One of my finest friends

Včera v 14:34 | Archea Majuar
One of my finest friends

Fandom: MASH

Pairing: Hawkeye Pierce/Charles Emerson Winchester III.

Warning: +12, nostalgie

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Tuhle povídku jsem napsala už asi před dvěma lety. Jako obvykle jsem jednoduše potřebovala vyjádřit, jak moc je Charles oproti Frankovi jiný. Lepší. Ale pak jsem začala psát jiné věci a tuhle kdesi zahrabala. Ale dnes bych ji ráda věnovala WINTER, která má nejenže dnes narozeniny, ale především začala psát povídku právě na tento pairing, za což jí jsem nesmírně vděčná. Děkuji a vše nejlepší :)

Za komentáře děkuji Karin a Davanity :)

Většina dnů v táboře byla jen o zabíjení nudy. Té příšerně příšerné nudné nudy. Kolikrát z nedostatku nápadů na činnost dělali i věci, které by je za přítomnosti zdravého rozumu asi nenapadly. Jako například vynést všechny lavičky z jídelny, provést několik telefonátů a nechat si armádou spojených států doručit pravou zvěřinu. Bylo s podivem, že se jim to povedlo, ale stačilo, aby Klinger předvedl své handlířské umění, no a následující večer se linula celým táborem líbezná vůně.

Příjemně teplé počasí zapříčilo i fakt, že se před Bažinou nacházela dvě křesla určená k opalování, jež ale perfektně posloužila i člověku, který chtěl setrvat venku, leč trochu stranou většiny opičáků, rozebírajících baseball a jiná přízemní témata.

"Charlesi," ozvalo se nebezpečně blízko sedícího majora, který vzápětí dal sbohem svému soukromí, jelikož si druhé křeslo přivlastnil očividně dobře naladěný Pierce. Oči mu zářily stejně jako úsměv, a přestože se Charlesovi příliš nelíbilo, že jej bude oblažovat svou přítomností, pozvedl koutek úst. Přeci jen jej jaksi vnitřně těšilo, že častokrát na hranici šílenství se potácející chirurg vypadal opravdu spokojeně a v rámci možností klidně.

"Trhá mi to srdce, Pierci, ale musím uznat, že to maso bylo vynikající," přiměl se říci něco hezkého, než Pierce pronese nějakou kravinu a jejich rozhovor se sníží ke vzájemnému urážení toho druhého. Ačkoliv… Oceňoval kapitánovu nápaditost v tomto oboru, hádka s ním nikdy nudná nebyla.

"Oh, děkuji, Charlesi, zrovna od tebe si komplimentu velmi vážím," ušklíbl se Pierce, nicméně z jeho tváře nedokázal major vyčíst, zda si z něj tropí legraci nebo to myslí vážně. Vzápětí se totiž jeho škleb změnil v prostý úsměv, a pokud to mohl posoudit, jeho pohled zjihnul, když se zadíval na osazenstvo tábora, jak sedí u stolů, popř. na lavičkách… Charlesovi mimoděk zbrázdil obličej mučednický výraz, jelikož zaznamenal přítomnost rozladěné kytary, na kterou nějaký neumětel drnkal hospodskou odrhovačku.

"Chybí ti Hunnicat, nemám pravdu?" otázal se možná až moc rýpavým tónem, ale nestyděl se. Kdykoliv byli jeden bez druhého, vypadali jako ztracená štěňata… bylo to komické a jaksi roztomilé zároveň.

Nedal ovšem Piercovi možnost opovědět z očí do očí, neboť se natáhl za sebe a uchopil láhev vína. Původně měl v úmyslu si ji vypít sám, ale když už za ním Pierce přišel, když už se dnes choval poměrně snesitelně… Položil na stůl i sklenice, a byť mu srdce krvácelo, že musí tak drahé víno nalít do něčeho tak… ošklivého… byl nakonec i rád, že se může podělit. Pierce sice kvalitu vína ocenit nedokázal, přátelské gesto ale ano, tím si byl Charles jist.

"Nevěděl jsem, že máš v seznamu svých výstavních vlastností i štědrost," poznamenal Pierce a zvědavě k rudému nápoji čichal a vzápětí se napil. Chutnalo mu. Vlastně více než to, víno bylo výborné. Pomalu si je vychutnával, dával si načas, který potřeboval, aby si ujasnil, jestli... jestli má být k Charlesovi upřímný.

Po očku se na něj podíval, tvářil se spokojeně, možná ale trochu znuděně. Že by mu vážně trochu nostalgické konverzace nevadila? Možná…

"Chybí není přesně to, nač myslím," odhodlal se říci tiše, když sklenici odkládal na stůl.

"Co prosím?" ujelo Charlesovi překvapeně. Jednak jej zaskočila ta upřímnost v Piercově hlase, a pak také, že vůbec s ním chce o něčem takovém mluvit. Nicméně se nebránil… Kapitán už mu dal několikrát najevo, že jej považuje za přítele, takže by se takto k němu měl i chovat, že ano.

"Co jsi slyšel o tom, jak se sem dostal BJ?"

"Takřka nic, nedá se říci, že by mě to zajímalo," vyjádřil se Winchester, ironie čišící z Piercova výrazu jej ale donutila dodat: "Ale prosím, pokračuj."

Černovlasý muž mu věnoval trochu skeptický pohled, Charles se na něj ovšem upřeně díval a čekal, co mu řekne, takže tedy znovu promluvil.

"Vystřídal Johna McIntyrea, Trappera. Skvělý kluk… Frank proti nám neměl šanci, a když byl na naší straně ještě Henry, tak z toho šílel," usadila se nostalgie v Piercových očích, hleděl kamsi do dálky. "Nevím, jak bych to tady bez něj zvládl."
To si dokázal major poměrně jasně představit, Pierce na lidech kolem sebe visel, potřeboval společnost, pozornost, blízkost…

"Co se stalo?"

Kapitán sebou trochu škubnul a zadíval se na majora, jako by zapomněl, že tam je. Vzpomínal na svého přítele, na to, jak společně Franka trápili, jak bojovali proti jeho posedlostí předpisy, proti jeho blbosti… Zastesklo se mu.

"Dostal rozkaz," pokračoval jako by namáhavě. "Musel urychleně odletět do států, jenže právě ve chvíli, kdy jsem1 byl na dovolené v Tokiu. Snažili se mě s Radarem sehnat, ale prostě se jim to nepodařilo. Když jsem se vrátil do tábora, tak jsem se ještě ani nevyrovnal s Henryho smrtí a ztratil jsem dalšího přítele. Vzal jsem si s sebou Radara a džípem jsme jeli na letiště do Kimpa. Chtěl jsem Trappera ještě jednou vidět a rozloučit se."

Náhle se díval Charlesovi přímo do očí. Bylo mu smutno z toho vzpomínání a majorův výraz mu moc nepřidal. Možná by býval byl i raději za lhostejnost, ale v jeho modrých očích se zračilo pochopení a zvláštní jemnost. V takových momentech jej napadalo, jak strašně moc se Charles liší od Franka a jak strašně moc je rád, že jej vystřídal.

"Nestihl jsi to," dokončil vyprávění Charles, jemuž to z Hawkeyeho mlčení došlo.

"O deset minut," procedil skrze zuby, jak se jím prohnala vlna vzteku. "Mizerných deset minut."

Winchester slyšel tu trpkost v kapitánově hlasu a přemýšlel, jestli má něco říct nebo být potichu.

"Proto jsem vždycky nejistý, když tady BJ není. Nechtěl bych, aby si musel projít tím, čím já, kdybych náhodou dostal rozkaz," odpověděl dodatečně Pierce na Charlesovu otázku, jestli mu Hunnicat chybí.

"Rozumím," řekl Charles a myslel to vážně. Z toho, co slyšel, si dokázal představit, jak se Pierce cítí. Nebránil by se, kdyby tímto jejich rozhovor skončil, a víno dopili v tichosti, na druhou stranu bylo osvěžující poznávat tu vážnější stránku věčně šaškujícího kapitána. Mluvil tak tiše, rozumně…

"Ale Trapper měl alespoň to štěstí, že se dostal domů zdravý. Relativně," ozval se Peirce po chvíli znovu a opět se napil vína, sklenici si však tentokrát nechal v ruce, díval se do ni, jako by z ní chtěl věštit budoucnost, rozhodl se ale nadále mluvit o minulosti.

Nevěděl, proč má najednou potřebu to Charlesovi povědět, vlastně si absolutně nedokázal představit, jak by spolu on a Henry komunikovali… Ne, ta myšlenka byla ve vší úctě k Henrymu absurdní.

"Relativně?" zareagoval Winchester na neurčitou informaci o Trapperovu návratu domů.

"Žaludeční vředy," pousmál se při vzpomínce na to, jak si mysleli, že s tím jeho přítele pošlou domů, vzápětí se dokonce začal zubit: "Bylo by fajn mít Trapa zpátky, ale možná bych mnohem raději stal svědkem setkání tebe a Franka Burnse."

Jak tak Charles pozoroval to veselí, jež z Pierceových rtů přešlo i do modrých očí, musel se také pousmát. Nebyl sice moudrý z toho příjemného pocitu, jenž se mu šířil nitrem při pohledu na druhého muže, jak se na něj dívá, upřímný a otevřený.

"Dělali jsme mu hrozné věci… Ale ani jedné nelituju."

"S jeho odchodem jste ale ztratili důležitý zdroj obveselení… Byť primitivního."

Pierce vypadal, že poznámku neslyšel, opět měl nepřítomný výraz a zíral před sebe, náhle se ale zvedl a odložil sklenici.
"Chci si protáhnout nohy, přidáš se?"

Ne, že by se majorovi zrovna chtělo, nicméně se mu zdálo, že Pierce mu chce něco sdělit stranou náhodných okolojdoucích. Přikývnul, rovněž se postavil a nechal kapitána, aby udával směr jejich chůze.

V rámci poměrně důvěrné atmosféry se rozhodl na Pierce nijak nenaléhat, mlčky šli několik minut skoro až za tábor. Netušil, co má druhý muž na srdci, ale pochyboval, že kvůli tomu bylo nutné až takové cestování, ale budiž…

Hawkeye se přesvědčil, že jsou na sto procent z doslechu, otočil se k Charlesovi a… uvědomil si, že mu nadále věnuje svou cennou pozornost, netváří se znuděně, snad možná i zvědavě. Čeká jen na to, co mu sám řekne. Zajímal se o něj.
"Záleží mi na tobě," vypadlo z něj, aniž by věděl, jestli to vážně chtěl říct.

Winchester si zase nebyl jistý, jestli dobře slyšel, ale Pierce se tvářil vážně. Bylo to zvláštní, nestávalo se mu často, aby měl kolem sebe lidi, kteří jej měli rádi. Co více, kteří jej považovali za přítele.

Nevěděl, co má říci, proto jen kývnul, oči upřené do Piercových… Cítil z nich až příliš mnoho emocí, které neuměl vstřebat. Proč se na něj kapitán tak díval? Snad proto se uchýlil zpět ke staré známé aroganci.

"Pierci, to jsi mě dotáhl kus za tábor, abys mi řekl tohle?"

Hawkeye zavrtěl hlavou, šel sem s úplně jinou myšlenkou, kterou chtěl Charlesovi předat, dostal se k ní ale až nyní.
"Nejspíše jsi při svém vysoko nad námi se tyčícímu sebevědomí ani nepřemýšlel nad tím, že navzdory tvé pompéznosti a snobství jsme byli a hádám, že pořád jsme, vděční, že jsi tady," podařilo se Piercovi zabalit do urážek to podstatné.

"Frank naprosto selhával jako chirurg… to zaprvé."

"A za druhé?" pobídnul jej Charles po chvíli mlčení.

"Za druhé…" přinutil se Hawkeye znovu pohlédnout majorovi do tváře. Kde se v něm brala ta upřímnost, ta odvaha… Už nějakou dobu to chtěl Charlesovi říct, jenže čekal na správný moment, obával, že se mu major ego vysměje, ale teď… Teď nebo nikdy. "On na rozdíl od tebe selhával i jako člověk, Charlesi."

A stačilo by mu, kdyby Winchester zareagoval vlažně, třeba jen kývnutím, ani ve snu by jej nenapadlo, že mu povede Charlese dojmout. Nekladl si to za cíl, prostě mu jen chtěl sdělit, jak jej vnímá. Rozhodně nečekal lesknoucí se oči a váhavý, nejistý úsměv, který v něm probudil natolik příjemný pocit, až ho to zaskočilo.

Ještě více jej překvapilo, že měl nutkání… velice silné nutkání… jež pod vlivem emocí nemohl potlačit. Náhle měl ruce kolem Charlese a objímal jej stejně silně jako druhý muž jeho.

Když jejich rozhovor dnes načínal, netušil, kam jej zavede, ale byl sakra rád, že si k Charlesovi sedl. Protože jinak by přišel o ten moment, kdy se mu srdce rozbušilo jako splašené jen z toho, že ucítil prsty ve svých vlasech, jak jej něžně hladí…
 

6, Byli jste někdy ve Stockholmu?

Pondělí v 9:34 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
6. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: -

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Tentokrát jsem to stihla už po týdnu, tak snad se bude líbit :) Asi už jste si všimli, že v povídce postupuju hodně pomalu, zaobírám se každou blbostí, ale tohle je prostě můj styl... Lepší už to asi nebude :D Enjoy! :)

Za komentáře a trpělivost děkuji Karin, The Artemis Hunter a Davanity :)

Draco nakonec našel několik řešení svého problémů. Sice variantu s prachem požírajícími domácími mazlíčky ihned zavrhnul, i tak mu ale zůstávalo na výběr Bublinové kouzlo, jež použili Diggory během Turnaje tří kouzelníků, a pak kouzlo, které bylo potřeba denně obnovovat, leč do dvou týdnů by mělo zbavit veškerý vzduch v pokoji prachu a zabránit i dalšímu jeho usazování.

Mladý Malfoy se rozhodl využít obě, Eliquare vyvolal vzápětí a s Bublinovým kouzlem holt bude muset spát.

Hlavou mu prolétla myšlenka, že stejně v téhle pekelné díře chcípne, v tom se mu ale na stole objevil oběd. Draco se na něj podíval s despektem a znechuceně se ušklíbl.

Jak by jen mohl od Blacka očekávat, že bude servírovat pořádné jídlo, že? Jen při pohledu na vepřové maso se Dracovi zvedal žaludek, nicméně si uvědomil, že má docela hlad, tak se nebránil konzumaci brambor a salátu. Vyloženě špatné to nebylo, což by Draco sice nikdy nepřiznal, ale částečně se mu ulevilo, že je jídlo poživatelné. Minimálně hlady tedy neumře.

Jakmile poslal oprýskané nádobí zpět, zjevil se mu v pokoji domácí skřítek.

"Co tu chceš?" utrhl se na něj mladý Malfoy okamžitě. Jednak ze zvyku, jednak kvůli tomu, že ten skřítek byl opravdu velmi ošklivý. Výraz měl přímo proradný.

"Uctivá poklona, pane Malfoyi, mám zakázáno vám jakkoliv co se jídla týče vycházet vstříc, ale nikdo mi nemůže zabránit položit otázku. Máte čistou krev, pane, já vím a také vím, že si toho velice vážíte, proto velice rád podstoupím riziko trestu, pane, ale smím se zeptat, z jakého důvodu jste poslal zpět do kuchyně nedotčené maso? Nebylo snad správně připraveno nebo máte jinou výtku, velectěný pane?" klaněl se skřítek až na zem, výraz však měl vypočítavý, a Draco mu navzdory těm řečem o čisté krvi nevěřil ani ten ošklivý nos mezi ještě ošklivějšíma očima, o uších nemluvě.

"Nejím vepřové," odsekl Malfoy. "A vlastně ani jiné maso kromě kuřecího nebo vybraných rybích specialit."

Skřítek horlivě přikyvoval, Draco jej v místnosti trpěl jen se vzrůstající nechutí.

"Black ti zakázal, abys mi vařil to, co po tobě budu chtít?" otázal se, přestože to tak nějak ze skřítkova proslovu vyplývalo.

"Ano, pane, tak bylo rozkázáno a Krátura musí poslouchat, ale třeba něco vymyslí, aby jeho příkaz obešel, pane, vynasnažím se," znovu přikývnul Krátura.

"To bys teda měl," poradil mu Draco, který se sám sobě divil, že to stvoření ještě nenakopnul, ale to přeci může počkat, až nějaký pokrm pokazí, že. "A teď už vypadni."

Krátura se opět uklonil až na zem a zmizel, Draco tak v pokoji osaměl. S plným žaludkem se cítil o něco lépe, vypětím nervů však i docela unaveně. Proto si dovolil ulehnout na postel, použít Bublinové kouzlo a na pár minut si odpočinout.

XXXXX

Sirius si sice neodpustil návštěvu Draca v knihovně, jednoduše mu chtěl začátek pobytu opravdu zpříjemnit se vším všudy, následně se ale mladému Malfoyi skutečně snažil vyhýbat. Zmijozel zůstával v prvním patře, většinou se nacházel u sebe nebo v knihovně, a Sirius si po pár dnech zvykl na to, že s ním v domě žije někdo další. Nelezli si na oči, neotravovali se.
Dokud nezasáhlo vyšší zlo. Tedy Brumbál.

Uběhl první srpnový týden. Sirius zrovna kroutil hlavou nad tím, proč se mu sova vrátila s jeho vlastním dopisem, když adresu zcela jistě napsal dobře, vždyť Harryho nekontaktoval prvně, jakmile se mu však v domě objevil Brumbál, zavětřil nějaký podraz.

"Siriusi," pozdravil jej ředitel Bradavic a rozhlédl se kolem, jako by zjišťoval, jak moc se interiér po Dracově příchodu změnil.

"Řediteli," oplatil mu Black pozdrav chladně. "Malfoy bohužel pořád žije, jestli vás to zajímá."

Brumbál se na něj chvíli díval, pravděpodobně se pokoušeje vyvolat v Siriusovi lítost, že něco takového řekl, vzápětí ale přešel k věci:

"Jak jistě víš, Siriusi, pokouším se budovat armádu kouzelníků proti Voldemortovi, což není kvůli všude panujícímu strachu jednoduché, a proto by se nám hodilo nějaké bezpečné místo, kde by mohly probíhat porady předních členů," rozhlédl se znovu Brumál po místnosti, aby Blackovi stoprocentně došlo, o co jej žádá.

"Samozřejmě," souhlasil Sirius bez okolků. "Je něco jiného tady ubytovat čistou krví posedlého Zmijozela a poskytnout vlastní dům Fénixovu řádu," dodal na půl úst.

"Výborně, Siriusi," rozzářil se ředitel. "A jelikož tady máš pomocníka, mohli byste připravit dům k tomu, aby v něm mohlo přechodně bydlet více lidí, že ano?"

Z toho už Sirius tak odvařený nebyl, ale ve vteřině mu došlo, že to klidně může celé hodit na Malfoye a sám nehne ani prstem. Pěkná představa.

"A ještě jedna věc. Nejsem si jist, jak bude probíhat Dracův návrat do Bradavic, proto bych tě rád požádal, abys s ním procvičil především obranná kouzla."

Sirius hodil po Brumbálovi tak ošklivým výrazem, až ten pozvedl obočí.

"Ale, Siriusi, je potřeba, aby se uměl dostatečně bránit. Ty sám bys měl dobře vědět, že Zmijozelové neodpouští. Když to bude potřeba, jsem mu ochotný zařídit vlastní pokoj, ale na chodbách či ve třídě bude zranitelný…"

"Udělám to," štěkl Sirius vztekleji, než jak se cítil. Nechtěl s tím zmetkem jakkoliv trávit čas, ale cvičení obranných kouzel… Možná by to mohla být dobrá záminka, jak dát Malfoyi sežrat všechno, co si od něj Harry musel vytrpět. A taky to, že se mu vyvaluje v baráku.

"To mě těší, Siriusi," usmál se na něj opět velice spokojeně Brumbál. "Jinak vše v pořádku? Nesnažil ses někomu psát o tom, kdo je tvým novým svěřencem?"

Black překvapeně zamrkal, téměř na problém se sovou zapomněl.

"Ach, ano, bohužel ti nemohu dovolit, abys Harrymu sdělil, že je Draco u tebe. Domnívám se, že by taková zpráva Harryho příliš rozrušila, a my mu přeci nechceme kazit prázdniny, jež jsou možná posledními, kdy si nemusí dělat s ničím starosti."

Sirius nevěřil svým uším. Nemusí dělat starosti?! Harryho noc co noc trápily noční můry, zároveň se Voldemorta bál a zároveň jej toužil zničit, ve svých patnácti letech se potácel na hranici šílenství. Sirius věřil, že je Harry dostatečně silný na to, aby se nezbláznil, přesto musel uznat, že by jej to nepřekvapilo. Na bedrech syna jeho přítele leželo břímě, jež by většina kouzelníků jeho věku neunesla.

Black také všechno Brumbálovi vmetl do tváře a se zadosti učiněním sledoval, jak se téměř veselý výraz ředitele Bradavic mění.

"Vy jste to nevěděl, že?" zeptal se jej Sirius s výčitkou v hlase. "Vám se nesvěřil."

"Harry se mi v dopise zmínil, musel jsem však zařizovat jiné věci…"

"Třeba jako dělat chůvu malému Smrtijedovi?" navrhl Sirius, povzbuzen pocitem, že tuhle konverzaci zcela ovládá. Brumbál ani nepopřel, že se Harrymu nesnažil pomoct! Ale pro Malfoye by se přetrhl…

"To stačí, Siriusi, Harry je v bezpečí, Draco nebyl. Dokud je u tebe, nemusím si o něj dělat starosti, a Harrymu ihned pošlu zprávu, ať mi své noční můry detailně popíše," ujistil jej Brumbál, jenž už opět vypadal jako muž, který má vše pod kontrolou, jako by to drobné zaškobrtnutí mělo už být zapomenuto.

"A co já? Já mu nesmím posílat dopisy vůbec?" nedal se Black uchlácholit planými řečmi, z očích mu nadále šlehaly blesky a celý jeho postoj vyzařoval čiré nepřátelství.

"Když se nezmíníš o Dracovi, tak samozřejmě smíš," odvětil ředitel. "Slib mi to, Siriusi, prosím tě o to."

Black si pohrdlivě odfrkl, šklebil se, ale přislíbil, že se Harry o Malfoyovi nedozví.

"Dobrá tedy," přikývnul Brumbál a Sirius doufal, že se chystá k odchodu. Měl už toho senilního pána plné zuby, ze všeho nejvíce se chtěl napít a po zbytek dne neopustit svou ložnici.

Štěstí se na něj nakonec usmálo. Ředitel se s Nebelvírem rozloučil a zanechal jej o samotě, Black pak zamířil k sobě, pořádně si přihnul z láhve a hodil sebou na postel.

Spal do pozdního večera. Probudil se s mírnou bolestí hlavy a touhou po čerstvém vzduchu. V podobě černého psa tedy vyběhl ven a toulal se nocí několik hodin, bavilo ho jen tak pobíhat, čenichat, sem tam něco dobrého smlsnout… Domů se vrátil až s prvními slunečními paprsky nového dne.

XXXXX

Draco pravidelně vstával okolo osmé ranní, tentokrát jej ale probudil hluk už o tři hodiny dříve. Za těch pár nocí si již zvykl na různá vrzání a skřípění, jež Blackův dům vydával neustále, velice jej ale rozrušilo, že se uvnitř té barabizny rozléhá psí štěkot. Zuřivý psí štěkot.

Srdce mu bušilo strachy, pro klid duše ale nutně potřeboval zjistit, co se to tady děje. Hodil přes sebe župan, připravil si hůlku a opatrně vykouknul na chodbu. V tu chvíli se štěkot začal přibližovat, posléze se k němu přidal zvuk tlapek dopadajících na staré schody, načež se kolem strachem zcepenělého blonďáka prohnal černý pes. Zdálo se, že něco pronásleduje, jelikož Draca si vůbec nevšímal a zamířil na konec chodby, kde se zastavil a několikrát vztekle štěknul na stěnu.

Funěl, srst měl zježenou a vypadal děsivě, Draco přesto zůstal stát ve dveřích a pouze na psa zíral. To se mu Black nemohl obtěžovat sdělit, že v domě chová tak obrovskou potvoru?!

Zvíře po pár vteřinách zřejmě seznalo, že pronásledování je u konce, a otočilo se čelem k mladému Malfoyi. Dracovi přišel výraz, jestli se to tak dalo nazvat, toho psa povědomý. Koukal na něj zvědavě a docela přátelsky, znenadání se však postavil na všechny čtyři a štěknul, až sebou Draco trhnul. Pes si poskočil, zavrtěl ocasem, přišel k blonďákovi blíže a štěknul znovu. Mladík vůbec netušil, co po něm pes chce, jestli na něj hodlá zaútočit, nebo co se mu honí hlavou, rozhodně jej ale nechtěl dráždit, proto se ani nehnul.

Možná by i použil hůlku, kdyby na něj to psisko znovu nevyštěklo a neukázalo mu zuby, následně k Dracově úlevě zamířilo po schodech dolů. Než však pes stačil dojít dolů, dusot tlapek se změnil v dupání lidských bot. A štěkot ve škodolibý smích Siriuse Blacka.

Ten hajzl je zvěromág, došlo okamžitě Dracovi, jenž ještě hodnou chvíli postával na chodbě, než se zase vrátil do pokoje. Na jednu stranu byl pořád vyděšený a vzteklý, že se před Black projevil jako vystrašené děcko, na stranu druhou…

Se skousnutým rtem se rozhlédl po pokoji. Bylo mu jasné, že mu z toho miniaturního prostoru k žití brzy přeskočí, kdyby se mu ale povedlo dostat na vzduch… Alespoň na chvíli, na pár hodin týdně…

Ta představa jej nadchla, dokonce se začal těšit, až zajde do knihovny a začne se učit, jak se proměnit ve zvíře, sám sebe ale vzápětí zchladil pomyšlením na úskalí, jež sebou zaklínadlo přináší. Lehnul si na postel, zahleděl se na špinavý strop a… zrušil bublinové kouzlo. Už si jej natolik uvykl používat, že mu bublina na tváři nevadila, takže se před Blackem znemožnil ještě více. Nu, což, nemá mít tak zaneřáděný barák!

Vztekle vydechl a znovu se nadechl, když se mu povedlo si vyčistit hlavu, zavzpomínal na všechno, co o zvěromagii četl. Zaprvé potřeboval list Mandragory, u kterého pochyboval, že ho Black někde v domě schovával, ale stejně se rozhodl, že se po něm podívá. Třeba bude mít štěstí. Jenže stejně jej pak bude muset celý měsíc nosit v ústech, aby vytvořil lektvar nutný k přeměně. A ani pak není jisté, že se mu podaří přeměnit správně. Mohl by taky skončit jako napůl člověk, napůl nějaká horská koza s bradkou.

Dvakrát nadějně to nevypadalo, ale… Potřeboval se nějak zabavit! A když bude mít takovou motivaci, že třeba příští prázdniny už by nemusel sedět neustále zavřený, tak se mu povede se udržet při zdravém rozumu.

Draco si pro sebe odhodlaně přikývnul s tím, že se co nejdříve pokusí sehnat lístek Mandragory. Když ho nenajde tady, třeba by mu Brumbál mohl poslat přísady do lektvarů, kdyby jej přesvědčil o tom, že si chce před novým školním rokem nějaké recepty procvičit. To by mohlo vyjít, pomyslel si už zase docela spokojeně, načež nechal své myšlenky volně plynout směrem ke zvířeti, ve které by se mohl proměnit.

Dočetl se sice, že svou podobu nelze nijak ovlivnit, ale byl si jistý, že když na to bude usilovně myslet, tak to zvládne. Kdyby tak aspoň uměl vykouzlit patrona… Pak by měl nějaké vodítko, v co by se mohl proměnit, ale takhle vůbec nevěděl, kde začít. Nikdy neviděl vykouzlit patrona otce ani matku, vlastně nikdy finální podobu patrona nespatřil.

Dobrá, tedy, pokusí se sehnat lístek Mandragory a možná by se mohl více vzdělat v oblasti Patronova zaklínadla. Když je dokázal Potter vyčarovat ve třetím ročníku, tak to dokáže taky! S tou myšlenkou se povedlo mladému Malfoyi znovu usnout, a sny měl kupodivu pěkné, nadějeplné.

Dva sellouti a jeden velký Cringe

11. srpna 2017 v 18:28 | Archea Majuar
Dva sellouti a jeden velký Cringe

Fandom: RPS

Pairing: Agraelus (Vojtěch Rybář z ghetta) / FlyGunCZ (Melichar Měňavec z osady)

Warning: +15, CRINGE, pro plné pochopení je třeba znát kooperace
těchto dvou smradů, ale i tak se třeba pobavíte :)

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Já si prostě nemůžu pomoct, Vojtěch sice umí být arogantní zmrd, ale v jádru je to tak strašně hodný člověk, že mi to nedá, já ho musím shippovat a psát o něm a sledovat ho, protože mi dává naději, že slušní lidé pořád existují. A FlyGun... Proč zrovna FlyGun? Protože mě neskutečně baví, jak dokáže Vojtěcha krotit :D Většina se jeho píčovinám podvolí, ale FlyGun ne, ten ho ještě zrektí. Jsou nádherná vtipně-cringe dvojka, která mě asi nikdy nepřestane bavit. To by byly neobyčejně dlouhé úvodní cancy, které stejně nikdo číst nebude, takže už zbývá dodat jen Enjoy! :)

Tady běžně děkuju za komentáře, ale za těch 20 spamů denně, co mi chodí, vážně vděčná nejsem...

"Melichare, vole, vodevři okno, je tady hroznej smrad. To ses zase zapomněl před strýmem umejt, ty prrrrrase?" otázal se uchu lahodící češtinou nechvalně proslulý youtuber Agraelus svého nevábně zavánějícího kolegy, který k němu přicestoval z daleké, předaleké osady poblíž vesnice zvané Ostrava.

"Vojtěchu, prosím tě, to je jen testosteron, který ze mě holt stříká, kdykoliv vidím tu tvou kulatou prdelku," zaševelil oslovený Melichar. "Nedokážu tomu zabránit, kulíšku."

Agraelus tiše hleděl na youtubera říkajícího si FlyGunCZ a doufal, že svým intenzivním pohledem barvy modré jako vůně do hajzlu přiměje toho flákače k tomu, aby poslechl jeho skromnou žádost, leč Melichar se octl býti příliš zaneprázdněn úpravou svého originálním způsobem přitažlivého ksichtu. Starostlivě si uhladil pěstěný vous o šesti až pěti chlupech, načež na svůj odraz v okně svůdně zakrkal, poté se natočil pravým bokem, aby si mohl prohlédnout nespecifikovatelnou formu všech svých vlasů, které mu kromě izolepy držela pohromadě kšiltovka, pořízená ve výhodné koupi společně s osmi páry kroksek.

"Už to bude, Vojtěchu, a nemysli si, já tě vidím, jak ze mě nemůžeš odtrhnout oči, ale neboj se, za tu slíbenou výši procent z donejtů jsem dnes večer jen tvůj," zaskřehotal střihač bezkonkurečně nejlepšího českého herního magazínu hlasem mutací procházejícího pleba, zastrčil zlobivý pramen vlasů černých jako Vítkovice za předem pořádně vycíděné ouško a konečně se jal otevřít od holubů zasrané okno, jímž okamžitě začal dovnitř proudit vzduch tak čistý, jaký v Ostravě nikdo žijící už nepamatuje.

"Moc si na to nezvykej, nejsem sponzor těch tvejch nedotočenejch sérií," vstal Vojtěch ze svého jako samo peklo rudého DX Raceru a připojil se k Melicharovi u okna, oba se opřeli předloktími o parapet a čuměli ven jako dvě slepice z kurníku.

"Mám ti snad připomínat Fallout? A co Dark Souls 2? Vojtěchu, pročpak jsi je nedotočil, ty lenochu jeden?" podíval se FlyGun napravo na svého kolegu, který sice k němu byl natočen levým uchem, přesto by to nebyl on, aby jej byť jen zmínka o Fallout netriggernula.

"Ale, Melichare, vždyť je to jedna série! Dark Souls 2 jsem dotočil! Celou hru, DLC jsou stejná jako v normální edici," zlobil se kňučivě nejsledovanější streamer na české Twitch scéně.

"To říkáš vždycky, když ti dojdou argumenty," zrektil jej Melichar, pohazuje hlavou hrdě jako na kastraci čekající hřebec za účelem odhodit si z čela zlobivý pramen. "Vojtěchu, Vojtěchu, zklamal jsem se v tobě."

"To jsou kecy, Melichare, víš, že beze mě nemůžeš žít. Jsem tvou múzou, tvým rivalem, bez kterého bys už na Youtube dávno skončil. Jsme jako Joker a Batman v Lego Batmanovi," vyslovil Agraelus odpověď na akademické úrovni, jež se však neminula s účinkem, neboť Melicharovy oči zjihly a v hlasu se mu promítla jeho po celém ostravském ghettu proslulá dobráckost.

"Dostal jsi mě, pane, ale přiznej si, že většina tvého kouzla netkví ve tvém charismatu ani největší kadenci nadávek, jakou jsem kdy viděl, leč v kvalitách tvého pozadí, Vojtěchu, nemám pravdu? Tak kulaté, tak symetrické, tak v upnutých kalhotách svádějící k sevření v dlani," díval se nyní FlyGun již do očí druhého skoromuže, jenž se zdál být zcela zaskočen, neboť na lichotky ohledně svého zadečku byl sice zvyklý, nicméně Ostravák zpravidla tyto řeči nebral na vědomí s tím, že jeho na severu Moravy vytvarovaná prdelka je lepších kvalit.

Ale jelikož Vojtěch byl streamerem zodpovědným a své show přesně načas začínajícím, musel nechat Melicharovy lichotky alespoň prozatím stranou a ve chvíli, kdy mu mobil česky a s přehnaným německým přízvukem ohlásil přesně osm minut po osmé, usedl zpět na svou příjemně polstrovanou židli, načež tradičně zahájil stream jedním ze songů jeho srdci blízkým, tentokrát písní Biela Krása od světoznámé skupiny No Name, které se kromě milovaného Slovenska podařilo uspět také v České republice a vyspělejších vesnicích podkarpatské Rusi.

Stream si oba vesničani užívali náramně, jako správní tvrďáci usrkávali Vaječný sen, sem tam, aby se neřeklo, říznutý nějakou tou ochucenou vodečkou, přičemž za donejty nejvyšší se Melichar uvolil požít kapičku absintu, o níž Vojtěch nejméně osmkrát za stream prohlásil, že jde pouze o obarvenou sračku z Lidlu a že on pije pouze nápoje vybraných kvalit, proto raději zůstával u Vaječného snu s lahodnou příchutí pistácie.

Ať už se nalévali čímkoliv, krátce po druhé hodině ranní stream ukončili, jelikož oba již dosáhli určité úrovně společenské únavy, respektive oba sellouti seznali, že přišlo příliš málo donejtů na to, aby svou show dotáhli protáhli až do svítání.

Vojtěch se rozvalil na gauči, Melichar učinil totéž v druhém rohu a chvíli zaujatě zíral na strop, pročež jeho pozornost přilákal vrtící se kolega.

"Vojtěchu, pověz, jak v tak upnutých džínách můžeš strávit celý den? Vždyť to nemůže být zdravé," poznamenal přemoudřele.

"Co to kecáš, Melichare, já jsem zdravý a plně funkční!" vyhrkl Agraelus a znovu si poposednul, jako by se mu nesedělo zrovna příjemně a jeho nejistota se jen zvýšila, když si všiml, kam míří Melicharův mrdavý pohled. "Kam mi to čumíš, prasáku?"

"Jen se mi zazdálo, že se tam cosi hýbe," odpověděl popravdě FlyGun, zrak ale neodtrhnul, protože se chtěl přesvědčit o své pravdě.

A vskutku pravdu měl! Ani sám velký, mocný a občas i malomocný Agraelus tomu nemohl uvěřit, ale pozornost ze strany druhého nejuznávanějšího Youtubera ostravského regionu jej zvráceně těšila, a jelikož na Vojtěcha vše zvrácené mělo svůj efekt, tak se upnuté kalhoty stávaly ještě upnutějšími. Kdyby nebyl ale už úplně opilý, to víte, Vaječný sen dělá i se zkušenými alkoholiky divy, nejspíše by se zastyděl a začal by koktat něco ve stylu: "Ale Melíšku, to se ti jen zdá, to se mi tam pouze protahuje Anakonda královská, kterou jsem dnes ráno zkrotil na místním hřbitově," ale takhle jen ještě více roztáhl nohy, aby se mohl jeho kolega pořádně podívat.

Doslova cítil, jak se mu kromě jiného zvedá tep, zatímco upřeně hleděl do Melicharova libého ksichtu o pěti šesti vousech, a sám zatoužil vědět, zda se v kalhotách toho zaprodance také něco odehrává.

"Vojtěchu, jaký máš vztah ke křížům?" položil Melichar otázku pouze za jediným účelem, jelikož ten pohled na nadrženého Agraela jej činil také velice nadrženým, možná vůbec nejnadrženějším Youtuberem na celém světě.

Agraelus se zamračil, oči i myšlenky mu při slově kříž utekly ke stolu, nad nímž se na poličce válela říšská marka, tudíž jeho vztah ke křížům se zužoval jen na jeden, ale… Do tváře se mu po několika minutách usilovaného uvažování vkradlo porozumění, načež se přisunul k milovníkovi ejakulajdy od babičky blíže a upřel na něj ty své bezedné modré oči. Z rudých rtů pak smyslně splynulo zašeptání:

"Pokud je kříž příjemný na omak, tak velmi dobrý, pane Měňavec, velmi dobrý," usmíval se vilně na Melichara a srdíčko mu v momentě, kdy se široce usmál i bujnějším vlasovým porostem disponující Ostravák, poskočilo úplně stejně jako tehdy, když se během streamování Harryho Pottera dostal do bonusové místnosti s fazolkami.

Následně už se Agraelovou slují neslo pouze hlasité oddechování, měnící se ve funění a následné kňučení, doplněné o chrochtavé zvuky obou kamarádů od Zlobří řeky. A pokud k nim oknem vletěl řádně tučný donejt, možná tam na severu Čech blaženě chrochtají dodnes…
 


5, Byli jste někdy ve Stockholmu?

7. srpna 2017 v 18:50 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
5. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: Emotional hurt

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Opět po 14 dnech kapitola, ale snažím, se, snažím, aby se časem ten interval snížil. Jenomže já se tak strašně ráda pitvám v charakterech a každé reakci na každý podnět, že mi to bude trvat sakra dlouho, než se s touhle povídkou domrdám k nějakému tomu konci, takže prostě jen prosím o trpělivost... Enjoy! :)

Za komentáře a trpělivost děkuji Karin a kosesterce :)

Strach obejmul celé Dracovo tělo znovu ve chvíli, kdy se Sharpaw a Brumbál chystali k odchodu. Ředitel mu jen zopakoval, že v případě potíží se na něj může kdykoliv obrátit, přičemž podrobnosti o knihách potřebných pro pátý ročník studia v Bradavicích mu budou poslány jako obvykle poštou zhruba týden před zahájením školního roku. S tímto se oba muži rozloučili a ponechali jej na pospas stále rozladěnému Blackovi.

Nějakou dobu v místnosti zachovávali nepřátelské ticho, knedlík v krku Dracovi zabraňoval promluvit, a aby byl upřímný, docela se mu ulevilo, když se Black vymrštil ze židle a zavrčel blonďákovým směrem:

"Ukážu ti pokoj."

Draco počítal s tím, že se mu nebude Black obtěžovat vykat, nicméně jej to stejně urazilo, ačkoliv především šlo o tón, jaký Black použil. Navzdory strachu a nervozitě se pokusil nasadit co nejpovýšenější výraz, s nímž Nebelvíra následoval do prvního patra, žaludek o sobě opět po pár vteřinách na chodbě dal vědět. Musel si dokonce dát pěst před ústa, aby ten nepříjemný pocit zahnal. Opravdu se divil, že s tím Black něco neudělal, vždyť tohle bylo zdraví nebezpečné.

"Na prach si časem zvykneš, je všude a ani kouzla ho nejsou schopná pořádně odstranit," pronesl Black jako by mimochodem, když došli k otevřeným dveřím, do nichž mu starší muž úslužným gestem naznačil, že má vejít, leč ono gesto v kombinaci s Blackovým úšklebkem nevypadalo jinak než ironicky.

Draco tedy váhavě vstoupil do svého nového pokoje, který… Ano, byl malý, špinavý, zatuchlý, nacházel se v něm akorát polorozpadlý nábytek a malba na stěnách byla doslova ohavná, ale Malfoy poté, jak špatně se mu dělalo na chodbě, dokázal ocenit alespoň to, že se v místnosti mohl nadechnout, aniž by se celý jeho organismus začal vzpouzet.

"Asi jsi z toho vašeho království zvyklý na lepší, ale holt máš smůlu, tohle je nejlepší, co můžu nabídnout," lhal Sirius jako když tiskne a naprosto se kochal tím kontrastem, mezi mladým aristokratem a zašlostí všeho, co se v nímosti nacházelo. Nádhera. "Narovinu, Malfoyi, pomyšlení na to, že tady bydlíš, se mi hnusí, a nebýt neporušitelného slibu tak hniješ do konce prázdnin ve sklepě."

Draco si všiml toho krutého úšklebku, jaký mu Black věnoval, když se jejich oči střetly. Musel zaregistrovat ten nezkrotný děs, jaký ta představa v blonďákovi vyvolala. Jestli jen slib jej ochránil před něčím takovým, tak Black je opravdu šílený, prolétlo mu hlavou společně se špetkou vděčnosti, jež patřila Brumbálovi.

"Pořád ale platí, že tě chci mít co nejméně na očích, takže budeš spát v prvním patře, kam nemám dvakrát chuť chodit. Máš tady koupelnu i knihovnu, Krátura ti bude nosit jídlo, ale pokud si chceš něco uvařit," uchechtl se Sirius, než pokračoval: "posluž si dole v kuchyni. V jiných místnostech tě nechci vidět."

Black se odmlčel a očekával nějaké stížnosti ze strany rozmazleného fracka, ten na něj už ale ani nepohlédl, spíše se rozhlížel po pokoji. Siriuse na moment přepadl nějaký zbloudilý záchvěv lítosti a soucitu, což ale spíše považoval za slabost způsobenou násilným vystřízlivěním, avšak svou blahosklonnost vůči Malfoyovi následně zpět nevzal.

"Se svým pokojem si dělej, co chceš, klidně si další nábytek vyrob, je mi fuk, jak si to zařídíš," pronesl téměř neutrálním hlasem, načež se z pokoje vytratil.

Snad by prožil i celkem normální den, kdyby Malfoye až do rána neviděl, leč vztek na něj, na Brumbála a celou tuhle pitomost v něm vynesla na povrch hádka s portrétem jeho matky, jež si stěžovala na pronajímání domu nějakým vyhnancům. Když jí Sirius vmetl do tváře, že jde o mladého Malfoye, nařkla ho nejen z toho, že je zrádcem vlastní krve, ale že k podobným hříchům svádí i nezletilé členy jejich rodiny.

Následně Sirius sotva stačil vsupět do hlavní místnosti, kde jej ihned konfrontoval Krátura s tím, co bude jejich host jíst.


"Totéž, co já, nebudeš mu nijak vyvařovat, není tady na ozdravném pobytu," odbyl skřítka, který se hodlal také nějak vyjádřit, Sirius na něj ale neměl náladu. "Žádné diskuze, Kráturo, budeš pro něj dělat jen nezbytné věci, takže žádné podstrojování."

"Rozumím, pane," zamumlal Krátura a zmizel.

Sirius mu záměrně nedoporučil, aby se s Malfoyem nebavil. Ať se na sám na tu svou prašivou kůži přesvědčí, jak se tato ušlechtilá rodina chová ke svému služebnictvu.

XXXXX

Draco vykouzlil Tempus.

Tehdy na něj zas a znovu dolehlo, co jej vlastně čeká. Bylo téměř půl desáté, přelom července a srpna. To by neznělo tak hrozně, kdyby do začátku školního roku nezbýval ještě jeden celý měsíc a několik hodin, které absolutně netušil, jak vydrží v téhle díře, navíc když jedinou společnost mu bude dělat Black.

Utěšoval se tím, že na Malfoy Manor by stejně prázdniny strávil čtením, příležitostným navštěvováním kulturních akcí a cestami do Francie za tamními čistokrevnými rodinami. Ačkoliv právě tyhle výlety za otcovými známými jej většinou nudily k smrti a po nutných zdvořilostech se uklidil za knihami do pokoje, tak představa, že se náplň jeho dní bude muset omezit právě jen na čtení, jej prostě netěšila. Rovněž pochyboval, že Black zde bude mít knihy, o něž by Draco projevil byť sebemenší zájem.

Měl pocit, že jehož život v následujících týdnech smrskne jen na prosté existování, pročež se teprve uvidí, jestli se z té nudy, stesku a vzteku nezblázní dříve, než nastane datum odjezdu do Bradavic. Snad poprvé se bude do toho ústavu říkajícího si škola těšit. Zoufalství, rozpínající se v jeho hrudi, se mu opět pokoušelo vehnat slzy do očí, skousnutí rtu a přesměrování myšlenek jinam mu ale pomohli se ovládnout.

S nově nalezenou racionalitou se rozhlédl kolem. Bylo to příšerné a naprosto se mu příčilo, že by tady někdo jako on měl žít a usmyslel si, že dříve či později dům navzdory Blackovu zákazu prozkoumá. Určitě tady musí být větší a uspokojivější místo ke spaní, akorát Black mu je prostě neposkytnul, protože nemusel. Hajzl, pomyslel si Malfoy, náhle přesvědčený o svém úsudku, načež zapochyboval, jestli má místnost jakkoliv zvelebovat, pokud to nějak vůbec bylo možné, když se odtud stejně bude chtít co nejrychleji dostat.

Nicméně o slovo se opět přihlásil fakt, že stejně nemá na práci nic jiného než nudu, a tak se tedy dal mladý Malfoy do práce. Mírně se třesoucí rukou tasil hůlku a na první dobrou se mu povedlo opravit skříň, jež by dle jeho odhadu měla bez problémů pojmout veškeré jeho ošacení. Reparo a kouzlo na odstraňování prachu použil na noční stolek stejně jako na postel. Poté se na ni opatrně posadil, vyzkoušel její pružnost, a než se opět postavil, povedlo se mu očistit oba polštáře, prostěradlo i peřinu. Matraci dodal kouzlem trochu více měkkosti a jelikož pod ní bylo dostatek místo, tak se ihned jal odlevitovat oblečení do skříně, aby kufr mohl vsunout pod postel.

Když už byl v tom uklízení, zbavil nánosu prachu lustr, podlahu, koberec a vlastně celý pokoj. Musel dát Blackovi za pravdu, že čistící kouzla přímo na zdi ani podlahu příliš dobře nefungovala. Ve vzduchu se prachu vznášelo stále příliš mnoho na to, aby bylo v pokoji příjemně, Draco se však držel myšlenky, že si časem zvykne.

Nic jiného mu nezbylo. Buď si zvykne nebo to tady bude muset vyčistit ručně, přičemž mladý Malfoy si nebyl jist, která z variant se mu hnusí více.

Otočil se kolem své osy. Co se týkalo vzhledu, zřejmě udělal, co mohl, ale při hlubším nádechu měl stále v plicích velmi nepříjemný pocit, jako by měl sípat. Polohlasem Blacka a tuhle jeho barabiznu proklel, přemýšleje o tom, že při průzkumu knihovny se rovnou podívá po nějakém kouzlu, jímž by alespoň okolí postele mohl té vysoké koncentrace prachu zbavit.

Rozhodl se vyrazit ihned, před odchodem z pokoje ještě zbavil prkna vrzání, a vstoupil na chodbu. Tmavě modré až zelené stěny vypadaly opravdu nechutně zašle, proto se mimo pokoj příliš nezdržoval a otevřel druhé z tří dveří, které se v prvním patře nacházely. Knihovnu sice netrefil, ale… Netušil, že to během dnešního dne proletí jeho hlavou, nicméně se snažil náznak ocenění Blackovy práce potlačit, když spatřil, že jeho koupelna je relativně čistá.

Samozřejmě to byl nesmírný rozdíl oproti kterékoliv z koupelen na Malfoy Manor, jenže poté, co se seznámil s poměry v téhle díře, tak tahle koupelna vypadala jako nejudržovanější místnost, kterou prozatím navštívil.

Třetí dveře již vedly do knihovny, kde si Draco okamžitě všimnul kouzelné vrstvy na části Blackovy sbírky. Přišel blíže a ironicky se ušklíbl.

Jak jinak, pomyslel si, Black zahalil knihy týkající se černé magie zamykacím kouzlem.

To ale ještě nevěděl, že Draco tahle kouzla uměl obejít. Záhy zjistil, že se omezení týká pouze jeho věku, což pro něj nepředstavovalo větší problém. Pocítil vnitřní uspokojení, že Black je natolik bláhový. Podcenil jeho schopnosti, vždyť přeci nestrávil v knihách tolik času nadarmo.

Momentálně ale nic z černé magie nepotřeboval, místo toho se poohlédl v jiným částech knihovny, až našel, co hledal.

"Co tady děláš?"

Draca prostá otázka řečená do naprostého ticha vylekala. Nadskočil a otočil se po hlase, načež spatřil Blacka, jak se škodolibě šklebí.

"V knihovně snad být můžu, ne?" odsekl naštvaně mladý Malfoy.

"To můžeš, ale očekával jsem, že se tady ukážeš až tak za týden. Myslel jsem, že do té doby budeš brečet v posteli a stěžovat si, jak krutě se k tobě svět zachoval," pokrčil Black rameny a Draco si teprve teď všimnul, že drží v ruce láhev, kterou právě pozvedl k ústům a zhluboka se napil.

"Pořád lepší náplň dne, než ho celý prochlastat," vyštěkl Draco, ačkoliv si svým tvrzením zcela jist nebyl. Obé znělo dost pateticky.

Black stiskl zuby, volnou ruku zatnul v pěst.

Draco předpokládal, že na něj ten svatý Nebelvír začne řvát, a vskutku to tak hodnou chvíli vypadalo, nakonec se Black ale znovu nehezky zašklebil, opět si přihnul a přestal se opírat o futra.

"Holt jsem jen člověk a pořád se nemůžu vyrovnat s tím, že lidi, které jsem miloval, mě opustili, a já skončil tady. Sám a zbytečný, Malfoyi. Sám a zbytečný… Nepřipomíná ti to něco?" naklonil Black sugestivně hlavu. "Já aspoň můžu utéct k alkoholu, ale ty nemáš kam…"

S mrknutím pak Black knihovnu opustil, Draco zůstal stát na místě, k uším mu doléhalo dupání po schodech. Sám a zbytečný. To bylo celkem přesné, šeptal mu posměšný hlásek uvnitř mysli. Vždyť rodiče jej tady nechali, aby se o něj při útěku nemuseli starat, aby jim nepřekážel, a tak jej nechali překážet jiným lidem, kteří o něj také nestáli. Pro všechny se stal přítěží. Čím by asi mohl druhé straně prospět? Předtím jej nenáviděli jen Brumbálovi přisluhovači, teď jej nenávidí i ti, ke kterým ještě před pár dny patřil…

Byl úplně sám a zbytečný. Hrudníkem se mu šířil pocit prázdnoty, žaludek se mu sevřel a nohy zeslábly natolik, že se sesunul k zemi. Seděl na tvrdé podlaze, v ruce stále třímal knihu, na niž pod tíhou Blackových slov zapomněl. Nenáviděl Blacka už jen za to, že mu něco takového pověděl, ale opovrhoval také tím, jak se jeho krutostí nechal zasáhnout. Ale nemohl jinak, jelikož Black ťal do živého. Jako by přesně věděl, kam udeřit, aby Draca ranil co nejvíce.

Teprve za několik minut se blonďák sebral natolik, aby se mohl postavit, zhluboka dýchal, ruce se mu třásly. Vlna vzteku a nenávisti mu ale pomohly najít sílu, pevně stiskl v dlani knihu a rychlým krokem se vydal zpět do pokoje.

Opakoval si, že Black vůbec neví, o čem mluví. Že Dracovi rodiče jej tady nechali, protože tady byl v bezpečí. Že alespoň Brumbálovi na něm záleží, proto mu přeci pomohl, proto vymyslel plán s Neporušitelným slibem. Ano, takhle to je, a musí tomu věřit, jinak se zblázní.

Usedl na postel a dal se do hledání kouzla, jímž by mohl zabránit prachu, aby jej během noci úspěšně zadusil. Kéž by byl býval zadusil raději Blacka…


Další články