Květen 2011

X. Skákající kameny

31. května 2011 v 17:26 | Archea Majuar |  Beze Slov

Od té doby, co jsem ztratil hlas, jsem velmi vděčný za to, že můžu psát. Proto se obracím na tento deník. Je pro mě prostředkem jak sdělit mé pocity, uspořádat myšlenky. Nikdy jsem deník nepovažoval za něco užitečného. Zváště po incidentu ve druhém ročníku. Nikdy jsem toho moc nenapsal. Jen když jsem musel. To Hermiona píše ráda. Teď už píšu taky rád...

Harry zavřel deník, vypnul zvukovou kulisu a začal pracovat na úkolech, kterými ho Snape zatížil. Začal být závislý na jakýchkoliv zvucích. Ty všední věci se zdály být tak novými. Bubnující kapky deště, doprovázeny občasným zakrákáním havranů.

Harryho vnímavost byla pro něj výhodou při Snapeových lekcích. Pozorně profesora poslouchal, vštěpoval si jeho hluboký hedvábný hlas.

Je Nebelvír. Byl odhodlán žít bez toho, aby mohl mluvit, zpívat či šeptat. Byl rozhodnut využít jiné prostředky pro komunikaci. Odhodlání mu pomohlo se naučit téměř za dva měsíce základy znakové řeči. Bylo právě načase. Brzy nastane září a přijedou studenti. Snape sice zmenšil příliv urážek na Harryho hlavu, ale čím více se blížíl žačátek školního roku, tím byl Snape neúprosnější. Nutil ho se učit pořád častěji. Někdy cvičil s takovýcm úsilím,že se mu opět spustila krev z nosu. Tentokrát to však bylo horší, než poprvé. Krvácení doprovázel třas celého těla. Naštěstí neměl žádné bolesti, takže jakmile se cítil o něco lépe, nepořádek kouzly uklidil a chtěl si jít lehnout. Nemohl ale usnout a ráno si překvapeně uvědomil, že celou noc strávil čtením knihy, kterou mu zapůjčil Snape. Co se čtení a psaní týká, doslova předčil Hermionu.

Na konci školního roku požádali Ron s Hermionou Harryho, aby jim často psal dopisy. Také Lupin by od něj rád obdržel nějakou zprávu. I dvojčata chtěla být s Harrym v kontaktu a aby nezapoměl, darovala mu zábavná, i trochu neslušná, trička. Jeho nejoblíbenějším bylo neonově zelené, s nápisem: I´M HEX BOMB! (v překladu asi "Jsem kouzlená bomba, nebo něco takového). McGonagallová ani Snape nesouhlasili, že by to měl Harry nosit, ale Brumbál mu to povolil.

Harry zrovna běžel okolo knihovny, když uviděl tři učitele v hluboké konverzaci.

"Co to máte na sobě, Pottere?" zeptala se McGonagallová, jejíž oči snad vidí všude.

Harry jí klidně ukázal své tričko a Brumbálovi zajikřilo v očích.

Snape pohrdlivě zavrtěl hlavou a kysele okomentoval:

"Typické Pottere. Nemůžete chvíli vydržet bez pozornosti, že?" Obrátil se na Brumbála.

"Ten chlapec je posedlý hudbou, zvuky kolem něj i psaným slovem."

"Vážně, Severusi?" odvětil Brumbál. Zdálo se, že ho to pobavilo.

Harry něco napsal na kousek pergamenu a držel to tak, aby to Snape mohl přečíst.

Zkouším novou komunikaci.

Snape nebezpečně přimhouřil oči a Harry raději odešel z knihovny.


Během posledního týdne před začátkem školního roku bylo Harrymu řečeno, že se počet lekcí sníží na dvě za týden, protože Snapeova pracovní vytíženost se začala dramaticky zvyšovat.

Dychtivý, udělat z tuto hodinu vyjmečnou, oblékl si Harry své tričko I am gay, every day, a na něj stříbrnou mikinu s nápisem Co schováváš pod šaty?.

Snapeovi stačil jedinný pohled, aby začal rudnou vztekem.

"Pottere! Běžte zpátky a už nikdy sem nenosty tyhle odporné věci!"

Harry drze neverbálním kouzle přenesl svou mikinu do svých pokojů, ignorovaje Snapeův zuřivý pohled, když spatřil tričko, co měl po mikinou.

"Vy drzý, arogantní, domýšlivý, rozmazlený spratku!" syšel Snape.

Harry se naučil, jak navenek vypadat nezúčastněně, ale profesorovy nadávky jej stále bolely.

Se lstivým pohledem Snape měkce zapředl:

"Tak se podívejme, kolik už toho pan Potter o Legilimens ví."


Harry opustil kancelář s nesmírnou bolestí hlavy.

Ta vyjmečně po hodině odešla, ale vyčerpání přetrvávalo a v sobotu ráno našel na svém polštáři pár kapek krve. Krvácení pravděpodoně bylo velmi mírné, ani jej nevzbudilo. Rezignoval na použití čistícího kouzla. Přemítal o pondělku, o dni, kdy se mají vrátit studenti. Jak na něj zareagují? Jak se budou chovat? A pak tam bude Ginny. Vstupovala do svého závěrečného ročníku a Harry byl rád, že tady zase bude mít nějakého známého přítele. S Ginny byli dobří kamarádi. Harry byl moc rád, že Ginny teď chodí s Deanem. Přesto už si Harryho zabrala pro první výlet do Prasinek. Moc se mu nechtělo, ale stále byl moc vděčný, že všichni Weasleyovi byli přítomni po závěrečné bitvě na nemocničním křídle. Hermiona tam byla také. Láskyplně jej držela za ruku a tiše plakala. Stále mu psala povzbuzující dopisy, které pro Harryho znamenaly velkou motivaci k překonání Snapeových jízlivých posměšků.

Poté, co dokončil svůj domácí úkol pro Snapea, vzal Kulový Blesk a celé část odpoledne prolétal nad školními pozemky. Později se šel projít k jezeru. Když začalo pršet, objal svá kolena a oddával se libému zvuku dešťových kapek.

Tiše se vedle něj objevila temná postava s černými vlasy, v očích zadumaný pohled.

Harry vzhlédl na svého profesora. Ten mu pohled oplácel.

"Co děláte venku v dešti, Pottere?" zeptal se náhle, "mohu vám zaručit, že když takto sedíte na mokré trávě, budete později potřebovat sušící Pepperup Potion a ode mne jej nečekejte."

Poslouchal jsem déšť, vysvětlil Harry gesty.

"A prochladnul. Typický Nebelvír, nikdy nemyslí na následky." kousavě poznamenal Snape.

Harry se jen usmál nad jeho hrubostí a postavil se před něj zpříma. Zvedl ruku, ukazováček zastavil těsně před profesorovými rty a pak jej zvedl k uchu.

Naslouchejte.

Snape, jež právě zažil velmi zvláštní pocit z blízkosti Harryho prstu poblíž svých rtů, se mu posmíval:

"Mám důležitější věci na práci, než poslouchat běžné věci."

Harry mu položil ruku na rameno, aby Snapeovi zabránil v odchodu.Vytáhl pergamen a pero, které od doby, co se naučil znakovou řeč, nepoužil. Gesty mohl vyjádřit jednoduché a krátké věty, ale abstraktní výrazy nebo emoce byly obtížnější.

Ten déšť je jako hudba.

Snape si Harryho chvíli prohlížel.

"Odkdy jste milovník světa hudby, Pottere?"

Od té doby, co nemohu mluvit. Teď lépe slyším. Řeč je něco, co úplně nevnímá...Ocení ji až tehdy, když ji ztratí.

Snape se mírně podíval na Harryho, uznávaje pravdivost jeho tvrzení.

Přestalo pršet.

Snape kouzle osušil sebe i mladíka, který právě sesbíral několik placatých kamenů. Jeden odhodil a sledoval, jak se odráží od hladiny jezera. Nabídl pár kamenů i Snapeovi, který, k Harrymu překvapení, se k němu připojil. Společně házali žabky, dokonce soutěžili čí kámen doskočí dále. Když jim kameny došly, Harry se znovu na Snapea usmál.

Opět se sputil liják. Mohutnější a prudší, doprovázen temný duněním hromu.

"Měli bychom jít dovnitř, Pottere," řekl tiše Snape, pozorovaje mraky.

Harry si ukázal prstem na hruď, chvili běžel na místě a pak ukázal ke hradu. Totéž ještě jednou zopakoval, avšak tentokrát s prstem namířeným na Snapeův hrudník.

"Chcete, abychom v dešti beželi ke hradu a soutěžili, kdo tam bude dříve?" zeptal se posměšně Snape.

Harry se beze zvuku zasmál a přikývl.

"Pottere! Nemám čas na dětinskosti."

Harry napodobil házení žabek směrem k jezeru. Význam byl jasný:

Ale vy jste házel kameny se mnou.

Snape se zamračil.

Harry složil svůj pergamen a vložil zpět do kapsy. Stihl to dřív, než jej Snape přitáhl za límec šatů.

"Fajn. Budu akceptovat váš infantilní humor, Pottere, kvůli naším přístím lekcím."

Oba se postavili do startovací pozice, vlasy i oblečení jim opět promoklo.

Harry na znamení startu luskl prsty. Vyrazili směrem k hradu, jako dva namydlené blesky. Sprintovali, jak nejlépe mohli. Rychlost kombinovali s kočičí mrštností, jež byla na kluzkém terénu potřebná. Snape byl velmi zdatný soupeř. Zřejmě se udržoval v kondici i po ukončení špionáže. Harry na tom také nebyl nejhůře. Famfrpál ve spojitosti s mládím mu dodával velkou energii i sílu. K bráně hradu doběhli, ztěžka dýchající, společně.

"To nebylo špatné, Pottere," zamumlal Snape, odhazujíc si mokré vlasy z čela. V obličeji byl mírně zčervenalý, stejně jako jeho rty. V očích stále divoký pohled, déšť se mu odrážel od výrazných lícních kostí a aristokratického nosu.

Harry pocítil podivný záchvěv, když si uvědomil, že shledává Snapea atraktivním mužem. Ohnivý ruměnec zachvátil jeho mladou tvář a byl rád, že profesor vešel do hradu před ním a šel si svou vlastní cestou. Harry vyhledal útočiště ve svém pokoji.

Ten večer Harry došel k závěru, že on a Snape, ač to znělo neuvěřitelně, začínali být k sobě tolerantnější. Možná i přátelští.

Jeho dobrou náladu poněkud rozladilo opětovné krvácení z nosu. Aby toho nebylo málo, ještě měl v noční můru. Zdálo se mu o mladém Snapeovi skrývajícím se v koutě před svým otcem, křičícím na matku. Pak uviděl James Pottera a Siriuse Blacka jak Zmijozela ponížili před celou školou. Následně se ocitl na hřbitově, kde byl uložen Voldemortův otec. Jedna věc se změnila. Po jeho bohu nestál Cedric, ale Snape. Harry uslyšel a zahlédl zelený paprsek, smrtící kletbu, jak narazila do Snapea, jež mrtvý padl k zemi. S výkřikem - ve snu se mu hlas vrátil - poklekl vedle Snapea a zadíval se mu do jeho neživých černých očí.

S trhnutím se probudil a němě lapal po dechu. Obličej i celé tělo mu pokrýval ledový pot. Rozechvěle vylezl z postele a seslal neverbálně Lumos. Svůj sen dopobrodna popsal do deníku. Trochu se mu ulevilo, vrátil se do postele a spal klidně až do rána.

pozn. překladatelky: Omlouvám se za překlepy a moc děkuji za komentáře. Moc mě potěšily :)

33. Sázky

31. května 2011 v 17:10 | Archea Majuar |  Nitky Osudu
"No, jo, ale já nemám libry. Dají se tady někde směnit?" došlo Harrymu před sázkovým okénkem.

"Buď v klidu. Tady máš 70 liber a někdy mi to vrátíš. Vždy u sebe nosím větší obnos peněz, jsem docela hravý tip a sázím třeba i na famfrpál. Minulý týden jsem si zase vsadil na basketbalový zápas." usmál se Grave a podal Harrymu bankovky.

"Děkuji." odpověděl Harry. "Mohl bys mi ukázat, jak se sází? Ještě nikdy jsem to nedělal."

"Jasně." kývl Grave a začal mluvit s paní, jež přijímala sázky: "Dejte mi, prosím, dvě libry na vítězství koně číslo 12, Singing The Blues."

"Ano, hned to bude." promluvila dáma, naťukala něco do počítače a následně podala Graveovi sázkový tiket. "Další."

"Běž." pobídl mladíka Grave.

"Chtěl bych vsadit dvě libry na koně číslo 10, Matter For Love a jednu libru na Marrakeshe, že bude mezi prvními třemi v cíli." požádal Harry.

"Jistě...tady je váš tiket. Další." řekl paní a dala Harrymu najevo, že už může odejít.

"Libru na Marrakeshe? Jseš si jistý?" podivil se Grave.

"Jo, líbil se mi." nenechal se zviklat Harry a společně s Gravem se protlačili až k tribuně. Pak si našli místa a usedli.

Koně právě vbíhali na dráhu a mířili ke startovacím boxům.

"Marrakesh přece nemůže být donekonečna poslední. Navíc vypadal krásně." stále si vedl svou Nebelvír a sledoval, jak se Aquilisovi nechce do boxů a nervózně hází hlavou.

"Už jsem přesvědčil, že krása neběhá, Harry. Jednou jsem v paddocku uviděl krásného valacha, jmenoval se Night Kiss. Jeho srst byla sněhově bílá a vykračoval si jako císař. Vsadil jsem 10 liber na vítězství, protože jsem si řekl, že tak nádherné stvoření nemůže prohrát. Bohužel, se tak stalo. Od majitele jsem se pak dozvěděl, že valach je příliš pyšný, než aby závodil s nějakými idioty. Krása skutečně není rozhodující, Harry." zamyšleně pozoroval koně Grave.

*Na to už jsem taky přišel. Krása nic neznamená...* přemýšlel Harry a na mysli mu přišel intenzivní pohled hlubokých, černých očí.

"Harry, Harry, nespi! Odstartovali. Máš štěstí, že je to dostih na 2000m, takhle poběží alepsoň dvě minuty." řval mu do ucha Grave, jinak by jej Harry neslyšel. Diváci totiž na tribunách doslova ožili a povzbuzovali křikem své favority.

Singing The Blues se držela v přední části pole, Matter For Love byla uprostřed, Marrakesh se naopak plácal úplně vzadu. Přišla cílová rovinka. Grave silným hlasem povzbuzoval Singing The Blues a ta jakoby na povel zrychlila. Ale zrychlili také soupeři. Přesto se Singing The Blues vzdálila asi o tři koňské délky celému poli a v klidu si doběhla pro vítězství. Na druhém místě doběhl favorit Enrico a třetí, světe div se, Marrakesh. Čtvrtý byl Sary Shayan, pátý Aqulis a poslední dotované místa brala Matter For Love.

"Tak jak se ti líbil první dostih, ve kterém jsi si vsadil?" zeptal se jej Grave po doběhu. Chtěli chvilku ještě posedět, protože u sázkových terminálů teď bude značná fronta lidí, vybírajících si výhry.

"Je to opravdu adrenalin, příště si možná i zakřičím." zazubil se Harry. "Matter For Love mě zklamala, ale neměla náladu. Ale jak si mám vysvětlit ten výkon Marrakeshe?"

"Asi měl šťastný den. To je na dostizích to nejhezčí. Koně jsou živá zvířata a někdy se jim běžet chce, někdy nechce, takže nikdy nic nemůžeš předpokládat se stoprocentní jistotou." usmál se opět Grave. "Vyhrál jsem 140 liber, Singing The Blues měla kurz 7:1. Kolik ty?"

"Pokud je tohle kurz..." podíval se Harry na tiket, "tak jsem vyhrál 150 liber."

"Kdyby jsi vsadil do třetího místa na jiného koně, vyhrál by jsi kolem 40 liber, ale na Marrakeshe...Měl jsi šťastnou ruku, Harry. Občas se mi to taky stává." zhodnotil to Grave a pomalu se s Harrym vydal vybrat výhru.

"Před Preakness Stake nás čeká ještě jeden dostih. Chceš si jít zase obhlédnout koně?" navrhl poté starší muž.

"Jasně, jdeme." nadšeně se usmál Harry.

A paddocku potkali Severuse se Satyrem. Oba vypadali klidně, takže se mezi nimi žádné hádky asi nerozpoutaly.

"Kolik jsi vyhrál, Harry?" zajímal se Satyr.

"150 liber na Marrakeshovi." hrdě odpověděl Harry.

"Zírám. Nečekal jsem, že půjdeš do takového rizika." zašklebil se na něj Satyr a dál pozoroval procházející se koně.

"A co ty, Severusi?" podíval se Harry na Zmijozela.

Ten rozmrzele odpověděl:

"Dal jsem jednu libru na Enrica. Nejsem zrovna hazardní hráč."

"Já taky ne. Měl jsem štěstí." usmál se na něj povzbudivě mladík.

"Jako vždy, že? Na koho si vsadíš teď?" zeptal se zaujatě Severus.

"Nevím. Nějaké tipy Grave?" upnul Harry svůj zrak na zelenookého muže.

"Tenhle dostih je vyhrazen dvouletým klisnám, tedy nejmladším koním. Mezi nimi je vždy těžké vybírat a tady jich je 23. To je nepřeberné množství kobylek k výběru." zamumlal tázaný.

Harry se zahleděl na klisny chodící v paddocku. Do oka mu padla čísla 1 a 18. Chtěl se zeptat Gravea, ale ten vypadal ponořen do vlastních úvah. Zeptal se tedy Satyra.

"Číslo 1, je klisna z Velké Británie, ale evropanům se v USA moc nedaří. Patří spíše k outsiderům, přestože její jméno zní Eternitally Triumfant, neboli Věčně vítězící. Číslo 18 by mohlo být dobrým tipem. Hnědka Irish Miracle už jednou běžela a byla druhá, teď to může vyjít. Já osobně si vsadím na támhletu ryzku, číslo 9, Velvet Force. Viděl jsem ji minule běžet v Chicagu a líbila se mi. Která se líbí tobě, Severusi?"

"Na favoritku se tě ptát nebudu, protože bych na ni vsadil a opět prohrál. Co čtrnáctka?" zeptal se Severus.

"Patří do okruhu favoritek, má skvělý původ a je dobře osvalená. Jmenuje se Brittany." probudil se ze snu Grave a pohotově zhodnotil klisnu. "Mě se ale líbí nejvíce číslo 3, Rosi de Seabra."

Ještě chvíli se čtyři muži kochali krásou všech klisen, ale pak si šli vsadit a následně se posadili na tribunu.

"Nemyslíš, že tentokrát jsi to přehnal Severusi? Vsadit 10 liber na jednu klisnu?" pochyboval Satyr.

"Nemyslím. Vypadala moc dobře, ta jiskra v očích byla nepřehlédnutelná." odpověděl místo Severuse Harry.

"Na koho jsi si vsadil ty?" zajímalo Zmijozela. "Proč jsis taky nevybral Brittany, když jí tak věříš?"

"Nechtěl jsem se opičit, Severusi. Tak jsem dal libru na velké pořadí. První bude Irish Miracle, druhá Eternity Triumfant a třetí Brittany."

CRRRRRRRRRRRRRRRRRR!

Krátký dostih na 1200m pro dvouleté klisny byl odstartován. Dopředu vyrazila Velvet Force a vypracovala si menší náskok na soupeřky. Druhá byla Irish Miracle. Eternity Triumfant se držela uprostřed, stejně jako Rosi de Seabra. V cílové rovince vyrazila jako dělová koule z poslední pozice hnědka Brittany. Mohutným spídem proběhla okolo soupeřek a do cíle dorazila s pětidélkovým odstupem. Druhá vydrželaVelvet Force a třetí Rosi de Seabra.

"Já jsme vyhrál?" nejistě se rozhlédl Severus.

"Ano, Severusi!" objal jej nečekaně Harry.

Severus, ačkoliv si nikdy nemyslel, že by jej mohlo vítězství v dostihu potěšit, se usmál a objal Harry zpátky. Ten se trošku odtáhl, rozhlédl se a když viděl, že tribuna už je skoro prázdná, Severuse jemně políbil. Ten se však nenechal odbít a vynutil si jazykem přístup do Harryho úst.

*Chvíle radosti a pocitu štěstí skutečně prolomí všechny ledy.* pomyslel si Harry a nechal se líbat dál svým bývalý profesorem lektvarů.

Když už měli málo kyslíku, odtáhli se a ani jeden nepostřehl pohled, který si mezi sebou vyměnili Grave a Satyr.

pozn. autorky: Já vím, já vím, byla hodně krátká, ale momentálně opravdu na psaní nemám čas. Musím makat na dvojnásobný výkon, protože 16. odlétám do Bulharska a do té doby musím stihnout všechny školní povinnosti. Na dobu, co tady nebudu, se budu snažit napsat kapitoly dopředu, ale nic neslibuji...

IX. Příliš mnoho

24. května 2011 v 16:55 | Archea Majuar |  Beze Slov

"Teče vám krev z nosu." řekl Snape.

Harry si přejel prstem po nose a podíval se na něj. Byl červený. Harrymu roztřásla brada a slzy mu začal proudem téct z očí. Podařilo se mu vstát, ale musel se lokty zapřít o stěnu, na níž nebyly umístěny police s lektvary nebo knihami.

Ochromila jej vlna závratě a měl strach, že se mu podlomí kolena. Snape k němu rychle vyhročil a pokusil se jej uklidnit. Objal jej okolo pasu.

Další nával bolesti projel Harrymu hlavou, i když méně ostrý, než ten první. Udělal děsivou bolestnou grimasu a tváří se opřel o Snapeovu hruď.

Profesor ztuhl, ale neodtáhnul se. Mokrá skrrna se objevila na černých šatech. Směs krve a slz.

"Sedněte si na gauč, ale nelehejte si, jinak vám krev nateče do krku," nařídil Snape a dovedl ho k pohovce.

Harry poslechl, utíraje si rukou slzy.

"Tohle není obvyklý nežádoucí účinek Legelimens, zvláště u lidí s tak velkým magickým potenciálem," bezvýrazně poznamenal Snape. Pak přivolal čistý ručník a podal jej Harrymu, který si ho podržel u nosu.

Chtěl profesorovi říct, že mu nos krvácel ještě před použitím Legelimes, ale prostě nemohl.

Zdálo se mu, že se jeho smysly staly ještě citlivějšími, když mu tekla krev. Zřetelně slyšel hučení magie Bradavic. Těžko říct, zda to bylo tiché nebo hlasité hučení. Spíše intenzivní. Slyšel šustění ručníku. A hlasy. Nepřeberné množství hlasů. Harryho oči těkaly z místa na místo, jak se snažil pozorně je poslouchat. Zvuky byly matoucí.

"Co se děje? Co slyšíte?" chtěl Snape vědět.

Harry upustil ručník a složil jej. Pak se pokoušel ve znakovém jazyce, co slyšel, ale bylo to příliš složité. Dva měsíce zdaleka nestačí na naučení kompletního jazyka. Ve skutečnosti strávil celý život zlepšováním slovní zásoby a nyní měl pouhé dva měsíce na jejich znakové vyjádření.

Vytáhl pero a pergamen a podrobně popsal, co slyšel. Také dodal, že to nebylo jeho první krvácení z nosu. Stalo se to už mnohokrát.

Snape si vzkaz pozorně přečetl, prstem si jezdil po rtech.

"Až se lépe naučíte Legelimens a pokročilá neverbální kouzla, měla by si vaše mysl zvyknout na věci, jež vás nyní rozptylují. Jste momentálně na všechno přecitlivělý. Pokud by vám někdo teď ublížil, bolelo by to více, než dříve. Pokud jde o vaše krvácení z nosu, soudím, že to bude kvůli stresu ze mne." podrážděně prohodil Snape, jakoby Harry neměl na stres právo.

"By jste na ošetřovně?"

Nezdálo se mi to nezbytné.

Snape se drsně zasmál.

"Je ušlechtilé býti mučedníkem, jistě. Nechtěl jste jít na ošetřovnu, souhlasím, Pottere. Ale musíte rozlišit, kdy je to jen přechodný stav, a kdy jste v ohrožení zdraví. Pokud bylo krvácení stále silnější, měl jste na ošetřovnu jít. Může to být také následek mentální únavy nebo toho, že jste ihned po vyčerpávající bitvě začal brát lekce. Ale také je možné, že děláte z komára velblouda a snažíte se jen upoutat pozornost."

Harry byl příliš zesláblý, aby se bránil urážce a odevzdaně položil hlavu na opěradlo gauče.

Snape jej nechal, ať mu okupuje pohovku a po chvíli mu zastavil krvácení. Za deset minut jej poslal do pokoje s varováním, že při příští lekci to může být ještě horší.

Unavený a zdrcený se Harry vrátil do bytu. Skácel se na svůj gauč a hořce zavzlykal. Uslyšel šustění křídel, Hedvika se mu posadila na rameno a konejšívě si o mladíka otírala hlavu. Harry toto gesto mírně rozveselilo, dokonce se mu vrátila trochu barva do křídově bílé pleti.

Sova mírně zahoukala, strkaje svou nožku před Harryho obličej. Ten jí z pařátu sundal dopis a s nadšením se pustil do čtení.

Milý Harry,

Chtěl bych ti psát častěji, ale musím se připravovat na zítřejší pohovor na ministerstvu. Nedávno mi poslali nabídku. Ron doufám, že jsi v pořádku. Je tak nadšený ze svého bystrozorského programu a nemůže se dočkat až započne. Určitě ti také brzy napíše. Ginny mi řekla, že stále používáš prupisku, když potřebuješ mluvit. Posílaám ti speciální brk, nejnovější model upravený přímo pro němé kouzelníky. Musíš ale postupovat podle návodu. Brk může za majitele považovat pouze tebe a vytvoří si pouto k tvé mysli. Musíš se silně soustředit a myslet na to, co chceš napsat a on zapíše tvé myšlenky na papír. Doufám, že se ti dárek líbí. Starej se o sebe dobře a piš mi dopisy i emaily.

S láskou,
Hermiona

Harry otevřel hezkou koženou krabičku. Uvnitř ní byl nádherný, zlatý orlí brk, který zářil na sametovém polštářku. Kreslený návod tam byl také. Musel být velmi drahý, pomyslel si Harry.

Harryho rty se jemně zachvěly potlačovanými emocemi, když brk uchopil do prstů. Návod jej vybízel, aby na něj klepl svou hůlkou, pak se dotknul špičky a myslel na to, co chtěl napsat.

Rovněž mu připomenul, že jednou do roka musí brk na kotrolu do obchodu pro obnovu kouzla. Na poslední stránce byly uvedeny všechny funkce pera, včetně vymazání vět, opravování gramatických chyb a automatický doplňovač inkoustu.

Harry si uctivě brk prohlížel a postupoval podle pokynů. Mocně se soustředil na Díky, Hermiono.

Brk vyskočil do vzduchu, pírko se zlatavě zatřpytilo a začalo psát na pergamen. Za dvě sekundy bylo Díky, Hermiono napsáno.

Harry byl tak nadšen tímto neocenitelným darem, že strávil dlouhou dobu psaním zářících děkovných dopisů Hermioně. Prupisku používal už jen pro psaní do deníku. Bylo v tom cosi intimního, vypisovat své city vlastní rukou. A samozřejmě domácí úkoly pro Snapea psal také ručně. Ještě hodinu si prohrával s brkem psaní různých zpráv, které škrábal rychlostí blesku. Jeho poslední zprávou dne bylo velkými písmeny napsáno: SNAPE JE IDIOT.


Na další lekci si Harry přinesl svůj nový dárek.

Snape, se znechuceným pohledem na brk, podotkl:

"Nemyslete si, Pottere, že s tímhle budete psát domácí úkoly. Už tak jste dost líný. Nicméně, jsem polichocen, že jste pro jednou poslechl mou radu."

Brk se roztančil po pergamenu a Snapeovy rty se nebezpečně stáhly, když četl:

Hermionu to napadlo ve stejný den jako vás, ale dopis byl odeslán už před dvěma dny. Přišlo jí to na mysl tedy dříve. A že jsem líný, je pouze vaše zakořeněna představa z dob mého otce.

"Ach tak, takže jste jej získal zásluhou slečny Grangerové?"

Harry přikývnul, hrdý na přítel jakým je Hermiona.

"Chápu."

Jsem rád, že chápete čmáral brk nadšeně.

Snape vypadal, jakoby si přál, aby Harry brk neměl. Po celou dobu, co mluvili ve znakové řeči, se profesor mračil. Pak přišel okamžik, kterého se Harry obával.

"Praxe v Legelimens, Pottere." nebezpečný pohled se opět objevil na tváři mistra lektvarů. "Začněte a znovu na vás apeluji, nepřerušujte spojení.

Harry mu trvalo pouze asi dvacet pět sekund proniknout do Snapeovy mysli. Ucítil náraz, vzpomínka na jeho otce se mu vynořila po boku.

Snapeovi bylo šestnáct let a nesl v rukou těžké knihy. Sirius a James se schovávali za sochou. Harry sledoval, jak James namířil na Snapea hůlkou a přivolal si knihy k sobě. Snape se otočil a zaklel.

"Něco se stalo Srabusi? Kdepak máš knihy?" zasmál se James

"Vraťte mi je zpátky, patřily mé matce!"

"Ty máš matku, Srabusi?" zašklebil se Sirius, "Chudák ženská."

James pohnul hůlkou a přesunul knihy nad Snapeovu hlavu. Sirius syknul zaklínadlo a bichle spadly. Snape padnul na kolena, listy se rozletěly kolem.

Harrymu se v mysli zatemnilo, žaludek se svíral. Proč to jen jeho otec a Sirius dělali? Stáhl se a podíval se do nečitelných černých očí.

Nesnesu to, nemůžu se na to dívat. Oznámil gesty Harry.

"Ach, a proč ne, Pottere?" odplivl si Snape, "Měl byste tančit radostí."

Harry prudce zavrtěl hlavou.

Prosím, ne...

"Legilimens!" řekl Snape a namířil hůlku na mladíka.

Obrázky se vlnily hlavou až Snape jeden popadl a nahlédl do něj.


Sedmnáctiletý Harry ležel v posteli. Závěsy okolo něj zatažené. Horní díl pyžama rozepnutý, ruka mu bloudila v dolní části.

Harry zděšeně sledoval sám sebe, jak se mu ruka líně hýbe v kalhotách. A Snape stále nehodlal vzpomínku opustit. Nitrobrana, Harry, nitrobrana! Řekl si zlostně a snažil se donutit profesora opustit svou mysl. Uklidňoval své emoce, shromažďoval síly, zvedl hůlku a zakřičel Protego.

Snape s mohutným žuchnutím dopadl na zem učebny.

Harry tiše klečel vedle něj, lapaje po dechu. Snape si chvíli třel záda a podíval se na Harryho nervózní tvář, blízko té jeho. Harry očekával zlost, v očích se však zračila triumfální škodolibost.

"Jak dojemné, že vám záleží na mém zdraví, Pottere. Zřejmě jste Nitrobrany schopen jen, když ji nutně potřebujete."

Harrymu se podařilo sdělit svou myšlenku pomocí znaků.

To jste chtěl vidět celou vzpomínku?

Snape pozvedl obočí.

"Myslíte, že jsem nevěděl co děláte? Poznával jste své tělo. Svou sexualitu. Oh, Harry Potter je zamilován a posedlý sám sebou." pronesl měkce, až hebce profesor.

Harry zrudl a zvedl se.

Snape se elegantně napřímil, oči upřené do těch Harryho.

Pak Harryho tělem, stejně jako minule, projel žár ostré bolesti. Věděl, co příjde, a mírně si stisknul nos.

Snape jej mlčky pozoroval a podával mu ručník, jež byl předtím úhledně složen a připraven na stole. Zřejmě tuto nepříjemnost očekával.

"Lehněte si, Pottere." ukázal na gauč.

Mladík šel pomalu, chytal se každé police, neboť hrozilo, že se mu podlomí kolena. Zhroutil se na pohovku a přemýšlel, jak on a Snape vůbec celý rok přežijí, pokud je bude Brumbál nutit postupovat rychleji.

32. Sport králů

24. května 2011 v 16:45 | Archea Majuar |  Nitky Osudu

"Harry, Severus! Jsem rád, že jste přišli." přivítal je zvesela Lucius Malfoy.

*Zajímalo by mě, co se mu stalo. Vypadá až moc spokojeně a šťastně na rozvedeného šlechtice.* přemítal Severus a kývl mu na pozdrav.

"Dobré odpoledne." pozdravil Harry. Nakonec se ještě pozdravili s Gravem a Satyrem.

"Můžeme vyrazit?" zeptal se Lucius.

"Nechceš nám nejprve říci, kam to vlastně jdeme? Harry mumlal něco o Sportu králů." vyzvídal Severus.

Lucius se překvapeně podíval na Nebelvíra.

"Má pravdu. Sport králů, neboli koňské dostihy." přisvědčil blonďák.

"Mudlovský sport, Luciusi? Kampak jsi to klesl." zaryl si Severus.

"Možná mudlovský, ale velice zábavný. Můžeš se kochat krásou exteriéru dostihových koní, jejich touhou vítězit či radostí z pohybu. A sázení je přeci takový adrenalin. Jsem pravidelným návštěvníkem dostihů. Dnes bychom se mohli vydat na šest přestižních mítinků. Irsko, Francie, USA, Čína, Mauricius nebo Japonsko. Takže pokud dovolíte, upřednostnil bych USA, kde mi běží v Preaknes Stakes dva koně." usmál se Lucius.

"Klidně." odtušil Severus.

"Jak se tam dostaneme, když tam budou samí mudlové? Přemístit se přeci nemůžeme." namítl Harry.

"Dostihy jsou v Americe velmi populární sport i u kouzleníků. Mají tam vyhrazen speciální místnost pro přemísťování, která je pro mudly označena jako V.I.P. vstup." odpověděl místo Luciuse Grave, který se již očividně na výlet do USA těšil.

"Přesně tak." usmál se na něj Lucius. "Harry, ty se chytni Gravea a on tě přenese. Já s sebou vezmu Severuse. Můžeme?" řekl a rozhlédl se.

Harry trošku neochotně popadl Gravea za rukáv a nechal se přemístit. Severus s ještě větším sebezapřením uchopil Luciusovu paži a rovněž se přemístili. Poslední Malfoy Manor opustil Satyr, který ještě zabezpěčil panství proti nezvaným návštěvám.


Bezpečně se přemítili do menší místnosti a zkontrolovali, zda nic cestou neztratili. Následně jim
Lucius rozdal malé odznaky.

"Tohle jsou propustky do celého areálu závodiště. S tímhle vás pustí všude, kde budete chtít." mrkl na ně, "Dnes tady bude hodně lidí a courat se v pětičlenné skupince by nebylo moudré. Já si musím ještě něco zařídit a podívat se na mé koně. Grave, ty si vem na starost Harryho, Satyre, ty buď po ruce Severusovi. Hlavní dostih se poběží ve 22:00, takže se sejdeme v 21:30 u paddocku (místo, kde se koně procházejí před dostihem). Běžte."

Grave se opět mile usmál na Luciuse, následně na Harryho a pokynul mu, aby vyšel z místnosti. Severus na chvíli přestal zlostí dýchat, ale nakonec vyšel se Satyrem ven.

*Třeba mi něco řekně o Graveovi. Nezdá se, že by ho měl v lásce, tak snad mi na něj prozradí i pár zajímavých věcí.* pomyslel si Severus a myšlenky na to, že kdysi se Satyrem spal, zatlačil do pozadí.*

Ocitli se v krásné svěží noci, avšak světla z množství lamp iluzi noci mírně kazila. Satyr vyhlížel trochu zamlkle a unaveně.

"Tak kam půjdeme? Nebo máš potřebu zde vystát důlek?" zeptal se se zdviženým obočím Severus.

"Neprovokuj, Severusi. Mám v posledních dnech dost špatnou náladu, takže nepruď. Máme pár možností. Buď zajdeme na pivo a vykašlem se na koně, nebo se půjdeme podívat na koně, co poběží v příštím dostihu a můžeš si vsadit."

"Preferoval bych se jít podívat na koně, vsadit, vyhrát a jít na pivo."

"Fajn, dobrý nápad." souhlasil Satyr a vedl Severuse k paddocku.

*Stále se shodujeme téměř ve všem nepodstatném...Ale v důležitých věcech se rozcházíme.* pomyslel si Severus.


"Už jsi někdy na dostizích byl?" zeptal se Grave Harryho ihned, co opustili místnost.

"Ne, ale jednou jsem viděl v televizi Velkou Liverpoolskou." odpověděl Harry.

"Správně se říká Velká Národní, ale to nechme být. Odborníka z tebe za pár hodin udělat nestihnu." zašklebil se Grave. "Chceš se jít podívat na koně, co pověží příští dostih?"

"A nemohl bych si s tebou na chvíli promluvit?" zeptal se opatrně Harry. "Když mi daruješ svých dvacet minut, tak slibuji, že se pak budu věnovat už jen dostihům."

Graveův úsměv trošku povadl, ale stále zvesela odpověděl:

"Proč ne. Můžeme zajít támhle do té restaurace."

"Dobře." souhlasil Harry a vydali se ke zmíněné hospodě nazvané U Ztracené podkovy.

Posadili se dovnitř a objednali si. Grave Sprite a Harry Coca colu. Když jim nápoje číšnice donesla, Grave se zvědavě zadíval na mladíka před sebou.

"Tak o čem jsi to chtěl mluvit?"

"Já nechci chodit okolo horké kaše. Příjdeš mi, jako milý člověk a nedokážu si vysvětlit, že by jsi udělal to, co jsem se o tobě dočetl." začal Harry a na orosenou sklenku prstem napsal Cary. Nechtěl to jméno vyslovovat nahlas, neboť nevěděl, zda by nevzbudilo rozruch.

Grave si povzdechl a smutně se zahleděl z okna restaurace.

"Víš, Harry, Voldemortovi šlo v minulé válce především o Velkou Británii, ale těsně, než jsi ho jako batole zastavil, začal expandovat i do jiných částí světa a hledal mocné kouzleníky, kteří by se k němu přidali. Určitě už jsi slyšel , že usiloval i o Satyra. O mne také. V Brazílii jsme o něm mnoho nevěděli, zdálo se nám to tak vzdálené, přestože mí rodiče nějakou dobu žili v Irsku. Jednou mi přišel dopis, že se mám dostavit do města Glasgow na schůzi pro silné a talentované kouzelníky. Já však v tu dobu měl v práci na starost mladého hipogryfa, který pro byl tím nejlepším přítelem. Rozumněli jsme si i beze slov. Zůstal jsem a dopis jsem odeslal zpět se zápornou odpovědí. Později jsem pochopil, že to nebyla výzva, ale příkaz, a že mi dopis poslal Voldemort. To mi došlo, až když bylo v Evropě povražděno několik mocnějších čarodějů i čarodějnic. Bál jsem se, že se něco stane mně nebo mé rodině. Nakonec se stalo něco, co jsem nečekal. Ten hajzl se pomstil na nevinných zvířatech a já kvůli němu trpěl v Azkabanu. PSice v méně strážené části, ale i tak to bylo strašné. A proč mně nezabil také, to netuším, ale jsem tomu rád. Naštěstí po Voldemortově pádu jsem byl omilostněn a v Británii už jsem zůstal. Tam jsem se seznámil se Satyrem. Nikdy jsme nebyli přátelé, ale navzájem jsme si pomohli. Já potřeboval dům a stravu, on zase sluhu. Jenže po Voldemortově zmrtvýchvstání jsem dostal znovu strach. Svěřil jsem se Satyrovi. Ten mě ukryl u Luciuse v podzemí, kde jsem přečkal těch strašných pět let. Lucius měl taky strach. Když měl jistotu, že Voldemort není na blízku, dokonce jsme se procházeli po zahradě. Spřátelili jsme. Řekl mi, že ta arogantní tvář je jen maska, za kterou se kvůli Voldemortovi schoval a kvůli němu přijal za své i předsudky o čisté krvi. To všechno jen z jednoho důvodu. Aby ochránil rodinu. Poprvé Voldemortovi naletěl, v druhé válce už na jeho straně být nechtěl, ale musel. Snažil se ochránit Narcissu i Draca a asi se mu to podařilo. Draco žije a prý je spokojený, Narcissa odešla, ale také přežila. Lucius je dobrý člověk, ale musíš ho poznat blíž. Vděčím mu za život. Když jste byli u nás na návštěvě, řekl jsem, že mě vytáhl z Azkabanu. Myslel jsem, že se po téhle odpovědi v tom nebudete šťourat. Lucius je mocný a z Azkabanu by mě vytáhnout dokázal. Jaktože ti ta odpověď nestačila? Čím jsem byl nápadný?" zakončil své vyprávění Grave otázkou.

"Na Draca někdo spáchal atentát a se Severusem se snažíme vypátrat, kdo to byl. Nezlob se, ale museli jsme si o tobě zjistit víc." odpověděl Harry.

"Chápu." usmál se smutně Grave a následně dodal. "Věříš mi ten příběh?"

Harry se zadíval do těch světle zelených očí a kývnul hlavou. Druhý muž se usmál ještě zářivěji.

"Děkuji. Snad pachatele najdete. Už jsi dopil?"

"Jo, tak půjdeme na ty koně, ne?" navrhnul Harry a s pobavením sledoval, jak se Graveovi rozsvítily oči nadšením.

"Jenom zaplatím a jdeme."

Zaplatili a vyšli před restauraci. Došli k paddocku, kde se právě procházelo asi 12 koní, kteří měli startovat v dalším dostihu.

Harrymu se zalíbil jeden kůň rezavé barvy.

"Je to číslo 10, takže klisna Matter For Love. Letos startuje už popáté a dvakrát vyhrála. Chceš si na ní vsadit?"

"Ještě se podívám na ty ostatní. Třeba si vyberu jiného. Doporučil bys jsi mi některého z nich?"

"Favoritem je číslo 6, hnědý hřebec Enrico. Vyhrát by mohli i valaši Sary Shayan a Aquilis, no a koně pro překvapení bych tipnul právě Matter For Love."

"A co támhleten bělák?" zeptal se Harry.

"To je bělouš, neboli šedák. Nese číslo 2, takže...outsider Marrakesh. Ten zatím v kariéře předběhl možná krávu, jinak nic."

"A ty si vsadíš na někoho?"

"Běží tady Luciusův kůň. Nepatří k favoritů, protože zatím vyhrál jenom malý dostih v Kalifornii. Je to číslo 12, mladá klisna Singing The Blues. Asi na ní vsadím. Můžeš sázet i na pořadí. Třeba dáš, že první doběhne čtyřka, pak osmička a třetí jedenáctka."

"Dobře, tak jdeme?" zeptal se netrpělivě Harry.

"Nejsi nějaký ziskuchtivý?" zasmál se Grave.

"Ještě nikdy jsem nesázel, chtěl bych zažít ten pocit." usmál se mladík.

"Takový hráč se mi líbí. Nehraje pro peníze, ale pro pocit." prohodil Grave, poplácal Harryho po rameni a vedl ho k sázkovým terminálům.

pozn. autorky: Ano, musela jsem tam ty dostihy nacpat :D A ani mi to nepříjde příliš násilné. Lucius jako majetný člověk si přeci koně dovolit může a v sázení adrenalin skutečně je. Věřte mi :). Pro to, abych mohla do příběhu vložit dostihovou atmosféru jsem si dala jedinou podmínku, že vývoj děje nebude stagnovat. To s emi myslím povedlo, neboŤ jste se dozvěděli něco ze života Gravea Pariaha. A Preakness Stakes se skutečně teĎ beželo, v neděli v noci a vyhrál hřebec Shackleford...Koně, kteří jsou zmínění v textu skutečně existují a běhají v ČR. Snad se kapitola líbila :)

VIII. Quid pro Quo (Něco za něco)

17. května 2011 v 17:42 | Archea Majuar |  Beze Slov


Harry se zhluboka nadechnul, postoupil o krok kupředu, blíže ke Snapeovi, který na něj chladně shlížel.

Omlouvám se za to, co jsem udělal. Bylo to špatné a nečestné.

Snape na něj zíral.

"Žádáte mě o odpuštění, Pottere?"

Harry přikývl, ale mírně se zdráhal. Dobrovolně se vystavil hněvu zahořklého muže, kterého nenáviděli už jeho otec i kmort. Muž, který k němu cítil zášť. Nepřátelský ke všem lidem, které kdy potkal.

Dívali se sobě do očí ještě dobrou minutu. Pak se Snape otočil zády až mu černé vlasy poškočily na zádech. Přiložil si hůlku ke spánku a vzpomínku uložil do Myslánky.

Měl jsem vědět, že mi tak snadno neodpustí, bručel si Harry pro sebe. Uvnitř se ho Snapeova netečnost dotkla.

Vedoucí Zmijozelu odstoupil od Myslánky a podíval se na Harryho.

"Po přečtění teorie, byste už měl o telepatii něco vědět. Teď přistoupíme k druhé části tréninku, která se velmi podobá kouzlu Legelimens."

Harry se napjal, když si uvědomil, co Snape řekl. Měl strach, že dojde i na tohle. Hmátnul po peru a rychle na pergamen napsal:

Pokud se podívám já na vaše vzpomínky, budu vám muset ukázat ty své.

"To je to, co mám na mysli, Pottere. Něco za něco."

Harry tvrdě polknul. Napadlo ho, že kdysi viděl film Mlčení jehňátek.

Takže já jsem Clarice Starlingová a vy Hannibal Lecter?

K Harrymu překvapení Snape film znal.

"Něco podobného, Pottere."

Tentokrát si Harry polknutí neulevil. Snape se zlomyslně šklebil.

"Takže, Pottere. Můžeme začít?"

A mohu použít myslánku?

Snape si odfrknul.

"Ne, ne, Pottere. To nepřichází v úvahu."

Harry zaváhal.

Ale to není fér! Vy jste ji použil! Naškrábal nakonec.

"Máte strach, Pottere? Kde je ta proslulá nebelvírská odvaha? Kde je hrdina kouzelnického světa?" zeptal se Snape mazaně, "To jste netušil, že život je nespravedlivý?"

Fajn. Něco za něco. Ale vy jste použil myslánku! Napsal znovu a strčil papírek Snapeovi, kterému se při jeho čtení blýskalo v očích. Postavil se před Harryho.

"Budete s sebou nosit Myslánku všude kam půjdete, Pottere? Nevíte, jak je Myslánka vzácná? O důvod víc, proč si myslet, že jste naprosto zkažený."

Harryho oči vzplály. Popadl pergamen a přitiskl na něj pero tak silně, že jej protrhl.

JÁ NEJSEM ZKAŽENÝ ANI ROZMAZLENÝ! Nemáte ponětí, jak jsem vyrůstal.

"Možná se o vašem děctví něco dozvím, když proniknu do vaší mysli, Pottere."

Harry se na něj zamračil.

"Také byste možná potřeboval speciální brk na psaní vaši zpráv a nepoužívat tuto lacinou propisku. Z více důvodů byste neměl plýtvat časem."

Harry se cítil hloupě. Nikdo mu neřekl, že existují speciální brky. A on se to neobtěžoval zjistit. Nebyl přeci jedinným němým kouzelníkem, jak si to ti ostatní zjistili?

"Kouzlo Legelimens znáte. Opakujte je stále dokola ve vaší mysli, dokud se vám nepodaří dostat do mé hlavy. Nejsem si jistý, jak dlouho budete schopen udržet oční kontakt, pak to bude těžší." ušklíbl se Snape a pokračoval: "Nepoužiji proti vám Nitrobranu. To si můžeme vyzkoušet později. Začněte, Pottere."

Snape se postavil před stůl a zadíval se Harrymu do očí.

Ten, udržovaje oční kontakt, zvedl hůlku a začal si kouzlo v duchu opakovat. Přemýšlel, že to nikam nevede, když po minutě se stále nic nedělo, ale v tom se mu to povedlo. Uviděl ped sebou vzpomínky, vypadaly jako kinová plátna. Vrhly se na něj a Harry zachytili jednu ze Snapeových mladých let, kdy sedí zády ke stromu. Vzpomínku roztáhnul, stále se snažil nezapomenout opakovat kouzlo.


Byl slunečný den. Mladý Snape se díval na lidi, kteří v párech chodili tam a zpátky. Smáli se, povídali si a měli radost z jarního počasí. Snape sklonil hlavu apokračoval ve čtení knihy, jež měl položenou v klíně. Připomínal mu Hermionu alias Knihomolku. Mastnovlasý Zmijozel bez přátel, bez někoho, kdo by s ním chtěl mluvit, bez lásky.

Harry byl tak ohromen osamělostí a bolestí z celé vzpomínky, že oputil Snapeovu mysl, sklonil hlavu a rukou si zakryl tvář.

"Já nepotřebuji soucit, zvláště ne váš!" vyštěkl Snape. Harry sáhl po psacích potřebách a Snape se zamračil.

Cítil jsem vaši bolest, jakoby byla i má.

Snape si přezíravě odfrkl.

"Nikdy nemůžete cítit ani pochopit bolest kteréhokoliv druhu. Pokračujme."

Já si prošel bolestí. Vy to víte.

Snape přimhouřil oči.

Máte nějakou šťastnou vzpomínku?

"Opatrně, Pottere."

Omlouvám se, nechtěl jsem vyzvídat.

Možná, pomyslel si Snape, nemám žádnou šťastnou vzpomínku. A ty, které by se veselými zdát mohly, jsou zabarveny temným smutkem.

Snape si pozorně prohlížel Harryho tvář. A Nebevír přesně věděl, o čem Snape přemýšlí.

"Znova, Pottere. A tentokrát nepřerušujte spojení."

Bylo to, jako bych cítil všechny vaše emoce, které jste měl ve vzpomínce.

"Vy Nebelvíři toho cítíte příliš mnoho," poznamenal Snape posměšně, "No tak, Pottere, nemám na to celý den."

Harry se nažil uklidnit a zvyknout si na myšlenku, že je mu opět dovoleno napadnout profesorovu mysl.

Zvedl hůlku a začal znovu.

Po třiceti sekundách se objevil ve Snapeově hlavě. Uviděl záblesky dospělého Snapea při seznamování nebo Snape v Enchanté baru. Tahle vzpomínka ho zaujala a lačně se po ní vrhnul. Díval se, jak Snape a druhý muž opuštějí bar zadními dvěřmi. Snape ho přirazil ke zdi, něco mu šeptaje do ucha. Partner se ušklíbl. Harry vytřeštil oči, když Snape druhého muže líně pohladil po stehně. Tohle byla intimní vzpomínka. Proč si ji Snape neschoval do Myslánky?

Spěšně opustil profesorovu mysl a tvář mu zbrázdila červeň.

Snape Harryho potměšile sledoval, evidentně potěšen mladíkovými rozpaky.

"Opět jste přerušil spojení." poznamenal.

Bylo to příliš soukromé.

"Opravdu? Jak velmi dojemné a slušné, že jste se rozhodl omezit voyeurské tendence, Pottere." posmíval se Snape.

Vypadalo to, že se Snape vychloubá svou homosexualitou před Harrym, přestože věděl, že je na tom Harry stejně. Akorát Snape měl chlapa.

"Teď je řada na mě." řekl tiše Snape.

Vytáhl svou hůlku a vyslovil:

"Legilimens!"

Harry zalapal po dechu. Obrazy minulosti jej téměř oslepily. Byl tam Sirius. Padal skrz závoj...

Mladíkovy rty chtěly neslyšně vyslovit Siriusovo jméno, ale místo toho klopýtl a upadl.

"Chápu, proč jste nikdy nebyl schopen Temného pána porazit bez Řádu, Pottere. Vstávejte!" pronesl Snape ledově.

Harry se vyškrábal na nohy.

"Legilimens!" znovu vyřkl bez varování profesor.

Další vzpomínky, nejnovější vyplavaly na povrch. Sám ve svém pokoji, v posteli. První noc v nových komnatách. Byl němý, křičelo tu dobu v něm. Plakal, houpal se tam a zpátky. Zarmoucen pro ztrátu hlasu, ale i pro všechny škody, které Voldemort napáchal.

Další vzpomínka byla na závěrečnou bitvu. Voldemort umíral a pronášel kletbu, jež Harryho připravila o schopnost mluvit...

Harry si zoufale přál, aby se naučil Nitrobranu a mohl Snape dostat z hlavy. Profesor zrušil kouzlo a Harry si uvědomil, že zase leží na zemi, ruce na uších.

"Ah, samožřejmě. Sebelítost. Jak přirozené." dolétl k němu Snapeův hlas.

Ostrá bolest mu projela hlavou a chytil se za spánky. Pak ucítil, jak mu něco teplého stékalo po horním rtu.

31.Zjištění, pozvánka a chlupaté kuličky

17. května 2011 v 17:02 | Archea Majuar |  Nitky Osudu
Když se Harry ráno probudil, Severuse vedle sebe nenašel. Převlékl se a sešel do obývacího pokoje.
Tam to opět vonělo lahodnou snídaní, ale idylickou chvíli mu překazil pohled na rozmrzelého Severuse, rázujícího neklidně po místnosti. Popřál mu dobré ráno a když se mu nedostalo odpovědi, šel se nasnídat do kuchyně. Zhltl část, opět anglické, snídaně a na zbytek uvrhl konvervovací kouzlo. Až budou mít Remus s Dracem hlad, ať si příjdou, pomyslel si.

Pak se vrátil do obývacího pokoje. Severus už seděl na pohovce, ve tváři však stejný, nervózně zamyšlený výraz.

,,Co se stalo, Severusi?" zeptal se Harry.

,,Mám dvě zprávy. Jedna dobrá, ale ta nám momentálně moc nepomůže, ještě s ní počkám. Druhá je špatná. To jméno, Grave Pariah mi včera nic neříkalo, tobě také ne, viď?" počkal na Harryho kývnutí Severus a pokračoval, ,,Až ta přezdívka, kterou nám Satyr řekl. Rovněž to vypadalo, že Gravea moc nemusí a že by nám ta přezdívka mohla pomoci s názorem na něj. Už jsi někdy slyšel to jméno? Carceris Century, zkráceně Cary?"

,,Mám dojem, že o něm kdysi mluvil pan Weasley, ale nic určitého nevím." odpověděl mladík.

,,Nějakou dobu mi to vrtalo hlavou a pak jsem na to přišel. Našel jsem knihu Neobvyklé vraždy století, podívej." podával profesor Harrymu zelenou knihu. ,,Strana 74." dodal.

Harry si stranu rychle nalistoval a dal se do čtení, vnímaje intenzivní pohled muže vedle sebe. Byl z něj mírně nesvůj, ale na text se ještě soustředit dokázal.

Neobvyklá vražda. Tak by se dalo nazvat dílo, jež v červenci roku 1980 provedl muž, jehož lidé znají pod jménem Carcersis Century, neboli Vrah Století, nebo jednoduše pod pojmem Cary. Jeho příběh začal v Irsku, přesněji v hrabství Leinster. Zde se narodil v roce 1962 do rodiny kouzelníka z mocné rodiny a mudlorozené čarodějky. V Irsku však pobyl pouze do svých šesti let. Poté se celá rodina přestěhovala za prací až do Brazílie. Tady chodil mladík do Školy barevné magie, kde se vyučovala černá i bílá magie. V osmnácti opustil školu a o prázdninách začal pracovat v kouzelnickém výzkumném ústavu. Zde dle očitých světků pracoval velmi schopně a spolehlivě. Ale 23. července bylo přivezeno do ústavu 30 jednorožců v ceně dvou miliónů galeonů. Přesně v jednu hodinu po poledni se šli někteří zaměstnanci na zvířata, jež měl Ir hlídat, podívat do stájí. Ve stáji však nenašli nic. Ani jednorožce, ani mladíka. Po vyšetření místa bystrozory bylo po mladíkovi vyhlášeno pátrání. Po dvou hodinovém hledání našli Carcesise ležícího na louce. V jedné ruce krvavý nůž v druhé hůlku. Kolem něj leželo třicet těl jednorožců. Když se zjitilo, že i z hůlky byla vyslána nějaká řezací kouzla, byl Carcesis Century obviněn z vraždy nejvyššího stupně. Zabít jednorožce, tak čísté zvíře, je téměř, jako zabít člověka. A známe jen jednoho čarodějě, který dokázal zabít více než třicet lidí najednou...Ale stejně se nedalo Centuryho zločin považovat za tak obsáhlý a s přihlédnutím ke školním výsledků, byl odsouzen, sice do Azkabanu, ale do sektoru se sníženou ostrahou. 12 let stráví v Azkabanském podsklepí. Možná bez mozkomorů, jen s dozorci...Ale kdo by měl rád člověka, který zabil jednorožce?



Harry dočetl a pohlédl na Severuse.

,,Grave Pariah je pravděpodobně jeho rodné jméno, ale v Brazílii jsem vystopoval jeho rodinu Centuryových. Měli to promyšlené." odpověděl Harrymu na nevyřčenou otázku.

Mladík přikývl a zeptal se:

,,Myslíš, že má prsty v tom atentátu na Draca?"

,,Je to více než možné. Musí být Luciusovi velmi zavázán a udělal by cokoliv, aby se odvděčil." přisvědčil profesor.

V tom přišel dolů Remus.

,,Ahoj, nasnídám se a potom otevřu obchod. Nebo máš pro dnešek nějaké jiné plány?" zeptal se.

,,Ne, klidně Remusi." usmál se vlídně Harry.

Remus úsměv opětoval a zmizel v kuchyni. Po chvíli se vytratil, i se snídaní, do horního patra, načež znovu přišel dolů a zamířil do obchodní části.

Harry už se nadechoval k otázce, ale vzápětí byl přerušen.

V krbu se objevila hlava Luciuse Malfoye.

,,Harry, Severusi. Je mi ctí vás dnes pozvat na jednu sportovní akci. Mám pět lístků, tak jste mě ještě napadli vy dva. Účast Satyra a Gravea je samozřejmostí. Jestli máte zájem, buďte v 13:20 před Malfoy Manor. O famfrpál se nejdná." usmála se na rozloučenou hlava v krbu a zmizela.

,,Nemysli si, že někam s tím snobem půjdu. A Satyra také nechci ani vidět." štěknul na Harryho Severus.

,,Ale je to výborná příležitost si trošku oťuknout Gravea. No, tak, Severusi. Udělej to pro mě." udělal psí očka mladík.

,,Proč bych to měl dělat? Sport mě nezajímá." bručel dál lektvarista.

,,Možná vím, kam nás chce Malfoy pozvat. Zaručeně tě to bude bavit, protože pokud mám pravdu, půjdeme na Sport králů. A taky dostaneš odměnu..." přimhouřil oči Harry.

Severus pozdvihl obočí, ale zdál se být přesvědčen.

,,Dobrá, tedy. Ale nezapoměň, že mi to někdy hezky oplatíš..." zašklebil se Severus.

,,Myslím, že ti jednu splátku dám už teď." Harry se přiblížil k překvapenému muži a políbil ho. Ten mu polibek oplácel, po chvíli se přesunul a začal Harrymu žužlat ucho.

,,Já řekl jednu splátku, Severusi." smál se Harry a odtáhl se. Pak se k němu přitulil, ale pusu nezavřel. Měl jednu důležitou otázku.

,,Severusi?"

,,Ano?" pobídl jej Severus, rukou mu čechraje vlasy.

,,Nechceš si pořídit štěně?"

,,Cože, prosím?"

,,No, malé chlupaté štěňátko. Klidně můžeš být jeho pánem."

,,Že já tu knížku vůbec četl." kroutil hlavou Severus a přivolal si ji z pokoje do ruky. ,,Tak dobrá, ty Nebelvíre. Co s tebou mám dělat?"


,,Ale neznamená, že když jsi jeho pánem, tak ho můžeš poštvat, aby mě kousnul, že ne?" ptal se Harry, když už si dobrou půlhodinu hrál se dvěma štěňaty. Sám si vybral nemotorné štěně Německého boxera, Severus pak Bernského salašnického psa.

,,Štěňata mohou konat jen dobro. Zkus někdy číst poznámky pod čarou." ušklídl se Severus. ,,Jaké mu dáš jméno?"

,,Přemýšlel jsem na jménem Sirius, ale to by se ti asi nelíbilo." mrknul po svém společníhovi Nebelvír. ,,Tak jsem vybral jméno Lucas. Hodí se to k němu?"

,,Myslím, že tomu psisku je to jedno." prohlásil Severus s pohledem na dvě peroucí se zvířátka.

,,A tvoje fenka se bude jmenovat jak? Prosím tě, žádné složité a nesmyslně vznešené jméno. Jsem přece Nebelvír..." zaprosil mladík a zazubil se.

,,Smetana. Je to dostatečně jednoduché?"

,,Netuší, jak tě tohle napadlo, ale je to krásné jméno." odsouhlasil Harry. ,,Neměli bychom jít připravit oběd?"

,,Já asi čekám, až se mě zeptáš ne?" zakroutil hlavou Zmijozel. ,,Mezitím, co jsi se rozplýval nad malými zablešenci, jsem udělal svíčkovou. Máš hlad?"

,,Celkem jo. Jak zněla ta formule, která má psíky nechat zmizet?"

,,Catulus Percute!" vyslovil Severus a hůlkou mávnul směrem ke Smetaně. Harry udělal totéž a Lucas zmizel taky.

Oběd probíhal poklidně, Harry umyl nádobí. Byla jedna hodina po poledni.

,,Neměli bychom se už chystat k Malfoyovi?" zeptal se Harry při pohledu na hodiny.

,,Asi ano." odpověděl Severus. ,,Zajdu si do Bradavic pro nějaký hábit. Za deset minut ať jsi hotový."

Harry mu kývnul na pozdrav a odešel do pokoje.

*Tak co si obleču? Severus to má lehké, prostě jen vymění černou za černou a jde. Ale já? No, v kraťasech nepůjdu, asi bych působil divně. Možná se upeču, ale půjdu v riflích a červeném triku. Snad bude hezky. * přemítal Harry při oblékání. Nakonec vyštrachal sportovní botasky a kšiltovku.

*Asi nebudu vypadat zrovna kouzelnicky, ale ať jdou všichni novináři a modní poradci někam. Každý má být sám sebou.*

Sešel do obývacího pokoje. Po chvíli z krbu vyšel Severus. Na sobě měl černé rifle, bílé triko, botasky a sluneční brýle.

,,Ty nejdeš celý v černém?" bylo jediné, na co se Harry vzmohl.

,,Dnes nejdu děsit stundenty a nechci se venku uvařit. Bůhví, co budeme dělat. Jsem na ten Sport králů vážně zvědav." odfrknul si Severus.

,,Pokud máš u sebe dostatečný finanční obnos, tak se zaručeně budeš dobře bavit." ujistil jej rychle Harry, drapnul Severuse za ruku, aby si to ještě nerozymslel, a přemístil je na Malfoy Manor.

pozn. autorky: Brrr....ten název na kapitola na mě působí dost...divně. Myslím, že většina z Vás poznala, na jaký sport se naše pětice příště vydá. Nemohla jsem si pomoci a nenacpat tam alepsoň jednou mé oblíbené prostředí...Snad Vám to nijak nebude vadit, když se děj bude hýbat dopředu.

VII. Setkání s přáteli

10. května 2011 v 20:06 | Archea Majuar |  Beze Slov
pozn. překladatele: Omlouvám se za překlepy, vyjmečřně jsem to po sobě nečetla znova, nestíhám. V praze to bylo prostě super, na dostizích jsem si vyhrála nějaké ty prachy a můj oblíbený (krásný) trenér vyhrál hlavní dostih. Co více si přát?


Snape se mnou házel oblázky do jezera. Nemůžu uvěřit tomu, že se to stalo. Dokonce jsme spolu běželi závod v dešti. Nikdy bych si nepomyslel, že s tím nápadam bude souhlasit. Prve byl trochu neochotný, ale nakonec přikývnul, přestože si mumlal něco o mé dětinskosti. Severus Snape je prostě záhada.

Harry okusoval vršek prupisky a naslouchal jemné klavírní hudbě.

Vypadá úplně jinak, když se napračí nebo mu z očí nesrší nenávist. Po našem běžeckém zápolení nedělal ani jedno. Měl podivně divoký, nezkrotný výraz v očích a nezvykle zrudlé tváře. Vlasy měl mokré a neupravené. Všiml jsem si toho, protože normálně je má vždy mastné, ztuhlé a uhlazené. Vždy v hodinách je celý dychtivý zkritizovat mou nedostatečnou kapacitu mozku nebo zděděnou otcovu aroganci. Dnes mě téměř pochválil. Možná se ke mně choval jinak i proto, že poznal mou snahu v hodinách. To dokazuje i krvácení z nosu, když se příliš namáhám. Doufám, že už to brzy přestane. Nerad bych s tím šel na ošetřovnu, přestože by se o mě Madam Pomfryová postaral dobře. Ale nechci být zase považován za nemocného a slabého. Nebo byl klidný, protože jsem více méně komunikoval jen znakovou řečí. Kdysi mi řekl, že mám tendenci vymýšlet si nové znaky, namísto držení se ustálených pravidel.

Harry uzamknul deník a tiše si přivolal laptop. Brumbál vždy sledoval vývoj mudlovské techniky nadávno svému nejmilejšímu Nebelvírovi zařídil, s pomocí Arthura Weasleyho, internet. Hermiona mu poté ukázala, jak si založil e-mail, který byl mnohem praktičtější, než uhoukané sovy. Naučila to rovněž Ginny a Rona. Hermiona snad četla úplně všechno, včetně počítačových manuálů.

Zadal heslo a dostal se na svůj účet. Byl velmi potěšen, že obdržel zprávu od Rona a Hermiony. Chtěli se s ním během měsíce setkat v Prasinkách. Kladně jim odpověděl, pak chvíli brouzdal po internetu a následně notebook vypnul.

Podíval se na hodiny. Za chvíli tady budou studenti, pomyslel si a nostalgicky zavzpomínal na svou první jízdu Bradavickým expressem. V tu dobu ještě nevěděl, co jej čeká. Jaký rozporuplný život povede.

Vstal a rozjodl se zalít květinu, jež mu Neville poslal. Měla tmavě zelené listy, stříbrnou mízu a pupeny téže barvy. Avšak čím více se blíži podzim, tím více chytaly spíše zlatavou barvu. Jmenovala se Rostlina nadějě, protože její krása probouzela v lidech naději a její míza se používala do povzbuzujících lektvarů na léčení chronických depresí. Kdyby jste ji k produkci mízy nutili násilím, začala by se bouřit a doslova tančit po místnosti. Harry sice nebyl žádný zkušený zahradník, ale stejně této rostlince věnoval hodně času. Občas jen sedával před ní, nesnažil se jí nic sdělovat. Prostě seděl.

Harry neverbálně vypnul hudbu. Otočil knoflíkem a v pokoji se rozhostilo ticho.

Kriticky se na sebe zadíval do zrcadla. Uhladil si hábit. Sedm let seděl u stolu s Nebelvíry, se svým ročníkem. Letos tam bude sám. Kromě Luny a Ginny, samozřejmě. Usmál se. Luna má talent pro pomoc v nesnázích, její víra v nemožné povznáší a její překvapivé magické nadání. Ano, Harry se těšil na setkání s ní i s Ginny.

Bylo na čase jít dolů, ještě než žáci dorazí

Polovina zaměstnanců už ve Velké síni byla. Včetně Snape, který se na něj díval s nečitelným výrazem ve tváři.

Harry myslel na Legelimens a tepatii, kolik kouzelníků to může na celém světě zvládat? Snad poprvé v životě pocítil obdiv a úctu k tolik nenáviděnému muži. Opravdu nenáviděnému?

Posadil se k nebelvírskému stolu, nad kterým se vznášel Skoro bezhlavý Nick. Ten si s Harrym chtěl povídat, ale Harry měl trochu jiné starosti. Zvedl hlavu a do očí se mu propalovaly jiné oči, černé jako noc.

Harry mírně zrudl, jako odpověď na mužovu pozornost. Asi chce vědět, zda se domluvím gesty i s někým jiným, než s ním samotným. Harry obrátil svou pozornost na Nicka a po chvíli zjistit, že ten se jej ptal, jaký měl den. Snažil se odpovědět, ale to už do místnosti vpadli studenti. Brzy v záplavě hlav zahlédl zrzavou hřívu.

"Harry!" zaječela Ginny a objala Harryho. Harry se usmál a objetí opětoval.

"Ach, Harry, to je fajn, že tě zase vidím. Jak se máš?"

Harry naznačil, že je všechno v pořádku. Ginny zářila.

"A se Snapem je všechno OK?" zeptala se. Přikývl.

"To je dobře. Vypadáš spokojeně." posadila se vedle něj.

Po chvíli za nimi promluvil ospalý hlas. Luna se něj usmívala svým typickým zasněným úsměvem.

Harry něco načmáral na kus pergamenu. Nechtěl tady gestikulovat ve znakové řeči, mohla být pro neznalé příliš matoucí. Podal papírek Luně:

Pokud by ti zase někdo chtěl ukrást věci, stačí říct. Jsem celkem dobrý v neverbálním kouzlení.

"Ach, Harry, to je od tebe laskavé," řekl Luna a přivinula si pergamen k hrudi. "Něco pro tebe mám."

Luna mu podala poměrně velký balíček. Harry sundal obal a strnul. Jeho dárkem byl další šílený klobou z kolekce ala-Luna. Harry se usmál a trochu nuceně poděkoval. Všichni lidé se na něj dívali. Brumbál totiž zrovna mluvil o tom, že se zde Harry nějakou dobu zdrží za účelem určité přípravy. Zpráva byla sdělena především pro uklidnění novinářů a zvědavých bradavických studentů. Vlastně od příchodu žáků se na něj ze všech stran sesypávaly otázky, ale Harry byl příliš zabrán do přivítávacího ceremoniálu mezi ním, Ginny a Lunou. Také si uvědomil, že na otázky všech lidí nebude schopen odpovědět. Alespoň do doby, než se naučí telepatii. Bylo to, jakoby se musel naučit nový a zcela cizí jazyk. Ale naučit se jí musel, protože se znakovou řečí mohl sdělit pouze nejjednodužší odpovědi. Proto musel stále při sobě nosit pergamen a pero, což jej dost rozčilovalo.

Studenti se už u svých stolů sklidnili a Luna se přesunula k Havraspárskému.

Po chvíli vešli do Velké síně prváci, kteří byli následně roztříděni. Nejmladší Nebelvíři se okamžitě nahrnuli k Harrymu a odbdivně k němu vzhlíželi. Jedna malá dívka mu řekla, že má krásné zelené oči a je velmi statečný, když porazil Voldemorta, jehož jméno nahradila tím otravným Vy-víte-kdo. Harry se umsál, jemně dívku pohladil po vlasech, přestože byl smutný z toho, kolik ran, jež se nikdy nezahojí, Voldemort působí, i když už je mrtev. Lidé se stále bojí vyslovit jeho jméno. Pro Harryho to už navždy bude jen Tom Riddle nebo Voldemort.

S Ginny komunikoval gesty, občas si vypomohl psaním. Byla ráda, že se vrátila do Bradavic, ale chyběl ji Dean. Také doufala, že na konci ročníku projde OVCEmi stejně dobře, jako Hermiona.

Po jídle se Harry cítil velmi ospale. Ginny na tom byla stejně, takže se vydala na cestu do nebelvírské věže, Harry odešel do svých pokojů. Položil Lunin klobouk na polici a polechtal Nevillovu rostlinu na listech.

Další dny byly pro Harryho utrpením. Studenti, kdykoliv je náhodou potkal, se jej vyptávali a snažili se navázat rozhovor. Bylo to pro něj nesmírně frustrující a únavné.

"Ach, ty jsi němý, je mi to líto!" nebo "Jaký je to pocit, nemoct mluvit?" nebo "Co budeš dělat, až opustíš Bradavice? Máš vůbec nějakou možnost?"

V další lekci byl Harry přinucen udělat další krok vpřed. Na katedře ležela Myslánka, připomínající Harrymu hodiny Nitrobrany a jeho nahlédnutí do Snapeova soukromí.

Profesor s ním chvíli rozlouval znakovou řečí o počasí, knihách a hudbě (" Klavírní hudba, Pottere? Překvapuje mě, že se vám líbí. Asi je zde naděje pro vás a celou vaší generaci."). Pak mu oznámil, že se nyní budou věnovat praxi. Doteď měl Harry za úkol studovat pouze vyčerpávající teorii telepatie.

"Znamená to tedy, že budete muset vtrhnout do mé mysli. Bohužel," řekl Snape a s očekáváním Harryho pozoroval, "určité myšlenky si raději schovám do Myslánkya doufám, že už vás nikdy nenapadne si je prohlížet."

Harry zrudl studem. Nastalo tíživé ticho. Harry si uvědomil, že pokud se chce omluvit, musí to udělat hned teď. Jak moc ví, že Snapea nemá rád, - nebo spíše neměl rád - tak zase moc dobře věděl, že v páté ročníku překročil hranici.

Podíval se Snapeovi do očí.

30. Myšlenkové Intermezzo

3. května 2011 v 19:08 | Archea Majuar |  Nitky Osudu


Tma. Ticho. Jen poklidné oddechování člověka na druhé straně pokoje. Mladého, tak živého člověka. Zachránil svět, vidět smutek a utrpení. Přesto je z něj stále cítit optimismus a láska ke každému, kdo se na něj dívá bez předsudků. Kdo jej vnímá takového, jaký je. V jádru je to silný a odvážný člověk, peroucí se za své milované. Vždy laskavý, s chlapeckým úsměvem na rtech a jiskrou v těch smaragdových očích. Čiší z nich ta nezkrotná touha po svobodě, po životě plném lásky a odpuštění. I jeho uhlově černé vlasy něco říkají. Tolikrát se je snažil učesat a nikdy s emu to nepovedlo. Možná vyjadřují povahu tohoto mladíka: "Stokrát se mě snaž předělat k obrazu svému. Třeba se tak budu chvíli chovat, ale v hloubi duše i srdce budu stále, jako dřív. Vždy budu svůj a jen láskou a trpělivostí mě smíš udělat přinejmenším přijatelného pro sebe." Skutečně mohou vlasy vyjadřovat nitro člověka? Pak by celé jeho tělo mohlo něco o něm vypovídat. Nebo jeho magie. Sálá z něj kdykoliv je v citovém rozpoložení, což je často. Ani si to sám neuvědomuje, jak je silný. Zvláštní, že ti, kteří jsou nadání vyjmečně mocnou magií, jsou na všechno opatrní. A ti, kteří jí mají málo, všude ji staví na odiv, chlubíce se svými schopnosti, které jsou však ve výsledu mizivé. Co by to byl svět bez něj? Tolika lidem ukázal, že přestože ztratil mnoho svým známých, je stále schopen normálně žít. Ne, svět by se ani dnes bez něj neobešel. Neobešel by se bez syna mé dávné lásky a mého dávného nepřítele. Bez člověka, jemuž bych duši i svůj život do rukou svěřil. Bez Harryho Pottera. Anděla, který přišel spasit svět.

Tohle všechno se honilo hlavou Mistra lektvarů, civícího na strop hemžící se malými rybičkami. Nespavost je zlá a lektvary vždy pomoci nemohou.

Severus Snape se na své posteli posadil a popadl hůlku.

"Lumos." zašeptal.

Vstal a tiše sešel do obývacího pokoje. Tam jako první nahmátl malou knížečku. Byla to Kouzla pro nudné chvíle od Sairuse Bláznivého. Severus se ušlíbnul, ale odešel zpět do pokoje.

Pronesl světlovzdorné kouzlo, hsvítící ůlku ponechal vznášet nad postelí a začal číst o prvním kouzlu.

Štěně pro volnou chvíli

Vždy jste chtěli mít doma pejska? Ale nemohli jste se o něj dobře starat? Toto kouzlo spočívá v tom, že vyslovením níže napsané formule, si kdykoliv přivoláte malé štěně do své náruče. Bude vypadat jako normální štěně, akorát nepotřebuje venči ani krmit. Pro svůj život mu stačí láska a občasné vlídné pohlazení při přivolání. Pejsek nestárne, je stále milým a hravým štěňátkem. Přivolat jej může jen ten, kdo si jej vyzkouzlil. Můžete mít mnoho malých chlupáčků, ale pokud se některých z nich bude cítít nespokojeně, tedy opomenutě, sám zmízí. Doporučujeme tady maximálně pět pejsků. Pejskové více majitelů se mohou vidět, mohou spolu dovádět a mohou se mazlit i jinými lidmi, pokud to dovolí jejich pán.

Zatoužili jste po jednom chlupáčkovi?

Formul zní Volo Canis. Poté se před vámi zjeví postava psa a vy si vyberete rasu. Na výběr jsou tradiční jako Německý Ovčák, Sibiřský Husky nebo Čivava, prostě vyslovte rasu a uvidíte, zda se pejsek změní. Bonusové rasy jsou irský létající pes a finský jezerní špic. Po vybrání rasy na psíka zavoláte vybraným jménem a tímto bude volba ukončena.

Přejeme hodně radosti s novým přítelem!

Mezitím se probudil mladík na protější posteli. V klidu ležel, nechtěje se pohnout, aby náhodou nevzbudil Severuse. Ale nakonec se otočil na záda a pohlédl na akvárium. V něm mu padl zrak na malého delfína.

Dilectus Periculo. Spontání kouzlo, okamžik situace. Pohlcen blízkostí druhého člověka jsem jej zakouzlil. Snad ho nikdy nebudu potřebovat. Ty černé oči už zažily tolik ran osudu, kolik by si nikdo nezasloužil. Jsou tak moudré, hluboké jako noc a vždy krásné. Jeho otec snad musel být zloděj, protože ukradl z noční oblohy dvě nejzářivější hvězdy a vložil mu je o očí. Takové kouzlo mají. Dal bych cokoliv, aby ty oči už nepoznaly, co je to strádání. Chci, aby cítily už jen lásku milovaného a ústu okolí. Sám říká, že jí nepotřebuje, ale věřte, úctu by měl cítit každý. Hlavně on. Bez něj bych zlo nepřemohl, celou dobu stál za mnou, jako anděl strážný. Ne, nikdy jsem nebyl věřící. Ale teď věřím. Věřím v něj. Jsem rád, že ho mám a budu se snažit, ať jsem pro něj přijatelný. To je to nejmenší, co mohu pro dříve nenáviděného a opuštěného člověka udělat. Uzdravit jeho zjizvenou duši a dobít srdce. Srdce muže, který se nevzdává. Srdce Severuse Snapea.

S touto myšlenkou v popředí se Harry posadil a nasadil si brýle. Pohledem zabloudil k profesorovu lůžku. Poznal světluvzdorné kouzlo.
Přešel k Severusově posteli a zrušil obranu.

Severus se na něj zvědavě, až překvapeně, zadíval.

Harry se k němu posadil na postel.

,,Co čteš?" zeptal se.

,,Jak se nejlépe zbavit rušičů klidného spánku." odpověděl Severus. ,,Proč nespíš?"

,,Probudil jsem se."

,,Oh, že mě to nenapadlo. Jsem já to ale trol." ušklíbl se Severus.

,,Můžu si číst taky?" zajímalo Harryho.

,,Je to tvůj dům, dělej si co chceš." ujistil jej profesor. Následně však byl na své posteli popostrčen a donucen zvednout obočí. To první nedobrovolně, druhé automaticky.

Mladík se totiž nasoukal k němu pod peřinu a zahleděl se na knihu.

,,Že bude číst zrovna Sairuse Bláznivého jsem nečekal, ale že budeš číst o štěňátkách mě doslova šokuje." zíral Nebelvír.

,,Tak to dopadá, když se budeš paktovat se Zmijozely." zabručel Severus a dále si prohlížel svého spolunocležníka. ,,Opravdu tady chceč takhle ležet?"

,,Vadím ti?" pohlédl do očí staršímu muži Harry. ,,Ve spíši se mi zdálo, že s tím problém nemáš."

Severus přestal dýchat. Harry přesně uhodil hřebíček na hlavičku, takže Zmijozelovi nezbylo nic jiného, než prostě zůstat ležet a číst.

Harry se usmál a ještě víc se natlačil k Severusovi. Pak začal číst také.

Když dočetli stránku, čekal profesor nějaké dohadování ohledně rasy štěněte, ale když s epodíval vedle sebe, zjistil, že mladík usnul.

Zavřel tady knížku, odložil ji na noční stolek společně s hůlkou.

,,Nox." zamumlal.

Naposledy se podíval na spícího Nebelvíra.

*Láska je to, čemu dovolíme, aby nám ubližovalo. Ty jsi mi ukradl srdce a mám pocit, že i rozum. Jinak nevím, proč s tebou hraji na schovávanou...* zamyslel se.

Neodolal a mladíka lehce políbil.

Stáhnul se a uložil se ke spánku, hlavu těsně nad tou Harryho.

Ještě než usnul uslyšel tiché:

,,Sladké sny, Severusi."

pozn. autorky: Omlouvám se za překlepy, ale mám docela honičku. Nevím, zda stihnu příští kapitolu, neboť čtyři dny budu v Praze, oddávati se kráse dostihových koní. Snad se kapitola líbila, přestože děj byl téměř nulový, kromě ustavičného courání po schodech nahoru a dolů :)

A ještě ten citát, který jsem použila ,,Láska je to, čemu dovolíme, aby nám ubližovalo" řekl Jaean Detourda a nádhernou Harryho větu ,,Jeho otec snad musel být zloděj, protože ukradl z noční oblohy dvě nejzářivější hvězdy a vložil mu je o očí" vyimprovizoval slovenský herec Lukáš Latinák v show Partička.

VI. Napětí

3. května 2011 v 19:02 | Archea Majuar |  Beze Slov

Harry se probudil s bolestným bušením v hlavě, ale naštěstí bez krve na polštáři. Za Madam Pomfreyovou jít nechtěl. Na ošetřovně už strávil dost času. Nebyl si docela jistý, jestli si Snape bude myslet, že mu tekla krev z nosu, protože tolik cvičil. No, ale pokud se mu to stane znova, bude to Snape muset připustit. To cvičení bylo divné, ale ne nepříjemné. Úterý měl sice celé pro sebe, ale musel udělat několik domácích úkolů a cvičení pro Snapea. Alespoň se Snape zdál spokojen s jeho esejí, když ji nijak neokomentoval. Harry vstal a šel se osprchovat. Potom se na sebe dobrou minutu koukal v zrcadle. Oči měl zarudlé od pláče, obličej se zdál být užší. Jinak si nevšimnul žádné změny. Když se oblékl, Dobby mu přinesl snídani. Harry by se necítil příjemně, kdyby měl snídat s ostatními profesory. Zvláště nechtěl vidět Snapeuv výraz, kdyby se snažil s některým učitelem dorozumět gesty. Brumbál mu naznačil, že nemusí snídat ve Velké Síni, ale kdyby chtěl, je vítán. S tím se Harry rád smířil.

"Je Harry Potter smutný?" zeptal se Dobby zarmouceně. Dobby byl velmi smutný, že na něj Harry už nikdy nepromluví.

Harry zavrtěl hlavou, usmál se a poděkoval Dobbymu přes pergamen a pero. Věrný skřítek sbíral kousky pergamenu, kterými s ním Harry komunikoval

Po snídani šel do knihovny. Ulevilo se mu, že tam nikdo nebyl. Lidé by na něj zírali, kde se tam vzal, když Bradavice už dokončil. Uvědomil si, že by se ho vyptávali a on by jim nedokázal odpovědět. Byl osamělý. Mohl "mluvit" pouze s profesory, možná s duchy.

Na cestě do svého pokoje, potkal Snapea. Ten si neodpoustil výsměšné:

"Dětskou rozmazlenou část Zlatého chlapce jistě těší toulání se po hradě, že?"

Harry zrudl zlostí. Jako dospívající, dělal ještě sem a tam něco dětinského, ale že ho Snape nazval rozmazleným, se ho dotklo. Nemyslel si, že je to pravda.

Snape uviděl bolest v Harryho tváři a samolibě odešel pryč.

Když Harry vešel do svého bytu, stále zlostí zatínal pěsti. Vztek odehnal až Dobby, který mu přinesl oběd.

"Harry Potter je tak strašně hubený! Měl byste toho sníst více, než na snídani. Mnohem více!" řekl skřítek přísně.

Harry zíral na čtyři kuřecí stehýnka, obrovskou mísu salátu Pulao a hromádku Chapatis(placky). Dobby stál vedle něj a pozoroval ho.

"Myslel jsem, že když Vám přinesu nějaké orientální jídlo, tak na něj dostanete větší chuť," kvičel.

Harry se usmál a stisknutím skřítkova ramene mu poděkoval. Ten, v dobré náladě, odešel. Harry se hladově zahleděl na oběd. Uvažoval, jestli má Brumbál něco společného s výběrem jeho obědu. Totiž momentální heslo k Brumbálově kanceláři zní "Tandoori kuře". Zkoušel si představit Brumbála, jak ochutnává indická jídla, ale moc mu to nešlo, tak se dal do obědu. Byl vynikající a Harry skutečně snědl vše, co mu Dobby přichystal. Byl vyhladovělý ze studování v knihovně a také jeho tělo požadovalo pořád více jídla. Rozhodl si udělat zažívací procházku po pozemcích kolem hradu. Nebyl si jist, jestli by ho Kulový Blesk po takové porci jídla unesl, tak se radši vydal pěšky.

Venku byl slunečný den a on si vzpoměl na vtipná trička, která mu před pár dny poslala dvojčata, aby ho povzbudila. Stálo na něm: Jsem roztomilé nemluvně. Oblékl si tričko a vybledlé džíny a loudal se ven z hradu. Došel až k jezeru, u kterého si sedl a díval se na jeho tmavou hladinu. Zasnil se. Melancholické myšlenky mu proudily myslí. Po chvíli mu na paži přistála kapka. Zadíval se na oblohu. Vypadalo to na mírný deštík. Díval se jak kapky dapadají na hladinu jezera, pak zavřel oči a zaposlouchal se do šumění deště. Otevřel oči právě včas, aby zahlédl chapadlo obří olihně. Usmál sea vyskočil na nohy. Šaty se mu lepily na tělo. Z deště se stávalo slabé mrholení. Rozhodl se vrátit do hradu. Chtěl usušit své šaty neverbálním kouzlem v kombinaci s hůlkou.

Snape šel směrem ke skleníkům, aby si přinesl nějaké přísady do lektvarů. V tom uviděl Harryho. Nápis na tričku nijak nekomentoval. Harry se díval Snapeovi do očí. Chvíli si vyměňovali intenzivní pohledy. Vypadalo to, jakoby si předávali nějakou zprávu, ale přitom sami nevěděli, co znamená. Za několik sekund se Snape odvrátil a pokračoval ke skleníkům. Harry se díval za ním, jak mu černé vlasy vlají ve větru.


Na středeční lekci se Snapem přišel Harry, v záchvatu vzpurnosti, v tričku, potištěné sloganem: I am gay, every day.

Ani se neobtěžoval brát si na to hábit.

Snape bude asi nespokojený s mým výběrem oblečení, pomyslel si zlomyslně.

Snape pozvedl obočí, když Harryho spatřil.

"Co se stalo s vaším normálním oblečení, Pottere?" zeptal se chladně.

Harry s nevinným výrazem napsal:

Dnes bylo horko a já už nejsem Bradavický student.

"Jste ale můj student, tak se prosím vhodně oblíkejte. A nemyslete si, že jenom v dny, kdy máte lekce. Každý den, Pottere!"

Slovo gay jsem myslel jinak, pane profesore.

Snape se naklonil dopředu, témeř se Harryho dotýkal tváří.

"Chcete mě vyprovokovat, Pottere?"

Harry se na Snapea jen díval, Snapea se díval na Harryho. Po minutě Snape zasyčel:

"Potter, vy blázne, nikdo nemůže dlouho snést můj pohled. S vyjímkou ředitele."

Harry tvrdý pohled říkal: "Zkuste to."

Stále se na sebe dívali, téměř nemrkali. Snape lehce ustoupil, aniž by oční kontakt přerušil. Harry se o krok ke Snapeovi přiblížil. Snape udělal další krok, Harry taktéž. Jeho pohled byl stále stabilní. Mírně se zazubil. V duchu odolával pokušení odtrhnout oči, ale chtěl Snapeovi dokázat, že není rozmazlení, dětinský spratek, ale mladý muž, který odmítá být podceňován a zatracován.

Konečně Snape přerušil jejich oční kontakt tím, že rukou Harryho odstrčil.

"No, Pottere, když jsem si už správně vyložil nápis na vašem tričku, pak se mohu těšit na konec rodu Potterů."

Harry, odstrkován Snapem, otráveně napsal:

To jsou poněkud zastaralé myšlenky. Dnes už existuje způsob, vedle tradičních, jak mít dítě. V kouzelnickém i obyčejném světě.

"Pokud nejste příliš vybíravý v DNA druhého partnera, Pottere, které by muselo být od ženy," poznamenal Snape ironicky. Harry zjistil, že je těžké věřit tomu, že se o tomhle baví zrovna se Snapem. Na druhé straně spíše očekával, že Snape bude o tohmle něco vědět, když ho viděl flirtovat v klubu Enchanté. Sexuální výchova byla, podle Harryho, velký nedostatkem Bradavic. Možná to Brumbálovi ministerstvo zakázalo...Ale na to se Harry Brumbála ptát nechtěl. Studenti se spoléhali na svou zvědavost, plesnivé knihy z oddělení s omezeným přístupem a noční rozhovory na kolejích. Ronův výklad, o tom, že had je symbolem Zmijozelu, a může mít i nějakou souvislost s mužskou fyziognomií, měl za následek dva chlapce na toaletách a Hermionino bolení hlavy.

"Takže, pane Pottere," Snapeův ledový hlas vtrhl do Harryho rozjímání," znaková řeč. Podívejme se, jaký horor to je."