Už léta...

Včera v 18:20 | Archea Majuar
Už léta...

Fandom: RPS

Pairing: Oldřich Kaiser/Jiří Lábus

Warning: Asi nic...

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Ha! To jste nečekali, co? :D Ale já tenhle nápad nosila v hlavě už léta... Vážně. Prostě oni k sobě vždycky patřili a patřit budou. To mi nikdo nevymluví. A ano, připouštím, že jednu repliku z povídky jsem si půjčila z Lásky nebeské od Billyho Maca, protože mi sem jednoduše sedí. Snad se bude povídka líbit. Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Karin, káti a studentovu-smetišti :)


Dveře nebyly zamčeny nadvakrát, došlo mu ve chvíli, kdy otáčel klíčem v zámku. Pochyboval, že by ráno zapomněl pořádně zamknout. Stát se to mohlo, samozřejmě, ale měl by pro něco takového ještě jedno vysvětlení… Kdyby zrovna dnes nevypadalo poměrně nepravděpodobně.


Jeho podezření se však ukázalo být pravdivým. Jakmile totiž vešel dovnitř, na věšáku spatřil povědomý kabát a k uším mu dolehl tlumený zvuk puštěné televize. Odložil své věci a vydal se tam, kde tušil usazeného svého přítele.


"Co tady děláš, Oldo? Neměl jsi být na oslavě?" zeptal se muže sedícího na gauči, který k němu okamžitě zvedl pohled.
Vypadalo, že má dobrou náladu, ale přeci jen se mu na něm něco nezdálo. Tedy především to, že se mu rozvaluje na gauči místo toho, aby se nacházel na večírku. Ne, že by mu jeho přítomnost vadila, jen byl zaskočený.


"To je mi přivítání," ušklíbl se Olda, ale oči mu hřály. "Byl jsem na oslavě, očividně jsem ale teď tady."


Chvíli na svého přítele zezdola koukal, jako by odhadoval, zda má přidat vysvětlení ihned nebo s ním ještě počkat.

"Jirko, mohl by sis prosím tě sednout? Potřebuju s tebou mluvit," poposedl si kousek stranou, aby udělal druhému muži místo, jeho výraz zvážněl.


Jiří nikterak neprotestoval, usadil se vedle svého přítele a čekal, co je třeba probrat. Asi to muselo být důležité, když nestačilo zavolat, nebo si mohli sjednat schůzku někde v restauraci, ale když už jej kvůli tomu Olda poctil návštěvou přímo doma, navíc v době, kdy byl očekáván zcela jinde…


"Tak povídej. Co se děje?" vyzval Oldu, jakmile okopíroval jeho pozici, tedy rovněž si hodil nohy na stůl a pohodlně se opřel. Všiml si však, že jeho přítel neupírá pohled na obrazovku před sebou, nýbrž hledí někam na svá kolena. Bylo to zvláštní, na jednu stranu mu přišlo, že je Olda nejistý, na druhou stranu hlas měl pevný, rozhodný. Zvědavost a obavy na straně Jiřího rostly.


"Já na té oslavě byl. Přišel jsem tam, poslechl si projev režiséra i ostatních, ale když jsem tam řečnil já, a děkoval všem za jejich tvrdou práci… Když jsem tam stál a díval se na ty lidi, tak… Byl jsem jim vděčný, ale neustále jsem stejně musel myslet na to, že jim za svůj úspěch vděčím jen částečně," začal Olda, hlas tradičně zastřený, mluvil pomalu, ale bylo znát, že to nemá nacvičené. Emoce se v jeho tónu odrážely stejně jako opět patrné odhodlání.


Jiří již nepochyboval o tom, že mu chce jeho přítel sdělit něco osobního, něco, co pocházelo hluboko z jeho nitra, a co je pro něj těžké vyjádřit slovy. Co je těžké vyjádřit slovy, ale on je odhodlán to alespoň zkusit. Dále tedy Oldu poslouchal, sem tam sledoval i jeho tvář.


"Vím, že jsem ti děkoval mnohokrát, ale mám prostě pocit, že ti nikdy nebudu umět poděkovat dostatečně… A když jsem tam stál před těmi lidmi, musel jsem pořád přemýšlet o tom, že v prvé řadě bych měl děkovat tobě. Tolikrát ses na mě mohl vykašlat, ale neudělal jsi to. Byly chvíle, kdy jsem neměl nikoho kromě tebe. Těm lidem dlužím možná poděkování za dobrou práci, tobě dlužím poděkování za vlastní život a…" hlas se mu snad mírně zachvěl, "Nechtěl jsem Lva slavit, když jsi tam nemohl být. Ihned po projevu jsem odešel."


Jiří viděl, že Olda znovu otevřel ústa, aby pokračoval, na poslední chvíli si to ale rozmyslel. Změnil svou polohu, shodil nohy na zem, lokty opřel o kolena.


Mlčel.


Druhý muž mezitím mlčky vstřebával řečené. Olda jej svými slovy zasáhl, samozřejmě věděl, že mu jeho přítel je vděčný za to, že za ním vždy stál a pomohl mu se postavit na nohy, ale… Slyšet to přímo od něj, když se mu hlas třásl prožívanými emocemi…


"Sice jsem toho hodně v životě pokazil, ale taky jsem toho hodně měl. Potkal jsem dobré lidi, kterých jsem si vážil. Rád jsem poznával další a další, přicházeli a odcházeli, a…" podíval se Olda nalevo, kde se rovněž o kolena opíral druhý muž. Trpce se pousmál. "A jsem zase u toho. Lidé přicházeli a odcházeli. Zůstal jsi jen ty. Často se ptám sám sebe, jestli jsem ti za tu energii, nervy… Jestli jsem ti za to všechno stál. Ne, nemusíš mi odpovídat. Ani na tuhle ani na jinou otázku. Jen mě to nech prosím doříct. Potom půjdu."


Jiří chtěl namítnout, že neměl v plánu jej přerušovat, že ani nemusí odcházet, ale právě tím by jej přerušil, proto se rozhodl mlčet a ponechat si připomínky na později. Co mu ale ještě chtěl Olda říct…? Co by mohl mít na srdci tak závažného, že by on sám měl posléze vyžadovat, aby vypadnul?


"Když jsem tam před těmi lidmi stál, došla mi totiž ještě jedna věc. Bylo to, jako by mě osvítilo, protože ta myšlenka přišla úplně zčista jasna… Nevím odkud, nevím proč až teď, ale… Lidé přicházeli a odcházeli, poznal jsem jich hodně, možná až moc na jeden život, některé z nich jsem miloval, některé více, některé méně, ale… Když se podívám zpět, nechci se k těm lidem vrátit. Vím, že to bude znít hrozně, vím, protože se to používá ve filmech, v nablblých seriálech, v knížkách… Ale já to říct musím, protože… protože to tak prostě je."


Jiří tiše seděl, srdce mu zběsile tlouklo, jelikož kdesi v hloubi duše tušil, co by mu mohl jeho přítel chtít povědět. Kdesi v hloubi duše v železné cele uvězněná naděje pocítila závan svobody. To, co mu Olda sdělil, to, jak až zranitelně působil… Zíral na druhého muže, a i kdyby jej teď chtěl přerušit, žádná slova by nenašel.


"Jirko, můžeš tomu věřit nebo ne, ale… Já si uvědomil, že ty, a nikdo jiný, že ty jsi láska mého života."


Znělo to zvláštně, když to vyslovil muž, jeho přítel svým chraplákem, Olda, u něhož se smířil s tím, že od něj nic takového nikdy neuslyší, ale právě proto…. Právě proto to znělo tak dokonale. Zabralo mu nějakou dobu, než to kompletně vstřebal, než mu to došlo, to už ale Olda plnil svůj slib. Jiří se vzpamatoval v momentě, kdy už byl na pohovce sám a druhý muž mířil ke dveřím.


"Oldo," oslovil jej hlasem téměř se třesoucím, načež si odkašlal. "Oldo, počkej," dodal, vstal a chytil Oldu za předloktí. Oříškové oči se na něj upřely, otázku v nich vepsanou.


Hlavou se mu toho honilo tolik, chtěl něco říct, ale nemohl se rozhodnout, co by bylo nejlepší, nejpřesvědčivější…
V pohledu svého přítele náhle spatřil novou jiskru odhodlání, načež na ramenou pocítil jeho ruce a věděl, že třese pod náporem emocí, když se k němu Olda přiblížil, sám na něj pouze hleděl, když… když se jejich ústa na pár vteřin spojila. Jiří to chápal jako stvrzení všechno, co mu pověděl, jako by až teď tomu všemu dodal tu konečnou platnost.


Nebylo pochyb o tom, že to Olda myslí vážně.


Olda by v tu chvíli možná již odešel, aby nechal svého přítele rozjímat, rozhodnout se, jak se k tomu postaví, to by jej však Jiří nesměl držet za předloktí jako ve svěráku. Jenže on se na rozdíl od svého kolegy nemusel pomalu smiřovat s tím, že to, po čem celý život prahnul, a o čem si myslel, že nikdy nedostane, že to má před sebou. Že stačí jen dát najevo souhlas, co souhlas, nadšení a radost.


"Cítím to stejně, Oldo. Už leta…"


Oldův úsměv se dotkl i jeho oříškových očí, jež doslova zářily.


"Promiň mi, že jsem tě nechal tak dlouho čekat," pronesl tiše. "Je mi jasné, že ti to tím nemám šanci nijak nevyhradit, ale… co bys řekl pořádné večeři? Na Lvech pro pořádné chlapy nic neměli."


"Jdeme," opětoval druhému muži úsměv a přiměl se jeho ruku přestat svírat, nicméně sentimentální gesto v podobě setkání konečků jejich prstů si neodpustil. Nedočkal se však žádného odfrknutí, ale jen a pouze dojatého pohledu jeho přítele a krátkého sevření dlaně tou Oldovou.


Zřejmě opravdu nikdy není pozdě začít něco nového… Něco hezkého.
 

18. Byli jste někdy ve Stockholmu?

Neděle v 18:11 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
18. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Lenka a Draco. Zajímavý pár pro rozhovor, že? A možná přijde i Severus. Enjoy!

Za komentáře děkuji Karin a sisi :)



Draco při pohledu na extravagantně oblečenou dívku toužil vzít zpět své rozhodnutí, že stráví cestu v kupé s kýmkoliv, kdo se na něj ihned nevrhne s hůlkou v ruce. Musel ale připustit, že se cítil o něco bezpečněji, když se blondýnka posadila naproti němu, se zasněným úsměvem si na prst namotávala pramen vlasů a hleděla skrze zamlžené okno ven, ačkoliv nemohla vůbec nic vidět.

Mladý Malfoy ji tiše pozoroval, neboť Lenku Láskorádovou spatřil takhle zblízka snad poprvé. Dříve ji jenom zahlédl a už trousil nějakou jedovatou poznámku, načež se hnal se svými nohsledy co nejdále. Nějaké poznámky jej napadaly i nyní, nepotřeboval ale v kupé napjatou atmosféru, navíc se z doslechu tak nějak dozvěděl, že Lenka nebere jakékoliv urážky vážně, což jej sem tam lákalo vyzkoušet, nicméně si většinou našel lepší terč, který reagoval spolehlivě.

Ušklíbl se při vzpomínce na druhý ročník, kdy Weasley plival slimáky. To bylo krásné odpoledne.

Nedivil by se, kdyby Lenka neměla žádné kamarády, a jednoduše asi nechtěla sedět v kupé sama, proto se přidala k němu, stejně ale Draca mírně zaráželo, že mu dívka při příchodu do kupé věnovala tak milý úsměv.

Nejprve paní Weasleyová, teď Lenka… To jim vážně nevadí, že pochází ze Zmijozelské rodiny, že jeho otec sloužil Pánu zla…?

"Vím, nad čím přemýšlíš, Draco, a ne, mi to nevadí."

Trhl sebou, když Lenka promluvila jemným, přátelským hlasem. Překvapeně se na ni zadíval.

"Nemáš v srdci zlo, nebyl jsi k němu stvořen jako Ty-víš-kdo," pokračovala nyní vážně. "Tvá mysl je plná strachopudů, obáváš se o sebe a svou roli mezi lidmi, proti kterým jsi doposud choval zášť. Máš strach i o někoho tobě blízkého a právě to je pro tebe teď nejdůležitější."

Draco částečně chápal, co mu Lenka povídá, přesto se nevzmohla na více než zmatené:

"Cože?"

"Ukaž těm, kteří o tobě pochybují, že ti na někom záleží. Pokud si budou jistí, že se o někoho na naší straně bojíš a budeš kvůli němu ochoten riskovat i svůj život, uvěří ti," zazněl znovu Lenčin uklidňující hlas, jenž Draco považoval za neuvěřitelně přesvědčivý na dívku, jež byla o rok mladší než on sám, na dívku, která měla v uších ředkvičky a na hlavě klobouk o více než metrovém průměru.

Mladému Malfoyi se ale ani za mák nelíbilo, že toho Lenka ví tolik, respektive že se zdá si být tím vším tak jistá.

"Bojím se jenom o své rodiče a to sotva někoho přesvědčí," odsekl Draco doufaje, že mu Lenka dá pokoj. Měl obavy, že si Lenka v něm čte jako v otevřené knize, že ví, jak se mu jeho vlastní emoce vymykají z rukou, jak se chovají pošetile a naprosto iracionálně, jak se mu při vzpomínce na onu druhou hodinu cvičení kouzel s Blackem vždy prožene po zádech husí kůže, jež nebyla nutně nepříjemná.

Občas jej napadlo, jestli je to všechno vážně tak nelogické, jestli… jestli by v jeho situaci reagoval někdo úplně stejně, že by se upnul na kohokoliv, kdo představuje alespoň určitou jistotu…

Ne, nevěděl a trápilo ho to. Neměl ponětí, co si počít, a stále doufal, že když bude od Blacka daleko, tak jeho… city… zeslábnou. Snad. Bylo by to vhodné. Bylo by to bezpečné.

"Lidé se někdy octnou v situaci, kdy si rozum neumí poradit. Pak se musíš spolehnout na to, co ti napovídá srdce," pronesla dívka, očividně nezasažena Dracovým tónem ani jeho takřka trucovitým zahleděním se z okna.

Blonďákovi to nejprve přišlo jako něco, čemu by mohl věřit Potter a jeho banda, takže se ze zvyku ušklíbl, nicméně po pár minutách ticha se přiměl na Lenku znovu podívat. Nemohl sice uvěřit tomu, že si opravdu povídá s nejvýstřednějším studentem Bradavic, ale kdoví, třeba je to taky jediný tamní student, který mu… věří?

"Takže i když všechno mluví proto, že jsem třeba špehem nasazeným Temným pánem, který chce, aby si Brumbál hřál na prsou hada… Že třeba jen můžu čekat na pokyn a zradit… Přestože to nedává rozum, tak mi věříš?" zeptal se chvějícím se hlasem. Měl v plánu se zeptat s ironickým podtextem, naznačit tak, že Lenka musí být hloupá, když mu věří, ale nakonec sám sobě zněl skoro, jako by prosil o to, aby stála na jeho straně, protože to potřeboval slyšet.

"Ano," odpověděla bez zaváhání Lenka. "Všechny věci v životě nemusí dávat smysl," pokrčila rameny, opět se lehce usmála a vzápětí upřela pohled ven z vlaku.

S jejím tvrzením se Draco chtě nechtě musel ztotožnit. Některé věci prostě vypadají nesmyslně, a přesto se dějí. Některé city vůči někomu se zdají být nesmyslné, a přesto existují…

XXXXX

Rozhovor s Lenkou vrtal Dracovi hlavou po celou cestu, o mnoho více slov už ale s dívkou neprohodil a spíše se prospal. Odpočatý po příjezdu ale příliš nebyl, naopak se cítil malátně, takže mu na slavnostní hostině vlastně ani nevadilo, že sedí úplně sám. Tedy u Zmijozelského stolu přirozeně sám nebyl, nicméně nikdo z jeho bývalých společníků si k němu nepřisedl, naopak zaslechl několik nehezkých nadávek na svou adresu.

Bylo mu to ale jedno.

Očekával to a v podstatě byl rád, že ho hned na první pohled nikdo neuřknul. Když se najedl, konečně se přiměl alespoň trochu věnovat pozornost svému okolí, načež zjistil, že… Trochu překvapeně zamrkal, když mu došlo, že Zmijozelský stůl vlastně ani není zcela zaplněný. Ať hledal, jak hledal, některé z minulosti známé tváře nenašel, přičemž se jednalo především o studenty z rodin nakloněných Pánu zla.

Hned si přišel o něco bezpečněji, pořád to ale neměnilo nic na tom, že jeho bývalí kumpáni na něj pohlíželi s pohrdání a někteří nenávistí vepsanou v očích. Nedivil se jim. Být jimi, zachoval by se úplně stejně.

Když pak mířil z Velké síně do sklepení, takřka vrazil do ředitele své koleje.

"Pane Malfoyi," oslovil jej Snape, v jehož tváři se jako obvykle nedalo příliš vyčíst, co si myslí. Draco měl vždy pocit, že Snape patří k Pánovi Zla a dříve by za to ruku do ohně dal, ale teď… Vážně by někoho takového měl Brumbál ve škole? Vážně byl tak hloupý a důvěřivý? Nevěděl, ale byl více méně rozhodnut, že se k profesorovi bude nadále chovat stejně jako předtím, a uvidí, jaké stanovisko zaujme Snape.

"Profesore."

"Pan ředitel se domnívá, že by vám ve sklepení mohlo hrozit od vašich spolužáků nebezpečí, proto se uvolil vám zařídit soukromou komnatu ve třetím patře," oznámil mu Snape a podal Dracovi nenápadný, stříbrný prsten. "Chodba je stále nepřístupná pro ostatní studenty, vám však byla udělena výjimka."

Draco přikývnul, ve své rozespalosti dokonce zapomněl, že by měl něco takového očekávat, i když problém byl spíše v tom, že nevěřil, že by na něj Brumbál pamatoval. Zvedlo mu to trochu náladu. Prsten ihned uchopil a zvědavě se zeptal, jak funguje.

"Vaše komnata je přirozeně tajná, takže potřebujete k otevření klíč, v tomto případě prsten. Hledejte v chodbě symbol přesýpacích hodin v kruhu, postavte se před něj a přejeďte po prstenu ve směru hodinových ručiček," vysvětlil Snape, chvíli počkal, než si Draco prsten nasadí a opět k němu zvedne pohled. "Nemusím vám doufám opakovat, že obezřetnost je na místě, pane Malfoyi."

"Ne, pane," zavrtěl Draco hlavou "Děkuji."

"Můžete jít, vaše věci už k vám byly dopraveny," informoval jej Snape, než Draca zanechal o samotě.

Mladík neváhal, okamžitě se vydal do třetího patra, kde si dal dobrý pozor, aby jej nikdo při vstupování do zakázané chodby neviděl, načež bez obtíží našel Snapem zmíněný symbol. Prsten v tu chvíli slabě zazářil, Draco přes něj přejel přesně tak, jak zněly instrukce, a za pár vteřin již stanul ve své komnatě.

Vypadala přepychově. Obrovská, už na první pohled pohodlná postel, vzduch nádherně čistý… Sice už si u Blacka na ten zatuchlý zvykl a v pokoji měl díky kouzlu dýchatelno prakticky pořád, přesto jej ta svěžest udeřila do nosu. Rtů se mu pak dotkl malý úsměv, když na stole spatřil klec s Nezbedou. Okamžitě jí otevřel dvířka, aby se stvoření mohlo proletět.
Sovička toho samozřejmě využila, aby se mohla alespoň na moment usadit Dracovi ve vlasech, vzápětí už ale vířila vzduchem. Blonďák sebou praštil na postel a zahleděl se na nebesa.

Najednou jej zachvátil stesk.

Ačkoliv měl vlastní pokoj, kde se mohl cítit bezpečně, ačkoliv se na hradě nacházeli lidé, kteří stáli na jeho straně, ačkoliv tady byl Snape, kterému vždycky věřil… Cítil se sám. Zas a znova se cítil sám.

Před očima mu vytanulo dnešní ráno, kdy se loučil s Blackem, kdy viděl jeho tvář a snad upřímný pohled modrých očí. Kdy viděl jediného člověka, s nímž už si sám nepřipadal.

XXXXX

Kolem půlnoci se za Siriusem zastavila návštěva v podobě Remuse.

"Jsem myslel, že musíš být v Bradavicích? Proto jsi přeci nemohl jít s Malfoyem, ne?" zeptal se mírně podezřívavě Sirius, jakmile se se svým přítelem usadili ke stolu.

"O tom nepochybuj," ujistil jej Remus a opřel se, "Až dnes se mi povedlo Brumbála přesvědčit, aby Draca skutečně ubytoval stranou ostatních. Do večera jsem se pachtil s tvorbou jeho komnaty. Tedy, ona tam místnost byla, ale holt potřebovala nějak zajistit. Nebýt Severuse, trvalo by to ještě déle."

Sirius se ušklíbl, vzápětí ale zvážněl a upil čaje.

"Takže bude v bezpečí alespoň v noci," shrnul to.

Remus chvíli jen seděl, tiše Siriuse pozoroval, načež se zeptal na to, kvůli čemu vlastně přišel.

"Jak daleko jste s Dracem v procvičování došli?"

"Moc daleko ne, nebylo moc času a taky bylo těžké, se od něčeho odrazit…" nesnažil se Sirius zní jakkoliv vyčítavě vůči Remusovi, že snad studenty nic nenaučil, přesto se vzápětí raději zajímal o to, jaký program má pro Draca i ostatní nachystaný.

"Za začátku především obranná kouzla a Expelliarmus, a kdo bude mít zájem, může docházet na dobrovolné hodiny, kde bych se rád zaměřil na kouzla útočná. Brumbál mi dal akorát podmínku, že kurz bude vyhrazený pro studenty čtvrtých ročníků a výše, ale aspoň něco," pronesl, netvářil se však příliš spokojeně s tím, čeho dosáhl. "Co jsi tedy Draca naučil?"

"Pracovali jsme hlavně na Protegu. Docela mu to jde a měl by být schopný odrazit téměř jakoukoliv kletbu, Expelliarmus zvládá s přehledem, takže kdyby na něj někdo zaútočil čelem, bude schopný se bránit," odpověděl Sirius a cítil se takřka pyšně, když si vzpomněl na to, jak se Malfoy dokázal během pouhých pár hodin zlepšit a jak si pod jeho vedením začal věřit. Bude potřebovat ještě nějaký čas, aby se zdokonalil, ale minimálně už není tak bezbranný jako dříve, minimálně proti jednomu útočníkovi ne. Ale stejně… "Budeš na něj dávat pozor?"

"Budu," přisvědčil Remus a dopil čaj.

"Co na mě tak hledíš?" zeptal Sirius druhého muže poté, co sám pohledem skenoval desku stolu, aby vzápětí zjistil, jak zkoumavě se na něj Remus dívá. Jako by věděl víc než Sirius, jako by viděl něco uvnitř něj, z čeho nemohl spustit oči, čemu možná nemohl uvěřit.

"Promiň mi, zamyslel jsem se," vyhnul se však odpovědi Remus a místo toho vstal ze židle, odebíraje se k odchodu. "Děkuju za čaj i za informace. Kdyby měl Draco před ostatními studenty náskok, buď se může věnovat jiným kouzlům, nebo třeba mi pomoct při výuce…"

Sirius jen přikývnul, mávl mu na rozloučenou a počkal, než se za ním zavřou dveře. Nebyl si přesně jistý, jestli jeho přítel přišel kvůli tomu, aby zjistil, co s Malfoyem cvičili, spíše mu to přišlo tak, že ho přišel zkontrolovat, jestli se mu nestýská.


Při pomyšlení, že by se mu po té užovce mělo stýskat, si odfrkl, i když mu bylo jasné, že mu společnost v domě chybět bude. Minimálně občasné vyvádění Nezbedy postrádat bude a… Když s čajem v dlaních usedal na gauč ke krbu, přemohla jej jakási vnitřní slabost, pod jejímž vlivem si připustil, že má Malfoye rád. Bylo to zvláštní… hodně se hádali, následně se dost krkolomně usmiřovali, ale fungovali, přičemž Sirius měl pocit, že Malfoy byl spokojený.

Samozřejmě by byl spokojenější s rodiči na Malfoy Manor, o tom nepochyboval, ale v rámci možností se mu vážně Malfoy jevil… Vnímal, že Zmijozel si váží toho, že ho nechává u sebe bydlet, že ho učí a že za ním stojí. Že se na něj může spolehnout.

Sirius upil čaje a náhlá tíha zodpovědnosti jej zasáhla plnou silou. Remus se mu to snažil říct, ale až nyní plně pocítil, co od něj Draco čeká, přičemž Sirius… Nebyl si jistý, jestli to zvládne. Nebyl si jistý, jestli zvládne nést zodpovědnost za dva lidi. Za Malfoye a Harryho.

Harryho! Zapomněl se Remuse zeptat na Harryho, jestli dorazil v pořádku a jestli mu něco nechybí!

Pod vousy zaklel. Celou dobu se bavili o Malfoyovi, ale Harryho úplně opomněli, což Siriuse zamrzelo. A vzápětí rozmrzelo. A naštvalo. A zamrzelo ještě víc.

Co se to s ním sakra děje, že místo toho, aby se staral o Harryho bezpečí, tak se zajímal jen o to, jestli ten Zmijozel má kde spinkat?! Harry byl jeho kmotřenec, syn jeho přítele, výjimečný kluk, který čelil Voldemortovi…

Jenže Harry má přátele, on se o sebe postará, má o koho se opřít, nepotřebuje tě, ozval se vnitřní has, jenž ale Sirius nechtěl poslouchat. Mluvil nesmysly, vždyť Harry potřebuje někoho, kdo jej na rozdíl od těch mudlů miluje!

Tím si moc nepomohl, protože na mysli mu vzápětí vytanula jména lidí, kteří by pro Harryho dýchali. Bylo jich hodně, což se rozhodně nedalo říci o množství lidí, kteří by dýchali pro Malfoye.

Sirius si připadal bezradně. Ničemu takovému v životě nečelil, ovšem… Už jednou zaplatil za to, že na sebe nevzal zodpovědnost. Že před ní utekl, na což doplatili i lidé jeho srdci nejbližší. Doplatil na to jeho vztah s Remusem.

A nedokázal by se sám sobě podívat do očí, kdyby svou zbabělostí zničil život ještě někomu dalšímu. Ať už si vnitřní hlas mlel cokoliv, potřebovali jej oba. Harry i Malfoy. Pro oba tady v budoucnu musí být.

17. Byli jste někdy ve Stockholmu?

7. ledna 2018 v 18:09 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
17. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Omlouvám se na tu prodlevu, ale prostě jsem byla příliš líná, resp. měla trochu jiné starosti. Ale pokračování je tady :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Karin, káti a German Music :)



Že přijeli Weasleovi Draco poznal okamžitě, protože jinak tichý dům se proměnil ve skleník s pekelně řvoucími Mandragorami. Na schodech se neustále ozývalo dupání, z přízemí se k Dracovi neslo řinčení nádobí, zvýšené hlasy, jež patřily buď Blackovi nebo komukoliv ze zrzavé famílie, a korunu tomu všemu nasadila sedmá hodina večerní, kdy na chodbě uslyšel dívčí hlas, nepatřící nikomu jinému než Grangerové.


Mladý Malfoy neměl absolutně žádné ambice opouštět pokoj, čas od času zašel akorát do koupelny, za celý první i část druhého dne však naštěstí na nikoho nenarazil. Hluk sice dělali Weasleovi nehorázný, nicméně Draco byl alespoň spokojen s tím, že ho nikdo neotravoval přímo v pokoji. Dvakrát za ním zavítal pouze Black, aby mu sdělil, že o jeho přítomnosti zde už všichni vědí, vědí i o tom, že je Black jeho poručníkem a že nejmladší syn Weasleových vzteky rozkopl židli.


"Máš na zítřek sbaleno?" zeptal se Black navzdory tomu, že všechny jeho snahy o nějakou konverzaci blonďák odbyl. Byl trochu mrzutý a vůbec se mu nelíbil důvod.



Naprosto nepochopitelně ho štvalo, že Black se dole se všemi dobře baví (slyšel jeho smích až do pokoje), a že si určitě společnost Weasleových užívá, čemuž se ani nemohl divit poté, co strávil měsíc jenom s ním… Přišel si hloupě, že jej něco takového štve, vždyť ještě nedávno mu byl Black ukradený, ale teď vážně žárlil na Weasleovy, že ho mají pro sebe. A to ani nechtěl myslet na to, jak se bude cítit, až dorazí Potter, pro kterého by se Black rozkrájel.


Štvalo ho to a stejně jej štvalo vůbec, že se něčím takovým zatěžuje, ale nemohl si pomoct. Nicméně jej jaksi uklidňovalo, že se jeho určitá náklonost vůči tomu Nebelvírovi může dát do pořádku během doby, kdy jej neuvidí, tedy když bude v Bradavicích, kam odjížděl už druhého dne ráno.


"Mám," zavrčel z postele, kde si právě četl, vzápětí si ale uvědomil, že mu vážně jedna věc schází a zvedl k Blackovi pohled. "Jenom Nezbeda se ještě nevrátila."


"Pokud se nevrátí do zítřka, vezmi si s sebou jen klec a já ji pak za tebou pošlu," vzal na vědomí Black, k odchodu se ale nechystal.


"Co ještě?" odložil Draco knihu rozmrzele stranou, jelikož podle Blackova nervózního výrazu pochopil, že mu starší muž potřebuje něco sdělit, ale dvakrát se mu do toho nechce.


"Asi jsi už pochopil, že s tebou zítra nepůjdu na nádraží," začal opatrně Nebelvír, pročež počkal, až Draco přikývne. Samozřejmě to tušil a předpokládal, že buď půjde sám nebo že se nabídne vždy-jsem-všem-ochoten-pomoct Lupin.
"Vyrazíš společně s Weasleovými, budeš se jich pouze držet, dokud nedorazíte na nástupiště. Ve vlaku už budeš v bezpečí."


"A co ty řeči o tom, že mi Weasley jednu vrazí?" ušklíbl se Draco, kterému se ten plán opravdu nelíbil. "Nemůže jít se mnou Lupin?"


"Remus už tou dobou bude muset být ve škole a nebude mít čas ti dělat privátní eskortu," štěkl po něm Black, což Draca ještě víc podráždilo. Potter eskortu mít mohl, on ne. Nádhera. Ano, věděl, že Potter je ten důležitější, bla bla bla, ale stejně ho to vytáčelo. "A o Rona se nestarej, Molly a Hermiona jej pohlídají."


Ta představa se naopak Dracovi docela líbila, to musel uznat a dokonce mu cukl koutek úst při představě, jak se po něm Weasley snaží skončit a z jedné strany mu přiletí políček od matky a z druhé od Grangerové.


"No, dobře," pokrčil rameny tak nějak lhostejně, očividně neměl moc na výběr…


Black na něj ještě chvíli koukal, jako by se rozmýšlel, zda mu ještě něco říct nebo ne, nakonec ale moc dlouho váhat nemusel, jelikož z přízemí na něj někdo zavolal. A ten někdo byl k Dracově nechuti Potter, který zřejmě právě dorazil.


"Musím jít," cukl sebou Black směrem ke dveřím tak rychle, až to přišlo mladému Malfoyi komické, z celé situace však vnímal především hořkost, jež se mu usadila v hrudníku. Spolkl poznámku o tom, že když páníček na zavolá, tak Black přirozeně musí poslušně přiběhnout, a místo toho jen opět uchopil knihu a předstíral, že se do ní okamžitě začetl. Moc dobře ale věděl, že ačkoliv Black již stál, několik dalších vteřin na něj ještě zíral, než konečně odešel, a zanechal Draca zmateného a osamělého, což už se mladíkovi stalo tolikrát, že by si možná mohl začít na ten pocit zvykat.


Když mu Krátura o chvíli později naservíroval večeři, ani se jí nedotkl. Neměl chuť cokoliv jíst, místo toho se jen válel v posteli a aby neuvažoval o Blackovi, jak by se to jeho totálně šílenému nitru líbilo, tak přemýšlel, jestli hrozba Ronalda Weasleyho je ta, které by se měl obávat. Co až nastoupí do vlaku? Nesejdou se okamžitě všichni jeho spolužáci ze Zmijozelu a nepokusí se jej napadnout rovnou v kupé? Ovládl jej strach při pomyšlení, že nebude mít, kam by utekl, pokud by se tak stalo…


Minimálně by neměl sedět v kupé sám, pomyslel si. To je to nejmenší, co pro sebe může udělat. Netušil, kdo by s ním měl zájem trávit celou cestu, ale doufal, že alespoň někdo se najde, někdo bez přátel, komu tichá společnost nebude vadit. Předpokládal, že se vetře k němu z Havraspáru, jelikož studenti z této koleje mu oproti těm zbylým dvěma přišli jako nejsnesitelnější.


Bylo už po desáté večer, kdy se zezdola ozval jakýsi hluk. Zasedání řádu, z něhož byl pro tentokrát omluven, už dávno skončilo, Potter a jeho banda už se také rozlezli do svých pokojů, přičemž u toho nezapomněli pořádně dupat po schodech, takže Draca napadalo jediné, co by mohlo takový povyk způsobit.


Potichu otevřel dveře pokoje a obezřetně se vydal ke schodům, v mezipatře jej pak původce onoho hluku zastihl. Nezbeda slabě vypískla, na moment se usadila blonďákovi ve vlasech, načež se přesunula na jeho rameno a hlavičkou se otřela o jeho krk.


Draco jako obvykle neměl srdce jí to jakkoliv vyčítat, prostě jen stál a trpěl její projev radosti, že jej zase vidí, dokonce ji prstem hladil, než si všiml postavy, nacházející se ve dveřích do hlavní místnosti. Nebyl nadšený, že ho někdo viděl, jak se mazlí se sovou, spíše však na Molly Weasleyovou vykulil oči, než že by se zamračil.


Hlavou mu vířila jedna a sto myšlenek, jak se má zachovat, co říct, co neříct, nechtěl urazit, nechtěl znít falešně, nechtěl být vysmán…


Už se chystal k útěku, který vyhodnotil jako nejbezpečnější variantu, v prvním kroku mu však zabránila otázka, řečená tak upřímným a dobrosrdečným tónem, až v Dracovi hrklo.


"Nemáš hlad, chlapče?"


Naprosto jednoduchá otázka člověka, kterým před prázdninami spokojeně pohrdal. Nyní ale bylo všechno jinak, nacházel se v odlišné pozici, v odlišném rozpoložení, tak snad proto se nevzmohl na nic jiného, než na prosté zírání na ženu, na matku zabedněnce Weasleyho, která nehledě na jeho vlastní minulost, na fakt, že jí muselo být jasné, jak Malfoyové nad ní i její rodinou ohrnovali nos… Která se na něj dívala beze stopy zášti ve tváři.


Draco, nesmírně zaskočen reakcí paní Weasleyové, váhavě přikývl, jelikož žaludek absenci večeře nejen zaznamenal, ale dokonce proti tomu protestoval, což se blonďákovi už dlouho nestalo. Možná za to mohla nádherná vůně, jež se po schodech linula z kuchyně. Ale vždyť ostatní už určitě večeřet museli…


"Něco ti donesu do pokoje," usmála se na mladého Malfoye a zmizela v hlavním pokoji dříve, než Draco stačil cokoliv říct. V tom se mu znovu připomněla Nezbeda, vypískla a mladík se rozhodl, že ať už mu ta podivná žena něco donese nebo ne, stejně se nahoru vrátí už teď, protože Nezbeda to očividně vyžadovala.


Draco ji v pokoji umístil do klece, kde to stvoření okamžitě začalo zobat, čehož blonďák využil a zavřel jí dvířka. Sovička mu sice vzápětí věnovala poněkud neurčitý výraz, Draco ale neměl na výběr, musel ji tam nechat a pustit ji až po příjezdu do Bradavic. Ten den to holt musí ta neposeda vydržet.


Tiché zaklepání na dveře jej vyrušilo z pozorování, jak se Nezbeda živí. Upřímně jej skutečnost, že mu Molly Weasleyová opravdu donesla jídlo, překvapila, i když mu to slíbila.


"Přinesla jsem ti od každého něco. Snad ti dýňová polévka a zapečené brambory přijdou vhod," oznámil mu, jen co ji Draco pustil dovnitř. Sledoval ji, jak mu položila tác s jídlem na stůl, utřela si ruce do zástěry a s drobným úsměvem se otočila zpět k mladíkovi, který stál jako zařezaný.


"Tak já tě nechám v klidu najíst," přikývla si jen sama pro sebe a prošla kolem Draca, který se konečně přiměl něco říct, přestože sám pořád stěží věřil tomu, kdo se k němu chová tak… hezky.


"Já… děkuju vám," vyhrknul a okamžitě si v duchu vynadal za své nemožné vystupování, nicméně oči té dámy se jen rozzářily dobrotou.


"Rádo se stalo," pronesl a odebrala se po schodech dolů.


Mladík za ní pomalu zavřel dveře, nesmírná radost zaplavila celý jeho organismus, dokonce se mu po tváři rozlil úsměv. Připadal si jako omámený nějakým lektvarem, ale on jen pociťoval obrovskou úlevu. Strašně mu pomohlo, že se k němu někdo zachoval takhle. Dříve by to nepřiznal, a už vůbec by si nenechal nic takového zrovna od někoho z rodiny Weasleyů líbit, jenže doposud mu s výjimkou Lupina, Brumbála a Blacka nikdo nedal najevo, že… alespoň, že se o něj trochu zajímají. Že jej neodepisují pro jeho původ, pro jeho zařazení do Zmijozelu.


Molly Weasleyová mu toho dne dala naději, že opravdu na tuhle stranu může patřit. Že ostatní mohou chtít, aby k nim patřil.


XXXXX


Druhý den ráno se opět strhl v domě pěkný chaos, který Sirius pozoroval z bezpečí kuchyňského koutku. S šálkem čaje sledoval, jak se všichni Weasleyovi překřikují, těžká zavazadla roztahují všude kolem a do toho všeho mňoukala ta Hermionina rezavá potvora. Když se pak strhla hádka právě mezi Hermionou a od chvíle příjezdu naštvaným Ronem, Sirius se rozhodl tuhle společnost potichu opustit a vyhledat Harryho.


Našel jej znovu v místnosti s rodokmenem Blacků, kde seděl na kufru a hleděl na zeď. Sirius zůstal stát ve dveřích, myšlenky se mu rozutekly všude možně, především pak směrem k Jamesovi. Harry mu byl tak strašně podobný… Jen co se na něj ale mladík podíval, Siriusovy vzpomínky se zatoulaly k Lily.


Po celou dobu, co Harryho znal, tak jej obdivoval a jeho respekt k jeho osobě ještě vzrostl v momentě, kdy mu Harry věnoval drobný úsměv a jeho oči zářily sice tichým smutkem, leč zračila se v nich i bezmezná láska.


Ano, Harry se zlobil. Zlobil se, že Malfoy žije s jeho kmotrem, s jeho nejsilnějším pojítkem s rodiči, Remus však udělal dobře, když Harrymu neřekl tak úplně pravdu. Popsal situaci totiž tak, že Sirius se obětoval sdílet čas a prostor se Zmijozelem, protože tušil, že má ještě naději. Že mu chtěl dát šanci, přičemž tak nějak opomněl zmínit, že než se Sirius k onomu udělení šance dostal, nějaká ta voda mezitím uběhla.


Sirius sice chtěl být k Harrymu upřímný, ale bylo mu jasné, že tímto způsobem to jeho kmotřenec lépe zkousne. Zprvu o tom měl pochybnosti, neboť Harry se do jeho domu přiřítil jako povodeň, s ním se nejprve pohádal a pak se zavřel v pokoji, kam se za ním odvážili jít pouze Ron a Hermiona, o pár hodin později se ale k ostatním připojil u večeře a posléze se uchýlil právě do této místnosti, kde jej Sirius našel.


Nenašel ale ublíženého chlapce. Našel pouze mladého muže, jenž celý život přijímal jednu ránu za druhou, a s každou z nich se dokázal smířit. A smířil se i s tím, že jeho kmotr je nyní vázán na jistého Zmijozela. O něco lépe se pak vyrovnal s tím, že jeho noční můry se budou řešit způsobem, kdy se mu Remus bude snažit dostat do hlavy… Pořád lepší, než kdyby mu tam šmejdil Srabus, v tom se s Harrym shodli.


"Uvidíme se o Vánocích?" zeptal se Harry.


"Budu rád, když přijedeš," přikývl Sirius s úsměvem.


"Malfoy tady ale bude taky, že?" pronesl Harry s nádechem trpkosti v hlase.


"Když bude chtít, nemůžu mu bránit v tom, aby přijel," odpověděl starší muž a posadil se k Harrymu na kufr, dlaň mu položil na rameno. "Harry, v žádném případě tě nikdo nebude nutit, abyste byli přáteli. Jen ho nějak… toleruj."


"Nevím, jestli on dokáže tolerovat mně."


Sirius si tiše povzdechl. Možná nebylo od věci, aby ty dva si spolu nechali promluvit, ale… Netušil, jak to mohlo dopadnout a aby byl k sobě upřímný, nechtěl do tak nepříjemné situace poslat ani Harryho, ani Malfoye.


"Harry, Malfoy tě sám od sebe nenapadne," snažil se říct co nejpřesvědčivěji. "To bych mu pak dal za uši!" dodal, snaže se Harryho pobavit, což se mu alespoň trochu povedlo, jelikož mu mladík věnoval další úsměv, a když se oba postavili, krátce jej objal. Sirius si zas a znovu uvědomil, jak moc má toho kluka rád, jak moc by s ním chtěl strávit více času, než jim zatím bylo dopřáno.


Poslal Harryho za Weasleyovými a sám se vydal po schodech nahoru, aby mohl z domu vypakovat i Malfoye. Když nad tím včera večer uvažoval, došlo mu, že mu bude chybět jeho společnost. Vytvořili si určitou rutinu, která snad vyhovovala jim oběma… Jednoduše si Sirius zvykl na lidskou společnost a představa, jak osamělý v následujících měsících zase bude, se mu ani náhodou nelíbila.


Stejně ale pochyboval, že Malfoy v Bradavicích vydrží dlouho. Brumbál to možná bral na lehkou váhu, jenže Zmijozelové, inklinující k Voldemortovi, určitě nebudou z přítomnosti někoho jako Malfoy nadšení a dříve či později mu to dají najevo.

Když pak po zaklepání vstoupil do mladíkova pokoje, místo zbytečný otázek se rozhodl jít přímo k věci.


"Buď ostražitý, Malfoyi. Znáš své spolužáky a víš, čeho jsou schopní, takže se prosím drž svých zvyklostí, a když pojmeš podezření, okamžitě je napráskej komukoliv z profesorů, je to jasné?" vyštěkl na něj okamžitě, až Malfoy překvapeně zamrkal, s ironickým cuknutím rtů ale přikývl. "Co se šklebíš? Máš snad pocit, že ti nic nehrozí?"


"Ne, Blacku, mám ale obavy, že se o něco pokusí už ve vlaku, což mám žalovat komu?" otázal se blonďák, který se sice nadále šklebil, mluvil však vážně.


"Tak si sedni k někomu, u koho si budeš jistý, že tě neuřkne. Je někdo takový?" zapochyboval Black.


"Někdo se najde," pokrčil Draco rameny. "Nikomu z Havraspáru jsem nikdy nic neudělal. S nimi bych měl být v bezpečí."


"Dobře," přikývl Black. "Tak padej dolů, ať na tebe nemusí čekat."


Malfoy si dopnul kabát, pohledem přejel všechna svá zavazadla a postupně je zmenšil, pouze klec s Nezbedou ponechal samozřejmě v původní velikosti, uchopil ji a chystal se odejít, nicméně na pár vteřin se zastavil přímo před Blackem.

V tu chvíli se rozhostilo napjaté ticho, hleděli si do očí a ani jeden nevěděl, co říct. Malfoy přemýšlel, jestli má Blackovi poděkovat, jestli to druhý muž přijme, a jestli je to dostačující, protože… Ne, nad tím nesmí přemýšlet, přikázal si mladík, ujistil se, že se tváří klidně, a prostě natáhl ruku.


Tím nemohl nic zkazit. Ale ani získat, jak mu napověděl posměšně vnitřní hlas.


Black rovněž neměl ponětí, jestli se má nějak s Malfoyem rozloučit, přeci jen jejich vztah se bouřlivě přeléval od toleranci k nenávisti přes usmiřování až k něčemu zvláštnímu, co ani on sám nevěděl, jak přesně uchopit. Malfoy pro něj už nebyl otravným břemenem, jehož odjezd by s radostí uvítal, ovšem ani nebyli tak daleko, aby se… objali? Ne, to určitě ne, proto Sirius po krátkém zaváhání přijal nabízenou dlaň a pevně ji stisknul.


"Hodně štěstí," řekl tiše a myslel to upřímně. Mladík ho bude potřebovat.


Draco přikývnul, naposled se zahleděl do Blackovy tváře a bez dalších slov se vydal do přízemí, kde jak zjistil, mu Molly Weasleyová opět vyšla vstříc. Poslala své potomstvo, Pottera a Grangerovou napřed, poté se sama přenesla společně s Dracem, který jí chtěl ihned po přistání poděkovat a jít vlastní cestou, paní Weasleyová jej ale chytla za rameno a držel jej u sebe, dokud se nedostali až na nástupiště.


"Když Brumbál na tvou bezpečnost zapomíná, já to nedopustím," řekla si jako by pro sebe, když se rozhlížela za účelem opětovného nalezení své rodiny.


Draco vedle ní nejistě postával, opět zaskočen chováním této ženy. Jeho matka by nejspíše nikdy nic takového neudělala.


Jakmile Molly zrzavou skupiny zahlédla, spokojeně se usmála a otočil se k Dracovi.


"Kdybych byla na zasedání řádu, když tě přijali, tak bych to nikdy nedovolila, protože jsi příliš mladý a už tak v pořádném nebezpečí," zavrtěla hlavou a natáhla ruce, aby Dracovi upravila límeček, nakonec si ale uvědomila, kdo před ní stojí, a s omluvným úsměvem paže spustila, přesto alespoň znovu sevřel mladíkovo rameno. "Kdybys cokoliv potřeboval, obrať se na Hermionu. Ta dívka má srdce ze zlata a dokáže vždy poradit."


"Děkuji vám," přikývl Draco, neschopen říci nic jiného, jak moc jej dobrota a důvěřivost dámy před ním zasahovala. Neznal takové chování, nevěděl, jak na ně reagovat, jak… jak dostatečně vyjádřit vděk. Ano, vděk, a nikoliv podráždění, že si někdo myslí, že něco nezvládne sám.


Už mu stačilo dojít, že v tomhle světě neměl šanci uspět sám.


Za pár vteřin Molly zamířila ke své rodině a Draca nechala samotného, což ten využil k tomu, aby nastoupil do vlaku a našel si vhodné kupé. Jenže zatím všechna zela prázdnotou, a tak se rezignovaně v jednom z nich usadil s myšlenkou, že se později přestěhuje, pokud si k němu někdo jakž takž důvěryhodný nesedne.


A měl štěstí. Od Lenky Láskorádové vskutku žádný podraz čekat nemohl.
 


S Novým rokem přišel déšť

31. prosince 2017 v 12:08 | Archea Majuar
S Novým rokem přišel déšť

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +18, trochu melancholické slavení Silvestra

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Tuhle povídku jsem napsala už někdy v únoru, ale tak nějak mi vydržela v kompu až dodnes. Tak ji tady máte a užijte si ji :) Další kapitola na Draca a Siriuse přibude zítra někdy... někdy :D Enjoy!

Za komentáře děkuji Rezus, Karin a káti :)



Zdrojem insiprace pro povídku a její název mi byl song I'll Take The Rain od R.E.M.


Zazvonil. Nic moc si od toho nesliboval, ale srdce mu poskočilo, když se ozval bzučák, načež byl schopen otevřít vchodové dveře. Hrdě se pak nechal vyvést výtahem do požadovaného poschodí, načež zabouchal, aby vzápětí už koukal do obličeje svého přítele.

"Čau, co tady děláš?" neskrýval Ondra v hlase své překvapení, když se mu na prahu objevil zrovna Igor.

"No…" nechtělo se příchozímu zprvu moc do vysvětlování, sám z toho byl špatný, ale když už se hodlal k Ondrovi na Silvestra nasockovat, tak by mu asi něco málo objasnit mohl. "Prostě jsem to nějak posral."

Ondra se nezatvářil o moc zaskočeněji, než už byl, a otevřel dveře dokořán.

"Když jsem ti nabízel, abys přišel, tak jsem vážně nepředpokládal, že fakt dorazíš," zamumlal, když Igorovi opětoval mírný úsměv, a pozoroval, jak se starší muž hrne dovnitř.

"Přinesl jsem aspoň pivo…" oznámil mu Igor, jakmile si sundal boty a i s batohem dorazil do obýváku. Rozhlédl se kolem a seznal, že se v Ondrově bytě nic nezměnilo, teda až na tu přítomnost malého vánočního stromku.

"Tak ho dej do ledničky," bylo mu řečeno. Igor se tedy vydal do kuchyně, umístil láhve do lednice, načež dvě zase vytáhl ven a položil na linku. Přeci jen venku panovala slušná kosa a pivo se chladilo samo už při cestě sem, takže akorát z šuplíku vydoloval šroubovák, a vrátil se za Ondrou do obýváku.

"Budeme na něco koukat?"

Ondra se ze svého místa na gauči otočil směrem k Igorovi, jenž postával za pohovkou a vypadal, že tam snad zůstane celý večer.

"A co bys tak chtěl vidět, ty kinematografický znalče?" pousmál se Ondra na půl huby.

Igor pokrčil rameny, konečně se ze svého místa odlepil a posadil se vedle svého přítele, jenž okamžitě hmátnul po otvíráku a obě lahve otevřel.

"Mně je to jedno, něco vyber," ozvala se Ondrou očekáváná odpověď, načež se jeho úsměv jen rozšířil. Igor na něj chvilku koukal, jak se šklebí, než si vzal flašku a pohodlně se opřel. Takhle prostě začínaly prakticky všechny jejich společné večery u Ondry doma. Překvapením, pivem a velice krátkou debatou na téma, co si pustí za film.

Za ty roky seznal, že Ondra se zpravidla trefí do něčeho, u čeho neusnou před desátou, dnes by ale měli oba vydržet alespoň do těch dvanácti.

"Tak já tam dám Lovce pokladů. Je to sice takové typické béčko s Nicolasem Cagem, ale aspoň tam neumře Sean Bean, což je samo o sobě dost zvláštní," informoval Ondra Igora, zatímco se probíral databází stažených filmů.

"Proč?" nedalo se říct, že by to Igora eminentně zajímalo, ale tak zrovna odložil láhev a… měl chuť si s Ondrou povídat.
"Sean Bean je po světě nejvíce známý tím, že ve většině svých rolí se nedožil konce filmu nebo seriálu," objasnil mu Ondra a i s láhví se opřel kousek od Igora, který se sice koukal na obrazovku, myšlenky mu už ale zase lítaly jinde.
S Ondrou po boku… Byl hrozně rád, že měl, kam by na Silvestra šel, kam se mohl schovat.

"Ty bys fakt byl sám, kdybych nepřišel?" zeptal se, aniž by nad otázkou moc přemýšlel, prostě mu uletěla.
"Neeeee," zavrtěl Ondra rezolutně hlavou. "Někde se tady schovává kočka. Ale moc bych nesázel na to, že dneska vyleze. Trochu jsme se nepohodli."

Igor si radši nepředstavoval, co si s kočkou udělali, místo toho se napil a dal si nohy na stůl, Ondra následoval jeho příkladu. Starší muž se pak chvíli přiměl soustředit na film, brzy mu ale oči utekly k Ondrovi. Byl od něj moc daleko.

Věděl, že si to říkává až příliš často, ale bylo to tak, proto se ani nezlobil nebo necítil ukřivděný, když se na Silvestra octl na ulici. Možná to očekával i o něco dřív, protože to, co se mezi ním a Ondřejem dělo… Nemohl to popřít, nemohl popřít, že jeho srdce volá po tom, aby si svého přítele přitáhl k sobě, aby ho objal a držel, aby cítil jeho vůni.

Neviděl důvod, proč by to nemohl mít, proto zvedl paži, umístil ji na opěradlo, dlaň přesně v místě, kde měl Ondra krk. Díval se na něj, zatímco se prsty dotkl hnědých vlasů, vklouznul do nich a se zrychleně bušícím srdcem pozoroval, jak Ondra přivírá oči, pokládá se do doteku a kdyby mohl, tak by možná i zapředl.

"Pojď ke mně," pronesl polohlasem a na půl huby se usmál, když se koutky Ondrových rtů zvlnily směrem vzhůru a pohled modrých očí jeho směrem byl jaksi jemný. Pozoroval, jak se k němu mladší muž přisunuje, spokojeně seznal, že si Ondra chystá položit hlavu na jeho rameno. Připadal si trochu jako úchylák, když okamžitě poté, co se Ondra uvelebil, zabořil tvář do kaštanových vlasů, ta jejich vůně… a vůně i něčeho, co byla jen Ondra, jej nutila přivřít víčka, vnímal, jak se jeho přítel přitiskl bokem ještě více k němu a přehodil mu ruku přes bříško, sám jej objímal kolem pasu.

Původně si chtěl Ondra nechat nohy na stole, ale nakonec se stočil na gauči, a i kdyby chtěl, nedokázal by se ubránit tomu pocitu, že takhle mu to úplně vyhovuje. A ten pocit s ním Igor sdílel, jen se válel na pohovce, Ondra se válel na něm… Momentálně by nejraději předl on sám.

O další pivo a pár hodin později se probudil. Zamžoural a spatřil před sebou Ondru, jak se na něj culí.

"Já vím, že je druhej díl Lovců slabší, ale že takhle zabereš i na Silvestra…" kroutil nad ním Ondra hlavou.

"Kolik je?" zeptal se starší muž poté, co se trochu protáhnul a zjistil, že na obrazovce už běží jen titulky.

"Za deset minut dvanáct," bylo mu oznámeno, načež mu na klíně přistála bunda. Tázavě se zadíval na svého přítele, který už byl v té své navlečený a právě se šacoval.

"Půjdem na balkón," oznámil Ondra Igorovi, když uviděl jeho výraz, v tu chvíli už také našel, co hledal, vytáhl z kapsy zapalovač a ze stolku sebral cigarety.

Igor neprotestoval, bylo mu to celkem jedno, oblíkl se a následoval Ondru ven, kde si od něj vzal cigaretu, načež se za příjemného mlčení opřeli o zábradlí. Sem tam už se na obloze objevilo pár barevných ornamentů, půlnoc se blížila.

"Jak ten film vlastně dopadl?" zeptal se Igor spíše jen, aby dal najevo, že neprospal celý druhý díl. Ten první si docela pamatoval, nepřišel mu špatný, ale už po pár minutách pokračování se mu začaly klížit oči, Ondra na něm pořád ležel, hřál jej, cítil jeho vůni… Nemohl si pomoct, neviděl spoustu filmů i kvůli tomu, že s Ondrou v náručí prostě usnul.

"Stejně jako ten první, našli poklad," pokrčil Ondra rameny, vzápětí stočil pohled na muže po své pravici, který se bokem opíral o zábradlí a koukal na něj, Ondra se na něj mírně pousmál, za což byl odměněn pozvednutím koutků rtů. Tehdy uslyšeli odpočítávání.

Lidí na ulici řvali tak hlasitě, že to nebylo možné přeslechnout. Oba muži shlédli dolů na menší či větší skupinky, očekávající půlnoc s množstvím rachejtlí, někteří už teď působili pozdní hodinou velmi poznamenaně, což se o Igorovi s Ondrou v tomto směru říct nedalo. Igor považoval večer za příjemný, možná… možná, ale když šlo o ten Silvestr, měl by být něčím speciální a určitě nejen tím, že byl více méně vyhozen z baráku.

S posledními dvaceti vteřinami starého roku típnul cigaretu do popelníku, odložil jej na parapet za sebe a zcela záměrně se nyní opřel o zábradlí v místě, kde se mohl svým ramenem dotknout Ondrova, a vzápětí pocítit, jak se k němu druhý muž rovněž tiskne. To uvědomění, že není během oslav příchodu Nového roku sám, jej zasáhlo ve větší síle, než by očekával, rozbušilo mu to srdce a nutilo se ve chvíli hlasitého zvolání NULA! mírně zachvět.

V tichosti sledovali ohňostroj, statečně odolávaje studenému větru, který kolem nich jen svištěl.

"Půjdeme dovnitř?" zeptal se Igor, jehož už tak trochu začala ta barevnost kolem nudit. "Ještě jedno pivo bych snesl."

"Jo, jdeme, je tady strašná kosa," souhlasil Ondra a následován starším mužem se vrátil do vyhřátého bytu. Shodili ze sebe bundy, Ondra je pak odnesl zpátky na věšák a Igor mezitím vytáhl z ledničky další dvě lahve. Když s nimi došel do obývacího pokoje, našel svého přítele stát u okna. Odložil pivo na stůl a zaváhal. Rozum mu radil, aby se prostě posadil, flašky otevřel a oznámil Ondrovi, že je prostřeno.

Jenže ten pohled na mladšího muže, jak tam stojí… Připomnělo mu to prostý fakt, že kdyby za ním dnes, vlastně tedy včera, nepřišel, byl by sám. No, asi by se z toho nesložil, ale stejně jej to bodlo u srdce, stejně jej to přinutilo podívat se na věc z jiného úhlu, který mu napovídal, že už to asi nechal zajít příliš daleko. Že už je potřeba něco udělat.
Pomalu přešel k Ondrovi, zůstal stát za ním, jen pár centimetrů za jeho zády.

"Nezdá… nezdá se ti, že tomu večeru něco chybí?" slyšel se pronést tiše, hlas nejistý, stejně jako pohyb ruky, kterou opatrně umístil na Ondrovo rameno. Neuměl to tak jako Ondra, neuměl za někým prostě přijít a obejmout ho, neuměl vyjadřovat emoce… zvláště ne ty, kvůli nimž se mu stahoval žaludek, zrychloval tep… ty, které toužil Ondrovi vyjevit, protože už bylo načase, protože si to sakra zasloužil…

Mladší muž mu nejprve neodpověděl, dál hleděl z okna, poté však pozvedl paži a dlaní překryl tu Igorovu na svém rameni, poté k němu mírně pootočil hlavu.

"Taky mám ten pocit," řekl Ondra ještě zastřenějším hlasem než Igor, jehož ta slova povzbudila k dalšímu pohybu, překonal zbývající vzdálenost mezi nimi a v momentě, kdy tak učinil, se k němu Ondra otočil čelem. Najednou byl svou tváří strašně blízko té Igorově, hnědé oči hleděly do šedých, nacházeje v nich odraz svých vlastních emocí, nacházel v nich totéž, co sám cítil, co už sám nedokázal popírat…

"Šťastný nový rok, Igore," věnoval mu Ondra drobný úsměv a Igorovo srdce se sevřelo, když se jeho přítel pohnul směrem k němu.

"Šťastný nový rok," stihl zamumlat, než se jejich rty poprvé setkaly, než stihl zpracovat, že tohle se opravdu děje, že se pár minut po půlnoci líbá se svým dlouholetým přítelem a že se od jeho úst nechce odtrhnout. Vnímal Ondrovo strniště, vnímal rozdíl, když se k němu v této situaci tiskl muž, ale stejně mu to nezabránilo se cítit nádherně… a míra jeho nadšení se stupňovala s každým dotekem, jenž mu Ondra věnoval, když mu zabořil prsty do vlasů, když prohloubil jejich polibek a rukou položenou na jeho zádech si jej přitáhl ještě blíž.

Zarazil se až ve chvíli, kdy si uvědomil své dlaně pod Ondrových trikem, kdy pod prsty ucítil jemnou pokožku, kdy mu Ondra zasténal do úst.

Ten zvuk… ten tlumený zvuk mu vyslal po celém těle vlnu vzrušení tak silnou, že se odtáhnul od Ondrových rtů a jen na něj hleděl, v očích doslova vepsáno překvapení. To, co se mezi nimi už tak dlouho dělo… Bylo to spíše citové, sice se dotýkali jeden druhého, to ano, ale až sem došli jen díky jejich poutu, díky přátelství, jež se postupem času vyvinulo v ještě něco silnějšího…

Ano, toužil Ondru políbit, a toužil to udělat znovu a znovu, mít jeho ruce na svém těle, hladit ho… byl ale zaskočen tím, jak strašně moc to chce, a jak to podle tvrdosti, jež se tiskla skrze rifle k té jeho, chce Ondra.

"Gauč?"

Navzdory otázce dál na Ondru němě zíral, najít správná slova mu dvakrát nepomáhala ani dlaň na jeho tváři, a zvláště Ondrovy prsty, jež se probíraly strništěm, až dospěly ke rtům, vlhkých od polibku, přes ten spodní mu přejel palec, Ondrovy oči jej pečlivě pozorovaly, dokud Igor mírně nepřikývl.

"Gauč," odsouhlasil nakonec i verbálně Ondrův návrh a téměř neochotně se přestal dotýkat Ondrova trupu, hladina vzrušení v něm však stále narůstala, neboť Ondra nejenže se přesunul ke gauči, ale také jej rozložil, čímž získali o poznání více prostoru pro cokoliv, co měli v úmyslu o novoroční noci provádět.

Nervozita mu svírala žaludek, jenže když se pak posadil vedle Ondry, který mu okamžitě umístil dlaň na tvář a naklonil se k jeho rtům, tak se mu obavy částečně vypařily z hlavy. Přeci jen to byl Ondra, člověk, jehož znal přes dvacet let…

Tentokrát to byl on, kdo se neubránil tichému zasténání, jakmile ucítil dotek i na stehnu, Ondrova ruka byla tak blízko jeho slabinám a chtěl ji mít ještě blíž, sám opět vsunul dlaň pod Ondrovo triko, načež jednu z nich přesunul na jeho záda, zatímco druhou se odvážil udělat další krok. Zachvěl se pod tím návalem horka, jež jím prostoupilo, když se přes pásek Ondrových kalhot dostal níž a poprvé přejel přes napnutou látku.

Ondrův sten zůstal utlumen jejich rty, ne nadlouho spojenými, neboť mladší muž se odtáhl, přetáhl si triko přes hlavu a iniciativně přesunul svou pozornost k tomu Igorovu, jež vzápětí také letělo vzduchem.

"Že nám to trvalo, co?" položil Ondra řečnickou otázku, když si uvědomil, že Igor před ním vážně sedí jen v riflích, hrudník se mu zrychleně zvedá a klesá, téměř fascinován tím výjevem položil dlaň na jeho prsa, vstřebávaje ten pocit, že může… že se může takhle Igora dotýkat, že je to z obou stran dobrovolné a snad i chtěné. Kdesi v hloubi pochyboval, zda Igor bude vítat zrovna natolik sentimentální gesto, leč starší muž jen tiše seděl, nechal svého přítele, aby mu přejížděl rukou po hrudníku, a byl by jej zastavil, neboť ta něha v Ondrových očích vyjadřovaná skrze dotek… Svíralo se mu z ní srdce, nevěděl, co si s tou vlnou emocí počít, bál se, aby nezareagoval hloupě… mohl by odpovědět, mohl by přitakat, jenže váhání… vina… bylo to hlavně jeho strany, přičemž Ondra… Ondra to respektoval.

Všechno se v něm slilo dohromady, všechny ty city vůči Ondrovi jej přeci jen donutily jednat, dát nějak svému příteli najevo, že je mu vděčný, že si ho váží, že je pro něj důležitý… že tohle chce a sám se znovu nad sebou podivil, když v sobě objevil touhu líbat Ondru na tvář, kam vzápětí svá ústa také umístil, na rtech jej škrábalo strniště, jež mu jen víc a víc vtiskávalo do hlavy, že tohle je vážně Ondra, že se po takové době skutečně dostali tam, kam už dlouho směřovali.

Prsty, jež se mu zabořily do vlasů, mu daly najevo, že tahle péče je mladšímu muži příjemná, líbal tedy dál jeho čelist, až dorazil ke krku, aby se následně vrátil k Ondrovým ústům, výboj vzrušení jím projel v momentě, kdy mu Ondra vyšel náruživě vstříc, kdy mu přejel jazykem po rtech a on sám jej vpustil dovnitř.

Jak je touha prve ovládla s obrovskou rychlostí, tak se nyní nechala ochotně zkrotit, polibek zůstával pomalý, nyní už i Igor hladil Ondru po odhalené kůži, dotýkal se jeho hrudníku, ramen, zad a nitro se mu svíralo při pomyšlení na to, že Ondra se mu věnuje se stejnou jemností, jako by se dotýkal něčeho cenného, někoho… někoho, na němž mu celým srdcem záleželo.

Navzdory takřka křehké atmosféře se neubránil tichému zasténání, když se mu jedna z Ondrových dlaní dostala do oblasti podbřišku a žár v těle se opět rozhořel naplno, znovu se ke slovu hlásící touha ovládla pohyby jeho rukou, jež měl náhle na Ondrově pasu, odkud se ihned přesunuly ke knoflíku jeho riflí. Mladší muž jej ale nenechal práci dokončit, opustil Igorovy rty, postavil se a kalhot se zbavil sám, načež kývl na Igora, aby učinil totéž.

Starší muž poslechl, pohyby však strnulé, což zavinilo zjištění, jak hladově se na něj Ondra díval… Věděl, že ten pohled se mu vryje do paměti, ty rozšířené zorničky, ten zrychlený dech, rudé rty… Shodil ze sebe oblečení s výjimkou spodního prádla, načež se přesunul doprostřed gauče ke svému příteli, aby vzápětí znovu spojil jejich rty, pod mírným tlakem na hrudník se Ondra položil na záda, přičemž už tehdy měl opět Ondrovy ruce na svém trupu, na žebrech, na bocích, když si jej mladší muž nasměroval nad sebe.

Horko se přes něj přelilo v několika vlnách, jakmile pod ním Ondra roztáhnul nohy, aby se mezi ně mohl vlézt, aby… Odtáhl se, protože chtěl vidět mladšímu muži do tváře, když se o něj poprvé otřel, když Ondra mohl poprvé jeho vzrušení cítit proti svému, a sám tvrdnul jen z toho pomyšlení ještě víc, pohyboval se proti Ondrovi, užíval si, jak si jeho přítel zkousnul spodní ret, jak mu hledí do očí…

Sklonil se k němu, líbal jej na čelist, na krk a zasténal do té jemné kůže, když mu Ondra začal stále náruživěji vycházet vstříc, když mu dlaněmi sevřel zadek, když jej nabádal k větší rychlosti. Igorovi také už tohle tření začínalo být málo, krev mu bouřila v žilách, veškeré jeho myšlenky se točily kolem horkého těla, jež se svíjelo pod ním, a které dávalo hlasitě najevo, jak se mu to líbí, ale mohlo to být ještě lepší.

Přenesl váhu jen na jednu paži, přičemž náhlé přerušení pohybů přimělo Ondru zpozornit, načež pochopil, co má Igor v úmyslu.

"Igore…" uslyšel starší muž, když vsunul dlaň pod látku Ondrova spodního prádla a stiskl jeho vzrušení, vytáhl jej ze zajetí spodního prádla a dopřál mu několik tahů, než se mu kolem zápěstí začaly motat další dvě ruce, které mu po chvíli rovněž stáhly poslední díl oblečení, načež zasténal Ondrovo jméno, neschopen se tiše vyrovnat s tím, že jeho erekci dopřává tolik potřebou pozornost právě Ondra, jehož tvrdost sám laská.

Mladší muž už se vůbec nedržel zpátky, Igor ho honil rychle, protože ty zvuky, jaké Ondra vydával, jak mu přirážel do dlaně, jak se mu snažil pořád věnovat, ale pod intenzitou vzrušení jej postupně zvládal jen jemně hladit, Igorovi to ale až tolik nevadilo, mohl se tak naplno soustředit na Ondrův výraz, zíral na jeho pootevřené rty, na nyní již zavřené oči, na slast vepsanou v jeho tváři…

"Igi!" zasténal znovu Ondra, jenž se pod Igorem prohnul v zádech, volnou rukou jej chytil za rameno, načež se s rukou svého přítele na erekci udělal.

Igor přemožen tím výjevem před sebou, tím, jak dokonalý Ondra byl ve chvíli, kdy se blížil k orgasmu, se sklonil a něžně jej políbil na tvář, každou buňku těla mu pak zalil blažený pocit, jakmile se proti němu Ondra vyklenul a s jeho jménem na rtech vyvrcholil, svíral mu rameno, prsty druhé ruky pak zarýval do boku, načež se uvolnil, Igor si otřel ruku o jeho už tak potřísněné bříško jistý si tím, že to Ondra dřív či později okomentuje, momentálně pod ním ale jen ležel, snaže se vydýchat.

Ještě ani neotevřel oči, čímž by asi Igora upozornil, že se k něčemu už bude chystat, takhle ale Igora dotek na stále tvrdém vzrušení překvapil a z hrdla mu unikl poměrně hlasitý zvuk, jenž vyvolal na Ondrově tvářil škodolibý úsměv. Igor mu ovšem škleb nedokázal oplatit, neboť Ondrova ruka se mu nyní věnovala přesně tak, jak potřeboval, vzrušení mu už po pár tazích kompletně zatemnilo mysl, zase byl všude jen Ondra, který ho vedl k vrcholu, který jej opět hladil po hrudníku, který se jen díky němu před pár minutami nahlas udělal…

Ta myšlenka jím projela jako blesk a zasadila mu fatální ránu, roztřásl se a podlehl tomu spalujícímu vzrušení, podlehl Ondrovi, jemuž naposled přirazil do dlaně, než se jeho sperma přidalo k tomu, jež už se nacházelo na Ondrově bříšku. Když pak otevřel oči, srdce stále splašeně bušící, poslechl znavené svaly a se zafuněním se přiměl sesunout na záda vedle Ondry.

Chvíli jen tiše ležel, vstřebávaje první orgasmus, který mu přivodil chlap, jakmile se ale posadil Ondra, učinil tak také, a nerozhodně se podrbal na hlavě, když uviděl, na co se jeho přítel kouká.

"Jak na Nový rok, tak po celý rok," zamumlal šklebící se Ondra, zatímco si sundával spodní prádlo v naději, že se do něj může utřít, zatímco Igor se vedle něj uchechtl.

"Já si nestěžuju," podotknul, načež se opět musel potýkat se srdeční slabostí, když se na něj Ondra podíval a jeho úšklebek se před Igorovýma očima změnil v obyčejný, upřímný úsměv, který mu Igor váhavě opětoval do momentu, než se k mladším muži naklonil a jemně se otřel rty o ty druhé.

"Sprchu?" zeptal se tiše, z celé situace zase podivně naměkko. Vlastně se ale sám sobě nedivil. Tímto dnem, tímto zážitkem… Doufal, že to bude fungovat, přál si to z hloubi duše, a šedé oči plné emocí, jež hleděly do těch jeho, mu dodávaly jistotu, stejně jako přikývnutí, které z Ondrovy strany mohl být jen odpovědí na vyslovenou otázku, leč Igor měl pocit, že mu dává najevo něco víc…

Že je tohle správná cesta.

Další články