Březen 2012

11. Účty

28. března 2012 v 19:54 | Archea Majuar |  Poslední mise

A/N: Trošku delší...:)

Mancini se spokojeně pousmál, oblékl si sako a čekal na mě. Já si zaběhl do pokoje pro peněženku, hodil na sebe nyní již mé sako a vyšel z pokoje.

Po cestě do garáže mě napadlo, v čem chodí doma normální lidé. Přiznejme si, mafiáni musí být tak trochu blázni, když nemají problém každý den zabít několik idiotů. Já jsem prakticky celý den v košili a oblekových kalhotech. I v největších vedrech mám na sobě většinou sako a nikdy se mi nezdálo, že bych se nadmíru potil. Asi už jsem zvyklý.

V garáži jsem se vůbec nerozmýšlel a zamířil opět ke kanárkově žluté Jeffersonce. Pohodlně jsem se usadil a ironicky se podíval na Manciniho, který se samozřejmě culil při vzpomínce na naši konverzaci ohledně tohoto auta. Nastartoval jsem, spokojeně se zaposlouchal do motoru a šlápl na plyn.

Do obchodu s malířskými potřebami to nebylo daleko, ale kdo by chtěl chodit pěšky, když má možnost jezdit v takovéhle káře.

V obchodě jsem se ihned zorientoval a zatímco Mancini si s úšklebkem prohlížel některé názvy barev, (například u názvu "Bíla jako duch" jsem slyšel jeho pobavené zafunění), jsem koupil světle lososovou a pro jistotu vzal i indianskou červeň, která mi začala docházet.

,,Potřeboval bych ještě obstarat pár věcí. Nevadí ti to?" zeptal se Mancini. Opět jsem byl zaskočen, jeho ohleduplností vůči mně. Samozřejmě jsem jej ujistil, že s tím problém nemám.

Mancini kývnul a vyšel rychlým krokem napříč ulicí. Tam se zastavil a rozhlídnul se.

,,Počkej tady tak deset minut a pak jdi za mnou. Až do skladu." řekl mi Mancini a nechal mě docela zaskočeného na živoucí ulici. Pokrčil jsem rameny, opřel se o zeď a zapálil si. Sledoval jsem dění před sebou, ale nic zajímavého k vidění tu nebylo. Bylo poklidné, teplé, pozdní odpoledne.

Zašlápl jsem cigaretu a podíval se, jak se vlastně obchod, kam Mancini šel, jmenuje, ale jelikož byla písmena tak zničená, že nápis jsem nerozluštil.

Odhadl jsem, že už by deset minut mohlo být pryč a vstoupil dovnitř. Pach starého dřeva mě udeřil do nosu a do k uším dolehl zoufalý hlas. Šel jsem dozadu, kde stál Mancini. Mluvil se starším chlapem. No, chlapem...Oproti nám to byl prcek.

,,Vidíš? Už je tady. Přišel, aby tě zabil. Ale je to můj přítel, můžu tě před ním ochránit..." řekl prckovi Mancini, pootočil na mě hlavu a mrknul.

Zůstal jsme stát a čekal, co se bude dít.

,,Tak co?" zvýšil hlas Mancini snad poprvé za těch pár dnů, co jej znám.

Prcek se stále neměl k odpovědi. Mancini vytáhl zbraň a jakmile k ní sklopil pohled, ten zmetek jej praštil do oka a jal se zdrhat pryč. Jenže se přepočítal. Mancini tam nebyl sám, byli jsme dva. Chytl jsem toho malého pitomce za límec a držel jej ve vzduchu.

Mancini se chvíli držel za levé oko, ale pak se se zlostným výrazem podíval na zmetka, houpajícího se v mém sevření.

,,Pusť ho." zašeptal.

Nechal jsem pidižvýka padnout na kolena, ze kterých se rychle vyhrabal do stoje. Tentokrát mu Mancini nedal žádnou šanci, chytil jej za svetr a smýkl s ním ke zdi. Pak ho chytnul pod krkem, postavil ho na nohy, hlaveň zbraně přitisknul k hrdlu.

,,Vyber si. Buď tě tady střelím a ty shniješ stejně, jako hnije tvůj krám nebo mi hezky dáš to, co po tobě chci." výhrušně šeptal Mancini, až mi naskočila husí kůže.

Ten chlap teda umí nahnat strach, pomyslel jsem si. Výraz Manciniho tváře, vzteklý šepot a blýskající se oči. Jestli se trpaslík neodhodlá k odpovědi, tak to schytá, přemýšlel jsem dál. Fascinovaně jsem se díval na scénu, v níž hlavní roli hraje opravdu skvělý herec. Ani já, když se rozzuřím, nevypadám tak děsivě.

,,Počítám do tří...Raz...dva...tři..."

Výstřel proťal vzduch a kulka zavšivenou palici. Trhnul jsem sebou, protože mé myšlenky se v tu chvíli pohybovaly okolo Manciniho pohledu, v kterém už zbývaly jen poslední kousíčky trpělivosti a sebekontroly.

Italova ruka pustila krk mrtvého majitele obchodu a byla utřena do kapesníku.

,,Odejdi do pekla s vědomím, že Enrico Mancini vždy dostane to, co chce." promluvil Mancini tiše k ležícímu tělu a schoval zbraň.

Měl jsem obavu, že ta věta se mi naždy vryje do paměti. Přestal jsem zírat na Manciniho a pro jistotu se šel podívat z výlohy, jestli výstřel nebyl natolik hlasitý, aby ho slyšeli venku. Tam se však zdálo být všechno v pořádku.

Mancini vyšel ze skladu, v ruce třímaje špinavý, ale určitě ze zlata vyrobený náhrdelník. Tázavě jsem na Itala zadíval, ale jeho oči byly potažené smutkem a doznívajícím vztekem. Nechal jsem to být a vyšel na čerstvý vzduch.

,,Ještě bych si rád koupil novou košili." oznámil mi Mancini a kývl hlavou k obchodu s oblečením.

,,Tak jdem." pousmál jsem se, aniž bych věděl proč. Měl jsem tušení, že by to mohlo Mancinimu zvednout náladu. A očividně jsem se nemýlil, jelikož i jeho tvář zbrázdil lehký úsměv. V družném mlčení jsme dorazili do jednoho z největších obchodů s oblečením ve městě.

,,Vítám vás, pánové." oslovila nás prodávající žena, jakmile jsme vstoupili dovnitř. ,,Zatím se porozhlédněte, vyzkoušejte, a když budete něco potřebovat, tak zazvoňte." oznámile mile a zmizela kdesi za závěsem.

Vybírání oblečení jsem zrovna nemiloval, takže jsem se opřel o pult, líni si prohlížel sortiment a čekal. Mancini se chvíli probíral mezi stojany s košilemi, pak nějakou vytáhnul a zmizel v kabince.

,,Jak vypadám?" zeptal se mě, když vylezl z kabinky. Ani jsem si nepamatoval, jakou košili měl předtím.

,,Dobře." odpověděl jsem a snažil se znít přesvědčivě.

,,No, to ti tak věřím." ušklíbl se Mancini a zazvonil na zvonek. Mladá slečně se vrátila mezi nás a okamžitě hnala Manciniho zpátky do kabinky, aby tu zelenou hrůzu ze sebe sundal. Začínal jsem se bavit.

Ta ženská mu tam podala bílomodrou košili, světle modrou a čistě bílou. Každou variantu si na Mancinim kriticky prohlížela, až mu nakonec doporučila vzít bílomodrou.

Měl jsem co dělat, aby se neválel smíchy po pultu. Před chvíli byl ještě Mancini rozzuřený vrah a teď si nechal poroučet od mladé prodavačky. Ten kontrast mě zarážel, ale byl jsem rád, že Mancini není v jádru takový, jaký jsem asi já sám.

,,Kolik platím?" postavil se Ital vedle mě a vytáhl peněženku.

Prodavačka vypadala nejistě. Rozhlížela se, jako by hledala pomoc od stojanů s oblečením.

,,Já...já..." koktala.

,,Ne, vy neplatíte. Já si beru zboží, takže musím platit." řekl Mancini s ledovým klidem. Těkal jsme pohledem mezi nervózní slečnou a vcelku pobaveným parťákem.

,,Já nev..."

,,Vy mi nevěříte?" pozvcedl obočí Mancini. ,,No, Vito, řekni, že to tak je, že kupující musí platit."

S vážným výrazem jsem zakýval hlavou, ale koutky úst mi cukaly. Manciniho ruka mi stiskl předloktí, asi jako vyrování, abych se ještě nezačal smát nahlas. Možná má ještě něco v plánu, pomyslel jsme si a zvědavě čekal.

,,Nechtě mě do..."

,,Co mi chcete donést? Košili mám, nic už nepotřebuju. Jen bych vám rád zaplatil." opět nenechal Ital slečnu domluvit.

,,Vy jste nesku..."

,,Neskutečný dobrák, že?" zeptal se Mancini, hodil na stůl bankovku, která určitě přesáhla hodnotu košile a vyšel z obchodu. Šel jsem za ním a stále se přiblble usmíval. Nečekal jsem, že je Mancini natolik škodolibý, aby si z nebohé nervózní slečny dělal takovou prdel.

,,Jedeme domů nebo se tady hodláš culit tak dlouho, než tě seberou policajti za dešení slušných občanů?" strčil do mě parťák s veselým úsměvem.

,,Pojeďme," souhlasil jsem. ,,Mám hlad."

Cesta zpět do hotelu proběhla v pohodě, akorát jsem se málem vysekal o lampu, jak mě ovládl smích, když jsme si vzpomněl na výraz nebohé prodavačky, která byla z Manciniho přerušování celá nesvá.

Na večeři jsme dostali pěkný kus masa s bramborami. Maso by šlo, brambory už tolik ne. Těstoviny mám raději, ale nestěžoval jsem si. Pocit plného žaludku je u mě hodnocen velmi vysoko.

Bylo osm hodin večer, když jsem se Manciniho zeptal, jestli má nějaký návrh na činnost. Mohl jsem malovat, ale třeba jej něco napadlo.

Mancini si povzdechl.

,,Šachy?" navrhnul.

10. Emoce

28. března 2012 v 19:45 | Archea Majuar |  Poslední mise

A/N: Clowers -> Tak jo, no :) A hned vě najednou...

Modré oči si mě se zájmem prohlížely, čekaly na mou reakci. Já se obrnil klidem a rovněž jsem se jal vyčkávat. Ovšem jsem narozen ve znamení štíra, takže jsem za okamžik začal trochu nudit. Mancini se stále k ničemu neměl, tak jsem očima bloudil po jeho tváři. Možná by se dalo říct, že aristokratické tváři.
Měl vysoké lícní kosti, hrdé čelo a trochu křivý nos, ovšem z jeho pohledu nečišela žádná arogance, jakou byste u aristokrata čekali.
Italova ústa byla uvolněná a překvapeně jsem zamrkal, když přes ně Mancini přejel špičkou jazyka. Pak to udělal ještě jednou, pomaleji. Fascinovaně jsem zíral, jak se rty pod tlakem červeného svalu prohýbají a vracejí do původní polohy.
Jako vlny oceánu, napadlo mě.
Zpět jsem se vrátil k jeho očím. Shlížely na mne s hranou lhostejností, ale trochu mě zaráželo, proč má tak rozšířené zorničky. Ty byly lemovány pásy modré barvy, kterou jsem nebyl schopen k něčemu přirovnat. Na nebe za jasného dne byly duhovky příliš tmavé, na barvu hladiny hlubokého moře světlé.
Možná křídla modráska měla tentýž odstín. Tu barvu si moc dobře pamatuju, přestože jsem si motýla prohlížel už před mnoha lety. Přišel jsem jej ukázat mámě, která mi vysvětlila, že modrá křídla mají jen samečci, samičky bývají hnědé nebo bílé.
Při vzpomínce na mámu mi lehce zvlhly oči. Ona a Angelo byli jediní lidí, pro které bych se nechal zabít bez mrknutí oka. Už tak dlouhou dobu jsem si na ni nevzpomněl...
,,Děje se něco, Vito?" vytrhl mě ze vzpomínek Mancini. Já docela zapomněla, že se mu stále dívám do očí a on mi pravděpodobně z tváře vyčetl smutek.
Potřásl jsem hlavou, zamumlal, že jsem v pohodě a odešel do koupelny.
Byl jsem sebou znechucený. Proč mě ten chlap tak ovládá? Já se mu podívám do očí a okamžitě všechny mé emoce vyplavou na povrch. Začnou mě požírat za živa a nutí mě vzpomínat na zraňující minulost.
,,Jsem chlap, proboha," zasyčel jsem a stisknul pěsti, až mi zbělaly klouby.
Nikdy jsem ho neměl potkat. Jestli to bude pokračovat, jestli se mi kvůli něj budou bouřit city, tak budu pěkně v prdeli. Už teď mám pocuchané nervy, moje ego taky dostalo pěknou nakládačku a má osobnost...o té raději pomlčíme. Vždyť já od toho stolu utekl, jako hysterická ženská!
Uklidňoval mě jen fakt, že Mancini si ze mě srandu dělat nebude. Alespoň, když uvidí, že na tom nejsem psychicky dobře. V tom jsem viděl jistotu. Cítil jsem, že takový není. Zejména ne, když je se mnou...
Překvapeně jsem zvedl hlavu a vytřeštil oči.
Hlavou mi prolétla myšlenka, jestli i já na něj nepůsobím podobně. Ale copak mu nevadí, že si jeho emoce hrají na corridu? Je o tolik vyrovnanější než já, že si je dokáže pohlídat? Anebo je masochista a rád se nechává týrat vnitřní bolestí?
Nasadil jsem si brouka do hlavy. Ani nevím, jak dlouho jsem seděl na vaně a přemýšlel. Byla zde i varianta, že s Mancinim můj pohled nic nedělá, ale to jsem si odmítal přiznat. Něco uvnitř mě chtělo, aby oční kontakt mezi mnou a Mancinim byl vyjmečný.
Vzedmula se ve mně vlna odhodlání zjistit, jestli i v něm provádějí emoce salta, když se mi podívá do očí.
Ozvalo se zaklepání.
,,Jsi v pohodě?" zeptal se Mancini hlasem, který přes dveře zněl jako ze sudu.
,,Proč bych neměl být?" položil jsme otázku, jakmile jsem otevřel dveře.
,,No, byl jsi v koupelně zavřený skoro tři hodiny." objasnil Mancini a šel si sednout do křesla. Elegantně uchopil šálek kávy a napil se, inteligentní oči stále přilepené na mě.
Já jsem svůj pohled sklopil. Nebyl jsem připravený na další citovou vichřici. Sedli jsme si na gauč a já zíral do podlahy. Nevěděl jsem co říct, přemýšlet se mi nechtělo, tak jsem jen civěl. Ovšem koberec neměl příliš složitý vzor, který by se dal studovat několik hodin, tak jsem se rozhodl zkusit malovat.
Přešel jsem k plátnu, připomněl si, co už jsem nakreslil a pokračoval v práci. Mancini stále seděl v křesle, popíjel kávu a po chvíli rozečetl noviny. Nebýt občasného přetočení stránky, byla by místnost naplněna samotným tichem. Ale už né tím napjatým, nýbrž vcelku příjemným a uklidňujícím.
,,Já jsem kus debila..." zamumla jsem si zhruba po půlhodině pod vousy.
Odkládaje noviny se na mě Mancini podíval, ale nic neřekl. Zřejmě tušil, že budu ve svém proklínání pokračovat.
,,Jak jsem si mohl vzít pískovou hněď místo světle lososové?" obrátil jsem oči v sloup. ,,Tuhle na obličej prostě použít nemůžu. Měl jsem z domu vzít všechny tuby..."
Mancini se tvářil, jakože ho to zajímá a přišel ke mně. Koukl na nápis na tubě, kterou jsem držel v ruce.
,,Tohle se fakt jmenuje hněď?" otázal se mě.
,,No, jo..." odpověděl jsem zaraženě. Co na tom bylo divného?
,,Jen, že mě to příjde spíše jako pleťová barva." řekl mi.
Více méně jsem takovou reakci mohl očekávat. Většina lidí nedělá mezi barvami takový rozdíl. Královská modř, námořnická modř i nebeská modř pro ně vždycky bude jenom modrá.
,,Pleťová barva ve skutečnosti neexistuje. Každý člověk má jinou barvu pleti a takové označení je nepřesné." řekl jsem Italovi klidně. ,,Taky nevím, proč se zrovna téhle říká písková hněď, ale prostě to tak je. To ovšem nic nemění na tom, že tuhle barvu na obličej nepoužiju."
,,Takže nás asi čeká cesta do obchodu, že?" nebyla to ani otázka, spíše odpověď, kterou Mancini vypustil z úst. Následně dodal: ,,A ani se nepokoušej navrhnout, že zajedeme k tobě. To místo není bezpečné."
Trochu jsem chtěl protestovat, že by se to ještě dalo zkusit, ale neoblomný pohledem, kterým se na mě Mancini díval, mě umlčel.

Bláznem na den 2/2

19. března 2012 v 18:33 | Archea Majuar |  Bláznem na den


Po obědě se Harrymu všichni spolužáci, kromě Rona a Hermiony, vyhýbali. To mu hrálo do karet. Status obávaného mu mohl jen pomoct přesvědčit ostatní, že je blázen. Ale teď byl trochu vystresovaný blázen. Další hodinu byly lektvary a Harry neměl ani ponětí, jak bude Snape reagovat.



Začal tím, že schválně přišel pozdě. Padnul do lavice bez omluvy i pozdravu. Snape nehnul ani brvou a dále kontroloval žáky, již pilně pracující na svých lektvarech.



Po delší době, během níž si šnečím tempem vyndával věci, si došel pro přísady. Pak nechal vodu v kotlíku ohřát a naházel tam všechny přísady najednou a doufal, že to nebouchne.



Z kotlíku se vznesl fialový dým, kotlík se trochu zakymácell, ale exploze se nekonala. Barva lektvaru byla něco mezi zvratkami a bahnem. Mladík to trochu prošťouchnul vařečkou. Táhlo se to jako karamel. Pěkne hnusnej karamel.



,,Pane Pottere, máte vařit lektvar nebo tvořit hnojivo?" ozval se za Harryho zády.



,,Ono to výjde nastejno." odseknul Nebelvír. Odpověď mu vylétla z úst téměř automaticky. Původně chtěl nad reakcemi trochu pouvažovat, ale pak se rozhodl, že bude spontání.



,,S vaší zručností samozřejmě." ironicky pronesl Snape a postavil se k Harrymu čelem.



,,Co furt máte s mou šikovností. Jsem prostě nadaný v jiných věcech." štěkl Harry. Mozek běžel na plné obrátky. Divil se, že mu Snape ještě nestrhl ani bod.



,,Myslíte si, že elegantně padat z koštěte umíte jenom vy?"



,,No, vy jste určitě větší padavka, než já!"



Snape se zprudka nadechnul. V Harry se mísil vítězný pocit se soucitným. Nechtěl se se Snapem hádat. Dneska měl tak unavané oči, jakoby několik dní nespal.



,,Vy drzý, rozmazlený spratku..." zasyčel Snape.



,,Jsi zbabělec, Pottere." zaútočil z čista jasna Malfoy. Jen totální debil by zasáhnul do hádky mezi ním a Snapem, což jasně hovořilo o inteligenci peroxidového blonďáka.



,,Drž hubu, ty zablešená fretko." nenechal si Harry nic líbit. Vzpomněl si na Hermioninu radu ohledně vyjadřování. ,,Jsi jen sráč, kterej si rád kopne do mrtvoly."



,,Kurva, Pottere..."



,,Naser si, hajzle." odpálkoval okamžitě Harry Malfoye.



,,Mlčte, oba." zvýšil hlas Snape.



,,Nebo co?" zvedl Harry bojovně bradu. ,,Porazil jsem Voldemorta. Vy mi strach nenaženete."



Profesorův pohled by v tu chvíli mohl vraždit, ale Harry pohled nesklopil a kdyby nezazvonilo, možná by tam zůstali stát několik hodin. Mladík byl nakonec svými kamarády odtažen z učebny.



,,Kámo, tys ho teda musel dostat, když se nevzmohl ani na odpověď." obdivně prohlásil Ron.



,,Mám pocit, že zvažoval mé zabití přímo v učebně." usmál se smutně Harry.



,,Neboj," všimla si jeho rozpoloženosti Hermiona. ,,Dopadne to dobře."



Harry se na ni vlídně podíval, ale smutek zahnat nedokázal. Možná by si i plán všechny štvát rozmyslel, kdyby měl čas přemýšlet. Jenže se k němu právě blížila profesorka McGonagallová.



,,Máte se ihned dostavit do ředitelny, pane Pottere." řekl směrem k černovlasému Nebelvírovi rázně.



,,Jistě, hrbat...paní profesorko." přinutil se Harry k bestarostnému úsměvu.



Rozloučil se s kamarády a nedlouho poté již vcházel do Brumbálovy pracovny. Měl trému. Před Brumbálem se dalo velmi těžko lhát.



,,Harry, než všechno popřeš, vyslechni si mne, prosím." byla první slova profesora Brumbála, načež mu strčil pod nos krabici citróvých bonbónů,.



Harry s díky odmítl a sedl si do křesla. Vytřeštil oči, když do místnosti přiletaxoval Snape. Na Harryho se ani nepodíval, kývnutím podzravil ředitele.



,,Očividně se s tebou dnes něco děje, Harry. Choval jsi se nepřiměřeně k některým profesorům i studentům. Harry, všichni na tomto světě jsme tvými dlužníky, ale určitě víš, že si nemůžeš dovolit všechno. Většina profesorů je ti ochotna tvůj dnešní prohřešek odpustit, ale se svým vystoupením ve Velké síni se musíš vypořádat sám. Každý se občas chová jako blázen, Harry." odmlčel se Brumbál, když se ze Snapeovy strany ozvalo odfrknutí.



,,Ale profesor Snape trvá na tom, že jsi na něj byl drzý nepřijatelným způsobem. Je si vědom toho, že tě vyhodit nemůžu. To prostě nejde. Udělal bych vše proto, aby ti i profesor Snape odpustil, proto tě žádám, abys se mu omluvil." díval se Brumbál vážně na svého oblíbeného studenta.



,,Nechci omluvu. Pomůže mi při mé práci. Nesmírně vyčerávající práci." zadíval se zle Snape do zelených očí.



Harry polknul. Nečekal od Brumála takový přístup, ale bylo to logické. Ředitel věděl, že když už nic, tak on umí Harryho přinutit téměř ke všemu.



,,Dobře." pokorně souhlasil.



,,Jdeme." oznámil Snape, chytl Harryho za předloktí a dotáhl do krbu.



Přestože to byl hrubý stisk, byl dotekem rozechvěn. A co teprve v těsném krbu. Ta chvilková přítomnost teplého těla přitisknutého na druhé, byla nádherná. Jeho touha po tom muži stále vzrůstala, navzdory Snapeově ironii, vzteku, pohrdání, krutosti...Merline, jak on toho chlapa chtěl. Hned. Dnes. Tady.



Ale jak k tomu dospět?! Harry nevěděl, tak se nechal dovléct k hromadě knih. Měl u každé projít obsah, najít Vyhlazovací lektvar a vypsat složení. Chvíli nechápal, proč by se měl jeden

lektvar vařit z jiných surovin, ale později se dočetl, že rozdíl mezi sušeným slepičím pařátem a čerstvým je zásadní.



Prošel asi deset knih a už toho měl dost. Podepřel si hlavu a zaměřil se na objekt své touhy. Zelené oči zkoumaly mastné vlasy i křivý noc, ale i tyhle věci jim přišly na Snapeovi neodolatelné. Pohled mu sjel na ústa. Ústa, o kterých už tolikrát snil, jak berou Harryho erekci do svých úst, laskají, olizují, sají...



Harry téměř zasténal nahlas. Zkusil se znovu soustředit na svou práci, ale písmenka mu před očima utíkala někam do ztracena. Jeho mladé tělo bylo drceno nápory hormonů, které chtěly ovládnout mozek, aby Harrymu dovolil se na Snapea vrhnout.



,,Zíráním před sebe toho moc neuděláte, Pottere."



Mladík otráveně zakoulel očima a vstal.



,,Potřebuju si protáhnout nohy." zamumlal. Začal se procházet po pracovně. V jedné vitríně bylo velké množství kovových předmětů, u kterých Harry velmi pochyboval o jejich použitelnosti. Měly všelijaké tvary, různé velikosti. Mladík neodolal a uchopil jeden z objektů do ruky.



,,Nechte to ležet, Pottere." přihnal se k Nebelvírovi profesor a vyškubl mu věc z ruky. Harry se opřel o stěnu a pozoroval, s jakou pečlivostí Snape předmět uložil zpět.



,,Copak vás rodiče neučili, že se nemáte dotýkat toho, co není vaše?" podíval se Snape na Harryho.



Ten se nenechal bolestivým tématem vyhodit z rovnováhy. Chtěl zasadit Snapeovi konečný úder. Chtěl využít toho, že Snape opravdu vypadal unaveně. Jindy by ho možná proklel, ale dnes nevypadal, že by ho napadlo vytáhnout hůlku. Při únavě už člověk jedná instinktivně.



,,Mě to rodiče naučit nemohli, neměli na to díky někomu čas!" zašeptal Harry, dívaje se Snapeovi do očí.



Snape zavřel oči, trochu zavrávoral, ale pak vymrštil ruce, chytil Harryho za ramena a přirazil ke zdi.



,,Ty, hnusný zmezku, si myslíš, že nemám city. Ale i já umím litovat svých činů. Patnáct let žiju s vědomím, že jsem způsobil smrt tvých rodičů. Proč mi to děláš ještě horší? Proč, ty hajzle?!" křičel Snape. Skutečně křičel a v jeho hlase byl znát smutek i zoufalý vztek.



,,Protože tě miluju!" vypadlo z Harryho. Netušil, kde se to v něm vzalo. Vždycky po Snapeovi toužil tělěsně, neskutečně ho ten bastard přitahoval, ale že ho miluje, to si přiznal až teď.



Snape těžce dýchal, zorničky rozšířené. Povolil sevření a Harry byl najednou volný. Ten opět využil situaci. Lehce se svými rty dotknul těch Snapeových. Odtáhnul se.



Snape stále konsterovaně zíral. Harry to zkusil znovu. Opět žádná odpověď. Mladík udělal krok vzad, ale neuvědomil si, že tam stále je zeď. Náhle se Snape pohnul, Harry byl upět přišpendlen ke zdi a ucítil horké rty na svých.



Snape rozhodně nelíbal něžně, nýbrž hladově a téměř surově. Harry si nestěžoval. Vášnivě výchazel dominantnějším rtům vstříc, nechal Snapeův jazyk vniknout do svých úst.



Udýchaný profesor Harryho pustil a odtáhnul se. Roztřeseně došel k pohovce a sedl si. Harry si přisedl. Položil mu ruku na rameno a počkal až se na něj Snape podívá.



,,Tohle není žádný žertík." řekl mu vážně. ,,Miluju tě a moc tě chci."



Snape vypadal nerozhodně. Harry si byl jistý, že pochyboval o jeho pravdomluvnosti, ale když uchopil bledou ruku a položil si ji na svůj poklopec, zdál se být Snape přesvědčen. Obratně zip rozepnul, stejně tak knoflík a vniknul až do Harryho trenek.



Harry zasténal a přitáhl si Snapeovy rty ke svým. Dravě si bral to, co mu už mělo patřit dávno. Snape rychle zpracovával Harryho erekci. Mladík se vůbec nedržel zpátky a přirážel do chladné ruky jako smyslů zbavený. Vyvrcholení na sebe nenechalo dlouho čekat. Harry se udělal a jeho výkřik zmizel ve Snapeových ústech.



Harry se opřel o opěradlo a oddechoval. Strávil tolik nocí sám se svou pravou rukou a nyní, když mu to dělal někdo jiný, a k tomu jeho rajcovní profesor...Harry se natáhl pro další polibek, ale Snape jej chytil za ruce a držel jej v zpět.



,,Harry," řekl tím nádherným sametovým hlasem. ,,Ještě...ještě můžeš odejít. Můžu na tohle zapomenout, jestli..."



Nebelvír nevěděl, co říct. Ani ve snu nenapadlo, že by si Snape mohl být sebou tak nejistý. Harry se vytrhl ze sevření a pohladil bledou tvář bývalého Smrtijeda.



,,Na tohle nikdy nechci zapomenout. Nejkrásnější chvíli svého života si uchovám v paměti navždy." zašeptal.



Snape už na nic nečekal, za límec si Harryho přitáhl k sobě a políbil rty, které mu ještě před pár minutami způsobily trýznivou bolest. Harry vjel prsty do vlasů černých jako havraní peří, divoce se líbali, dokud jim to dech dovolil.



I přes vrstvu šatů Harry cítil Snapeovu erekci, která se mu teď tiskla k boku.



,,Strašně tě chci, Severusi..." ukončil mladík polibek a opřel své čelo o Snapeovo. Profesor se zvednul z gauče, tahaje Harryho do jiné místnosti. Do ložnice.



Kdyby to Harryho v tu chvíli zajímalo, jistě by se podivoval nad vybavením pokoje, ale nyní byl zcela fascinovám obávaným Mistrem lektvarů. Začal mu odepínat knoflíčky na hábitu, který sundal. Trochu se zarazil, když zjistil, že Snape má na sobě bílou košili, ale i ta se později přidala k hábitu, ležícímu na podlaze.



Teď se do akce zapojil i profesor, když Harrymu překvapivě rychle svlékl hábit, tričko i kalhoty. Pak odložil i ty své.



Mladík se znovu vrhnul na Severusovy rty, nyní si užíval jejich měkkost a poddajnost. Poprvé cítil Zmijozelovu kůži na své, jejich hrudníky se na sebe tiskly, stejně jako erekce, stále skryté pod vrstvou tenké látky.



Harry jemně Snapea dostrkal až k posteli a povalil jej. Obkročmo si na něj sedl a opět mu věnoval lehký polibek. Rty pokračoval na mužovu čelist, krk, klíční kosti, důkladně se věnoval rudým bradavkám. Každou důkladně polaskal, až se ze Severusových úst řinul jeden sten za druhým. Jak nádherná hudba pro Nebelvírovy uši.



Bez zaváhání sjel rty k pupíku a pak vzhlédl k Snapeově obličeji, odkud na něj shlížely dva černé, vášní žhnoucí uhlíky.



Kolikrát už si Harry tuhle scénu představoval a konečně ji může prožít naplno. Rychle si sundal spodní prádlo a pomohl Severusovi od jeho boxerek. Pak mu roztáhl nohy.



,,Použij kouzlo..." procedil Snape mezi zuby. Harry chvíli nevěděl, o čem mluví, ale pak mu svitlo. Uměl jen pár kouzel bez hůlky a lubrikační mezi ně naštěstí patřilo.



,,Embrocate."



Snape zasyčel. Harry se ušklíbl. Takhle na lubrikační kouzlo reagovali všichni, protože náhlý pocit něčeho kluzkého a chladivého v zadku není zrovna příjemný. Nebelvír dal pod Snapeovy boky polštář, nasměroval svou erekci do jeho otvoru a pomalu se zasouval.



Severus měl na věc ovšem jiný názor a snažil se na Harryho penis nacpat co nejrychleji. Spokojeně vzdychnul, když se mu to konečně povedlo. Mladík se naklonil pro polibek. Snape jej líbal s dravostí divoké šelmy, občas jej lehce kousnul.



Harry celou svou délku vytáhnou, trochu pozměnil úhel a přirazil. Snapeovo tělo se napnulo pod návalem slastných pocitů, když se Harry otřel o jeho prostatu. Mladík pokračoval v přírazech, které byly stále rychlejší a naléhavější. Starší muž s každým jeho pohybem sténal stále hlasitěji, v dlaních svíral cípy deky. Obě těla se leskla potem.



S posledními zbytky zdravého rozumu Harry našel Severusovu erekci, kterou začal rychle zracovávat. Pak se naposledy zanořil do toho hříšně krásného těla a se zvířecím zavrčením ejakuloval. Silný stisk jeho ruky při orgasmických křečích poslal na vrchol i Severuse.



Hrdina kouzelnického světa se svalil vedle bývalého Smrtijeda a vtiskl mu jemný polibek. Snape se posunul k mladému tělu co nejblíže a mladík si hlavu položil na jeho kostnaté rameno, což mu ale v tu chvíli vůbec nevadilo.



,,Severusi..." zašeptal Harry.



,,Ano?"



,,Severus...víš jak nádherné jméno máš?" zamrkaly na objekt svých snů dvě zelené oči.



Do těch černých se po dlouhé době vkradl cit, který jim měl být navždy odepřen.



,,Doufám, že z toho nebudeš mít žádný problém." vyskočil náhle Harry do sedu.



Na Severusových rtech se objevil úsměv. Harry nemohl uvěřit svým očím a s otevřenou pusou zíral, dokud mu nebyl darován uklidňující dotek červených rtů.



,,Nebudu, Harry, věř mi. A ty taky ne." přitáhnul si Harryho do objetí.



,,Věřím ti." řekl Harry a nechal se svým milencem pohladit po vlasech. Harryho překvapovalo, jak byl Snape v posteli něžný. ,,A nebude ti vadit, až si z nás všichni budou dělat srandu? A nadávat, že jsme zasraní buzeranti?"



,,Ti, kteří to o nás budou říkat jsou naši nepřátelé, Harry. A tebe zajímá názor nepřátel?" zeptal se tichým, laskavým hlasem Snape, který si myslel, že takový tón už nikdy na nikoho nepoužije. A teď jím promlouval k synovi svého tyrana z děctví. ,,Důležité je, jak nás vnímají přátelé. Ostatní mi můžou políbit prdel."



Harry se zazubil. Takový výraz od Snapea nečekal.



,,A můžu i já?" zeptal se provokavitně.



,,Co můžeš ty?" nechápal Zmijozel.



,,Políbit ti prdel." řekl Harry a sjel rukou po Snapeových zádech, až dorazil k jeho zadku.



Severusův úsměv se změnil v ďábelský.



,,Odedneška, Harry..." zašeptal. ,,Budeš muset."

Bláznem na den 1/2

19. března 2012 v 18:33 | Archea Majuar |  Bláznem na den

Bláznem na den


Autor: Archea Majuar
Fandom: Harry Potter
Pár: HP/SS
Rating: +18
Varování: Mohla bych říci, že je to trochu trapná povídka :D Nadměrné používání nadávek, velký výskyt debilit, sem tam nějaké klišé, ale těm by se povídka měla spíše i vysmívat. Neberte ji moc vážně ;)
Shrnutí: Harry chce originálním způsobem získat pozornost objektu svých snů.

,,Sakra, Harry, seber se už!" vyjela Hermiona na svého kamaráda. Ten seděl sklíčeně v křesle v Nebelvírské společenské místnosti. Všichni se na ně otočili, ale to bylo hrdé Nebelvírce jedno. Už ji ničil pohled na Harryho, jak se trápí, kvůli neopětované lásce. Ron seděl vedle černovláska a tvářil se neutrálně. Nechtěl zradit přítele, ale zároveň měl strach z Hermiony.

Hnědovláska si povzdechla, chytila Harryho za rukáv a táhla ho ven ze společenské místnosti. Ron se loudal za nimi.

,,Jestli něco neuděláš sám, tak mu to zajdu říct sama." zasyčela podrážděně, když stanuli za dveřmi.

,,Hej, kámo, myslím, že má pravdu. Už půl roku tu chodíš jako bludnička, skoro nic nevnímáš a škola jde taky mimo tebe. Měl bys něco udělat, bo se nám tu utrápíš." poklepal Ron Harryho po rameni.

Smutné zelené oči pohledly na jednoho, pak na druhého a nakonec ke stropu.

,,Jeden nápad by tady byl, ale..." odmlčel se Harry, ale musel pokračovat, když uviděl nadějné úsměvy na tvářích svých přátel. ,,Je to bláznivé. Budu potřebovat vaši podporu více, než kdy dříve."

,,Pokračuj." pobídla jej Hermiona. Ron byl tak zvědavý, že se na smysluplné vyjádření nevzmohl.

,,Šibne mi." řekl prostě Chlapec, který přežil.

,,Ale to už se stalo..." poznamenal Ron, načež schytal pohlavek od dívky stojící po jeho boku.

,,No, prostě se budu chovat totálně stupidně. Být drzý na profesory, především na Snapea, nedělat domácí úkoly, dělat voloviny na chodbách... Co mi můžou udělat? Sice se nepovažuju za hrdinu, ale všichni mě za něj mají. Přece by mě nevyloučili, jak by to vypadalo?" prozradil své plány Harry.

Ron vypadal nadšeně, Hermiona zamyšleně.

,,A co si od toho slibuješ?" zeptala se zaujatě.

,,Jednou Snapeovi prostě musí rupnout nervy, ztratí sebekontrolu...Nevím, jestli to výjde. Ale..." odmlčel se Harry, prohlížeje si Hermioninu tvář, na níž se zračil docela potěšený výraz.

,,...tahle mise," zaculila se. ,,Má naději na úspěch."

,,To bych řekl." zubil se zrzek.

Harry si oddechl. Byl si téměř jistý, že ho kamarádi podpoří, ale až takové nadšení nečekal.

,,A víš co, začni hned zítra." navrhla Hermiona. ,,Budeme se tvářit naprosto šokovaně, co to vyvádíš."

,,Fajn," smál se Harry. Skoro se těšil na své nové já. Vždycky se choval až moc slušně, ale teď si nadcházející období rebélie chtěl pořádně užít. ,,Budete koukat."

Spokojená trojice se pak vrátila do společenské místnosti a brzy ulehla do svých postelí.

Harry zíral do stropu a cítil mírnou nervozitu. Snad se mu to hrané šílenství vyplatí. Chtěl ho...Merline, jak moc ho chtěl. Chtěl mu říct, že je vděčný za záchranu života, za ochranu, kterou mu poskytoval. Přál si toho často nepříjemného bastarda obejmout, políbit a spát po jeho boku. Věděl, že je ztracený. Utopil své srdce v jeho černých očí, upsal duši ďáblu v jeho těle.


Ráno bylo jako každé jiné. Harry se oblékl, sebral si věci a společně s Ronem spěchal do Velké síně.

,,Těším se na první náznak šílenství." udýchaně heknul zrzek, když otevřeli vrata. Harry se na něj potutelně usmál v příslibu věcí budoucích.

Ron nemusel dlouho čekat. Harry došel před učitelský stůl a počkal, až se na něj většina profesorů zaměřila. S povýšeným pohledem si je Harry přeměřil, zvednul dva prsty pravé ruky k čelu a pozdravil. Nakonec se ještě ušklíbnul a odešel k nebelvírskému stolu.

Bylo mu úplně jedno, jestli na něj ostatní zírají. Klidně se usadil mezi své přátele, nandal si porci na talíř a nerušeně snídal.

,,Škoda, že lektvary máme až poslední hodinu..." šeptala mu Hermiona.

Harry se na ni částěně vyjeveně, částečně pobaveně podíval. Překvapovala ho.


,,To jak jsi na chodbě vrazil do McGonagallové a omluvil jses ji slovy Promiňte, já si vás spletl se sochou hrbaté čarodějnice. Bylo dokonalý, Harry." řval smíchy Ron, když skončila hodina Kouzelných formulí. Harry se zubil. Jemu sice nebylo moc po chuti někoho dráždit, ale účel světí prostředky.

,,No, když jsi Kratiknotovi řekl, že by si měl pořídit podpatky, aby nám byl alespoň do pasu, taky nebylo špatné." ozvala se Hermiona. ,,Ale měl by jsi dovést k dokonalosti komunikaci se spolužáky. Nazvat Blaise ubohým hadrem nebylo špatné, ale trochu ostřejší slova určitě nebudou na škodu."

Harry pokýval hlavou. Nikdy sprostě nemluvil, ale naučit se používat urážlivější výrazy snad nemůže být takový problém.

,,A hlavně dělej i nějaké jiné blbosti..." přemítal Ron nahlas.

,,Mám v plánu, neboj se." zubil se Harry a vzpomněl si na minirádio, které si půjčil od Deana. Byla tam jedna velmi pěkná melodie, na kterou by se dalo hodně epicky tančit.

,,Filch!!!" zavřískla nějaká prvačka a utíkala pryč. Zřejmě v ní vyvolal hysterický záchvat nebo dávivý reflex.

Harrymu zajiskřilo v očích. Zrychlil krok a namířil si to přímo proti školníkovi. Filch se snažil uhnout, ale Harry do něj vrazil vší silou.

,,Vole, koukej, kam šlapeš." zavrčel na něj Harry, odplivl si a šel dál.

Ron, Hermiona i zbytek žáků zíral. Filch čuměl.

,,Pottere!" vyštěkl.

Harry se ležérně otočil. Podíval se na něj, v očích znuděný výraz.
,,Co?"

,,Co?" opakoval nevěřícně Filch. Zřejmě slovo Co jeho miniaturní slovník neobsahoval.

,,Vajco, americká opico." reagoval hbitě Harry, ušklíbnul se a odešel ze scény. Hrobové ticho bylo vystřídáno Filchovými hrubými nadávkami, doplněno smíchem studentů.


Během dopoledne se stalo ještě pár menších událostí, ale jedna z těch zapamatováníhodných měla přijít během obědu. Hermiona s Ronem byli Harrym posláni napřed, že si ještě musí pro něco skočit do ložnice.

Teď stál černovlásek před vraty do Velké síně. Kouzlem si přeměnil šaty na zelený, přiléhavý kostým, jaký vídával v televizi při krasobruslařských závodech. Dokonce měl i sukénku. V ruce třímal minirádio. Dodával si odvahu. Věděl, že se na něj budou všchni dívat, ale jemu záleželo jen na jednom páru černých očí. Už si představoval to znechucení v nich...Potřásl hlavou, na to myslet nesměl. Zhluboka se nadechl a vešel.

Opět došel až k profesorskému stolu. Koutkem oka se ujistil, že tam Snape je. Položil minirádio na zem a zapnul. Začala hrát hudba. Na displayi bylo napsáno YMCA, což Harry nerozluštil, ale přesto si skladbu vybral pro svůj tanec, který neoddiskutovatelně musí všechny přítomné přesvědčit, že se Harry James Potter zbláznil.

Na základní škole nebyl oblíbený při výběru družstev, ale gymnastika mu šla, takže mu složitější pohyby nečinily problém. Po celé vystoupení improvizoval, takže to občas vypadalo kostrbatě, ale v síni asi neseděl žádný odborník na hodnocení gymnastiky.

Piruety, kotrmelce i postoje jógy byly součástí Harryho tance. Když hudba dohrála, stanul uprostřed sálu. Nasadil pyšný pohled, rozhlédl se kolem sebe a pak se poklonil. Jak předpokládal, potlesk se neozval. Nepotřeboval ho. Stačilo mu, že Hermiona s Ronem se tvářili obdivně a šokovaně zároveň. Zabloudil pohledem k učitelskému stolu. Snape se na něj díval s klidný opovržením.

To Harry čekal taky. Těžko na něm poznat jinou emoci než vztek či znechucení.

S úsměvem si Zlatý chlapec došel pro minirádio, z nebelvírského stolu si neandrtálsky vzal kuřecí stehno a odešel.





9. Domov?

15. března 2012 v 9:28 | Archea Majuar |  Poslední mise

A/N: Další kapitola je tady a musím se přznat, že jsem se u psaní hodně dobře bavila :D Kluci se pořád snaží být tak vážní, ale já jim do toho vždycky vpadnu a napíšu nějakou kravinu. A vyjadřování se k poslední scéně je podle mě dosti zbytečné...Asi jsem moc koukala na film Lady & Tramp. Další kapitola bude brzy ;)

Protočil jsem oči a nastartoval. Za zvuku motoru jsme dojeli k mému bytu. Jak jsem předpokládal, bylo odemčeno.

Naštěstí tady ještě nebyli zloději.


,,Vem si to, co nutně potřebuješ a vypadneme. Kdo ví, jestli se ti hajzli nevrátí s posilou." upozornil mě Mancini a začal se potkloukat po místnostech.


,,Ty maluješ?" zeptal se mě, zatímco jsem balil oblečení. Oddechl jsem si, když jsem v jednom ze sak nahmátl předmět, který svým tvarem připomínal mou peněženku.


,,Občas." houkl jsem na něj a položil do kufru mou nejcennější láhev whisky.


,,Chceš vzít ten stojan s sebou?" nepřestal mě Mancini rušit v balení.


,,Proč? Dneska se u tebe nějak zabavím, nebudu tě nijak otravovat." přišel jsme za ním do pracovny.


,,Nebuď blázen." podíval se na mě skepticky. ,,A kde jako bude bydlet dál? Myslíš si, že Giordano ti na písknutí vysolí nový byt?."


Otráveně jsem se ušlíbl. Moc se mi nechtělo bydlet s týpkem já-všechno-vím-k-nepříčetnosti-tě-vyprudím, ale furt lepší tohle, než kdybych se měl ve spánku bát o život. V hotelu mě snad hledat nebudou. A když budeme v pokoji dva, tak bychom je třeba slyšeli dřív. Všechno hovořilo v to, abych se k Mancinimu prozatím nastěhoval.


,,Tak ho vem a počkej mě před barákem. Ještě si vezmu barvy a štětce." souhlasil jsem nakonec a po pár minutách vypadl z domu.


Hodili jsme věci do kufru (raději nevzpomínat na problémy se stojanem) a jeli zpět. Ve vstupní hale mi Mancini řekl, abych šel napřed a podal mi klíče. Chvíli mi trvalo, než jsem pokoj našel, ale po dvou zakopnutích a nárazu do zdi jsem dorazil.


,,To tady nemají nofife?" mumlal jsem, jelikož přes klíče v hubě se mi dost blbě mluvilo


,,Mají, ale s tvou fyzičkou jsem doufal, že to zvládneš sám." ozval se pobaveně Mancini, který právě přišel. Dal mi ruku pod bradu a čekal. Já se na něj podíval a říkal si, co to kurva dělá? Asi jsem musel vypadat vskutku vtipně, když Mancini poznamenal:


,,Pusť, Azore."


Nechal jsem klíče spadnout do Manciniho dlaně a musel jsem se usmát. Že už jsem v životě dostal divné příkazy, ale tenhle jednoznačně zaujmul v žebříčku první místo.


Pobaveně jsem zakroutil hlavou a následoval Manciniho do apartmá.


,,Ptal jsem se recepčního, jestli by se pro tebe nenašel volný pokoj, ale právě mají plno. Skutečně se budeš muset smířit s mou společností." oznámil mi Mancini a zmizel v ložnici. Po chvíli se vrátil a sdělil mi, že si můžu oblečení dát do jeho skříně. Nečekal na odpověď, uchopil můj kufr a odnesl jej vedlější místnosti. Rozhodil jsem rukama a šel za ním. Co jsem asi tak měl dělat?


Manicini se usadil na postel. Zřejmě mu zvědavost nedovolila nebýt svědkem vybalování.


,,Říkal jsem, že si máš vzít to, co nejvíce potřebuješ..." ozval se, když jsem vytáhl láhev Whisky. "A ty si vezmeš jenom jednu?!" zakončil téměř hystericky.


Ten chlap mě přivede k šílenství, napadlo mě, když jsem se opět přistihnul, že se směju.


,,Kam s tím stojanem?" zeptal jsem se, když už byl kufr prázdný.


,,Nech ho třeba za gaučem, to je jedno. Máš hlad?" zajímalo Manciniho.


,,Docela jo," přiznal jsem a došlo mi, že s sebou nemám žádné jídlo. Nějak jsem si neuvědomoval, co budu v jedno z nejlepších hotelů ve městě jíst...


,,Tak já nechám poslat pro oběd." postavil se Mancini a protože mu zřejmě bylo jasné, co se mi honí hlavou, a s mrknutím dodal: ,,Jsem váženým hostem. Nebudou mít problém mi donést o jednu porci více."


Zatímco jsem v pokoji manipuloval se stojanem, Mancini šel zařídit oběd. Přestože bylo apartmá na můj vkus až příliš velké, bylo v něm malý serepetiček, stolečků a váz jak nasráno. No, se stojanem v náručí jsme si připadal jako slon v porcelánu. Při jednom takovém šikovném manévru jsem uslyšel vskutku srdečný smích.


Mancini stál u vozíku s jídlem, ruce složené na prsou a zřejmě se královsky bavil.


Já z toho velkou radost neměl, protože jsem se před ním opět ukázal jako totální imbecil. Konečně jsem stojan postavil tam, kde jsem jej přibližně chtěl mít.


,,Trváš na stolování u jídleního stolu, nebo ti stačí gauč a konferenční stolek?" zeptal se mě Mancini a spokojeně nahlížel pod pokličky.


,,Jestli ti to nebude vadit, tak raději u jídelního stolu." vyjádřil jsem svůj názor a pozoroval Manciniho, jak jako mlsný kocour vozík obchází.


S hladovým pohledem vypustil z úst větu Tvé přání je mi rozkazem a na ta slova dotlačil pokrmy ke zmíněnému stolu.

Posadil jsem se, Mancini naproti mně. Jedli jsme tiše, jen občas nám tu a tam ujelo zamlaskání, nebo se příbor nepříjemně otřely o talíř.


Chtěl jsem si chuť toho jídla vrýt do paměti. Něco tak výtěčného, jsem již dlouho nejedl. Především hlavní chod byl vynikající. A přiznejme si...Jsme v Itálii, takže co byste čekali v italském hotelu k obědu. Špagety. Já je spíše preferuji k večeři, ale dnes mi přišly vhod i jako hlavní jídlo dne.


Miluju tento způsob servírování. Nejdříve si na talíř dáte potřebné množství špaget, pak si je zalijete omáčkou a na speciálním talíři máte nachystány kuličky mletého hovězího masa. Můžete si přidávat po celou dobu stolování a ani nemusíte obtěžovat číšníka, aby vám donesl novou porci. Dokonalost.


Jak jsem se tak rozplýval nad opojnou chutí, nevšiml jsem si, že na talířku s masem zbývá poslední kousek. Hleděje do talíře jsem po něm vydličkou hmátl, ale místo pocitu, kdy vidlička lehce zajede do měkkého masa, jsem uslyšel lehké cink.


Zvedl jsem pohled k původcům onoho zvuku. Dvě vydličky se srazili těsně nad poslední kuličkou hovězího.


Podíval jsem se na Manciniho, jemuž se v očích odráželo úplně stejné překvapení, jaké jsem sám pociťoval.

Semiš mořské panny

10. března 2012 v 11:24 | Archea Majuar
T/N: Po delší době opět překlad, tak snad se bude líbit. Je to čisté PWP :)

Semit mořské panny

Překladatel: Archea Majuar
Původní název: Mermaid's Suede
Fandom: Harry Potter
Páry: Charlie/Neville
Rating: +18
Varování: Trošku zvrácené praktiky, ale které PWP není alespoň trochu zvrácené, že...
Shrnutí: Co způsobí lehká nedbalost.
,,Pokud se vyskytnou nějaké problémy, informujte mne prosím." řekla ředitelka s dlaněmi položenými na stole.
,,Jsem si jistý, že ubytování bude přinejmenším adekvátní," ujistil ji Charlie. "Nejsem ani zdaleka tak vysoký jako Hagrid, takže se mnou nebudou potíže. Kromě toho jsem velmi přizpůsobivý. Téměř nic mě nepřekvapí."
Ředitelka McGonagallová kývla.
,,Dobře tedy. Ještě jednou vám musím poděkovat za přijetí naši nabídky, aby si Rubeus mohl odpočinout. Kvalifikovaných odborníků na péči o kouzelné tvory je málo. Doufám, že se vám příští rok vydaří, Profesore Weasley."
Charlie se usmál a postavil se.
,,Bude mí chvíli trvat, než si zvyknu," přiznal. ,,Nikdy jsem neměl pedagogické ambice, přestože jsem se vždy učil dobře. Doufám, že vás nezklamu."
,,Máte mou plnou důvěru," rázně pronesla McGonagallová. ,,Teď, když mě omluvíte, mám ještě pár dalších problémů k vyřešení. Nechala jsem domácí skřítky, aby vám přenesli zavazadla do Hagridovy boudy. Můžete jíst ve Velké síni, vařit si sám v kuchyni či chodit ke Třem košťatům. Jak si budete přát."
,,Děkuji, budu si to pamatovat."
Neměl moc o čem pochybovat, pomyslel si na cestě z hradu. V Bradavicích se vždy cítil dobře a docela se těšil do Prasinek.. Právě probíhaly letní prázdniny, takže si zatím nemusel dělat hlavu s profesorskými záležitostmi.
Když procházel kolem skleníků, zpomalil tempo a prohlížel si tu nádhernou zelenou barvu, sem tam pestrobarevné květy či plody. Bylinkářství byl jeho druhý nejoblíbenější předmět hned po Péči o kouzelné tvory. Profesor Výhonek již dávno odešel do důchodu, ale měl pocit, že zde byl zaměstnán jeden z Ginniných přátel. Byl rád, že s ním bude pracovat věkově relativně blízký kolega oproti těm ostatním staříkům.
Dveře do posledního skleníku byly pootevřené. Charlie se zastavil v půli kroku, podíval se, jestli jej nikdy nepozoruje a nakoukl dovnitř. Možná by profesor souhlasil s přátelským posezením nad půllitrem piva, kdyby nebyl příliš zaneprádněn. Léto bylo pro bylinkáře rušným obdobím. Pleli, hnojili, sadili, odstraňovali zvadlé květy a činili mnoho dalších úkonů, spojených s prací ve skleníku.
Charlie se vydal jednou z uliček napříč skleníkem. Pak spatřil postraní dveře. Možná tady nikdo není, pomyslel si, a dveře byly pootevřené náhodou. Nebo zapomněl, že je nezavřel. Také do nich mohl narazit vítr.
Koutkem oka zachytil pohyb a zjistil, že ve skleníku není sám. Obrátil se ke zdroji pohybu, ale slova pozdravu mu odumřela na rtech. Jeho čelist nevěřícně poklesla, když spatřil scénu před sebou. Rychle se choval za obrovskou kapradinu, přestože tušil, že rostlina asi příliš dobře nezakryje jeho rudou hřívu, ale pochyboval, že by se Ginnyin přítel podíval jeho směrem, když byl takto..zaneprázdněn.
Profesor (konečně Charliemu naskočilo, že se jmenuje Neville) byl nahý až na pár zelených rukavic. Několik vinných výhonků bylo omotáno kolem silných ramen, další se vlnily okolo pažích a nohou. Tenčí úponky obepínaly Nevillovy koule, a další se právě připlížil k jeho penisu. Z Nevillových úst uniklo zasténání. Charlie se kouslu do rtu, aby nevydal ani hlásku. Tvrdnul při pohledu na Nevilla v obležení rostliny. Rukama v těžkých rukavicích si sevřel bradavky a potěšením zaklonil hlavu.
Weasley slyšel, jak si Neville něco mumlá a čelist mu znovu spadla, když se masivní výhonky pokoušely profesorovi roztáhnout nohy, zatímco jiný šlahoun mu tlačil na záda, aby se Neville předklonil. Třetí, velmi robustní výhonek, se tlačil do jeho zadku. Neville kňučel rozkoší a o pár okamžiků později se snažil houpavými pohyby do sebe zelený šlahoun dostat rychleji. Charlieho penis pulzoval. Tak děsně zvrácenou scénu ještě nikdy neviděl. Silná vinná réva přirážela do Nevillova zadku. Měla stálý a razantní rytmus. Menší úponek hladil a mačkal erekci černovlasého muže, jeho vzdychání a sténání byly rajskou hudbou pro Charlieho uši. Netrvalo dlouho, než se Nevillova záda vyklenula a smetanově bílé sperma se ocitlo na podlaze. Aniž by dal rostlině nějaký povel, sama Nevilla uvolnila. Ten se zhroutil na kolena a lapal po dechu. Jeho hruď se leskla potem, ruce v rukavicích stále tiskly ztvrdlé bradavky.
Charlie pomalu vycouval ze skleníku a utíkal do Hagridovy boudy tak rychle, jak jen mu to erekce umožnila. Jakmile za sebou zabouchl dveře, rozepnul si kalhoty a oddal se zběsilé masturbaci, která trvala ani ne půl minuty. S výkřikem se udělal, za zavřenými víčky se mu zjevila obrovská rostlina a zelené rukavice.
Opřený o dveře Charlie čekal, až se mu uklidní dech. Pak se švihnutím hůlky očistil a přemýšlel, jaké bude další setkání tváří v tvář s Nevillem. Nedokáže se ubránit myšlence na to, co teď viděl, kdykoliv Nevilla potká, tím si byl jistý. A ani se jí bránit nechtěl. Toužil se naučit ovládat tu rostlinu, aby se i on mohl nechat uspokojovat takhle zvráceným způsobem.
Charlie na další setkání s Nevillem nemusel dlouho čekat. Další den ráno, hned po snídani, jej uviděl pracovat na zahradě poblíž skleníku. Profesor měl rukávy vyhrnuté k lotkům, na rukou opět zelené rukavice. Určitě to byly ty samé, které měl den předtím. To značilo skvělou příležitost.
,,Vy jste profesor Longbottom, že ano?" zeptal se Charlie, došel k němu s rukou napřaženou k pozdravu. ,,Nebyl jste jedním z přátelů Ginny?"
,,Byl. Ale také jsem a snad ještě dlouho budu." usmál se Neville a pevně sevřel Charlieho nabízenou dlaň. Charlie nikdy necítil nic tak jemného, než nyní zelenou rukavici, která se tiskla k jeho ruce. Byla měkká, sametová. Nebylo divu, že si je Neville nechal na své rostlinné hrátky. ,,Slyšel jsem, že budete zastupovat Hagrida, zatímco bude na dovolené. Předpokládám, že znáte cestu kolem Zapovězeného lesa."
,,Mám hrubou představu, ale uvítal bych, kdybyste mě provedl," řekl Charlie. ,,Vím, kde najít jídlo pro akromantule, ale naleziště oblíbeného ovoce testrálů mi známo není. Asi bych je, i potravu pro tlustočervy a kůrolezy, našel sám, ale radu neodmítnu."
,,Mohl bych vám pomoci s kůrolezy," zamyslel se Neville, "Ale obávám se, že tlustočervy budu muset nechat na vás. Hagrid vám nenechal žádné poznámky?"
,,Stále jsem si nevybalil," přiznal trochu rozpačitě Charlie. "Nevím, jestli mi McGonagallová nedala ke kufrům nějaký vzkaz od Hagrida."
,,Spíše nějaký seznam informací najdete pohozený v boudě, ale jsem si jistý, že bude těžko srozumitelný a bude obsahovat hodně chyb." pokrčil Neville rameny. ,,Bál se, kdo za něj bude učit, ale vzhledem k vašim zkušenostem s draky, se zřejmě obával zbytečně."
Charlie se usmál. ,,Je příjemné vědět, že mám důvěru nejen paní ředitelky."
,,Nikdy nenajala někoho, v koho by nevěřila," poznamenal Neville. ,,No, budu muset dokončit plevání tymiánu. Co kdybychom se později setkali u Tří košťat? Rosmertina medovina je skvělá. Lepší, než máslový ležák, to mi věřte."
,,U Rosmerty mi vždy chutnalo všechno," zasmál se Weasley. ,,Mám tam zabrat místo?"
,,To zní dobře."
Pečené kuře U Tří košťat bylo možná ještě lepší, než od Molly Weasleyové. Jeho společník, krásný, přátelský, se suchým smyslem pro humor, byl skvěle informovaný o všech lidech v hostinci. Charlie se tak rychle dozvěděl, že od doby, co byl v Prasinkám naposledy, se toho zase tak moc nezměnilo. Až na Nevilla. Charlie si těžko dokázala tohoto muže spojit s kudrnatým poseroutkou, jak mu ho Ginny vylíčila.
Medovina byla tak chutná, jak o ní Neville mluvil. Byl v polovině druhé sklenice a přemýšlel o třetí. Polknul susto a hřbetem ruky si otřel ústa, což by v blízkosti paní Weaslyeové nikdy neudělal.
,,Díky za pozvání na večeři a medovinu" řekl. "Ale třetí sklenice jde na mě."
,,Rádo se stalo," odvětil Neville. ,,Potěšení na mé straně."
Když už mluvíme o potěšení...
,,Mohl bych se zeptat, kde jsi koupil ty zahradické rukavice?" zeptal se Charlie. ,,Nemohl jsem je pustit z hlavy, protože netuším, z jaké kůže se vyrábějí. Byl jsem v pokušení si najít jakoukoliv záminku, abych si s tebou mohl znovu potřást rukou. Ještě jsem neviděl kůži, která by byla tak měkká a zárověň tvárná."
,,To bude asi proto, že nejsou z kůže," odpověděl s úsměvem Neville. ,,Jsou ze semiše mořské panny. Ten se vyrábí z jednoho druhu mořských řas, které se po vysušení podobají kůži. Kamarádka Luna mi je poslala k narozeninám, zatímco cestovala po Madagaskaru. Požádal jsem ji ještě o jeden pár a ona slíbila, že mi je časem pošle v červené barvy. Jsou skutečně moc příjemné."
,,Vypadají, jako by..." začal Charlie, ale vzpomínka na Nevilla, jak si jimi tiskne bradavky jej o myšlenku okradla. Sáhl po medovině a napil se.
Neville si podepřel bradu a s úsměvem se na Charlieho zadíval.
,,Včera jsem tě viděl. Díval jses na mě a líbilo se ti to."
Charlie frustrovaně zamručel a sesunul se v křesle. ,,Promiň, nechtěl jsme tě špehovat. Všiml jsme si, že je skleník otevřený, tak jsme tě chtěl pozdravit. Já vím, měl jsem hned odejít, ale..."
,,Líbilo se ti to." zopakoval Neville.
,,Jo." červenal se Charlie.
,,A?"
,,A teď trochu na jednu rostlinu žárlím."
Neville se naklonil blíž. ,,Věř mi, že to není tak dobré, jako s člověkem." zašeptal.
Nezaměnitelná pozvánka. Charlie si v očekávání olízl rty. ,,Asi se nemusím ptát, jestli chceš koupit další medovinu nebo už jít, že?"
Neville zvedl půllitr, pomalu se napil a stále se díval Charliemu do očí. Jakmile byla sklenice prázdná, postavil se a ležérně prohodil: ,,Jsem připravený, jestli máš zájem."
Charlie rychle kývnul.
Přemístili se před Bradavické brány, odkud šli do skleníku. Longbottom vytáhl svazek klíčů, odekml dveře a pustil Charlieho dovnitř. Pak zamknul.
,,Jeden pozorovatel je vítaný, dva už jsou moc." zamumlal Neville a Charlie spatřil na jeho tváři lehký nádech růžové. Polkl. Uvědomil si, že Neville neměl v úmyslu exhibovat na veřejnosti. Nezavřené dveře byly jen náhoda.
Zrzek natáhl ruku a přitáhl si Nevilla za loket. Otočil si ho tváří v tvář.
,,Slibuji, že o včerejším odpoledni nepadne ani slovo. To, co děláš se svou rostlinou je jen tvá věc." přejel přes Nevillovy rty v lehkém polibku. ,,Na druhou stranu, udělám všechno, abych to viděl znova."
Neville odpověděl hladovým líbáním. Charlie se mu snažil jazykem dostat do úst. Přestože narazili do několika stolů, jejich polibek nebyl přerušen. Charlie plenil Nevillova ústa, ochotně bral všechno, co mu muž nabízel. Zápolil s knoflíky jeho košile, přezkou na pásku, která byla zvláště zapeklitým oříškem. Nakonec s frustrovaným zasténání na oba použil kouzlo.
,,Rukavice," zašeptal Neville proti líbajícím rtům. ,,Za tebou."
,,Vem si je," podal mu je Charlie. ,,Chci cítit, jak se dotkneš mého ptáka, chci se dívat, jak mi jimi budeš mačkat bradavky, když tě budu ojížděť. Možná bych ti měl penis svázat výhonky, aby jses nemohl udělat, než ti řeknu. Nebo použít kouzlo, které by tě plácalo po zadku, za tvé hrátky s rostlinami. To by jsi chtěl?"
Neville zasténal Charliemu do úst a líbal jej s ještě větším zápalem. Hladil rukavicemi jeho silné paže, pak sjel rovnou k tvrdému penisu. Charlie se kousnul do rtu, když se jeho pták ocitl v pevném sevření.
Semiš mořské pany byl dokonalý. Kopíroval Charlieho erekci, měkkost materiálu vyvolávala sametové tření s každým pohybem Nevillovy ruky. Charlie sevřel okraj stolu, až mu zbělaly klouby, když přirazil do laskající dlaně. I přes zavřené oči si uměl představit, jak Nevill zatlačil na žalud, hrál si s předkožkou a roztírá kapku touhy.
Weasley pustil stůl a chytil Nevilla za zápěstí, zabraňuje mu v práci na jeho orgasmu.
,,Dej mi rukavice a sdělil kytce, aby ti svázala ruce." zavrčel, načež uvěznil Nevillovy rty mezi svými.
Muž poslechl. Zatímco si Charlie nasazoval rukavice, se zavřenýma očima si nechal pevně omotat zápěstí zelenými šlahouny.
,,Lubrikant je v zelené tubě." řekl tiše.
,,Nezničí to rukavice?" zeptal se Charlie, když ji otevřel.
,,Ještě nikdy je nezničil. Bude to v pohodě, Charlie."
Charlie se ujistil, že má prsty dostatečně natřené lubrikantem. Začal líbat Nevillův krk a zároveň vsunul jeden prst, a druhý hned poté, do jeho zadku. Kroutil jimi a Neville se otřásl potěšením, když Charlie zavadil prsty o jeho prostatu. Bezmocně se zmítal, aby dosáhl kýženého tření znovu.
Starší Nebelvír stále třel Nevillovu prostatu, druhou rukou našel jeho bradavku a hrál si s ní, až ztvrdla. Chytil ji mezi palcem a ukazováčkem, mačkal ji, štípal, což Neville ocenil lapáním po dechu. Čím více ji Charlie trápil, tím více se černovlasý muž svíjel.
,,Příliš rychle?" ptal se zrzek.
Neville zavrtěl hlavou.
,,Ne...jen..." vydechl. "Merline, strašně tě chci mít v sobě..."
Charlie z Nevilla vytáhl prsty, naposledy polaskal rudou bradavku a nasměroval svůj penis do Nevilova otvoru. Rychle do nej vniknul, co nejhlouběji mohl. Mladší muž hlasitě zasténal nad razancí toho pohybu, hlava mu klesla na hruď. Charlie jej chytil za boky a začal tvrdě a rychle přirážet. Občas se na chvíli pozastavil, jen aby mohl štípnout Nevilla do bradavek, nebo sevřít jeho penis. Neville vycházel každé přírazu vstříc, nesnažil se zadržet výkřiky ani sténání. Užíval si Charlieho výpady, pocit být v jeho moci. Pevně svíral výhonky kolem svých zápěstí. Charliemu se dech zadrhával v krku, tlak v koulích se stával nesnesitelným. Cítil, jak se Neville kolem jeho ptáka stáhnul. Ještě dvakrát přirazil a s tlumeným povzdechem naplnil Nevilla horkými proudy spermatu. Hrubě stisknul penis černovlasého muže, který doprovodil svůj orgasmus přiškrceným výkřikem. Bílá tekutiny vystříkla na Charlieho prsty.
Vinná réva uvolnila Nevillova zápěstí. Charlie jej ihned zachytil a objal ho. Pak se na Nevilla podíval a uviděl jeho spokojený úsměv.
,,Už jsem ti říkál, že mám na zádech taky tetování?" zeptal se. "Skleníky jsou fajn, ale postel je lepší. Musíš mi dát šanci, prozkoumat ty nádherné kresby, které máš na sobě."
Charlie se zasmál, sevřel Nevillovi ruku a daroval mu další polibek.
,,Má tetování budou milovat tvé rukavice. Ale musíš jim je důkladně představit."

8. Ohromen

7. března 2012 v 15:36 | Archea Majuar |  Poslední mise
A/N: Slibované pokračování v rámci jednoho týdne. Není to nic moc, při psaní jsem již byla pod vlivem menšího množství alkoholu, tak snad Vám nebude jistá bizardnost kapitoly vadit :)


Jó,tak tenhle strop neznám, byla má první myšlenka, když jsem ráno otevřel oči. Nadzvedl jsem se na loktech a pochopil. Padl jsem zpět na záda.


Ležel jsem na gauči a přestože mi třeštila hlava z chlastu, vzpomněl jsem si všechno. Útěk z bytu, příchod sem i...Polknul jsem. Můj emocionální kolaps. Ale co. S tím už nic neudělám, musím se chovat, jakoby se nic nestalo.


Udělal jsem pohyb podobný snaze postavit se, ovšem v zápětí mě ta svině, mám na mysli gravitaci, stále zpátky na gauč. No, vstát očividně schopen nejsem.


,,Chceš pomoct?" vyšel odněkud můj hostitel. Chvíli se na mě díval, jak se mu válím na pohovce a čumím jako poslední brambora ze sklepa. Ani nečekal na moji odpověď a za ruku mě vytáhl do stoje.


Zatočila se mi hlava, ale už jsem se na nohou jakž takž držel. Dostrkal mě do koupelny, kde jsem si dopřál docela dlouhou, horkou sprchu. Jakmile jsem opustil koupelnu, udeřila mě do nosu nádherná vůně kávy. Doma piju spíše čaj, protože káva jak známo nutí člověka chodit častěji na záchod a při mé práci to není zrovna žádoucí účinek. Nemůžete se při střelbě omluvit nepřátelů, že se jdete vychcat, ať na vás počkaj. No...Vlastně se omluvit můžete, ale moc platné vám to asi nebude.


,,Co tam stojíš? Jsi zaražený jak vidle v hnoji." řekl Mancini mým směrem.


Jeho optimistický tón vyvolal na mých rtech mírný úsměv. Takhle si mě vždycky dobíral Angelo...A mé veselí opět povadlo.


Sedl jsem si zpět na gauč a vzal do ruky připravený, horký šálek plný hnědé tekutiny. Sprcha mi pomohla od tělesné malátnosti, káva mí snad pomůže od otupělosti.


,,Možná bychom měli zajet k tobě domů." navrhl mi Mancini. ,,Nebo chceš něco posnídat?"


Ne, díky, mami, pomyslel jsem si v duchu. Nikdy bych si ovšem nepřiznal, že mě jeho starostlivost trochu dojímala. Neměl jsme v životě takové štěstí, abych potkal lidi, které by zajímalo, zda nemám hlad.


,,Myslíte, že už je to bezpečné?" zeptal jsem se a pohodlně se opřel.


,,Nepůjdeme tam s holýma rukama. A netykal jsi mi už náhodou?" pozvedl Mancini obočí. Tvářil se téměř vyzývavě.


Nevěděl jsem, co na to odpovědět. Raději bych mu vykal, abych měl jistotu, že mezi námi zůstane určitý odstup. Ale když on se ke mně chová tak mile, snaží se mi vyjít vstříc...


Nakonec jsme výhavě kývnul.


,,Ale takhle ven vyjít nemůžu." oznámil jsem Mancinimu, který se momentálně spokojeně usmíval.


,,Vem si ze skříně nějaký oblek, pistole jsou v šuplíku." mávnul můj parťák rukou k ložnici. ,,Oblek mi pak vracet nemusíš. Ber to jako přátelský dar."


Zvedl jsem se a odebral do oné mísnosti. Původně jsem si chtěl vybrat oblečení, bouchačku a vypadnout, ale když jsem uviděl vybavení ložnice...Obrovská postel laděná do rudé barvy, na zemi nadýchané bílé koberce, obrovská starožitná skříň. Přestože jsem byl se svým bydlením spokojen, teď jsem zaviděl. Asi bych volil jiné barvy, ale tohle je přece jenom hotelový pokoj. Mancini si jeho vzhled těžko mohl vybrat sám. Neodolal jsem a padl zády na měkkou postel. Roztáhnul jsme ruce a přesto se stále nedotkl okrajů. Jemné prostěradlo dýchalo teplem.


Projelo mnou jemné zachvění, když jsem si uvědomil, že v ní před chvíli ležel Mancini. Polekaně jsem vstal. Nechápal jsem, proč bych se měl nad takovou pitomostí pozastavovat. To je snad jasné, že v ní Mancini spal. Proč by mě to mělo znepokojovat?


Potřásl jsem nad sebou hlavou a otevřel skříň. Asi z deseti různorodých obleků jsem si vytáhl modrofialový, bílou košili a černou kravatu. V šuplíku se válelo několik vcelku nových bouchaček. Hmátl jsem po stříbrolesklém coltu, nabil ho a vrátil se do obývacího pokoje.


Mancini tam nebyl, tak jsem si začal znovu prohlížet půjčenou zbraň. Zdála se mi příjemně lehká i s plným zásobníkem. Přejíždel jsem po ní prstem, až jsem narazil na malou nerovnost na spodní straně rukojeti. Pohlédl jsme na ni více zblízka. Byl tam vyryt monogram A. R.


,,Andreas Romano." ozvalo se ode dveří. ,,Dobrý výběr obleku."


Vzhlédl jsem. Mancini se opíral o futra a pozorně mě pozoroval. Kdybych byl odborník na pohledy, řekl bych, že Mancini měl pohled dravce. Oči mu téměř svítily, na rtech vědoucí úsměv.


Cítil jsem, jak mi rudnou tváře. Studem nebo vztekem. V tu chvíli jsme nevěděl. Byl jsem na sebe naštvaný, protože Vittorio Rossi se nikdy nečervená! Manciniho mi fakt byl čert dlužen...


,,Tak pojedem?" vyštěkl jsem na něj podrážděně.


,,Jo." odlepil se od futer Mancini a vyšel z apartmánu. Následoval jsem ho. Potom jsme po schodech dokráčeli do vstupní haly, kde Mancini odevzdal klíče a pak mě vedl do garáží.


Udiveně jsem civěl na obrovský výběr nejnovějších vozů všemožných barev a tvarů.


,,Vyber si. Já se v tom moc nevyznám." pokynul mi Mancini a opět jsem byl v šoku, jak rychle mě ten chlap dokázal zbavit veškerého vzteku.


Fascinovaně jsem procházel mezi nechutně drahými mašinkami, až jsem se zastavil u kanárkově žluté Jeffersonky s černou střechou. Možná divná barva pro mafiány, ale já se do toho auta zamiloval na první pohled.


,,Asi máme vybráno." smál se vedle mě Mancini. Nechápal jsem, jak může vždy vědět, na co myslím.


Nasedl dovnitř. Já jsem stále postával venku, ohromen možností se svézt v něčem takovém.


,,Tak nastoupíš nebo chceš poštou poslat žádost?" vylezl Mancini z auta a kroutil nad mým oslím výrazem hlavou. Zřejmě se mým rozpoložením skvěle bavil.


Tentokrát mi to bylo jedno. Štěstím bez sebe jsem nasedl do toho dokonalého vozu a téměř zasténal potěšením, když se má prdel usadila do hříšně pohodlné sedačky.


Mancinimu to nedalo a musel si znova rýpnout.


,,Tak už pojedeme, nebo si to s tím autem chceš rozdat? Klidně vás tu nechám o samotě..."

7. Rány

4. března 2012 v 10:08 | Archea Majuar |  Poslední mise
A/N: A zase jedna neskutečně "klišoidní" kapitola :D Ale snad si ji všichni užijete...No, teda všichni tři čtenáři, když mi je blog tak nápaditě spočítal :D Příští kapitola by tady měla být během týdne, včera jsem byla celkem pilná :)


Moc se mi zpovídat nechtělo, ale když mě sem vzal, zaslouží si odpověď.


,,Probudily mě neznámé hlasy. Vzal jsem si z pod postele boty a utekl oknem. Zbraň jsem po ruce neměl, ale oni ano.

Stříleli po mě. Měl jsem štěstí, že mě netrefili. Nějak se mi podařilo dostat do hotelové čtvrti, kde jsem sebou jebnul o zem." ušklíl jsem se nad svou nešikovností. ,,Přeběhl jsem silnici a ty debily pak přejelo auto. Pak jsem uviděl nápis La Pace a doufal jsem, že byste..."


,,Ty jsi doufal?" pozvedl obočí Mancini. ,,Myslel jsem, že jsis byl jistý, že ti pomůžu. To jsi mi stále nevěřil?"


Otráveně jsem se na něj podíval a pak vypil i druhou nabídnutou sklenici. Už jsem se cítil dobře. Pocítil jsem i zlepšení nálady.


Mancini si mě podezřívavě změřil, ale pak mi dolil třetí sklenici. Opět jsem ji nalil do sebe a už jsem se cítil v totálně pohodě.


,,Ne. Od jisté doby nechci, aby někdo věřil mě a já nechci věřit nikomu." odpověděl jsem, jazyk se mi trochu pletl.

Natáhnul jsem se na gauč. Bylo mi celkem jedno, jestli to Mancinimu vadí nebo ne.


,,Od té doby, co ti zabili parťáka?" zeptal se tiše Mancini.


Prudce jsem pohnul hlavu a s přimhouřenýma očima se na něj podíval. Myslel jsem, že se mi chce posmívat, ale nevypadal tak. Klidně, skoro mírně na mě koukal svýma modrýma očima.


Sakra, zaklel jsem v duchu. V jeho očích bylo něco zvláštního a já zjistil, že si tu nedůvěru k němu jen namlouvám.

Přesto, že je Mancini stejný chladnokrevný zabiják jako já, jeho pohled byl nejvřelejší, jaký jsem za poslední dva měsíce viděl.


,,Jo." odpověděl jsem tiše. Měl jsem vztek na sebe, že mu důvěřuji, ale s tím už nic nenadělám. Natáhl jsem se pro flašku a nělikrát si loknul. Na chvilku se mi zatemnilo před očima a sesunul jsme se zpět na pohovku. Zatřepal jsem hlavou, lehl si na břicho a naklonil hlavu směrem k tomu zatracenému chlapovi.


Ten si v klídku seděl, oči přilepené na mě...Proč na mě tak čumí? Čeká že mu řeknu ještě něco? Ale však proč ne...Třeba se mu znechutím a nebude se pokoušet navázat žádné přátelství. Moji důvěru má. Co by ještě měl chtít?


,,Zavinil jsem jeho smrt. Byl to můj nejlepší přítel. Jediný, komu jsem opravdu věřil. A já jeho důvěru zradil..." pokračoval jsem tiše. Možná ze sebe zase dělám nějakou citlivku, ale bylo mi to jedno. Půl lahve silného alkoholu udělala své.


,,Chápu." pronesl tiše Mancini. Vstal, zvedl ze stolu láhev a dal ji zpět do baru.


,,Asi tady budu muset zůstat i zítra. Je čtvrtek. Nevadí ti to?" myslel jsem si, že říkám. Spíše jsem to huhňal, ale Mancini mi rozumněl. Ani náhlé tykání mu nebylo proti srsti.


,,Samozřejmě, že ne." přehraboval se Mancini v baru.


,,Pršelo. Tma jak v prdeli. Měli jsme zabít nějakou německou svini, která nám kradla kšefty. Do skladiště. Bylo jsme čtyři, po dvojicích jsme si měli krýt záda. Já s Angelem jsme měli jít zadním vchodem." rozpovídal jsem se samovolně. Něco hluboko ve mně mi našeptávalo, že mluvit není dobrý nápad, ale ignoroval jsem to. Koutkem oka jsem viděl, že Mancini bar zavřel a zaujatě mě poslouchá.


Posadil jsem se, rukama si objal kolena a zíral před sebe. Byl jsem skoro jako v hypnóze. Bylo to poprvé, co jsem o oné noci mluvil. Jako bych to znovu prožíval.


,,Neviděl jsem skoro ani na krok. Postupovali jsme pomalu, déšť sílil. Angelo se vydal na pravou stranu, já na levou. Pak se rozvítilo slabé světlo. Uviděl jsem nějakou osobu v černé. Vystřelil jsem. Třefil jsem ho do hlavy, na místě mrtvý. Zvuk pistole však přilákal několik dalších nepřátel. Vcelku rychle jsme je zvládli, měli jsme výhodnější pozici. Došli jsme k plechovým dveřím, za kterými byl slšet hluk. Rozletěly se a praštily Angela do hlavy. Myslel jsem si, že je omráčený.

Zběsile jsem střílel do týpků, kteří otevřeli dveře. Chtěl jsem jít pomoct Angelovi, ale uslyšel jsem mluvit někoho německy. Otočil jsme se a uviděl dva Němce, přibíhající ke mně. Mířili a chystali se střelit. Jednoho jsem sundal, ale druhý se stačit ukrýt před mojí palbou. Nevěděl jsem kam. Stál jako zabitý a rozhlížel se. Výstřel a pak tma. Ticho. Když jsem se probral..."


Odmlčel jsem se. Nemohl jsem pokračovat, aniž by mě neovládl vzlyk. Z očí se mi vykutálely slzy.


Mancini si sedl ke mně na pohovku. Jako v povzdálí jsem vnímal jeho přítomnost. Myšlenkami jsem byl stále ve skladišti.

Musel jsem to říct, abyh se i ve vzpomínkách dostal dál. Byly příliš hluboko potlačené.

,,...stáli nade mnou Sergio a Luciano. Na hrudi jsem cítil něco těžkého. Podíval jsme se. Angelo se na mě díval s posledními jiskrami života v očích. Stihl jsme už jen zašeptat jeho jméno, když vydechl naposled. Nedocházelo mi, co se stalo. Seděl jsem, neschopen se pohnout. Luciano mě vytáhl na nohy a já konečně pochopil. Angelo se musel po té ráně dveřmi probrat, musel vidět střelce a MUSEL skočit přede mně. Zachránil mi život, ale nebýt mé hlouposti, nemuselo to tak dopadnout. Kdybych si všimnul, kam se ten sráč schoval! Kdybych se sám ukryl, a pokusil se ho najít! Umřel jen kvůli mně..." poslední slova jsem pronesl téměř neslyšně. Bylo mi to tak líto, ale už jsem s tím nemohl nic dělat. Málokdy se bojím něčeho jiného, než smrti. Od teď s ebojím bezmoci.


Asi jsem za to vyprávění trochu vystřízlivěl, protože jsem si uvědomoval, co jsem právě udělal. Předložil jsem se

Mancinimu na stříbrném podnose a kdyby chtěl, mohl by se mi vysmát a mou zkaženou duši navždy pohřbít hluboko ve mně. Měl jsem strach, že to skutečně udělá, ale...Už mu věřím. Tohle se nejspíše nestane. Tak třeba by to mohl nechat být...

Z bloudění v myšlenkách mě vytrhl teplý stisk na rameni. Ani jsem si neuvědomil, že se třesu. Možná strachem, možná zimou. Ruka mé rameno stále nepouštěla. Příjemné teplo z ní mi rozproudilo krev v žilách a přestal jsem se třást. Slzy mi začaly usychat.

Ruka zmizela a já okamžitě pocítil, jak ji postrádám. Víčka už mi únavou padla a já se opřel o něco pohodlného po pravé straně. To něco mě pak objalo kolem ramen a poslední, na co si vzpomínám, byl utěšující stisk pevných paží a pocit bezpečí, který mi zaplavil mysl, duši i srdce.