Příliš dobrý

Pondělí v 17:50 | Archea Majuar
Příliš dobrý

Fandom: MASH

Pairing: Hawkeye Pierce/Trapper McIntyre

Warning: +12, alkohol

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Po sakra dlouhé době zase něco na Mash :) Enjoy :)

Za komentáře děkuji všem těm, kteří se vyjádřili ohledně HP kapitolovky, kterou tedy... se pokusím rozepsat a třeba i dopsat :D A samozřejmě Remy, děkuji :)

Bylo to s podivem, ale dnes mu chlast nějak nechutnal. Ne, že by gin nebyl dobrý… to nebyl nikdy, ale nějak se nenacházel v náladě, kdy by se chtěl opít tak jako jeho přátelé. Dal si snad jen dvě skleničky, kdežto Henry se odpotácel k sobě do stanu snad po šesté, Hawkeye se sedmou seděl na svém lůžku a povídal něco o tom, jakou mají vrány výhodu, protože mají zobák, takže si plechovku s pivem dokáží otevřít bez otvíráku.

Trapper jej poslouchal jen na půl ucha, dokud se poněkud ojíněný kamarád nesnažil postavit.

"Jdu na latrínu. Kdybych se nevrátil do pěti minut, tak… pro mě přijď nebo mě tam nech, podle toho, jak moc ti budu chybět," hodil Hawkeye jeho směrem zářivý úsměv a vydal se ven.

Sedm skleniček, ale pořád dobře při smyslech, pomyslel si Trapper pobaveně, když černovlasý muž vratkým krokem zamířil správným směrem, jiný by to vzal oklikou kolem jídelny.

Jak moc ti budu chybět…

Hlavou mu rezonovala Hawkeyeho věta, zahrála totiž na citlivou notu. Povzdechl si a položil se na záda, ruce pod hlavou, zatímco se snažil rozehnat tlak v oblasti žaludku. Jakmile jen zavřel oči, za víčky se mu zjevil ten Hawkeyeho rošťácký úsměv a modré oči, jež uměly věnovat tak nádherně hřejivý pohled, proniknuvší až do srdce, až do samotného nitra.

Nedokázal si představit, jak by v téhle díře vydržel bez svého přítele, který pro něj snad už více znamenat nemohl.

Neměl vlohy na to, aby popsal, jak moc je pro něj Hawkeye důležitý a jak moc… pevněji stiskl víčka, když se mu v hrudníku usadil ten známý pocit zoufalství… jak moc by chtěl dát Hawkeyehomu najevo, že k němu cítí něco víc než přátelství. Že by jej nejraději sevřel v náručí, držel jej, měl jeho rty na svých…

Ne, nemohl tady takhle ležet a přemýšlet nad svým přítelem, který se mohl každou chvíli vrátit. Raději se posadil, pohledem zhodnotil, jaký krásný nepořádek to v Bažině mají, načež se s dalším povzdechem zvedl. Nechtělo se mu čekat, až nastane čas, který zhodnotí jako příliš dlouhý na to, aby si jeden stihl zajít na Latrínu a vrátit se zpět, proto opustil stan a pomalým krokem se vydal Hawkeyemu naproti. Natrefil na něj, jak se zády opírá o dřevěné dveře a kouká na hvězdy.

Poklepal mu jemně na rameno, nepolekal jej, Hawkeye k němu jen jako by ospale otočil hlavu a věnoval mu milý úsměv, jenž Trapper svému příteli opětoval.

"Pojď, půjdeme zpátky do Bažiny," navrhnul mu a povzbudivě mu rameno stisknul, načež mu i nabídl oporu, když Hawkeye mírně zavrávoral, společně se pak rozešli k jejich stanu.

"Dneska je tady nějak ticho," poznamenal černovlasý muž po cestě. Trapper mu musel dát zapravdu, byla sotva půlnoc a tábor už dávno ztichnul, možná to bylo tím náročným týdnem, možná teplým počasím. Podržel Hawkeyemu dveře, načež ten se usadil na svou postel a sáhnul po dalším martini.

Vyjeveně se pak na svého přítele zadíval, když mu Trapper skleničku odebral a posadil se vedle něj.
"Nemyslíš, že to dneska stačilo? Opít se můžeme i zítra."

"Nejsi ve své kůži, co?" svraštil Hawkeye obočí, měře si Trappera natolik starostlivým pohledem, na jaký se ve svém stavu vzmohl.

Mladší muž na něj chvíli koukal, váhal, zda to přiznat nebo předstírat, že je všechno v pořádku, ovšem Hawkeye stejně už byl o své pravdě přesvědčen. Jeho názor by nezviklal.

"Asi tě pořád mrzí, že nemůžeš domů…" pokračoval Hawkeye, dlaň na Trapově rameni, jako vždy se snažil dodat potřebnou podporu pomocí fyzického kontaktu… což o to, Trappera to mrzelo, ale když zblízka hleděl do modrých očí svého přítele, jež hřály pevným přátelstvím... "Je mi z toho hrozně."

Tentokrát se překvapeně zatvářil Trapper. Vždyť Hawk za to přece nemohl, tak…

"Je mi hrozně, protože já jsem rád, Trape, že nejedeš domů," uslyšel jej říct tiše, upřímně, i když se Hawkeye spíše díval někam za něj než jemu do očí. "Nevím, jak bych to tady bez tebe mohl přežít…"

Jestli doteď Trapperovo srdce splašeně tlouklo vinou tělesné blízkosti, teď mělo tendence vyskočit z hrudníku, jenž se svíral emocemi, těmi nejvroucnějšími city, jež vůči Hawkeyemu choval… Zíral do modrých očí, jak se v nich kromě smutku zračí i dojetí. Pousmál se, protože sakra moc dobře svého přítele chápal.

A jak Hawkeye svíral jeho rameno, Trapper se váhavě dotkl toho Hawkeyeho, načež ani nevěděl, jak se to stalo, najednou držel černovlasého muže v náručí, jeho dlaně na zádech a zvláštně lehký pocit se mu šířil hrudí. Neměl ponětí proč, vždyť tohle jen znamenalo, jak moc pro sebe znamenají, nic víc, dokud…

"Já si tě snad ani nezasloužím."

…dokud Hawkeye nezašeptal jednu větu hlasem prodchnutým emocemi, se rty takřka přitisknutými k Trapperovu krku. Tehdy jím jako blesk projel výboj, jenž způsobil třas celého těla, ale také nový impulz pro jeho naději, protože tohle… vklouzl dlaní do Hawkeyeho vlasů, pohladil jej a roztřeseně vydechl, jakmile jej Hawkeye stiskl v náručí ještě silněji.
"Jsi pro mě až příliš dobrý, Trape…"

Zamumlal šéf-chirurg, když se od svého přítele mírně odtáhnul, ale jen tak, aby se mohl Trapperovi podívat do očí, o nichž si byl jejich majitel vědom, že v nich Hawkeye musí zákonitě přečíst, že jeho city k němu chované jsou daleko hlubší, než by si kdy pomyslel… Nedokázal a v téhle chvíli je ani nechtěl skrývat, miloval Hawkeyeho celým svým válkou pohrdajícím srdcem.

"Kdybych si na něco z toho ráno, nepamatoval, připomeň i to," zazněl Hawkeye znovu nadmíru vážně.

"Z čeho? Co?" zeptal se zmateně Trapper jako úplně idiot, který absolutně nechápe, k čemu druhý muž míří, spíše si to ale jen nechtěl připustit, že vážně…

"Tohle," mrknul naposled Hawkeye ho oříškových očí, načež se jeho pohled přesunul níže, Trapperovo srdce udělalo další loping a dech mu uvízl v hrdle, když mezera mezi nimi se stala minulostí a on ucítil rty svého přítele na svých, dlaněmi v zoufalém gestu křečovitě svíral Hawkeyeho uniformu, tělem mu projel žár, jakmile se naděje stala skutečností a Hawkeyeho ústa se tiskla proti těm jeho, opatrně jim vyšel vstříc a byl svědkem tichého povzdechu, jenž starší muž vydal.

Dlaň na tváři jej něžně hladila po strništi, a když se jejich ústa od sebe oddělila, Trapper neměl v hlavě jiné vhodné slovo, které by polibek vystihlo lépe, než dokonalý… Modré oči zářily, víčka však přivřená únavou, kterou si díky tomu uvědomil i mladší muž, proto se nechal Hawkeyem stáhnout na něj, na jeho hrudník, a přestože lůžko pod nimi nesouhlasně zavrzalo, dokázali se uspořádat tak, aby se jim povedlo usnout.

Hawkeye s rukama omotanýma kolem Trappera, jenž se jej také držel jako klíště. Vnímal pohyby Hawkeyeho hrudníku a pravidelné oddechování, které ho postupně ukolébalo ke spánku. Ke spánku, na jehož konci čeká probuzení do světa, který bude stále sžírán válkou, obýván zlými lidmi, ale jestli v tomhle světě pro něj bude Hawkeye více než přítelem… tak v něm přesto to všechno bude i šťastný.
 

1, Byli jste někdy ve Stockholmu?

12. června 2017 v 19:00 | Archea Majuar
1. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: Teď nic, ale pozdějc toho bude...

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Povídka navazuje na čtvrtý díl, spoustu věcí ingoruje, více na konci kapitoly :) Enjoy!

Za komentáře děkuji káti a Karin :)

"Reducio," pronesl Lucius Malfoy hlasem klidným navzdory tomu, že byl v poslední době k smrti vyděšený. Od oné události na hřbitově, od znovuzrození Temného pána, od momentu, když Potter stál sám tváří v tvář vrahovi svých rodičů a dokázal obstát.

Ano, kdysi přísahal věrnost. Kdysi ve dnech svého mládí plného touhy po moci a uznání, kdy jej představa vlastní výjimečnosti hnala kupředu hlava nehlava. Ve dnech, kdy se neotáčel a neviděl, jakou spoušť nechává za sebou, jenže jakožto každého jej jeho činy dohnaly. Respektive ještě ne úplně, ale Lucius doslova cítil, jak mu minulosti doslova dýchá na záda, přes něž se mu přehnala husí kůže.

Na svém výrazu však nedal nic znát, schoval zmenšené zavazadlo do kapsy a naposled se rozhlédl po své ložnici na Malfoy Manor. Sentiment mu býval zcela cizí, proto si odpustil jakékoliv nostalgické vzpomínání na chvíle zde prožité, pevně do dlaně uchopil svou vycházkovou hůl a vyšel ven. Před hlavními dveřmi na něj už čekala jeho rodina.

Jeho rodina, zrcadlo činů, jež spáchal, a potenciální odraz toho, co by ještě napáchat mohl, kdyby se před pár dny neupnul k rozhodnutí, že tohle nechce Dracovi udělat. Pro něj už je pozdě, pro Draca ještě ne, tím si byl jistý.

Mlčky zprvu pohlédl na svou ženu. Povzbudivě by se na ni pousmál, kdyby to ještě uměl, srdce se mu však láskyplně sevřelo, když v jejich očích spatřil kromě obav také jiskru vědění. Ačkoliv jí o povstání Temného pána nesdělil vůbec nic, tušila, že se něco děje, a s největší pravděpodobností si byla jistá, že žádost jejího manžela o to, aby si sbalila jen to nejdůležitější, vyslovil Lucius za jediným účelem.

"Co se děje, otče?" pronikl myšlenkami staršího Malfoy hlas jeho syna, jemuž prozatím nevěnoval pozornost.

"Jak jsem ti to jen mohl udělat…" pronesl tiše Lucius směrem ke své ženě, v jejíž sněhobílé tváři se objevil téměř něžný úsměv, v očích jí zaplála láska.

Sžírala jej vina, že svou ženu zatáhl do něčeho takového, že jí nedal na výběr, že ji přinutil, aby jej následovala. Ani ona již neměla šanci.

"Jsem na tebe hrdá," pověděla mu s ryzí upřímností v hlase. "A šťastná."

Lucius opravdu nerozuměl tomu, že jej Narcissa nadále miluje. Nebyl dobrý manželem, dobrým otcem a už vůbec ne dobrým člověkem. Byl pravý opakem všeho zmíněného, ale přesto nepochyboval o citech své ženy. Nezasloužila si takový osud, ale dokázala se s ním vyrovnat.

Teprve nyní se starší Malfoy otočil k mladšímu, jenž poněkud netrpělivě očekával vysvětlení. Než však stačil Lucius cokoliv říci, Narcissa sevřela jejich syna v náručí, Draco matce objetí váhavě opětoval, v očích nedůvěru a rostoucí zmatení. Lucius si nebyl jistý, zda by od něj Draco takové gesto přijal, proto s na uzdě drženým pocitem lítosti scénu tiše pozoroval, dokud jeho pozornost neupoutala činnost v krbu.

"Hubarte," oslovil Lucius příchozího bez známky emocí.

"Luciusi," odpověděl naprosto stejným tónem muž nevelkého vzrůstu, jenž se přiletaxoval oděn ve společenský hábit a tradiční špičatý klobouk, náležící k oděvu kouzelnické obdoby právníka. Malfoy podobných služeb běžně nevyužíval, momentálně se však nenacházel v situaci, kdy by si mohl cokoliv diktovat.

Hubart Sharpaw zůstal diskrétně stát u krbu a mlčky čekal. Pamatoval doby, kdy podobné případy vídával téměř dennodenně. On měl čas. Oni ne.

Narcissa odstoupil od svého syna a postavila se vedle Luciuse, jenž horečně uvažoval, co říci a co ponechat říci úřady a Brumbála.

"Co se děje, otče?" zeptal se Draco znovu, tentokrát s náznakem hysterie a vzteku v hlase.

"Draco, tohle je Hubart Sharpaw, doprovodí tě do kanceláře ředitele Bradavic a vyřídí vše potřebné," začal Luciuse, pozoruje, jak Draco těká vytřeštěným pohledem mezi ním, svou matkou a příchozím mužem, jemu zcela neznámým, se kterým měl nyní odejít. "Brumbál ti vše vysvětlí," zbavil se i na své poměry dost zbaběle Lucius břímě, leč utěšoval se faktem, že ředitel je na sdělování citlivých informací přeci jen vhodnější osobou než on sám.

Draco nerozuměl zcela ničemu a už už otevíral ústa k další otázce.

"Žádné dotazy, Draco. Na to není čas," pronesl Lucius rezolutně, nesmlouvavý pohled ale pro tentokrát postrádal svou pověstnou ledovost, Draca naopak děsilo, že v očích svého otce spatřuje smutek, totéž se zrcadlilo v pohledu jeho matky. "Běž."

"Pojďte prosím, pane Malfoyi," promluvil Sharpaw k Dracovi, jenž zprvu vypadal, že zmražen strachy zůstane stát na místě, leč tichá prosba v matčině očích jej přinutila poslechnout. Váhavě došel k podivně vyhlížejícímu muži. "Letaxová síť do Bradavic je otevřená, stačí říci jméno školy."

Draco se již s letaxovým práškem v dlani otočil ke svým rodičům, matka na něj povzbudivě kývla, otec nehnul ani brvou. Blonďák potlačil chvění, jež se jej vinou strachu, vzteku a nervozity zmocňovalo, vstoupil do krbu a s nulovou představou, co jej čeká, se přenesl do Bradavic.

"Luciusi?"

Starší Malfoy pohlédl na právníka, očekávaje osvětlení důvodu, proč je ještě na panství.

"Víte, že se váš útěk rovná sebevraždě?"

Lucius nezaváhal ani na vteřinu.

"Vím to zcela určitě."

XXXXX

"Draco, chlapče, prosím, posaď se," stal se mladý Malfoy svědkem prvotřídního uvítání, jaké se zřejmě dostávalo Potterovi, kdykoliv si ředitel svého miláčka zavolal. Nebýt blonďák natolik vyveden z míry situací na panství, nejspíše by se znechuceně zapitvořil, takhle ale jen mlčky usedl do nabízeného křesla, dlaně položil na opěrky a zahleděl se s otázkou v očích na Albuse Brumbála. "Jen posečkejme, než se k nám připojí také pan Sharpaw."

Draco s knedlíkem v krku přikývnul. Neměl tušení, co jej čeká, ale určitě nic dobrého. Ředitel se sice usmíval, Malfoy ale nebyl hloupé děcko, aby nepoznal, že člověk, jenž se měl přiletaxovat vzápětí, je kouzelnický právník. Za běžných okolností by byl zvědavý, co všechno se v pracovně jejich Nebelvírům nadržujícího ředitele nachází, takhle ale místo okounění jen zíral na desku pracovního stolu, snaže se opět ovládnout rostoucí paniku.

Zelené plameny šlehly a Draco se lekl, přestože příchod pana Sharpawa očekával, téměř v křesle nadskočil a poplašeně se zahleděl ke krbu. Právník mu věnoval krátký, nicneříkající pohled, jako by si ani nevšiml, v jakém stavu se mladík nachází, a ihned se usadil do druhého křesla. Draco sledoval, jak z kapsy vytahuje jakýsi malinkatý předmět, jenž po odložení na stůl nabyl původní velikosti. Byly to nějaké složky plné papírů.

Malfoy vyděšeně vrátil pohled k řediteli. Vůbec se nesnažil zamaskovat, jaký má strach, obával se, že se dostal do problémů, z nichž jej ani otec nedokáže vysekat, že něco provedl, něco hodně přes čáru, něco… Ale co?! ptal se sám sebe a v zoufalství si snažil vzpomenout, co by mohlo přitáhnout pozornost právníka ministerstva. Chtějí ho snad vyloučit a poslat do Azkabanu? Ale to přeci nikdy nechtěl, nikdy by…

"Můžeme začít, Hubarte? Draco?"

Ředitel musel zopakovat jméno studenta Zmijozelu ještě jednou, než ten na něj zaostřil svůj pohled a mírně přikývl. Srdce mu bilo jako na poplach, uvědomil si, že zatíná prsty do potahu, dlaně měl zpocené, přeci jen se ale uklidnil, neboť Brumbál, ať už na něj Draco měl jakýkoliv názor, na blonďáka shlížel mírně, téměř dobrácky, což mladého Malfoye zbavilo alespoň myšlenek na Azkaban.

"Pane Malfoyi, prosím, přečtěte si tento dopis, jenž vám jménem Ministerstva kouzel tímto předávám, a jménem svým se zavazuji dohlédnout na realizaci obsažených pokynů," pronesl právník vznosně, načež mu z konečků prstů vystřelily zlaté jiskřičky, obkroužily celý pergamen, na jehož spodní části rozzářily inkoustem napsané jméno Hubart Sharpaw.

Draco nejprve pohlédl na dopis, poté na právníka a nakonec opět na ředitele, jehož výraz se nadále neměnil. Povzbuzen touto skutečností Malfoy převzal pergamen, zhluboka se nadechl a dal se do čtení.

Vážený pane Malfoyi,

touto cestou Vás informuje o skutečnosti, že Vaši rodiče, tedy Lucius Malfoy a Narcissa Malfoyová, se rozhodli pro emigraci ze Spojeného království. Za jejich činem stojí obavy z obnovení moci jistého nechvalně proslulého kouzelníka Toma Marvolo Ridleyho. Za jiných okolností bychom se pokusili Vaší rodině zajistit bezpečí, nicméně je nutno brát v potaz, že Váš otec se v minulosti nacházel v černokněžníkově blízkém okruhu přisluhovačů, a pobytu v Azkabanu unikl pouze díky svým hmotným statkům. Luciusi Malfoyovi byly v nedávné době navrženy alternativy, přičemž zvolil útěk v doprovodu své ženy, na kterou se bohužel pro Vás možnost zajištění bezpečí rovněž nevztahuje, což ovšem není Váš případ.

Tímto se dostáváme k bodu, kdy Vám oznamujeme, že vzhledem k faktu, že jste doposud nenabyl plnoletosti, Vám byl přidělen Ministerstvem kouzel osobní právník Hubart Sharpaw, jehož úkolem bude Vám najít poručníka, na což je oprávněn dohlížet ředitel Bradavické školy Albus P. W. B. Brumbál, jakožto kouzelník, jehož úsudek si nový Ministr kouzel považuje.

S jakýmikoliv dotazy se, prosím, obracejte na svého osobního právníka, popřípadě se neváhejte obrátit také na pana ředitele, jenž projevil eminentní zájem se ve Vaši věci angažovat.

S přáním hezkého dne
kancelář Ministerstva kouzel

Dracovy oči už jen mimoděk přelétly podpis Hubarta Sharpawa, než mu ruka s dopisem padla na stehno, načež zcela prázdný pohled upřel na ředitele školy. Vůbec nevěděl, co si myslet, co říct, co… co vůbec od něj čekali, že má teď dělat?!

Hrudník se mu znenadání sevřel tak silně, že mu do očí okamžitě vyhrkly slzy, a bylo mu úplně fuk, jestli pramení ve smutku, pocitu opuštění a naprosté bezmoci, nebo ve vzteku. Připadal si jako ve snu. V hodně ošklivém snu, ze kterého se neměl nikdy probudit.

Třásl se. Třásl se jako osika, ale přeci jen mu zůstala malá, nepatrná naděje, že by jeho poručník mohl být někdo, koho zná, komu věří, poslední stéblo mu však vzápětí bylo vytrženo ze zoufale chňapajících dlaní.

"Vím, na co myslíš, Draco, ale profesor Snape to opravdu být nemůže," řekl ředitel tónem, jímž mladého Malfoye přiměl uvěřit, že jej to vážně mrzí. Ale proč by se o něj nemohl starat Severus? Samozřejmě by z toho dvakrát nebyli nadšení ani jeden, ani druhý, ale přinejmenším mu Draco věřil.

"Hubarte, rád bych předpokládal, že další část našeho malého rozhovoru se neobjeví v záznamu. Šlo by to zařídit?" vnímal Draco jako ve snu Brumbálův dotaz směrem k právníkovi, jemuž drobně škubnul koutek, což byl vůbec první pohyb v Sharpawově tváři za těch několik minut, co ho blonďák znal.

"Jak si přejete, pane řediteli," vyšel žádosti Sharpaw vstříc, sundal si špičatý klobouk a najednou vypadal docela uvolněně. "Já bych zase rád předpokládal, že k tomuto případu jsem se dostal z vaší iniciativy, nemám pravdu?"

"Samozřejmě, že máte," pousmál se tentokrát Brumbál, přičemž Draco už měl toho usmívání se tak akorát dost. Vždyť jej právě opustili rodiče, utekli si kamsi za hranice a jeho tady nechali úplně samotného, navíc s člověkem v komické čapce a starcem, který zvládá leda tak nadržovat Potterovic bandě…

"Draco, vím, že je to těžké, ale dříve či později se budeš muset smířit s tím, že tví rodiče se rozhodli pro útěk před Voldemortem, jelikož Ministerstvo je nemůže chránit. Tebe však má povinnost chránit, a také má povinnost ti najít někoho, kdo bude tvým poručníkem, než dovršíš sedmnácti let. Profesor Snape není vhodnou alternativou z určitých důvodů," shrnul fakta Brumbál, načež spatřuje, že se Draco chystá položit otázku, dodal: "Důvodů, jež ti žel neobjasním."

To Draca dopálilo ještě víc, nicméně poslušně mlčel, jelikož mu jednoduše bylo jasné, že hádat se s ředitelem školy je zbytečné. Zatnul zuby, aby lépe zpacifikoval svůj vztek. Nechápal, proč mu důvody nemůže Brumbál prostě říct, nechápal, proč se teď nebaví oficiálně, sakra nechápal vůbec nic a připadal si pořád hůř a hůř. Tenhle rozhovor nemá šanci dopadnout dobře… Pro něj určitě ne.

"Hubarte, potřeboval bych po tobě, abys záležitost pana Malfoye smetl prozatím ze stolu. Nechci, abys cokoliv falšoval, uváděl nepravdivé informace, jen abys vyřízení věci pozdržel co nejdéle. Je to v tvých silách?" obrátil se ředitel opět na právníka, jenž se na moment zatvářil překvapeně, vzápětí ale vklouzl zpět pod lhostejnou masku.

"Ujišťuji vás, že Ministerstvo bude mít hlavu plnou zcela jiných starostí," odpověděl právník jako by líně, leč v očích se mu zatřpytila zvědavost. "Odhaduji, že takové tajnosti jsou třeba kvůli tomu, koho chcete panu Malfoyovi přidělit jakožto poručníka…"

Brumbál se tentokrát neusmál. Hleděl na Draca zcela vážně, přičemž blonďákovi bylo zcela jasné, že ředitel je už pevně rozhodnut, kdo to bude. I kdyby se Draco stavěl na hlavu, tak Brumbál nad ním už dávno vyřkl ortel, aniž by se zeptal na jeho názor.

Hladina vzteku se v mladém muži zvyšovala každou vteřinou, výbuch si ale šetřil na moment, až se dozví jméno člověka, do jehož spárů se na další dva roky dostane. Proč mu to jen rodiče udělali?!

"Draco, v takovýchto situacích bývá poručníkem volen někdo pokrevně příbuzný," začal Brumbál, ale než jej stihl Draco přerušit, udělal to za něj Hubart Sharpaw.

"Pane řediteli, pan Malfoy ale nemá žádného příbuzného, jenž je buď naživu, nebo na svobodě. Sám jsem si to uvěřoval," řekl právník a Draco s ním beze zbytku souhlasil. Tedy… u jednoho jména si nebyl tak jistý, ale to přeci… to… to není možné, aby…

"Ale má, Hubarte, jednoho takového má."

Dracovi se zatmělo před očima, v uších mu hučelo, pergamen šustil v jeho dlani, sevřenou v pěst.

"Koho, řediteli?"

Je to jen ošklivý, moc ošklivý sen, jen otřesná noční můra.

"Siriuse Blacka."

Draco zvažoval, že se opravdu zkusí postavit na hlavu. S trochou štěstí si zlomí vaz.

A/N: Pokud jste došli až sem, mám pro odvážného čtenáře něco ke sdělení. Tohle je první kapitola povídky na pár Draco/Sirius, kterou bych se chtěla pokusit napsat. Není to zrovna oblíbený pár a těžko říct, jestli to nekoho bude zajímat. Proto se uchyluji k řešení, zahrnující fakt, že pokud chcete, abych v povídce pokračovala, tak prosím zanechte komentář. Klidně krátký, ale prostě zanechte, abych věděla, že ZÁJEM máte. Samozřejmě nikoho nenutím, pane bože, to ne, dělejte si, co chcete, vím, že moje psaní není nic extra, povídka bude mít plotholes, kapitolovky nejsou můj šálek, vždyť mě znáte... :D

Záleží jen a jen na vás. Jde mi především o to, jestli mám investovat čas do kapitolovky, kterou bude náročnější psát, nebo raději do jednorázovek na různé fandomy. Pokud o tuto povídku zájem nemáte, tak holt nevadí, je to jen pokus :) Však já si najdu něco jiného, čím marnit život :D :D

Mimochodem (v případě, že zájem bude) to v budoucnu nedopadne tak, že za novou kapitolu budu chtít určitý počet komentářů. Jedná se především o to, jestli je vůbec zájem, abych v povídce na tento pár pokračovala...

Don’t let me be misunderstood

7. června 2017 v 17:34 | Archea Majuar
Don't let me be misunderstood

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +18, d/s, deprese, angry sex

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Inu... po delší době něco zcela jiného, tak snad se o někomu bude líbit :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Remy, Dominice, Karin a Profesorovi :)

Název pochází ze stejnojmenného songu od The Animals:


Znal Ondru v depresi, dokázal poznat, že se jedna z nich blíží, ale tentokrát… tentokrát ani on sám nevěděl, co si se svým přítelem počít. Dovezl ho před barák, ale když viděl, že se Ondra topí v myšlenkách a nemá v úmyslu vystoupit, rozhodl se vylézt z auta a prostě z něj mladšího muže vytáhnout. Ano, o to se pokusil, ale jen co na něj sáhnul, Ondra se vymrštil, div se nerozsekal o kapotu a obrubník, načež na Igora hleděl, jako by mu snad vážně ublížil.

Igor mu pohled trpělivě oplácel, neměl se zač omlouvat, a tak, když Ondra vylovil klíče od bytu, zavřel za sebou auto a raději se šel přesvědčit, že Ondra do bytu dorazí. Mlčky přihlížel tomu, jak se mladšímu muži třese ruka, nemohl se trefit ani do klíčové dírky, následoval vodopád nadávek, než se konečně dostali do vchodu. Totéž se o něco kratší dobu opakovalo u dalších dveří. Ondru ani nenapadlo, aby je za sebou zabouchnul, čekal, že Igor za ním půjde a snad ho i uloží do postele.

To ale Igor v plánu neměl, respektive ne okamžitě. Mrknul na hodiny a rozhodl se, že když už tady je, tak dohlídne i na další věci, které Ondra bez pochyb ve svém stavu zanedbával. Takže zatímco se Ondra rozvalil na pohovce, ruku přes oči, přičemž z něj vyloženě čišelo nepřátelství, Igor ze sebe co nejtišeji sundal bundu, odložil boty a jal se prozkoumat kuchyň. Kupodivu toho našel docela dost, ale jelikož jakž takž znal Ondrovy chutě, tak věděl, že nemá smysl pro něj něco moc vymýšlet. Prostě hrábnul po špagetách a pár surovinách, které by k nim mohl podávat.

Za dvacet minut měl hotovo, položil dva talíře na stůl, a jen co na ně naložil pokrm, měl v úmyslu Ondru zavolat, toho ale nejspíše vůně dovedla sama, jelikož se objevil ve dveřích kuchyně s mlsným výrazem. Igorovi však nevěnoval ani pohled, místo toho si sedl a než starší muž vůbec uchopil vidličku, měl polovinu v sobě. Igor se neubránil drobnému úsměvu, že alespoň apetit má Ondra poměrně zdravý, a během jídla jej neustále avšak poměrně decentně sledoval.

Jakmile v něm zmizelo i poslední sousto, tiše poděkoval a zmizel znovu v obývacím pokoji, nejspíše opět na gauč. Igor umyl nádobí a zaváhal, jestli má raději vypadnout a nechat Ondru samotného, nebo se držet původního plánu, že se o něj postará. Zadumaně se posadil do křesla, pohled upřený na svého přítele, jenž se nacházel ve schoulené pozici, kolena přitisknutá k hrudníku. A pak vzhlédl.

Staršího muže vyloženě šokovalo, jakým způsobem se na něj díval. Čekal by, že ho jídlem snad trochu uklidnil, ale výraz modrých očí byl doslova šílený, divoký… Igor začínal pochybovat o tom, zda se o něj má bát nebo se HO bát. Polknul, ale jinak se na sobě snažil nic nedát znát, byl to přeci jen Ondra, který by mu nikdy-

Myšlenka svyšuměla do ztracena, když se Ondra během mrknutí oka postavil, dlaně sevřené v pěsti. Igor se vymrštil ze sedu a instinktivně se pozpátku vydal směrem ke dveřím. Bylo to zcela automatické, protože v nitru moc dobře věděl, že jeho přítel jej nepraští, v tom jeho pohledu bylo něco jiného než jen vztek…

Cítil z něj agresivitu, chuť si někoho podmanit, být dominantní… což o to, na to byl Igor zvyklý, ale byl upřímně vyděšený a možná i naštvaný. Nelíbilo se mu, že si chce Ondra svou depresi, a bůhví co ho ještě žralo, vylívat na něm.

Ovšem zatímco se k němu Ondra blížil a on sám couval, narazil zády na zeď, čehož mladší muž beze zbytku využil. Dostal se až k němu, dech zrychlený, Igorova maska netečnosti brala za své. Chvěl se, ale jakmile se k němu přitisklo druhé tělo, tak už si nebyl jistý, zda potlačovaným strachem nebo počínajícím vzrušením. Měl rád… bože můj, miloval, když byl Ondra dominantní, když si ho vzal, jak a kde zrovna chtěl, ale… nikdy v tom nebyl ten opravdový vztek, nikdy v tom nebyla opravdová chuť tomu druhému ublížit.

A právě z té změny situace měl Igor nesmírné obavy, jež nabyly takových rozměrů, že své vzrušené cele ovládl, chytil Ondru za ramena a donutil jej alespoň o krok ustoupit, jeho přítel však ve svém rozpoložení nezareagoval úplně… standardně. Místo toho, aby si vyslechl, co po něm Igor chce, přesunul dlaně z jeho boků na jeho hrudník, pevně sevřel mikinu a držel jej, jako by se chystal k ráně pěstí.

Igor si to uvědomil, ale stále si byl jistý, byť už ne tolik jako prve, že ho Ondra nepraští, jen si jeho obličej přitáhl blíže ke svému, zblízka si zírali do očí, Ondrův dech zrychlený, sem tam doplněn o syčivý zvuk, jak mu vzduch procházel skrze zatnuté zuby, Igorovi se z hlavy vytrácely veškeré myšlenky, když viděl ten hlad v modrých očích, jak strašně moc ho mladší muž chce… věděl, že to bude jiné než dřív, věděl, že tentokrát Ondra nebude brát ohled na nic, že potřebuje někoho donutit trpět, aby…

Igor polknul a pomalu nechal své ruce sklouznou na Ondrova záda ve vyjádření váhavého souhlasu.

…aby netrpěl sám.

Pořád se chtěl bránit, chtěl ho poslat do prdele, není přece jen někdo, na kom by měl právo si vybíjet zlost, vnitřně ho to žralo, jenže tady nešlo o to, že by mu Ondra nadával nebo ho jednoduše napadl. Tady šlo o sex. O agresivní, zvířecí sex, který bude bolet.

Čemuž Igor neměl v povaze vzdorovat.

"Potřebuju tě," pronesl Ondra téměř neslyšně, nos přitisknutý na nos, Igorovi se točila hlava, když na sebe hleděli z takové blízky, navíc ten hlas, tichý, touhou vibrující… vnímal, že se mladší muž třese, možná potřebou, možná vztekem, možná čímkoliv jiným, čemu nerozuměl, ale jestli mu tímhle může pomoct… vnitřně se obrnil, proti tomu, co by se mohlo stát, a podvolil se. Podvolil se vlastní touze být podmaněn, podvolil se, stačilo jen, aby nechal své paže mírně klesnout, aby se přestal snažit dostat z Ondrova sevření.

Stačilo, aby pokorně zavřel oči, a octl se opět natisknut na stěnu, tvrdé, nesmlouvané rty na svých, nejprve jen poslušně držel, ale bylo mu jasné, že úplnou pasivitou by všechno jen pokazil. Proto se do polibku zapojil, vycházel Ondrovým ústům vstříc, chňapal po něm, ačkoliv za každý byť jen nepatrný projev dominance si vysloužil kousnutí, když pak sjel dlaněmi z Ondrových zad na jeho zadek, jeho boky byly sevřeny jako ve svěráku, mezi nohy se mu vecpalo stehno a přitisklo se mu ke slabinám, do nichž se už od prvního polibku nenávratně hrnula krev. Igor tenhle pohyb úplně nečekal, prozatím proti rozkroku jen mírně vnímal, že se Ondrovi v kalhotách něco hýbe, ale teď…

Zafuněl, jakmile se mu na nabíhající erekci razantně přitiskla noha, Ondra mu jazykem vniknul do úst, temenem narazil do stěny, jak zvrátil hlavu, aby mu umožnil co nejlepší přístup do… kamkoliv. Nebýt měkkosti mikiny, tvrdá zeď by jej tlačila do zad, jak moc se o něj Ondra hrudníkem opíral, stejně tak pevně držel jeho boky, stehno vražené do slabin.

Igor mu zasténal do úst s pocitem, že je plně v Ondrově moci, že se nemůže ani hnout, nemohl se ani třít, ačkoliv to nutně potřeboval, už byl úplně vzrušený, jen ty polibky, ta agresivita, s jakou se k němu Ondra choval… Slyšel se kňučet, když opět pocítil zuby na svých rtech, neměl ponětí, zda se tohle ještě dá považovat za polibek, vnímal spíše jen Ondrovy zuby a vzápětí jazyk, než cokoliv jiného, zachvěl se, jakmile se pak Ondra odtáhnul a vlhké rty mu ovanul chladný vzduch, instinktivně si přejel jazykem přes místa, jež pálila nejvíce a místo zasyknutí jen přivřel bůhví kdy dokořán otevřené oči.

Ten škodolibý úsměv, jaký mu Ondra věnoval, ty ďábelský jiskry v očích… Tvrdnul pořád víc a víc a Ondra ho držel na místě, neměl šanci boky pohnout, i kdyby se sebevíc snažil, byl mu vydaný na milost a… a sakra na tom ujížděl.

Jen roztřeseně dýchal ve chvíli, kdy se k němu Ondra opět sklonil, ale nyní se věnoval jemné kůži na krku, s čím se Igor neubránil dalšímu zakňučení, jež bylo následováno překvapeným povzdechem, jelikož stehno z jeho rozkroku zmizelo, podobně se mu přestaly nehty zarývat do boků, místo toho ucítil pohyb na zipu a knoflíku kalhot, jež mu byly vzápětí staženy níže a přes spodní prádlo mu Ondra dopřál pár doteků, Igor přes vlastní hlasité funění slyšel, jak se Ondra uchechtl, vzápětí jej kousnul do krku a Igor vyšel jeho ruce vstříc.

Igor si už myslel, že mu Ondra sundá mikinu, když jej znovu chytil v oblasti boků, místo toho se ale octl zbaven horkých úst a následně k nim byl zády, jen tak tak před sebe stihl dát ruce a o stěnu se opřít, spodní prádlo měl rázem pod zadkem a na zádech natisknuté druhé tělo, Ondrovy rty za ouškem.

"Vezmu si tě, hned," zavrněl, Igor automaticky roztáhl nohy, co mu to oblečení dovolovalo, načež se mu zadrhnul dech v hrdle a věděl, že se mu zrudly tváře, protože… "Hmm, mám vážně rád, jak povolný umíš být…"

Protože byl sakra nadržený, až si ho Ondra vezme, protože Ondra věděl, jak moc to chce… Cítil, jak se mu široké ruce dostávají pod mikinu i triko, kroužily po bříšku a tiskly si jej co nejvíce proti tělu za ním, neměl tušení, kdy se i on stihnul svléknout, jelikož mu z hrdla unikl sten, když mu přesně mezi půlky zapadlo Ondrovo vzrušení.

"Bude to bolet," projela jím ta Ondrou vyslovená myšlenka jako blesk, mísila v sobě strach a chtíč, hlad po pocitu mít Ondru v sobě, bolestivě v sobě… paže se kolem něj sevřely, a zastřený hlas se lámal pod vlivem emocí, "ale stačí jedno slovo, Igi, najdu něco… někde…"

Igor, opíraje s čelo o zeď, se otřel spodní části těla o Ondrovu, zažehnutý oheň jen zaplál, když uslyšel Ondrův tichý sten, během vteřin přemístil dlaň na jeho zadek a přitiskl si jej co nejvíce k sobě.

"Miluju tě," vydechl a snad i úlevný pocit se mu rozšířil nitrem, když Ondra jen zavrčel a ani se nepohnul, nechtěl, aby kamkoliv chodil, a i proto neměl ponětí, jestli ve chvíli, kdy se prsty jedné Ondrovy dlaně znovu zabodly do boku a pomocí druhé se do něj pomalu zasouval, je ta bolest nepříjemná, nebo jestli ji nutně musel mít…

Nechal se naplnit, roztáhnout, tiše funěl, snaže se uvolnit, Ondra jej nyní konejšivě hladil po bříšku, slyšel jeho hlas, třesoucí se hlas, cítil něžný polibek na krku…

"Taky tě miluju," rozeznal konečně v toku slov, načež se v něm Ondra octl celý. Igorovi bylo jasné, že bez lubrikace to ani pro něj není extra jednoduché, ale… stiskl jej v sobě a dle Ondrova zvuku tušil, že brzy jim to něco usnadní, jeho přítel se povytáhl a pomalu znovu pronikl, Igor stále vnímal ty ostré jiskry bolesti, jež se s každým dalším pohybem více a slévaly se slastí, a úplně jinou bolestí, nebo spíše frustrací jelikož Ondrova dlaň neměl v úmyslu se věnovat jeho erekci, ale namířila si to o poznání výše.

Igor se úplně roztřásl, když do něj Ondra přirazil s nečekanou razancí, navíc mu prsty surově stiskl bradavku, jednu dlaň opět na jeho boku… zmocnil se jej pocit absolutní bezmoci, podrobení, Ondrovy výpady se stály rychlejšími a brutálnějšími, už na něj vůbec nebral ohled, stále Igorovi způsoboval určitou bolest, ale ten věděl, že už ho to vůbec nezajímá…

Bral si jej bezohledně, přesně tak, jak Igor čekal, jak se mu nabídl, jak to sám chtěl. Držel, nechal se mrdat, nechal se nutit sténat slastí a bolestí zároveň, chvěl se, bylo mu v mikině neskutečné horko a ty prsty, drtící jeho bradavku, vystřelovaly ostré výboje do celého těla, ty nejintenzivnější však stejně končily v jeho slabinách, potřeboval dotek, prahnul po něm, po uvolnění, jelikož napětí, hromadící se v něm, jej přivádělo k šílenství.

K uším mu jako by z dálky doléhaly vlastní zlomené steny, jeden za druhým, nebyl schopen je kontrolovat, zvládal jen jediné, jen svírat Ondrův zadek, nutit jej, aby ho šukal co nejtvrději, bezohledně, surově, rozeznal i Ondrovy vzdechy, jeho funění, kdesi v hloubi mysli mu prolétla myšlenka, že svého přítele vážně miluje i v situaci, kdy je agresivní, dominantní, kdy mu ubližuje…

Nehty prstů na jeho hrudi obzvláště silně stiskly, zasyčel skrze zatnuté zuby, načež hlasitě zasténal a prudce škubnul boky, když na erekci ucítil ruku, Ondra jej uspokojoval, jeho přírazy neustávaly, naopak se zrychlovaly, Igor tušil, že už je hodně blízko… že oba jsou strašně blízko.

Klepal se, myslel už jen na to, jak perfektní tohle je, Ondrovy zuby na krku…

"Ondro!" zařval na celý byt, bylo mu fuk, jak moc silně svírá Ondrův zadek, bylo mu jedno úplně všechno, cele jej pohltil ten pocit, že už to nemůže zastavit, že ho Ondra dovedl k orgasmu… stiskl jej v sobě, když mu tělem projela slast tak nádherná, dech beroucí… jen se ještě více přitisknul ke svému příteli a vyvrcholil s očima pevně semknutýma a pootevřenými ústy na stěnu před sebou, na Ondrovu ruku… posledních pár kapek se dostalo ven ještě za hrdelního zavrčení, jež vydal Ondra, stále se zuby zatnutými do Igorova krku.

Hučení v uších vystřídalo ticho, rušené jen dvěma hlasitými oddechováními, a zašustěním mikiny, když pod ni Ondra vsunul obě ruce, drže tak Igora v objetí.

Starší muž vstřebával zážitek, nemyslel na nic, krve by se v něm ale na moment nedořezal, když si uvědomil, co se děje. Ondra se třásl, arytmicky, ale zcela signifikantně. Než Igor stačil jakkoliv zareagovat, jeho přítel jej pustil, načež se roztřeseně začal oblékat, a tak Igor učinil totéž. Nejprve měl sice chuť dát si sprchu a třeba nechat Ondru o samotě, možná by to ocenil, ale pak…

Postarám se o něj.

S opět zapnutými kalhoty se na mladšího může zadíval, ten k němu vzápětí zvedl tvář, kdoví, zda se za své slzy nestyděl nebo chtěl, aby Igor věděl, že asi neměl v úmyslu, aby to zašlo až tak daleko, jenže… Igor to prostě vzal.

Bylo mu jasné, že to bude mít následky, tedy především na jeho těle, ale sakra, vždyť se mu to líbilo. Neváhal, uzavřel prostor mezi nimi a pomalu, téměř něžně Ondru objal kolem pasu, samotného jej zas a znovu u srdce zasáhlo, když ucítil ruce, obmotávající se kolem jeho krku a tvář, která se s důvěrou otřela o tu jeho. Držel svého přítele, jen ho držel, funěl mu do vlasů a doufal, že mu poskytuje přesně to, co nyní potřebuje. Podporu, útěchu, lásku…

Třásl se mu v náručí, vzlyky slyšitelné, nedržel se zpět, Igor vniknul prsty do kaštanových vlasů, zpocených, ale pro něj stejně krásně vonících… Ondrou… Slova nebyla potřeba, ačkoliv Igor stoprocentně nevěděl, co se v Ondrovi děje, jen… chápal.

Trpělivě vyčkával, než se Ondra uklidní, pak jej pustil ze svých paží a koutek rtů se mu zvlnil směrem vzhůru, když v modrých očích, ač zarudlých, spatřil ten cit a vůbec život, jaký v nich poslední dobou postrádal. Že by Ondra k zahnání deprese potřeboval pořádně tvrdě ojet svého přítele?

Igor tu myšlenku uložil do paměti a s podivně spokojeným hřejivým teplem v hrudi přijal jemný polibek, netrvající snad ani deset vteřin, načež byl uchopen za ruku a doveden do ložnice, modré oči se celou cestu vpíjely do těch jeho, nádherné, upřímné, kdyby byl poeta, tak zbavené černých bouřkových mraků a čisté jako azurové nebe. Ono to vlastně sedělo, pomyslel si a ačkoliv sprcha byla stále lákavá, mnohem raději si vlezl do postele a opět se nechal tisknout v náručí.

Vdechoval Ondrovu vůni, když si na něm ustlal, držel ho, dodával mu pocit bezpečí… byl tady pro něj, stejně jako Ondra pro něj samotného.
 


Teď nejsi sám

29. května 2017 v 20:03 | Archea Majuar
Teď nejsi sám

Fandom: Into The White (2012)

Pairing: Horst Schopis/Charles Davenport

Warning: +12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Další povídka na fakt skvělý film, protože jsem si prostě nemohla pomoct :) V budoucnu by měla být minimálně ještě jedna. Enjoy :)

Za komentáře děkuji Karin, Veronice, káti a Zuzzi :)

Šel ven. Musel ven, aby se trochu nadýchal čerstvého vzduchu. Musel ven, aby mu oči neustále neutíkaly k mladému Josephovi, aby mu mysl neustále neutíkala k tomu, že přišel o ruku jeho vinou. Snažil se tím nenechat pohltit, přeci jen už si na to, že selže ve všem, o co se kdy pokusil, alespoň částečně zvykl, ale… Dříve za jeho chyby zaplatili muži. Lidé, kteří věděli, nebo si přinejmenším dokázali představit, co válka obnáší.

Jenže teď za jeho mizernou schopnost létat trpí kluk, který je snad ještě stále plný romantických ideálů o válce, který vidí poslání vojáka téměř jako svaté, který chce být hrdinou… Kluk, který si teprve po probuzení uvědomí, že válka jen bere. Nedává vůbec nic kromě strachu, děsu, beznaděje… Žádné hrdinství neexistuje. Existuje jen příšerný strach o sebe samého a o své přátele.

O přátele, které však zpravidla voják najde ve vlastních řadách, pomyslel si německý poručík a otočil se po zvuku, jež vydaly dveře od chaty. Přátele, které by určitě neměl najít v řadách nepřítele, prolétlo mu hlavou, jakmile z obydlí vyšel muž, jenž byl příliš vysoký na to, aby si jej Schopis spletl se Smithem, a příliš štíhlý, aby si jej zase spletl se Strunkem.


Britský kapitán Davenport se rozhlédl a zůstal nerozhodně stát, jakmile spatřil, že Schopis se nachází opodál a tiše se na něj dívá. Schopis se mírně ušklíbl. Sníh sice měsíční svit odrážel a úplná tma nebyla, přesto kapitánův výraz zcela vidět nemohl a pobavilo jej spíše to, jak se kapitán náhle zarazil v pohybu, jako by se znovu octl ve svých dětských letech a byl přistižen rodiči nebo učiteli při nějaké špatnosti. Schopis si dokázal dost dobře představit, že Davenport ve škole patřil k žákům, kteří žádné lumpárně neodolali a zároveň měli výborné známky. Takoví jsou nejhorší, protože jsou natolik chytří, aby si spočítali, které rošťárny jim díky dobrému prospěchu projdou.

Německý poručík také několik takových spolužáků měl, leč nikterak v jeho oblibě nebyli, jelikož se zpravidla uchylovali i k šikaně slabších, mezi které tehdy nejspíše Schopis patřil. Zpětně už si nevzpomínal, jestli ho šikanovali, protože byl slabší, nebo protože prostě nebyl oblíbený. Zprvu v sobě při pohledu na Davenporta nacházel trpkost, pramenící právě v těchto nepříjemných zkušenostech, nicméně se uměl ovládat a… byl nadmíru rád, že snaha se navzájem respektovat nevyšla naprázdno.
Sice se původně chtěl jen o samotě uklidnit, ale sám se trochu podivil tomu, že mu přítomnost britského kapitána nevadí. Přestal na něj zamyšleně zírat, otočil se zády a zahleděl se na obzor. Zhluboka se nadechl. Přestože jej nadále sžírala vina, při pohledu na okolní krajinu mu bylo dobře. Působila tak tiše, klidně, mírumilovně. Nádherně.

Zvuky kroků mu oznámily, že Davenport se blíží k němu, Schopis se však ani nepohnul. Dál se kochal krajinou a kochal se jí hodnou chvíli i poté, co se k němu Davenport připojil. Bok po boku hleděli na norskou, zasněženou pláň, na hory, tyčící se nad ní, a na hory, tyčící se daleko, daleko od nich.

Pak však zašel měsíc za mraky a vše okolo se ponořilo do temnoty.

"Nic víc pro Josepha nešlo udělat," promluvil tiše, jakoby opatrně Davenport.

Schopis to věděl. Přirozeně, že to věděl, neměli žádnou jinou možnost, předně ale vůbec nic takového nemuseli dělat, kdyby byl lepším pilotem a Joseph se při pádu letadla nezranil. Kdyby pilotoval někdo jiný, tak… Navázání očního kontaktu s Davenportem se jevilo jako instinktivní, když mu kapitán položil dlaň na rameno a mírně stisknul.

Měsíc jako na povel vykoukl zpoza mraků a osvětlil krajinu, takže Schopis si mohl jen potvrdit domněnku, že kapitánovo gesto není prázdné. Zájem v jeho tváři hovořil o opaku, starost se zdála být upřímnou, dokonce natolik upřímnou a vážně míněnou, že Schopis nedokázal dál hledět do těch vlídností zářících očí, natočil se ke kapitánovi tak, aby dlaň musela z jeho ramene nutně sklouznout, a v hlavě zoufale hledal jiné téma pro konverzaci. Dovnitř se mu ještě nechtělo, protože… Neuměl by popřít, že se mu Davenportova společnosti nelíbí. Už dlouho se s nikým necítil tak dobře, tak… tak vítaně.

Davenport ho chápal a stál na jeho straně, ať už to znělo sebebizarněji.

"Jaké jsi byl dítě?" zeptal s předstíranou hravostí v hlasu a kousek od kapitána poodstoupil. Bylo mu jasné, že jím předvedený oslí můstek je dost k smíchu, nicméně věřil tomu, že Davenport jej přejde bez řečí.

"Proč se ptáš?" zazněl Brit překvapeně, avšak docela pobaveně.

Schopis pokrčil rameny a znovu se zahleděl na norskou krajinu.

"Děláš na mě dojem, že z tebe měli ve škole i doma těžkou hlavu," pootočil hlavu směrem k Davenportovi, oční kontakt ale nenavázal. "Ve třídě jsi byl nejlepší, ale nechyběl jsi u žádného průšvihu," pokračoval, načež se postavil kapitánovi čelem. "Jen bych rád věděl, jak moc jsem se v tobě spletl."

Davenport na Schopis chvíli koukal, jako by se vnitřně ujišťoval, že se ho poručík vážně ptá na to, jaké šaškárny vyváděl na škole, nakonec se ale zazubil.

"To jsem tak průhledný?" odpověděl otázkou, v očích mu zajiskřilo a Schopis se neubránil tomu, aby mu úsměv neopětoval. Dílem, protože ho těšilo, že kapitána odhadl správně, dílem pak naprosto samovolně v reakci na teplo, které ten zářivý úsměv vyvolal v jeho nitru. Bylo to zvláštní, neboť na sobě měl jen uniformu a venku prakticky mrzlo, přesto… Přesto se rozhodně zachvěl úplně něčím jiným než zimou ve chvíli, kdy se k němu Davenport opět přiblížil.


Tentokrát ale Schopis necouvnul, zůstal překvapením ze sebe samého zmražen na místě, zatímco kapitán se zdál být uvolněný. S rukama v kapsách se zastavil vedle poručíka a opětovně se zadíval někam do dáli, někam, kam Schopis jeho pohled následoval.

"V podstatě ses trefil, na internátu jsem patřil mezi nejlepší studenty," potvrdil Davenport Schopisův odhad. "Navíc když jsem něco vyvedl, otec to vyžehlil, žádný problém, a dá se říct, že jsem na to dost hřešil. Sice jsem pak doma dostal vynadáno, ale… Většina mých prohřešků spočívala v nočních výletech mimo komplex, což za těch pár pohlavků stálo," věnoval kapitán Schopisovi další úsměv, nyní podbarven nostalgií. "Co ty? Taky premiant?"

Poručík zpětně zalitoval změny tématu. Nepotřeboval se bavit o svém dětství, které sice nebylo z nejhorších, ale že by bylo dokonale šťastné… Mohl by zase násilně začít mluvit o něčem jiném, ovšem Davenport mu odpověděl upřímně, takže Schopis neměl na výběr, pokud nechtěl v jeho očích klesnout. A to opravdu ze srdce nechtěl.

Spojil zkřehlé ruce, třel je o sebe a párkrát na ně dýchl. Udělal chybu, že si nevzal ven bundu… Napadlo jej, že by to mohl využít jako záminku pro návrat do chaty, ale přistihl se, že chce Davenportovi odpovědět. Že se mu chce svěřit, protože mu bůhví proč po těch pár dnech věřil jako málokomu. Bůhví proč? Asi proto, že kapitán byl přes určitou dávku pověstného britského snobství dobrým člověkem, který se mu dostával stále hlouběji pod kůži. Dokonce natolik, že poručík cítil jeho pohled navzdory tomu, že sám hleděl do země.

Cítil jeho zájem, jeho starost, jeho… nevěděl, jak to pojmenovat, souviselo to s respektem, přerůstajícím v přátelství. Bylo ale možné, aby se z nich stali přátelé? Nešlo ani tak o to, že stáli každý na jiné straně, jako spíše o to, že se znali pouze pár dní.

Schopis znal Davenporta pouze pár dní, ale stejně k němu pociťoval náklonost jako k nikomu jinému během posledních několika let. Jako by se tohle všechno mělo stát, jako by měl udělat chybu při pilotování letadla, jako by tady měli skončit. Uvěznění v norské pustině. Spolu. Dva nepřátelé, kteří by se za jiných okolností neměli šanci poznat.

Davenport taktně mlčel a Schopis se vlastními myšlenkami dostal do bodu, kdy chtěl kapitánovi říct všechno. Úplně všechno. I to, čemu se prozatím zdráhal uvěřit. Místo toho se ale uchýlil k zodpovězení otázky, neboť přeci jen představovala pevnější led.

"Premiant ne," potřásl hlavou a znovu vzal za vděk krajinou kolem nich, neboť představovala vhodné místo, kam zapíchnout pohled v momentě, kdy neměl odvahu hledět do zelených očí druhého muže. "Neučil jsem se špatně, možná jsem měl na víc, ale…"

Schopis se snažil v hlavě informaci zakomponovat do věty tak, aby nevyzněl příliš lítostivě.

"Ale?" připomenul mu svůj zájem Davenport, a když po něm poručík mrknul, zjistil, že kapitán mu věnuje veškerou pozornost. Nekoukal, kde co lítá, neupíral pohled k zemi. Díval se přímo na něj, visel na jeho slovech, což Schopisovi na rozumném uvažování nepřidávalo.

"Ale našli se tací, kterým jsem z nějakého důvodu vadil. Poslední, co jsem potřeboval, byl nejlepší prospěch. Pak jsem si i našel kamarády a všechno se zlepšilo, ale se známkami jsem si ani potom moc hlavu nedělal. Vždycky jsem prošel," pokračoval Schopis, ačkoliv hlasem tichým, konec skoro zamumlal, leč kapitán mu rozuměl. Stál poručíkovi natolik blízko, že by snad slyšel i šepot.

Schopis si to uvědomoval a jakýsi vnitřní alarm na něj křičel, aby odstoupil, aby si udržoval odstup, ale něco v něm si žádný odstup od Davenporta zoufale udržovat nechtělo. Ve svém boji se nakonec vzmohl jen na to, aby se opět otočil k Britovi zády, nevzdálil se od něj ale ani o centimetr. Věděl, že se Davenport otočil taky, zas a znovu cítil jeho upřený pohled. Proč byl tak blízko… proč…?

Byla mu zima, přesto se podruhé dnes zachvěl něčím jiným než mrazem. Stalo se tak v momentě, kdy Davenport promluvil a jeho horký dech se odrazil poručíkovi od zátylku.

"Šikanátoři nepotřebují k utiskování druhých prakticky žádný důvod… Nebo ses snad něčím příliš odlišoval?"

Schopis chápal, na co se ho druhý muž ptá, mnohem více ale vnímal jeho blízkost, hraničící s dotekem… Netušil, co se odehrává v Davenportově hlavě, ale v té jeho byl dokonalý zmatek, v němž k jeho nevíře převládaly myšlenky na to, aby byl Davenport ještě blíž, aby jej objal, aby… Polknul, líce mu navzdory chladu hořely a srdce splašeně bušilo. Co se stalo, že tak reaguje na přítomnost druhého muže…? Nevěděl proč, ale byl si jistý, že je to zatraceně špatný nápad, aby propadl svému nepříteli. Byl si jistý, že je to bláhové, hloupé… možná kdyby to snad byla žena… někdo by to pochopil, někdo, ale…

"Hrál jsem na housle…" vydechl roztřeseně jediné, co jej napadlo v souvislosti s otázkou, zbytek soustředění upínal k tomu, aby se přiměl ustoupit, aby tohle zarazil, ale když Davenport udělal ten poslední krok, jímž zcela zmizela jakákoliv vzdálenost mezi nimi, byl ztracen.

V mžiku se kolem něj obtočily dvě paže, k zádům přitisklo tělo, jehož teplu vyšel německý poručík vstříc a doslova se o muže za sebou opřel. Dech mu uvízl v hrdle, jak moc jej to gesto zasáhlo, až teď si uvědomil, že tohle už sakra dlouho potřeboval. Potřeboval někoho, kdo mu řekne, že to nebyla jeho chyba, kdo jej povzbudí, podrží… Kdo mu dopřeje alespoň krátkou chvíli, během níž se nebude cítit sám.

Netušil, co s rukama, a tak je pozvedl a překryl jimi ty Davenportovy, dávaje mu zároveň najevo, že jeho objetí je více než vítané. Kapitán v odpověď zareagoval stisknutím Schopisových dlaních ve svých.

"Vždyť tady zmrzneš…" uslyšel poručík zašeptání poblíž ucha, jež bylo podobně jako krk před chvílí ovanuto horkým dechem, který mu opět až bolestně připomenul, jak strašně blízko se druhý muž nachází, jak krásně hřeje a jak… jak se tváří opírání o jeho skráň. Důvěřivě, skoro až něžně. To zjištění Schopise jen nanovo rozechvělo, což si Davenport pravděpodobně vyložil jako důsledek panující zimy, proto se k nižšímu muži přitisknul ještě víc, načež pronesl stejně tiše jako před chvílí: "Měli bychom se vrátit, než nastydneš."

Nechtěl, německý poručík si přál setrvat v objetí britského důstojníka co nejdéle, ale nemohl strávit zbytek války tady. Ani zbytek noci ne… Jak rychle by si zvykl mít tyhle silné ruce kolem sebe, mít jej při sobě, kdykoliv by se cítil sám a ztracený, kdykoliv by potřeboval trochu lidského tepla…

"Měli," souhlasil však, Davenport uvolnil sevření a Schopis se pomalu otočil směrem k chatě, leč výhled na ni mu nadále blokoval druhý muž, jenž na něj shlížel, svit měsíce se mu lesknul v očích, tváře červené, vlasy mu mírně povlávaly ve větru.

Věděl, že na něj nezapomene. Ať už bude válka trvat měsíce, roky nebo desetiletí. Ať už pozná bůhví kolik lidí, tak na Davenporta a na tenhle večer nikdy nezapomene. Srdce mu tlouklo splašeně, hrudník se mu svíral city vůči kapitánovi, jež byly stejně iracionální jako celá válka kolem nich. Nic nemělo smysl, svět byl postaven na hlavu a nefungoval tak, jak by měl, a snad i díky tomu se v německém poručíkovi zvedla vlna vzdoru proti všemu, co mu napovídal rozum, všemu, co jej učili doma, ve škole, v armádě…

Snad i díky tomu v dlani sevřel límec kapitánovy uniformy, vyhledal souhlas v zelených očích, a přestože ve vteřině sekundy žádný nenašel, přitáhl si Davenporta k sobě a spojil jejich rty. Teprve v tu chvíli uvědomil, co vlastně činí, na cestu zpět už ale bylo pozdě, jelikož Davenportovy ruce se objevily na jeho tvářích a kapitán na polibek stejně bezhlavě odpověděl.

Měsíc se opět skryl za mraky, poskytuje tak soukromí dvěma mužům, jež na chvíli pouhou přestali být znepřátelenými vojáky, a stali se jen dvěma lidmi, hledajícími útěchu v neutěšené době.

Další články