Únor 2012

6. Útěk

26. února 2012 v 10:16 | Archea Majuar |  Poslední mise
A/N: Nebudu se vymlouvat, nijak to okecávat, jen se omluvím, že aktualizace trvala déle :)


,,Ty imbecile, to neumíš dveře otevřít potichu?! Chceš aby se ten sráč vzbudil?"


Okamžitě jsem procitnul. Na chodbě jsem slyšel hlasy. Hlasy, které jsem neznal. Rozhlédl jsem se. Bouchačku jsme hledal marně, neboť byla mnou šikovně zanechána v saku.


,,Do prdele..." zaklel jsem tiše a zvažoval své možnosti. Z pod postele jsem vytáhnul krabici se sportovníma, úplně novýma botama. Obul jsme se, ale to už jsem viděl, jak se dveře do ložnice pomalu otevírají.


Byl jsem ještě příliš rozespalý, abych se je pokusil přeprat. A určitě měli pistole. Tiše jsem otevřel okno a děkoval Bohu, že pod ním stojí požádní schodiště. Vylezl jsem na ně, právě když se v mé ložnici rozsvítilo světlo.


,,Kurva, kde je?" řval někdo.


Bral jsme schody po dvou, možná po třech. Pak jsem uslyšel výstřely a rychle kroky. Běželi za mnou!

Když jsem seběhl poslední schod, ani jsem nepřemýšlel kam běžím. Prostě jsem vzal nohy na ramena.


Další výstřely.


Zabočil jsem do uličky a schoval se za auto. Snažil jsem se tiše vydýchat. Kousek od sebe jsem je zase uslyšel nadávat.


,,Musel běžet tudy...Nebo se tady schovává." přemýšlel jeden.


Nečekal jsem, až mě najdou, pomalu se vyplížil ze svého úkrytu a běžel cestou zpět. Bohužel si mě opět všimli.


Přemlouval jsme své nohy, aby běžely rychleji, ale cítil jsem, že mi síly docházejí. Strach mě celého ochromil.

Vždyť jsem zabiják, řval jsem na sebe v duchu. Ti se nebojí!


Náhle jsem si všimnul, že jsou kolem mne samá nablýskaná auta a blikají na mne barevná světla.


Asi jsem zaběhl, do hotelové čtvrti, uvědomil jsme si. Teď už jsem asi úplně v prdeli, tady se nedá kde schovat! Malé uličky tu nejsou, jen široké silnice.


Znova jsem uslyšel výstřel. Mohl jsem slyšet, jak mi kulka těsně minula hlavu.


Odněkud se vynořil schod, který jsem vůbec nečekal. Nezvedl jsem nohu a spadl přímo na držku. Ta to ještě odnesla vcelku dobře, ale koleno jsme si narazil docela solidně. S obtížemi jsme se posbíral a zkusil to vzít kolmo přes silnici na druhou stranu. Když už nic, třeba je to zdrží.


Za mnou se ozvalo pískání brzd, tupá rána a zděšené výkřiky. Zpomalil jsem a ohlédl se. Modrý Falconer srazil oba hajzly, co mě chtěli zabít. Pro někoho smula, pro mě štěstí. Vyčerpáním jsem si sedl tam, kde jsem se zastavil. Když jsem popadl dech, zkusil jsem se postavit. Tak tak jsem se udržel na nohou.


No, domů určitě nedojdu, pomyslel jsem si s povzdechem. Rozhlédl jsem se kolem sebe v naději, že najdu něco, co by mě z tohohle průseru dostalo. Byl jsem naštvaný, srdce mi stále zběsile tlouklo strachem, bolest z nosu a kolena mi vystřelovala do celého těla, ale přesto jsem se slabě usmál, když jsem uviděl svítící nápis Hotel Le Pace.


Dobelhal jsem se ke vchodu a zarazil se.


Copak můžu vejít dovnitř jen v trenkách a botách? S krvácejícím obličejem a kolenem? A co Marcinimu vůbec řeknu? Jo, hele, dneska se mě pokusili nějací bastardi zabít, nemůžu přespat?


Chvilku jsem nad tím koumal, ale pak jsem uslyšel udivený hlas.


,,Vito!? Co se ti stalo? No, to je jedno. Nic neříkej, vezmu tě nahoru." vychrlil na mě. Než jsem se vzpamatoval, už jsem seděl na gauči v jeho apartmá. Do ruky mi vrazil mokrý ručníka, který jsme si přitisknul na nos. Zjistil jsem, že ho mám stále na správném místě. Zlomený tedy nebyl, ale docela bolel.


,,Co máš s tím kolenem?" zeptal se Mancini.


,,Nevím. Upadl jsem." odpověděl jsem nepřítomně.


Mancini si mě měřil pohledem a pak mě nasměroval do koupelny. Osprchoval jsem se. Koleno pálelo jako čert, ale šlo to vydržet. Asi bude jen trochu naražené, pomyslel jsem si. Když jsem vylezl z vany, už jsem na něj jakž takž mohl přenést váhu.


Osušil jsem se, spoře oblékl a vyšel ven.


Chtěl jsem říct, že klidně můžu jít domů, ale Mancini mě nenechal promluvit.


,,Nad návratem do bytu ani nepřemýšlej," usadil mě. ,,Sice by jsi mohl jet taxíkem, ale doma nebudeš v bezpečí. Měl bych zavolat Giordanovi, aby k tobě někoho poslat a ohlídal ti to tam."


Přešel k telefonu a zvedl sluchátko.


,,Nedělejte to." podíval jsem se na něj. Bylo to snad poprvé, kdy jsem se na něj díval, jako na někoho, komu můžu skutečně věřit. Sice už mi jednou zachránil život, ale teprve teď jsem k němu pocítil důvěru. ,,Prosím."


Mancini sluchátko beze slova položil a sedl si do křesla. Nějakou dobu si mě prohlížel, potom se zvedl a z baru vytáhnul nějaký chlast. Nalil mě i sobě.


Vzal jsem sklenku do ruky a na jeden zátah ji vypil. V žaludku se mi rozšířilo známé, uklidňující teplo.


,,Tak co se stalo?" pobídl mě Mancini.

5. Přestřelka

15. února 2012 v 16:12 | Archea Majuar |  Poslední mise

A/N: Nic moc...Ale mám výmluvu :D Sedím v hotelu, který je úplně kdesi v prdeli v Krkonoších a jezdí sem jenom lanovka. Jinak se tu nemáte šanci dostat a...je vánice, takže se nedá ani lyžovat. Celkem dostávám strach, že tu zkysnu ještě na nějakou dobu. Trošku to psychicky nedávám :D

A z počátku to jako poklidná jízda vypadalo. Nasedli jsme do mého oblíbeného auta a jeli k Neapolskému domu.


,,Tak jak se máš?" zahájil konverzaci Marcini.


,,Pohoda." zamumlal jsem. "Jak se vám líbí v Neapoli?"


,,Vypadá to na klidné město. Na Sicílii jsem střílel skoro denně, tady zatím relaxuju." odfrkl si a podíval se mě.


Jen jsem po něm mrknul, neboť jsme musel kotrolovat vozovku, ale jeho tón mě dohřál. On si ze včerejška bude dělat prdel. No, tak ať se chlapec baví, pomyslel jsem si. Až mu jednou zachráním ten jeho zadek, taky se tomu budu tlemit, slíbil jsem si, přestože jsme věděl, že to není pravda. Takovým věcem se prostě smát neumím.


Zatímco jsem rozjímal, dojeli jsme na místo. Zaparkovali jsme a vystoupili. Bez problémů jsme našli Rafaela Moscowa našli a chtěli vyrazit zpět.


Ale mě se něco nezdálo. Rozhlížel jsem se, doufaje, že najdu zdroj svého znepokojení.


,,Co se děje?" zeptal se Marcini.


,,Asi nic..." kouknul jsem naposledy přes rameno a nasedl.


,,Opravdu?" podíval se na mě modrýma očima. Intenzivně mě pozoroval. Ani jsem nevěděl proč, ale samo ze mě vypadlo, že se mi zdálo, jakoby nás někdo sledoval.


,,Máte u sebe zbraň?" otázal se vážně.


,,Samozřejmě. Ale nejspíše jsem se spletl." řekl jsem a nastartoval.


,,Doufejme." odtušil Marcini a pro jistotu si zkontroloval zbraň.


Poklidně jsme se vraceli do garáže. Už se zdálo, že jsem se skutečně zmýlil. Ale pak se to posralo...


Zahnuli jsme do menší uličky a uviděli zátaras z černých aut. Za nimi chlapci, kteří okamžitě začali střílet.


Naštěstí ne v plné rychlosti jsem auto bokem nalepil na stěnu a ujížděl pryč. Ovšem ve zpětných zrcátkách jsem viděl tři, možná i čtyři černá auta, jež nás pronásledovala. Smaozřejmě na nás pálili jako šílení.


Vzal jsem to menšími uličkami, kde byla menší pravděpodobnost, že narazíme na policajty. Ale pak jsem musel zabočit do cesty pod mostem. Byla široká a hrozilo, že nás jejich auta obklíčí. Mancini začal střílet z okna.


Za téhle situace se mi to nezdálo vhodné. Po každé straně auta byla dvě fára a bylo otázkou času, než ho trefí. Stáhnul jsem ho za ruku z okýnka.


,,Neblbni, vždyť tě trefí." zařval jsem a dupnul na brzdu. Udělal jsme smyk a jel zpátky, což nepřátelé nečekali. Než se vzpamatovali, už jsme byli o pěkný kus před nimi.


Snažil jsme se zrychlovat, ale naše auto nepatřilo zrovna mezi nejrychlejší. Brzy nás dohnali. Šikovnými manévry jsem se zbavil jednoho z vozů, když jsem ho nasměroval na pouliční lampu.


,,Teď už střílet můžu?" zeptal se sarkasticky Marcini.


,,Jo, ale spíše do motorů!" doporučil jsme mu. Silnice se zdála být dlouhá, takže by Marcini mohl alespoň jedno auto zlikvidovat. Už jsem začínal mít strach, naše auto nebylo neprůstřelné a jeho zvuk už dlouho nezněl jako spokojené předení. V duchu jsem Marcinimu přál dobrou mušku.


Mé prání bylo vyslyšeno, když jsem po chvíli uslyšel ohromnou ránu. Jednomu z jejich aut vybuchnul motor. Ve zpětném zrcátku jsem viděl, že zbylí gangsteři už nás nepronásledují. Bylo to divné, ale nestěžoval jsem si. Budeme rádi, když dojeme do garáže. Naštěstí to nebylo daleko.


,,Jste tady druhý den a už podruhé nám šlo o život. A to to měly být lehké úkoly. Nejste vy náhodou magnet na průsery?" zeptal jsem se Marciniho, když jsme vystoupili z auta. Nebo z toho, co z něj zbylo.


,,Asi jo." pousmál se jemně Marcini. ,,Ale slušně jsme se jich zbavili, co?"


,,Dobře střílíte. Měl jsem, co dělat, abych tu mašinu uřídil. Třepala se jako nadržená fretka a vy jste se jich obstojně rychle zbavil." nemohl jsm msi pomoct, ale musel jsme mu svůj obdiv dát alespoň trochu najevo. Já bych tohle třeba nezvládl. Já a má zbraň jsme sehraná dvojka, avšak střílení za jízdy jsem nikdy rád neměl.


Giordano opět neměl radost z toho, co se stalo. Asi podcenil situaci mezi gangy. Docela rád bych ho obvinil z ohrožování mé bezpečnosti, ale zkuste si na něco takového u mafie stěžovat...Ale ještě jsem nezažil, že se může posrat i takhle jednoduchý úkol.


Teď už mě nic nepřekvapí...

4. Nečekaně

10. února 2012 v 16:25 | Archea Majuar |  Poslední mise
A/N: Ta napínavá scéna nic moc...No, ještě to moc popsat neumím :) Snad se to časem zlepší.

,,Nevypádáte, že by vás to zrovna zajímalo a nechci, abyste si o mě myslel, že se vychloubám. Ve zkratce...Narodil jsem se v Římě, v té nejhorší čtvrti. A také jsem kradl, stejně jako vy. Jenže já začal dřív. Už v sedmi letech mě dopadli policajti při krádeži peněženek. O rok později jsem způsobil smrt jednoho majitele obchodu. Otci došlo, že pokud tohle bude pokračovat, tak se se mnou už nikdo nebude srát, i když jsem děcko. Poslal mě za svým bratrem na Sicílii, kde jsem dostal soukromého učitele a dá se říci, že mou povahu umírnili. Nikdy jsem to neměl lehké, ale měl jsem kolem sebe dobré lidi. Tedy dříve...Teď už tam jsou jen samé svině a všechno to tam spěje do sraček. Jsem rád, že už tam nemusím být." rozkecal se Mancini.


Měl vcelku příjemný hlas, takže už mi ani moc nevadil. Vzrostl ve mně i malý obdiv k němu. V sedmi letech jsem ještě ani nevěděl, co slovo krást znamená.


Dojeli jsme na místo. Před námi stál nádherný Lassiter Apolyon. Vystoupili jsme z auta a já se dal do práce. Technika na odemčení zámku pro mě vždy byla hračkou, takže jsem byl za okamžik hotov.


,,Vy zkurvení bastardi!" ozvalo se z jednoho domu. Pracoval jsme tiše a ani mě nenapadlo, že bychom vzbudili podezření.


Než jsem se vzpamatoval, vyběhl z baráku chlap s bouchačkou a mířil mě. V duchu už jsem slyšel cvaknutí kohoutku, ale štěstí si zase sedlo na toho pravého vola a ten chlap vystřelit nestihl. Koupil to přímo do palice. Zamrkal jsem a pohlédl vpravo.


Mancini si právě schovával svůj colt do pouzdra a pak mrtvolu odtáhnul do křoví. Ještě snad nikdy jsem necítil takovou úlevu. Při každé akci jsem měl v ruce zbraň připravenou. Věděl jsem, že mi jde o život. Ale dneska? Při kradení auta jsem zatím moc problémů neměl.


Snažil jsem se na sobě nedat nic znát a nasedl jsem. Mancini po chvíli přisedl. Mlčky jsme se vrátili do garáže, pak do restaurace. Giordano nám vyšel v ústrety.


,,Jak to šlo?" zeptal se nedočkavě. ,,Máte ho?"


,,Máme." kývnul Mancini. ,,Ale zmerčil nás majitel."


,,To není moc dobrý zpráva..." zamračil se Giordano. ,,Ten chlap byl velký zvíře...no, snad nepříjdou na to, kdo to udělal. Raul se postará o výměnu poznávací značky. Díky, hoši. Můžete jít. Prachy dostanete zítra."


Oba jsme vyšli ven. Nadechnul jsem se čerstvého vzduchu. Náhle jsem pocítil radost ze života. Ani jsem nevěděl proč.

Podíval jsme se na muže po své levici. Taky na mě koukal.


Nějak jsem ze sebe nemohl dostat slovo. Snažil jsme se mu pohledem poděkovat, ale procítěné pohledy nikdy nebyly mou silnou stránkou. Zvednul jsme zrak k obloze. Slunce už zapadalo, takže byla mírně narůžovělá.


,,Nemáš zač."



Podíval jsem se zpět na Manciniho. Stále se na mne díval a já dostal strach, že ten chlap mi vidí až do žaludku. Rychle jsem se rozloučil a šel domů. Večer jsem ještě přemítal nad tím, že dnešek mi alespoň dokázal, že se na svého nového parťáka můžu spolehnout. Za jeden den společné práce mi už stihnul zachránit život. A to jsem se svého bytí chtěl ještě včera vzdát...

Středa, pomyslel jsem si a protáhnul se. Ještě dneska a zítra bude volno, ušklíbnul jsem se. Kterej debil vymyslel, že ve čtvrtky se u Giordana nemaká, to fakt nevím. Ne, že se nemá pracovat, ono se ve čtvrtky dělat nesmí. Nejlépe zůstat doma a užít si klidu. Giordano říká, že je to proto, aby se uklidnily vody. Jestli to funguje, to netuším. Asi jo, když se nám poslední léta poldové vcelku vyhejbaj...


Vstal jsem a připravil se na odchod do práce. V restauraci už byl jak Giordano, tak Mancini.


,,Ahoj, Vito. Co by jsi řekl ještě jedné odpočinkové akci?" zeptal se Giordano s jiskrami v očích poté, co mi předal prachy za vřerejčí job.


,,Že bych si raději zastřílel, ale když na tom trváte." odpověděl jsem poměrně znuděně. Celkem jsme měl zájem o něco většího, ale neměl jsme zájem se doprošovat. Včera to sice nic "malého" nakonec nebylo, ale kradení aut mě už moc nebaví.


,,Trvám, Vito. Odvezete mému příteli Rafaelu Moscowovi tuhle obálku." podal mi Giordano zmíněný bílý předmět. Dal jsme si ho do vnitřní kapsy saka a čekal na pokyny. ,,Za půl hodiny vás bude čekat před Neapolským domem. Předáte mu obálku a můžete jet kam chcete."


Mancini pokrčil rameny, rozloučil se s Giordanem a vyšel na ulici. Následoval jsem jej.


Venku bylo nádherně. Teplý vánek, modr

á obloha. Dnes by to mohla být celkem příjemná projížďka...




3. Žvanil

7. února 2012 v 17:35 | Archea Majuar |  Poslední mise

A/N: Dnes "něco málo" z Vitova života. "Něco víc" příjde až za pár kapitol ;)

Vzbudil jsem se brzy, právě svítalo. Přešel jsem k oknu a díval se, jak paprsky pozdněletního slunce osvětlují obzor. Téměř jsem se usmál nad krásou toho výjevu. Hned jsem měl lepší náladu a výjmečně jsem necítil zášť vůči debilně pískající konvici, právě mi vařící čaj.


Po lehké snídani jsem šel do malé pracovny, kde mám malířský stojan. Nejsem žádný Da Vinci, ale snad můžu říct, že mi malování jde. Především portéty. Když mám depresi, strach nebo mě ovládá jiná silná emoce, tak popadnu štětec a snažím uklidnit kouzlem barev na paletě a jemnými tahy štětcem. Nemaluji nikoho určitého. Většinou si z každé osoby vezmu něco a výjde mi úplně nový člověk. Zajímavé je, že vždy muž. Ještě jsem nikdy necítil potřebu, nakreslit ženu.


Když zemřel Angelo, namaloval jsem deset portétů za týden. Nemohl jsem spát, jíst, jakoby sn ím umřel část mne. A asi je to pravda.


Vzal jsem do ruky menší štětec a namaloval obrys hlavy. Trvalo mi to dlouho, nějak mi neseděla spodní čelist. Když jsem ji konečně dodělal, hodiny ukazovaly půl osmé. Odložil jsem paletu i štětec a oblékl se. Jako vždy jsem se v černém obleku cítil dobře, důležitě.


Vypadl jsem z baráku a pěšky došel do restaurace. Giordano se právě hádal s nějakým týpkem v bílém. Nechtěl jsem je rušit, tak jsem si sedl do nejzadnějšího boxu. Číšník za mnou nepřišel, protože věděů, že dopoledne si nikdy nic neobjednávám. Pohodlně jsem se opřel a omrkl dění v restauraci. Kromě Giordana, týpka v bílém, mě a číšníka tady nikdo ještě nebyl. Začal jsem se nudit. Teď bych uvítal jakoukoliv společnost.


,,Smím si přisednout?" zeptal se někdo. Marcini.


,,Jistě," řekl jsem, aniž bych zvedl pohled od velmi zajímavého, geometrického, amatérsky vyřezananého objektu na dřevěném stole. Ale vítal jsem, že se mě zeptal, zda si může sednout. Úplně klidně by se ke mně mohl nasrat beze slova.


,,Jak vás mám oslovovat?" zeptal se po chvíli ticha Mancini.


,,Jak chcete..." odpověděl jsem nezaujatě. Říkej si mi třeba cíťa, sentimentální pako nebo emocionální troska, vole.


,,Vito?"


Copak ten chlap nemůže chvíli držet hubu?! V duchu jsem si povzdechl a zvedl pohled k Marciniho tváři. Až teď jsem si všiml, že má na krku tmavou jizvu. Asi úhel pohledu nebo co, pomyslel jsem si.


,,Vás nezajímá, že přestože jsem přijel ze Sicílie, jsem čistý běloch?" divil se Mancini.


Moment mi nedocházelo, proč bych se nad tím měl pozastavovat. Ale pak mi došlu, že na Sicílii jsou vlastně lidé tmavější pleti a Mancini je skutečně bílý.


,,Divím se, protože když jsem poznal na Sicílii někoho nového, jeho první otázka směřovala na můj původ. Trochu jste mne tím vyvedl z míry. Tuto otázku mi dokonce položit i Giordano." pokračoval Mancini.


,,Jsem rád, že vás vidím pohromadě." přiřítil se k nám Giordano a nedal mi možnost jakkoliv zaregovat na Manciniho otázku. ,,Mám pro vás první kšeft. Jen takovej menší, aby se u nás Enrico mohl rozkoukat."


,,Tak povídejte." pobídl jsem docela zvědavě šéfa.


,,Pojedete do Giuseppe Ricci street. Bydlí tam jeden bohatej chlápek, kterej si nedávno koupil nový Lassiter Apolyon. Krásný bílý vůz. Není sice moc rychlý, za to akcelerace je výtečná. Hezky nenápadně ho švihnete a přivezete do garáže, ok?" podíval se na mě a pak na Manciniho.


,,Ok," řekl jsem, postavil se a podíval se na svého parťáka. ,,Jdete?"


Mancini se zvedl a následoval mě ke garážím.


,,Vezmeme si nějakou šunku, kterou tam můžeme nechat..." přemýšlel jsem nahlas. Nakonec jsem zvolil zelené autíčko podobné krabici. Naskočili jsme do něj a vyjeli. Měl jsem neblahé tušení, že Mancini bude chtít celou cestu žvanit...


,,Jak jsi se k téhle práci dostal?" otevřel opět hubu Mancini.


Protočil jsem oči, ale uznal jsem, že jako můj parťák má právo něco málo vědět. A stejně by se to dozvěděl, protože, jestli by se mě vyptával každej den, tak by mně určitě jednou ruply nervy a já mu všechno vykecal.


,,Snadno. Asi před dvanácti lety jsem se flákal po ulicích a občas něco šlohnul. Pak jsme se s kamarády odhodlali ukrást poprvé auto. Už to skoro bylo, ale pak nás zmerčil jeho majitel, Salvatore Giordano. Všichni utekli, ale já při běhu upadl a zvrtnul kotník. Giordano se nade mnou slitoval a když zjistil, že nemám pořádně kam jít, vzal mě k sobě. Řekl, že když pro něj budu pracovat, že mi to auto odpustí." vysvětlil jsem a snažil se přesunout řec na Manciniho. ,,Tak mi řekněte něco o tom, jak se běloch dostane na Sicílii..."


2. Deprese

3. února 2012 v 18:30 | Archea Majuar |  Poslední mise

A/N: Asi to podle názvu kapitoly nepoznáte, ale tenhle díl bude depresivní...Ale ne, zase tak moc ne :) Zatím ten děj není moc zajímavý, ale to příjde. Možná.

Clowers: Vito si myslel, že to on bude mít na starost Enrica, ale nakonec to bude naopak...:)


Zachoval jsem chladnou hlavu a kývnul jsem. Moc věcí s sebou neměl, takže jsem se neobtěžoval mu se zavazadly pomoct a šel přímo k autu. Otevřel jsem mu kufr a nasedl.


,,Kam mám jet?" zeptal jsem se podrážděně, když Mancini nasedl. Stále jsem se ovládal, ale byl jsem odhodlaný si ostře promluvil s Giordanem. Asi to není nejlepší nápad, ale takhle vydrbávat se mnou nikdo nebude.


,,Ulice Cesare Rosaroll, hotel Le Pace. Mám tam zamluvený pokoj. Pak mě můžete odvést do Giordanovy restaurace." řekl klidně, prohlížeje si mne. ,,Nevypadáte příliš nadšeně, že mě poznáváte."


,,Promiňte mi, že neskáču radostí. Bolí mě záda." odsekl jsem a nastartoval. Zbytek cesty k hotelu proběhl za napjatého ticha. Neměl jsem chuť se sním bavit. Nechtěl jsme si na něm vylívat vztek. Zastavili jsme před hotelem. Mancini si odnesl věci a po chvíli byl zpět. Znovu jsme vyjeli, tentokrát směrem k restauraci.


Zaparkoval jsem auto a vystoupili jsme. Od obsluhy jsme se dozvěděli, že Giordano je nahoře ve své pracovně. Vydali jsme se za ním. Slušně jsem zaklepal na dveře, ačkoliv bych je nejraději rozstřílel na třísky.


,,To jsem rád, že vás vidím." spustil Giordano jakmile nás uviděl.


Jeho veselý tón už mé nervy neustály. Na pěstní souboj ani střílečku jsme nemohl ani pomyslet, ale snad vyřvat bych se mohl.


,,Ty zkurvenej parchante! Ty mi tak moc nevěříš, že si najmeš Siciliána, aby mě hlídal? Co jsem ti do prdele udělal?!" přešel jsem rychlým krokem k jeho stolu. Očima jsem metal blesky, ruce zaťaté v pěst sebou škubaly v naději, že jim dovolím důvěrné setkání s ksichtem toho bastarda.


,,Uklidni se, Vito. Hned ti to vysvětlím." změnil Giordano tón na mateřský a zadíval se na mě starostlivým pohledem. Jindy by mi už dal pěstí, ale dnes vypadal podezřele vyrovnaně.


Ale stejně jsem neměl náladu na jeho blbé kecy.


,,Nechci žádné debilní výmluvy. Nevěříš mi, ok. Tak mi to alespoň řekni do očí!" zasyčel jsem. ,,Chci to slyšet."


,,Je mi líto, Vito, ale skutečně ti momentálně věřit nemohu. Naše není lehká po fyzické stránce, ale ani po psychické.
Denně vidíš umírat lidi. Jsi dobrý mafián, ale ani ten nejlepší nemůže bez mrknutí oka přejít smrt svého parťáka. Když se něco takového stalo mě, zradil jsem svou skupinu a padl na úplně dno. Nechci, aby se něco podobného stalo tobě. Proto by ti chtěl přidělit nového partnera, který je zároveň schopný pohlídat tě, aby jses mi nesložil. Jsi důležitý článek v našem řetězci, Vito. Nemůžu si dovolit, tě ztratit." upřímně mi řekl Giordano.


Při jeho dlouhém proslovu se mi vařící krev uklidnila a já byl zase schopen racionálního uvažování. Kývnul jsem na znamení porozumění.


,,Chápu, pane. Omlouvám se za svůj neomluvitelný výbuch." sklopil jsem pokorně hlavu. Vypěnil jsem, aniž bych znal všechna fakta. Giordano to se mnou myslí dobře a já na něj vyjedu. Ale stejně mi to měl říct dřív.


,,Pro tentokrát prominuto, Vito. Smrt přítele na tebe musela dolehnout a možná si ani neuvědomuješ svou proměnu.

Takovou scénu by jsi dříve neztropil. Běž se domů vyspat. Potřebuju si s Enricem promluvit o samotě." rozloučil se se mnou Giordano.


Vzhlédl jsem. Vyslal jsem jeho směrem poslední omluvný pohled a otočil se k odchodu.


,,Bylo mi potěšením, pane Mancini." přinutil jsem se říci směrem k opodál stojícímu muži. Pak už jsem konečně vypadnul z místnosti. Ani jsem se nezdržel na večeři v restauraci. Odvezl jsem auto do garáže a šel domů.


Z lednice jsem vytáhl nádherně vychlazené pivo a svalil se na pohovku. Jakožto člen Giordanovy nejbližších, možná již bývalý člen, jsem si vydělával slušné prachy a můj byt byl solidně vybavený. Neměl jsem si nač stěžovat. Giordano mě vždy měl rád, byl pro mě něco jako otec. Ovšem otec parchant, který se řídí heslem ,,Co tě nezabije, to tě posílí.". To praktikuje všude, takže na mě občas schválně nastražil past a já blbec se pokaždé chytil. Ale zase jsem se ze všeho dokázal vyhrabat.


Jenže od Angelovy smrti to se mnou jde z kopce. Myslel jsem si, že si toho nikdo nevšimne, ale když mě prohlédl i Giordano...Snažím se na onu noc nemyslet. Stalo se to všechno tak rychle ani jsem si nestihl všimnout...Ne, nesmím si to připomínat. Navenek jsem neuronil ani slzu, uvnitř křičím smutkem. Jeho smrt jsem zavinil já, ale má lítost mu už nepomůže. Byl jako můj mladší bratr, kluk plný života, sotva pětadvacetiletý. Učil se rychle. Byl skromný, oddaný své práci a odhodlaný plnit své úkoly. Byli jsme pořád spolu, bydleli ve stejném baráku, chodili spolu do bordelu...Za ty dva roky mi přirostl k nyní již proti citům obrněnému srdci. Už si k sobě nikoho tak blízko nepustím. Zažít další bolest ze ztráty přítele by mě zabilo.


Od jeho smrti uplynuly dva měsíce, ale stále mě v noci budí noční můry. Jeho tvář zkřivená bolestí, jeho poslední výdech, mrtvolné oči...


Prudce jsem vstal a snažil se myslet na něco jiného. Na to, co mě čeká zítra.


Nic...Deprese, deprese, deprese. Už je zase tady.


Povzdechl jsme si, vyhodil flašku od piva a šel se osprchovat. Odbila jedenáctá, když jsem ulehal do postele.


Usínal jsem v tichu s pocitem, že na světě už není nikdo, pro koho bych žil...