě 2/2

30. dubna 2012 v 17:34 | Archea Majuar |  Doteky v temnotě

Stále jsem dráždil Jamesovy bradavky, ale on už postoupil dál. Dlaní spočinul na vyboulenině mých kalhot. Žasl jsem nad jeho jistotou, že ji tam najde. Horkost jeho ruky prostupovala přes oblečení až k mému penisu, který zatoužil být tomu teplu co nejblíže. Zavyl jsem slastí, když mě James začal hladit. Pak mi odepnul pásek a vjel mi až do slipů, kde pevně uchopil můj tvrdý penis. Hrdelně jsem zasténal Jamesovi do úst.




Možná James čekal, že mu jeho laskání znovu oplatím, ale já jsem byl naprosto zachvácen pocity, které mi způsobovala jeho ruka na mé erekci. Kmitala po ní nahoru a dolů, roztírala preejakulát, občas použila i nehty. Sténal jsem jako smyslů zbavený a ani jsem nepostřehnul, že se Jamesova ústa přesunula jinam. Změnu jsem vnímal, až když mi byly kalhoty i trenky staženy ke kolenům a rozkrok mi ovanul chladný vítr, následně vystřídán horkým, vlhkým vzduchem.




Čin, který se James chystal udělat, mi došel příliš pozdě, než abych ho mohl zastavit. Bez varování se můj penis ocitl v mokrém teple, jako prst před několika minutami. Ovšem teď to bylo mnohem příjemnější.




Kluzký jazyk kopíroval línie mé erekce, sjíždel od špičky ke kořeni, pak zajel jazykem do štěrbiny, z čehož jsem se mohl pominout. Boky sebou nekontrolovaně škubaly, přirážely do těch nadaných úst, která mi způsobovala neuvěřitelná muka. Tělo se mi třáslo, když James začal sát. Měl jsem pocit, jakoby měl chtěl celého vtáhnout do sebe.




Zvrátil jsem hlavu, víčka se mi zavřela a já dokázal vnímat jen svou touhu. Touhu po vyvrcholení, která mě sžírala, spalovala a ničila veškerou mou sebekontrolu. Zabořil jsem prsty do Jameových vlasů, pevně je sevřel a nutil muže k větší rychlosti.




Cítil jsem, že už jsem na hranici, přes kterou mě poslaly vibrace, které James vytvořil mručivým zvukem. Prohnul jsem se v zádech a vystříkl proudy spermatu do modrovláskových úst. Těžce jsem rozdýchával vlny orgasmu. Cítil jsem se jako sopka po výbuchu.




Odpočíval jsem, opíraje se o stěnu, dokud jsem v blízkosti svého obličeje neucítil Jameovu tvář. Lehce se dotkl mých rtů a já je bez odporu rozevřel. Na jazyku jsem ucítil lehce hořkou chuť, kterou mi James předal. Údivem jsem otevřel oči. Bylo zvláštní, podivné a zvrhlé, když jsem zjistil, že mi chuť mne samotného zachutnala. Chtěl jsem víc a můj jazyk zabloudil do Jamesových úst, plenil všechna jejich zákoutí, aby dostal veškerou tekutinu, kterou mohl.




Když jsem byl spokojený, odtáhl jsem se a olízl si rty. Rakeťák si mě přitáhl do objetí a já si vychutnával tu klidnou chvíli. Pak mě ale přepadla myšlenka, že James je nejspíše ještě vzrušený...Přece jsem se ho nedotknul a on sebe snad taky. Nebyl jsem si jistý, přece jenom byla tma, ale rozhodl jsem se to zjistit.




Pomalu jsem rukou putoval přes Jameovo rameno, hruď, břicho až jsem dospěl k pasu. Od muže zatím nepřišel žádný signál, že by se mu něco nelíbilo, tak jsem postupoval dál. V cestě mi zabránila tvrdost, na níž má cestující dlaň narazila. Usmál jsem se.




Šikovně jsem odepnul pásek a plíživým pohybem zajel dovnitř. Ostrý nádech u mého ucha mi prozradil, že postupuji správně. Můj první dotek byl velmi opatrný, přejel jsem prsty po celé délce a zpět. Na špičce jsem objevil kapku, kterou jsem ihned rozetřel. Chtěl jsem pokračovat v laskání, ale Jamesova ruka mě zastavila.




,,Chceš zkusit ještě něco?" uslyšel jsem.




Jeho hlas byl tak smyslný, že jsem jen při tom tónu znovu ztvrdnul. Stáhlo se mi hrdlo. Polknul jsem, ale ani potom jsem ze sebe nedokázal dostat ani hlásku. Otočil jsem se tváří v tvář Jamesovi a vyhledal jeho rty. Doufal jsem, že tím vyjádřím svůj souhlas.




Nemohl jsem uvěřit tomu, že ten imbecil, pod kterým jsem Jamese znal, umí tak skvěle líbat, laskat jako anděl a mučit jako ďábel.




Rakeťák se po polibku odtáhnul a svléknul mi tričko. Slyšel jsem další šustění, takže zřejmě si sundal i své. Pak se na mě znovu vrhnul, svými rty nyní líbal můj krk, přejel špičkou jazyka přes ohryzek a následně obkroužil klíční kost.




Položil mě na záda. Podlaha tlačila do lopatek, ale pod hlavou jsem měl něco měkkého, zřejmě naše trička. Jamesova ústa se rychle dostala k bradavkám, které už vlivem chladu a vzrušení trčely do prostoru. Jedna po druhé byly stisknuty mezi zuby. Unikal mi jeden sten za druhým. Ten kontrast mezi zimou pode mnou a horkostí nade mnou mě nutil se třást.




Nebyl jsem si jistý, co chce James dělat, ale zatím mi všechno bylo příjemné, tak jsem se ničím netrápil. Nechal jsem ho, aby si prolíbal cestičku přes břicho až ke stále otevřeným kalhotám, které ze mě jedním pohybem i s trenkami serval. Opět jsem slyšel, že se svléká i James. Pak jsem upřel pozornost na tvář, která se mě dotkla na mé.




,,Chceš mi dnes důvěřovat, Ashi?"




,,Jo..." odpověděl jsem rozechvěle.




,,A necháš mě udělat vše, i kdyby se ti to nelíbilo? Protože ti říkám, že za to budeš nenahraditelně odměněn?"




,,Ano." opět jsem souhlasil.




,,Statečný kluk," řekl James a já si uvědomil, že se naše role nějak záhadně prohodily. Předtím jsem já byl tím, kdo toho druhého utěšoval...




Ale na hloubání nebyl čas, neboť můj penis se náhle ocitl v horkých ústech. Stejně jako prve mě to překvapilo a ze rtů mi uniklo zasténání. Má pozornost však byla upřena i k prstu, který nejdříve hladil má varlata, pak pokračoval dál a narazil na anální otvor.




Ztuhnul jsem, ale jazyk na mé erekci kmital tak svižně, že jsem se po chvíli opět uvolnil. Všimnul jsem si, že prst byl kluzký, takže nebylo příliš nepříjemné, když do mě proniknul. Spíše v hlavě mi vířily pocity na nepohodlí, ale pamatoval jsem na Jamesova slova.




Později připojil druhý prst a oba se začali ve mně pohybovat. Poslušně jsem ležel a občas zasténal, když James zapojil do práci na mém penisu zuby. Při třetím prstu už se mi neležlo příliš dobře, musel jsem se trochu nadzvednout, čímž se Jamesova ruka dostala dál, až narazila na něco, co mi přineslo dosud nepozannou slast.




Jen z letméhu doteku se mi zatemnělo před očima a erekci sztvrdla snad na pevnost diamantu. Myslel jsem, že okamžitě vyvrcholím, ale James svá ústa ihned stáhnul pryč.




Než jsem se vzpamatoval, prsty mě opustily a nohy jsem měl na Jamesových ramenou. Teď už jsem jasně věděl, k čemu se chystá.




James do mě pomalu vnikal, já se snažil přizpůsobit. Nechal jsem se klidně roztáhnout, přestože bolest byla strašlivá. Ale vidina, že se Rakeťákova erekce znova dotkne té věci, mě nutila držet. James se ze mě trochu vytáhnul a přirazil zpět.




Vnímal jsem, jak bolest s každým přírazem mizí a nastupuje něco příjemnějšího. Pocit dokonalého naplnění, splynutí. James se ke mně sklonil a věnoval mi něžný polibek, který jsem s radostí přijal.




Můj penis se nyní tísnil mezi dvěmi těly, otíral se o spocenou kůži, můj zadek byl stále napadán Jamesovou erekcí, roztahován a naplňován. Když se James dotkl toho místa uvnitř mě, poznal jsem, co je to sedmé nebe.




Hrdelně jsem zasténal, chytil jsem svého bývalého nepřítele za vlasy a drtil naše rty, dokud nám nedošel dech. Jamesovy přírazy byly stále kratší a hrubější, vycházel jsem mu vstříc, jak jsem jen mohl. Pro ten nádherný dotek bych se nechal i roztrhnout.




Kousnul jsem Jamese do rtu, za což se mi odměnil obzvlášt tvrdým nárazem. Sáhnul mezi nás a rychle začal přejíždět dlaní přes můj penis. Nevěděl jsem, jestli mám přírážet víc na Jameovu erekci nebo do jeho ruky, ale douho jsem to řešit nemusel. Hlava mi totálně vypnula a já se jen zmítal ve víru slastných pocitů, až jsem dospěl k vrcholu. Silný orgasmus mě sklátil, všechny svaly v těle se mi napnuly a místnost proťal zvířecí řev.




Jamese poslaly přes hranici mé svalové křeče a útroby mi naplnily proudy horkého spermatu. Muž se na mě svalil a nějakou dobu jsme bez hnutí vydýchávali svá vyvrcholení.




Měl jsem už nějaké sexuální zkušenosti, ale žádná z nich se nemohla vyrovnat této. Bylo mi jedno, že mě podlaha tlačí do kostí, že Jamesovo tělo je moc těžké, i že je to chlap, s kým jsme zažil nejlepší sex. Objal jsem teplé tělo a sám se nechal unášet náruší Morpheovou.







Probudil jsem se a otevřel oči opět do naprosté tmy. Byla mi zima a měl jsem šílenou žízeň. Protáhnul jsem se. Pak do mě narazila láhev.




,,Díky," zaskřehotal jsem. Asi jsem spal dlouho, že jsem zněl tak strašně.




,,Není zač," ozvalo se vedle mě pobaveně. ,,Vypadá to, že se odtud co nevidět dostaneme."




,,Jakto?" zeptal jsem se uvideně, když jsme dopil.




,,Ze shora jsem tlumeně slyšel více hlasů, snad patřily tvým přátelům."




Měl jsem radost, že se odtud dostaneme, ale...




,,Je tohle konec?"




,,To doufám, copak ty tady chceš sedět na věky?" odpověděl mi otázkou James.




Trouba, pousmál jsem se. Přisunul jsem se k němu blíž, dlaní nahmatal jeho obličej a přitiskl své rty na jeho.




,,A ty nechceš, aby to byl konec?" zašeptal užasle Rakeťák.




,,A ty ano?" opřel jsem si hlavu o jeho rameno.




Po chvíli ticha, jsem ho znovu obejmul. Sám jsme nevěděl, co by mělo být dál, ale určitě přece to nemůže takhle rychle skončit.




,,Od chvíle, co jsme tě poznal, jsem s Jessie jenom proto, abych tě mohl co nejčastěji vidět...Žádné jiné pouto už mě u ní nedrží. Raději bych byl sám, než s tou mrchou." přiznal tiše James. ,,Nejdříve jsi mě zajímal, obdivoval jsme tě, že jako tak mladý jses vydal do světa na vlastní pěst. To bych já nikdy nedokázal. Fascinoval jsem mě a mám pocit...ne, jsem si jistý, že jsem se do tebe zamiloval."




Otevřel jsem ústa údivem. Chápal bych, že se se mnou James příště vyspí znovu jen kvůli sexu. Ve víc jsem si neodvážil doufat.


,Já...určitě bych byl rád, kdybychom si něco takového mohli zopakovat. Chtěl bych ti udělat totéž, co jsi udělat ty mě."

,,Ojet mě, až budu chtíčem řvát jako šílenec?" zeptal se mě James hravě.

,,A ještě mnohem více," usmál jsem se do tmy.

Chvíli jsme seděli bez pohybu, tiší jako myšky. Přemýšlel jsem nad tím, co bude. Jestli se James vrátí k Jessie, zase budou naooko nepřáteli a budou se někde potajnu scházet, nebo jestli se vzdá role Rakeťáka a bude dělat cokoliv jiného. Ale pak mi došlo, že je to vlastně jedno. Hlavně, když spolu budeme...spát...žít? Hlavně ať s ním můžu občas být. Ale kdy zase nastane taková situace?

,,Příště, Ashi, příště."

A taková odpověď na mou otázku mi v tu chvíli stačila.

Doteky v temnotě 1/2

30. dubna 2012 v 17:27 | Archea Majuar |  Doteky v temnotě
A/N: Trochu návrat do mých děckých let. Vždycky jsem měla ze všech postav nejraději Jamese, neskutečný trouba :)) Před pár dny mě napadlo, napsat slash na fandom Pokémona a docela mě překvapilo, že na fanfiction.net je přes 44 000 povídek na tuhle japonskou fantasy...Jsme trochu pozadu :D Pro čtené povídky není nutné mít hlubší podvědomí o ději či postavách...



Doteky v temnotě

Prostředí: Pokémon

Pár: Ash Ketchum/James (Rakeťák)

Rating: +18

Bloumal jsem ponurými ulicemi města, zabýval jsem se jen jediným pocitem, který mne právě naplňoval. Stesk. Byli pryč teprve týden a já se mohl smutkem zbláznit. Nikdy bych si nepomyslel, že to mě, Ashe Ketchuma může takto zasáhnout. Misty s Brokem šli napřed, dal jsem jim pro jistotu i Pikachua. Já se zde chtěl vypořádat s Pokémonem, po kterém jdu už dlouho. Enteie.



Nádherné stvoření podobné psu, který když štěká, vůlkány vybuchují. Profesor mi řekl, že se vyskytuje pouze zde, v horách. Dá se oslabit jen vodními pokémony, z nichž jsem měl pouze Laprase, ale chtěl jsem své štěstí zkusit. Celý týden jsem měl bohužel smůlu, nepodařilo se mi na něj narazit.



Stále se užíraje smutkem, jsem došel až k domu na okraji města. Byl vysoký a zdálo se, že i dost starý. Něco na způsob bývalé věznice. Po večerech jsem prošel okolo všech baráků, jen tenhle jsme zatím vynechal.



No, co se mi může stát, pomyslel jsem si a opatrně vzal za kliku. Nikdy jsem nebyl příliš obezřetný, spíše jsem se do věcí vrhal bez rozmyslu, ale tentokrát jsem dovnitř vcházel s mimořádnou opatrností. Ale nejspíše to nebylo třeba, jelikož jsem bez problémů prošel všechna patra a až na pár myší, jsme nikoho nepotkal. Už jsem se chystal k východu, když v tom mě však někdo nemile překvapil...


Zas budou problémy

a problémy jsme my,

My chráním svět před velkou zhoubou,

před láskou, krásou, štěstí a touhou.

To ta největší jsou totiž zla,

co kdy naši zemi ovládla!

Jessie, James.

Zlí Rakeťáci už jsou zase tady,

a zmaří vám všechny vaše snahy,

Mňau, se vším všady!




Protočil jsem oči. Zase ti idioti.



,,Hm...ale dneska s sebou Pikachu nemám, tak táhněte odkud jste přišli, nýmandi" odsekl jsem hned z kraje. Neměl jsem ně náladu.


,,Ale ale, chlapeček je nějaký nabručený..." zapředla Jessie.



Zvedal se mi z ní žaludek. Chtěl jsem mezi nimi projít, ale nedovolili mi to. Nevládl jsem přiliš velkou silou a čerpat na ně sílu Laprase mi přišlo ubohé, tak jsem ustoupil a utekl o patro výše. Ti tupci tam ještě nějakou dobu stáli, nejspíše se dohadovali. V poslední době to mezi nimi skřípalo jako nenamazané kolo.



Počkal jsem zhruba čtvrt hodinu, než jsme se odvážil znovu jít ke dvěřím. Už jsem byl pár kroků od nich, když něco spadlo na mě, já spadnul na zem, která nebyla tak úplně zemí, protože se otevřela a já se propadl ještě o patro níže. Poslední, co jsme vnímal bylo zavřísknuté:




,,Jamesi!"



Probudil mě nepříjemný tlak na zadní části hlavy a také bolest v koleni. Rozlepil jsem oči a zmateně se rozhlížel kolem. Na stropě, kterým jsem propadl, nebyla ani stopa po nějakém otvoru, kterým bych mohl zpět. Když jsem barák procházel, žádné dveře do sklepa jsem neobjevil, takže tohle bude skutečně vězení...



Ale jaktože sedím, napadlo mě. Těžko jsem mohl dopadnout do sedu bez následků. To by mě bolel zadek, pomyslel jsem si. Pak jsem si vzpomněl na poslední moment, než jsem upadl do bezvědomí.



,,Jamesi?" zkusil jsem.



,,Jak ti je?" zeptal se mě tázavý. Zhodnotil jsem své pocity ohledně kolena, tlak na hlavě byl určitě způsobený tím, že jsem se opíral o kamennou zeď.



,,Až na koleno se cítím dobře."



,,Chceš se napít?" znovu promluvil James. Neviděl jsem ho, byla příliš velká tma, ale hlas jsem slyšel nedaleko od sebe.



,,Rád," řekl jsem a po chvíli do mě šťouchla ruka, z níž jsem si vzal flašku s vodou.



,,Nevíš, jestli se dá odtud dostat?" zeptal se mě James typicky vystrašeným tónem. Ač mu mohlo být něco přes pětadvacet, odvahy zatím moc neposbíral.



,,Nedá," odpověděl jsem narovinu. ,,Kromě stropu tady jiný východ není. Kolik máme vody?"



,,Tři půllitrovky."



Kývnul jsem hlavou, přestože jsem věděl, že mě James nevidí. Sice jsme vždy byli nepřáteli, ale teď jsme v tom jeli spolu. Bylo zbytečné připomínat staré křivdy.



,,Něco na svícení náhodou nemáš, že?"



,,Nemám," odfrkl jsem si a vstal. Koleno bolelo, ale při chůzi mě to příliš neomezovalo. ,,Zkusím něco najít."



Chodil jsme podél stěn, pak i v prostoru a hledal na podlaze cokoliv, co by nám mohlo pomoci. Nevím, na co jsem myslel, protože oheň jsem stejně rozdělat neuměl. V tu chvíli by nám pomohla možná tak baterka.



,,To nemá cenu, stejně tu umřem, tak toho nech."



Znovu jsme protočil oči. Nikdy jsem Jamese moc nepoznal, ale z toho, jak jej Jessie pořád peskovala, se musel asi vždycky chovat jako fňukna. Mě taky nebylo do zpěvu, ale nepanikařil jsem. Doufal jsem, že Jessie s Mňauem něco vymyslí, ale nebyl jsem takový optimista, že by to stihli během pár hodin.



,,Kde jsi?" zeptal jsem se, abych mohl jít podle hlasu.



,,Tady."



Hňup. Taky mohl mluvit dýl, takhle to bude pěkná haluz, jestli se trefím.



Nakonec jsem v pořádku dorazil ke stěně, podél ní přešel blíže k Jamesovi (slyšel jsme alespoň jeho dýchání) a sedl si.



,,Jaké máš pokémony?" zněla má první otázka. Nechtěl jsem se ptát, jak se dal dohromady s Jessie, to by ho mohlo rozrušit.



,,Jenom Koffinga a Meowa. Nebyl jsem v trénování pokémonů nikdy dobrý, tak mi táta pořídil jen Koffinga, protože je to dobrák a nemá moc útoků na výběr. Sám si zvolí, který bude nejlepší. Meow poslouchá spíše Jessie, já nerad někomu poroučím a on potřebuje pevnou ruku, kterou Jessie samozřejmě vládne." Poslední slova James řekl velmi podivným tónem, skoro opovržlivým.



,,A ty?" zeptal se už normálně modrovlasý muž.



,,Pikachua, Laprase, Charhizarda, Squirtla, Bulbasaura...je jich hodně, ale tyhle mám nejraději. Proč mi vlastně chcete ukrát Pikachua?" zeptal jsem se.



James si povzdechnul a mlčel. Myslel jsem, že mi neodpoví.



,,Asi mi neuvěříš, že za všechno může Jessie. Mě je ta tvoje žlutá potvora ukradená, ale ona ji prostě musí mít." pronesl pohřebním hlasem James.



,,Tak proč se jí nevzepřeš?" opět jsem zapomněl na svou dřívejší myšlenku o tom, že bych Jessie raději vůbec neměl zmiňovat.



,,Jsme spolu už skoro deset let. Příjde mi nemožné, abychom se rozešli. Pro ní je chytání Pikachua smyslem života, tak jsem se přizpůsobil, abych ji neztratil. Je jediná, koho mám."



Začalo mi být modrovlasého Rakeťáka líto. Zřejmě neměl moc šťastný život.



,,Ale někoho by jsis určitě našel," začal jsem ho utěšovat. Až nyní jsem na Jamese pomyslel, jako na normálního člověka, který má také city. Vždy to byl jen hloupý nepřítel, dnes je to přitroublá smutná duše.



Hluboký nádech.



,,To asi těžko,"



Přemýšlel jsem, proč to řekl tak pevný a přesvědčeným hlasem? Přece nemůže být nadosmrti odsouzen žít s někým, kdo mu leze na nervy. Na štěstí má právo snad každý, ne? Nějakou dobu jsem strávil v myšlenkách o štěstí, ale nebylo mi přáno dlouhého přemýšlení.



Znovu hluboký, ovšem nyní trochu trhanější nádech, potlačovaný vzlyk.



Stočil jsem pohled tam, kde jsem tušil Jamese. Mé sympatie k němu rostly. Pořád to byl trouba, pravděpodobně i bábovka, ale byl pro mě stále lidštějším. Když člověka vidíte plakat, odhalí vám své slabiny a vy nyní víte, jak jej zlomit. Ale já jsem nikdy nebyl pomstychtivý. Teď jsem si na něm mohl vylít vztek za ty roky, co mi znepříjemňoval s Jessie život, ale to bych nikdy nedokázal.



Místo útoku, jsem natáhnul ruku, která se trefila přesně na Jamesovo rameno. Cítil jsem, jak se celé modrovláskovo tělo třese. Náhle jsem ucítil dlaň, která sevřela tu mou. Jeho smutek a trápení přes náš dotek prostupoval až do mě. Zvlhly mi oči z toho, jak se statečně se stále snažil pláč přemáhat.



,,Nebraň se tomu, tady tě nikdy neslyší..." řekl jsem tiše do tmy.



James se otřásal pořád více, až jsem to nevydržel a instinktivně si jej přitáhl do objetí. Bylo mi jedno, jak to vypadalo. Potřeboval utěšit a já byl jediný, kdo byl po ruce. Prostě jsem se přisunul blíž, druhou rukou jej uchopil za krkem a položil si jeho hlavu na rameno. James ihned obtočil ruce okolo mě a dál tiše vzlykal.



Vůbec jsem nevnímal čas, asi jsem i na chvíli usnul, ale když jsem se probral, pláč už jsem neslyšel. Přesto se Jamesovo tělo stále mírně třáslo. Bál jsme se, že zase brek přemáhá, tak jsem zašátral rukou někde tam, kde mohl být Jamesův krk. Prsty mi narazily jemnou kůži, přejel jsem trochu výš a nahmatal ušní lalůček. Bezmyšlenkovitě jsem pohladil i ušní boltec, sjel znovu na krk, pak na tvář. Hladká pleť uhranula mým smyslům, ještě jsem nehladil nic takového, napadlo mě.



Pod prsty jsem ucítil pozůstatky kanoucích slz. Zarazil jsem se. Nebyl jsem si jistý, co jsem právě teď vyváděl...



Tělo opřené o mé se nečekaně pohnulo a na tváři se mi ocitla hebká dlaň, která začala zkoumat okolí, stejně jako ta má před chvíli.



,,Co to děláš?" zašeptal jsem rozhozeně.



Otázka zůstala nezodpovězena. Prsty na mé tváři laskaly mou pleť. Až teď jsem si uvědomil, jak mi něžné hlazení scházelo. Vážně jsem řekl něžné?



,,Jamesi..." povzbudil jsem Rakeťáka k odpovědi.



Stále nic. Začínal jsem být trochu nervózní. Jemné konečky prstů právě zavadily o můj spodní ret a sjely na bradu. Ale pak se znovu vrátily.



,,Oplácím." zaznělo tiše.



Jestli mi jen oplácí hlazení, tak proč ne, pomyslel jsem si a uvedl svou ruku na Jamesově tváři opět do pohybu. Dotknul jsem se jeho nosu a po chvíli rovněž skončil u rtů.



James prtem pomalu přejel po mém spodním rtu a já udělal totéž. Pak pohladil horní ret, u spodního pak lehce škrábnul nehtem. Opakoval jsem vše po něm, aniž bych věděl proč. Bylo v tom jakési kouzlo, které nás v daný okamžik spojovalo. Při dalším pohybu článek ukazováčku přejel přes oba rty, nebo spíše mezi nimi.



Ten dotek mé rty rozbrněl, chtěl jsem zjistit, jestli i James bude reagovat podobně. Jel jsem prstem do poloviny měkkých polštářků, ale v tom byl můj ukazováček vtažen do Jamesových úst.



Nevěděl jsem, co mám dělat, jak reagovat. Nechat ho tam nebo se ho pokusit vytáhnout?



Než jsem se stačil rozhodnout, vlhký jazyk obkroužil můj prst, který byl poté téměř vypuzen z úst, ale následně znovu vtáhnut dovnitř.



Něco mi ty pohyby připomínaly...



Mokrá komnata si s mým prstem pohrávala, jazyk olizoval jeho špičku. A pak začala ústa můj prst sát.



V tu chvíli mi to docvaklo. Na moment jsem si představil místo mého prstů v Jamesových ústech něco jiného a projela mnou vlna vzrušení. Ano, vzrušení, místo kterého bych ale měl cítit odpor.



Začal jsem panikařit, vytrhl svůj prst ze zajetí horkých rtů a přitisknul si pěst k hrudi, jakobych ji tak mohl před Jamesem uchránit. Jenže jeho ruka stále spočívala na mé tváři. Mohl jsem se odsunout. Mohl, ale bůhvíproč jsem to neudělal. Cítil jsem, jak se můj penis v kalhotách budí k životu a stále se zvedal, když Jamesův prst narazil na mé rty.



,,Já, nemůžu...já..." začal jsem koktat, nechtěl jsem...ho sát.



,,Šššš, Ashi," zašeptal modrovlásek. ,,Udělej to..."



Bez váhání jsem pootevřel pusu a nechal prst vzklouznout dovnitř. Sám jsem se divil, proč jsem poslechl, ale už nebylo cesty zpět. Jazykem jsem prozkoumal objekt v ústech a občas zapojil i zuby. Když jsem začal sát, uslyšel jsem zaražený nádech. Zatímco jsem pokračoval v práci, Jamesův dech se zrychloval.



Údivem jsem otevřel ústa, když se druhá Jamesova ruka přesunula na můj pas a vklouzla pod tričko. Jeho prsty zmizely z okolí mého obličeje, ale byly nahrazeny horkým dechem, který jsem ucítil ucha. Pootočil jsem hlavu a narazil svým nosem do Jamesova. Ten se ještě o pár milimentrů přiblížil a lehce se svými rty dotkl těch mých.



Ten dotek byl nádherný, rozbrněl mé rty a já začal chtít víc. Natáhl jsem se a Jamese políbil. Jeho rty začaly líbat mé, jen něžně, pomalu. Jazykem mi vpadl do úst, prozkoumával je. Odhodlal jsem se přidat svůj jazyk do polibku, měkce se otíral o ten Jamesův, který udržoval polibek jemný.



Část své pozornosti jsem věnoval i teplé ruce, která mi přejížděla po hrudi a břichu. Zaráželo mne, že se prsty stále motají kolem bradavek, ale brzy jsem měl zjistit proč. Téměř elektrický výboj mi projel celým tělem, když James prsty stisknul jednu z mých bradavek. Překvapeně jsem zasténal Rakeťákovi do úst. Nevěděl jsem, že by mohly být bradavky tak citlivé a další sevření mi to jen potvrdilo.





Měl jsem potřebu taky Jamese hladit, tak jsem nejprve položil dlaň na jeho tvář. Prve jsem se nemýlil, když jsme ji ohodnotil jako velmi jemnou. Prsty jsem jemně přejížděl po línii čelistní kosti až k ušnímu boltci, pak sjel po krku až k lemu trička. Zaváhal jsem, ale pak pod oblečení vniknul druhou stranou, stejně jako to James udělal mě. Chvíli jsem něžně mapoval jeho kůži, ale když mi modrovlásek znovu silně stisknul bradavku tak, že mi penis okamžitě o stupeň ztvrdnul, dotknul jsem se i já svými prsty těch citlivých hrbolků.Jamesova ústa se přesunula k mému uchu. Jazyk olízl boltec a fouknul, z čehož jsem se roztřásl jako osika.


,,Neboj se přidat na síle," ovanul jeho dech opět mé ucho.


Nezkušenými prsty jsem uchopil tvrdou bradavku a promnul ji. Uslyšel jsem tiché zasyknutí, tak jsem to zkoušel dál, až se druhý muž chvěl po celém těle.


Mých rtů se opět dotkly ty Jamesovy a utlumily můj sten, když mi téměř bolestně zkroutil bradavku. Učinil jsem mu totéž, naše steny do sebe narážely stejně jako rty. Byl jsem omámený z těch nádherných výbojů slasti i bolesti, které mi vystřelovaly do všech nervových zakončení.


16. Příběh

27. dubna 2012 v 14:42 | Archea Majuar |  Poslední mise
A/N: Konečně něco i z Enricovy minulosti :)


Enrico zavrtěl hlavou a šel otevřít. Do pokoje vpadli čtyři mafiáni. Gerome, Antonio, Allesio a Claudio. Každý z nich měl měl v rukou nějakou flašku alkoholu.

,,Jak je, Vito? Vzpomáš si na nás? Doktor nás poslal, abychom ti pomohli oživit paměť." zahlaholil Gerome a přisedli si ke mně na pohovku. Zbytek návštěvy si posedal kolem. Začala kolovat první flaška. Všiml jsem si, že Enrico se zatvářil trochu nepohodlně, ale pak si sedl do křesla a pozoroval nás.

,,Jo, vzpomínám." usmál jsem se na ně.

,,Chceš se napít, Vito?"strčil mi Tony flašku pod nos.

Zavrtěl jsem hlavou, která mě stále trochu pobolívala.

,,Tak ne, no." zubil se mafián a zhluboka si přihnul. Všichni čtyři asi už prolezli nějakou tu hospodu, jelikož vypadli už docela v náladě. Byl jsem rád, že je vidím živé a jakž takž zdravé, protože Allesio měl pásku přes oko.

,,Něco nového?" zeptal jsem se jich.

Rozproudila se velmi zajímavá debata, jež se točila převážně okolo aut, bouchaček a ženských. Solidně jsem se bavil, protože při smíchu jsme zapomínal na veškerou bolest.

,,A slyšel jsem bezvadný vtip!" řehtal se jako kůň Gerome. ,,Potkaj se dva buzeranti a jeden říká: Já bych si chtěl nechat na ptáka vytetovat autíčko. Pak druhej na to: Fakt, a jaký? A první odpoví: To je jedno. Stejně s ním pojedu do prdele."

Celá místnost se naplnila hurónským smíchem ochlastů. Já se jen přiblble usmíval a pak hledal pohledem Enrica. Nenašel jsem ho. Úsměv se mi z tváře vytratil.

,,Co je, Vito? Tobě se nelíbil?" otravoval někdo.

,,Jen mi není dobře. Potřebuju se trochu projít." postavil jsem se, mumlaje omluvu směrem k opilcům.

Nakouknul jsem do kuchyně a hned napoprvé jsem našel to, co jsem hledal. Spíše někoho. Enrico se opíral o kuchyňskou linku, kterou jsme stejně nepoužívali. Když mě zaregistroval, zvedl hlavu.

,,Běž se bavit," usmál se nuceně.

,,Nemůžu se bavit, když ty se nebavíš." řekl jsem mu vážně a oplácel jeho pohled. Přešel jsem k němu, vzal jej za ruku a navrhnul mu, abychom se šli projít ven.

,,Zvládneš to?" optal se mě starostlivě.

,,Myslím, že jo. Prášek působí natolik, abych se nemotal a to rameno vydrží." oznámil jsem rezolutně.

Tiše jsme opustili apartmá. Ti čtyři si vyprávěli další vtipy, popíjeli a vůbec si nás nevšimli. Vyšli jsme z hotelu a zamířili k parku. Mlčky. Stromy tiše ševelely ve větru, nám pod nohama křupaly kamínky. Nic víc slyšet nebylo.

Zastavili jsme u jedné z laviček, rozestavěných kolem osvětlené fontány.

,,Říkej něco," posadil jsem se.

,,Co bys chtěl slyšet?" objal mě Enrico okolo ramen a já si o něj opřel hlavu.

,,Cokoliv. Kde jsi vyrůstal, jak jsi žil...Chci o tobě vědět všechno." zašeptal jsem.

,,Všechno..." opakoval Enrico. ,,Syn mafiána Stefana Manciniho a jeho ženy Jessicy Mancini. Měl jsem tři bratry a sestru. Starší bratři Marco a Fabio žijí v Americe, sestra Giulia ve Veroně. Můj mladší bratr Matteo byl se mnou pár let na Sicílii. Otec mě tam poslal ještě jako dítě. Žil jsem si dobře a když jsem dospěl, stal jsem se plnohodnotným členem mafie. Měl jsem na sebou jen šéfa Andreu Romana, který si mě velmi oblíbil..." odmlčel se.

,,Od něj máš tu zbraň?" rovzpomněl jsem se na to jméno.

,,Jo."

,,Pokračuj, prosím," řekl jsem a uvědomil si ironii života. Ještě před týdnem jsem nenáviděl Enricovu ukecanost, teď jsem přímo vyžadoval, aby mluvil.

,,Řekl jsem, že si mě oblíbil. Více, než kohokoliv jiného. Ne, neptej se mě na to." pohladil mě Enrico po tváři, právě ve chvíli, kdy jsem otevíral ústa k otázce. ,,Ano, spali jsme spolu. Už v té době jsem věděl, že mě ženy nepřitahují a tak jsem se nijak nebránil. Zamiloval jsem se do něj. Věřil jsem mu. Bez vyjímky. Byli jsme spolu skoro rok, když mi přišel dopis, že se rodiče stěhují do Ameriky, ale Mattea s sebou vzít nemohou a posílají jej za mnou. Sotva plnoletého bratra jsem představil Andreovi a zaručil se za něj, aby jej přijal. Nějakou dobu šlo všechno hladce. Měl jsem skvělou pozici, téměř jsem místní mafii řídil, jelikož Andrea často odjížděl do Itálie za nemocnou matkou. Ale pak se to zvrtlo. Někdo Andreovi nakecal, že prý ho chci vystrnadit z místa šéfa a zabít ho, což nebyla pravda. Já byl se svým místem spokojený. Jednoho večera jsem s Matteem procházel ulicemi Palerma, když jsem proti sobě uviděl Andreu. Zuřil. Nejprve mi vmetl do tváře obvinění. Snažil jsem se obhájit, ale neposlouchal mě. Vytáhl zbraň, naposledy si mě znechuceně změřil a chystal se stiknout kohoutek. Nestihl to. Matteo bez zaváhání střelil dřív. Na obranu bratra. Samozřejmě jsem byl vděčný, ale těžko se to vyjadřuje ve chvíli, když zemře někdo, koho jsem miloval. Matteo mi pak v dopisech psal, že jsem stál jako zmrazený, neschopen pohybu. Nakonec mě přinutil k běhu a ukryli jsme se v hospodě. Ale smrt Andrey měla obrovské následky. Mimo jiné mi byl přidělen úřad bosse palermské mafie, ale hlavní bylo, že nás někdo při střelbě viděl. O mě se nikdo nezmínil, ale jakmile jsem uslyšel Matteovo jméno, neváhal jsem. Poslal jsem ho zpět do Itálie, k sestře do Verony. Během dvou týdnů mi přišlo pár dopisů, ale pak už nic. O měsíc později mi psala sestra, že si pro Mattea přišli nějací muži v černých oblecích. Našli ho. Bylo mi jasné, že jej zabili. Během měsíce jsem přišel o partnera i o bratra." poslední slova řekl Enrico tak tiše, že jsem je mohl jen stěží slyšet.

Chvíli jsem nad Enricovými slovy přemýšlel, ale nedalo mi to a musel jsem se zeptat na otázku, jež mě pálela na jazyku.

,,Ale...prožil jsi toho tolik, jak můžeš být stále tak veselý, vtipný, klidný...?"

Enrico si kousek odsedl, opřel se lokty o kolena a složil hlavu v dlaních. Nevím, jak dlouho tak seděl, než se na mě konečně zadíval, oči plné bolesti.

,,Naučil jsem se brát život tak, jak příjde. Nemá smysl se trápit pro někoho, komu už to stejně nepomůže. Nerad vzpomínám, protože mi to působí bolest. Dnes jsem si po mnoha letech opět prošel tím, čím jsem už nikdy projít nechtěl. Přísahal jsem si, že na to vzpomínat nebudu..."

,,Promiň, já nevěděl..." začal jsem se omlouvat. Nikdy jsem nechtěl působit bolest Enricovi. Jemu nikdy ne...

,,Neomlouvej se," usmál se a v jeho očích se opět objevil ten pohled, jež u žádného jiného člověka nenajdu. Plný lásky, něhy, důvěry a naděje. ,,Díky tobě se cítím lépe. Potřeboval jsem se s tím někomu svěřit a jsem nesmírně rád, že jsi mne vyslechl."

,,To přátelé dělávají." oplatil jsem mu úsměv.

,,Přátelé?"

,,Přítelem je pro mě ten, jemuž bez vyjímky věřím." položil jsem dlaň na Enricovo rameno.

,,A mohl bych být něčím více, než přítelem?" zašeptal Ital a přiblížil svou tvář k mé.

15. Vendeta

20. dubna 2012 v 18:21 | Archea Majuar |  Poslední mise
A/N: Milník povídky :) Možná reakce obou (použijme oblíbený termín toho-kdo-každému-nutí-citronové-bonbony-a-má-nesmírně-sexy-vousy) chlapců jsou v některých částech trochu přehnaně sladké, ale mě se prostě líbí, když se k sobě postavy chovají hezky. Taková snad bude i další moje povídka, která bude zveřejňována, až doklepeme tuhle. No, moc kapitol už tady nezbývá, už se v mé hlavičce rojí myšlenky na konec :) A...dole máte opět anketu. Některé povídky prostě sex může zkazit, takže mě samozřejmě váš názor zajímá i tentokrát.

Mancini nic neřekl, jen naznačil pohybem hlavy, ať se podívám dopředu. Naproti nám leželo asi pět mrtvých chlapů v černém.

,,Seděli tam a chlastali, ani nestihli vytáhnout bouchačky, magoři." odfrkl si Mancini a podal mi mou zbraň.

Prohlédli jsme všechny mrtvoly, ale Russo mezi nimi nebyl. Místnost vypadala jako sklad potravin. Po chvíli hledání jsme za policemi s kompoty objevili další obdélníkové prostranství, v němž se povalovalo několik beden.

Jen zběžně jsem tam nakoukl a už se mým směrem řítila kulka. Nezůstal jsem střelci nic dlužen a po pár výstřelech to chlapec schytal do hlavy. Ještě pár takových případů se v místnosti odehrálo, až nakonec jsme spatřili osobu v pyžamu, jak se snaží utéci dál do hlubin sklepení. Mancini neváhal a střelil tu svini do nohy. Upadl.

Loudavým krokem jsme došli k němu.

,,Já...já...nemusíte mě zabíjet, zaplatím, dobře vám oběma zaplatím, když mě necháte žít." blekotal Russo. Vůbec se nepodobal tomu zabijákovi s chladnýma očima, kterého jsem dříve potkal.

,,Víš co, Mario," klekl si na jedno koleno Mancini. ,,Já tě zabít ani nemůžu."

Russo se začal téměř usmívat, ale Mancini dodal: ,,Ta čest patří Vitovi."

Šedavé oči se na mě naposledy podívaly, já zvedl zbraň a nemilosrdce poslal to ďáblovo stvoření zpátky do pekel. Teď jsem nezabil člověka, zabil jsem zrůdu. Zrůdu, která mě připravila o mého Angela, o Sergia a o spoustu dalších.

Bez lítosti jsme odešli z vily. Už se do mě začal vkrádat sladký pocit vítězství, ale náhle proťal hrobové ticho výstřel, což bylo poslední, na co jsem si vzpomněl, než jsem padl k zemi.

14. Akce

13. dubna 2012 v 19:42 | Archea Majuar |  Poslední mise

A/N: Ano, bude tady akce :) A možná i ta, na kterou čekáte...

Svorně jsme kývli a Giordano nás nechal odejít. Mlčky jsme došli k autu. Cítil jsem na sobě tlak. Věděl jsem, že dnes v noci to musíme skončit. Musíme toho sráče zničit dříve, než zničí on nás. Ani po cestě zpět do hotelu nepadlo jediné slovo.


To už se mi zdálo divné. Mlčenlivost a Mancini...to moc dohromady nešlo.


,,Všechno ok?" zeptal jsem se, když jsem za námi zavřel dveře apartmánu.


,,Jo...jasně." zamumlal zamyšleně, zatímco si sedal do svého křesla.


Chvilku jsem postával, ale pak usedl také. Nevěřil jsem mu, že je v pohodě.


,,Máš strach z dnešího večera?" zkoušel jsem na to přijít sám.


,,Ne," zavrtěl hlavou a díval se před sebe.


,,Tak co je? Nevěřím ti, že jsi v pohodě." Skutečně mě zajímalo, co s ním je. On mi pomohl, když jsem byl na dně, já mu chci teď taky pomoct. Dluhy se musí splácet.


,,Nic a už se neptej," podíval se na mě Mancini výhružně.


Když na mě upřel své modré oči, plné surového vzteku, stáhnul se mi žaludek. Nejenže jsem nevěděl, co se s ním děje, ale teď se na mě ještě naštval. Ale proč? Co jsem mu udělal?


Teď už jsem byl rozladěný taky. Nesnáším, když je na mě někdo nakrknutý a nechce mi říct důvod. Ale nemám snad právo ho znát? Právo...Já mu taky nedal právo na to, aby mě vyslýchal, když jsem byl namol.


Část mne se s ním chtěla hádat, nechat z obou ten vztek vyjít na povrch, ale ta mírnější část zvítězila. Večer musíme být fit a vztek nám jenom pomůže, více nás namotivuje k úkolu. Vstal jsem a zaujal místo před stojanem. Už se mi zamlouval reliéf obličeje a byl jsem si jistý, že teď je pravá chvíle na barvení. Sundal jsem si sako, přehodil je přes pohovku a započal malovat.


Místa na paletě se rychle začínala zaplňovat všemožnými barvami, hezky k sobě ladily. Ruka mi rychle kmitala nad plátnem, úplně jsem se do malby zabral, že jsem docela zapomněl na okolní svět.


,,Vito?"


Nadskočil jsem.


,,Co?" bylo jediné, co mi přišlo na mysl.


,,Promiň, že jsme na tebe tak vyjel." slyšel jsem omluvný hlas za svými zády.


Neotočil jsem se. Měl jsem na štětci světle korálovou, jež měla být použita na rty. Zvedl jsem ruku, abych barvu nanesl na určené místo, ale pak jsem ucítil dotek na svém rameni. Zamrznul jsem v pohybu. Manciniho dlaň a mou kůži dělila jen tenká košile.


,,To je v pořádku." promluvil jsem, ale svůj hlas málem nepoznal. Byl roztřesený a zastřený. Pak jsem ucítil dotek i na druhém rameni. Dlaně mi začaly masírovat ztuhlé svalstvo.


,,Nelíbilo se mi, jak Giordano stojí blízko tebe." bylo mi zašeptáno do ucha. Překvapením jsem vytřeštil oči. Tohle že Manciniho naštvalo? Ale vždyť se mě Giordano jen lehce dotknul...


,,Zkus hádat, jak jsem se cítil?" uslyšel jsem pobídku.


,,Naštvaně?" zkusil jsem první, co mě napadlo. Giordano mě udeřil a Mancini si asi myslel, že mi znovu chce něco udělat. Bylo přirozené, že chtěl parťáka bránit.


,,Také. Ještě něco tě napadá?"


Manciniho ruce se přesunuly na můj hrudník a pomalu mě nutila se zaklánět.


,,Bezmocně?" vyhrkl jsem, když jsem zády narazil do Manciniho. Opíral jsem se o něj, teplé ruce mě přes košili hladily po
hrudi.


,,Velmi. Cítil jsme se strašně, že ti náš šéf jednu vrazil a já tomu nemohl zabránit." šeptal mi dál Mancini.


Někdě v zadní části mysli mě napadalo, že bych se o Manciniho neměl takhle opírat, neměl s ním vést konverzaci na
takové téma a vůbec bych se v jeho objetí neměl cítit tak příjemně. A on by mě sakra neměl hladit po hrudi...


,,Šíleně jsem žárlil." přiznal Mancini. ,,Stál u tebe příliš blízko a já si myslel, že se k něčemu chystá..."


,,K čemu by se měl chystat?" otočil jsem na Manciniho obličej. Giordano se mi chtěl podívat na čelist, jestli mi
nezpůsobil nějaké zranění. Co by měl chtít udělat, aby Mancini žárlil? Chtěl taky dostat po tlamě?


,,K tomuhle..." přiblížil Ital své rty k mým a lehce je políbil. Jako opařený jsem se nechal líbat a objímat.


Nevěděl jsem, co říct. V hlavě se mi mísily myšlenky na naši zvrhlost a příjemné pocity z polibku. Rty mě pálely, jak mocně prahly po další doteku. V Maniciho očích jsem viděl nejistotu, ale také hluboký cit, který pro mě snad ještě nikdo nechoval.


Natáhnul jsem krk, abych své rty znovu otřel o ty jeho. Mancini se lehce mé rty polaskal svými a já byl v sedmém nebi.

Ale pak mě pustil a odstoupil.


,,Domaluj to," mrknul na mě s úsměvem a odkráčel. Ani jsem nepostřehnul kam, jak jsem byl konsternován. Nejdříve mě opět napadly myšlenky o zvrhlosti, ale...Proč bych mě odsuzovat něco, co neznám? Samozřejmě jsem už s chlapem spal...Tomu se u mafie prostě neubráníte, ale nikdy jsem k žádnému neměl vztah. Byli mi ukradení, ale Manciniho jsem měl...no, určitě ho mám rád.

Spokojen se svým názorem jsem se znovu zaměřil na plátno a pokusil se splnit Manciniho rozkaz.

13. Touching

8. dubna 2012 v 10:57 | Archea Majuar |  Poslední mise
A/N: Asi jsem měla setrvat v duchu českých názvů, ale já chtěla, aby tahle kapitola byla prostě "touching". Možná je, možná není. Každpodáně si ji užijte :)


Krve by se mě nedořezal. Kdo to kdy slyšel, aby dva dospělí chlapi spolu leželi, nebo dokonce spali v jedné posteli? Ale obrovské a měkké posteli, jak už jsem dokázal zjistit. Pokušení bylo značné. Na gauči se skutečně moc spát nedalo a taky...No, nemohl jsem zapřít, že mé srdce při tom pozvání nezůstalo netečné. Částeně jsme na sebe měl vztek, že si mě
Mancini dokázal tak rychle podmanit a když jsem se mu díval do očí, těžko jsem mohl odmítnout. S povzdechem jsem svolil a užasle sledoval šťastný úsměv, který mi Mancini věnoval.


Zalezli jsme od deku, jednu deku samozřejmě. Další dilema bylo tady. Chvíli jsme se ji snažili roztrhnout, pak ji cpali jeden druhému. K alkoholu se přidala i únava a agrese byla na světě.


Už mě to handrkování nebavilo, chytil jsme Manciniho za ruku a vrazil mu do ní cíp deky. To se mu moc nelíbilo, takže mi chytnul obě ruce (zmetek, byl vyšší i silnější), nadzvedl mě a peřinu hodil pode mě. Ale nějak se zasekl, ruku měl stále pod mými zády, čehož jsem využil. Vysmekl jsem své ruce ze sevření, přehodil jednu nohu přes jeho bok a povalil jej na záda.


Svůj účel to splnilo, ale když jsme se převrátili, peřina zůstala zapomenuta. Manciniho ruka stále spočívala na mých zádech, jeho ruce jsem pevně držel ve svých. Obličej jsme měl těsně nad Manciniho tváří. Cítil jsme jeho rychlý dech, odrážel se od mé tváře stejně, jako ten můj od jeho. Téměř jsme se nosy dotýkali. Intimita toho okamžiku mi rozbouřila srdce. Jeho tvář byla tak blízko mé, že jsem mohl vidět i slabounké rýhy na jeho rtech.


Jaké by bylo je políbit, pomyslel jsem si. V tu chvíli jsem dostal strach. Strach ze sebe, že udělám něco, čeho budu litovat. Poplašeně jsem pohlédl do modrých očí, které na mne shlížely s důvěrou a klidem.


Nevěděl jsem, co dělat. Teprve dnes jsem si uvědomil, že mám Manciniho rád. Rád víc, než bych kdy měl mít. Ale když jsem se nad Mancinim skláněl, cítil teplo, které sálalo z jeho silného těla, mé hormony začaly reagovat. Věděl jsem, že pokud rychle něco neudělám, bude to pak ještě horší.


Zbaběle jsem se rozhodl pro ústup. Možná jsme si to jen namlouval, ale zdálo se mi, jakoby modrýma očima problesklo zklamání.


On nemůže chtít totéž, co já, promlouvalo ke mně mé vnitřní já. Vždyť se celou dobu chová, jako tvůj přítel, který je naprosto spokojený, se svým postavení. Nijak nedal najevo, že se mu líbíš...


To se mi však nezdálo. Jak jinak bych si měl vysvětlit ten pohled, když jsme maloval. Takhle se na mě ještě nikdo nikdy nedíval.


Povzdechl jsem si, když jsem se natáhnul na své půlce postele. Deka zůstala schoulená někde mezi námi, jako pomyslná hranice.


Už jsem skoro spal, když jsme uslyšel, jak se tělo vedle mě zvedá. Zůstal jsem ležet bez pohnutí a čekal, co udělá. Pár minut se nedělo nic. Až pak se Mancini přisunul blíže ke mně a já ucítil, jak na mě pokládá přikrývku.


To byla jedna z Manciniho vlastností, která mě u mafiána udivovala. Starostlivost. Pár dní. Pár dní mi stačilo, abych poznal, co je můj nový parťák zač. Umí být chladný, rozzuřený, agresivní, nesmlouvavý, ledově klidný, ale také milý, rozverný a starostlivý. Věrnost mu koukala z očí, stejně jako smysl pro humor. Takovou kombinaci vlastností, jsem ještě u žádné ženy nenašel.


Chtěl jsem mu říct, jak jsem rád, že je tady. Kdoví, kam bych musel jít, když nemám kde bydlet, kdyby nebylo jeho.

Vděčím mu za život, ale jak mu mám dostatečně poděkovat?


Spontáně jsme jej jemně chytil za ruku, kterou mě přikrýval. Cítil jsem, jak se zachvěl. Myšlenky mi lítaly jako zběsilé, neschopné dát tělu jasný pokyn. Prostě jsem ležel a držel se jej jako klíště.


Mancini mi asi porozuměl. Lehl si za moje záda a klidně nechal svou ruku uvězněnou v mé dlani. Leželi jsme téměř v objetí. A slovo téměř, platilo už pouhou chvíli. Ital se odsunul a přetočil si mě obličejem k sobě. Neodporoval jsem, ale stále jsem samovolně nebyl schopen žádného pohybu.


Mancini mě pohladil po tváři. Nikdy bych si nepřiznal, nebýt toho alkoholu, únavy a nyní i přemíry citů, že jsem po tak něžném doteky toužil už roky. Možná i celý život.


Konečně se i má dlaň zvedla a dotkla se Manciniho vlasů, černých jako uhel. Jeho hlava se přitiskla mé hladící dlani, očividně měl z doteku stejnou radost, jako já. Jenže já jsem nebyl nikdy příliš výřečný a zvukové projevy nejsou mou silnou stránkou, naopak Mancini se v takových věcech vyzná a vůbec mu nevadilo, že po chvíli mého hlazení začal vydávat zvuky, podobné předení kočky.


Ukolébán tím libým zvukem se mi opět začaly klížit oči. Mancini jako by viděl skrze mě, se ještě více přisunul, až jsem skočnil s hlavou v ohybu jeho loktu. Naše ruce se opět spojily.

Jak jsem byl bláhový, když jsem si myslel, že netuším, proč bych se mi chlapci měli líbit. Teď jsem to věděl na sto procent. A že bychom mezi sebou ztratili důvěru? Ta spíše intimitou a důvěrností této noci, naši víru v toho druhého jen posílila.



Ráno mě probudilo drnčení telefonu. Trhnul jsem s sebou a posadil se. Mrknul jsme vedle sebe, Mancini už tam nebyl.

Zvonění ustalo. Zřejmě byl telefon zvednut.


Já jsem se zvedl taky, ovšem ne z držátka, ale z postele. Otevřel jsem dveře ložnice, Mancini ke mně stál zády, takže si mě nevšimnul. Namířil jsme si to rovnou do koupelny, kde jsem provedl raní hygienu a již vcelku probuzený se vrátil do hlavního pokoje.


Můj zrak padl na konferenční stolek, kde osamoceně postával hrnek s horkou kávou. Než jsem stačil vykročit, bůh ví odkud se po mé levé straně objevil Mancini.


,,Voníš líp, než ta káva..." zašeptal mi do ucha a zavřel se v koupelně.


Měl jsem trochu obavy, jak se bude Mancini chovat dnes poté, co jsme strávili noc v objetí. Možná jsme i chtěl, aby to ignoroval, ale slyšet takovou větu hned po ránu...To člověka naladí na tu správnou vlnu.


S připitomělým úsměvem jsem si sedl (už jsem na gauči vyseděný důlek, jak jsem tuto akci prováděl několikrát denně) a popíjel kávu.


Netrvalo dlouho a Mancini koupelnu opustil.


,,Volal Giordano." sdělil mi Mancini, zatímco si sedal. ,,Už ví všechno. Prý tady máš zůstat, dokud ti nesežene nový byt a souhlasil s tím, že je to tady bezpečné. Má pro nás nějakou práci, tak až se vypořádáš s kafem, můžem jet."


,,Pojeďme hned." navhrnul jsem. Měl jsem strach, že by se Mancini chtěl bavit o dnešní noci a já se na to moc necítil.

Ital souhlasil. Obklékli jsme se, vzali si auto (jak jinak, než Jeffersonku) a dorazili k restauraci. Uvnitř bylo hrobové ticho.
Giordano přecházel po místnostni jako lev v kleci. Mancini se na mě zaraženě podíval, já mu jeho pohled oplácel.

Nerozhodně jsme stáli u vchodu, než k nám přišel číšník.


,,Pan Giordano před pár minutami dostal dopis, po kterém začal řádit. Můžu být rád, že ještě nerozmlátil výlohu. Někdo by ho měl uklidnit, nebo alespoň uklidit k němu do kanceláře." řekl nám tiše.


,,No, ale kdo?" rozhlédl se Mancini po všech přítomných. Ačkoliv byli hosté z podstatené věštiny mafiáni, bez vyjímky všichni vypadali, že jsou posraní až za ušima. Došlo mi, že to zůstane na mě. Vždycky pro mě měl slabost a dokázal mi odpouštět chyby, za které by jiné stoupence i zabil.


Postavil jsem se mu do cesty. Giordano zvedl svůj pohled, z kterého sršely blesky. Byl rozčilený, jak jsem ho snad ještě neviděl. Ale nehodlal jsem se vzdát, ačkoliv jeho pohled říkal "Uhni". Celá restaurace nyní spočívala svým zrakem na mě, což jsem si uvědomoval.


,,Prosím." řekl jsem tiše a lehce jsem kývnul hlavou ke dveřím, vedoucím k Giordanově kanceláři. Spomaleně jsem vnímal, jak mi Giordano jednu vrazil, chytil mě za límec a vytáhl ze dveří. Tupá bolest se mi rozlévala po celém obličeji, ale než jsme došli do kanceláře, tak téměř ustoupila.


,,Ukaž." řekl mi Giordano, když za námi zaklaply dveře a hmátl mi na čelist. V tom vešel do veří Mancini. Bez zaklepání,
což je u Giordana nemyslitelné.


Mancini se zarazil ve dveřích, když nás uviděl. Bezmyšlenkovitě jsem udělal krok dozadu, abych unikl od Giordanovy ruky. Ten si mě přestal všímat a zaujatě se podíval na Manciniho. Byl jsem sám zvědav, co udělá. Najal jej, aby se o mě postaral, tak přece ho za jedno nedovolené vniknutí do kanceláře nevyhodí...Ačkoliv Giordano byl ve věci soukromí velmi striktní. Už už otvíral ústa, aby něco řekl, nakonec si jen sedl za stůl a podepřel si dlaní obličej. Vypadal uštvaně.


,,Měl jsi štěstí, Vito." promluvil po chvíli mlčení. Mancini už zavřel dveře a postavil se vedle mě.


Pozvedl jsem obočí. V čem jsme jako měl štěstí? Že mě chtěli zabít v mém vlastním bytě? No, jo, takové pocty se dostane málokomu...


,,Nedívej se tak na mě," zavrčel Giordano. ,,skutečně jsem rád, že jsi přežil. Na rozdíl od Sergia."


Přestože jsem na sobě nedal nic znát, pocítil jsem lítost. To Sergio ve mně rozvinul lásku k autům.


,,K němu se také vloupali?" zeptal se Mancini.


,,Jo..." pokýval hlavou Giordano. ,,Ti zkurvení bastardi. A k Filippemu taky. Ten schytal kulku do ruky, ale bude v pohodě."


,,Je za tím vším Russo?" Znal jsem odpověď, ale chtěl jsem to slyšet od Giordana. Už se kurva musí rozhodnout, jak situaci řešit. Jindy nemá s nikým slitování, ale na Russoa si ještě netroufl. Spíše jsme měl pocit, že čeká na spávnou situaci.


Giordano vstal a přešel k oknu.


,,Mimochodem děkuji, Vito, že jsi mne v restauraci vyrušil v mém pochodu smrti. Určitě by to někdo odnesl, kdybys nepřišel." podíval se na mě vlídně, ale vzápětí se opět pohledem vrátil k výhledu na ulici. ,,Bude potřeba Russoa zlikvidovat jednou pro vždy. Už nemůžeme čekat. Je Vito naprosto v pořádku?" zeptal se vážně Manciniho.


Pohlédl jsem nalevo. Mé oči se střetly s jeho modrým pohledem. Ale proč se smutným pohledem?


,,Je." řekl tiše Mancini. Už jsem nemohl vydržet se mu dívat do očí. Opět jsem ucítil smršť emocí a teď jsem nemohl před Giordanem jakkoliv klopýtnout. Jednak bych ztratil jeho důvěru a Mancini by ji mým pochybením ztratil taky.


,,Svolám všechny chlapy z Neapoli. V osm hodin se sejdeme na parkovišti u přístavu. Bude vás tam asi dvacet, ale spoléhám především na vás dva." přejel nás znovu pohledem Giordano. ,,Ta svině musí chcípnout."

12. Vtipálci

5. dubna 2012 v 14:37 | Archea Majuar |  Poslední mise

Souhlasil jsem. Šachy byly v každém ohledu prospěšné a taky mě docela zajímalo, jak Mancini uvažuje. Nachystali jsme šachovnici, která byla součástí vybavení apartmánu, a pustili se do hry.


,,Šach-mat." podíval jsem se hrdě Mancinimu do očí, když jsem jej o dvě hodiny později konečně porazil. Se světlými figurkami vyhrávám téměř vždy.


Mancimi mi pogratuloval a oznámil, že jde do sprchy. Se spokojeným pocitem jsem schoval šachovnici a jal se pokračovat na mém obraze. Chvíli jsem se na něj díval a usoudil, že ještě není čas na použití dnes koupené barvy. Cítil jsem se trochu provinile, že jsme zbytečně museli do města, ale vzhledem k tomu, že si i Mancini něco potřeboval vyřešit, tak jsem ten pocit rychle zaplašil. Ale pořád mi vrtalo hlavou, jaký problém měl parťák s tím prckem. Byl přece na Sicílii a těžko mohl majitele obchodu znát osobně.


Dumal jsem nad tím, dokud Mancini neopustil koupelnu.


,,Neznáš nějaký vtip?" zeptal se mě. Uslyšel jsem cinkání sleniček, zřejmě mě chce znovu opít, pomyslel jsem si. Bylo mi to celkem jedno. V mé minulosti už o moc více tajemství nebylo a taky mi bylo jasné, že Mancini nic z toho, co mu řeknu, nepoužije proti mně. Pokud se neobrátím proti němu. Ta myšlenka mě překvapila. Bylo mi s Mancinim fajn a do téhle chvíle mě nenapadlo, že bychom se mohli v něčem neshodovat...


,,To jses dneska nenasmál dost?" nadhodil jsem s úsměvem a zvýraznil tahem štěstce boltec ucha.


,,Smíchu není nikdy dost." pronesl Mancini hraně přemoudřele, zatímco naléval alkohol do skleniček.


Probíral jsme se v paměti vtipy, které jsem za poslední dobu slyšel.


,,Dva kamarádi se sejdou u jednoho v bytě: ,,Co jsi dostal k narozeninám?" ptá se první. Druhý jej zavede k oknu a ukáže ven. ,,Vidíš támle toho Lassitera?" ,,Jo, naprosto zřetelně." odpoví nadšeně první, na což druhý zabručí: ,,Tak tepláky v takové barvy."


Parťák pobaveně zafuněl, napil se a začal mě pozorovat. Byl jsem si vědom jeho pohledu, který mě mírně uváděl do rozpaků. Normálně mi pozornost jiných příliš nevadila, ale cítil jsem, jak jsou Manciniho oči přilepené ke každému pohybu, který udělám. Chtěl jsem jej požádat, aby přestal. Stočil jsem pohled na něj, což jsem neměl dělat.


Ruce se mi slabě roztřásly, když jsem si všimnul, co má Mancini na sobě. Černý oblek vyměnil za tmavě modrý župan, který odhaloval do půli odhaloval jeho hrudník. Byl ledabyle stáhnutý páskem v oblasti břicha, bílé boxerky dobře viditelné.


Musel jsme vypadal jako krypl, když jsme si jej tak prohlížel a...Kurva, proč se třesu, naštvalo mě. Div, že mi paleta z ruky nevypadla. Kdy jsme se naposledy takhle třásl? Kromě včerejší noci, když jsem se citově zhroutil...Když jsem se zamiloval do Angelovy holky, došlo mi. V hlavě mi to šrotovalo, ale než jsem stačil dojít k nějakému závěru, tak mě Mancini opět oslovil.


,,Jsi v pořádku?"


Zamrkal jsem a snažil se najít vhodnou odpověď.


,,Jo, jen jsem se snažil přijít na další vtip. Já vím, když přemýšlím, tvářím se děsně." zadrmolil jsem a odložil paletu.

,,Zkusím se jít osprchovat, třeba mě něco napadne."


Ale pod proudem tekoucí vody jsem nad vtipy vůbec nepřemýšlel. Byl jsem totálně v prdeli. Nestávalo se často, abych se zamiloval, ale byl jsem si jistý, že se k tomu blížím. Bůh ví proč, jsem se obával toho, že mě Mancini přitahuje. Mafiáni buzeranty nemají rádi, ale překvapivě jsou tolerováni. Mě spíše vůbec nedocházelo, jak by se mi chlap mohl líbit. U ženské je to jasné...Buď má kozy nebo charakter a ve společnosti, kde se pohybuji, mají většinou to první. Vím jak je svádět, ale platí totéž na chlapy? Těžko. Já bych se i smířil s tím, že mě vzrušuje chlap. Musel bych nad tím dlouho přemýšlet, ale myslím si, že bych to dokázal. Ale proč zrovna Mancini? Po dvou měsících jsem začal někomu věřit a takhle ztratit jeho důvěru nechci. Snad jsem se spletl a ten třas byl jen náhoda, pomyslel jsem si, když jsme se utíral, ale v koutku mé duše se skrývala hromada pochybností.


Oblékl jsem si černé trenky a tílko. V koupelně sice visel ještě jeden župan, ale dal jsem přednost tílku. Vyšel jsem z koupelny a vypálil první, jeden z těch nejotřepanějších vtipů, na který jsem si vzpomněl.


,,Komu se nelení, tomu se zelení, pomyslela si babka a obrostla mechem."


Mancini zvedl oči od novin, chvíli si mě měřil, jako bych se zbláznil a pak vyprskl smíchy. Smál se vesele a nenuceně, až jsem byl překvapený, že se někomu tak debilní vtip může líbit.


,,Můžu tě taky rozesmát?" otázal se Mancini, v očích mu plály rozverné plamínky.


Jeho otázka mě téměř dojala. Posadil jsme se na své, již obvyklé místo na gauči. Jak se může ptát na takovou věc? Když jsem souhlasil, jeho oči se rozzářily ještě víc. Okolo srdce se mi rozlil příjemný pocit z toho, že jsem mu udělal radost.


"Rozhovor s boxerem po zápase: Popište mi, jaké bylo vaše první kolo, říká reportér. Boxer odpovídá: Bylo modré a mělo berany." tlemil se Mancini.


Byl to taky pěkně stupidní vtip, ale takové mám rád. Ty téměř bez pointy jsou nejlepší.


,,To jsou normální vtipy sicilských mafiánů?" zeptal jsme se.


,,Tak po práci...Komu by se chtělo přemýšlet nad složitými vtipy. Tyhle jednoduché taky dokáží pobavit." objasnil mi Mancini.


Natáhl jsem se pro skleničku a vylil si její obsah do úst. Po třetí takto vypité skleničce se mi už celkem chtělo spát. Moc jsme nemluvili, občas padl další vtip na úrovni mateřské školy. Uvědomoval jsem si, jak moc dobře mi v Manciniho společnosti je, ale byl jsem docela zvědavý na to, jak se bude ke mně chovat, když bude naštvaný. Zdálo se mi hodně těžké, jej rozzuřit, i když po dnešní incidentu s prckem...


,,Dneska spíš v posteli. Jsi můj host, nemůžu tě nechat ležet na nedostačujícím gauči." oznámil mi zničehonic Mancini.


Koukal jsem na něj, jako by měl na hlavě papouška.


,,V žádném případě. Vetřel jsem se k tobě, jsem tady jako nějaký příživník. Nebudu ti dělat více těžkostí." pronesl jsem odhodlaně. Už teď jsem měl pocit viny, že na Mancinim parazituju.


,,Ale já v posteli spát nechci. Měl bych špatný pocit z vědění, že já si ležím rozvalený jako medvěd a ty se tísníš tady." vstal Mancini z křesla a odešel do ložnice.


Skutečně jsem neměl v úmýslu nechat parťáka spát na pohovce. Šel jsem za ním, abych ho přesvědčil o své pravdě.
Mancini si právě sbíral věci na ráno, když jsem vešel do dveří. Zůstal jsem stát mezi futry a přemýšlel nad další argumentem, proč bych já měl spát na gauči a on v posteli.


Ital už byl s balením hotov, otočil se ke mně čelem a chtěl odejít. Já jsem stále stál ve dveřích a nehodlal své místo opustit. Alkohol si s mou myslí již delší dobu pohrával, takže mi přišlo jako dobrý nápad, nepustit Manciniho ven.


,,Ustup." díval se mi Mancini vážně do očí.



Zavrtěl jsme hlavou. Modré oči se rozladěně zaleskly, ale pak se v nich objevilo něco, co mohlo být nadějí. Nebyl jsem si jistý, proč by měl Mancini pociťovat naději. Ital pokrčil rameny, položil své věci zpět do šuplíku a pak se na mě znovu podíval. Divokost jeho výrazu mě zaskočila.


,,Nemáš šanci se na gauči dobře vyspat, ale sám nechceš spát v posteli." pohodil hlavou k červeně potaženému letišti. ,,Říkám si, že se sem vejdeme oba."

A/N: To jsem svině, co? Takhle to seknout :D Ale pokračování bude hodně brzy a buďte si jistí, že nic špatného se tam nestane :) Zápletky nejsou můj obor, já raději pomalý posun kupředu.