Epilog 1

Neděle v 18:22 | Archea Majuar |  PMNC
Posviť mi na cestu ze stínů

Fandom: MASH

Hlavní pairing: Margaret Houlihan/Dorothy Moore (OFC)

Vedlejší pairing: Hawkeye Pierce/Charles Winchester

Warning: +15, hurt/comfort, humor

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.


A/N: Opět opakuji, že tohle je pouze Epilog a je určen těm, kteří potřebují nutně šťastný konec (jako já). Pokud chcete realistický konec, tohle už číst nedoporučuji. Enjoy :)

Za komentář děkuji Veverous a Karin :)



Margaret se zadívala na svůj odraz v zrcadle.


Ne, vůbec to není špatné, pomyslela si při pohledu na nový, světle modrý svetřík, který se docela hodil k o něco málo tmavším riflím. Ještě chvíli se před zrcadlem všelijak kroutila a snažila se odhalit nějakou nedokonalost na svém oděvu, ale… vypadala prostě dobře, usmála se na sebe a opustila koupelnu v nejlepší z kalifornských nemocnic. Na chodbě se rozhlédla napravo i nalevo, aby se náhodou zcela hloupě nenechala porazit nějakým spěchajícím doktorem nebo rovnou postelí na kolečkách. Když se cesta zdála být volná, namířila si to do pokoje přímo naproti. Neklepala, rovnou vstoupila a vesele se usmála na svého otce, jenž nadále brblal nad svým obědem.


"Já to nechápu, tati," potřásla Margaret hlavou, pověsila si kabelku na věšák a přešla k ležícímu muži. "Celý život jsi strávil v armádě, kde tě krmili kdejakou šlichtou, a teď se tady nimráš v pořádném americkém jídle…"


"V tom je ten problém," zavrčel pan Houlihan, "ta novátorská americká kuchyně stojí za starou armádní mulu. Zlatá sušená vejce!"


Margaret potlačila uchechtnutí a posadila se na židli.


"Moc ti to dneska sluší," pokýval uznale hlavou pacient. "Uniforma ti samozřejmě sluší také, ale člověk tě občas rád vidí také v civilu."


"Děkuju," věnovala Margaret svému otci další úsměv. "Jak dlouho tady budeš?"


"Asi čtyři dny," odvětil pan Houlihan poté, co polknul polívku, do které se konečně pustil. "Za tu dobu bych měl zjistit, proč se o téhle nemocnici říká, že je nejlepší v Kalifornii, ale jídlem to určitě nebude."


"Však ty tomu přijdeš na kloub."


"To se ví," souhlasil pacient. "Sice bych radši honil bažanty po buzerplace, ale když jsi trvala na tom, abych si vzal na dva týdny volno…"


"Nepředstavovala jsem si, že ho strávíš takhle, ale tady se o tebe alespoň dobře postarají," pokrčila Margaret rameny. Původně zamýšlela, že by strávili ty dva týdny jenom spolu, ale už po prvních dvou dnech jí došlo, že by se během takové doby asi nesblížili, ale právě naopak si ublížili, takže otcův návrh na vyzkoušení kvality místní nemocnice, ať už jakkoliv bizarní, odsouhlasila.


Jejich vztah se po válce rapidně změnil, a sice k lepšímu. Stalo se tak přičiněním obou členů rodiny Houlihanových, ačkoliv Margaret bylo jasné, že její otec už mrzoutem asi zůstane navždy. Nicméně za tu dobu, co spolu kvůli neshodám ohledně Donalda blba Penobscota nemluvili, mu alespoň došlo, že se ke své dceři nezachoval hezky a svým způsobem se jí pokusil omluvit. Margaret tím natolik překvapil, že mu okamžitě odpustila pod podmínkou, že se o tom oslovi už nikdy nezmíní. Kupodivu souhlasil.


"To se teprve uvidí!" zvolal pan Houllihan a bojovně pozvedl vidličku. "Ještě mám v merku tu Massachusettskou všeobecnou. Na tu taky pěje ódy každý křupan, ale já se jim tam podívám na zoubek pořádně, Margaret, to ti povídám, a hlavně na toho jejich nového chirurga. Hergot, aby mě tak chytl slepák! Hned bych si vyžádal, aby mě operoval ten jejich umělec!"


Margaret opět jen stěží potlačila smích.


"Co se mi tady uculuješ?" nechápal její otec. "Počkej… Není to jeden z těch opičáků, co byli u vaší jednotky?"


"Bohužel ano," dala Margaret průchod svému veselí.


"Ale ne ten velkohubý v rudém županu, že ne?" zazněla další otázka takřka zoufale.


"Ne, Pierce si ordinuje ve svém rodném hnízdě," zavrtěla Margaret hlavou. "V Bostonu pracuje Winchester."


"To byl který? Ten s chlupatým rtem nebo skomírajících porostem na hlavě?"


"Porost," odpověděla Margaret mezi jednotlivými záchvaty smíchu, o kterých netušila, že by kdy mohla v přítomnosti otce mít. Ale holt, od konce války uběhly čtyři měsíce, a z Margaret spadl stres a odpovědnost s ní spojená, přičemž její otec si alespoň částečně vzal k srdci to něco, co mu ještě v táboře řekl plukovník Potter. Jednoduše se k ní začal chovat jak ke své dceři, a ne ke svému podřízenému, kterému by žádné prohřešky neprominul. Své dceři však ano, o tom už Margaret nepochybovala.


"Jo, tenhle dacan… No, každopádně si na něj posvítím," ujistil Margaret a dal se znovu do jídla.


Margaret se zdržela, než její otec dojedl, načež jej nechala odpočívat a slíbila, že se zastaví zase druhý den. S vidinou prolenošeného odpoledne za sebou zavřela dveře a vydala se k východu.


"Vy jste Margaret Houlihanová?" oslovil ji mladík v nemocničním oblečení.


"Ano, jsem," přikývla Margaret a upravila si řemínek kabelky, jenž jí sklouznul z ramene.


"Mohla byste jít prosím se mnou? Je to jen kousek," usmál se natolik bezelstně, že Margaret souhlasila, aniž se ptala na důvod.


Společně došli o patro výše, kde se mladík zastavil před jedněmi z dveří.


"Tady jsem vám měl říct, že si máte přečíst jméno na dveřích, a pak se rozhodnout, jestli chcete dál," pokrčil rameny na znamení, že víc nic neví. "Tak přeju hezkej den," dodal a otočil se zpátky ke schodům. Margaret se za ním pár vteřin dívala, nicméně podivnou žádost vzala na vědomí a zadívala se na cedulku na bílých dveřích, o nichž soudila, že vedou do kanceláře.


Ono jméno ji vyrazilo dech.


Její vnitřnosti jako by sevřela ledová ruka, naopak do tváří se jí nahrnula horkost. Tohle opravdu nečekala, a už vůbec nečekala, že… že ji Dorothy bude chtít vidět. Po tom, co jí udělala? Všechny takřka, ale jen takřka zapomenuté city se k ní znovu vrátily v plné síle společně s vinou, jež ji tehdy v táboře dlouhé týdny sžírala, leč s koncem války se do popředí jejího zájmu dostaly jiné věci.


Co si vůbec od toho slibuje, prolétlo Margaret hlavou. Odpověď neznala, ovšem více ji zaskočilo to, že najednou v sobě nedokázala najít důvod, proč nevkročit dovnitř. Proč to nezkusit. Proč jim nedat šanci.

Proč nezaklepat a nepřijmout pozvání vzít za kliku.


Dveře se otevřely snadno, jen s mírným zavrzáním, a před Margaret se zjevila prosluněná kancelář s několika kartotékami, stolem uprostřed a na první pohled tvrdou, ale pro občasné použití postačující židlí. Světle modrý koberec se hodil k bílým zdem, u nichž stály ve velkých květináčích dvě velké, sytě zelené rostliny, dodávající pokoji jakousi svěžest. Tomu všemu věnovala Margaret pozornost jen proto, že Dorothy na první pohled nikde neviděla. Až jakmile za sebou zavřela dveře, vyšla z vedlejší místnosti rovněž do civilu oděná žena, jejíž váhavý, ale upřímný úsměv zaútočil přímo na Margaretino srdce.


Margaret se rovněž usmála, nervozita z ní ale nespadla. Rozpačitě se znovu rozhlédla po kanceláři v naději, že ji napadne, jak zahájil konverzaci.


"Máš to tady hezké," vyhrkla to první, co ji vzápětí prolétlo hlavou.


"Ještě to není úplně hotové, ale ano, vypadá to docela hezky," souhlasila Dorothy tiše a opřela se zády o svůj stůl, ruce rovněž zapřené o desku.


Opět se rozhostilo ticho, během něhož se Margaret nedokázala ubránit nutkání si druhou ženu prohlédnout, a zjistit, že má hnědé vlasy sepnuté vzadu, na rtech nepříliš výrazný odstín rtěnky, růžové tričko s límečkem a rifle podobného střihu, jaký Margaret sama preferovala.


"Dneska už končíš?" zeptala se s ohledem na to, že se Dorothy pravděpodobně už převlékla ze sesterské uniformy.


"Při pátku to tady většina zabalí už po obědě," pokrčila s úsměvem rameny. "Proč se ptáš?"


Margaret pootevřela ústa, aby jí sdělila naprosto zřejmý důvod svého dotazu, pak se ale zarazila. Došlo jí, jak její otázka zřejmě vyzněla. Polilo ji horko a tváře jí zahořely, nic z toho ji ale nepřimělo uvést věci na pravou míru. Znovu se musela pozastavit nad tím, proč tady stojí, proč se vystavuje nebezpečí, že co skončilo v táboře, by mohlo začít nyní, kdyby… Kdyby jí Dorothy odpustila. Znovu se pozastavila nad tím, že z podobného vývoje situace vůbec nemá strach

"Možná bych chtěla zjistit, proč sis mě nechala zavolat," odvětila Margaret neurčitě. "Jestli mi chceš jen vmést do obličeje mou zradu, tak do toho. Máš na to plné právo a tady už žádné hodnosti neplatí…"


Dorothy se chvíli mlčky na Margaret dívala, pak se ale odlepila od stolu a vzala si ze svého křesla kabelku.

"Myslím, že obě víme, proč jsi to udělala, a kdoví, třeba to tak bylo opravdu lepší," pronesla Dorothy zamyšleně, zatímco v kabelce něco hledala. "Díky transféru jsem poznala jiné lidi a jeden z chirurgů mi dokonce ihned po válce dohodil tohle místo. Vrchní sestra v nejlepší kalifornské nemocnici?" vzhlédla s úsměvem k Margaret, "Vše zlé je k něčemu dobré," dodala, jakmile z kabelky vylovila sluneční brýle.


"Asi ano…" řekla Margaret váhavě. "Gratuluji."


"Díky," přikývla Dorothy, nasadila si brýle a kývla směrem ke dveřím. "Měla jsem původně v plánu si zajít do kavárny, ale… Jestli máš chvilku, můžeme si dát skleničku."


Tentokrát Margaret nad svou odpovědí uvažovat nemusela. Potěšeně souhlasila a následovala Dorothy z nemocniční budovy do nádherného, slunečného dne.


"Půjdeme do Reglisse, mají tam příjemné prostředí," informovala Dorothy Margaret. "Nebo znáš lepší podnik?"


"Možná Rhodos," nadhodila Margaret, "jenže ten je až na druhé straně města."


"Tam bude touhle dobou ještě zavřeno," potřásla Dorothy hlavou. "Nevybraly jsme si na pití nejlepší čas," uchechtla se.

"Na pití je vždy vhodný čas," vzpomněla si Margaret na Koreu, kde se pilo od rána do večera. "Tak půjdeme do Reglisse."


Jelikož Dorothy nic nenamítala, zamířily do klubu nedaleko od nemocnice. V podniku je přivítalo přítmí, jež bylo pro Margaretiny oči příjemnou změnou oproti ostrému kalifornskému slunci. Margaret nechala Dorothy vybrat stůl úplně v rohu, aby měly klid, což ovšem bylo vzhledem k prázdnotě klubu vcelku irelevantní, nicméně Margaret neprotestovala, jelikož jí na mysl přišlo jiné dilema. Dorothy se totiž usadila na polstrované lavičce, přičemž na druhé straně stolu byla na první pohled nepohodlná židle.


Alespoň takhle si Margaret ospravedlnila to, že se posadila sotva půl metru od druhé ženy, jež jí jen věnovala malý úsměv, který opět rozvířil Margaretiny emoce. Roztřeseně odložila kabelku a uchopila nápojový lístek.


"Zkus džin," ozvala se pobaveně Dorothy vedle, načež se přiblížila k Margaret a začala jí číst přes rameno. Margaret, vědoma si blízkosti druhé ženy, tepla, jež z ní sálalo, a vůně, která ji pošimrala v nose, nebyla vzápětí schopná přečíst ani půl slova. Vnímala jen Dorothy. Jen to, jak moc jí chyběla, jak moc by ji chtěla sevřít v náručí, a jak její touha políbit druhou ženu s každou vteřinou vzrůstala.


Cítila se stejně jako tehdy ve svém stanu v Koreji, akorát… akorát tady nezuřila válka, nemusely se respektovat vyšší hodnosti, poslouchat rozkazy, bát se vyloučení z armády… Ani zde nebylo bezpečno, ale v porovnání s hrůzami Korey?

Ačkoliv po odjezdu Dorothy z tábora se Margaret vzchopila a do konce války pracovala bez dalších zádrhelů, její srdce se nikdy zcela nevypořádalo s tím, že Dorothy nedala šanci. A jelikož po návratu do Států neměla co na práci, její myšlenky se k mladší ženě vracely stále častěji, leč veškeré city, jež k ní chovala, se v plné síly vrátila až teď. Až v momentě, kdy Dorothy seděla vedle ní, kdy k ní očividně necítila zášť, kdy si úplně klidně mohla vzít svůj vlastní nápojový lístek a začíst se, ale…


"Dobré odpoledne, dámy, čím posloužím?"


Margaret poplašeně zvedla zrak, jenž jí padl na dobře naladěného číšníka, držícího bloček a tužku.


"Jeden džin prosím," vyhrkla Margaret a Dorothy vedle ní vybuchla smíchy.

 

10. část

10. února 2019 v 18:17 | Archea Majuar |  PMNC
Posviť mi na cestu ze stínů

Fandom: MASH

Hlavní pairing: Margaret Houlihan/Dorothy Moore (OFC)

Vedlejší pairing: Hawkeye Pierce/Charles Winchester

Warning: +15, hurt/comfort, humor

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.


A/N: Tohle je poslední část povídky v případě, že máte rádi realistické konce. Pro ty, co nutně potřebují happyend (jako já :D), jsem ještě napsala Epilog, jehož dvě části zveřejním v následujících týdnech. Enjoy :)

Za komentář děkuji Karin :)


"Nebojím se ale ani tolik odhalení jako toho, že mě Charles… že začne pochybovat, jestli to myslím vážně," dodal Hawkeye.

"No, nemůžu říct, že by mě to nepřekvapilo, že ty a Charles…" zarazila se, malý úsměv na tváři způsobený pomyšlením na to, že její dva blízcí přátelé snad našli štěstí jeden u druhého. Pak se ale zeptala na něco jiného: "Jak jsi vůbec přišel na to, že už nechceš obtěžovat mé sestry svou přidrzlou přítomností?"

Pierce pokrčil rameny ve zdánlivě lhostejném gestu.

"Strávili jsme spolu pár chvil, při nichž mi byl Charles velkou oporou, aniž bych to po něm chtěl," promluvil nakonec Pierce pomalu. "On sám tam tehdy chtěl být pro mě. Chtěl, abych se mu svěřil, chtěl mi pomoci. Asi tam se to zlomilo…"

Malý úsměv na tváři vrchní sestra setrval. Nikdy by si nepomyslela, že podobný rozhovor kdy s Piercem povede, ale nemohla popřít, že jí nepřišel vhod. Obdivovala Pierce, že ho odhalení jeho vztah neděsí, respektive ho neděsilo tolik, aby se od Charlese držel dál.

"Margaret?" vyrušil ji z myšlenek Piercův hlas, zvídavý a přetékající všelijakými emoci.

"Pierci?" vzhlédla k němu s určitými obavami.

Hawkeye naklonil hlavu, pohled zkoumavý.

"Seš si jistá, že jsi o transfér Dorothy požádal jen kvůli obavám o svou kariéru?"

"Jaký jiný důvod bych měla mít…?" svraštila Margaret obočí. Netušila, kam Pierce směřoval, ale moc se jí to nelíbilo.

"Jestli to nebylo kvůli strachu z dalšího bolestného rozchodu. Zažila jsi toho už spoustu a… možná jsi prostě předem usoudila, že to mezi vámi nebude fungovat. Třeba kvůli tomu, že jste přece obě ženy a že jsi vždy byla spokojená ve vztahu s muži… Tak jsi váš vztah ukončila dříve, než vůbec začal, aby ses vyhnula další bolesti, která by tě mohla srazit na kolena," objasnil rychle Pierce. "Upřímně bych se vůbec nedivil, kdyby tohle byl ten hlavní důvod."

Margaret na něj dál podezřívavě hleděla a intenzivně vnímala, jak se všechno v ní bouří a zoufale se chce proti takovému výroku ohradit. Co si vůbec Pierce o sobě myslel, že ji tak rozebíral? Že se opovážil hodnotit její životní rozhodnutí, ačkoliv na to neměl právo, vždyť jaké vztahy měl doposud on?! Jak mohl něco vědět o lásce, když měnil jednu sestru za druhou… Ovšem asi něco o tom vědět musel, když pociťoval takový strach, že jej Charles opustí.

Povzdechla si a spolkla svůj hněv, neboť navzdory pobouření z řečeného mohl mít Pierce pravdu, ovšem než to Hawkeye řekl nahlas, nedovolila si nad tím takto uvažovat. Ale dávalo to smysl. Vždyť na názor svého otce si v posledních dnech už ani nevzpomněla, jako by se stával stále menším a menším strašákem v porovnání s tím, jak moc se děsila dalšího bolestivého rozchodu.

"Možná," připustila tiše a zahleděla se do skleničky s posledními kapkami džinu. "Možná jsem se prostě nechtěla znovu dostat do bodu, kdy bych uvěřila, že mě někdo dokáže bezmezně milovat, a já jeho…"

"A ty ji," opravil ji měkce Hawkeye, jenž chápal, jak moc nové tohle pro Margaret je. Samotného jej docela zaskočilo, že Margaretiným problémem tentokrát nejsou muži, ale kdoví, třeba jí to s nimi nevycházelo, protože celou dobu prahla po někom úplně jiném.

Margaret přikývla a dopila ten oporný džin.

"Jo, a pak se zase zklamat," dodala trpce. "Nevím, jestli na to mám ještě sílu."

"Znamená to tedy, že bys byla ochotná vzít svou žádost zpět?" zeptal se trochu zaraženě Pierce.

"Ne, to ne," potřásla Margaret hlavou. "Už je všechno zařízeno, Dorothy je na mě naštvaná a věřím tomu, že na mě bude chtít brzy zapomenout. Její život půjde dál a můj taky."

Hawkeye neodpověděl, jen kývl hlavou směrem ke skleničce.

"Chceš ještě jednu?" zajímal se.

"Co?" nechápala nejprve Margaret, než jí došlo, o čem Pierce mluví. "Ne, víc už toho patoku nesnesu. Vezmi si to a nejlépe to někam vylej, ať to žádný chudák nemusí dopíjet."

"Dobře," uchechtl se Pierce tiše, posbíral si věci a postavil se.

"Díky, že jsi přišel," pousmála se Margaret vděčně, přestože věděla, že Piercova slova jen tak z hlavy nedostane. Stejně jako účinky toho zatraceného džinu.

"Kdykoliv, Margaret," opětoval jí přátelské gesto. "Přeji dobrou noc," dodal a zanechal majora o samotě.

Margaret už nechtěla nad ničím uvažovat. Toužila jen uzamknout všechny myšlenky na Dorothy hluboko v sobě a věnovat se čistě své práci a své kariéře, protože to jí nepůsobilo tolik bolesti. Jak to ale udělat, to nevěděla, a tak alespoň padla na postel a vzala za vděk zapomněním v podobě světa snů.

XXXXX

Vzhledem k množství vypitého džinu nečekala na Margaret druhého dne kocovina, ale jen mírná nevolnost a lehká bolest hlavy, což v podstatě spravila ranní káva. O zlepšení nálady se nikterak nepokoušela, neboť měla pocit, že znovu bude nějak bez problémově fungovat teprve v momentě, kdy se nebude děsit toho, že v táboře narazí na Dorothy a její ublížený pohled. Dozvěděla se, že jí lidé z tábora na večer připravili malý rozlučkový večírek, po němž se ale bude muset urychleně přesunout do jiného Mashe, aby neporušila rozkaz.

Margaret se taková akce moc nepozdávala, ale dokud se nikdo nedomáhal toho, aby na večírek přišla, byla rozhodnutá nijak neprotestovat. Prostě skončila v sedm svou službu, dala si horkou sprchu a zalezla k sobě do stanu, kde se samozřejmě nehodlala celý večer užírat. Právě naopak, aby nemusela myslet na nic jiného, rozhodla se zkontrolovat, zda má veškeré papírování v pořádku, přičemž by možná bylo záhodno projít si seznam věcí, na které by jakožto jednotka Mash mohli mít nárok. Občas se holt vyskytly možnosti, o nichž nevěděli, dokud jim o nich nikdo neřekl nebo se to někde nedočetli.

Od osmé hodiny večerní se tak probírala papíry, dělala si poznámky a v podstatě se cítila docela dobře, a přestože k ní doléhal veselý smích z jídelny, nedokázala se nikterak rozzlobit. Vlastně se spíše pousmála nad tím, jak se Dorothy za tak krátkou dobu stala oblíbenou v celém táboře. Všichni ji měli rádi a… a někteří z nich až příliš moc…

Margaret se dala znovu do čtení, znovu se jí podařilo na jednotlivé direktivy soustředit, leč když si v zamyšlení pohrávala s vlasy, narazila na jedno nepřijatelně zcuchané místo. Odložila papíry a chtěla hmátnout po hřebenu, který ale ze své pozice jaksi neviděla.

"Tady je takový binec," zamumlala na půl úst a postavila se, dlaněmi se opřela o stůl a shlížela dolů, mapujíc očima každý kousek dřevěné plochy. "No, to jsem blázen," mračila se, když stále hřeben neviděla, ačkoliv si byla jistá, že jej naposled nechala právě na desce.

Jemně, takřka neslyšné zaklepání na dveře ji zmrazilo na místě. V hlavě měla najednou úplně vymeteno, každý nerv v těle jí vibroval nervozitou, přesto ale bůhví proč řekla nezvykle zastřeným hlasem:

"Vstupte."

Samozřejmě, že věděla, kdo je za dveřmi. Nikdo neťukal tak nesměle, nikdo nevcházel do stanu tak tiše a ladně, aby dveře za ním hlasitě nepráskly, ale jen sotva slyšitelně klaply.

"Kapitáne," oslovila Margaret příchozí ženu, aniž by se otočila. Nemohla se ani hnout, navíc nechtěla spatřit výraz druhé ženy. Neodvažovala se ani uvažovat, co jí přišla Dorothy povědět. Převládal u ní vztek, hořkost, bolest nebo zrada? Či pochopení?

"Přišla jsem se rozloučit, majore," pronesl Dorothy vážným, ale vcelku vlídně působícím hlasem. "Nechtěla jsem odjíždět s vědomím, že naše poslední setkání proběhlo v nepříjemné atmosféře."

Margaret se pár vteřin snažila zachovat svůj nepřístupný postoj, leč ten milý tón, tak nadějeplný a laskavý, ji zas a znovu zasáhl hluboko uvnitř. Major jen svěsila hlavu, ramena napjatá, ret zkousnutý, aby neunikl ani zvuk, ani náznak toho, co se odehrává uvnitř ní. Tolik, tolik by toho chtěla Dorothy povědět, ale netušila kde začít, netušila ani to, jestli se jí chce omluvit, stát za svým, nebo… nebo… Ta bezradnost ji ničila stejně jako ticho, panující ve stanu. Napětí mezi nimi se každou vteřinu stávalo hmatatelnějším, nedalo se ignorovat a nutilo Margaret k tomu, aby něco udělala, něco řekla, ale…

Celým tělem jí projel žár, když na svém boku ucítila dotek dlaně, jež ji jen zcela jemně stiskla, načež si Margaret uvědomila, jak blízko náhle Dorothy stojí. Vnímala ji za svými zády, dělilo je sotva pár milimetrů, přesto se Margaret neuvěřitelně roztřásla a jen stěží odolala nutkání se okamžitě otočit a stisknou druhou ženu v náručí.

Ona byla major, Dorothy kapitán. Obě mají kariéru v armádě. Nesmí… nesmí podlehnout.

Musí být silná, opakovala si v duchu, zatímco se jí celým tělem šířily příjemné vibrace, pramenící jen v tom jednom malém doteku. Dech se jí znovu zadrhnul v krku a přes veškeré snahy jí unikl tichý povzdech, jakmile Dorothy nechala zmizet i tu poslední mezeru mezi nimi a přitiskla se k Margaret, jejíž hrudník se trhaně zvedal a klesal, ústa se samovolně pootevřela kvůli přísunu vzduchu.

"Margaret…" pronesla Dorothy tiše, dál se ale nedostala.

Potřebuješ někoho, před kým si můžeš dovolit být jen Margaret.

"Odejdi," snažila se Margaret znít rázně, ale hlas ji zrazoval. Zněl křehce, chvěl se a přeskakoval ve chvíli, kdy se major pokoušela ubránit vlně emocí, jež s sebou přinášela i pláč. Nemohla v tomhle stavu Dorothy čelit, absolutně nemohla. Jak argumentovat? Co jí říct? Vždyť jen jediný pohled na její tvář by ji zničil… musela by ji obejmout, omluvit se, vzít zpět vše, co udělala…

Ne, nesměla se ani pohnout.

"Odejdi, prosím," splynula jí ze rtů prosba, po níž se žena za ní zachvěla a odstoupila.

Jen pár vteřin uběhlo, než se Dorothy vzdálila od Margaret natolik, aby se major odvážila povolit napjaté svaly.

Vytrpěla si toho už tolik, že už možná nedokáže odlišit slušnost od opravdových citů.

"Miluju tě, Margaret," zaznělo pak do naprostého ticha. "Jen jsem si přála, abys to věděla."

Margaret zprvu nijak nereagovala, jako by nepochopila význam těch krásně znějících slov. Probrala se až s klapnutím dveří od stanu. Pevně sevřela desku stolu a semkla rty ve snaze potlačit vzlyky, jež se jí draly z hrudníku. Bolelo to. Bolelo to tolik, že vůbec neměla tušení, jestli se dokáže vyrovnat s tím, že od sebe odvrhla člověka, který k ní choval city stejné, jaké ona cítila k ní.

Zahodila jejich šanci na štěstí... Bolelo to, že Dorothy už možná nikdy neuvidí, bolelo ji, že to aspoň nezkusily, že… že Dorothy svým plánem tolik zranila, ačkoliv si nalhávala, že všechno dělá jen proto, aby ji zachránila.

Všechno bylo špatně a byla to jen její vina. Slané slzy jí opět začaly stékat po tvářích a potlačované vzlyky přešly v pláč poté, co kolem stanu s hlasitým vrzáním projel armádní džíp. Dorothy Mooreové byla pryč, aniž by se kdy dozvěděla, že ji Margaret milovala také.

Že našla někoho, kdo by ji miloval stejně jako ona… jako ona ji.


9. část

3. února 2019 v 16:45 | Archea Majuar |  PMNC
Posviť mi na cestu ze stínů

Fandom: MASH

Hlavní pairing: Margaret Houlihan/Dorothy Moore (OFC)

Vedlejší pairing: Hawkeye Pierce/Charles Winchester

Warning: +15, hurt/comfort, humor

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.


Za komentář děkuji Karin, weras a Veverous :)


Druhého dne večer stanul na prahu Margaretina stanu Pierce. V jedné ruce držel láhev nějakého jedu, v druhé pak skleničky.
"Co tady chceš?" zeptala se jej Margaret, znějíc spíše unaveně než naštvaně.

"Chci si s tebou popovídat," pokrčil Hawkeye rameny, v očích kombinaci láskyplné starosti a respektu, s jakou se byl schopen se dívat jen a pouze na ni.

"Tak pojď dál," nevzmohla se Margaret kupodivu na žádný protest. Popravdě považovala pohled na plnou láhev alkoholu za lákavou a Piercovu společnost za přijatelnou.

"Nebude ti vadit, že by mě někdo viděl vcházet k tobě do stanu?" popíchnul ji Pierce, když s odložil své břímě a rozložil druhou skládací židli, jež se ve stanu nacházela.

"A co by si asi tak pomysleli, že tady děláme?" odfrkla si Margaret. Jít o někoho jiného, vyšilovala by, to zajisté, ale Pierce? Neustále na ni měl lechtivé narážky, neustále na ni rozverně pomrkával, ovšem šanci na romantický vztah se po vzájemné dohodě rozhodli propásnout, a jelikož se onu anabázi snažili udržet v tajnosti, přirozeně o tom něco věděl celý tábor. "S naší minulostí maximálně to, že tady necudně hrajeme piškvorky…"

Více než samotná přítomnost Kapitána ji znervózňoval fakt, že nechtěla vědět, o čem s ní chce mluvit. Tušila to, ale ani náhodou si to nechtěla připustit do chvíle, než se jí Hawkeye otevřeně zeptá. Prozatím se usadila na židli a vyčkávala, než jim Pierce nalije do skleniček ten průsvitný patok, jímž však rozhodně nehodlala pohrdnout. Následně za plnou skleničku poděkovala a upřela zrak na Hawkeyeho v očekávání, zda navrhne, na co si připijí.

Pierce se spokojeně uvelebil na dřevěné židli, přehodil si nohu přes nohu a labužnicky přivoněl ke zákeřné kapalině.
"Na co bychom si připili…" přemýšlel nahlas, když se dostatečně načenichal. "Hmm, co takhle na tvou dobrou náladu? Kéž se chudinka brzy navrátí mezi nás," dodal a pozvedl skleničku.

Margaret s úšklebkem potřásla hlavou, ale dopřála skleničkám, aby o sebe cinkly, načež se s chutí napila. Chuť ji sice brzy přešla a musela se dost přemáhat, aby ten příšerný džin polkla, ale jakmile se jí proleptal hrdlem až do žaludku, nutkání vrhnout pominulo. Napila se znovu a znovu se také pár vteřin proklínala.

"Já se nikdy nepoučím," zaskučela poté, co polknula a odložila skleničku stranou.

"To nikdo z nás," pousmál se Pierce a Margaret k němu opatrně zvedla pohled.

"Mluvíš pořád o tom pití?" splynula jí ze rtů otázka dříve, než se stačila zarazit. Litovala toho ale snad jen setinu vteřiny, neboť Piercův pohled byl hřejivý, uklidňující. Jestli se mohla někomu svěřit, byl to právě on, ale copak může? Copak se může někomu takhle otevřít? Dopřát mu to potěšení nachytat ji, že je cítící lidskou bytostí, že není tak silná, jak si myslel, že má své slabosti, že dělá chyby…

"To mi řekni ty," napil se opět kapitán, jinak ale seděl zcela klidně, uvolněně. Nepřišel vyzvídat, jak měl v povaze. Přišel vyslechnout přítele v případě, že ten o to má zájem.

"Nevím, jestli ti mám co říct…" odvrátila Margaret oči a zahleděla se jinam. Strašně, strašně ráda by mu všechno řekla, protože věděla, že ji Pierce pochopí. Proč to ale bylo tak těžké? Proč by mu nejraději vynadala, případně všechno popřela, vysmála se mu a vyhodila ho?

Ztěžka polkla a přiměla se znovu podívat do tváře člověka, jímž celý jeden rok vydržela pohrdat, než jí došlo, že je možné si vážit i jiných lidských kvalit než profesionality a disciplíny. Žila v armádě a žila armádou, ale už před nějakou dobou jí došlo, že to není ten jedený správný způsob života, ale byl to ten jediný, který znala. A jakýkoliv jiný, nový ji děsil.

"Vím, že jsi hrdá na to, že se nenecháš ovládat svými city a že nerada dáváš lidem možnost zjistit, že jsi stejná jako my ostatní," pokračoval znovu Pierce vemlouvavě. "Ale já už to děsivou pravdu, že máš srdce na pravém místě, zjistil dávno."

Margaret přikývla na znamení, že rozumí tomu, proč je zbytečné nebýt k Hawkeyemu upřímná. Samozřejmě, že to moc dobře věděla, ale jít proti své výchově, proti svému přesvědčení… Bylo to obtížné, a proto si ještě jednou lokla džinu, aby co největší množství jejich zábran padlo a ona byla schopná hovořit s Piercem o tom, co ji způsobovalo takovou bolest.

"Ty jsi hrozný šťoural…" řekla mu ale místo toho, nicméně Hawkeye v jejím hlase postřehl takovou dávku vděku, že se mohl prostě jen mile usmát.

"A proto by mě zajímalo, jak zvládáš, že zítra Dorothy odjíždí?"

"Co bys řekl…?" odpověděla Margaret otázkou a znovu se napila. Alkohol se jí začal dostávat do hlavy a stále méně ji zajímalo, jestli by o svých problémech měla s někým mluvit. "Asi bych to měla zvládat lépe, když jsem o její transfér sama požádala."

Jelikož zrovna hleděla do skleničky, tak si nevšimla, jak Piercovo obočí vyletělo vzhůru. Ovšem to, že hodnou chvíli mlčel, už zaregistrovala.

"Snad ti nedošla slova?" podivila se Margaret hlasem prodchnutým ironií.

"Ne, jen… mi to zapadlo do skládačky, nad kterou jsem si lámal hlavu," zamumlal Pierce a na Margaretin tázavý výraz pokračoval: "Nešlo mi na rozum, že je Dorothy z celé věci tak nešťastná. Chápal jsem, že důvod k vzteku a i ke smutku je, přeci jen si tady asi zvykla, ale jestli věděla, že jsi ji takhle…" odmlčel se Pierce ve snaze použít jiné slovo, než zradila, "vyšplouchla, tak se nedivím, proč jsem ji včera viděl brečet."

Margaret ta zpráva otřásla více, než by si přála. Bylo jí jasné, že to Dorothy moc zabolelo a že kvůli ní Dorothy nejspíše plakala, ale ono bylo něco jiného, když jí to potvrdil někdo další. Nepamatovala si, že by kvůli ní někdo brečel, pokud nepočítala Franka, ale toho by nejraději ze své minulosti vymazala.

"Měla jsem k tomu dobrý důvod," povzdechla si tiše Margaret a upila trošku džinu, neboť potřebovala ukojit tu zoufalou potřebu něco dělat, a ne jeden sedět a pitvat se ve svých pocitech.

"Nepopírám, že bych ho nechtěl slyšet, protože vyhodit tak skvělou sestru by bylo pošetilé i od Franka," poznamenal Hawkeye.

"Toho mi ani nepřipomínej," protočila Margaret oči. "Ačkoliv kdyby tady byl, ni z toho by se nestalo."

Opět se rozhostilo ticho. Major se na moment zahleděla na Pierce, který na ni koukal zvídavě, ale trpělivě. Muselo mu dát zabrat, aby se nepídil po detailech.

"Nejprve musím říct, že ti do mých důvodů a do mých sester vůbec nic není," řekla jen tak na okraj autoritativním tónem, vzápětí jí ale hlas změknul, "ale jde o to, že já… já a Dorothy… že… už… Nemohla jsem být s ní, aniž…" koktala naprosto směšně, neschopná se vyjádřit.

"Chceš mi říct, že ses jí rozhodla zbavit, protože ji máš až příliš ráda?" pomohl jí Pierce docela nečekaně, a to natolik, že se na něj Margaret okamžitě podívala s šokem vepsaným ve tváři.

"Ona ti něco…"

"Ne, Dorothy mi nemusela nic říkat," pousmál se Pierce samolibě. "Všiml jsem si, jak se na tebe dívá a… jediné co mě napadlo, bylo, že kéž by se někdo díval podobným pohledem na mě," dodal a oči mu zjihly. "Když jste byly spolu, vypadala jsi šťastně, Margaret."

Margaret neřekla nic, jen hledala v Piercově tváři přesný význam toho, co jí právě bylo sděleno. Domyslel si snad víc, než bylo třeba? Nebo to odhadl správně, nebo…?

"Všiml si toho i někdo jiný…?" zazněla sama sobě poněkud hystericky, ale opravdu ji rozrušilo pomyšlení, že z jejich pohledů mohl někdo vyvodit podobné závěry jako Pierce.

"Nemyslím si," zavrtěl Pierce hlavou. "Mně začala být Dorothy podezřelá ihned poté, co mě tak zpražila na pooperačním," uchechtl se tiše při té představě. "Ale u tebe by to nenapadlo nikoho."

Margaret se z větší části upokojila, nicméně následující otázka černovlasého chirurga ji měla opět značně znejistit.
"Řekneš mi tedy, proč jsi to udělala?"

"A co jiného jsem měla dělat?" vyhrkla okamžitě, neschopná zadržet svou na hranici zoufalství se pohybující reakci. "Jen to pomyšlení, že by na nás někdo přišel! S mou kariérou by byl konec a s její taky…"

Pierce na ni chvilku bezvýrazně koukal, nakonec se ale zatvářil spíše chápavě než odsuzovačně.

"Není ale třeba vidět všechno tak černě," pokrčil rameny a stočil pohled jinam. "Když je člověk opatrný, dá se vztah udržet v tajnosti i tady."

Nad tím Margaret uvažovat nechtěla, neboť pocit viny se jí momentálně dařilo držet na uzdě, a podobné myšlenky by jí v něm opět utopily. Potřebovala si udržet ten lehký pocit pramenící z toho, že se se svým problémem mohla svěřit. Sice se na druhou stranu cítila nepříjemně zranitelně, ale ani na to se nechtěla zaměřit. Místo toho se zadívala pozorněji na Pierce. Přišlo jí, že se jí snaží něco nepřímo naznačit, jako by jí to nechtěl nutně říci, ale vyčkával, zda náznaky pochopí sama. Nicméně nepamatovala si, že by Pierce v poslední době pálil za některou z jejich sester, takže…

Hawkeye pomalu natolik tvář opět k Margaret, v očích zvláštní odlesk protikladných emocí. Šťastný díky lásce, nešťastný kvůli nutnosti ji skrývat.

Oči jí málem vylezly z důlků, když jí docvaklo, že Pierce je na tom úplně stejně jako ona.

"To jsme to dopracovali," bylo to první, co jí prolétlo hlavou, ovšem Hawkeye to dokázal ocenit soustrastným pousmáním.
Byla překvapená, co překvapená, šokovaná, ale zároveň se o slovo přihlásil onen smutek, jenž se ukázal být až nezvykle sdíleným. Hleděli jeden na druhého, přičemž oba měli pocit, že pouto mezi nimi ještě nikdy nepůsobilo tak silně. Pierce pozvedl skleničku.

"Chtělo by to asi nový přípitek," oznámil.

Margaret přikývla a pozvedla svou skleničku do výše té Piercovy.

"Na nás a naše… milované," pronesl tiše a jaksi ztěžka. Sklo o sebe nevesele ťuklo a oba dva se znovu napili.

"Nesoudíš mě za to, co jsem udělala?" zeptala se Margaret po chvíli ticha.

Hawkeye zavrtěl hlavou.

"Nenacházím se úplně ve stejné situaci," odpověděl. "Mně by se vyhazov z armády hodil," cukly mu koutky, než zase zcela vážně pokračoval: "Já tady prostě nejsem ten, kdo by si chtěl klást nějaké podmínky… Spíše každým dnem čekám, kdy Charles pronese něco ve smyslu Och, oj, má rodina, nemohl bych na ni přeci přinést takovou hanbu nebo Můj drahý otec mne vydědí a já nesnesu pomyšlení přebývání kdekoliv mimo hvězdný Boston."

"Taky se bojíš…"

"Jo, neustále," přikývl Pierce, hledě do své skleničky.
 


8. část

27. ledna 2019 v 18:01 | Archea Majuar |  PMNC
Posviť mi na cestu ze stínů

Fandom: MASH

Hlavní pairing: Margaret Houlihan/Dorothy Moore (OFC)

Vedlejší pairing: Hawkeye Pierce/Charles Winchester

Warning: +15, hurt/comfort, humor

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.


Za komentář děkuji Karin :)


"Promyslela sis to dobře?" zeptal se Margaret plukovník Potter, zprvu poněkud překvapen majorovu žádostí, leč znal svou vrchní sestru natolik dlouho, aby mu bylo jasné, že Margaret ani náhodou nepřesvědčí změnit názor. Jen se chtěl ujistit, že dobře porozuměl. "Zdálo se mi, že kapitán Mooreová zvládá svou práci s přehledem…"


"To je jeden z důvodů pro její transfér," objasnila mu Margaret. "Myslím si, že jejich schopností je tady škoda a určitě se najde Mash, kde by její pracovní morálku a schopnosti ocenili ještě více. Já…" zarazila se na moment, aby si rozmyslela, co přesně chce říct. Navíc se chtěla ujistit, že se jí nebude třást hlas. "Já jí to sama napíšu do posudku, pane."


Plukovník si majora chvíli měřil pohledem, než znovu promluvil.


"Inu, nemám radost, že přijdeme o výbornou sestru, ale jestli to vidíš takto, bránit ti nebudu. Ty sepiš posudek a já s Klingerem kontaktujeme velení, zdali by nemohli kapitán Mooreovou uplatnit i někde jinde," uzavřel jejich debatu Potter. "Klingere!"


"Děkuji, pane," přikývla Margaret a spěšně se odebrala zpět do svého stanu, aby se rovnou do posudku pustila. Netěšila se na tento úkol, ale pokud chtěla dosáhnout převelení ženy, jež ji změnila život, musela posudek sepsat. Přála si sice, aby Dorothy nezjistila, kdo za jejím transferem stojí, ale byla příliš hrdá na to, aby žádala plukovníka o zatajení této informace.


Hotový formulář pak zanesla k plukovníkovi do kanceláře a rovnou se vydala na pooperační zkontrolovat stav pacienta s bolestmi břicha. Mladík se už zdál být v pořádku, netrápila jej horečka ani nevolnost, což jí trochu zvedlo náladu, přesto když při cestě zpět do stanu vrazila do Goldsteina, neopomněla ho za to seřvat. V podobném duchu se odehrávaly i následující dny, kdy se Margaret snažila Dorothy vyhýbat a kdy se snažila soustředit jen a pouze na svou práci. City se pokoušela udusit hluboko v sobě, rozhodla se nemluvit také s Piercem, u kterého měla vážné obavy, že by se okamžitě začal šťourat v tom, co se děje.


Jenže... Tábor byl malý a šance na to, že narazila jak na Pierce, tak na Dorothy dosti značné. Snad se jí trochu ulevilo až ve chvíli, kdy jí Klinger oznámil, že transfér kapitána Mooreové je téměř schválen. Zbývalo už jen pár razítek, a tedy Dorothy zbývalo nanejvýše pár dnů, než se měla dozvědět, že bude muset dát 4077 sbohem. Ulevilo se jí i kvůli tomu, že přeci jen nechtěla ničit sen druhé ženy o službě v Mashi, a ono volné místo se našlo naštěstí u jiné mobilní jednotky. Přesto ji ve větší míře zastihl smutek, který by se jí možná povedlo brzy zahnat, kdyby zrovna neseděla v jídelně a kdyby si k ní Dorothy zrovna nechtěla přisednout.


Margaret pocítila sevření ledové ruky na svém žaludku, nicméně malý úsměv se jí vytvořit podařilo. Přikývla a upila kávy, aby udělala alespoň něco, aby jen neseděla a netvářila se jako zmoklá slepice, aby se chovala možná co nejnormálněji… Aby Dorothy nepoznala, že se jí chce Margaret nenávratně zbavit. Zatímco jí pocit viny zbarvoval tváře do růžova, Dorothy se usadila a dala se do jídla, leč oči jí neustále utíkaly k majorovi.



Margaret si toho samozřejmě všímala, zachovala však mlčení.


"Margaret…?" stalo se to, čeho se Margaret obávala nejvíce. Dorothy ji oslovila hlasem plným nejistoty a starosti. Srdce se jí bolestivě sevřelo, když tak hleděla na svou snídani, aniž by zvedla zrak k druhé ženě.


Dorothy zaváhala, zda má pokračovat, neboť se nezdálo, že by ji major vnímala, případně zda ji vnímat vůbec chtěla, natolik ji ale sužoval pocit viny, že něco provedla, že něčím druhou ženu zklamala, že sebrala odvahu a otázku položila.


"Margaret, stalo se něco, o čem by sis chtěla promluvit?"



Major pár vteřin znovu vstřebávala upřímnou starost, jakou z hlasu druhé ženy cítila, načež se přiměla nasadit veselý výraz a navázat oční kontakt.


"Ne, vůbec ne," potřásla hlavou. "Nic se nestalo."


Sotva lež však vypustila z úst, žaludek se jí opět sevřel znechucením nad svým jednáním. Bylo jí ze sebe na nic, přičemž onen pocit se jen umocnil poté, co Dorothy zdráhavě přikývla, mírně se usmála a vrátila se k jídlu. V jejích očích však Margaret zcela bezpečně rozpoznala ublížení. Dorothy jí totiž ani náhodou neuvěřila a zamrzelo ji, že se jí Margaret nechce svěřit, ovšem zachovala se natolik taktně, aby nahlas nic neřekla.


"Omluv mě prosím," zvedla se Margaret vzápětí a z jídelny téměř utekla, jelikož absolutně nebyla schopná být nadále ve společnosti člověka, který se k ní chová natolik hezky, zatímco ona se jej snaží zbavit.


Bylo to k nevydržení. Dorothy k ní byla laskavá, hodná, vstřícná, přátelská, upřímná a zcela jistě loajální. Margaret věděla, že by ji Dorothy nikdy nezradila. Nikdy by neudělala to, co Margaret uvedla vchod.


Netušila, jak se dostala zpět do svého stanu, náhle se uvnitř ale sesunula na postel, opět zcela pohlcená svými emocemi. Vždy žila v bláhovém vědomí, že se umí ovládat a že se umí s city perfektně vypořádat, posledních několik týdnů ji ale přesvědčovalo o opaku. Absolutně neuměla pracovat s emocemi natolik silnými a ryzími, neuměla se vyrovnat s tím, že se k ní Dorothy chová hezky zcela nezištně… Nikdy nic takového nezažila, a proto to pro ni bylo tak těžké.


A pak ten pocit viny, neoddělitelně spojen s tím, že se snaží bodnout do zad někoho, kdo si to vůbec nezaslouží… Cítila se opravdu mizerně, a to dokonce tak mizerně, že v úvahách došla až do bodu, kdy přesvědčila samu sebe, že Dorothy musí poslat jinam pro její vlastní dobro, protože… Protože Margaret si prostě někoho tak dobrého nezaslouží.


XXXXX


Margaret zrovna vycházela z pooperačního a procházela kolem plukovníkovy kanceláře, když odtamtud uslyšela nechápavý hlas kapitána Mooreové, na který reagoval Potter klidným, smířlivým tónem. Majorovi bylo jasné, co se tam děje a co je příčinou rozčarování mladší ženy, přesto se na moment zarazila. Zcela neschopná pohybu ještě pár vteřin naslouchala rozhovoru, který se však brzy změnil v jednostranný. Mluvil jen plukovník, přičemž Dorothy byla tiše, a Margaret jímalo neblahé tušení, že přemýšlí nad tím, zda je její transfér dílem velení či dílem někoho v táboře. Neměla v povaze malovat čerta na zeď, ale Dorothy byla dostatečně chytrá na to, aby si dala kousky skládačky dohromady.


Kéž by jen dokázala tehdy v jídelně chovat profesionálně, zalitovala zpětně Margaret. Kdyby uměla Dorothy lhát do očí, kdyby ovládla pocit viny, kdyby… Kdyby.


Z úvah ji vytrhly kroky, jež mířily k ní, což přimělo Margaret sebou pohnout a svižně z místnosti vypadnout. Venku se pak dala napříč táborem ke svému stanu, ale… Při klapnutí dveří kanceláře v ní hrklo a přelilo ji horko, a čím rychlejší kroky za sebou slyšela, tím sama šla rychleji. Ani její vlastní stan ji nemohl zachránit před tím, co mělo následovat. Roztřesená, s knedlíkem v krku a rudými tvářemi se otočila, aby čelily Dorothy, jež se nezdržovala klepáním a bez vyzvání vstoupila.


Margaret by si v tu chvíli přála, aby ji druhá žena zahrnula hněvem a výčitkami, jenže v očích Dorothy plálo hlavně zklamání. Hleděla na majora nevěřícně, rozhořčeně a nechápavě.


"Myslela jsem si, že jsi mi v jídelně neříkala, pravdu, ale proč Margaret? Proč jsi mi neřekla, že jsem něco udělala špatně? Nedala jsi mi to najevo, ani jsi mě nedala do hlášení…" vytratil se její roztřesený hlas do ztracena, očima zběsile těkala mezi těma modrýma, hledajíc v nich odpovědi.


"Nerozumím tomu, proč mě chcete poslat pryč," pokračovala, když se Margaret neměla k vysvětlení. Major se vzmohla jen na oplácení pohledu, mysl ji odmítala poskytnout cokoliv, co by mohla Dorothy povědět. Nenapadlo ji vůbec nic, čím by pomohla, čím by ji uklidnila. Jen čím by ji mohla od sebe odehnat.


"Nemyslíš, že alespoň vysvětlení si zasloužím?" rozhodila Dorothy bezradně rukama. Nedokázala uvěřit, že jí Margaret něco takového udělala… Alespoň ne bezdůvodně.


"Tady jsi v armádě," promluvila Margaret konečně, samotné se jí ale dělalo mdlo z toho, jak chladně zněla. Bylo to ale pro jejich dobro… Nebo jen pro její? Ta myšlenka jí ještě víc popudila a rozrušila, její modré oči pod vzrůstajícím hněvem vůči svému chování ztvrdly. "Když voják dostane rozkaz k přesunu k jiné jednotce, tak se neptá na důvod, ale prostě poslechne rozkaz, protože je to voják. Vezměte za vděk tím, že vás u jiné jednotky potřebují více, kapitáne."


Nezněla neochvějně, nezněla ani bezcitně. Slyšela, jak její vlastní hlas vibruje emocemi, ačkoliv se snažila sebevíc ovládnout. Nedokázala to a při pohledu na Dorothy, jež nevěřícně kroutila hlavou a hleděla na majora jako zjevení, jí srdce pokleslo.


"Margaret, já… myslela, že…" snažila se Dorothy najít správná slova a snad v naději apelovat na jejich přátelství, přistoupila k ní blíže, o to větší šok se promítl v její tváři, když Margaret spěšně couvla. Vypadala při tom tak vyděšeně a zranitelně, což Dorothy zarazilo a přimělo přehodnotit svůj záměr. "Ty… se mě snad bojíš…?"


"Proč bych se měla bát?" vysmála se jí nevesele Margaret. "Tvé dobrosrdečnosti? Optimismu? Zodpovědnosti?"


Dorothy mírně zavrtěla hlavou, očima neopouštěje ty modré, leč major pohled druhé ženy nevydržela. Byl příliš vědoucí, příliš intenzivní, a tak musela odvrátit tvář a zadívat se jinam. Další vlna horka na sebe nenechala dlouho čekat, když se Dorothy o krok přiblížila, pomalu vztahujíc ruku k Margaret, jež vzápětí na líci pocítila něžný dotek ženské dlaně, pod ním se naprosto nedobrovolně a naprosto bezmocně zachvěla.


"Myslím, že víš proč…" zněla odpověď mladší ženy.


Margaret skrze rty unikl roztřesený povzdech, který společně s její neochotou zavázat oční kontakt potvrdily Dorothy její domněnku.


"Odejděte, kapitáne," podařilo se Margaret sebrat poslední zbytky příčetnosti a zachovala se jako důstojník. "Zabalte si věci a splňte rozkaz," řekla, aniž by se pohnula či na Dorothy podívala, ovšem když druhá žena váhala, v Margaret se probudil důstojník.


Vzhlédla, zpříma se zahleděla na kapitána, a přestože jemná dlaň se stále nacházela na její rozpálené tváři, pevným hlasem pronesla:


"Odejděte, kapitáne," zopakovala. "To je rozkaz a já jsem váš nadřízený."


Dorothy stále nevěřila vlastním očím ani uším, ale i v ní bylo kus vojáka, a tak ustoupila.


"Ale já jsem tvůj přítel, Margaret," dodala tiše, hlas opět pln emocí. Zřejmě si začala uvědomovat, že rozhodnutí majora nezmění a že… že její city zřejmě nejsou majorovi dost. Ustoupila o další krok a s chvějícími se rty zasalutovala, načež kvapem odešla ze stanu. První slzy jí zanedlouho začaly stékat po tvářích.


Všechna síla, již Margaret sebrala pro vyhnání Dorothy ze stanu, ale v podstatě i z tábora a svého života, ji náhle opustila. Ještě stále na tváři cítila ten dotek dlaně druhé ženy, srdce ji zabolelo a také ji začaly v očích štípat slzy. Byl konec. Dorothy odejde a její kariéra bude zachráněna. Když ale roztřesená a nešťastná seděla na své posteli, vůbec poprvé se zeptala sama sebe, jestli oběť v podobě lásky stála za to…

Další články