Melt Me Down

Středa v 20:25 | Archea Majuar
Melt Me Down

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Co bych vám tak pověděla... Asi jen, že jsem celkově ráda za vaši přízeň, ať už u povídek na Ondru s Igorem nebo i na jiné pairingy či fandomy, hodně si toho vážím :) Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Que a Justince :)

Název jsem si půjčila z textu songu Fake It by Bastille.


"Nezlobíš se?"

Igor odložil cestovní tašku na podlahu pokoje a podíval se na druhého muže v místnosti. Tímhle už si prošli mnohokrát, a proto jej neustále udivovalo, jaké obavy Ondra po některých představeních měl. Vždyť to bylo součástí jejich práce se občas přivézt do úzkých, i v tom kouzlo improvizace spočívalo, což Ondra určitě chápal, ale… Neměl problém během hraní zametat s Richardem a kupodivu ani Michalem, načež ale nikdy neslyšel, že by se jim Ondra omlouval nebo měl večer výčitky svědomí, a teď tady před ním stejně jako již několikrát v minulosti stál, ztělesněná nejistota. Sice se snažil budit dojem, že je ponořen do vybalování, ovšem Igor už ho za ty roky znal dokonale.

"Za to, že jsi mě nutil dvacet minut chodit po čtyřech, válet se v prachu a tvářit se nadšeně, když jsem se měl pokoušet obskakovat Richardovu nohu?" upřel na Ondru ten nejvážnější výraz, jakého byl schopen, nechal svá slova pár vteřin působit pod tíhou intenzivního pohledu z očí do očí, který sice neplánoval, ale když už Ondra se na něj s téměř vtipnou poplašeností zahleděl, využil toho, aby vzápětí napjatou atmosféru prolomil, na půl huby se pousmál a sám si odpověděl:
"Ne, nezlobím."

Jednou věcí bylo, jak Ondra reagoval na trápení, které mu působil na jevišti, druhou pak, jak nesmírně úlevně a šťastně se zatvářil ve chvíli, kdy jej Igor ubezpečil, že mu nic nevyčítá. Bylo to skoro k nevíře, jak moc na tom Ondrovi záleželo… a jak moc jeho radost dokázala Igora zasáhnout, hrudník se mu sevřel emocemi, když viděl ty jiskřící modré oči náhle zcela prosté stínů obav.

Mohli se do stejné situace dostat, kolikrát chtěli, nakonec stejně atmosféra přešla v příjemnou, přátelskou. Ondra mu věnoval ještě jeden úsměv, načež zmizel v koupelně, odkud se po chvíli ozval zvuk tekoucí vody. Počkal, než se Ondra vykoupe, následně se také opláchl a jen v triku a spodním prádle se vrátil do pokoje. Sotva rozložil ručník, aby uschnul, uslyšel bolestně heknutí.

Otočil se a pohled mu padl na postel, kde se nacházel jeho přítel, držící se zároveň za bedra i za krční páteř.

"Chvíli tě člověk nechá samotného…" zamumlal si Igor po vousy a posadil se na svou postel, oči stále upřené k Ondrovi, který se na něj s trpitelským výrazem zadíval. Bylo mu jej líto, věděl, jak takové křupnutí zad může být nepříjemné, pomohlo mu většinou jen jedno a… tak nějak mu bylo jedno, že to bude vypadat divně, hlavně, kdy se Odra přestane tak bolestně šklebit. "Dej ty ruce pryč," řekl, zatímco se přesunul ze své matrace na Ondrovu, jednu nohu na zemi, druhou pokrčil a sedl si za druhého muže, aby měl dobrý přístup k jeho zádům.

Ondra váhavě poslechl. V hlavě už střádal plány, jestli si vezme Brufen nebo Paralen, přičemž ho vůbec nenapadlo, že by Igor… Z hrdla mu uniklo zamručení, když se starší muž začal věnovat jeho krku, jako by přesně věděl, co má dělat. Položil se do doteků těch silných rukou… do háje… přestal myslet na to, jak jej Igor překvapil, zůstala jen myšlenka na to, jak jsou jeho dlaně dokonalé.

Cítil, jak se místa, odkud mu vystřelovala bolest, postupně uklidňují, jak se uvolňuje, a jak je Igor blízko… Zachvěl se, to zjištění, že se Igor nachází v jeho osobním prostoru, navíc zcela dobrovolně se jej dotýká, bylo mu horko a teplo jím prostupovalo stále víc, když se Igor dostal dlaněmi k jeho bedrům, dech už nebyl ani zdaleka pravidelný. Bál se, sakra měl strach, že to Igora vyděsí, ale ten nerušeně pracoval, buď si ničeho nevšimnul nebo…

Sevření hrudníku, které pocítil, když se na něj Ondra vděčně usmál, se vrátilo, vnímal, jak se Ondra pod jeho rukama uvolňuje, jak jeho péči vítá, i vokálně, což jej… ovlivňovalo… snad nejvíce vedle toho, jak se Ondrův dech zrychlil, ani nevěděl kdy, najednou se jej dotýkal na spodní části zad a… nechtěl skončit. Nechtěl kazit tu chvíli, která by jej měla děsit, která by mu snad měla i zdát nevhodnou, ale všechno v něm jen toužilo po tom, aby dál byl blízko svému příteli, aby jej mohl držet a…

Držel jej. Svíral jeho boky, než mu došlo, co dělá, že v místnosti je hrobové ticho a nic se nezměnilo ani v momentě, kdy si Ondra přes hlavu přetáhl triko. Igor na vteřinu ztratil kontakt s Ondrovou pokožkou, vzápětí ale dlaně umístil zpět, protože jinak si prostě Ondrovo gesto vyložit nemohl. Měl pocit, že hoří, výboje vzrušení mu rezonovaly tělem, tohle… tohle vážně neplánoval, když Ondrovi masáž nabídnul, respektive vnutil, ale nějak se zdálo, že… to oba vítají?

Přestal svírat Ondrovy boky a pomalu přesunul dlaně na jeho bříško, objal jej a mladší muž se znovu zachvěl, neměl tušení, kde se tohle vzalo v Igorovi natož v něm samotném, jak se najednou mohli octnout v tak intimním objetí, jak…
Podvolil se, opřel se o Igorův hrudník a horko se znásobilo, Igorovi by stačilo své ruce jen o pár centimetrů posunout níže, a fyzicky by mohl pocítit, co s ním dělá, sám byl přinucen zavřít oči pod návalem vzrušení, když se za sebou ucítil něco tvrdého.

"Igore…" vydechl jen, načež starší muž nedokázal potlačit další ničivou vlnu, která směřovala přímo do jeho slabin. Ondra se o něj opíral, otevřeně přijímal, co se děje, musel to vědět, jednoduše musel a… Igor už ani nepomyslel na cestu zpět. Pevně svého přítele objímal, užíval si váhu jeho těla na svém a tváří se otřel o tu Ondrovu, vnímal jeho vůni ještě více než předtím…

"Chci… chci tě políbit," slyšel se pronést tiše.

"Udělej to," zazněla odpověď, po níž se Ondra v Igorově náručí otočil a jen co spatřil ty hnědé oči, temnější než kdy dřív, věděl, že je ztracený. Srdce, už tak bijící jako na poplach, se mu sevřelo, když Igor překonal vzdálenost mezi nimi a zlehka jejich rty spojil, nejprve zaznamenal strniště, pak jemnost Igorových úst a fakt, že v dlaních pevně svírá jeho triko.

Igor jen počkal, než Ondra jeho polibek opětuje, než se do něj zcela položil, líbal jej s láskou, jakou k němu snad vždycky choval, a hladem, jenž v něm Ondra probudil. Zasáhlo jej, když druhý muž popadnul jeho triko a držel si jej u sebe, jak nejvíce to šlo, jako by měl strach, aby mu neutekl… že by jej tak moc chtěl?

A pak byl najednou na zádech, zřejmě již uzdravený Ondra ho povalil do peřin, obkročmo si nad něj kleknul, jeho jazyk se dostal překvapenému Igorovi do úst. Sám neodolal, zvedl ruce a přejel Ondrovi přes ramena na záda, chytil jej za boky a nasměroval si jej přesně nad své slabiny, aby se o něj mohl otírat, Ondrův tlumený sten mu vyvolal úsměv na rtech, načež se jeho přítel odtáhnul a zblízka na něj shlížel.

Zrychlený dech, zorničky zcela zakrývaly modrošedé duhovky… vypadal nádherně, napadlo Igora, pozoroval každý záchvěv v Ondrově tváři, když se jejich erekce skrze tenké vrstvy látky znovu dotkly, musel si zkousnout ret, aby nezasténal, ten pocit, když proti sobě cítil Ondrovo vzrušení, jak moc se mu tohle líbí, jak moc to chce...

"Nedrž se zpátky," pronesl Ondra tiše, když Igorovi přejel palcem po spodním rtu, boky se výrazně pohnul a vyloudil ze staršího muže tichý sten, líbilo se mu, jak ho má hezky pod sebou, což se z nějakého důvodu zamlouvalo také Igorovi… Ondra nad ním, octl se mezi jeho tělem a matrací, dokud se mladší muž nenarovnal, aby Igora zbavil trika. Dlaněmi se pak pomalu dotýkal odhaleného hrudníku, jeho přítel jej tiše sledoval a téměř se děsil toho, co následně spatří v Ondrových očích.

Nezabránil zachvění, když se jejich pohledy střetly, nezabránil ani tomu, aby svou ruku stáhnul z Ondrových beder a nepropletl prsty s těmi Ondrovými, jež ještě před chvíli spočívaly v místě, kde mu tak zběsile tlouklo srdce.

"Tohle je šílené," vydechl hlasem, který nepoznával, jak byl nasáklý emocemi a nevírou, "kdyby sis nehnul se zády, tak se nic z toho nestalo…"

"Časem asi jo," sevřel Ondra pevněji jejich semknuté dlaně, "viděl jsem, jak se na mě díváš, když se směju."

To jsem byl tak průhledný? prolétlo Igorovi hlavou, ale nahlas neřekl nic, jen mírně pohnul boky a koutky ústy se mu roztáhly v úsměv, když mladší muž vydal uších lahodící povzdech. Mluvení už bylo dost, pomyslel si a znovu spojil jejich rty. Chtěl víc, už měl v plánu je zbavit toho posledního kusu oblečení, když se o něj Ondra otřel tak razantně, že erekce z boxerek sama vyklouzla, ty druhé pak v mžiku stáhnul rukou, kterou měl v posledních pár minutách položenou na Ondrově zadku.

Z hrdla se mu vydralo zasténání, jež se smísilo s tím Ondrovým, o tom dalším už netušil, čí bylo, slyšel je všechna, unikala do pokoje navzdory jejich polibku, jenž se stával hladovějším a nenasytnějším s každým dotekem, nemohl to vydržet, potřebovat cítit Ondru co nejblíže, co nejvíce… vsunul dlaň mezi jejich těla, vnímal tu vlhkost, kterou sami vytvořili a uchopil obě jejich vzrušení, čímž z Ondry i sebe vymámil další sten.

Ondra se o něj s mlasknutím odtáhl, oči zavřené, přerývavě dýchal, když je Igor oba honil, nemohl se vyrovnat s tolika vjemy, s tím, že jeho přítel leží pod ním, že je drží obě jejich erekce, že… šlo to tak strašně rychle, milerád by tu chvíli prodloužil, ale nedokázal to, ne s tím, jak jejich dlaně stále pevně držely jedna druhou, jak mu Igor přinášel stále větší slast, jak jej slyšel hlasitě sténat… otevřel oči, zahleděl se mu do tváře, v níž se zračila dokonalá slast, díval se na něj… a díval se na něj i ve chvíli, kdy se jeho dech zadrhnul a tělo ztuhlo, ve chvíli, kdy na břiše ucítil dopadnuvší prameny tekutiny… ve chvíli, kdy se dostal sám přes okraj, slast byla nezvladatelnou a prohnul se v zádech, načež se i jeho genetické dědictví octlo na Igorově těle.

Starší muž se snažil doplnit zásoby kyslíku a uklidnit srdce, ta intenzita, s jakou všechno přišlo… to už dlouho nezažil. Utřel si dlaň do prostěradla a v pravý čas přesunul ruku na Ondrova záda, aby jej mohl obejmout, jakmile si na něm jeho přítel ustlal. Byl skoro dojatý, s jakou důvěrou jej Ondra obejmul, nadále mu tisknul dlaň a… spočíval na něm celou svou váhou.

"Měls pravdu… tohle je šílený," zamumlal Ondra těsně předtím, než se ráčil umístit vedle Igora, zůstal ležet na zádech a hleděl do stropu. "Myslím to, že jsme se celou dobu drželi, ne, že jsi mě vyhonil tak, že na to nikdy nezapomenu. To mi bylo jasné už od chvíle, kdys mě poprvé chytil."

Igor se ušklíbnul, ale dal mu za pravdu. S Ondrovým ptákem přitisknutým ke svému… jen ta vzpomínka mu způsobila chvění. Ruku pak už ze sevření vymotal, protože ho sakra brněla a natáhl se pro peřinu.

"Do tvé postele tě už asi nedostanu, že…?" zeptal se jen tak mimochodem, místo čekání na odpověď je ale oba přikryl a uložil se na bok, tiše pak na svého přítele koukal a přemýšlel, jestli mají šanci se na jedné matraci vyspat. Nutno říct, že se mu nechtělo od Ondry vzdalovat… možná by sprcha nebyla od věci, ale, když se jeho přítel k němu naklonil a něžně jejich rty spojil, všechno, co chtěl, bylo si Ondru přitáhnout do náruče a… prostě s ním být.

Vážně bylo šílené, jak se od omluvy před namožená záda dostali do stavu, kdy se k sobě tulili v posteli. Ne, že by si stěžoval…
 

Riley

12. ledna 2017 v 19:50 | Archea Majuar
Riley

Fandom: Lovci pokladů (National Treasure)

Pairing: Benjamin Franklin Gates/Riley Poole

Warning: +12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Jen něco kratšího, jemného... z prostředí mého vůbec nejoblíbenějšího filmu. Prostě srdcovka. Dělala jsem na ně i video, jenže Youtube má nadále něco proti, takže je zablokované, na povídku naštěstí jeho pařáty nedosáhnou. Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Profesorovi, Bee a Justince :)

"Vždyť jsem šel jen vynést odpadky?! Kde ses tu vzal?" rozhodil Riley Poole rukama, když se vrátil do svého bytu. Ano, ponechal dveře pootevřené, ale rozhodně nečekal, že jeho sotva minutovou absenci někdo využije k tomu, aby jej navštívil.

Chvíli hleděl na absolutně nevinný úsměv druhého muže, jenž pouze pokrčil rameny, a dál si jen tak v riflích, košili a oblekovém saku seděl na stole, boty neomylně na židli, načež Rileymu nezbylo nic jiného než se se situací smířit. Zabouchl za sebou, utáhl si župan a znovu si změřil příchozího pohledem. Nebylo mu dvakrát příjemné, že jej Ben nachytal zrovna v takovém oděvu, měl na sobě vlastně jen spodní prádlo, ale rozhodně nehodlal vyšilovat. Alespoň ne hned.

"Narušil jsem tvou ranní rutinu?" usmíval se nadále Benjamin Gates, jenž si poměrně užíval, jak nejistě se Riley tváří. "Našli jsme sice dva poklady, ale nepřeháníš to trošku s tím bohémským životem? Jsou dvě odpoledne."

"Ty mi něco povídej o spořádaném životě," zakroutil mladší muž hlavou, nepatrný úsměv na rtech však dával najevo, že se nechtěl Bena nijak dotknout. "Pořád bydlíš v hotelu?"

"No... kvůli tomu jsem přišel."

"Hlavně mi neříkej, že jste se s Abigail zase dali dohromady a jdete hledat třetí poklad," odlepil se Riley konečně z místa, a přestože měl nutkání se jít převléci, přesunul se blíže ke svému hostu a opřel se zadními partiemi o kuchyňskou linku.
Benův upřený, napůl vážný, napůl pobavený pohled, jímž jej sjel od hlavy k patě, a s úsměvem se zastavil znovu u jeho očí, mu na dobrém rozpoložení nepřidával. Bylo mu jasné, že se červená, vždyť stačilo, aby mu Ben jen věnoval minimální náznak přízně, a Riley se i po těch letech stále chvěl.

"Ne, to ne, ale změnu potřebuju. Nemůžu v hotelu bydlet napořád," koukal dál starší muž na toho mladšího. Ten jen přikývnul a snažil se tvářit zaujatě. On sice zaujat byl, ale o něco více samotným Benem než tím, co mu povídal.

Pravděpodobně to stejně povede k nějaké šílenosti, i když krádež Deklarace nezávislosti asi nepřekoná nic.

"Takže se stěhuješ zpátky k tátovi?" zeptal se nakonec, aby aspoň něco řekl a poue nezíral. Jenže Ben v ten moment sklopil zrak k zemi, a když se jejich oči opět střetly, Rileymu začalo docházet, o co jde. Ten štěněčí pohled modrých duhovek byl více než výmluvný. "To nepřichází v úvahu."

"Ale, no, tak, Riley, musím mít nějakou společnost, jinak se zblázním," naklonil Ben hlavu tak, aby se vskutku podobal prosícímu štěněti ještě víc.

Ne. Ani náhodou. To prostě nejde. Ne.

Rileymu bylo jasné, že by zešílel, kdyby se k němu Ben nastěhoval. Vidět ho každý den, každý den se potýkat s tím dokonalým úsměvem, inteligentníma, vtipem jiskřícíma očima… Navzdory hlodajícímu pocitu viny, že odmítá pomoci příteli, znovu rezolutně zavrtěl hlavou.

"A k někomu jinému jít nemůžeš?"

Tentokrát Benův výraz protnula ironie.

"Fajn, hloupá otázka," uznal Riley vzápětí. Člověk s Benovou reputací a vlastně i povahou si přátele nehledá úplně jednoduše, navíc měl pocit, že Ben se o to ani nikdy moc nesnažil. Vystačili si.

Ta myšlenka jej zahřála a zároveň podpořila růst pocitu viny. Sakra, jak z toho ven?

"Tak mi aspoň řekni, proč mě tady nechceš, máš nějakou novou známost?"

Jak to ten člověk dělal, že od vážného tématu a odepření pomoci od svého přítele dokázal během mrknutí oka přejít úplně k jinému?! Navíc s tak žraločím úsměvem. Dobíral si ho, ale zároveň byl neskutečně zvědavý, na to ho Riley znal příliš dlouho.

"Ale nemám," rozhodl se Riley zchladit Benovo nadšení, ten se ale nenechal jen tak odbýt.

"Mně to přeci říct můžeš, určitě jsi někoho potkal. Že to byla ta zrzka z toho prezidentského večírku?"

Riley se musel usmát, když viděl, jak je Ben celý nadšený.

"Nebo nějaký jiná? Znám ji?" pokračoval Ben, evidentně se bavící nesnázemi svého přítele.

"No, tak, Bene, žádnou dívku nemám," kroutil mladší muž hlavou, jehož sice zmíněná nejistota stále sužovala, jenže Benův entusiasmus byl nakažlivý. Usmíval se, přestože mohl poskytnout pouze záporné odpovědi na Benovy všetečné, avšak v dobré víře míněné dotazy.

Srdce se mu zběsile rozbušilo a po těle se mu rozlila horko, když se k němu Ben naklonil, oči jiskřící a úsměv téměř vědoucí.

"Tak že by chlapce, Riley?"

Ta otázka mladšího muže zaskočila natolik, že se mu dech zadrhl v hrdle.

"Bene!" vydal něco mezi vykviknutím a pobouřeným zvoláním, nedočkal se ale další pobavené reakce, jak předpokládal. Ben se sice stáhnul, díval se na něj spíše zkoumavě, jako by hodnotil…

Riley ten pohled nevydržel, zahleděl se kamsi na desku stolu a snažil se uklidnit. Dlaněmi pevně svíral desku kuchyňské linky, hrudník se mu rapidně zvedal, nejen tváře mu hořely. Věděl, že okatěji už působit nemohl. Prozradil se. Ale copak mohl takovou otázku čekat?! Nikdy o ničem takovém s Benem nemluvil. Jeho známosti jej sice vždy zajímaly, ale…

Všechny myšlenky se rozutekly, jakmile si Riley uvědomil blízkost druhého muže. Ben seskočil ze stolu a postavil se před něj, podvědomě cítil, že se na něj svrchu dívá.

"Neřekl jsem ti tak úplně pravdu," uslyšel pak, "vlastně jsem vůbec nepřišel kvůli bydlení."

Riley vůbec netušil, co si má myslet, našel v sobě však odvahu to zjistit. Odlepil pohled od země, pozvedl tvář a zadíval se přímo do Benových modrých očí. Usmíval se. Pořád. Tentokrát ale nezvykle jemně, a ta samá jemnost se odrážela i v jeho duhovkách, vnímal Benovu přítomnost, jak je k němu přitahován ještě blíž…

"Tak kvůli čemu?" promítlo se Rileyho rozpoložení opět do jeho hlasu, jenž byl zastřený, rozechvělý.

Zamyslet se nad tím už ale mladší muž nestihl, neboť Ben se sklonil, prsty mu vklouznul do vlasů a spojil jejich rty, čímž Rileyho definitivně odzbrojil. Ten zprvu nebyl schopen pohybu, jen zpracovával tu informaci, že Ben… Ben… zavřel oči a pohnul rty proti druhým, jež mu vyšly vstříc. Každé nervové zakončení se mu rozvibrovalo nadšením, šířící se nitrem v podobě tepla, nutícího srdce zběsile pumpovat krev do žil.

Pod návalem adrenalinu byl donucen k činu, proto ani nestihl nijak zabránit tomu, aby v mžiku zvedl ruce, sevřel v dlaních límec Benova saka, čímž si staršího muže přitáhl ještě blíž. Pobavené Benovo zafunění mu neušlo, vůbec se jím ale nezabýval, když jej Ben objal kolem pasu, aby vzápětí paži zase stáhnul a…

Riley téměř nadskočil, když Ben zatáhnul za pásek, držící části županu u sebe, jež se od nyní nacházely každá na jedné straně Rileyho boků.

"Bene!" oslovil překvapeně mladšího muž staršího, který se na něj jen zadýchaně culil, pohledem pak svého přítele sjel úplně stejně jako předtím, nyní se však zastavil v místech, která naprosto bezostyšně prozrazovala, jak moc se Rileymu vyústění jejich konverzace líbí.

Jestli Riley měl nějaké připomínky, tak je všechny zapomněl, když viděl, jakým způsobem na něj Ben zírá.

"Neptej se mě jak, kdy, proč… Sám nevím," zodpověděl Ben nevyřčenou otázku a Riley mu věřil. Vždycky Benovi věřil.

Věřil tomu, že jeho jemný úsměv je upřímný, že v jeho očích se zračí pravé city.

A jakmile si jej Ben za župan přitáhl opět k sobě a vklouznul rukou pod něj, objímaje mladšího muže kolem pasu, věřil i tomu, že existují i méně pravděpodobnější situace, do jakých se dá dostat, než plánování krádeže Deklarace nezávislosti.

Ruský standard podle Pavla Chekova 2/2

8. ledna 2017 v 20:33 | Archea Majuar
Ruský standard podle Pavla Chekova 2/2

Fandom: Star Trek AOS (ale klidně si tam představujte, koho chcete)

Pairing: James T. Kirk/Leonard "Kostra" McCoy/Pavel Chekov

Warning: +18 (no, jasně, já vám tady vypíšu, co se bude dít, a zkazím překvapení, žádné takové)

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Tak tady máte slíbenou druhou část, která se odehrává prakticky celá v posteli. Nezní to skvěle?! :D :D Enjoy! :)

Za komentáře děkuji waaaa, Que, káti a Justince :)

"Hlavně se mu to musí líbit, aby do toho šel i příště," mumlal si pod vousy kapitán hvězdné lodi Enterprise, zatímco rázoval po pokoji a netrpělivě očekával osmou hodinu večerní.

"No, hlavně, aby si na nás nestěžoval… To by bylo horší," pronesl Kostra a položil na stůl láhev whiskey. "Z mých vlastních zásob, tak se pokus šetřit."

"Kam se poděla tvá pověstná maškrtnost?" zastavil se Kirk a pobaveně sledoval podrážděný výraz, jaký se mihnul McCoyovou tváří. "Neměj obavy, viděl jsi, jak se na tebe díval?"

"Snad nežárlíš," opřel se doktor o opěradlo a pozoroval, jak se po chvilce tichého vyměňování pohledů k němu Jim přemístil, v očích náhle vzplanuvší žár, jenž vyslal výboje vzrušení Kostrovi po páteři až do slabin.

"Nemám důvod, Leonarde," zamručel Jim, dlaní vklouznul do hnědých vlasů svého přítele. "Jsi můj."

McCoy namáhavě polknul, a i v momentě, kdy se ode dveří ozvalo nesmělé zakašlání, se cítil mírně dezorientovaný. Jim prostě věděl, jak zapůsobit.

Neměl ponětí, jak dlouho tam Chekov stál, ale něco vidět určitě musel, neboť jeho zrudlé tváře byly zcela nepřehlédnutelné. Jim jej ihned usadil a nabídl mu whiskey, za kterou mladík rozechvělým hlasem poděkoval, k doktorovi také jedna sklenička doputovala.

Kirk se zpočátku držel plánu, kladl poručíkovi otázky, poté jej nechal hovořit o svém domově, o tom, jak se dostal k hvězdné flotile, a ačkoliv s ním rozhovor vedl téměř jen Jim, navigátorovy zelené oči kmitaly mezi oběma jeho nadřízenými. Jeho nervozita pomalu opadla, do úplné pohody měl daleko, ale už se alespoň netřásl, pomyslel si Kostra, když mu dolil whiskey a láhev pro jistotu odnesl.

Mohli Chekovovi pomoct relaxovat, ale určitě neměli v úmyslu jej opít, to už by si na triko nevzal. To vážně? položil sám sobě s úšklebkem otázku, když ukládal láhev do barové skříňky. Chekov se svým původem a zkušenostmi by pravděpodobně už v tak mladém věku dokázal snést více než on s Jimem dohromady.

"Kapitáne… mohl bych na vás mít jednu… osobní otázku?"

To vytrhlo Kostru z alkoholového rozjímání. Zůstal k oběma mužům otočen zády a snažil se vypadat, jakože něco urovnává. Byl nadmíru zvědavý, co mladíka zajímá.

"Samozřejmě, ptejte se," spatřoval McCoy prvky zvědavosti i v Jimově hlase, což mu vyvolalo na tváři úsměv. Neodolal, postavil se a opřel se zády o skříň, potřeboval vidět, jak Jimovi svítí oči zájmem, jak je celý nadšený z toho, že Chekov se s nimi snad cítí dobře, jak po Kostrovi na vteřinu hodil pohledem, slibujícím brzký úspěch.

Doktor mírně potřásl hlavou a zaměřil se na Chekova, jenž mezi nimi opět těkal zelenýma, doširoka otevřenýma očima.

Naslinil si rty.

"Vy dva… vy jste spolu?" hleděl na ně Chekov zvědavě, a jak si Kostra povšimnul, navigátorovi zjevně začalo docházet, oč se zde jedná. Netušil sice jak, ale do jeho výraz se vkradlo něco nového, jakási forma fascinace.

Jim zvedl pohled ke Kostrovi a usmál se, načež se postavil a přesunul se ke staršímu muži, jenž jen tiše čekal, co bude.

"Ano, pane Chekove," odpověděl Jim, modrýma očima propaluje svého přítele. "Ale jak jsem již řekl, rádi bychom lépe poznali i další členy posádky, respektive vás."

"Dveřmi se nikdo nemůže dostat dovnitř, ven ale ano. Nicméně, když zůstanete…" více Kostra povědět nestihl, neboť Jim ponechal mezeru mezi nimi minulosti, přitisknul se k němu a bez okolků si přivlastnil jeho ústa.

McCoy jej objal kolem pasu a přitáhnul co nejblíže, rty mu ochotně vyšel vstříc a druhou dlaň zabořil do světlých vlasů, zatímco si vychutnával Jimovo strniště, škrábající jej po tvářích, nenechavý jazyk, proniknuvší k tomu jeho a horkost druhého těla, z něhož přímo sálalo, jak moc ho Jim chce.

Ještě pár vteřin se Jim věnoval jeho rtům a Kostra zcela zapomněl, že je někdo sleduje, vnímal tu rostoucí vášeň, vzrušení, jež postupně omamovalo jeho mysl a řídilo pohyby rukou, tu hladil Jima po zádech, tu stisknul v dlani jeho zadek, Jim si počínal naprosto totožně, dokud chladnýma rukama nevniknul pod doktorovu uniformu. McCoy mu zamručel do úst, když jej ty široké ruce hladily všude, kam dosáhly. Byly majetnické, náležitě dávaly Leonardovi najevo, komuže patří.

Když se od sebe odtrhli, oba zrychleně dýchali, zorničky rozšířené. Kostrovi se na tváři usadil spokojený škleb, když mu pohled padl na Jimův rozkrok, kde se pod látkou skrývala již patrná erekce. Jim se na něj zazubil a společně pak pohlédli k barovému stolu.

Chekov neodešel, hleděl na ně se směsicí rozpaků a vzrušení vepsanou ve tváři.

"Znamená to, že zůstáváte?" naklonil Jim hlavu na stranu, vypadal tak neuvěřitelně roztomile, pomyslel si Kostra pobaveně, vzápětí se už ale soustředil na jejich mladého přítele, který ihned po položení otázky horlivě přikývl.
Kostra se pomalým krokem dostal za poručíka, sevřel mu v dlani rameno a přiblížil ústa k jeho uchu.

"Zcela dobrovolně?"

"Ano, pane," vydechl Chekov roztřeseně, horký dech na jeho krku mu na klidu moc nepřidával.

Kostra vzhlédl a zadíval se do modrých očí svého kapitána, jenž na nic nečekal, kleknul si a zbavil Chekova bot a ponožek, zatímco Kostra se nadále věnoval jeho krku a v hlavě střádal plány, co všechno Chekovovi provedou. Už jen z toho, co u něj pod postelí našel, mu bylo jasné, že jejich mladičký navigátor nebude mít nic proti submisivní roli, což jim hrálo do karet, a dokonce by snad mohl zvládnout i něco, k čemu se s Jimem ještě neměli tu možnost dostat.

Společně se přesunuli na postel, Kostra sundal Chekovovi svrchní část uniformy a nechal jej, aby mu pomohl z té jeho, po očku ale sledoval Jima, který jako obvykle své vlastní oblečení úspěšně rozházel po celé místnost a momentálně se tiskl k poručíkovi zezadu už jen ve spodním dílu uniformy, pod kterým ale dle doktorových předpokladů stejně nic neměl. Hladil Chekova po hrudníku a Kostrův sluch polaskalo zasyknutí, jež mladík vydal, když mu Jim promnul bradavku mezi prsty. Doktor se pohledem zastavil na jeho tváři, oči krásně zamžené, rty pootevřené… s Jimem jej povalili na záda, v žilách mu koloval adrenalin.

Strašně se těšil, až si tohle nádherné tělo vezme, až se bude Chekov pod jejich péčí svíjet slastí… Vklouznul mu prsty do světlých vlasů, zelené oči na něj hleděly zcela oddaně. Kirk se znovu začal věnovat jeho bradavce, mámil z Chekova tiché steny, dokud se k němu Kostra nesklonil a nelapil jeho ústa svými, Chekov mu vzdychnul do úst a nemít obě paže znehybněné svými nadřízenými důstojníky, milerád by si přitáhl Kostru co nejblíže.

McCoy si uvědomoval, jak náruživě mladík na jeho polibek odpovídá, jak se k němu snaží alespoň tváří dostat blíž, jak se mu nabízí a vpouští jej do svých úst, Kostra jej hladil ve vlasech, prozatím něžně líbal a cítil ten žár, jaký z navigátora sálal.

Místností se rozlehla dvě hrdelní zasténání smíšená s překvapením, když Kostra i Jim unisono zvedli hlavy, ani jeden z nich totiž nečekal, že jakmile Chekovovi uvolní ruce, v mžiku je přemístí… sevřel v dlaních jejich erekce a dopřával jim skrze látku péči, kterou ani jeden nedokázal ignorovat.

"Vy se nezdáte, pane Chekove…" hlesnul jen Kirk, nevěřícně sledující spokojený úsměv na poručíkově tváři.

"Mohli byste…se znovu políbit?" zeptal se nadějeplně, oči zelené a obrovské, neodolatelné.

McCoy se výjimečně bez úšklebku zadíval na Jima, v jehož výrazu se zračila jasná odpověď a rostoucí hlad, Kostra se k němu naklonil a aniž by nad tím přemýšlel, přitáhl si Jima za zadní stranu krku k sobě a prohloubil polibek, Jimův jazyk mu vzápětí vklouznul do úst, mazlil se s ním a dělal tak celý akt vlhčím, žhavějším.

Slyšeli, jak Chekov pod nimi hlasitě a namáhavě dýchá, muselo se mu moc líbit to, co viděl… Pousmál se do polibku, kdy zjistil, že měli s Jimem stejný nápad, jejich dlaně a nejprve střetly na průzkumu Chekovova hrudníku, pak bříška, až se setkaly u jeho podbřišku. Mladík se chvěl a jeho boky vyšly vstříc následujícím doteků obou mužů, podařilo se jim vniknout pod poručíkovy černé kalhoty, kde polaskali dotekem jeho jako skála tvrdou erekci.

Chekov sténal, kroutil se, McCoy ale periferně viděl, že je stále sleduje, že na nich doslova visí pohledem, přesunul tak svůj zájem z Jimovým rtů na jeho krk, nesmírně citlivý krk, kde mu dopřál pár polibků, než použil zuby. Kirk jen poživačně zaklonil hlavu, aby nastavil zranitelnou část kůže Kostrovi, nechal se kousat a hlasitě dával najevo, jak se mu to líbí, sem tam povzdech unikl i jeho staršímu příteli, jelikož Chekov se sice nacházel už velmi blízko, leč práce jeho rukou vytrvávala. Honil je sice pomalu a zcela nedostatečně, ale…

Po páteři mu sjela horká vlna, když se pořádně na Chekova zadíval, jak se zmítá ve víru slasti a přesto se jich nadále dotýká, jak si kouše ret, ale stejně není ochoten jejich ptáky pustit… Znovu Jima kousnul a k uším mu dolehly dva nádherné steny, následovány tím jeho, když ten kapitánův zněl jako jeho jméno.

Vzápětí se pod nimi mladík prohnul v zádech, cosi nesrozumitelně zasténal v ruštině a na dlaně obou důstojníků hvězdné flotily vystříklo sperma, něco ulpělo na kalhotách, něco se dostalo až na Chekovův podbřišek.

Kostra využil toho, že byl Chekov momentálně trochu mimo a položil kapitánovi otázku.

"Myslíš, že to zvládne?"

"Jo," přikývl Jim se žraločím úsměvem.

Kostra se zatvářil pochybovačně, ale jakmile mu pohled padl na mladíka, který se postupně dával dohromady a místo unaveného výrazu doslova zíral do jeho tvrdého rozkroku…

Povzdechl si a kývl Jimovým směrem, načež tomu se rozzářily oči ještě víc, jestli to vůbec bylo možné, a vyndal z nočního stolku potřebné. Kostra se mezitím definitivně svlékl a stáhnul zbytek oblečení i z Chekova, jenž nevěděl, kam s očima. Doktorovi cukaly koutky, když mladík chvíli hleděl na jeho erekci, a když i Jimovy kalhoty zasvištěly vzduchem, namáhavě polknul při pohledu do jeho slabin, přičemž Chekovovo vzrušení o sobě opět dávalo vědět.

"Připravím ti ho," zašeptal mu Jim do ucha, načež jej políbil a polaskal McCoyovu erekci, na níž vzápětí ucítil druhý dotek, jak mu do rozkroku navedl opět Chekovovu ruku. Kostra jen chvíli sledoval svého kapitána, kterak hladí Chekova po stehnech, pomalu se dostává tam, chce… A sám se mladíkovi rozhodl věnovat také. Poručík jej obdařil jemným úsměvem, jenž Kostra opětoval, než se sklonil a políbil ho, mírně mu boky přirážel do dlaně, dotekem mapoval jeho hrudník, krk…

"Byl už jsi někdy s někým, Pavle?" zeptal se jej Kostra, prsty znovu propletené ve světlých vlasech mladšího muže.

Odpověď sice tušil, jinak by se Chekov choval asi trochu jinak, ale prostě se zeptat pro klid duše musel.

Chekov rázně přikývnul, načež se mu zatřepotala víčka a zkousl si spodní ret. Kostra jej pohladil po bříšku, snažil se jej uklidňovat, mladík se třásl, ale že by trpěl bolestí, to si Kostra nemyslel, jelikož z erekce mu nadále vytékal pre-ejakulát, dokonce boky přirazil proti Jimově ruce.

Kostra se zmítal mezi chutí položit otázku, kolik těch lidí bylo, a mezi tichým obdivem, jak statečně to zvládá, jak je Chekov nádherný s těmi zpocenými vlasy, když ho Jim roztahuje a připravuje na něco většího, mnohem většího ve srovnání s tím drobným tělem. V erekci mu zacukalo, byl nadrženější a nadrženější, když jim Chekov znovu sténal pod rukama.

"Potřebuju víc…" splynulo mu ze rtů nejspíše zcela nevědomky, Kostra měl pocit, že sám už nemůže déle čekat. Stočil pohled k Jimovi, který se na něj zubil.

"Pacient je připraven," pronesl s výrazem největšího chlíváka, přemístil se k Chekovově tváři a umístil drobný polibek na jeho ústa, načež sesbíral polštáře kolem. "Postel připravena."

Jeho pohled se střetl s doktorovým, mysleli na totéž, takže stačilo jen, aby si Kostra na polštářích ustlal, a Jim už pomohl poručíkovi, aby se odložil na něj. Kostra jej chytil za boky a pomalu se do něj zasunul, slyšel, jak se Chekovovi zadrhnul dech v hrdle, jeho tichý, možná mírně bolestný sten, a zafunění, když v něm byl McCoy až po kořen.

Chekov v dlaních svíral prostěradlo, Kostra svíral Chekova.

"Ale proč… proč tak-" zlomil se mladíkův hlas, když do něj Kostra pomalu přirazil, pak mu zase dal prostor, aby si zvyknul.
"Proč zrovna v tak podivné a nezvyklé poloze?" navrhnul Jim odpověď, a nebýt Kostra momentálně zcela uchvácen tím, jak úzký Chekov je, jak mu při dalším pohybu už vychází vstříc a jak zasténal něco v ruštině, možná souhlas s Jimem…?
"To nesmím prozradit, zkazil bych moment překvapení."

Kostra jen protočil oči, Kirk si prostě na určitou teatrálnost potrpěl, a tak místo jakékoliv reakce se pomalu zanořoval do mladého těla, vstřebával jeho horkost, nadrženost… Chekov na něm ležel zcela povolně, nebránil se, nechal se sebou dělat cokoliv, ochotně pak nabídnul Kostrovi svůj krk, jen co na něm ucítil doktorův dech, jenž se vzápětí změnil v horký dotek rtů, časem i zubů. Nebyla to sice dvakrát pohodlná poloha, ale dokud se nelámal v půli, neměl Kostra zájem Chekovův krk opouštět, uši mu doslova laskaly jeho vzdechy, zejména jeden hlasitý, táhlý a sakra, sakra překvapený.

McCoy se pousmál, jelikož přesně věděl, co se děje, sám cítil, jak se do Chekova zasunují znovu Jimovy prsty, dotýkaly se jej, ještě více se snažily roztáhnout poručíka. Kostra se snažil odvést mladíkovu pozornost, hladil jej po hrudníku, věnoval se jeho bradavkám, líbal jej na krku a rameni dokud…

"Už začínáte tušit, pane Chekove?" uslyšel Kostra a vzhlédl, spatřil nad nimi Jima, který se…

"Kapitáne…" hleděl Chekov s vytřeštěnýma očima na svého velitele, který se jen sklonil a jemně jej políbil, téměř něžně se ho dotýkal, zatímco svou erekci nasměroval vedle té Kostrovy, pomalu, neuvěřitelně pomalu do podél ní zasunoval dovnitř, cítil to horko, úzko, tvrdost svého přítele…

Kostra šeptal uklidňující slova, rty se otíral o jeho ouško, šeptal mu, jak je úžasný, že je dokáže oba dva vzít, Jim se pak odtrhl od mladíkových rtů, octl se v něm úplně celý, Chekovovy snahy o popadnutí dechu se nesly pokojem.

Doktorův pohled se střetl s tím nebesky modrým, cítili to, oba byli uvnitř, přitisknutí k sobě, jak nejvíce to šlo, Kostra chytil Jima za paži právě ve chvíli, kdy ten se se rozhodl jej políbit, jejich jazyky se propletly, McCoy držel Kirkovo rameno, drtili mezi sebou Chekova, jenž si ale nijak znatelně nestěžoval, naopak objal Jima, byli propojení, v sevření drželi jeden druhého…

Když Jim opustil Kostrovy rty, poprvé pořádně přirazil, Chekovovo zakňučení zaniklo v zajetí polibku, jenž mu tentokrát věnoval doktor, fascinován tím pocitem, mít k sobě nejen natisknutý Jimův penis, ale navíc v tak těsném prostoru, pohnul boky a vrazil svou erekci ještě hlouběji do Chekova, čímž z něj vymámil další sten.

Společně našli jakýsi rytmus, který je posunoval vstříc vrcholu, nutili mladého poručíka téměř nepřetržitě sténat, chvět se intenzitou přírazů a nemoci se kamkoliv hnout, jelikož oba muži jej mezi sebou svírali, jednou z posledních věcí, kterou vnímal, byla situace, kdy jej líbal nejen doktor McCoy, ale také kapitán, v jednu chvíli se jeho jazyk dotýkal doktora, vzápětí se k nim přidal třetí. Byl zmatený, podrobený, naplněný a tak strašně vzrušený a nadržený, že mu stačilo tření penisu o kapitánovo bříško, doktor jej objímal, cítil je v sobě…

Kostra i Jim se octli sevření uvnitř Chekova, když se jeho svaly stáhly v křeči, když se mezi nimi prohnul a něco v ruštině zakřičel, v tu chvíli jej oba muži pozorovali, zatímco jejich erekce zas a znovu mizely v jeho nádherném těle, až Kostra zahlédl v Jimově pohledu náznak konce, hleděl mu do očí, a pak v Chekových útrobách sebou Jimova erekce cukla, následována Leonardovou.

Ani nevěděl jak, najednou Kirka líbal, téměř mu vysával vzduch z těla, když jej vlny orgasmu stravovaly jedna za druhou, nehty zarýval do Jimova ramena a mladší muž jej dlaní držel za tvář. Krk měl úplně vyprahlý, musel sténat hlasitěji, než si myslel, srdce mu bylo jako splašené a záda jej neskutečně bolela.

V nitru se mu ale šířilo příjemné teplo, které nepolevilo ani ve chvíli, když z Chekova vyklouznuli a nechali jej v klidu ležet na posteli.

"To bylo fantastické," zašeptal Jim, nejistý si tím, jestli jejich navigátor už náhodou nespí.

"To bylo," souhlasil Kostra a prohrábnul Chekovovi vlasy. Věděl, že je stále vzhůru, nejspíše jen unavený a momentálně neschopen ničeho.

"Byli jsme dost ohleduplní?"

Na to si Kostra netroufal odpovědět. Z jeho pohledu ano a měl ten dojem, že Chekov si to opravdu užil, neseznal v jeho chování ani náznak odporu… maximálně to mohlo být v určitých chvílích nepohodlné, ale to už přeci musel díky svým… hračkám… vědět.

"Snad."

Jim mlčel, Kostra těkal pohledem mezi ním a stále aktivitu nejevícím Chekovem, přes rty mu přeběhl úsměv.

"Tak se k němu přitul, ať můžeme jít spát," zabručel, zvedl na zem skopnutou peřinu a podal její roh Jimovi. Sám si lehl, nestačil se ani uvelebit, a měl k sobě Chekova ze strany přitisknutého. Váhavě jej objal, nejistý si tím, jak to vezme Jim, Chekov vše ale vyřešil za něj.

Rozlepil oči a otočil se na kapitána, načež k němu natáhnul ruku. Kapitánovy oči změkly, i s peřinou se uložil za Chekova, paže mu dal kolem pasu.

Asi nebude problém si něco podobného zopakovat, pomyslel si Kostra spokojeně, zavřel oči a v duchu se podivoval nad tím, k čemu může vést jen nevinné obírání posádky o neodolatelné zásoby alkoholu.
 


Ruský standard podle Pavla Chekova 1/2

5. ledna 2017 v 19:20 | Archea Majuar
Ruský standard podle Pavla Chekova 1/2

Fandom: Star Trek AOS (ale klidně si tam představujte, koho chcete)

Pairing: James T. Kirk/Leonard "Kostra" McCoy/Pavel Chekov

Warning: Pro celou povídku +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Toho názvu si nevšímejte, vůbec nevím, jak mě to napadlo, prostě v povídce je hodně chlastu, hodně Chekova a hodně McKirku... Všeho hodně :D A je to totální porn with feelings o dvou až třech částech, ještě si nejsem zcela jistá. Každopádně enjoy! :)

Za komentáře děkuji Nikkie, Igon, Justince a Marky :)

Mimochodem... jsem v poslední době dost aktivní na tumblru, především, co se Ondry a Igora týče, takže jestli chcete vídat občas nějaké slash momenty ve zgifované podobě a podobně -> http://archeamajuar.tumblr.com/ Minimálně mi svou přízní uděláte radost :)

Když kapitán James T. Kirk dorazil do své kajuty, nejprve mu pohled padl na stůl, kde stála netknutá láhev alkoholu, načež už tušil, že v pokoji není sám.

"Tak komu jsi vyraboval bar tentokrát?" zeptal se pobaveně muže, sedícího v křesle. Svlékl si svrchní část uniformy a jen tak v triku se začal věnovat etiketě na láhvi, zatímco čekal na odpověď. Ta však nepřišla, nicméně název alkoholu byl v ruštině, takže původ flašky byl celkem jasný. "Opět Chekov, jak vidím," vzhlédl a konečně upřel zrak na doktora McCoye.

Ten se tvářil se zamyšleně, i když výraz jeho obličeje napovídal, že nad nejnovějším lékem na hemeroidy asi nedumal. Ruce měl založené na prsou, pohled vzdálený.

"Kostro!" zvýšil Jim hlas, což mělo za následek překvapené trhnutí celého doktorova těla a náhlou přítomnost tradičního, mírnou iritaci vyjadřujícího úšklebku. "Co se děje?"

Tehdy začalo Kostrovo rozpoložení Jima zajímat ještě více, neboť Leonard nejenže upustil od ironického stočení rtů, ale když otevřel a opět zavřel ústa, aniž by cokoliv řekl, kapitánovi došlo, že vždy tak výřečný doktor prostě neví, jak se vyjádřit.

"Ty se červenáš," poznamenal pobaveně Jim a posadil se i s láhví v ruce do druhého křesla, oči nespouštěl ze svého přítele, jímž napůl zmítal vztek, napůl stud. "Tak to vyklop," změnil se Kirkův škodolibý výraz na smířlivý, což mělo na Kostru jako obvykle svůj účinek.

Ne, že by mu to McCoy zbaštil i s navijákem, pochybovačně pozvednuté obočí hovořilo za vše, ale jednoduše si byl vědom toho, že se mladší muž snaží.

"Tu láhev mám od Chekova," začal Leonard kývnutím směrem k flašce, kterou Kirk třímal v dlaních, dál se ale nedostal.

"To ti ji dal nebo jsi ji zase švihnul?" přerušil jej okamžitě Jim, jiskřičky v očích. "To, že spíš s kapitánem lodi, ti poskytuje jisté výhody, ale nevím, jak dlouho ještě ta zmizení alkoholu dokážu svádět na Keensera," na Kostrův zmatený výraz dodal: "To je ten Scottyho mazlíček."

"Tohle slovní spojení už neužívej," vyštěknul Leonard. "Ty asociace…"

"Dobře ti tak," zubil se kapitán a užíval si jak další podrážděný pohled z Kostrovy strany, tak i jeho následné odfouknutí plné rezignace a skrytého pobavení. "Za ty loupeže si to zasloužíš. A teď už mi konečně řekni, proč ses tak červenal."

"No, já…" ošil se Kostra, moc se mu do vysvětlování nechtělo, protože by tak musel přiznat, že se Chekovovi hrabal ve věcech, že tam něco našel, a to něco ho zaujalo natolik, že mu vážně hořely tváře a krev se bouřila. Ale když viděl, jak Jim visí na každém jeho slově, tak svůj boj vzdal, jelikož… Jim byl Jim, a soudit ho nebude. "Když jsem u Chekova hledal něco dobrého k pití, tak jsem našel i nějaké… hračky."

Upřeně hleděl na Jima, pohled snad natolik významný a výmluvný, že to i občasně zabedněný Kirk pochopil na první pokus.

"Nemluvíš o matrjošce, že ne?" zeptal se Jim pro jistotu, načež McCoy zavrtěl hlavou a dokonale potvrdil kapitánovi jeho domněnku. "Hmm, a červenal ses protože jsi mu ty hračky záviděl nebo protože tě láká ta zdánlivá nevinnost našeho navigátor a máš chuť na trojku už nějaký ten čas...?"

Kostrův zhrožený výraz Jim komentoval jen dalším vyceněním zubů. Nebyl slepý, všimnul si, jakým způsobem se jeho přítel na poručík dívá, téměř stejně chlípně jako na něj samotného, když spolu byli sami. Možná by měl žárlit, a nejspíše by i žárlil, kdyby mu z Chekova taky už několikrát nestál. Bože, kam tahle posádka spěje, pomyslel si, ale jelikož odpověď se nabízela, nechal tuto otázku plavat.

"Takže ta druhá varianta."

Leonard na mladšího muže ještě chvíli pobouřeně koukal, tep v nebeských výšinách a kyslíku nedostatek. Jim to vystihnul tak přesně, až se mu z toho instantně zvedl adrenalin v těle.

"Myslíš, že by do toho šel?" položil otázku kapitán, zatímco se konečně rozhodl láhev otevřít a rozlít nápoj do skleniček.
Doktor za prvé nechápal, jak něco takového může rozebírat s klidem a téměř lhostejností, a za druhé nechápal, že to Jim schvaluje.

"Ty… ty bys chtěl?" zeptal se opatrně, načež stejně váhavě přijal téměř plnou skleničku.

Modré oči k němu vzhlédly, plamen v nich hořící.

"Miluju tě," řekl s takovou vážností, až Leonard na ex skleničku vyprázdnil, aby nějak skryl chvění, postihnuvší jeho tělo. "Miluju, když tě můžu šoustat, ale představa, jak to děláš Chekovovi… ne, Leonarde, je to příliš lákavé."

Chvíli bylo ticho, během něhož McCoy vstřebával řečené, vstřebával syrový pohled těch modrých očí i ten prvek voyerismu, o jaký Jim projevil zájem.

"Taky tě miluju," pronesl zastřeným hlasem, "a asi i proto, jak zvrácený jsi," nechal koutky úst, aby se zvlnily v úsměv, který mu Jim rozverně opětoval.

"Nějak to vymyslíme… Nám přeci nejde odolat," dolil Jim staršímu muži skleničku a tu svou pozvedl v přípitku. "Na náš brzký úspěch."

"Sebejistý jako vždy," zabručel Leonard, ovšem jako vždy si přál, aby se Jim nemýlil.

XXXXXXXXXXXXXXXXX
"Ty ses zbláznil, to tam chceš prostě jen napochodovat a…- Jime!" syknul lodní lékař, když se k němu jeho mladší přítel s tajemným úsměvem otočil zády a poloprázdnou jídelnou došel až k místu, kde osamoceně obědval jeden z nejmladších členů posádky. Kostra si nakvašeně povzdechl a k oběma mužům se připojil, chvíli zvažoval, kam se posadit, ale nakonec zaujal místo po Chekovově pravici, čímž milého navigátora obklíčili. Chudák, kluk…

Chekov je nesměle pozdravil a odložil příbor, načež zmateně chvíli koukal na McCoye, střídavě pak na svého kapitána. Doktor složil ruce na stůl a snažil se působit co nejklidněji, ačkoliv to, co se mu při pohledu na mladíka honilo hlavou, mu způsobovalo migraci krve do dolních partií.

"Pane Chekove!" spustil Jime tak zvesela, až se Kostrovy oči samovolně obrátily v sloup a zuby zaskřípaly. "Jak se vám daří?"

"Dobře, kapitáne," odpověděl Chekov, nic zlého netuše. "Je fajn mít zase nějaký čas pokoj od střílení a zachraňování vesmíru."

"S tím musím souhlasit, je příjemné si moci odpočinout, nemám pravdu, doktore?"

"Téměř svatou, kapitáne," snažil se neprocedit svou odpověď mezi zuby Leonard, ale vlastně netušil proč, jelikož Jim ho znal příliš dobře a Chekov něco jako ironii, sarkasmus či chuť vraždit své milence nejspíše neznal.

Kapitán okázale doktorovu rozladěnost ignoroval a nadále se na mladíka usmíval, dokonce mu položil dlaň na rameno.

"Chtěl jste ode mě něco určitého, pane?"

"Vlastně ano. Došlo mi, že sice na můstku spolu trávíme spoustu času, ale kromě toho, co se dočtu ve složkách, toho o své posádce moc nevím. Tedy ne o všech, pan Spock je skvělý první důstojník a můj dobrý přítel, s Uhurou se znám již dlouho a totéž platí o doktoru McCoyovi, s nímž máme společnou zálibu nejen v dobrém alkoholu, který nás dokonce svedl dohromady," plácal Jim páté přes deváté, Kostra na něj jen nabručeně koukal, nic ovšem neřekl, jelikož Chekov na Kirkovi téměř visel pohledem. Chudák, kluk…

"Ale pokud byste měl zájem, rád se o vás dozvím něco více," dokončil svou řeč kapitán, načež pro běžného pozorovatele zcela bezelstně dodal: "Kostra sežene nějaké dobré pití...," za což si vysloužil další nasupený výraz staršího muž a nakopnutí do kotníku.

"Dobře, pane, kam mám přijít?" rozzářil se Chekov, McCoy ale nedokázal rozpoznat, jestli nad vidinou alkoholu nebo kapitánovy společnosti.

"Řekněme v osm hodin v mé kajutě?" navrhnul Jim, výraz tak neskutečně přátelský, prakticky nikdo kromě Kostry by za tím neviděl nic… zlotřilého, jestli se tak záměr zatáhnout mladičkého navigátora do trojky s jeho nadřízenými dá nazvat.

"Budu tam, kapitáne," přikývnul horlivě Chekov, načež se otočil na doktora McCoye. "Vy přijdete také?"

Tím Kostru zaskočil. Respektive jej tak ani nezaskočila ona otázka, ta se ještě dala očekávat, nicméně ten plachý úsměv a zářící oči… Jako by Chekovovi vážně záleželo na tom, zda se dostaví, jako by moc stál o jeho společnosti.

McCoy roztál, hnědé oči na moment pozbyly iritace a jeho úšklebek se přeměnil v nepatrný úsměv. Přikývl a se zájmem sledoval, jak spokojeně a natěšeně se s nimi mladík loučí, odnáší tác s jídlem a téměř vybíhá z jídelny.

Prve ani nechtěl, ale nakonec se na Jima podíval. Moc dobře totiž věděl, že se na něj bude Kirk ksichtit natolik samolibě, že ho bude chtít ohnout teď a tady a smazat mu ten výraz tím nejlákavějším způsobem. Anebo by mu mohl dát pěstí, to by taky šlo.

"Chápu, uspěl jsi, ale příště už to tak snadné být nemusí, vezmi v potaz, že je o dost mladší než my…" neodpustil si Kostra rýpnutí navzdory tomu, že byl s výsledkem… akce… spokojen.

"Ty vždycky všechno vidíš černě," vyfoukl pobaveně Jim, vstal a vyšel společně se svým přítelem z místnosti. "Měl bys jít shánět to pití. Asi by nebylo vhodné nalévat Chekova jeho vlastním…"

"Už jsem ti někdy řekl, jak na zabití umíš být?" zavrčel doktor, protočil oči nad Jimovým nasládlým úsměvem, ale stejně se poslušně vydal do své kajuty, aby popřemýšlel nad tím, koho obere v zájmu federace tentokrát.

Další články