Pauza

17. listopadu 2016 v 11:48 | Archea Majuar
Horší název článku jsem zvolit nemohla, že? Možná ještě Menopauza by zněla hůře...

No, ale je výstižný. Nějakou dobu sem povídky házet nebudu. Ne, že bych jich neměla dost, o to nejde. Jenže mám pocit, že moje psaní v poslední době stojí vyloženě za hovno. Neumím to říct jinak, prostě z toho mám špatný pocit. Netýká se to ani tak povídek, co jsem zveřejnila třeba za minulý měsíc, jelikož většinu z nich jsem stejně napsala v průběhu roku (jedna je z ledna, další z června atd.).

Psaní mě pořád baví, ale zároveň po dopsání povídky mám spíše myšlenky typu "Co to je zase za sračku?" než nějaký pocit z dobře vykonané práce. A do té doby, než se s tím vyrovnám, tak netuším, jestli budu mít chuť jít vůbec s něčím "na trh." Kromě Vánoc samozřejmě, na ty už jednu, dvě povídky nachystané mám, to musí být :D :D

Takže... Takže co? No, nic, aspoň budete mít nějaký čas ode mě pokoj. Tleskám těm, co si tenhle kydanec přečetli, a posílám imaginární objetí těm, co budou rádi, až se zase vrátím. Sakra, ale to zní, jak bych šla do války na Blízký východ, a ne si dávala pauzu a KitKat... Eh... popř. jestli máte nějaký nápad, jak mi z téhle žumpy negativních myšlenek (ano, přiznávám, netýká se to jen psaní, tak nějak všecko kolem mě směřuje do háje) pomoct, budu vám jen vděčná.

Každopádně se mějte lépe než já, šiřte lásku a wi-fi, a čus :D
 

Wounded

13. listopadu 2016 v 21:08 | Archea Majuar
Wounded

Fandom: Star Trek AOS

Pairing: James T. Kirk/Leonard "Kostra" McCoy

Warning: +15, hurt/comfort

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Jak moc mám ráda Spirk v TOS, tak v AOS miluju McKirk. Nenapsala jsem toho na ně zatím moc, navíc tenhle kousek nepatří mezi nejpovedenější, ale věřím tomu, že někomu jím udělám radost :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Foxi :)

Jejich mise zase jednou nešla vůbec podle plánů, i když tentokrát v tom měla prsty především náhoda.

Mířili k planetě, jež už v minulosti byla zběžně prozkoumána, spadala do třídy M, a kterou měla Enterprise buď doporučit pro účely postavení základny Hvězdné flotily nebo jednoduše nedoporučit. Žádné záznamy se však nezmiňovaly, že si planetu vyhlédla skupina vesmírných banditů jakožto své občasné útočiště.

V podzemí ukryté kriminálníky Spockův detektor života odhalil až příliš pozdě, tedy ve chvíli, kdy se odhodlali k útoku na narušitele. Kirk dostal pěstí dříve, než se dokázal zorientovat, co se vlastně děje, Spock phaserem mezitím další dva bandity omráčil. Zdánlivě mírumilovná planeta se během pár vteřin změnila v bitevní pole, jež přelétl kapitán Kirk pohledem, zhodnocuje situaci.

Protivníků nebylo moc, postrádali phasery, ale… Kirk uhnul další ráně, soupeře zpacifikoval a hleděl, jak na ně nabíhá další vlna chlapů, v jejichž rukách se blyštily nože a meče. Napůl nechápavě, napůl zhrozeně na ně zíral, dokud neuslyšel své jméno.

"Jime!" zařval Kostra, Kirk se po něm ohlédl právě ve chvíli, aby mohl uskočit před pěstí, banditův obličej poznal sílu kapitánova loktu a následně i phaseru.

Kirk neváhal, přemístil se ke Kostrovi a kryl mu záda, snažil se, seč mu síly stačily, ale phaser se brzy začal přehřívat, slyšel, jak Spock žádá posily z lodi, přeci jen jich bylo na povrchu pouze pět na celou hordu hrdlořezů.

Doktor vděčně přijal Jimovu pomoc, prát se uměl, ale z těch mečů a nožů šel strach, tohle už zavánělo jistou smrtí.
K uším mu doléhal řev, nevěděl, jestli jeho, Jimův nebo banditů, bylo mu to jedno, střídal palebnou sílu phaseru s fyzickou konfrontací, ale stejně jako Jim vnímal, že jejich zbraně pro boj s přesilou prostě mají své mouchy. Hlasitě zaklel a v následujícím momentě cítil v ústech prach.

"Kostro!"

Vyplivnul svinstvo, těsně před něj právě dopadlo tělo. Ve falešném pocitu chvilkového bezpečí se převalil na záda, aby nad sebou spatřil dalšího banditu, kterak se mu svým nožem chystá zasadit finální ránu. Děsem strnul, zatnul nehty do… a dál už nepřemýšlel.

Pod prsty ucítil vyřezávanou rukojeť. Pevně ji uchopil, vymrštil se a vrazil ostří nože banditovi přímo do břicha. Sledoval jeho překvapený výraz, když se svalil vedle něj, do mysli se mu pomalu začínalo vkrádat, co se děje, co ON udělal… jako by se popálil, pustil rukojeť, jež částečně následovala ostří do rány, na prstech mu ulpěla krev. S vytřeštěnýma očima hleděl na svou ruku, pak vzhlédl k břichu muže, kde se látka jeho oděvu zbarvovala do rudé.

Tělo někdo zastínil, stál na druhé straně, než Kostra klečel, odkud se Kostra díval do banditovy tváře a viděl, jak rychle se z jeho očí vytrácí život. Byl mrtvý za několik vteřin.

Nemohl uvěřit tomu, co učinil. Bylo to v sebeobraně, kdyby to neudělal, zabili by jeho, ale… on byl doktor! On neměl zabíjet, měl léčit…

Slyšel hlasy, viděl, jak se vedle něj někdo sklání, cítil dotek na rameni.

Cuknul sebou, ale vzápětí se uklidnil, když uviděl Jimovu tvář hrající všemi barvami.

"Pojď," řekl mu jen, Kostra ale sám vstát nedokázal, pohled opět upřený k mrtvému muži, ležícímu v prachu, s nožem vraženým do břicha. Nebránil se rukám, jež jej vytáhly nahoru, nechal Jima, aby jej podepřel a dovedl do raketoplánu. Před očima měl jen ten jeden obrázek a jedinou myšlenku, že zabil… vědomě zabil člověka.

XXXXX
Během cesty na Enterprise bylo hrobové ticho. Jim beze slova seděl vedle svého přítele, po očku jej sledoval a vůbec nevěděl, jestli má něco dělat. V takovém stavu Kostru ještě nezažil. Co by dal za to, kdyby tady doktor na celý raketoplán nadával, stěžoval si a vůbec byl nesmírně otravný svými poznámkami ohledně nebezpečí vesmíru.

Měl tomu zabránit. Měl toho hajzla, co Kostru praštil, vyřídit dřív, pak se vyhnout ráně a zastavit banditu, co šel na doktora s nožem. Na doktora… Potřásl hlavou, výčitky svědomí jej začaly trápit v plné míře. Snad ho vůbec neměl na povrch brát, proč se jen nepřesvědčili důkladněji, jestli na planetě někdo není?!

Zlostně sevřel ruce v pěsti, před zavřenými víčky se mu vybavil ten pohled na Kostru… na jednu stranu na něj byl skoro hrdý, jak rychle zareagoval, ale kdyby byl býval sám rychlejší, nemusel jej takové situaci vůbec vystavit. Když pak jeho přítel klečel nad tím hajzlem, v očích hrůzu… pro jistotu šlápnul banditovi na zápěstí, v němž stále svíral nůž, ale Kostra zasáhnul přesně.

Ani nezaznamenal, kdy dorazily posily, najednou bylo po boji a Spock organizoval odjezd.

Kdyby měl správně svůj pocit popsat, Kostrův zděšený výraz, jeho tichý pohled na umírajícího muže, kterého sám zabil… zlomilo mu to srdce.

Musel udělat aspoň něco, a tak váhavě položil dlaň na Kostrovo rameno a stisknul. Vnímal pohledy ostatních v raketoplánu, vnímal, že se na ně dívají, vnímal, že vidí, jak Kostrova ruka dopadla na Jimovo stehno, prsty se zaryly do svalu. Kirkovo srdce poskočilo, když se jej jeho přítel dotknul, když mu dal najevo, že jeho přítomnost je vítaná.

Nehleděl na sílu, s jakou jej doktor svíral, jestli potřeboval podporu, Jim byl ochoten mu jí poskytnout tolik, kolik bude potřeba.

I za cenu toho, že si o nich posádka bude myslet cokoliv.

XXXXX
Částečně se Jimovi ulevilo, když dorazili na ošetřovnu, a Kostra se musel věnovat své práci. Měl sice k ruce dostatek zdatných lékařů, ty ale poslal ošetřit ostatní a od Kirka se ani nehnul. Na tváři se mu usadil tradičně iritovaný výraz mísící se se soustředěním, když dezinfikoval Jimovy rány, pro tentokrát ale nekomentoval ani jedno zasyknutí, jež kapitán vyprodukoval.

Jeho doteky byly skoro až něžné, bolest tlumící mast v okamžiku působení odvedla Jimovy myšlenky na zranění do pozadí, veškerou jeho pozornost už zaobíral pouze Kostra. Dával si za vinu, že si něčím takovým musel jeho přítel projít, a proto… Proto se od Kostry nechtěl ani hnout.

"Jime, musím si nechat ošetřit modřiny, nechci vypadat jako po napadení borůvkovými neštovicemi," zazněl Kostra konečně trochu jako on, jakmile byl hotov s ošetřováním Jima, načež měl v plánu vyhledat sestru.

"Udělám to," navrhnul mu kapitán, ačkoliv sám netušil, kde tu myšlenku sebral. Věděl jen, že ho nemá v úmyslu pustit z očí. Vážně na něj hleděl a překvapeně zamrkal, když Kostra po chvíli přikývnul.

McCoy vzal za vděk těmi dvaceti minutami, kdy se mozek věnoval čistě práci, vytlačil úvahy o čemkoliv jiném… pomáhal, léčil, uzdravoval. Tohle byla jeho práce. Co nejšetrněji ošetřoval Jimovy stopy po ranách, cítil na sobě pohled modrých očí, sledovaly každý jeho pohyb. Za jiných okolností by Kostru kapitánův dohled vytáčel, ale teď… nitrem se mu šířila vděčnost, měl někoho, na koho se mohl spolehnout.

Jim jej sice svou nabídkou zaskočil a možná mohl protestovat, že není kvalifikovaný, ale to by si jen nalhával, že Kirk nedokáže napatlat trochu masti na modřiny. Domníval se, že po takovém incidentu, nad nímž se právě snažil horko těžko neuvažovat, bude chtít být sám, ale opak byl pravdou. Byl rád, že mu právě Jim zůstane nablízku.


XXXXX
Kirk trval na tom, že Kostru ošetří až u něj v kajutě, kde tušil zásoby alkoholu. Jen co vešli dovnitř, vyzval doktora, aby si sundal svrchní část uniformy, a sám se vrhnul na barovou skříň, odkud vytáhnul whisky. Otevřel ji, spokojeně přičichnul a vytáhl dvě skleničky.

"Jime, ta mast na bolest a pití…" ozval se Kostra, jeho hlas ale postrádal podrážděnost a potřebnou razanci, aby jej Jim vzal na vědomí.

Obsah své sklenice do sebe vyklopil na ex, druhou donesl Kostrovi, jenž se usadil na kraj postele, a ačkoliv s Jimovým počínáním nesouhlasil, skleničku si beze slova vzal a napil se. Víc už mu stejně uškodit nemůže, pomyslel si a leknutím sebou trhnul, když na sobě ucítil dotek prstů, pokrytých chladivou mast. Napil se znovu a prázdnou sklenici odložil na zem, nechtěl Jima rušit v práci více, než bylo nutné.

Nutno říct, že si počínal dobře, po ráně do zad jej postižené místo sakra bolelo, ale Jim to svou péčí alespoň nezhoršil.
"Lehni si," uslyšel pokyn, počkal, až se Jim přesune vedle něj, a položil se. Mast naštěstí působila rychle, a tak se nemusel při kontaktu kůže s prostěradlem svíjet nepohodlím. Zahleděl se na strop, víčka se mu sama zavřela, Jimovy doteky jej snad i uklidňovaly.

Netušil, že je kapitán schopen chovat se tak… něžně? Koutky úst se mu zkřivily v drobném úsměvu, jenž se ale ihned vytratil při vzpomínce na to, proč se tohle vlastně děje. V hrudníku jej píchlo, žaludek se sevřel a zlost se jím prohnala jako smršť.

"Mluv, jestli potřebuješ… od toho tady jsem."

Ve svém stavu se nedokázal ubránit pocitu vděčnost a dojetí, když slyšel ryzí starost v Jimově hlase, když se jej dál citlivě dotýkal, snaže se jej zbavit bolesti. Sevřel ruce v pěst, zuby zatnul, pokoušel se ovládnout, přece tady nebude brečet jako baba, ale šlo to ztuha. Dnešek byl příliš náročný…

Otevřel oči ve chvíli, kdy ucítil prsty na své tváři, Jim se skláněl nad ním, soustředěně se věnoval jeho mírně nateklé líci.

Respektive se kapitán snažil soustředit na ošetřování, ale způsob, jakým se na něj Kostra díval… neodolal, zahleděl se do hnědých očí a srdce se mu zas a znovu sevřelo nad tím, jak emočně nabitý jeho pohled je. Nevědomky se mu prsty z Kostrovy tváře přesunuly jinam, výše, až do hustých vlasů, shlížel dolů na svého přítele, seděl vedle něj a absolutně nevěděl, co dělat.

V hlavě měl vymeteno, vnímal jen to silné nutkání Kostrovi pomoct, ale… jak?

Doktor nezvládal tu starost a lásku, ne, o její přítomnosti neměl pochyb, v Jimových očích, vnitřně se otřásal a obával se, že brzy jeho obrana padne, rozsype se. A Jim tady byl, ochoten pomoct, pochopit…

Kapitán nepostřehl ten moment, kdy se Kostra pohnul, ani kdy zabořil tvář do jeho bříška a objal jej, najednou ho starší muž držel a on jej hladil ve vlasech, nechal ho vzlykat, vypořádávat se s tím, co prožil. Srdce se mu svíralo. Většinou to bývalo naopak, to Kostra držel svého kapitána nad vodou, a Jim už kolikrát pochyboval, jestli je mu doktor vždy nablízku, protože ho potřebuje. Jenže oni nejspíše potřebovali jeden druhého, uvědomil si Jim ve chvíli, kdy se mu Kostra v náručí uklidnil a jen jej dál tiše objímal.

"Udělal jsi, co jsi musel, Kostro. Kdyby ne, tak… bys už tady nemusel vůbec být," řekl Jim, prohrábnul doktorovi vlasy.

"Hmmf…" zamumlal Kostra něco jako souhlas, když se odtáhnul, pohled sklopený, a položil se znovu vedle Jima na záda. Věděl, že má Jim pravdu, vždyť už sám k takovému závěru došel, ale vyrovnat se s tím, že má na svědomí lidský život… hádal, že to jednoduše chce čas. "Když jsem viděl ten překvapený výraz a oči… Jime…"

"Taky jsem to nesl těžce. Na tohle výcvik nepřipraví nikoho," shlížel kapitán na svého přítele, jenž si předloktím zakrýval oči, hlas nakřáplý. Ještě nikdy mu nepřišel tak zranitelný.

"Kdy se to stalo?" zatvářil se Kostra zmateně a zpoza ruky na Kirka vykoukl, soustředěním se mračil, jak si snažil vzpomenout, jestli kdy Jim přišel do pokoje na akademii po nějaké misi extrémně zničený… Tedy po psychické stránce.

"Na Farragutu, když jsem tam ve třetím semestru měl stáž. Během mírové mise nás na povrchu planety napadli Klingoni, co tam před pár týdny ztroskotali. Nebyl to sice člověk, ale homanoid jako humanoid…"

"Nikdy jsi o tom nemluvil," hledělo hnědé oko na Jima, jenž cítil, že se dostává na poměrně tenký led. Důvěrná atmosféra jej jen ponoukala k tomu, aby řekl pravdu, aby přiznal… všechno?

"Nechtěl jsem tě děsit a věděl jsem, že kdybych ti přiblížil všechno, co nám na Farragutu hrozilo, čím jsme si procházeli jenom na cvičišti, asi by ses na palubu vesmírné lodi nehrnul," odmlčel se, očekávaje nějakou změnu Kostra výrazu, ten ale jen nechal paži padnou na stranu a se zájmem jej poslouchal.

"A já si tak nějak nedokázal představit, že by ses nechal uvrtat do práce na nějaké základně, a… neletěl se mnou," pokusil se Jim o provinilý úsměv, který zcela přesvědčil Kostru o tom, že jeho přítel mluví pravdu. Sledoval jeho tvář, trpělivě čekal, jelikož to z něj lezlo jako z chlupaté deky, ale nezlobil se na něj. Koneckonců to teď už bylo fuk, na palubu Enterprise se dostal ne úplně dobrovolně, to by ani Jimovo povídání o tom, co zažil na Farragutu nezměnilo. Přišel Nero a veškerá přání kadetů v tu chvíli byla bezpředmětná.

Naopak měl pocit, že se mu hrudníkem šíří příjemné teplo, ten pokorný a skoro stydlivý Jim se mu líbil, a ani nechtěl ucuknout, když Jim stiskl jeho ruku ve své. Prostě mu to v tu chvíli přišlo správné. Rána, jež jeho duše utrpěla, se počala zacelovat. Vděčnost jej zaplavila v nové vlně, společně se vzpomínkou na to, co viděl v Jimových očích a co v nich vidí teď, uvědomil si, jak rychle mu srdce bije.

"Nepředvídal jsem, že jako doktor se dostaneš tak často do boje, já… omlouvám se, asi jsem to neměl dopustit," pokračoval Jim, pohled upřený do Kostrových očí i v momentě, kdy se starší muž posadil, ruce nadále spojené.

"Jaké je heslo federace?" zmátl Jima Kostrův nenadálý poloúsměv, oči hřejivé.

"Když spojíme síly…" zkusil kapitán, nejistý si tím, kam Kostra míří, zachvěl se při představě, že by mohl mířit, tam kam… se ještě nevydali. "Zvládneme to."

Kostra přikývnul, jejich tváře byly blíže, než si Jim ještě před pár vteřinami myslel, dech se mu zadrhnul v hrdle a srdce se pokusilo o výskok z hrudního koše, když spatřil, jak Kostrův pohled těká mezi jeho očima a ústy. Impulz jeho přítele byl silnější, než cokoliv jiného. Spojil jejich rty a žaludkem se mu prohnalo hejno motýlů, jakmile mu starší muž vjel prsty do vlasů a přitáhl si ho blíž.

Doktor o tom, co se mu Jim snažil říct, nepochyboval, a to, jak jej okamžitě objal… netušil, jak dlouho tohle Jim chtěl, ale krátkou chvíli to asi nebylo.

"Díky, Jime," zamumlal pak jen, když polibek ukončili, a Jim zabořil obličej do Kostrova ramene, starší muž pak do jeho vlasů. Drželi jeden druhého stejně, jako jeden druhého už od prvních dní na akademii potřebovali.

To Lose Myself

6. listopadu 2016 v 22:25 | Archea Majuar
To Lose Myself

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +18, d/s tendence

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: D/S tendence... jo... tohle mě u těch dvou nikdy nepřestane bavit. Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Anemovi a Profesorovi :)

Ondra už si stačil jakž takž za ty roky zvyknout na to, že jej byl Igor i po dvaceti letech přátelství schopen překvapit. Co překvapit, zaskočit, šokovat a v ojedinělých případech téměř i vyděsit, ovšem tentokrát si připadal spíše zmateně a snad i pobaveně. Uvědomoval si, že kolikrát svého přítele buzeruje, komanduje a vůbec si hraje na velkého šéfa, což je Igor nejen schopen tolerovat, ale ještě z toho mít druhé Vánoce.

Jeho reakce se ale nedávno poměrně obměnily, sice stále neprotestoval, nicméně jeho snaha poslechnout, podvolit se a nechat si poroučet... Jeho ochota se stávala očividnější, a jak Ondra sám na sobě pociťoval, tak znepokojivější. Když jej během večera vyloženě seřval na jevišti a donutil do role, do které se Igorovi určitě moc nechtělo, zůstal Ondra jen zaraženě s očima navrch hlavy civět, jak se v Igorově pohledu probojovala skrze nejistotu oddanost, jeho ramena klesla, stejně tak oči byly sklopeny k zemi.

Ondra věděl, že nezašel nijak daleko, protože z Igora stále čišela pobavenost a celkově energie, kterou během představení všichni sdíleli, nicméně ten postoj vyjadřoval… skoro se bál přemýšlet na tím slovem, ale ano, Igor mu vyjadřoval své submisivní postavení, a na Ondrovu nevyslovenou otázku, zda tak činí vědomě, dostal vzápětí odpověď ve formě dalšího pohledu hnědých očí, přičemž mu napověděl také Igorův výraz.

Oddanost a podvolení v očích, kdežto ve tváři měl vepsanou skoro až škodolibou spokojenost pramenící nejspíše z toho, jak dokázal mladšího muže svou reakcí odzbrojit. A nejen to. Jelikož Igor se v podobných intencích choval po celý večer a nechal si poroučet s tím záhadným poloúsměvem na rtech, Ondru přepadla myšlenka, že jeho přítel tím něco určitého sleduje. Že jej svou vlastní poslušností pokouší, aby…

Stačila jen ta úvaha, jen ta formulace v jeho mysli a přes tělo se mu přelila horká vlna, která mu vyrazila dech svou silou, ale také vůbec svou existencí. V životě by neřekl, že v něm vyvolá takový zájem jen představa, že jej Igor provokuje, protože chce, aby se Ondra přesvědčil, jak moc dokáže být submisivní nejen na jevišti.

Vzápětí myšlenku zaplašil, Igor přeci nebyl… Úvahu už nedokončil, jelikož Igor se na něj z druhé části jeviště díval, úšklebek znovu přítomný a v očích… v těch hnědých, kolikrát až štěněčích očích se zračilo šílenství a výzva. Tohle byl pohled, který běžně Ondrovi prozrazoval, že Igorova mysl se momentálně nachází za hranicí, že následující pronesená věta rozhodně nezapadne mezi korektní, že bude taková, jakou by mohl pronést jen Igor… nadmíru zvrácená.

Další znepokojivě intenzivní výboj vzrušení se mu rozvibroval tělem, když přestal pochybovat o tom, že jeho prvotní závěr byl správný. Definitivně správný a vzhledem k jeho vlastní reakci si musel připustit, že zatraceně lákavý.

S blížícím se koncem představení měl pocit, že se očekáváním a nervozitou zblázní. Igor se na půl huby usmíval a Ondra až kroutil hlavou nad tím, jak spokojeně se jeho přítel tvářil. Ovšem i jeho výraz se změnil, jakmile se vydali na cestu do hotelu, zamlklost ani tak netradiční nebyla, ale to napětí… to napětí mezi nimi se stávalo hmatatelným a Ondru ještě více znejistilo. Igorův výraz byl jednoznačný, ale… co když…

Chtěl dát Igorovi možnost, aby se mohl vyvlíknout, ale čím více nad Igorem přemýšlel, dumal nad tím, co by po něm mohl chtít a co on sám od něj chce a co by mu chtěl udělat… byl ztracený. Submisivní a pokorný Igor mu způsoboval tvrdnutí v oblasti rozkroku, když došli na pokoj, krev už zahájila svou migraci na jih, bylo mu horko a v hlavě měl už jen Igora.

Vešli dovnitř, nádech, výdech, ruce na Igorově hrudníku, tupý náraz jeho zad do zdi a hnědé oči větší než kdy dřív.
Adrenalin mu koloval žilami, když jej přišpendlil ke stěně a jen co Igor vstřebal ten moment překvapení, na tváři se mu usadil opět ten úsměv, kterým jako by říkal, že tímhle ho Ondra nijak netrestá, ale odměňuje. Stačilo to jediné gesto a Ondrovo srdce bušilo jako splašené, dech se zrychlil, hleděl Igorovi zblízka do tváře a vnímal, jak jsou rudé rty blízko těm jeho.

Igor si je navlhčil, v očích ryzí šílenství, když jej Ondra tisknul ke stěně, tohle, přesně tohle chtěl, tohle potřeboval, aby nad ním Ondra navrch, aby se na něj díval svrchu a dával mu najevo svou dominanci. Viděl, jak Ondra bojuje sám se sebou, jak nemůže uvěřit tomu, že tohle jeho přítel vážně chce…

"Tohle bych do tebe v životě neřekl," zamumlal jen Ondra, než se poddal rostoucí touze se toho chlapa před sebou dotknout ještě víc, spojil jejich rty v jedno a srdce se mu pokusilo vyskočit z hrudníku, když Igorovi unikl spokojený povzdech a začal jej jemně líbat zpět. Lepili se jeden na druhého, takže Ondrovi neušlo, že Igorovi se tahle situace nesmírně zamlouvá, sám na tom byl podobně, protože… sakra, vždyť Igor se mu vyloženě nabízel, jen jemu, chtěl ho a jen z toho něžného polibku cítil, tady nejde jen o jedno.

Ochutnával jeho rty, mazlil se s jazykem, nechal se škrábat strništěm… Nevěřil by tomu, že se Igor bude projevovat takhle, a že z toho budou oba tak nadržení.

"Jak moc tohle chceš, Igi?" opustil s mlasknutím Igorovy rty, než by se jejich polibek zvrtnul v něco žhavějšího, to už by se pak odtrhnout vůbec nemusel… Otřel se pánví o tu druhou, přivřel víčka, bylo to sakra příjemné, ale momentálně se upnul k myšlence zjistit, jak MOC.

Hleděl na Igorovy pootevřené rty, na zájmem zářící oči a na to, jak jeho póza vyloženě říkala: Dělej si se mnou, co tě napadne.

"A jak ty…?" zeptal Igor s poloúsměvem, jenž ale vzápětí zanikl ve zformulovaném stenu, když Ondra znovu pohnul boky a dopřál svému příteli potřebné tření, pokračoval v tom a zíral, jak velký dopad to na Igora má. Starší muž si nemohl pomoct, ten pocit, nemoci se ani pohnout, sevřený mezi stěnou a Ondrou… Ondrou, jediným člověkem, jemuž byl ochoten tuhle svou stránku ukázat, jediný, kterému natolik věřil… Jakmile ucítil na svém rozkroku Ondrovu dlaň, vydral se mu z hrdla další sten, šedé oči na něj fascinovaně hleděly, s obdivem a údivem.

"Uděláš se jen takhle?" zašeptal Ondra otázku, na nic hlasitějšího si netroufl, ne, když se pod ním Igor chvěl, ne, když z jeho rudých rtů unikaly tak nádherné steny, mířící přímo do jeho tvrdnoucích slabin.

Igor nejprve jen vstřebával otázku, a pak mu došlo, že…

"Jo," vydechl, Ondra jej sice jen hladil přes riflovinu, ale… byl tak nadržený ze všeho, z Ondry, z toho, jak ho líbal, jak se k němu tisknul, že ho chtěl… i přes látku cítil horkost jeho dlaně, jak ho třela … bylo mu to jasné, udělá se tady a teď, před Ondrou, v kalhotách jako kluk neschopen kontrolovat svoje tělo, ale nic by ho nedonutilo přestat… Ondrův výraz nebyl znechucený, právě naopak, zíral na něj se zájmem a touhou v šedých očích a Igor ho v tu chvíli chtěl ještě víc.

"Nikdy bych si nepomyslel, že mě něco takového napadne, ale… jsi nádherný, když…" když mi přirážíš do ruky, když se celý třeseš na to, abych tě vyhonil, když na mě hledíš těma prosícíma očima… načež Igorovi uniklo doposud nejhlasitější zasténání, jeho tělo se napnulo, načež se uvolnil a horko těžko se snažil popadnout dech.

Jaké měl sakra štěstí, že jeho nejlepším přítelem byl právě Ondra… nesoudící, laskavý… V riflích měl nepořádek, ale v nitru klid, zvláštní, ale vše objímající klid, jenž se promítl i do jeho očí, Ondra ihned změnu zaznamenal a na tváři se mu objevil mírný úsměv.

"Takhle moc tě chci," využil Igor toho poorgasmického poblouznění a dovolil si vylít srdíčko, protože prostě potřeboval, aby to Ondra věděl. Moc mu na něm záleželo a tohle… tohle si přál nepokazit.

Ondra se k němu přiblížit a opět jej něžně políbil, všechno to šlo tak rychle a nečekaně, ale… zamručel Igorovi do úst, když i on pocítil v oblasti rozkroku dlaň druhého muže, jen si představil, jak se Igor tvářil, když se udělal, když HO udělal a stačilo mu pár tahů, pár doteků a drtil Igorova ramena v sevření, čelo opřené o to jeho, chvěl se a nabíral drahocenný kyslík do plic, než jej pohltila slast, než ji vystřídalo sladké uvolnění.

Ani nevěděl jak, najednou jej Igor svíral v náručí, sám jej držel kolem pasu a vdechoval jeho vůni.

"Taky tě chci," přinutil se říct, i když to bylo zcela očividně. Přeci jen mezi nimi něco bylo, něco, čemu ani jeden neodolal, něco, čemu ani jeden odolat nechtěl. "Ty submisive…"

Cítil, jak se Igor směje.

"Takhle mi ještě nikdo neřekl," tlemil se dál, když od sebe odstoupili. "Sprchu?"

"Hmm, tohle zase mně ještě žádnej chlap neřekl," odvětil Ondra, ale samozřejmě proti návrhu nic neměl, navíc mu bylo jasné, jak asi Igorovi v těch riflích teď je. "Ale možná bych si měl zvykat."
 


Srdce zlomeného

30. října 2016 v 20:24 | Archea Majuar
Srdce zlomeného

Fandom: dejme tomu že RPS

Pairing: žokej/trenér

Warning: kratké cosi, +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Upřímně, když napíšu povídku a zpětně si ji kvůli korekci za pár týdnů přečtu, většinou se soustředím vážně jen na opravu, ani ne tak na celkové vyznění. Z nějakého důvodu to tady ale nešlo. Už je to téměř rok, ale ono pořád bolí a vždycky asi bolet bude... Enjoy.

Za komentáře děkuji Amisse :)

Uběhlo jen pár dní. Jen pár dní od momentu, kdy jméno Nikase definitivně zmizelo z tabulky vítězů. Přestože se cítil mizerně, na dně a všechno mu připadalo téměř zbytečné, tak pookřál, když spatřil jeho auto před stájí.

Poté, co ono rozhodnutí padlo, se neozval. Musel být sám, ale trenér doufal, že za ním přijde, až bude chtít. Možná až bude potřebovat. Opravdově se bál, aby… mířil k němu, ruce najednou roztřesené, když jen pomyslel na to, čím už si jeho žokej prošel, a co by jiní lidé na jeho místě mohli udělat. Ale on stál před vchodem, očividně ne v nejlepší náladě, ale živý a zdravý.

Vzhlédl k němu. Už byl večer, do očí mu trenér příliš dobře neviděl, ztrhané rysy však zůstaly dosti patrné, aby se mu srdce sevřelo a touha žokeji nějak od bolesti pomoci sílila, a sílila s každým krokem, jímž se k němu blížil.

"Jsem rád, že jsi přišel," řekl místo pozdravu, leč tak tiše, až zapochyboval, jestli jej druhý muž slyšel.

Slyšel. Moc dobře ho slyšel. Prostá věta, mohla by být jen zdvořilostní, ale žokej věděl, že v tomto případě to tak není. Tahle slova byla upřímná, vážně míněná s úmyslem vyjádřit, že není sám. A přesně to potřeboval.

Neměl tušení jak a kdy, možná někdy mezi vynecháním úderu srdce a příliš silným návalem emocí, oba překonali tu zbývající vzdálenost mezi sebou, načež kolem sebe ucítil ruce, jak jej objímají, tisknou k druhému muži a poskytují mu alespoň jakousi jistotu. Nechal se tím okamžikem pohltit, nechal veškerou bolest, aby si našla cestu ven, protože teď… sevřel v dlaních kabát, vnímal vůni… teď cítil, že může.

Mohli jít dovnitř, nemuseli stát uprostřed zimy venku, ale když mu žokej padl do náručí, myšlenky na cokoliv jiného se rozplynuly. Zůstala jen ta jediná… jen vzpomínka na ten den, kdy se zdálo, že spravedlnost existuje, kdy jim byl dopřáno radovat se z vítězství.

Objetí to byla stejná… stejně emocemi nabitá, jenže tehdy těmi pozitivními, euforickými.

Držel jej a věděl, že jej bude držet tak dlouho, dokud to bude potřeba, dokud se nepřestane třást… až do konce.
"Kdyby ho jel někdo jiný…" zaslechl vinu v žokejově hlasu, instinktivně jej objal ještě silněji.

"Nic by se nezměnilo."

Byl si tím jistý. Ať už se žokeji říkalo smolař nebo, tady byl na vině někdo jiný.

"Třikrát… já ji mohl vyhrát třikrát," pronesl už spíše trpce, když od trenéra odstoupil. Nechápal, proč ho osud tak zkouší, a proč na to musí doplácet taky ostatní. "A nemáme z toho vůbec nic."

Zahleděl se někam do dálky, jako by se tam snažil najít odpověď. Když ale trenér zůstal stát po jeho boku, mlčky mu dělal společnost, došlo mu, že… podíval se na něj, na jeho vždy tak klidný výraz… že přeci jen jeho tvrzení zcela pravdivé nebylo.

Trenér na sobě cítil pohled druhého muže, jen podpořil jeho chuť mu něco říct, prolomit ticho a vyjádřit to, co mu svíralo hrudník, slova však marně hledal.

"Mám tebe," řekl to nakonec krátce, ale už dle svého splašeného tepu a náznaku úsměvu na tváři svého žokeje poznal, že takhle to úplně stačilo.

Nebylo třeba mluvit více, už bylo řečeno vše, a co ne nahlas, tak tiše, jen pohledem jednoho páru očí do druhých, řečeno skrze city, jimiž atmosféra kolem nich sršela.

O něco sice přišli, něco jiného před nimi však leželo a čekalo. Jen na ně.

Žokej se vrátil, udělal ten krok zpátky ke svému trenérovi, jehož výraz pro jednou… pro něj… odrážel, co se v něm odehrává… pochyboval o spoustě věcí, o sobě, o životě, ale právě teď si něčím dokázal být jistý.

Jeho trenér tady byl pro něj, podržel jej, povzbudil, dal mu jistotu, že to má smysl, i když to tak zrovna nevypadá. Zdálo se, jako by mu byl vším…

Nechal se vést srdcem, přetékajícím vděčností a láskou, nechal se vést až ke rtům, jež se přitiskly k těm jeho, k pažím, jež se okamžitě znovu kolem něj obtočily, a sám zcela automaticky udělal totéž, opětoval objetí, opětoval něhu, s jakou jej druhý muž líbal…

Když se pak trenér zkřehlými prsty dotkl žokejovy tváře, vnitřní i vnější třas postupně ustal. Chtěl žokeji pomoci, a přestože věděl, že cesta k uzdravení je dlouhá, měl pocit, že první a možná právě ten nejtěžší krok společně učinili.




O něco sice přišli, něco jiného před nimi však leželo a čekalo. Jen na ně.

Další články