Leden 2012

1. Zrada

30. ledna 2012 v 20:07 | Archea Majuar |  Poslední mise

Poslední mise


Fandom: originální (inspirace hrami Maffia)
Žánr: slash
Pár: Vittorio Rossi/Enrico Mancini
Rating: +15

,,Mám pro tebe fajnovou prácičku," řekl mi jednoho pondělního večera můj šéf Salvatore Giordano. Přišel jsem se jen najíst do restaurace, jež mu patří, ale jakmile mě uviděl, odtáhl mě do rohu a začal do mě hučet. Měl jsem hlad, ale copak můžu jakkoliv oponovat bossovi celého gangu? Odpráskl by mě na místě, přestože patřím do okruhu nejdůležitějších mafiánů. Spolkl jsem odpor i pocit hladu, což mi ani přinejmenším nechutnalo, a Giordana vyslechl.

,,Poslouchám, pane."

,,Vito, chlapče..." začal vemlouvavě. Věděl, že ho poslechnu na slovo, přesto mi nikdy přímo neporoučel, spíše žádal. Dnes se snažil být obzláště milý. Asi mi dohodil nějakou špinavou práci, při které mi půjde o krk. Buď po mě půjdou policajti nebo znepřátelej gang Maria Russoa.

,,Jsi jeden z mých nejspolehlivějších stoupenců a já bych od tebe potřeboval takové přátelské gesto." usmál se falešně Giordano.

,,O co jde, pane?" zeptal jsem se podezřívavě. Jeho tón se mi vskutku nezdál.

,,Na Sicílii to není s naší mocí dobré. Schyluje se k tomu, že bych tam mohl všechno ztratit. Hlídaj tam samí tupí imbecilové. Jen syn mého dobrého přítele se ještě drží nad vodou, ale sám tam mou moc neprosadí. Sicílie pro mě již není tak důležitá jako dříve, tudíž bych mu rád nabídl místo v Neapoli, jenže jsem toho chlapa nikdy neviděl. Ty jsi u mě již pět let a téměř jsem s tebou neměl problémy a tak bych tě chtěl požádat, zda by jsis ho nevzal na starost. Až bych se přesvědčil, že je skutečně natolik věrný jako ty, pak bych ho už nechal pracovat samostatně. Samozřejmě ti za to dobře zaplatím." nabídl mi Giordano.

Nasadil jsem přemýšlivý výraz, přestože mi bylo jasné, že přijmout prostě musím.

,,Kdy má přijet, pane?" zeptal jsem se.

,,Zítra v jedenáct jej vyzvedni v přístavu." odpověděl boss, ušklíbl se a vydal se zpět ke svému stolu.

Rovněž jsem se zašklebil, u baru si objednal večeři a půllitr piva. Sedl jsem si ke stolu v rohu místnosti.

Tak já se mám starat o nějakého přitroublého Siciliána, pomyslel jsem si. Jak dlouho bude trvat, než se z toho debila stane pravý italský gangaster...No, snad ho nebudu muset učit střílet. Já mu teda s ničím pomáhat nebudu. Všechno, co mám, jsem si musel vydobít sám, tak ať se taky naučí, co znamená odrazit se ode dna.

Večeři jsme zhltnul rychle a pak se vydal domů. Šel jsem pěšky, od restaurace to mám pět minut rychlou chůzí. Cestou jsem přemýšlel, do čeho jsem se to zase uvrtal...

Ráno jsem si z Giordanovy garáže vypůjčil jedno rychlejší auto a dojel do přístavu. Ležérně jsem se opřel o kapotu a zapálil si cigaretu. Jo, tohle mám rád. Klidně si stojíte, šlukujete, víte, že v černém obleku vypadáte dobře a užíváte si tu chvilku klidu, které jsou při mé práci vzácné.

Na obzoru se objevila loď. Zatroubila hlasitě jak sviňa. Lekl jsem se, ale za léta u maffie vím, že na sobě nikdy nesmíte dát znát překvapení či strach. Na tváři se mi nepohnul jediný sval. Odhodil jsem dokouřenou cigaretu a čekal, dokud loď nedorazila k molu.

Línou chůzi jsem se k ní vydal, přehlížel vystupující pasažéry, hledaje svého parťáka pro příštích nevím-kolik-dní.

,,Vittorio Rossi?" ozvalo se za mnou. Otočil jsem a pohlédl do tváře asi sto devadesát centimetrů vysokého, černovlasého maffiána, který byl téměř dokonalou kopíí mě samotného. Stejné oblečení i barva vlasů. Akorát já měřím sto osmdesát pět centimetrů a mám hnědé oči. Ty jeho byly světle modré. A taky...Do prdele, vždyť on je starší, než já! A to mu jako mám dělat "chůvu"?

,,A vy jste...?" došlo mi, že mi ten parchant Giordano neřekl ani jeho jméno. Měl jsem na bosse stále větší vztek.

,,Enrico Mancini," podal mi ruku na pozdrav. ,,Vy jste ten, kterého mám mít na starost, že?"

A/N: Jo, je to krátké. Příště snad bude kapitola o něco delší. Ale určitě doporučuji přečíst úvod k povídce: http://majuar.blog.cz/1201/posledni-mise-uvod :)

Poslední mise - Úvod

30. ledna 2012 v 19:45 | Archea Majuar |  Poslední mise
Po fiasku s překladovými povídkami Whispers of Intent a Rite of Passage jsem na chvíli neměla chuť překládat a vrhla jsem se na PC hru Maffia 2. Samozřejmě jsem ji nehrála, zabíjení není pro mě to pravé ořechové, ale baví mě dívat se, jak Maffii 2 hrají jiní, tzv. Let´s Play. Hra mi přišla zajímavá a i přes slabší dějovou zápletku mi v hlavě vyklíčil nápad, pokusit se napsat povídku (slash, jak jinak) z prostřední mafiánů. Nevím jaký bude ohlas, zda se to vůbec někomu bude líbit, protože oni jsou mafiání docela vulgární atd. Za zkoušku nic nedám.

Tak jsem se vykecala a jdeme si trošku přiblížit děj. Ten si vložte tak do let 1935-1945 do italské oblasti známé jako Kampánie, kde je hlavním městem Neapol (Napoli). Tam se také příběh odehrává. Snad nebudete o každé lokalitě zmíněné v povídce hledat informace na Wikipedii. Třeba jestli už ten určitý hotel v té době existoval. Tohle fakt nevím a pátrat po tom nehodlám. Mou prioritou jsou postavy, ne místa, kde se slézají. Upozorňuji, informace se nemusejí (a pravděpodobně nebudou) shodovat s realitou! Komu se to nelíbí, nemusí mé povídky číst ;)

Menší mírou můžete do povídky přispět i vy. V komentářích mi můžete navrhovat italská jména, o kterých byste v ní rádi četli. Nemůžu Vám zaručit, že pojmenujete zrovna důležitou postavu, třeba to bude jen bezvýznamná mrtvola, ale...Je to na Vás. Můžete, nemusíte.

No, to bude asi všechno k nové povídce. Užívejte si mrazíky :)

Tuhle postel nikdy neopustím

18. ledna 2012 v 17:29 | Archea Majuar |  Jisbon
T/N: Moje první přeložená het-povídka. Mě se líbí, tak snad i Vám se líbit bude.


Tuhle postel nikdy neopustím


Originální název: Never Gonna Leave This Bed (Link)


Fandom: The Mentalist

Pairing: Patrick Jane/Teresa Lisbon
Rating: +15

Za mírného hluku Lisbonová prudce otevřela oči. Pocit paniky se v ní rychle šířil, jelikož si nemohla vybavit, co se děje. Obrátila se na bok a pravou rukou sáhla na noční stolek, kde byla schovaná záložní zbraň. Pro jistotu. Studený kov v dlani ji uklidnil. Namířila zbraň na muže, jehož siluatu jen ztěží rozpoznala. Páni, pomyslela si, když hlaveň zbraně mířila na cíl dříve, než se její oči dokázaly aklimatizovat. Pěkné. Pak se její zrak přizpůsobil osvětlení, zamrkala.

,,Jane?" oslovila svého napůl oblečeného konzultanta. Ten rychle vstal a při pohledu na zbraň zůstal stát jako zmrazený. Měl na sobě jen modře pruhované boxerky a bilé tričko. Vlasy rozcuchané, oči údivem rozšířené.

,,Lisbonová, polož tu zbraň."

Pomalu poslechla. Ruka se jí třásla, obočí ve zmatku pozdvižené. Stále se cítila totálně groggy a zoufale se snažila si vzpomenout, co se všera odehrálo. Pomalatovala si jejich příchod do bytu, sledování televize, postel, jeho tělo vedle jejího...

,,Co...jsme to udělali?" zadrhl se jí dech. Vypadala vyděšeně, ale Patrick slyšel v jejím hlasem hněv. Usedl na druhou stranu postele. Seděli naproti sobě, Lisbonová měla na sobě příliš velké triko. Zbraň se opět dostala do mířící polohy, zatímco vztek a panika obklopovala mysl agentky CBI. Krátká vzpomínky o předešlé noci jí probleskla hlavou. Patrick Jane v její posteli.

,,Ne, ne, ne. Jen jsme spali. Přísahám, Tereso, jen jsme spali. Oba. V jedné posteli. Nic víc..." zvedl ruce v klasikcém gestu nevinnosti, ukazuje prázné ruce. Nemyslela si, že je tak nevinný, zejména po posledním případu. Red John znovu udeřil. Blízko. Jeden z agentů byl zabit. Nebyl to nikdo z jejich týmu, ale smrt člena CBI nikdy neznamenala nic dobrého pro jednotku. Patrick s ní šel domů. Vzpomínala si, že nechtěla být sama. Cítila se zranitelná, měla strach. Chtěla mít vedle sebe někoho, s kým by jí bylo lépe. Ale teď...druhý den ráno se cítila také zranitelná a otřesená, ovšem trochu jinak. Teresa nebyl nijak závislá na mužích, snažila se před nimi skrývat emoce. Jistě, byl tady ten incident s Walterem, ale to bylo jednou. Ne, Lisbonová nechtěla vztahy. Nepotřebovala utěšování. Starala se o sebe a k smrti ji vystrašilo, že si k sobě pustila někoho tak blízko. Ale více ji děsilo, že si nepamatovala, jak vedle ní Jane spal. Už to bylo dlouho, co jí na někom tak záleželo. Snažila se udělat to, co vlastně chtěla nejméně. Držet si jej od sebe.

,,Ven! Hned!" Dýchat pro ní bylo těžší, ruce však získávaly na jistotě. Patrick se samozřejmě ani nepohnul. Místo toho si prohrábl své blonďaté, kudrnaté vlasy a pokrčil rameny. Upřeně se na ni zadíval a měkkce se zasmál.

,,Ach, Tereso, kdyby to bylo tak jednoduché." prohlásil, přitáhl si koleno pod bradu a pozoroval svou rozzlobenou nejlepší přítelkyni se zbraní v ruce. Znovu zvedla obočí.

,,No, myslím, že jsem ti dal jasně najevo, že neodcházím a svůj názor nezměním, dokud si mě nevyslechneš."

,,Ne, Jane, nemusím tady sedět na poslouchat cokoliv. Je to můj byt, můj pokoj. Padej!" V jejím hlase se mísil strach s jemnou příměší hněvu. Stála si za svým, chvíli na něj odhodlaně mířila zbraní, ovšem pak se jí před tvář přehnal výraz bolesti.

,,Lisbonová, tuhle postel neopustím. Teď polož pistoli na stolek, klidně seď a nechej mě s tebou mluvit. Prosím." naklonil Jane hlavu na stranu a natáhl k ní ruku. Nechtěla, ale nakonec zbraň odložila. Pak se ujistila, že ji má na dosah. Její pohled se přesunul k jeho natažené paži, na hruď, níž...zavrtěla hlavou, lehce se červenajíc. Jestli si všimnul, nekomentoval to. Sakra, co to s ní je? Přesunula oči na jeho tvář, modré oči a vlasy, které byly ďábelsky krásné, i přestože byly rozcuhané. Ale teď vážně, pomyslela si, co mám za problém? Musela si přiznat, že jeho pohled ji několik týdnů pronásledoval všude kam se hnula a stále se to zhoršovalo. Měla tušit, že se něco takového stane. Kéž by ne... Ale ona prostě nebrala Rigbyho narážky na divné napětí mezi ní a Janem ohled. Jane se jeho komentářům smál, ale až teď jí došlo, že ten smích nezněl příliš upřímně.

V poslední době si připadala jako před kamerou. Co znamenal ten pohled? Cože to právě řekl? Zamrkal na mě? Ach, je tak sexy...CO SE ZMĚNILO?!

Samozřejmě to neomezovalo její práci. Byla dobrý agent, dokázala se soustředit. Ale mimo vyšetřování...když se jejich ruce letmo dotkly v autě a chtěli oba najednou ztlumit hlasitost rádia. I tak byla Lisbonová přesvědčená o tom, že tento rozhovor je zbytečný. Nebo alepsoň nebyl nutný. Vycházeli by spolu lépe, kdyby nechali věci nevyřčené a pohřbili je hluboko v sobě. Měli by se trapné konverzaci vyhnout a pokračovat, ale ne bez přestávky, v jejich přátelském šádlení a (většinou) bezstarostném tlachání. Nicméně, Patrick Jane měl na věc jiný názor.

,,Lisbonová, prosím." pokusil se o úsměv. Pomalu se k ní posunul blíž. Strnula, ale přinutila se uvolnit. Neměla v úmyslu odejít.

,,Dobře, jsem v klidu." Její hlas zněl o něco mírněji, přesto rukama zkříženýma na hrudi dávala najevo odstup.

Patrick ji opatrně uchopil za zápěstí, odpoutal ji ruce od sebe a nechal je klesnout.

,,Jsme si jistý, že si myslíš, že jsme udělali velkou chybu, ale-" byl Jane přerušen uprostřed věty.

,,Patricku Jane! Samozřejmě, že to byla chyba, že jsme..." odmlčela se, když viděla výraz jeho tváře. ,,Promiň," dodala tiše, zakončujíc svůj útok. Sklopila oči.

Jane si odkašlal a pokračoval.

,,No, tak, Tereso, jsem připraven si tady vylít srdce, tak se na mě alespoň dívej." Podívala se na něj. ,,Díky. V takové pozici jsme ještě nebyl. Vždy jsi na mě byla mírná, odpouštěla jsi mi mé chyby, prostě jen tak...jsi tady vždy. Pro mě. Myslím tím...chtěl jsem..."

,,Jane, mluvíš nesouvisle..."

,,Ach, ano. Snažím se ti říct, že mi na tobě moc záleží. Víc, než bych kdy čekal. A já..." Zhluboka se nadechl, prohábl si rukou vlasy a nakonec složil tvář do dlaní. ,,Tereso, nevím, jak moc jsi si všimla, že se na tebe dívám a divím se, že..."

,,Jane, odbočuješ," usmála se. Byl rozkošný, když se projednou snažil mluvit vážně o něčem, na čem mu záleželo.

,,Tereso, prosím. Snažím se ti říct, že tě miluju a ty..." odmlčel se, jakoby do něj blesk uhodil. Pak se podíval dolů a zase na ni, šokovaný, jaká slova vyšla z jeho úst.

,,Miluješ mě?" Její hlas částečně šťastný, napjatý a trochu nevěřícný. Čekala, že se to Jane bude snažit zamluvit, ale nic takového se nestalo.

,,Jsi první, koho od smrti Angely miluju." Při zmínce o své ženě zavřel oči a pomalu vydechnul. Pak pokračoval. ,,Nikdy jsi mě nezklamala, Tereso, a za to tě miluju. Stejně jako z mnoha další důvodů. Věřím ti a ty mi věříš. V jednom okamžiku se důvěra změnila v lásku. Vidím to v tvé tváři, Lisbonová, že to cítíš stejně. Ale já potřebuji, abys mi to řekla. Musíš mi říct, že mě miluješ, Tereso, protože to potřebuju. Ne zítra, ne až někdo řekne, že je to v pořádku, ale teď." Snažil se pousmát, ale v jeho tváři se spíše zračila otázka.

Pro všechnu důvěru, kterou vložil do slov, poznala, že si nebyl jistý sám sebou. Poprvé z ní měl Patrick Jane strach, bál se její reakce.

Nejprve jej vzala za ruce, které už dávno její zápěstí nedržely. Naklonila se k polibku. Těsně, než se jejich rty setkaly, se zastavila v pohybu.

,,A tohle znamená co?" zeptal se bez dechu.

,,Že tě taky miluju," zašeptala a radost ji prozářila šťastně se usmívající tvář.

Nikdy neříkej nikdy!

18. ledna 2012 v 15:03 | Archea Majuar
Když jsem téměř před rokem založila tento web, chtěla jsem psát a překládat pouze slash. Ale osud tomu chtěl, že jsem si našla i het pár, jehož kouzlu nemůžu odolat -> Jisbon, tedy Patrick Jane/Teresa Lisbon, The Mentalist. I přestože se zde občas objeví i het-povídka, nemám v úmyslu nijak opomíjet slash :)


Tapeta na noťas

7. ledna 2012 v 20:22 | Archea Majuar |  MSC
Ciao :)
Jen jsem si trošku pohrála s photoshopem. Svůj výtvor jsem si ho uložit na více místech...Teď něco k nové povídce. Bude :D Patří mezi ty nejstarší kousky, ale byla již přeložena asi do šesti jazyků, včetně čínštiny. Vzhledem k mé momentální vytíženosti není příliš dlouhá, ale snad Vás pár HP/SS potěší :)

mentalist