27. Byli jste někdy ve Stockholmu?

15. dubna 2018 v 18:08 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
27. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Jsem ráda, že se Vám kresba líbila :) Přítelkyni jsem vše vyřídila :) Tak, a teď Vás čekaí feels! A hodně. Haha. No, nic, enjoy! :D

Za komentář děkuji Karin :)

"Co tam děláš, Malfoyi?"

"Čekám, až se usadíte, abychom mohli povečeřet," reagoval Draco okamžitě na nepřátelským tónem vyštěknutou otázku Ronalda Weasleyho, z jehož očí sršely blesky od chvíle, kdy si Zmijozela v místnosti všiml.

"Stejně jako všichni ostatní, Rone, takže se koukej usadit a nezdržuj," utřela paní Weasleyová jedno ze svých zrzavých dětí, nutno říci, že zřejmě to neojtravnější, a založila si ruce v bok.

Dracovi přelétl po tváři úšklebek, který však skryl v momentě, kdy do místnosti vešel Potter. Jejich pohledy se střetly, přičemž Draco z toho Nebelvírova vyčetl stopu nenávisti, ale jaksi… drženou pod kontrolou, což se projevilo i na gestu, které mu Potter věnoval na přivítanou. Kývnul Dracovým směrem hlavou, blonďák jeho pozdrav mlčky opětoval, načež jej rozptýlilo stádečko další Weasleyů. Jako poslední se v pokoji zjevila Grangerová, jež k Dracově potěšení drcla do Ronalda a stejně jako jeho matka jej vyzvala k tomu, aby se konečně usadil. Nakonec mu na pozdrav ještě kývnul Lupin.

Jestli se Weasleyovi nějakou chvíli handrkovali, toho si příliš nevšímal, neboť pohledem opět zavadil o Pottera. Ten se totiž také nějak neměl k tomu, aby si sedl. Pouze zíral na něj a na místo po jeho pravici, kde se právě usadil docela rozjívený Black. Draco si jen po očku všimnul, že má v rukou jakýsi žertovný předmět, z kterého je očividně na větvi, když se ale chtěl zase zadívat na Pottera a pokusit se zjistit, co se mu honí hlavou, Nebelvír si už sedl vedle Ronalda, Grangerovou však po boku ani jednoho z nich nespatřil.

Všiml si ji až poté, co mu prošla za zády a zamířila k místu naproti nejotravnějšímu Weasleymu, když v tom se v Dracovi pohnula vděčnost propojená s dobrými mravy, pročež dvěma, třemi svižnými kroky Grangerovou předstihnul, uchopil opěradlo židle a odsunul ji od stolu, čímž nabídl dívce, aby se posadila. Pozvedl oči k její tváři, v níž se zračil nefalšovaný úžas. Weasleyho ani Pottera by nejspíše nikdy nic podobného nenapadlo, prolétlo mu hlavou posměšně, na svém výrazu ale nedal nic znát, místo toho jen dál pozoroval, jak se na něj vzápětí Grangerová s růžovějícími tvářemi usmála a jeho gesto nadšeně přijala.

Cítil na sobě několik pohledů, zatímco se vracel na místo, svého činu ale nelitoval. Ať vidí, že jej na Malfoy Manor naučili i něčemu opravdu ušlechtilému. Sám se usadil, způsobně se narovnal a tiše čekal, až se ta uřvaná banda konečně seskupí kolem stolu, což ještě pár minut trvalo.

"Takhle rudého jsem Rona ještě neviděl," nahnul se Black k mladíkovi, v hlase pobavení. "Ale dej si radši majzla, mohl by si tvou slušnost vyložit jinak."

Dracovi přeběhl mráz po zádech. Nepomyslel na to, jaký vliv by jeho gesto mohlo mít na Weasleyho, který o Grangerovou už nějakou dobu stál. Sice měl obavy, aby si to s ním Weasley nechtěl ručně vyřídit, ale holt… Jestli se mu Grangerová líbila, tak zaprvé on o ni v tomhle směru žádný zájem neměl, a za druhé to byla jen Weasleyho chyba, že nadále otálel, nevyjádřil se a navíc si stejně Draco myslel, že je pod dívčinu úroveň. Ačkoliv byla medlovského původu, pořád svým intelektem a schopnostmi toho neschopného zrzka převyšovala.

Než stihl Blackovi cokoliv odpovědět, na stole se začaly hromadit různé nádoby s jídlem, přímo před Dracem se pak objevil nádherně vonící pečený pstruh. Mladíkovi se okamžitě začaly sbíhat sliny. Ze džbánu si nalil dýňový džus, počkal, než si všichni alespoň něco na talíře naloží, načež se do lahodné večeře pustil a… Nemohl si vůbec na nic stěžovat. Jemné maso se mu rozpadalo na jazyku, chuťově byl pstruh dokonalý. Po chvíli živení se mu došlo, že možná až moc hltá, ale když se nenápadně rozhlédl kole sebe, tak zjistil, že není jediný. Dokonce se v místnosti rozhostilo jakési ticho, které narušovalo jen cinkání příborů a příležitostné mlaskání Ronalda Weasleyho.

Skutečně byl pod její úroveň, prolétlo Dracovi hlavou a s úšklebkem se vrátil ke konzumaci, po níž dopil dýňový džus a spokojeně se opřel. Pohledem zabloudil až k paní Weasleyové, na níž se váhavě usmál, pročež mu byl jeho úsměv opětován. Cítil se opravdu dobře a mělo mu být ještě lépe, když se dozvěděl, že jakožto desert paní Weasleyová připravila malinový koláč. Dostal jej do sebe snad během minuty, jak moc mu chutnal.

Přišlo mu, že takhle dobře se nenajedl už roky, i když věděl, že to není pravda, jelikož v Bradavicích vařili dobře a Krátura také nebyl žádné kulinářské nemehlo.

Jakmile dojedl, mrknul po Blackovi, který jako by tušil, na co mladík myslí, jen přikývnul, čímž dal Draco najevo, že se již může odebrat do pokoje. Po cestě ještě krátce poděkoval paní Weasleyové za večeři, načež se vydal po schodech nahoru. Praštil sebou na postel a… prostě ležel. Po chvíli se mu začaly klížit oči a navzdory tomu, že bylo ještě docela brzy, tak usnul.

Behem 24. prosince se pak raději zdržoval ve svém pokoji, kde si četl a přemýšlel o tom, jak moc se večer a zítřejší dopoledne bude lišit od těch, jaké doposud zažil buď na Malfoy Manor nebo v Bradavicích. Upřímně řečeno se zároveň těšil i obával. To, že neměl pro nikoho žádný dárek, jej netrápilo, vždyť byl pořád zavřený v baráku a neměl šanci něco někde koupit, a už vůbec ne po zkušenosti z Příčné ulice.

Jen při vzpomínce na onen incident se otřásl, a přiměl se uvažovat nad tím, jestli se Nebelvíři přimějí nazdobit vánoční stromeček a vůbec jakkoliv z omšelého interiéru udělat kýčovitý, což… což Draca příliš neděsilo. Nějak měl pocit, že i kdyby hlavní pokoj a třeba i celý dům pokryli zářivými světýlky, jmelím či jinou zeleninou, tak alespoň skryje oprýskané zdi a dá clekově zapomenout na to, jak opuštěně Blackův dům normálně vypadá.

S blížícím se večerem se Draco neubránil vlastní zvědavosti a našel si záminku, proč navštívit hlavní pokoj ještě před jídlem.

"Budeš mi způsobně sedět na rameni, dokud se nedostaneme dolů. Je to jasné, prcku?" otázal se sovičky, jíž právě otvíral klec. Ta naklonila hlavu na stranu a Dracovi přišlo, že mu rozumí, vzápětí ale Nezbeda vypískla, poskočila si a… Draco nechápal, proč se tváří tak nadšeně, ale sovička holt měla radost z kde čeho, takže ji nechal, ať si přestoupí na jeho zápěstí, načež se mu usadila na rameni.

Mladík pár vteřin vyčkal, zda se Nezbeda najednou nerozhodne pro zběsilé obkroužení pokoje, vypadala však, že si je svého úkolu vědoma a tiše na Zmijozela hleděla.

"No, dobře, tak jdeme," zamumlal Draco a zatímco mířil ze svého pokoje dolů, neustále malou sovu po očku sledoval, zdali se nechystá provést nějakou neplechu. K jeho překvapení se Nezbeda chovala dle jeho představ. Tedy…

Tedy až do momentu, kdy dorazili do hlavní místnosti a blonďákovu pozornost zcela neuchvátila výzdoba, která byla přesně tak barevná a kýčovitá a strašná a dokonalá, jak očekával. Tehdy zřejmě Nezbeda usoudila, že už toho způsobného sezení bylo dost, mávla křídly, posuchala Dracovi vlasy a než se mladík nadál, odebrala se na večerní výlet ulicemi Londýna.

Jako by si nemohla ničení jeho pracně vytvořeného účesu odpustit, pomyslel si s úšklebkem, když si urovnával prameny na hlavě a nadále se kochal tím, jak všechno kolem něj září. Nad stolem pak levitovaly svíčky a do nosu jej udeřila vůně skořice.

Vánoce na Malfoy Manor se tomuhle ani za mák nepodobaly, to už i ty v Bradavicích mu bývaly příjemnější, jelikož tam je trávil se svými nohsledy případně se mohl kdykoliv vypařit a být sám. Doma se musel 24. prosince věnovat hostům, které si rodiče sezvali, aby jej první hodinu mohli vychvalovat do nebes a následně mu vštěpovat, že to dotáhne daleko, že je lepší než všichni ostatní, s čistou krví a kecy v kleci. Zpětně mu podobné chvíle přišly ještě více nepřijemné a snad i smutné. 25. prosince to totiž nebývalo o moc lepší…

Brzy po ránu si rozbalil dárky, zpravidla školní potřeby či něco, aby opět vyniklo, že je lepší než všichni ostatní studenti. Tehdy z takových věcí občas měl i radost. Kdesi hluboko v paměti měl snad jen jedny Vánoce, které mu přišly hezké, ale… proč…

Fotky!

Hlvou mu vířila myšlenka na to, že přeci ve své tajné skrýši má fotky své rodiny! Proč si na ně nevzpomněl dříve?! Třeba by mu mohly pomoci ve vyvolání Patrona! Nebyl si zcela jistý, jestli to bude stačit, ale za zkoušku to stálo.

Otočil se na podpatku a zamířil z velkého pokoje ven, ještě ale než dorazil ke dveřím, dolehl k němu zvýšený hlas, jenž jej přinutil se zarazit v pohybu. Opřel se zády o zeď a čekal, až supějící Potter projde kolem. Následně se ozvalo dupání po schodech a Blackovo smířlivě oslovení svého kmotřence, načež Dracovi došlo, že se oba muži odebrali do jiného pokoje v přízemí, kde se na stěně nacházel Blackův rodokmen. V postatě byl ten pokoj prázdný a Draco se v něm octl jen jednou z čiré zvědavosti, přičemž z toho samého popudu se nyní octl u jeho dveří.

Jeho zjištění ohledně fotek upadlo v zapomění, jakmile jej přepadla neodbytná chuť se dozvědět, proč Potter na Blacka tak hystericky ječí.

XXXXX

Sirius zaznamenal, že se po večeři Harry choval vůči němu chladně, připsal to však tomu, že prostě nerad viděl Draca v domě jeho kmotra, když se mu ale na druhý den Harry doslova vyhýbal a při případném očním kontaktu se v jeho pohledu zračilo zklamání, zasáhlo jej to natolik, že se rozhodl s Harrym promluvit. Nevěděl, jak má začít, ale moc nad tím neuvažoval, nějak to vyplyne, přičemž se tak skutečně stalo.

Jakmile Weasleyovi opustili dům za účelem návštěvy Příčné ulice a v domě tak zůstali jen on, Harry a Draco, opustil svůj pokoj a chtěl se vydat nahoru za svým kmotřencem, v prvním patře ale změnil názor. Nejprve si usmyslel nějak šetrně se zeptat Malfoye, jestli náhodou Harrymu nepověděl něco, co by jej mohlo rozhodit. Pochyboval o tom, ale stejně se tak rozhodl učinit, k zaklepání na dveře se ale nedostal, neboť byl vyrušen kroky na schodech.

"Harry," usmál se na mladíka s rozcuchanými vlasy, tolik připomínající Jamesovy.

"Takže když jsou všichni pryč, tak stejně jdeš první za ním a ne za mnou?" otázal se Harry na oko klidně. "Tak ho ode mě pozdravuj," dodal hněvivě, načež pokračoval v cestě dolů.

"Harry!" zavolal na něj Sirius v naději, že jej zastaví a… třeba do dozví, co mladého Nebelvíra trápí, i když nutno říci, že už tušil.

"Nech mě být a jdi si za ním!" ozvalo se z přízemí, kam Sirius vzápětí Harryho následoval, jakmile to však Harry zjistil, tak se otočil se štěknul po něm, v očích se mu blýskalo a snad… snad mu v nich i slzy leskly. "Běž si za ním, když ti na něm tak záleží!"

Tím Siriusovi jen Harry potvrdil domněnku. Žárlil. Ale co… co jej přimělo tak vyvádět? Přeci to nemohlo být jen tím, že ho viděl u Dracova pokoje.

Vkročil za Harrym do pokoje s rodokmenem Blacků, kde mladík stál uprostřed místnosti. Sirius slyšel jeho přerývavé dýchání, aniž by mu musel příliš napínat uši. Polknul a zachvěl se. Trhalo mu srdce vidět Harry v takovém stavu, který dost dobře sám zavinil.

"Harry…" zkusil to znovu, tentokrát mírným, trpělivým hlasem. "Mně na tobě přeci moc záleží."

"Vážně?" vyštěknul Harry a otočil se ke staršímu muži čelem.

Zuřil, bál se, cítil se zrazený, létaly Siriusovi myšlenky hlavou ohledně toho, co vyčetl z Harryho výrazu, z jeho aury, z jeho očí… Ale tohle přeci nikdy nechtěl, nechtěl, aby se tak Harry cítil, miloval ho a udělal by pro něj všechno… Všechno…?

"Samozřejmě," přikývl zdánlivě klidně, v nitru se mu ale emoce doslova bouřily. Nedokázal si představit, že by ještě dlouho snášel ten pohled na úplně ztraceného Harryho… Kéž by mu mladík dovolil, aby jej objal, aby mu řekl, že ho strašně rád, že je tady pro něj, že se o něj postará… Cosi v něm ale vědělo, že si to zčásti jen nalhává.

"Tak proč sis posadil Malfoye vedle sebe?!" zazněl Harry hystericky. "Siriusi…" zlomil se mu hlas už při oslovení, "Jsi moje jediná rodina… Já…"

Sirius zůstal na chvíli zmateně zírat, protože by jej v životě nenapadlo, že zrovna něco takového by mohlo Harryho tak rozrušit. Ale vždyť… vždyť to dávalo smysl. Byl to jeho kmotřenec, spoléhal se na něj a on jej úplně zazdil.

"Myslel jsem, že budeš chtít sedět se svými přáteli," odpověděl tiše. Ani nelhal, vážně si to myslel, ale stejně tak moc dobře věděl, že mnohonásobně více jej zajímalo, jak se bude cítit Draco než Harry. Nechal ho sedět vedle sebe, protože věděl, že to Dracovi pomůže, že jedině tak se nebude během večeře cítit jako vetřelec, že… že on sám je jeho jistotou.
Oba, jak mladý Zmijozel, tak mladý Nebelvír, v něm spatřovali jistotu, kterou se on sám necítil být. Neměl ponětí, co si počít, co říct, jak se zachovat, srdce mu splašeně bušilo a pocit viny jej nepříjemně sžíral.

Harry zavrtěl hlavou, ret zkousnutý. Chvěl se a Sirius jej chtěl obejmout. Chtěl mu lhát, že je jediný, na kom mu záleží, že mu je Draco ukradený, že udělal chybu… Říct cokoliv, jen aby se jeho Harry přestal třást, aby mu po tváří přestaly téct slzy, za něž může jen on sám.

"Jen…" polknul Harry. "Jen mi prosím řekni, že… že jsem tě neztratil. Že… že nejsi už jen jeho. Prosím, Siriusi."

Prosím, Siriusi, prosím... prosím… rezonovalo mu to hlavou, vypalovalo se do srdce i do duše, pálilo to a žhnulo, až… až podlehl.

S ledovou rukou, svírající žaludek, a znechucením nad sebou samým a přiměl usmát.

"Nikdy jsi mě neztratil, Harry. Jsi můj kmotřenec a na nikom jiném mi nezáleží tolik jako na tobě," pronesl tak přesvědčivě, jak jen dokázal a možná by i sám sobě uvěřil, kdyby se Harry zatvářil šťastně.

Kdyby mu Harry uvěřil.

"Nic na světě bych si nepřál víc, kdyby to byla pravda," potřásl Harry znovu hlavou, hlas tichý, smutný. Poražený. "Ale viděl jsem, jak se na něj během večeře díváš. Sakra, viděl jsem tě!" zakřičel najednou mladík, až sebou Sirius trhl.

"A rozhodně se nedíváš stejným způsobem na mě. Možná dřív… ale ne dnes," přešel opět Harry téměř do šepotu, jako by na víc už neměl sílu.

"Harry…" zoufalství naplnilo Siriusův hrudník, když Harrymu po tváři tekly další a další slzy, když jeho oči nevyzařovaly náhle nic jiného než ryzí smutek, když… když se stal svědkem toho, jak Harry utržil další ránu, jak na jeho srdci přibyla další jizva… Ale pořád stojí a hledí na něj navzdory tomu, že pláče. Neuteče, neskrývá se.

Je silnější… silnější, než si všichni mysleli. A přes to všechno, přes všechny emoce, jež jím cloumaly, pocítil Sirius hrdost. Bolest, ale i hrdost.

"Vždycky budeš silnější než on…" vydechl pod tíhou situace, pod tíhou viny i pod tíhou obdivu. Pod tíhou pravdy, kterou si definitivně přiznal. "A proto mě nepotřebuješ."

Hrudník mu téměř praskal pýchou, když mladý muž před ním s pevně semknutými rty přikývl. Možná to ještě nechápe úplně, možná kvůli tomu ještě propadne vzteku či smutku, ale jednou si to také uvědomí.

Jednou si uvědomí, že on už nepotřebuje nás, abychom jej chránili, ale že my potřebujeme jeho, aby nás zachránil.
 

In the Heat

9. dubna 2018 v 10:32 | Archea Majuar
In the Heat

Fandom: Catch Me If You Can

Pairing: Carl Hanratty/Frank Abagnale jr.

Warning: +18, pwp, daddy kink

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Dnes tedy máte něco jiného než Harryho Pottera, což asi málokdo ocení, ale já mám tenhle pár prostě ráda :D :) Enjoy!

Za komentáře děkuji kosesterce, káti a Karin :)

Název povídky jsem si půjčila ze songu Heat od skupiny The Score:


Když se Carl Hanratty vrátil toho večera z práce, s prázdným žaludkem a neúspěšně skrytým mlsným výrazem zamířil ihned do kuchyně, kde tušil svého přítele. Pojem hlad však v jeho případě nabyl i druhého významu, jakmile Franka spatřil, jelikož ten se po kuchyni pohyboval pouze v ponožkách, spodním prádle a rozepnuté košili.

Carl se na moment zarazil a jen se díval, jak dokonale Frank v jeho vlastní kuchyni vypadá. Zabydlel se u něj neskutečně rychle a agent si na jeho přítomnost také celkem bez problémů zvyknul, z míry jej vyváděly akorát právě tyto chvíle, kdy mu Frank doslova vzal dech. Lehce opálený hrudník jen vyzýval k tomu, aby jej Carl pohladil a zas a znovu se přesvědčil o tom, jak je ta lákavá kůže jemná a na dotek příjemná, pohled mu pak sklouzl níže, kde se pod vrstvou látky skrývalo to, čemu se chtěl Carl toho večera dlouze věnovat.

Agent se nad sebou překvapeně pousmál. Takové myšlenky ve svém věku? Ale nemohl si pomoci. V břiše mu sice kručelo, přesto se více než na jídlo těšil na dobu takřka noční. V podbřišku ucítil povědomé vibrace šířící se do celého těla, jež při představě, jak se s Frankem usadí na pohovku a…

"Carle," vyrušil jej z myšlenek mladší muž, který na něj s milým úsměvem koukal od sporáku, na němž ohříval cosi, co moc dobře vonělo. "Máš hlad?"

"To mám," přikývnul Carl, který se ani nenamáhal, aby jakkoliv ve svém výrazu zamaskoval, že se mu pohled na Franka v tomto úboru zamlouvá. Schválně jej s pozdviženým obočím znovu přejel pohledem a krev se mu nahrnula do slabin, když se Frank začervenal a nervózně si přitáhl části košile k sobě.

"Vždycky je mi hrozné horko, když vařím," zamumlal napůl omluvně, napůl potěšeně, protože Carl se očividně nezlobil, že se mu producíruje v kuchyni polonahý. "Klidně se posaď k televizi, za minutku ti to přinesu."

Klidně se posaď, to se ti lehko řekne, pomyslel si Carl, zatímco pracně odtrhával oči od mladšího muže a mířil do obývacího pokoje, kde se usadil na pohovku a zapnul televizi. Ještě než stihnul svou pozornost plně přesunout od Franka k obrazovce, dolehlo k němu z kuchyně cinkání nádobí a zanedlouho už mu Frank podával misku s pudinkem.

"Vařil jsem hlavně na zítřek… Myslel jsem si, že večer budeš chtít něco lehčího," objasnil, když se na něj Carl zadíval docela udiveně. "Aby tě to netížilo…"

Frank sebou plácnul vedle něj a okamžitě začal hltat jak pudink, tak pořad v televizi, naopak Carl ještě chvíli na svého přítele pobaveně koukal. Tvářil se, jako by lehké jídlo uvařil s ohledem na agentovo zažívání, ale Carlovi stejně bylo jasné, že důvod je trochu jiný. Vůbec by se nedivil, kdyby se Frank takhle obléknul schválně.


S mírným zavrtěním hlavou se zahleděl na pudink a dal se rovněž do jídla, přičemž musel uznat, že Frank uměl i tak jednoduchého pokrmu udělat něco výjimečného. Vážně to chutnalo moc dobře, což přiznával i agent, jenž sladkým jídlům příliš neholdoval, ovšem… Jelikož většinu času žil na fastfoodu, tak dnes již dokázal ocenit takřka jakékoliv jídlo, které nepocházelo z čínské restaurace.

Když oba odložili prázdné misky na stůl, Frank vyskočil a obě okamžitě opláchnul, brzy se ale vrátil ke Carlovi a tentokrát si sedl blíže než prve. Carl se pousmál, zrak se ale rozhodl nadále upírat k televizi, ačkoliv jej mnohem více zajímal Frank. Ale když se může mladší muž tvářit, že mu vůbec o nic nejde, tak proč by nemohl také, že?

A tak, zatímco sledoval nějaký absolutně nezáživný film, položil jako by mimochodem dlaň na Frankovo holé stehno. Přejel po té jemné kůži směrem nahoru a pak zase dolů, když se prsty přiblížil k Frankovu rozkroku, neušel mu ostrý nádech mladšího muže stejně jako mírný pohyb boky proti jeho ruce.

Carl si nemohl pomoci, musel se usmívat, když se mu ten nádherný, mladý muž takhle nabízel a chtěl jen jeho… Mohl mít kohokoliv, takřka kohokoliv, ale on právě smazal i tu nepatrnou mezeru mezi nimi, bokem se ke Carlovi tisknul a hlavu si položil na jeho rameno, nohy pak rozevřel v pozvání, které agent samozřejmě přijal a dopřál Frankovu vzrušení prvního dotek toho večera.

Hrudníkem se mu šířilo teplo, když Frank spokojeně vydechnul a nechal se laskat přes vrstvu látky, očividně nepotřeboval nikam spěchat a jen se o staršího muže opíral a nechal jej určovat tempo, nechal všechno na něm. Carl jej objal kolem pasu, zabořil tvář do jeho vlasů a dál se Franka takřka líně dotýkal, nadechoval se krásné vůně snad čerstvě umytých pramenů, na nichž kupodivu vaření nezanechalo výraznější vliv, cítil z nich šampón a… a jen Franka.

Ačkoliv se mu tahle situace líbila, jen si tak užívat jeden druhého, tak i on sám už toužil stisknout v dlani Frankovu tvrdost, cítit, do jakého stavu jej dostal svou péčí, a když pak vklouznul prsty teprve jen pod lem spodního prádla, už tehdy mu Frank vyšel vstříc. Jakmile vzápětí oba dosáhli svého a Carlova dlaň polaskala dotekem Frankovu erekci, Carl tiše zamručel do Frankových vlasů a mladší muž vydal tak sladce znějící sten, zároveň spokojený, hladový a… jako by…

Carlem se prohnala vlna horka, když rozpoznal, že Frankův sten zní zčásti zoufale a bezmocně, jako by si sám nařídil… ne, nařídil, sám strašně chtěl být zcela v Carlově moci, nechat ho, aby určoval tempo, aby se Carl rozhodl, kdy se Frank udělá a jak ho k tomu dovede. Chtěl se mu zcela oddat, prolétlo staršímu muži hlavou, zatímco ono zjištění mělo na jeho spodní partie svůj vliv, oblekové kalhoty mu začínaly být těsné a během toho, co se v pomalých tazích věnoval Frankově erekci a poslouchal jeho vzdechy, mu byly stále těsnější.

Carl bedlivě pozoroval každou Frankovu reakci a prostě mu nemohlo ujít, jak se mladý muž v jeho náručí třese. Potřeboval zrychlit tempo, potřeboval více tření, ale přesto neudělal vůbec nic, muselo ho stát hodně sil a sebeovládání, aby nevycházel Carlovi vstříc, a Carlovi to doslova imponovalo, fascinovala jej Frankova odhodlanost se staršímu muži oddat.

"Franku," oslovil mladšího muž s nutkavým pocitem jej pochválit, protože až moc dobře věděl, jak takové věci mají na Franka vliv, proto polknul a zcela zřetelně pronesl: "Hodný kluk, Franku, jsi můj hodný kluk… děláš mi jen radost…"

Slyšel, ach bože, prolétlo Carlovi hlavou, když se na jeho slova Frankovi vydralo z hrdla zakňučení, načež se ke Carlov přitisknul ještě více, v dlani svíral agentovo sako, což staršímu muži znovu připomnělo, v jaké se nacházejí pozici, že Frank je před ním skoro nahý a on si po příchodu sundal pouze boty.

"Hodný kluk," zopakoval Carl a stisknul Franka pevně v dlani, čímž z něj vymámil další zasténání a…

"Prosím… prosím, daddy," vydechl Frank a Carl šokem doslova ztuhnul v pohybu.

Pár chvil nebyl schopen uvažovat vůbec nad ničím kromě toho, jak jej Frank oslovil. S jakou touhou a chtíčem v hlase jej takto oslovil. Jak strašně zvráceně a špatně to znělo… a jak ve svých kalhotách ještě víc ztvrdl, že kdyby se ho Frank byť jen dotknul, v tom momentě by se udělal. Takhle jen seděl a hleděl před sebe, dokud si neuvědomil, že překvapením dokonce zatajil dech.

Zhluboka se nadechl, aby vzápětí zjistil, že Frank už se o něj neopírá a s vytřeštěnýma očima na něj hledí. A mluví. Carl po chvíli rozpoznal v jeho slovech omluvy, že to tak nemyslel, že vůbec nemyslel, že mu to prostě ujelo a že už se to nestane, protože to Carlovi vadí a jestli ho urazil tak-

Carlem se prohnala další vlna horka při pouhém pomyšlení na to, co Frank před chvíli řekl a zoufale, naprosto zoufale to potřeboval slyšet znovu, měl pocit, jako by bez toho už nedokázal žít a přišel si strašně zkaženě, když s bolestně tvrdou erekcí sedí před snad o dvacet let mladším mužem, jehož vzrušení stále držel v dlaní… Okamžitě rukou pohnul, čímž litanii Frankových slov přerušil.

"Řekni to znovu, Franku," nepoznával svůj zhrublý hlas Carl, když opět promluvil.

Frank na něj ještě pár vteřin naprosto vyjeveně, když ale Carl nepřestával laskat jeho erekci, tak zavřel oči a se slastným výrazem zaklonil hlavu.

"Prosím, daddy," zasténal Frank, boky mu samovolně vyšly vstříc Carlově dlani, jež jej honil stále rychleji, sám byl nadržený, až se za to téměř styděl, potřeboval… potřeboval vidět víc, potřeboval slyšet víc, proto očima visel na Frankově tváři, v níž se zračila dokonalá slast, nedokázal se už držet zpátky, třásl se, snažil se ještě o rychlejší tempo.

Carl se kochal pohledem na tu nádhernou tvář a připadal si zvráceně, když něco jako elektrický výboj zasáhlo celé jeho tělo, jakmile Frank použil to jedno jediné slovo… a myslel jím jeho, Carla, váženého agenta FBI, jenž mu právě stahoval druhou rukou kalhoty, aby měl co nejlepší přístup k erekci usvědčeného padělatele.

Frank se najednou přinutil otevřít oči a zahleděl se na Carla, jemuž se obličejem mihlo překvapení a snad také stud, že jej Frank přistihnul při tom, jak na něj nepokrytě zírá, zatímco Frank…

"Prosím," vydechl mladší muž, prsty opět pevně sevřel Carlovo sako, rozkoší zamžený pohled upřený do očí agenta FBI, "prosím, Carle…"

Carl nejprve netušil, oč Frank prosím, tempo už zrychlit nemohl, nemohl ani… Pak mu svitlo a sám nemohl uvěřit tomu, že něco takového Frankovi vážně řekne. Že mu to touží říct, že mu to touží… dovolit.

"Udělej se, Franku," řekl tiše, dle toho, jak Frank protočil oči a zachvěl se, tak dostatečně nahlas, načež se nedokázal zastavit, aby nedodal: "Udělej se pro mě…"

"Carle…" vyšlo z Frankových úst, mladší muž se zdál být zcela přemožen, na moment úplně ztuhnul, načež Carl na svých prstech ucítil Frankovo sperma, on však nadále sledoval tvář svého přítele, jež zrcadlila veškerou slast, již Frank prožíval.
Nadále se jej dotýkal, dokud se Frank před ním neuvolnil a zhluboka oddechoval. Carl si jen tak mimochodem otřel dlaň do jeho spodního prádla. Přece se nebude natahovat pro ubrousek, že…

"Carle, ty jsi ten nezvrácenější člověk, jakého znám," poznamenal Frank na to, co před chvíli prožil, poměrně oduševněle s nádechem pobavení a nevíry v hlase. Následně se narovnal a vyloženě spokojeně se na staršího muže usmál, což Carla docela uklidnilo, jelikož… Na moment si skutečně myslel, že to přehnal, ale když už ho tak Frank oslovil…

"Úplně vidím, jak ti hlavou běží představa, že ti tak budu říkat, až si mě pořádně tvrdě vezmeš."

Na podobnou scénu sice Carl doposud nepomyslel, jenže jakmile mu ten obrázek Frank nasadil do hlavy, neuměl mu Carl odolat, z hrdla se mu vydralo zavrčení, přestože výraz měl nadále nejistý, až zaskočený. Z očí mu ale vyzařoval chtíč.
Take me down to your paradise
I lose my words every time I try
To make sense on why I lose my mind
You're every wrong that I need at night

26. Byli jste někdy ve Stockholmu?

2. dubna 2018 v 9:11 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
26. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Další kapitola a slíbené překvapení je tady :) Enjoy! :)

Za komentář děkuji Karin a kosesterce :)

Siriusovi se na tváři usadil žraločí úsměv, když se octl na podlaze, na zádech a s vyraženým dechem poté, co na něj Malfoy uvalil Mdloby na tebe. To by samo o sobě nebylo tak obdivuhodné, šlo o vcelku jednoduché kouzlo, leč Malfoy je na Siriuse použil až na úplný závěr svého… vystoupení, jež začal odražením Siriusova kouzla zpět na něj, následně jej Levicorpem vynesl do vzduchu, s koleny proměněnými v želé jej pustil na zem, Expeliarmem odzbrojil a pomocí vázacího kouzla mu připoutal končetiny k tělu.

Nebelvírovi bylo jasné, že všechna naráz v boji nevyužije, některé ani v tom shonu neprovede tak úspěšně jako nyní, spíše jej proto těšilo, že si Malfoy alespoň věří. Soustředil se, pohyboval se ladně, s jistotou a kouzlení mu očividně nebralo moc energie, což bylo pro dlouhý boj klíčové. Pýcha se však v Siriusovi vzedmula až poté, co Malfoy neponechal nic náhodě ani poté, co jej uvolnil. Tehdy na něj totiž seslal Mdloby na tebe, přičemž Sirius by svému nepříteli, i kdyby se vzdal, udělal totéž. Ač odzbrojený, stále se jednalo o člověka, který se jej pokusil zabít, a Sirius se domníval, že je mu třeba dávat stále na vědomí, kdo že tady velí.

Navíc ne každý kouzelník je závislý na své hůlce. To si pamatoval z učebnice moc dobře, jelikož ono heslo v kombinaci s jeho ostražitostí mu v minulosti už párkrát zachránili krk. Byl opravdu hrdý, že Draco to pochopil také.

"Jsi v pořádku?" sklonil se nad Siriusem mladík, jenž vypadal starostlivě, čemuž se Nebelvír ani nedivil. Musel vypadat skoro až děsivě, když se válel na zádech, ovšem místo toho, aby prskal a snažil se vstát, tak se jen šíleně zubil a dmul se pýchou.

"Až moc," vyštěkl nadšeně a přijal Dracem nabízenou ruku. Neuběhlo sice moc vody od doby, co Malfoye přistihl cvičit, ale už teď, pár dní před Vánocemi, se mu zdálo, že blonďák zesílil. Na jeho postavě to moc viděl nebylo a neočekával, že kdy vidět bude, ale to, jak se pohyboval při souboji… Byl mrštný jako kočka, plně soustředěný, připravený uskočit i zaútočit.

Ano, v boji by už mohl obstát, ale bude záležet i na tom, jestli tváří vtvář nepříteli bude schopen ovládnout svůj strach.
Neměl ale chuť Dracovi kazit náladu, mladík vypadal sice zmateně ze Siriusovy reakce, nicméně oči mu zářily, a tak ho Black jen poplácal po rameni, převzal s od něj svou hůlku a nadále se usmíval jako hladový žralok.

"Perfektní," pokýval uznale hlavou. "Nemusíš se bát, že bys řádu dělal ostudu."

Draco taky přikývnul, očima doslova visel na Blackově tváři, v očích jakýsi záblesk naděje, který Siriuse zasáhl někde hluboko uvnitř. Až moc. Až se toho zalekl. Zděsila jej ta vlna tak silných emocí, jež pocítl při pohledu na Draca, že od něj raději odstoupil a následně se usadil na židli, nohy jako obvykle na stole. Spokojený výraz mu ale z obličeje nezmizel.

"Fakt nerad ti kazím den, ale za pár dní začínají v Bradavicích vánoční prázdniny, a…" pozoroval Dracovu reakci pečlivě, mladík ale zatvářil jen trochu kysele, nic víc. Byl smířený s tím, že za chvíli se bude barák hemžit Nebelvíry, ale měl půjčené rádio, takže se nějak určitě zabaví.

"Samozřejmě přijede Harry, ale ukáží i Weasleyovi, pár dalších členů řádu a Hermiona. Tohle si ale zapiš za uši," odmčel se na moment, výraz napůl vážný, napůl spiklenecký, "nechci po tobě, aby ses zavřel v pokoji. Courej se po domě, jak je libo, v podstatě si dělej, co chceš, akorát bych teda byl rád, kdyby sis nevjel do vlasů s Harrym nebo Ronem."

"Vynasnažím se," řekl Draco vyrovnaně, Sirius na něm ale poznal, že se k takovému tónu musela docela nutit, což jej překvapivě docela pobavilo.

"No, dobře," máchl rukou na znamení, že je mladý Malfoy propuštěn a může si jít po svých. Zmijozel ale zůstal stát, hůlkou si poklepával o dlaň, jako by váhal, jestli položit otázku nebo ne.

"Nebo máš ještě něco na srdci?" otázal se, aby mladíka pobídnul.

"Napadlo mě… Napadlo mě, jestli nemáš knihu o černé magii. Chtěl bych si pročíst, jaká kouzla by na mě mohli použít Smrtijedi. Nechci být překvapený," pokrčil na závěr své žádosti Draco rameny.

Sirius jeho dotaz zaskočil, ale vlastně mu nepřišel hloupý. Právě naopak. Proč se ale… Tak tak se Sirius udržel, aby se nepraštil rukou do čela. Zprvu nechápal, proč se ho blonďák dovoluje, když přístup do knihovny dostal už dávno, ale vzápětí mu došlo, že knihy pojednávající o černé magii uzamkl. Ještě více jej ale udivilo, že se Draco nepokusil o prolomení kletby. Sám by to zkusil už během prvního týdne.

"Kouzlo sejmu sám, ale nechtěl jsem… za tvými zády…"

Sirius měl chuť se toho tvora před sebou zeptat Kdo je a co udělal s Malfoyem, místo toho na Draca jen hleděl, momentálně neschopen jakékoliv reakce. Ani si poslední dobou neuvědomoval, jak moc se Zmijozel změnil. Že už to dávno není nechtěné břemeno, děcko, co mu znepříjemňuje život, či potenciální zrádce.

Před ním stál Draco Malfoy, přičemž to jméno už v něm ale nevyvolávalo nenávist ani odpor. Obával se, že tohle jsou ty poslední emoce, které při pohledu na mladíka či vyslovení jeho jména cítil.

"Posluž si, ale dej si pozor… Víš, jaký vliv na člověka takové knihy mohou mít," přiměl nakonec své vyschlé hrdlo spolupracovat, načež skoro jako ve snu sledoval, jak mu Malfoy poděkoval, otočil se a vyšel z místnosti.

Ještě před půl rokem by mu přišlo nemyslitelné, že když se na mladíka s čistou krvní, na Zmijozela podívá, tak se mu bude nitro chvět pýchou, dojetím, obdivem a… A to je vše, přikázal si v duchu, a aby učinl tečku za podobnými úvahami, tak vstal od stolu a rázným krokem se odebral na prohlídku baráku. Potřeboval zkontrolovat pokoje, jestli jsou obyvatelné, nebo jestli si od Molly poslechne přednášku o tom, že domov má vypadat jinak.

XXXXX

Se sejmutím kouzla, jež Black uvalil na část knihovny, podle vlastního očekávání probém neměl. Zpětně se trochu podivoval tomu, jakým způsobem Nebelvíra požádal, aby mu dal povolení si knížky pročíst, protože být natolik upřímný prve nezamýšlel, ale měl toho odpoledne takovou radost z toho, že se mu podařilo Blacka dostat na lopatky a ještě od něj obdržet další pochvalu, že se nechal náklonností vůči staršímu muži zcela pohltit a prostě mu to řekl tak, jak to bylo.
Knížky si nepůjčil jen proto, aby nezklamal Blackovu důvěru.

Měl v plánu si přečíst všechny tituly a podle toho se rozhodnout, co stojí za jeho pozornost nejvíce, daleko se ale nedostal, protože ho zaujaly hned první dvě práce. Vzal je z police a odnesl si je do pokoje s tím, že si je co nejdříve přečte, příliš se mu to ale v následujících dnech nedařilo, jelikož šlo o složité čtení, navíc se sám děsil toho, jaké informace obsahovaly. Nedostal se denně přes více než deset stran, což jej sice frustrovalo, nesnažil se ale nutit, protože jak mu Black neopomněl ještě několikrát připomenout, číst knihy o černé magii dobrému člověku neprospívá.

Většina textu, co prozatím přelouskal, se zabývala těmi nejtemnějšími kouzly spadajícími i pod nekromancii. O těch si sice Draco nemyslel, že je kdy využije, jenže… Chtěl být připravený na všechno, jelikož neměl tušení, k čemu všemu se Pán zla může uchýlit.

Od temného čtení jej naštěstí spolehlivě uměl odlákat Black a jeho další cvičení kouzel, případně Nezbeda, která si vzala do své malé hlavičky, že si s ní její majitel nutně musí hrát. Dělala neuvěřitelné skopičiny, když se jí Draco delší dobu nevěnoval, a jelikož neměl nervy sledovat, jak mu při čtení nadšeně hopká po stránkách, tak... tak si s ní prostě hrál. Nebo se s ní mazlil, to se jí taky moc líbilo a Draco si u toho aspoň nepřišel tak hloupě, jako když seděl u stolu, přilíval do misky inkoust a jenom nevěřícně sledoval, jak si Nezbeda namáčí nohy a ťapká po papíru, snaže se o tvorbu uměleckého díla.

Jednoho večera se pokoušel Nezbedu zpacifikovat, respektive přemluvit k tomu, aby se vrátila do klece a přestala dělat randál, jelikož velice brzy očekával příjezd společnosti, od níž čekal randál ještě mnohem větší. Ale právě hlasité vřesky a kvílení a smích a vůbec podivné zvuky nesoucí se z přízemí Nezbedu vylekaly, takže nakonec poslušně usedla na Dracovo rameno a schoulila se mu ke krku. Mladík ji jemně uchopil, pohladil po hlavičce a odnesl ji do klece, kde se sovička zachytila bydýlka a skoro až vděčně se na něj zadívala.

Ačkoliv Draco opravdu nechtěl, aby se ta potvůrka dostala do spárů kohokoliv z příchozích, tak ji v kleci nezavřel, ale dvířka jen přivřel, kdyby se třeba chtěla proletět, až se jí zase bude chtít ven. Sám se přesunul k zrcadlu, zhodnotil své oblečení kritickým okem, načež se usadil s knihou na postel. Pokud by jej někdo požádal, byl ochoten se zúčastnit případné společné večeře, aby prokázal dobrou vůli a vůbec nějak těm předpříliš hlasitým lidem naznačil, že trávit s nimi čas mu nepřijde úplně nesnesitelné, respektive, že je ochoten se snažit s nimi vycházet. Netušil, jak to provede, aniž by měl chuť Weasleymu (kterémukoliv) přičarovat oslí uši, ale doufal, že si především Ronalda bude Grangerová krotit.

Nezatěžoval se extra svátečním oblečením, jen se chtěl v zrcadle přesvědčit, že nevypadá zmuchlaně, což by asi nepřenesl přes srdce, pomyslel si s úšklebkem. Najednou docela chápal, proč Black chodí v tom staromódním manžestru.

Vypadal jednoduše příšerně pořád a bylo jedno, jestli je týden nošený nebo čerstvě vyčistěný.

Zabořil nos do učebnice Dějin čaj a kouzel, jež jej konečně začaly bavit, protože mu informace nesděloval profesor Bins, sem tam se ale zaposlouchal, zdali se něčí kroky nepřibližují k jeho pokoji. Nicméně jak to tak bývá, tak právě ve chvíli, kdy se tak opravdu stalo, se Draco začetl do poměrně zajímavé pasáže, přičemž ve vteřině decentního zaťukání nadskočil leknutím. S knihou v ruce vstal, střelil varovným pohledem po Nezbedě, jež nezapomněla Dracovu reakci okomentoval písknutím, a otevřel dveře.

"Paní Weasleyová," sklonil Draco mírně hlavu v náznaku poklony, o níž věděl, že ještě před půl rokem by jej nic takového ani nenapadlo. Sice stále ještě bojoval s nutkáním ohrnout nos nad tím, co měla před ním stojící žena na sobě, jakoukoliv nelibost na sobě ale nedal znát.

"Draco, chtěla jsem se tě zeptat, jestli by ses k nám nechtěl připojit na večeři. Sice ještě není Štědrý den, ale…" začala Molly, Draco ji ale zastavil v půlce věty svým souhlasem.

"Přijdu," přikývl a tváří paní Weasleové se miho překvapení následované spokojeností.

"Výborně, za pár minut tě budu čekat dole," odvětil s laskavým úsměvem, na který Draco navenek nereagoval a jen sledoval, jak se dáma vzdaluje od jeho dveří, vnitřně ale opět kroutil hlavou nad dobromyslností té ženy. Její upřímná radost jej zasáhla, přičemž si umínil, že během večeře se bude chovat, jak nejtrpělivěji dokáže. Přeci se nenechá vyprovokovat někým, jako je Ronald Weasley…

Nervozita mu svírala vnitřosti, když váhavě sestupoval po schodech dolů, kde se z hlavního pokoje ozývalo množství hlasů, prakticky ale ten jediný, který jej zajímal, se ozval za jeho zády.

"Jen jdi," pronesl Sirius tiše, přesto Draco opět nadskočil, což staršího muže zřejmě pobavilo, protože se uchechtl, vzápětí však Draco ucítil na rameni stisk jeho dlaně. "Budeš sedět vedle mě," dodal Nebelvír, jakmile se oba octl pod schody.

Draco vzhlédl k modrým očím, jejichž hřejivý pohled mu dodal jistotu, Blackův úsměv jej pak vnitřně rozechvěl leč způsobem příjemnějším než pomyšlení na tu uřvanou hordu Nebelvírů. Ačkoliv příjemnější by byl i pohled na McGonagallovou ve spodním prádle. Možná.

Otřásl se a zakázal si už podobné úvahy do konce života, načež s Blackem za zády vstoupil do hlavního pokoje, kde si jej naštěstí nevšiml nikdo jiný než paní Weasleyové. Váhavě jí oplatil úsměv, který byl z její strany opět zcela nadšený, a zamířil k místu, jež měl Black po pravé straně. Ještě než usedl, raději ještě vyhledal černovlasého muže, aby se přesvědčil, že tohle je skutečně židle určená jemu. Black na něj mrknul a vyloženě přátelsky se usmál, čemuž Draco odolat nedokázal a vděčně se na něj zadíval. Blackův pohled na moment zjihnul, následně už ale zaměřil svou pozornost k Remusovi, jenž mu něco vytrvale povídal.

Mladý Malfoy se navzdory tomu rozhodl zůstat stát. Přeci jen očekával, že někteří z hostů mu budou chtít stisknout ruku, ať už z jakéhokoliv popudu, a tak se Draco jen zapřel dlaněmi o opěradlo židle a snažil se přesvědčit svůj žaludek, aby se přestal tolik svírat.

"Draco, u ostatních mám představu, jakým jídlům dávají přednost, ale u tebe ne. Máš nějaké přání ohledně toho, co bych ti určitě neměla nabízet?" zjevila se vedle něj paní Weasleyová, utíraje si ruce do zástěry. "A žádné rozpaky, Vánoce si chceme všichni užít, tak se přeci nebudeš trápit nad něčím, co nemáš rád."

Draco prve zaváhal, nevěděl, jestli je vhodné hostitele informovat o své vybíravosti, ale když jej paní Weasleová přímo vyzvala…

"Nejím maso. Téměř. Nemám problém s dobře připravenou rybou, ale-"

Než mladík stihl dokončit větu, paní Weasleová mu skočila do řeči:

"Takže pstruh ti vyhovuje?"

"Naprosto,"přikývl Draco trochu zaskočeně, avšak potěšeně. Sice se předem neobával, co bude jíst, ale tohle byla vážně příjemná zpráva.


A slíbené překvapení v podání mé přítelkyně charlie :)
 


25. Byli jste někdy ve Stockholmu?

25. března 2018 v 19:11 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
25. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Pardon za ten clifhanger na to konci, vůbec mi to minule nedošlo, že jsem to utnula zrovna tak debilně... Nicméně v přístí kapitole vás čeká malé překvapení. Malé a snad roztomilé :D Enjoy :)

Za komentář děkuji Karin, káti a kosesterce :)

"Tak seš to ty, kdo mi neustále dupe po schodech," stál Black s rukama v bok a měřil si Draca pobaveně. Opravdu se bavil, protože vidět toho aristokratického blonďák v celkem obyčejné teplákovce, jak mu hopká po schodech a momentálně na něj kouká vyplašeně jako by ho přistihnul u něčeho jiného… To by mohlo platit spíše naopak, uvědomil si Sirius, který vylezl z koupelny jenom s ručníkem kolem pasu, protože jej ono dupání strašně zajímalo a stůj co stůj potřeboval vědět, co to Kráturu zase popadlo.

Napadlo jej, že by to mohl být i Malfoy, ale… že se dal na cvičení? To ho zaskočilo.

Čekal, jestli mu na to mladík něco řekne, ale ten na něj jenom udýchaně zíral, v očích překvapení, obohacené o něco víc, co se tam objevilo v momentě, kdy si zřejmě začal všímat toho, co má, respektive co nemá Sirius na sobě. Starší muž pozvedl obočí, nic ale neřekl, třeba byl Malfoy jen nesmírně překvapený, ale podle toho, jak okamžitě sklopil pohled a nic ze sebe nedokázal dostat.

Siriusovu tvář zkřivil úsměv a ego se mu enormně nafouklo. A to se tehdy Malfoy otřásl, když se jej dotknul, ale pohled na něj se mu líbí navzdory tomu, že už ani náhodou nevypadá tak dobře jako před lety. Zajímavé, pomyslel si. Doposud tak nějak neuvažoval nad tím, jaký má Malfoy vkus, bylo mu to jedno, ale tohle zjištění jej minimálně zaujalo. Už už se mu myšlenky chtěly zatoulat jinam, třeba k tomu, že an on by se nebránil pohledu na polonahého Malfoye, protože ta bělostná kůže…

"Byl bych rád, kdybys mi řekl, co to tady provozuješ," upnul se pro jistotu na fakt, že mladý Malfoy se naprosto nečekaně věnuje své fyzické kondici. Kde k takovému nápadu kouzelník jako on přišel?! "Jestli chceš cvičit, tak prosím, ale možná bys k tomu mohl využít lepší metody."

Pokud chtěl Malfoy popřít to, co dělal na schodech v teplákovce, tak si to po Siriusově návrhu rozmyslel. Nebelvír si všiml, že dech měl sice pořád zrychlený, ale do šedých očí, jež k němu vzápětí vzhlédly, se vrátili klid a rozvaha.

"O čem to mluvíš?" zeptal se, útočnost se ovšem v jeho hlase neodrazila. Byl zaujat, zrak mu ale neustále odbíhal k tomu, co měl před sebou. Ne, to Siriusovi neuniklo a… lichotilo mu to způsobem, o jakém se obával, že by ho pod ručníkem nebyl schopen zcela bezpečně skrýt.

Podrbal se na hlavě, zvážil možnosti a nakonec jen Dracovi řekl:

"Dokonči si to, co jsi začal, a sejdeme se za půl hodiny dole."

Když Malfoy přikývnul, Sirius se vrátil do koupelny, odbyl si, co potřeboval, a zanedlouho se už nacházel v hlavní pokoji, kde se rozvalil na židli. Na tváři mu pořád pohrával spokojený úsměv spojený s tím, jakým způsobem na něj Malfoy hleděl. Mohl si myslet, že tak zíral jen na jeho tetování, ale měl pocit, že v tom bylo vážně něco jiného. Něco jiného, co mu způsobovalo vibrace v okolí podřišku, přestože by sakra nemělo.

Přejel si dlaní po obličeji, snad aby ten úsměv smazal. Vždyť ten kluk byl stejně starý jako Harry, křičelo na něj svědomí, ani to ale nedokázalo příjemné pocity šířící se tělem potlačit. Ty se právě naopak zintenzivněly, jakmile Sirius pozvedl oči a ve dveřích uviděl tradičně v bílé košili a černých kalhotách oděného Malfoye, jehož vlasy byly stále vlhké ze sprchy.
S myšlenkou, jestli na něj mladík myslel i tehdy, kdy na jeho bledou pokožku dopadaly proudy vody, se se zavrčením postavil a rázně vyrazil směrem do sklepa.

XXXXX

V momentě, kdy se před sebou Draco spatřil Blacka jenom v ručníku, přestalo existovat všechno ostatní. Neuměl tomu zabránit, neuměl věnovat svou pozornost něčemu jinému, než těm vlnitým, černým vlasům, spadajícím na potetovaný hrudník, který zdaleka nebyl vypracovaný, vždyť Blackovi šla vidět i žebra, přesto na něm mohl Draco oči nechat a odpoutal je od něj jen proto, aby jimi vzápětí mohl sledovat Nebelvírův podbřišek, přecházející v ručník, pod nímž se skrývalo…

Draco sebou trhnul, vylekaně mrknul do Blackova obličeje, kde se objevil pobavený výraz, načež se mladíkovo tělo nemohlo rozhodnout, jestli má horkou krev poslat do jeho tváře nebo úplně jinam. Každopádně okamžitě uhnul pohledem a pokoušel se vyrovnat s tím žárem, jenž jej sežehl, zhluboka dýchal ještě dílem fyzické aktivity. Než Black znovu promluvil, povedlo se mu nad sebou získat jakousi sebekontrolu, avšak ať se snažil,jak chtěl, zrak mu stejně co chvíli utíkal k obnaženým částem Blackova těla.

Nebyl krásný způsobem, že by ho Denní věštec zahrnul do ankety o Kouzelníka roku, přesto Dracovi při pohledu na něj vyschlo v ústech a myšlenka na to, že by se jej chtěl dotýkat, se stávala neodbytnou.

S předstíraným klidem se mu podařilo dát Blackovi najevo, že jeho poznámku vnímá, a vlastně jej opravdu zajímalo, o čem to Black mluví, a tak, když se za starším mužem zavřely dveře, měl se k čemu upnout. Rozhodl se na Nebelvírovu radu dokončit cvičení, soustředil se na ně pečlivě, při vydýchávání pak uvažoval nad tím, proč se mu Black nevysmál za to, jak komicky musel v teplácích vypadat. Možná ta kniha od Tyvia Condrada vážně patří jemu, usoudil nakonec, když se rovněž odebral do koupelny. Naštěstí v se v Blackově barabizně nacházely dvě, takže nemusel čekat. Nebo se dělit…

Potřásl hlavou, takové myšlenky nemohl potřebovat, přikázal si, a odbyl si sprchu tak rychle, jak jen to dokázal. Během pár dalších minut už scházel po schodech dolů, kde se měl setkat s Blackem. Ten jej trochu znejistěl, protože jakmile vzhlédl, tak mladíka nejprve sjel nicneříkajícím pohledem, přičemž vzápětí si Draco všiml, že i Blackův výraz je jaksi… podivný.

Co mu zase přeletělo přes nos, pomyslel si mladík trochu kysele, když ho Black vyzval, aby ho následoval, v hlase určitý stupeň podráždění. Nechal to ale plavat, protože o něco více, než Nebelvírovo rozpoložení, jej zajímalo to, kam ho vede. Pod schody Draco věnoval pohled místu, kde se před několika měsící válel a bezmocně čekal na Blackův příchod, to už ale starší muž rozsvěcoval ve vedlejší sklepní místnosti, o níž měl Draco potuchy, ale rozhodně nečekal, že by v ní Black schovával něco, co by stálo za prozkoumání.

Tehdy by mu to asi zajímavé nepřišlo, spíše by se Blackovi vysmál, a nepříliš moudrý z nábytku v místnosti nebyl ani nyní. S otázkou v očích se zahleděl na staršího muže, který se posadil na polstrovanou lavičku a koukal na něj.

"Víš něco o těchhle věcech nebo vůbec nic?" zeptal se a rozhlédl se kolem sebe, následně se ale očima zastavil opěu Draca.

Ten polknul a pokoušel se vzpomenout, jestli něco z toho už někde viděl, upřímně si přišel jako v mučírně.

"Vypadá to jako mudlovské vynálezy," prohodil opatrně, načež se mu docela ulevilo, když Black přikývnul.

"Všechny tři přístroje jsou mudlovské, ale přirozeně očarované, takže se dají bez problémů používat," řekl Black. "Před nějakou dobou jsem je tady nashromáždil."

To souhlasilo, napadlo Draca, který si stačil povšimnout, že v místnosti není tolik prachu jako v jiných částech baráku.

"Jsou to posilovací stroje, každý funguje dobře na něco jiného, takže si to tady prohlédni a rozhodni se, co se ti hodí. Ale opovaž se něco rozbít!" zavrčel varovně Black, když se zvedal z lavičky za účelem nechat mladíka v místnosti samotného. "Takové věci se v našem světě shání hrozně špatně."

"Díky," zadíval se na Blacka Draco. "Ta knížka je tvoje?" zeptal se dříve, než si to stihl promyslet. Bylo to očividně, že patřila Blackovi, ale to prostě z nějakého důvodu musel slyšet od něj, aby tomu uvěřil.

Black přikývnul.

"Nevím, proč ses rozhodl cvičit, a ani mě to moc nezajímá," zazněl Black tak chladně, žeDracovi přeběhl márz po zádech. Nebelvírovi něco muselo instantně zkazit náladu, pomyslel si Draco trochu otráveně, proto se dál už na nic neptal a zahleděl se na první ze strojů, dávaje Blackovi najevo, že jejich rozhovor by tady klidně mohl skončit. Starší muž ale chtěl pokračovat:

"Když jsem se ale vrátil z Azkabanu, neměl jsem pakticky žádné svaly, žádnou kondici, tak jsem zkusil mudlovský způsob. Neudělá to zázraky, ale… už si aspoň nepřipadám jako troska."

To Draca přimělo se na Blacka znovu podívat. Zřejmě se snažil mluvit lhostejně, jako by hovořil o počasí, ale Zmijozel slyšel tu trpkost, s jakou to Black řekl. Trpkost, lítost, hlukobo v nitru hlodající pocit křivdy.

"Ty nejsi troska," vypadlo z něj. Nedokázal tomu zabránit, nedokázal své srdce přimět, aby mlčelo. Vzápětí měl chuť si jednu vlepit, ale jeho niterní neklid z toho, že promluvil příliš skrytými city zabarveným hlasem a že se možná prozradil, se vytratil velmi rychle, neboť Blackovou tváří se sice mohlo překvapení, ovšem vystřídané něčím, co Dracovi nepříliš vzdáleně připomínalo dojetí. Ačkoliv to mladšího muže zmátlo, rozšířilo to jeho tělem příjemné pocity, srdce se mu až sevřelo nad tím, jak mírně se na něj Black díval.

Další slova už ale z Nebelvíra nedostal. Black jej nechal samotného se svým zmatením, které ale Draco vzápětí nechal plavat. Black nejspíše pochopil jeho poznámku jinak. On při tom myslel na to, jak starší muž vypadá, ale Black si to vyložil tak, že není vnitřně úplně rozbitý, proti čemuž Draco neprotestoval. Předpokládal, že se na něm Azkaban podepsal, nicméně…

Pořád se choval jako člověk. Jako nevyzpytatelný, vzteklý a občas i zahořklý, ale Black byl pořád cítící lidskou bytostí a…
A zasloužil si vědět, že si to o něm někdo myslí.

Nehodlal dělat tytéž chyby jako jeho rodiče, především pak jeho otec. Nakonec byl rád a snad cítil i hrdost, že to Blackovi řekl, a to do očí. Vyjadřování emocí nepatřilo v jeho rodině k vlastnostem, kterých by si kdokoliv cenil, a Draco se v minulosti naučil, že ukázat city se rovná slabosti. Tady to ale neplatilo. Na Potterově straně a tedy ani v Blackově to neplatilo. Uvědomil si, že ani nyní neměl velký problém mluvit s Nebelvírem otevřeně. Ano, obával se, že mu vyjevil příliš mnoho, ale...

Žádat něco podobného po svém vlastním otci? Jediné, co by si vysloužil, by byl nepříliš potěšený pohled šedých očí, možná by jimi problesklo i zklamaní.

Usadil se na lavičku, kde se ještě před chvílí nacházel Black.

Black. Pucey. Strach. Smrt. Odhodlaní. Hlavou se mu toho honilo tolik, co mu ovlivňovalo život, že takřka zapomněl myslet na rodiče. Netušil, jak se jim daří, Brumbál jej akorát čas od času informoval, že dle dostupných zpráv jsou stále na útěku. Že žijí. Nic víc, nic míň. Nebyl si jistý, jestli chce vědět více. Stejně by jim nemohl pomoci, když je tady uvězněný.

Uvězněný… to už není to pravé slovo, opravil se v duchu a rozhlédl se kolem sebe, více však uvnitř sebe. Nepřipadal si jako vězeň. Už ne. Připadal si v bezpečí a tak o tom musí i uvažovat do chvíle, než bude připravený. Dostal tu možnost, aby se připravil, a musí ji využít, pomyslel si, postavil se a vrátil se do svého pokoje s přesvědčením, že dalšího dne se podívá na ty podivné stroje, které mu Black ukázal.

Musí svou šanci využít a musí být připravený.

Nikoho dalšího už vlastní neschopností umřít nenechá.

XXXXX

Siriuse zprvu vyvedlo z míry, jak Draco zaregoval, nesmírně jej to ale potěšilo. Možná u někoho jiného by pochyboval o upřímnosti, od někoho jiného by to nevzal, ale když mu to Draco pověděl s šedýma očima upřenýma do těch jeho… Zněl přesvědčivě, že to Siriuse zasáhlo. Ať už mladý Malfoy myslel, že nevypadá jako troska nebo narážel na to, že jej Azkaban nezlomil, Nebelvírovi to více méně splývalo a byl prostě rád za ujištění, jaké mu Draco poskytl.

Nechal jej pak ve sklepě samotného a vydal se do knihovny, kde se měl v plánu prozhlédnout po nějaké knize, pojednávající detailně o Patronově zaklínadle. Žralo ho, že se Dracovi nedaří přejít z fáze štítu na podobě zvířete. Kouzelník to byl dobrý a všímal si, že stále sílí, čemuž přispěla i fyzická aktivita, o tom věděl své, ale nešlo mu na rozum, proč mu Patron tak žalostně nejde. Samozřejmě ho napadlo, že Draco možná nemá vzpomínku natolik intenzivní, aby jej prostoupila a kouzlo vyvolala, ale chtěl si ještě projít další možnosti.

Navíc jej hnala zvědavost. Chtěl vědět, v jaké zvíře by se mohl Draco proměnit…

Další články