43. Byli jste někdy ve Stockholmu?

Neděle v 15:45 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
43. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Pardon za ten konec minulé kapitoly :D Stane se :D Enjoy :)

Za komentáře děkuji kosesterce, Profesorovi a Karin :)



Ledová ruka Dracovi sevřela vnitřnosti. Otočil se. Siriuse ale neviděl, proto se pohnul směrem, kde se společně schovávali. Zdřevěnělé nohy však dokázal přimět jen k chůzi. Děs mu ochromil mysl, hrozil se toho, co uvidí, co se Siriusovi stalo, co…


"Víš, Blacku, na čokla máš dost mizerný čich i sluch."


Mladík se okamžitě skrčil, srdce mu zběsile bušilo, leč přítomnost nepřítele jej vrátila do reality a přiměla uvažovat racionálně. Sirius zřejmě žil, jinak by k němu útočník nemluvil, tedy nejspíše, a nejspíše si také nevšiml, že tady s ním Draco byl. Nebo že by čekal na vhodnou chvíli? Vždyť musel tušit, že Sirius bude řvát a že ho uslyší…


Ne, tohle zrovna nebylo to, nad čím bylo nutné přemýšlet. Musí Siriusovi pomoct. Skrčený se co nejtišeji přesunul pár metrů od místa, kde Smrtijeda tušil, použil tlumící kouzlo na své boty a vplížil se do lesa, kde se ukryl za stromem. Poté si dovolil vykouknout, přičemž zjistil, že Smrtijed k němu stojí bokem a že si sundal masku.


Byl to Avery.


Draca to mohlo napadnout už podle hlasu, ale v tom rozrušení si dvě a dvě nespojil. Když se Avery znovu otočil k mladíkovi zády, Draco se pokusil vyhledat pohledem Siriuse. Ten ale musel ležet na zemi a Draco ho přes křoví neviděl a…


"Petrificus Totalus," pronesl Avery skoro líně, načež Draco zcepeněl a padl na záda.


"Já věděl, že se připlazíš zpátky," uchechtl se Avery a podíval směrem, kde Draco ležel, načež mávl hůlkou a Draca si přitáhl k sobě.


Mladík na něj zezdola vytřeštěně hleděl, zatímco Avery se na něj ošklivě usmíval.


"Ani jsem nečekal, že mi všechno vyjde podle plánu," šklebil se spokojeně.


"Copak tys mě nechtěl zabít?" vyprsknul Black, hlas prodchnutý vztekem a bolestí, jež trhala Draca zevnitř na kusy. Nemohl otočit hlavou, aby se podíval, jak moc je na tom Sirius špatně, nemohl mu pomoct… Měl jednat lépe! Takhle to všechno kolosálně pokazil a oba je to bude stát život a…


"Ale vůbec ne, Blacku, to bys z toho vyšel moc lacino," přesunul Avery svou pozornost k Siriusovi, ukazuje mu svou hůlku. "Tu starou jsem měl moc rád. Ale to ponížení, že mě dostal nějaký prašivý pes, bylo horší než ztráta hůlky. Víš, jak jsem před Pánem vypadal? Jak jsem ho zklamal?"


Jestli Black něco řekl, bylo to tak tiše, že to Draco neslyšel. Hlavou mu lítalo jen to, jak je neschopný, jak jen kvůli němu Siriuse budou mučit a… a kdoví, co Voldemort udělá jemu.


"Temný pán si chce nejprve vyřídit účty s Potterem, ale myslím si, že se rád pobaví i s mladým Malfoyem," mrknul Smrtijed na Draca. "Bude mi ctí mu tě přivést. No, a ty, Blacku… Tebe ponechám svému osudu. Kostižeroucí kletba se už o tebe postará."


Draco by se byl otřásl strachy, kdyby mohl. Četl o té kletbě, četl, že postupuje relativně pomalu, o to větší bolest ale člověku působí, a když se kouzelníkovi pustí do žeber…


Snažil se proti Petrificu bojovat, snažil se pohnout, myslí vyslat kouzlo, ale bylo to marné.


Avery se ještě chvíli kochal pohledem na Siriuse, načež se zahleděl na Draca.


"Doufám, že se těšíš na další setkání s Pánem zla, ty všiváku," ušklíbl se a s oním úšklebkem ztuhl.


Draco nevěřícně sledoval, jak mu z očí mizí veškerý život, načež se Avery zhroutil k zemi.


"Finite Incanate," uslyšel Draco Potterův hlas. Vzápětí zalapal po dechu a celý se roztřásl. Než se z účinků Petrifica vzpamatoval, Potter už klečel před Siriusem.


"Co se stalo?" zeptal se netrpělivě Zmijozela, kterého docela zajímalo, kde se tady Nebelvír tak najednou vzal, ale… zachránil mu život, což bylo jediné, na čem mu v tom momentě záleželo.


"Kostižeroucí kletba," vyhrknul Draco, který sice pocítil úlevu, že se nemusí setkat s Voldemortem za účelem jistě zábavného mučení, ovšem zjištění, že kletba v Siriusově případě již postoupila, jej znovu vrátilo do stavu zoufalství. Přeci nemohl… nemohl o něj přijít tak rychle! Přeci mu osud neseslal Blacka jen proto, aby jej vzápětí zase ztratil…


Hleděl na Blacka, jenž sice těkal pohledem mezi nimi, ústa otevřená, avšak promluvit nemohl, pouze chraptěl. Když se mu tvář bolestně stáhla, Draco se zachvěl děsem, v tu chvíli se ale jeho mysl zmobilizovala a mladík se rozvzpomněl na knihu, která o Kostižeroucí kletbě pojednávala.


"Musí na ošetřovnu," usoudil Potter rozhodně, zároveň ale měkce, starostlivě. Přesto jeho názor Draco nemohl podpořit.


"Teď s ním nemůžeme hýbat, je to příliš nebezpečné," obrátil se na Pottera. Srdce se mu sevřelo nadšením, když mu došlo, že ví, jak může Siriusovi pomoci. Nebo se o to alespoň pokusit. "Nutně potřebuje protilátku, Kostirost, a ještě pár další lektvarů, které mu pomohou s kletbou bojovat, ale já vím, jak to kouzlo potlačit teď a tady a získat čas."


"Proč s ním nemůžeme hýbat? Vždyť Kostirost mu může dát paní Pomfreyová do pár minut…" oponoval Potter, obočí svraštěné.


"Teď leží rovně, kosti jsou na svém místě, ale když s ním pohneme, můžeme ho okamžitě…" polknul Draco, hlas se mu třásl, protože jen ta myšlenka jej ničila. "Mohli bychom ho tím zabít."


Potter se stále nezdál být přesvědčený, alespoň Dracovi to tak připadalo, protože chvíli hleděl na něj, chvíli na Siriuse, kterému ale docházel čas.


"Dobře, snad víš, co děláš," přikývnul nakonec Potter. "Co mám dělat já?"


Draca zalila vlna úlevy, že mu Potter vážně nebude bránit. Následně se snažil si přesně vybavit, jak že formuli musí vyslovit a jaké pohyby hůlkou činit. Zhluboka se nadechl, aby překonal strach z neúspěchu, a přestože se mu ruce třásly, pohled na Siriuse, jenž sebou začal cukat, jej přiměl k činu.


"Zvládneš to?" ozval se znovu Potter vedle něj, Draco se ale s odpovědí nenamáhl, pouze přikývnul a namířil hůlku na Siriuse.


"Nos postulo calcium supplementum," pronesl Draco polohlasem, soustředěně sledoval, jak mu z hůlky vystrkl bílý pramen následován dalším a dalším. Cítil, jak se mu myšlenky propojují s magií, jež zamířila prameny na různé části Blackova těla. "Nos postulo calcium supplementum," zopakoval mladík a proudy bílého světla zesílily.


Draco si na moment oddechl. Měl Siriuse pod kontrolou.


"Cos udělal?" zeptal se zvědavě Potter, jenž stále klečel vedle Draca.


"Jediný způsob, jak zdržet účinky Kostižeroucí kletby je poskytnout jí něco jiného, co může pohltit. Vytvářím teď v Siriusovi hmotu, která má částečně podobné složení jako kosti, takže dokud tady budu klečet…" odpověděl mladík, hledě na Siriuse, jehož tvář se uklidnila. Bylo mu jasné, že to kouzlo asi není dvakrát příjemné, bál se, aby to Blacka nebolelo ještě víc.


"Ptal ses, co můžeš udělat," upřel Draco pohled na Pottera.


"No?"


"Sešli na něj slabé Mdloby na tebe. Bude lepší, když si z toho nebude moc pamatovat," požádal jej Draco klidnějším hlasem, než na jaký se cítil.


Potter jej poslechl, avšak vypadal nerozhodně.


"Tak tady neseď a běž," protočil Draco oči. "Jak jsi nás vůbec našel?"


"Útočil jsem společně s Bystrozory a náhodou jsem tě viděl, jak vybíháš z lesa a pak se tam dost podivným způsobem vracíš," řekl prostě Potter. "Chvíli mi trvalo, než jsem se tě rozhodl následovat, ale ještěže jsem to udělal."


S tím nemohl Draco nic víc, než souhlasit.


"Nechci ho tady nechat," zamumlal pak Nebelvír tiše.


"Postarám se o něj," ujistil jej Draco jemně. Tušil, jak moc je Black pro Pottera důležitý, viděl mu ve tváři, že by se pro něj rozdal, že by raději sám ležel v jehličí, jen aby byl jeho kmotr v pořádku.


Potter znovu přikývnul, vzal to asi na vědomí, ale stejně se nezvedal. Musel ale jít. Siriusovi stejně nemohl pomoci. Od toho tady byl Draco.


"Běž," řekl Nebelvírovi znovu, načež zahodil veškeré předsudky, co vůči Potterovi měl a co nejupřímnějši mu pověděl:
"Pottere, všichni tam na tebe čekají. Všichni bojují kvůli tomu, aby ses pak mohl dostat k Voldemortovi. Abys nás zachránil. Já tady můžu Siriuse udržovat na živu, ale jestli Voldemort… jestli se mu nepostavíš… tak to bude zbytečné."


Potter k němu zvedl zelené oči.


"Já vím," řekl rozhodně a konečně se postavil, pohled opět upřený na Siriuse.


"Ani já, ani Sirius, Pottere, jenom ty ho můžeš zastavit," dodal ještě Draco, snad aby si pojistil to, že Pottere opravdu nechá Siriuse v jeho péči a půjde se postarat o to, k čemu byl předurčen.


"To už jsem někde slyšel," pousmál se Potter k Dracovu překvapení. Zmijozel tomu sice nerozuměl, ale zvláštní záři v Nebelvírových očích ano. "Postarej se o něj, Draco."


"Postarám," slíbil mu Draco. "Hodně štěstí."


"Díky," kývnul Potter. "Pošlu ti sem někoho, kdo vás bude chránit," informoval Draca ještě předtím, než se přemístil.

A tak Draco zůstal klečet v lese nad Siriusem v bezvědomí a sem tam k němu dolehly zvuky bitvy. Polekaně sebou trhnul, když za ním zapraskaly větvičky, důvod k větším obavám ale neměl. Byla to Lenka. Draco v tu chvíli pocítil vůči Potterovi vděk, že mu poslal zrovna někoho, s kým se nebude muset moc dohadovat.


"Kostižeroucí kletba?" konstatovala Lenka spíše, než že by se ptala, jakmilek Dracovi a Siriusovi dorazila. "O té jsem kdysi četla. Sirius má veliké štěstí, že jsi mu byl nablízku."


Draco na ni chvíli hleděl, ale pak následoval její pohled na Blacka. Ano, Sirius měl opravdu štěstí, že tady byli spolu. Lenčina slova jej zahřála u srdce.


"Jak to tam vypadá?" zeptal se jí.


"Jako ve válce," odpověděla prostě, načež chtěl Draco protočit oči, ale rozmyslel si to. Nakonec k čemu by mu bylo, kdyby věděl, kdo všechno podlehl.


"Kdy jsi četla o Kostižeroucí kletbě?" zeptal se tedy na něco jiného, jelikož mínil udržet konverzaci, ať už sebepodivnější. Rozmluva ho uklidňovala, odváděla jeho pozornost od toho, že pouze díky tomu, že nad Siriusem udržuje kouzlo, je člověk, kterého miluje, stále naživu. A že kolem zuřila bitva o budoucnost celého světa.


"Před pár lety. Máme doma spousty knížek i o Černé magii," odpověděla popravdě Lenka, jež právě kolem nich rozhodila matoucí kouzlo. Nebylo neproniknutelné, ale teoreticky mohlo stačit, aby je nikdo nenašel.


"Před pár lety?" podivil se Draco. "Není to přeci jednoduché čtení…"


"Ne, to máš pravdu, to není," souhlasila Lenka. "Ale bylo to tak zajímavé, že jsem se od toho nemohla odtrhnout. Navíc je dobré poznat kouzla, která nám mohou ublížit, aby se proti nim pak člověk mohl naučit bránit."


"To ano," hlesl jenom Draco, který nemohl věřit tomu, že si Lenka načetla knihy o Černé magii. Knihy, jež z kouzelníka při čtení vysávají životní energii, takže je není schopen číst delší dobu.


Hleděl na Lenku, na dívku, jež vypadala tak nevinně. Ale možná právě v tom byla její síla. Její odolnost. Černá magie v knihách na ni nepůsobila, vylámala si na ní zuby. Byla natolik nevinná, zasněná, žijící v jiném světě, že k ní zlo prostě nemohlo.


Mladík však pochyboval, jestli si na ní válka teď nevybere svou daň. Potter ani on sám už rozhodně nevinní nebyli. Oba měli na rukou krev.


"Neměli bychom poslat alespoň Patrona?" zeptala se Lenka.


Draco se na pár vteřin zamyslel, ale vzápětí zavrtěl hlavou.


"Museli bychom zrušit matoucí kouzlo, aby nás mohli najít. Raději počkáme," odpověděl mladík, ačkoliv ocenil snahu dívky jim pomoci.


"Počkáme tedy, až se Harry vrátí," pronesla zvláštně spokojeně na to, v jaké situaci se nacházeli.


"Jestli se vrátí…" povzdechl si Draco.


"Vrátí," podívala se na něj Lenka se zasněným úsměvem.


"Potter stojí proti nejmocnějšímu černokněžníkovi, co kdy žil. Chci věřit, že Potter uspěje, ale… Jak si můžeš být tak jistá?"


"Harry má v sobě sílu, o jaké Voldemort může jen snít," odpověděla dívka a Draco se přistihl, že jí strašně chce věřit. Už zase. Stejně jako tehdy v kupé, když jeli do Bradavic. "Má to v sobě, Draco, ve svém srdci."


Draco opravdu doufal, že se nemýlí stejně, jako se nemýlila v něm.
 

42. Byli jste někdy ve Stockholmu?

5. srpna 2018 v 19:45 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
42. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Uvažovala jsem nad pwp scénou, ale nakonec jsem dala na svůj instinkt a prozatím ji vynechávám. Omlouvám se těm, které jsem zklamala, ale kdyžtak po skončení povídky něco kinky dopíšu :D No, a jelikož se v příběhu opravdu blížíme konci, máte tady delší kapitolu, abychom se pořádně pohnuli :) Enjoy! :)

Za komentáře děkuji kosesterce, Profesorovi, Abb a Karin :)



Ráno je oba zastihlo v lenivé náladě. Váleli se v posteli, užívali si společnosti toho druhého, leč ani jeden z nich se úplně nedokázal oprostit od pocitu, že něco visí ve vzduchu. Jako by sdíleli ono neblahé tušení, že jejich pohoda nebude mít dlouhého trvání, přičemž pobytem v posteli se snad podvědomě snažili návrat do reality co nejvíce oddálit. Dokonce i oběd si nechali naservírovat do ložnice, nicméně kolem třetí hodiny odpoledne už to Sirius nevydržel, posadil se na kraj matrace a natáhl se pro oblečení.


Draco jej ostražitě pozoroval, pokoušel se ze Siriusových pohybů vyčíst něco víc, než se mu doposud povedlo z jeho tváře, z níž poznal jen to, že není sám, kdo cítí tu napjatou atmosféru, jež pomalu pronikala do té příjemné, klidné, láskyplné. Když se Sirius, už plně oblečen, zahleděl na sedícího mladíka, Draco namáhavě polknul a přikývnul.


Black nemusel nic říkat. Zmijozelovi bylo jasné, že to něco se blíží. Sám netušil co a jak moc vážné to bude, ale prostě… bylo to ve vzduchu. V gestech, v očích. Bylo to téměř hmatatelné navzdory tomu, že to zatím Draco neuměl pojmenovat.

Acciem si přivolal oblečení, upravil se a vydal se za Siriusem do hlavního pokoje. Starší muž tam jen stál, ruce skřížené na prsou, ve tváři takřka pochmurný výraz, leč oči… oči mu zářily vzrušení, ovšem jiným, než jaké v nich Draco spatřoval během noci.


Mladík se mimoděk zachvěl při vzpomínce na nedávnou minulost, na ty chvíle, kdy mu Sirius dopřál něco tak nádherného, na co v životě nezapomene. Byl něžný, trpělivý, a přesto hladový a nenasytný, a Draco tomu pořád stěží věřil, že opravdu… že opravdu strávil se Siriusem noc, že je jeho… jen jeho a že Sirius…


Jejich oči se střetly a Black jako by vytušil, co se mladíkovi honí hlavou, nechal na moment zapomenout na budoucnost, mírně pozvedl koutek rtu a přiblížil se k Dracovi tak, aby mohl prsty vniknout do blonďatých vlasů, aby mohl zblízka pohlédnout do šedých očí, potemnělých obavami a nejistotou, jež by milerád zaplašil, jež by nadobro přiměl zmizet.


Draco přijal polibek staršího muže vděčně, povedlo se mu alespoň částečně zmírnit jeho neklid a opět mladíkovi připomenout, že je tady s ním. Zmijozel vztáhl ruce a objal Blacka, jenž jeho gesto opětoval.


"Tušíš něco konkrétního?" zeptal se mladík tiše.


"Něco velkého," odpověděl Black vzápětí. "Schyluje se k něčemu velkému, cítím to v kostech…" dodal a pustil Draca ze svého náručí, načež mu pohlédl do očí. "Ať se stane cokoliv, budu s tebou, jasné?"


Draco přikývl a přinutil se ovládnout, rotřesené končetiny a ubrečená tvář by mu k ničemu nebyly, pomyslel si sotva vteřinu předtím, než se rozrazily domovní dveře. Rázem do místnosti vpochodovalo asi dvanáct lidí v čele s Brumbrálem a Potterem, který na Draca krátce kývl, poté už se ale soustředil výhradně na Siriuse.


"Harry, řediteli, Remusi…? Co to má znamenat?" otázal se Black při pohledu na tu skupinku lidí, jež se mu vetřela do baráku. Hlas se mu chvěl, Draco se mu ale vůbec nedivil, protože ten nenadálý příchod, složení příchozích a ona předtucha…


"Chci to skončit," odpověděl jako první Potter, který se tvářil tak odhodlaně, až se Draco na moment přistihl uvažovat o tom, že by za ním šel klidně na kraj světa. Velmi rychle se mu ale povedlo nasadit pochybovačný výraz, Nebelvír si ho ale nevšímal ani za mák. "S Hermionou jsme vymysleli plán, který chci provést."


Sirius se pyšně pousmál.


"Tak spusť," pobídl Pottera, jemuž se tváří mihl vděk, vzápětí už ovšem s vážným výrazem požádal Grangerovou, aby všechny přítomné obeznámila s plánem. I Brumbál poslouchal pozorně, jako by ani jemu Potter předem nic neřekl.

Patnáctileté nemehlo poslouchá ředitel školy jako pejsek, zavrtěl Draco hlavou, leč on také napnul uši, aby mu nic neuniklo. I když moc nevěřil v Potterovy plánovací schopnost, o Grangerové nepochyboval.


"Vylákáme Voldemorta do Bradavic. Je to nejlepší místo, protože malí studenti mohou využít ochranu hradu, starší studenti pak zase mohou Haryho podpořit, když mu budou chtít stát po boku. Pošleme Voldemortovi zprávu, že si s ním chce Harry promluvit před ochrannou bariérou, kde jako první zaútočíme my, což Voldemort pravděpodobně čekat nebude. V záloze už budou čekat další kouzelníci, ať už ochotní studenti, profesoři nebo Bystrozorové," vyslovila úvodní část plánu Grangerová. Nebylo to dvakrát sofistikované, spíše narychlo uvařené, ale když tak Draco koukal na Pottera, odhodlaného s válkou skoncovat… Těžko ho mohl někdo přesvědčovat, aby vypracovali něco lepšího.


"Takže Harry má být návnada?" ujistil se Sirius, jemuž se přirozeně plán nezamlouval.


"Ano, Siriusi," odpověděl místo dívky Potter, pohled jistý. "Voldemort mě chce zabít a jen kvůli mně tahle válka začala. Čím dříve se mu postavím, tím méně nevinných zemře. To je má priorita."


To znělo tak naivně a Potterovsky, že Draco ani nijak nezareagoval. Prostě ho to vůbec nepřekvapilo.


"A to tam jako půjdeš sám?" nepozdávalo se Siriusovi.


"Samozřejmě, že ne," ujistila jej okamžitě Hermiona, jež očivině toužila objasnit celý plán a ne jen jeho hrubou kostru, která působila trochu komicky. "S pár lidmi se Harry dostaví na určené místo, profesor Snape doručí zprávu Voldemortovi, a když se Voldemort ukáže, nesmíme mu poskytnout žádnou výhodu. Naopak my využijeme toho, že nebude od Harryho žádný podraz čekat. Necháme Voldemorta pronést pár slov, aby se ujistil, že jde vše podle jeho plánu. My ale na smluvené znamení zaútočíme."


"To se mi snad zdá… Chcete snad celý osud kouzelnického světa založit na tom, že si Voldemort o Harrym myslí, že je pravdomluvný a neschopný nějaké kličky?" ozval se nevěřícně Moody. "Takovou kravinu jsem ještě snad neslyšel."


"Máte k tomu něco, pane řediteli?" obrátil se Remus na Brumbála, který doposud nepromluvil, což bylo neskutečně překvapivé, a pouze zadumaně sledoval Grangerovou s Potterem.


"Kde je mladý pan Weasley?" optal se po chvíli.


"Se Seamusem Finniganem, pane," odvětila Hermiona. "Připravují pro Smrtijedy překvapení…"


"Dobrá, přemístím se zpět do školy a uvedeme to tam do pohybu," pronesl poté Brumbál, načež se na něj upřelo několik šokovaných pohledů. "Obávám se, že tento plán je přesně takový, jaký by od nás Voldemort nečekal a domnívám se, že může vyjít. Voldemort opravdu věří, že Harry je čestný a postaví se mu relativně sám, vždyť nejednou mu již tváří v tvář čelil…"


"Myslíte to vážně, Brumbále?" nevěřil Moody svým uším.


"Myslím, Alastore," potvrdil Brumbál svá slova. "Vyčkával jsem příliš dlouho. Tak dlouho, až se zoufalým plánem museli přijít žáci pátého ročníku. Je však lepší mít nějaký plán a výhodu na své straně, než plán žádný a jen čekat, než nás Voldemort zaskočí. Co bude tím smluveným znamením?"


"Kanonáda," cukly Harrymu koutky, když odpovídal. "Pro nás to bude znamení, že hrad je připravený. My už nějak Voldemorta zdržíme. Určitě si rád popovídá o tom, jak mi zabil rodiče a podobně."


Moody už raději nic neříkal, Sirius se tvářil nesouhlasně, ale rovněž mlčel stejně jako ostatní přítomní. Draco se zdráhal uvěřit tomu, že se vážně budou řídit tím tak zvaným plánem, ale když se rozhlížel po tvářích kolem, zklamaně seznal, že nikdo už neřekne slovo proti. Nicméně neozval se ani mladý Zmijozel, jelikož chtě nechtě souhlasil s tím, že je lepší mít nějaký plán a výhodu překvapení. Navíc jejich armáda nemohla být nepočetná, když měli na své straně i Ministerstvo, uvažoval mladík, dokud se neozval Lupin s tím, jestli budou moci bojovat jen plnoletí studenti nebo všichni, co chtějí.


Brumbálova odpověď, že studentům od pátých ročníků výše to nikdo zakazovat nebude, a těm mladším nic takového ale dovolit nemůže, Lupina očividně jakž takž upokojila, načež už nikdo nějak neměl, co k tomu podivnému plánu dodat, a tak se slova chopila opět Grangerová.


"S Harrym na setkání půjde Sirius a profesor Lupin, což bude asi nejméně nápadné," pronesl, načež Sirius okamžitě vyskočil na nohy, ochotný vyrazit.


Dracovo srdce se v tu chvíli bolestně sevřelo, pot mu vyvstal na dlaních i na čele a panika se jej pokusila zmocnit v momentě, kdy mu došlo, že tam Sirius půjde bez něj… přímo před… Voldemorta…


"Draco jde se mnou," ozval se ale Black vzápětí rozhodným hlasem, kterému se ani Potter neodvážil odporovat, i když se nezatvářil dvakrát nadšeně.


"Hmmm," zabručel Moody. "Takové nabídce Voldemort asi neřekne ne… Mít na jednom místě Pottera a mladého Malfoye…"


Strach přeběhl Dracovi po zádech, leč oproti představě, že by zase musel čekat, zda se Sirius vůbec vrátí, nešlo o nic příšerného. Ano, bál se postavit čelem Voldemortovi, děsila jej představa, že se opět postaví tváří v tvář smrti, ale když se podíval na Siriuse, jenž k němu upíral své oči, tak se zhluboka nadechl a odhodlaně přikývnul.


Umře po Siriuse boku. V tu chvíli s tím byl smířený.


XXXXX


Ačkoliv Sirius nebyl nejprve z plánu, se kterým Hermiona a Harry přišli, vůbec nadšený, tak jej brzy dychtil uskutečnit. Líbilo se mu, jak se totiž všechno dalo do pohybu, jak už se všichni chtěli tomu bastardovi postavit. Takhle to mělo být. Takhle si přál, aby to bylo. Adrenalin mu koloval žilami a tlačil do pozadí strach, jenž by jej jinak zcela ovládl. Ale nikoliv strach o sebe, nýbrž o Draca. Viděl jeho pohled během porady, viděl, jak se v jeho očích mihla totální panika, viděl ale také tichou vděčnost, když si stál za svým a chtěl Draca vzít s sebou do… do první linie?


Přímo před Voldemorta. Sám se jej příliš nebál, spíše jím tak silně pohrdal, že nejspíše bude mít problémy se ovládnout a neprskat po něm nadávky. Vždyť už teď se mu třásly ruce při pomyšlení toho hajzla chytit pod krkem. Nicméně dokázal se ovládat, jelikož chápal, že Dracovi by měl momentálně poskytnout především klidnou oporu.


Seděl vedle něj na stole v hlavní místnosti, nechával jej, aby se o něj opíral, a držel jej kolem pasu. Kdoví, třeba tak sedí naposled, pomyslel si trochu pochmurně, ale neuměl se přimět být příliš smutý. Vždy byl ochotný pro dobro i zemřít a totéž platilo také v tuto chvíli.


"Není to dobrý nápad, abych s tebou šel," promluvil najednou Draco, přitisknuvší se ke staršímu muži ještě těsněji.


"Není dobrý nápad, aby tam šel kdokoliv z nás," odvětil Sirius a prohrábl prsty blonďaté vlasy. "Ale Harry si to tak přeje."


"Že ho poslechneš ty, to mě nepřekvapuje," naroval se Draco, hlas trpký. "Ale odkdy celá kouzelnická obec poslouchá názory patnáctiletého kluka, to mi nějak uniklo."


"Všichni už jsou zoufalí a netrpěliví…" pokrčil Sirius rameny. Nakonec mu to tak neuvěřitelné nepřišlo. "Harry představuje naději. Už jednou Voldemortovi čelil, tak proč by to nezvládl podruhé?"


"Ty mu vážně tak moc věříš?"


Sirius se zamyslel, srdce jej zabolelo.


"Já nevím," přiznal, ale trhalo jej to zevnitř na kusy. Měl by Harrymu věřit, podpořit ho bez otázek a stát za ním. Je to Jamesův syn! Jeho kmotřenec! "Věřím, že je silný a statečný a jsem na něj hrdý, ale stejně… mám své pochybnosti."


Dlaň, položenou v klíně, mu sevřela jiná. Vzhlédl a pohlédl do šedých očí, jež na něj koukaly chápavě, jemně. Draco se v něm nezklamal. Draco mu neměl za zlé, že v Harryho schopnost nevěří bezmezně. Sice se to dalo očekávat, ale pro Siriuse, jenž to chápal jako své selhání, bylo Dracovo porozumění důležité.


"Taky mám obavy, že Voldemort na něj bude připravený," řekl Draco mírně. "Doufám v jeho schopnost víc, než si asi myslíš, ale neznám nikoho jiného, kdo by se Voldemortovi postavil čelem z vlastní vůle. Jen aby zachránil ostatní…"


Sirius neváhal, rohodnut využít těch pár poslední momentů, než se mu dům zase začne hemžit ledmi, přitáhl si Draca do náruče a pevně jej objal, nasál vůni, vnímal příjemné teplo druhého těla, pociťoval lásku tak silnou, že na vteřinu Draca stisknul snad více, než by mladému Zmijozelovi mohlo být milé, ale neovládl se. Možná by mu měl říct, že…


Odtrhli se od sebe právě včas. Následně se totiž rozrazily dveře a v krbu to zapraskalo. Z jedné strany dorazil Remus s Harrym, z druhé Kingsley.


"Ministerstvo poskytne veškeré síly, jimiž disponuje," hlásil okamžitě Harrymu. "Kam je mámě směřovat?"


"Vyčkáte na druhou vlnu. Voldemort si nevezme s sebou všechny své přivržence, ale až zavolá další, dáme vám vědět," oznámil Harry. "Jakmile se se objeví, ten, kdo bude mít zrovna vteřinku času, pošle Patrona se zprávou."


"A nebylo by lepší nějaké stiskem aktivované…"


"Nebylo," přerušil Harry Kingsleyho námitku hned zkraje. "Co když ten, co bude mít za úkol vám dát znamení, už bude mrtvý?"


Kingsleymu sklaplo, načež jen přikývl a s informací, že se mají po obdržení zprávy přemístit nejlépe za záda Smrtijedů, opět odešel.


"Siriusi, máme problém," obrátil se pak Remus na Siriuse. "Voldemortovi přivrženci mezi Zmijozeli jsou pořád na hradě. Přesný počet neznám, ale…"


"Potřebujeme je zavřít někam, odkud se lehce nedostanou," doplnil Harry rázně s pohledem upřeným do tváře svého kmotra. "Napadá tě nějaká místnost, tajná chodba nebo cokoliv, odkud se prakticky nedá dostat?"


Sirius se zamyslel a navrhl několik možností, všechny ale buď Remus nebo Harry, oba rovněž znalí Pobertova plánku, zamítli. Potřebovali něco odříznutého, nejlépe v místech, kam se takřka nechodilo. Prostě cokoliv, kde mohli Zmijozely beze strachu nechat a odkud by je nikdo nemohl dostat s výjimkou toho, kdo je tam nechal. Sirius si lámal hlavu, z přemýšlení jej vytrhl až Remus, který se rozrušeným hlasem ozval.


"Asi vím o vhodném místě," pronesl a zadíval se na Draca, kterému v tu chvíli jako by se rozstvítilo. Kývnul na Lupina, stáhl si prsten a podal mu jej.


"Je to klíč ke komnatě, kterou mi v Bradavicích poskytli, abych nemusel být se Zmijozely ve sklepení," objasnil Siriusovi a Harrymu, kteří nechápali, o co jde.


"Na vysvětlování toho, jak kouzlo funguje, není dost času," prohlásil Lupin a vážně se zadíval na Siriuse. "Musíš jít s Harrym za Voldemortem sám, já se mezitím postarám o to, aby nás Zmijozelové nepodkopali zevnitř."


"A proč se o to nepostará profesor Snape?" zeptal se Draco. "Ten taky ví, jak se do místnosti dostat."


"Severus právě zpravuje Voldemorta o tom, že si s ním Harry chce promluvit," odpověděl Remus a nasadil si prsten. Poté se znovu podíval po všech zúčastněných, oči mu však nejdéle spočinuly na Siriusovi, který přikývl. Rozuměl mu i beze slov.


"Hodně štěstí," řekl svému příteli, ještě než odešel, načež se Sirius horko těžko snažil nemyslet na to, že jej možná viděl naposled.


"Za jak dlouho vyrážíme my?" zeptal se místo toho patnáctiletého Nebelvíra, jenž celé akci prakticky velel.


Chlapec, který přežil, se už nadechoval k odpovědi, když se mu jakýsi předmět rozzářil v ruce.


"Teď."


XXXXX


Draco se ani nestačil vzpamatovat a už jej Sirius držel rameno, pročež se i s Harrym přenesli před bradavické pozemky.


"Hůlky mějte schované, ale po ruce," požádal je Harry, poté už se ale rozhostilo ticho. Smrákalo se, chladný vítr občas hvízdnul Dracovi kolem uší. Mladík byl dobře oblečen, a jestliže se chvěl, zimou to nebylo. Ještě však nepanovala taková tma, aby si na obloze nevšimli několika ve stavu černého kouře cestujících Smrtijedů. Harry, Draco i Sirius vzhlédli.


Draco nervózně polkl a napjatě sledoval, jak se plynná skupenství zhmotňují v postavy. Když mezi nimi spatřil i Voldemorta, srdce se mu na moment zastavilo a snad se mu i zvedl žaludek, jak byla ta stvůra ošklivá. Raději se zadíval jinam, na ostatní Smrtijedy, kvůli maskám ale žádného z nich neidentifikoval.


Po očku zaznamenal, že Sirius instinktivně hmátl po hůlce, na poslední chvíli si to ale rozmyslel, se zatnutými zuby si zachoval klidnou tvář a zaujal místo po Harryho pravém boku. Draco se tedy postavil na Potterovu druhou stranu, snaže se na sobě nedat znát rostoucí strach. Zhluboka dýchal, oči zapíchnuté do Voldemorta.


Co by tomu asi tak řekli jeho rodiče, kdyby jej tady takhle viděli… Rozklepaného strachy, ale stejně rovně stojícího, hledícího na někoho, před kým jeho otec a matka utekli. Netušil, jestli by na něj byli hrdí nebo ne, ale… ale třeba snad ano.


"To je mi ale krásné shledání," pronesl Voldemort na úvod takřka udiveně a blýsknul po Dracovi tak zlým pohledem, až se mladík nanovo roztřásl. "Severus nic nepovídal o tom, že Harry bude mít doprovod, navíc tak nečekaný… To si s ním ale vyřídím později. Inu, Harry, co bys mi rád?"


Draco zadoufal, že Potter opravdu má v zásobě nějaké téma, na které by se Voldemort byl ochoten bavit, aniž by tasil hůlku a na místě je pozabíjel, pravdu se ovšem nikdy nedozvěděl. Z hradeb se ozvala rána jako z děla, až sebou všichni přítomní trhli, všechny to ale zároveň vyburcovalo k tomu, aby instinktivně hmátli po hůlkách.


Draco následně nebyl schopen říct, co se děje, neboť Voldemort zmizel, Smrtijedi však setrvali na místech a zaútočili, ovšem k útoku okamžitě vyrazili i Harryho příznivci. Mladík se chtě nechtě zapojil do bitvy, během níž se snažil nejprve vykrývat kouzla, jakmile ale chytil rytmus, jakmile dostal svůj strach a třas rukou pod kontrolu, metal jednu kletbu za druhou, až se sám v duchu divil, že se mu tak daří.


Zrovna jednoho Smrtijeda odzbrojil, když na paži ucítil dotek, přičemž po očku zjistil, že se k němu přiblíží Sirius.


"Kde je Potter?" zařval, jelikož sám se věnoval pouze kouzlení a mladého Nebelvíra ztratil z očí ihned, co tasil hůlku.


"Nedaleko," odpověděl Sirius stejně hlasitě. "Chce mít jen dobrý výhled a přehled, až se objeví další Smrtijedi."


Draco sice přikývnul, bylo mu ale jasné, že to Sirius nevidí, nicméně měl trochu jiné starosti.


"Copak tady dělá malý Dráček?" ozval se skřek, z něhož tuhla krev v žilách. "Po tom, co udělali tví rodiče, máš odvahu se takhle ukazovat?!"


Mladík i Sirius současně vrhli kletbu směrem k Bellatrix, ta ale obě odrazila s křivým úsměvem na rtech.


"Ale že vám to spolu sluší," šklebila se dál. "Dva ztroskotanci, dva zrádci vlastní krve… vy jste se vážně hledali."


Nadšeně se uchechtla, když odvrátila další kletby, ačkoliv Draco neměl tušení, jak se jí to mohlo dařit. Navzdory svému šílenství musela být stále silnou čarodějkou nebo…


"Ale, no, tak, Draco, zkus dát do těch kouzel více hněvu," pousmála se blahosklonně a Draco si na moment vybavil fotku, na které se Bellatrix usmívala podobně. Tehdy ale neměla v očích zlo, jaké z nich nyní doslova zářilo. Tehdy… tehdy to byla jen mladá dívka, která se jednou měla stát jeho tetou. I tak to ale byla jeho vlastní krev… "Platí to i pro tebe, Siriusi, nebo nechceš ublížit vlastní sestřence? Copak, pejsánku?"


Draco si všiml, jak se Black zhluboka nadechl, zřejmě zvažoval, že po ni skočí a uškrtí ji vlastníma rukama, mladík ale v tu chvíli dostal nápad. Jestli jejich kouzla částečně odmítají ublížit Bellatrix, protože pro oba možná kdesi v hloubi duše pořád něco znamená, měli by své síly spojit.


"Chceš ji zabít, Siriusi?" zeptal se Draco polohlasem, zatímco oba na Bellatrix jen mířili, jelikož ona se nadále bavila jejich slabostí.


"Zoufale," zavrčel Black vedle něj.


"Tak Avadu," slyšel se Draco říct pevným hlasem, který vůbec nereflektoval, jak nesvůj jen z té myšlenky byl. Ale když mu Sirius pomůže, když bude stát při něm… Zvládne to. "Na tři."


"Dobře," neoponoval Black, zatvrzelý výraz ve tváři.


"Tři!" zařval Draco, postoupil o krok dopředu, jak byl zvyklý, nechal magií ve svých žilách, aby se vzbouřila a skrze hůlku doprovodila inkantici v podobě zeleného světla.


"Avada Kedavra!" dolehlo k Dracových uších ve stejnou chvíli, v jakou sám kouzlo vyřknul, načež dva proudy magie, vyšlehnuvší z hůlek, se spojily, vytvořily jeden silný a zasáhly překvapenou Bellatrix přímo do prsou. Hleděla na ně vyjeveně, z očí se jí vytrácel život, rysy ve tváři se uvolnily.


Draco nevěřícně sledoval, co to provedl. Bellatrix se skácela k zemi mrtvá a Draco měl pocit, jako by umřelo něco také uvnitř něj.


Vzhlédl, když jej Black poplácal po rameni.


"Pojď," řekl mu a rozběhl se směrem k lesu, kam jej Draco následoval. Ačkoliv měl knedlík v krku a žaludek zauzlovaný, nemohl přeci zůstat stát na místě. Tohle ještě nebyl konec, rezonovalo mu hlavou, v níž se zrodila otázka.


"Kam jdeme?" zeptal se, aby se přiměl zaměřit na současnost.


"Nelíbí se mi, jak jsme všichni na jednom místě," odpověděl Sirius a zastavil se, rozhlížeje se kolem sebe. "Další Smrtijedi a vůbec ti, co má Voldemort na své straně, by nás mohli snadno obklíčit."


"Nepočítal s tím Potter náhodou?" napadlo Draca. "Má ještě další lidi uvnitř hradu, Bystrozoři pak přijdou z druhé strany. Plus Weasley s Finniganem mají asi ještě další způsob útoku v záloze."


"To je možné," souhlasil Sirius. "Ale…"


Myšlenku Sirius nedokončil, neboť se dal znovu do pohybu. Draco běžel beze slova za ním, až se dostali na okraj lesa, ale z jiné strany.


"Chci mít jistotu, že až se Bystrozoři přemístí, že je ještě někdo bude krýt zezadu," dovysvětlil Sirius svůj záměr. "A taky bych rád viděl, kde je Harry, což přímo v tom mumraji kouzelníků není jednoduché," zamumlal tišeji.


Oblohu pokrylo množství černého kouře. Smrtijedi, došlo Dracovi, načež mu také došlo, co by měl udělat.


"Pošli Patrona," sykl už celkem zbytečně Black, jelikož Draco právě vyvoval svého sněžného levharta a ukládal do něj zprávu. Když ho poslal, nevěděl, jestli se chce Smrtijedům více postavit nebo vyhnout, nevěděl, jestli chce vidět dalšího člověka umírat, ale Sirius mu jeho dilema alespoň pro teď pomohl vyřešit.


"Ještě nikam nechoď," pronesl, těkaje pohledem od jednoho černého hábitu k druhému, jak se blíží k Potterovým spojencům. Sám zápasil se svou trpělivostí, ale kdyby na ně vyrazil už nyní, zahodil by výhodu překvapení, jíž vzápětí Bystrozoři využili.


Draco se zběžně snažil zjistit, kolik Bystrozorů je, ale nervozitou se pořád pletl, takže než to spočítal, Black jej postrčil kupředu. S hůlkou v dlani vykročil, zvažuje, na kterého Smrtijeda zaútočí jako první.


Při dalším kroku ale ztuhnul hrůzou, když se za jeho zády ozval ukrutný řev.

41. Byli jste někdy ve Stockholmu?

29. července 2018 v 17:22 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
41. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Tahle kapitola je z jednoho určitého důvodu utnutá. Proč? Nejsem si jistá, jestli se do povídky regulérní pwp scéna hodí. Při psaní jsem se tady zarazila, popisnou postelovou scénu přeskočila a psala dál, nicméně pokud máte o pwp zájem, asi nemám problém ho dopsat. Záleží na vás :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Zie, kosesterce, Ajce a Karin :)


Po nedávných událostech a narušeném denním režimu se Draco octl být natolik unavený, že po společné večeři s Blackem zamířil znovu do svého pokoje, kde si okamžitě zalezl po peřinu. Říkal si, že by měl využít toho, že jsou spolu sami a nikdo je neruší, leč jeho vlastní únava a fakt, že Black byl u večeře myšlenkami úplně jinde, jej přesvědčily, že spánek je nejvhodnější aktivitou.


Tentokrát jej ale Siriusova nálada nepřekvapovala, jelikož Black udělal jednu naproso triviální věc. Vysvětlil, co ho trápí. Sice stručně, ale minimálně tím Draca ušetřil pochybností. Ještě v posteli mladík přemýšlel o tom, že staršího muže zítra čeká cesta na Ministerstvo, kde se určité složky konečně rozhodly věnovat záležitosti očištění jeho jména.


Když druhý den ráno sešel do hlavní místnosti, Black už byl pryč, což mladíka zamrzelo, minimálně mu chtěl popřát hodně štěstí, ale stejně pochyboval, že by to pomohlo. Jestli si úředníci postaví hlavu, tak s nimi hnou akorát peníze, o kterých… Nebyl si vůbec jistý, jaké jmění Sirius vlastní. Při pohledu na interiér domu se zdálo, že měl sakra hluboko do kapsy, ale vždyť pochází z mocného rodu Blacků… Něco přeci mít určitě musel.


Jelikož mladík neměl hlad, rozhodl se zabavit v posilovně, zbytek dopoledne pak věnoval čtení a pozorováním svého Patrona, na něhož se prostě nemohl vynadívat.


Nebelvír se vrátil v čase oběda. Draco sotva zaslechl domovní dveře a už byl na nohou, hnán zvědavostí, ale i obavami. Dorazil do hlavního pokoje a z posledního pohledu na Siriuse se snažil pochytit, jak to asi na Miniserstvu šlo a…


"No, nestůj tam, a pojď mě hezky přivítat," zubil se Siriuse a rozpřál ruce, v jejcihž objetí se mladík za pár vteřin octl a nadšeně staršího muže drtil v náručí.


"Mám tedy chápat, že to šlo dobře?" zeptal se Draco.


"Díky známostech, co na Ministerstvu máme, se to konečně pohnulo. Sice mě nechali na chodbě čekat hodinu a půl, ale následně mi oznámili, že ve světle nově nalezených důkazů je mé jméno očistěno a v brzké době mohu očekávat návrhy na rehabilitaci," odtáhl se Black na délku paže, aby mohl Dracovi s nadšením sršícíma očima odpovědět. "Ale o to mi až tak nejde, hlavně, že už mě nikdo nemůže oficiálně považovat za přisluhovače Voldemorta…"


Draca sice trochu zamrazilo z toho, že on sám to nejspíše bude ještě muset všem dokázat, leč radost z Blackovy radosti mu to nezhatilo. Srdce se mu svíralo při pohledu na tu rozzářenou tvář, na oči, z nichž pojednou sálaly ryze pozitivní emoce. Strašně chtěl Siriuse v tu chvíli políbit, dát mu co nejvíce najevo, že je za něj strašně rád, měl ale pocit, že se to nehodí, a tak se rozhodl Blacka znovu obejmout, pročež je oba vyrušilo zavrčení mladíkova žaludku.


"Moje řeč, mám z toho čekání hlad jako vlk," zazněl pobaveně Sirius a vybídl Draca, aby se posadil ke stolu.


XXXXX


"Půjdu si na chvíli lehnout," protáhl se Black po obědě, načež se zadíval na Zmijozela. "Měl bys zájem se připojit?"


Draco na něj vytřeštil oči. Při té představě, že bude s Blackem v jedné posteli, se neubránil myšlence, kam by to mohlo zajít, ale když Sirius protočil oči, vrátil se nohama na zem.


"Buď trpělivý, já si chci si jen odpočinout," uchechtnul se starší muž. "Slíbil jsem, že tě naučím, jak pomocí Patrona podávat zprávy, a taky to udělám, ale jsem už starší člověk a potřebuju hodně spát," usmíval se dál a znovu se zazubil, když tentokrát protočil oči Draco.


"Tak jdeš?" zeptal se opět Black, jakmile se zvedl od stolu.


Draco horlivě přikývl a snažil se krotit své nadšení, ale příliš mu to nešlo… Krátce poté, co se Sirius uložil na záda a nechal mladíka, aby se k němu přitulil, se už Draco potýkal s následky Blackovy blízkosti a touhy po něm, po jeho doteku. Nebelvír naštěstí okamžitě usnul, takže se Draco nestihl za nic zastydět, leč o nějakém spaní se mluvit nedalo.


XXXXX


"Ron Weasley je zrzavý hňup," zavrčel sněžný levhart na Siriuse, jakmile k němu dorazil z Dracova pokoje, odkud jej mladík poslal.


Nebelvír se pousmál, co taky jiného měl od Draca čekat, že, a poslal za ním svého Patrona, aby mu vzkázal, že má jít dolů. Dracovi se podařilo rozmluvit Patrona prakticky hned na první pokus, pro jistotu ale chtěl zkusit, jestli se mu zároveň povede poslat zprávu i samotného Patrona, což se mu očividně podařilo.


"Moc dobré," pochválil Draca, jakmile ten vkročil do místnosti, přičemž odměnou mu byl mladíkův vděčný úsměv. Možná…

Ale co možná, určitě by si zasloužil i jinou odměnu, pomyslel si Sirius, v úvahách se vracející k tomu, jak se včera Draco na jeho klíně svíjel a jak byl u toho nádherný. Chtěl ho znovu vidět v takovém stavu, kdy vnímal jen slast a nic jiného. Kdy nemyslel na válku, smrt, strach… A kdy i jemu samotnému se dařilo na hrůzy světa zapomenout. Téměř si nepamatoval, jak je příjemné se někoho dotýkat natolik intimně, a o to byla jeho chuť dotýkat se Draca větší, leč snažil se na to jít pomalu už jen kvůli mladíkově nezkušenosti, ale způsob, jakým Draco od něj včera jeho pozornost přijímal, jaký hlad se skrýval v jeho očích…


Utápěl se v myšlenkách, zatímco mladík jej nejistě pozoroval, dokud se k němu nepřiblížil sotva na pár centimetrů, dokud na něj Sirius nezaostřil a nepřipoměl si, co mu Draco během včrejšího dne řekl.


Nebylo na co čekat.


Nevěděl jak, propásl ten moment, kdy se k sobě přiblížili, ale náhle měl Dracova ústa přitisknuta ke svým, jeho ruce na svých zádech a své vlastní…. Své vlastní na jeho zadku. Stisknul ten sval a Draco mu zasténal do úst a přitisknul se k němu ještě blíže. Vnímal, svatá Cecílie, vnímal, jak se v Dracových dolních partiích začíná něco dít, přičemž sám na tom byl stejně. Vždyť se k němu tisklo mladé, štíhlé tělo, které ho chtělo… jeho… Starého psa z Azkabanu.


"Nechci ti ublížit," splynulo mu ze rtů, když se přiměl opustit Dracovy hladové rty, vlhké a jemné, jež by co nejdříve rád cítil úplně všude… Soustřeď se! musel se napomenout, aby se věnoval tomu důležitějšímu. "Nechci na tebe spěchat ani ti ublížit, ale…" hleděl do těch šedých očí, zářících touhou. "Ale ani ti nic nechci upírat."


Bylo mu jasné, jaká bude Dracova odpověď. Nepochyboval o tom, cítil, jak se Draco slabinami tře o ty jeho, jak moc ho potřebuje. Polknul a téměř se zachvěl, jak ho ta myšlenka zasáhla, jakou intenzitou se mu krev nahrnula do třísel. Dokázal si představit, že si Draca vezme. Hned teď. Dokázal si představit horko a těsno jeho těla, dokázal si představit, že po sakra dlouhé době ještě bude vědět, co dělat. Ale jen když bude mladík chtít, jen když…


Na pár chvil i zapochyboval, že se Zmijozel stáhne, že nad svými činy začne opravdu uvažovat, ale možná tehdy jen neúspěšně hledal správná slova. Aniž by promluvil, znovu se přisál na Siriusovy rty, jejichž majitel si Dracovo gesto vyložil po svém. Jako definitivní souhlas k tomu, k čemu se mysli obou mužů upínaly.


Mladík uchopil jeho ruku a odhodlaně si ji přistikl do slabin, což přimělo Nebelvíra nadšeně zamručet. Přeci jen jej víc a víc těšilo, že mladík, který by mohl mít toho, na koho ukáže prstem, si vybral zrovna kmotra svého bývalého rivala, aby byl tím první a, kdoví, možná i tím posledním...


Ačkoliv Draco nebyl o moc lehčí než on sám, chytil jej pod zadkem a naznačil mu, aby se na něj pověsil. Brzy na to již stanuli v Siriusově ložnici, kde starší muž odložil Draca na posteli. Nechal ho tam a trochu poodstoupil, vzrušení kolující žilami, dech zrychlený, ještě chvíli si ale chtěl dopřát jen k tomu, aby se na Draca na své posteli zadíval.


Působilo to tak trochu jako z říše snů, že si k sobě našli cestu. Že se nepřizabili, neuřknuli, a nakonec…? Nakonec z neutěšené, podivné situace dokázali vytěžit něco, s čím ani jeden z nich nepočítal. Hleděl na mladíka, na jeho rudé rty, nádherně kontrastující s jeho bledou pletí, i když už ne tak bledou, vzhledem k růžovějícím tvářím. Přirozeně ale Siriusův pohled přitahovala také jiná část Dracova těla, ta trvdá, pod černou látkou ukrytá, prozrazující, jak moc se mladíkovi cíl jejich cesty líbí.


Shodil ze sebe sako a pár další zbytečností, načež se jen v košili a kalhotách posadil vedle mladíka, jenž se k němu okamžitě přitulil, rty vyledávaje ty druhé. Draco byl sice celý nažhavený, přesto se nejprve dotknul Siriusova hrudníku před košili, než rozepnul první knoflíček a vsunul třesoucí se ruku pod látku, aby dlaň rozprostřel na horké kůži. Starší muž se usmál do polibku a ochotně přenechal Dracovi inicitavu, nechal vklouznout jeho jazyk do svých úst, nechal jej, aby jej hladil na prsou, na bříčku, aby se s každám dalším pohybem odvážil níž a níž, až zavadil o pruh chloupků, vedoucích pod lem kalhot.


Tehdy se Sirius znatelně zachvěl potřebou mít Dracovu ruku ještě níž, užíval si jeho napůl nesmělé, napůl odhodlané doteky stejně jako pozornost jeho rtů, jež jej zanechávaly takřka bez dechu. Bylo to zvláštní, krásné a příjemné, ale zvláštní mít po tak dlouhé době ve své blízkosti někoho jiného, kdo se jej dotýkal s láskou, něhou a touhou zároveň.


Přerušil jejich polibek, aby mohl mladíka pohladit po tváři. Jeho šedé oči žhnuly, prosily o svolení, možná o pomoc či vedení. Prohrábl mu plavé vlasy, rozcuchal je, poté použil prstů obou rukou, aby mu rozepnul první dva knoflíky na bílé košili. Společně s pootevřenémi rty a viditelnou erekcí v kalhotách působil Draco neodolatelně. Siriusovi se do slabin nahrnula další krev, chuť znovu a znovu líbat to nádherné stvoření rostla, ruce mu sebou snad cukly v potřebě pohladit bledou kůži.


Možná ale právě ten hladový pohled v Siriusově tváři dodal mladíkovi odvahu k tomu, aby pokračoval, aby momentálně přestal svírat stehno staršího muže, aby poprvé ucítil pod svou dlaní tvrdost člověka, po jehož pozornosti by nemohl prahnout více.


Uběhla už taková doba, co se Siriuse takto intimně někdo dotknul, že ke svému vlastnímu překvapení zareagoval i na to lehké, váhavé pohlazení, jež mu Draco dopřál. Z hrdla se mu vydral tichý povzdech, s dalším polaskáním zatnul zuby a snažil se obnovit sebekontrolu, aby okamžitě nezačal proti Dracově dlani přirážet. Oči se mu zavřely, a proto byl také zaskočen, když na krku náhle ucítil vlhké polibky, vlasy mu byly odhrnuty na druhou stranu, pročež Sirius instinktivně roztáhl nohy, aby měl Draco lepší přístup. Vůbec nic nenamítal v momentě, kdy mu Zmijozel kalhoty rozepnul, kdy zajel pod ně a…


Sirius zabořil dlaň do Dracových vlasů ve snaze najít nějaký bod, ke kterému upřít pozornost, aby se úplně neutopil v té slasti, jež se jím prohnala, jakmile mladík uchopil jeho erekci do dlaně. Třebaže jeho pohyby byly neohrabané a vinou stísněných prostor oblečení omezené, Siriusovi se po tváři rozlil blažený výraz, načež spokojeně zamručel a pohladil Draca po vlasech.


Nějakou chvíli si sám užíval pozornost jemu věnovanou, poté se ale přiměl znovu zaměřit na mladíka. Uchopil jej za zápěstí a s takřka omluvným úsměvem si vytáhl jeho ruku z kalhot.


"Kdybys takhle pokračoval, dál bychom se nedostali," vysvětlil své počínání, pročež se neubránil nutkání Draca prostě jen tak opět pohladit po tváři, ujistit jej, že je všechno v pořádku, že ho má rád, že mu záleží na tom, aby se cítil dobře.

Prsty pak zcela úmyslně sklouznul na mladíkův hrudník, kde pomocí zaklínadla rozepnul zbývající knoflíčky a odhalil pokožku, po níž přejel dlaní, ujišťuje se, že je přesně tak jemná, jak vypadá. Nechal mladíka, aby si košili svlékl, a když se začal sápat i po knoflících na kalhotách, Sirius mu vůbec nebránil, právě naopak mu následně zaklínadlem černý kus oděvu stáhnul a nechal odletět někam stranou. Siriusovy modré oči neváhaly, okamžitě se upřely tam, kde se pod spodním prádlem napínalo to, co chtěl velice brzy svírat v dlani.


Pozvedl zrak k mladíkově tváři, jež se zdála být uzardělejší než před pár vteřinami. Styděl se? Možná, ale Siriusovi nepochyboval o tom, že neměl za co, leč věděl, co by mu pomohlo stud zahnat.


"Mám se taky svléknout?" zeptal se s pozvednutým obočím, mírný úsměv mu pohrával na rtech, a nezmizel ani v momentě, kdy na Dracovo horlivé přikývnutí využil jiného kouzla, které jej instantně zbavilo veškerého šactva, jež se složilo v hromádku na křesle. Teď byl v určité výhodě Draco, který na sobě měl alespoň to spodní prádlo.


Siriuse ovanul chladný vzduch. Věděl jak vypadá, ale také věděl, že navzdory vlivu Azkabanu se na něj mladík tehdy, když poprvé viděl jeho hrudník, díval podobně uchváceně jako nyní. Povedlo se mu proto záhy zahnat ten náhlý pocit zranitelnosti, k čemuž přispělo i to, že Dracův pohled stejně rychle skouznul k partiím, jež jej dle očekávání zajímaly nejvíce. A v tomto směru se sebou Sirius nikdy problém neměl, leč přivedlo jej to k otázce, nad níž doposud neuvažoval, i když nejspíše měl…


"Máš v plánu být dole, že ano?" zeptal se, ruku položenou na Dracově stehnu. Na reakci si musel chvíli počkat, než Draco odtrhnul zrak od jeho erekce, v očích se mu zračilo zmatení, jež na pár chvil zastínilo tu planoucí touhu.


"No… jo…," promluvil pomalu, jako by si dával dohromady, na co přesně se jej Sirius ptá. "Ani mě nenapadlo, že…"


"Že bych tě nechal?" uchechtl se Sirius. "No, dobře, možná tak působím, ale v podstatě… nemám nějaké preference."


Draco snad ještě více zrudnul, Sirius to shledal nic víc než roztomilým, zrovna k tomu se ale nevyjádřil.


"Ne, to…" snažil se Draco hájit, když jej ale Sirius obdařil skeptickým pohledem, mladík protočil oči a pokrčil rameny. "Tak dobře, nenapadlo mě, že bys mě nechal být nahoře, ale…"


"Ano?" pobídl mladíka, jenž se zadíval stranou, ovšem jej jemně uchopil za bradu a přiměl jej navázat oční kontakt.

"Opravdu se nemusíš stydět za to, že jsi od první chvíle, co ti na mě spočinul pohled, zatoužil po tom, abych ti hezky protáhnul zadeček."


"Siriusi!" zaprskal Draco a vytrhl se staršímu muži, jenž mu ale s chechtotem chytil obě ruce, následně jej povalil a v kleče se nad ním rozkročil.


"Tak promiň," změnil se jeho smích jen s omluvný úsměv, sevření na mladíkových zápěstích zmírnil, načež se sklonil blíže k tváři, jež se na něj stále trošku mračila. "Opravdu se nemusíš stydět, holt jsem starší a můžu tě ujistit, že i zkušenější…"


Draco si odfrkl, ale uvolnil se a nikterak neprotestoval, když se Sirius začal svými rty věnovat jeho krku.


"Jestli vážně chceš, abych si tě vzal, bude mi potěšením," zamručel pak Dracovi do ouška, ústa se mu znovu široce rozáhla, když se na ta slova mladík zahvěl, z hrdla se mu vydralo jakési potlačené zakňučení, jež však bylo následováno zřetelnějším díky Siriusovým slabinám, jež se otřely o ty Dracovy. Ponechal pak mladíkova zápěstí ladem, jednu z dlaní přesunul na jeho hrudník, kde zkusmo uchopil jednu z bradavek, aby samozřejmě z čistě vědeckého hlediska zjistil, zda jsou citlivé. Druhou rukou se pak na moment podepřel, než ji vsunul pod Dracova bedra, a ještě kousek níž, než mohl pevně sevřít ten kulatý zadek, o kterém se mu nejednou zdálo.


Sirius sám spokojeně zamručel, když se v tom momentě Draco prohnul v zádech ve snaze najít dosáhnout tření tam, kde to nejvíce potřeboval.


"Siriusi…" splynulo z mladíkových rtů prosebně, oslovený hleděl do šedých očí, kochal se tváří, v níž se promítla prožívaná slast, když se jejich slabiny o sebe otíraly, kdy Sirius věnoval Dracově bradavce další dotek, na který mladík opravdu reagoval, z čehož měl Sirius nefalšovanou radost. Když zase na chvíli přenesl část své váhy na ruku, dlaní se opíral o matraci, mladíkovy paže se náhle pohnuly, prsty se propletly s černými vlasy, načež se vydaly na cestu po jeho zádech, hrudníku, šedé oči těkaly mezi Siriusovýma očima a hrudníkem, dokud se Draco neodholal nadzvednout a nezahleděl se níže, kde se jeho stále ve spodním prádle ukrytá erekce otírala o tu Siriusovu, lesklou a tvrdou. Ten pohled na mladíka, na jeho chtíčem zářící oči, na jeho fascinaci tím výjevem, přiměl Siriuse jednat, protože se vážně začal obávat toho, že se k ničemu dalšími nedostanou.


Za jiných okolností by to nechal plavat, vždyť nebylo kam spěchat, jenže… V jejich případě to neplatilo.


A proto se sklonil, přisál se na mladíkovy rty a snad ztvrdl ještě víc, když se Draco do polibku zapojil takřka jako smyslu zbavený, prohraboval se jeho vlasy, zatímco se jejich jazyky otíraly jeden o druhý, zatímco Sirius použil opět jedno ze zaklínadel, aby i poslední kus oděvu odlétl stranou. Okamžitě na to mu mladík zasténal do úst a přitiskl se k němu po celé délce těla, díky čemuž si Sirius zas a znovu uvědomil nejen to, jak Zmijozelovo tělo krásně hřeje, jak roztoužený a nadržený mladík je, ale především to, jak moc jej Draco chce.


Nechal se tou myšlenkou opájet, když se s Dracem váleli po posteli, tiskli se jeden k druhému, Sirius se cítil být zcela pohlcen tím pocitem, kdy se jeho erekce dotýká druhá, stejně tvrdá, a neodolal nutkání je obě naráz stisknout v dlani a dopřát jim pár doteků, leč pár se změnilo v několik, několik v mnoho a… Draco se odpoutal od jeho úst, aby se pořáně nadechl, druhý nádech se však stal trhaným a Sirius si uvědomil, že mladíka už nezastaví nic, proto se zaměřil jen na jeho tvrdost, zrychlil tempo a uchváceně sledoval, jak se mu mladík napnul v náručí, jak se mu z hrdla vydralo zlomené zasténání a jak se mu jeho nehty zaryly do paže. Na dlaň a bříško mu pak dopadly prameny bílé tekutiny, nicméně i přes nepopiratelnou krásu toho, co právě viděl, se udržel a nezačal se hrnout za vrcholem také.


U Draca přeci jen očekával, že se do pár minut vzruší znovu, byl mladý a nezkušený, všechno pro něj bylo nové a intenzivní, leč Sirius se navzdory tomu dlouhému půstu rozhodl, že dokáže počkat. Dokáže si počkat, až bude v Dracovi.

Zatnul zuby, ale udržel se, raději použil čistící kouzlo a pohladil Draca ve vlasech, šedé oči opět upřené do těch modrých. Sirius se ušklíbl, spokojen s tím, že se nemýlil ve svém úsudku, neboť Dracův pohled byl stále dychtivý.
 


Vysněná realita

26. července 2018 v 19:51 | Archea Majuar
Vysněná realita

Fandom: MASH

Pairing: Hawkeye Pierce/každý...? :D

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Ajka se ptala po povídce z MASHe, má ji mít :) A jelikož nespecifikovala pár, tak... je jich tam hodně :D Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Karin a Profesorovi :)


Začalo to jako zcela obvyklé ráno v Koreji. Kapitán Hawkeye Pierce byl krátce po čtvrté ranní vzbuzen příjezdem sanitky, k níž společně s dvěma dalšími obyvateli Bažiny téměř ještě v polospánku spěchali. Naštěstí zjistil, že není naplněna k prasknutí vážnými případy. Dovezli jim pouze dva čisté průstřely horních končetin a jednoho vojáka se zánětem slepého střeva, kterého si vzal na starost právě Hawkeye. Než si stihl s přebytečnou částí lidského těla vůbec potykat, už se plácalo v kyblíku stojícím na podlaze, a než pacienta stihli uložit na pooperačním, tak už se s prací hotový chirurg ploužil do jídelny.

S hrnkem kafe se usadil u stolu, podepřel si hlavu a hleděl před sebe, hlavou mu nevířilo prakticky nic. Jen tam tak seděl, popíjel nepříliš chutný nápoj a nepřemýšlel nad ničím, dokud po své pravici nezaznamenal pohyb. Zvědavě se otočil, aby zjistil, že si k němu přisedla Margaret s pohledem podobně zasněným, jaký měl on sám. Neřekla půl slova, jen se posadila, hrnek s horkým kafem před sebou, dlaně přelepené k němu.

Hawkeye jí další pozornost nevěnoval, zřejmě hledala pouze tichou společnost, kterou jí byl ochoten poskytnout, jelikož sám necítil nutkání prolomit ticho. Pozoroval nikterak zajímavé dění v táboře skrze stanové plátno jídelny, opět nemyslel na nic a na nikoho, až tu náhle…

Zamrkal a tváří se mu mihl ryzí údiv, s nímž se také podíval na původce jeho rozrušení. Zrakem si potvrdil, že se tohle opravdu děje, že malíček jeho hrnek držící ruky se nachází v těsné blízkosti malíčku Margaret, jež se dokonce snažil ten svůj zaháknout za ten Hawkeyeho.

Chirurg se zadíval před sebe, prázdnou hlavu nyní zaplnilo až příliš mnoho myšlenek na to, co se saka děje, co to do té ženské zase jednou vjelo a podobně, načež se se stále přítomným překvapeným výrazem zahleděl přímo na Margaret, očekávaje vysvětlení. Z její tváře však nedokázal vyčíst vůbec nic, když Major jen klidně upila z hrníčku.

Jako by si vůbec neuvědomovala, co činí, jako by netušila, jak velké zmatení muži po své levici způsobovala, když se jí následně povedlo její malíček zaháknout za druhý.

Tohle se mi snad zdá, pomyslel si Hawkeye, když se Margaret ani nadále neměla zájem k situaci vyjadřovat, a černovlasý Kapitán nadále zůstával ztracen. Už se chystal Majora zeptat, jestli se mu tady snaží dělat nemravné návrhy způsobem, kterému tak úplně nerozuměl, ale v tom do jídelny vpadl Klinger.

"Pane, promiňte, že jsem vám to neřekl už na sále, ale za chvíli máte službu na pooperačním," vychrlil na něj a raději rychle mazal pryč.

Zřejmě čekal, že se na něj snese Hawkeyeho remcání, ten byl ale nakonec docela rád, že se může vypařit, protože tohle… Bylo to celé nějaké divné a Margaret zcela nepodobné. Kdoví, co se jí honilo hlavou, přemýšlel, když se vymanil z jejího nikterak silného sevření a zamířil zpět do budovy, z níž sotva před čtvrt hodinkou vypadnul.

Shodil ze sebe bundu a oblékl si plášť, načež vkročil na pooperační. Evidentně měl službu s BJ, což byla další věc na seznam zvláštních skutečností, neboť pacientů se zde momentálně nacházelo jen pět, přičemž ani jeden neutrpěl žádná závažná zranění. Bylo zbytečné, aby tady šaškovali oba, ale nechal to plavat. Necítil se na řešení čehokoliv, a tak popadl tabulku u první postele, zkontroloval údaje a stejně si počínal i u ostatních vojáků.

Na konci uličky se otočil, rozhlédl a dle očekávání zjistil, že nemá, co dělat. Vydal se proto za BJ, opírajícím se o stěnu a koukajícím na něj s mírně pozdviženým obočím a výrazem, vyloženě říkajícím: "Taky nechápeš, proč tady jsme oba?"

Hawkeye se na něj zašklebil a postavil se vedle něj, ruce si založil na prsou. Pohledem pak znovu přejel přes osazenstvo pooperačního, za těch pár vteřin, během nichž došel k BJ, se však nic nezměnilo a polovina postelí stále zela prázdnotou.

Naklonil hlavu trochu na stranu, jelikož jeho přítel se k němu přisunul blíže a Hawkeye se domníval, že mu chce sdělit cosi, co nepatřilo uším pacientům, místo toho ale jen narazil na BJův spánek a… v podstatě si o něj vlastní hlavu nezáměrně opřel. Vzápětí se ale znovu narovnal, ovšem jen proto, aby se jeho pozornost vzápětí přesunula k tomu, že nejen BJova hlava je podezřele blízko. Mladší muž se na něj totiž lepil celým bokem svého těla způsobem tak důvěrným, že se Hawkeye zachvěl a v podbřišku se mu objevilo známý pocit spojený pouze s věcmi nesmírně příjemnými.

Nestalo se mu poprvé, aby takto reagoval na BJovu přítomnost, to vůbec ne, ale… Zpravidla jejich dotek podobných rozměrů trval sotva několik sekund, nyní se ale k sobě tiskli už více než minutu, přičemž BJ se absolutně nesnažil odtáhnout. Prostě se oba opírali o zeď a částečně jeden o druhého.

Hawkeye téměř nedýchal, jen aby ten okamžik nepokazil, vůbec mu nešlo na rozum, co to BJ dělá, protože… inu, předpokládal, že jeho přítel nic neví o tom, že by Hawkeye vůbec nebyl proti, kdyby se jejich vztah posunul na vyšší úroveň, přeci jen byl to muž naprosto oddaný své ženě a dceři, takže… Ne, Hawkeye by si nikdy nic nezkusil, po očku se však podíval na BJ, aby tak nějak zjistil, na čem je. Chystá se k něčemu nebo se k němu prostě jen chce tisknout?

Hawkeye měl pocit, že se mu to musí zdát, protože při pohledu na BJův výraz se mu vybavil ten Margaretin. Stejně jako ona se mladší muž tvářil téměř nezúčastněně a možná trochu znuděně bloumal očima po pooperačním. Žádná reakce na to, že se nachází v osobním prostoru svého přítele. Vypadal zcela vyrovnaně, jako by pro něj bylo úplně běžné, aby přiváděl kamaráda chirurga do podobných rozpaků.

Jakmile mu pak BJ věnoval takřka zasněný úsměv, Hawkeye na něj jen zůstal zírat, jelikož netušil, co se to tady u všech Trumanových starých brejlí děje.

Možná byl jen unavený, na to vstávání ve čtyři ráno si nikdy nezvykne, prolétlo mu hlavou, načež se rozhodl se odlepit od stěny i od totálně neBJovského BJ.

"Nemá smysl, abychom tady byli oba, jdu si lehnout," jenom svému příteli oznámil, počkal, až BJ vcelku lhostejně pokrčí rameny, načež ze sebe shodil plášť, vzal si bundu a zamířil zpět za svou postelí do Bažiny.

Skopl boty, zavrtal se pod peřinu a s přáním, aby se z toho divného dne vyspal, zavřel oči.

Toho dne mu však klidu nebylo dopřáno. Hawkeyeho mozek si totiž řekl, že právě teď se spát nebude, ale bude se úporně myslet na to, jak mu ten moment s BJem připomněl jisté chvíle s Trapperem.

Vybavilo se mu, jak společně trávili jednou velmi, velmi chladnou noc. Po několikahodinovém drkotání zuby oba dospěli k názoru, že takhle to ani náhodou dál nepůjde, načež se usnesli na tom, že nejlepším řešením bude sdílení lidského tepla, které…

Hawkeye si povzdechl a přetočil se na druhý bok, jako by tak chtěl plíživou a neodbytnou vzpomínku za sebou nechat, nicméně se mu to příliš nepovedlo, neboť dnes již podruhé se mu z podbřišku rozšířil známý pocit počínajícího vzrušení do celého těla. Doslova jej polévalo horko, když si představoval, jak se toho večera tiskli k sobě, jak si jejich ruce najednou našly cestu k sobě a pak… Pak už si vzpomínal jen na změť končetin, na to, jak se z nepříjemného chladu rázem stal spalující žár, na tlumené steny, na nehty zatínající se do kůže a na ten bolestný fakt, že nic podobného se již neopakovalo.

Chápal to, ale stejně se takřka při každém pohledu na Trappera musel potýkat s lítostí, závistí, chtíčem… A přestože BJ byl v jádru zcela jiný než Trapper, podobný vztah si vypěstoval i k němu. Aniž to sám chtěl, aniž by o to stál.

Zdálo se mu, že nakonec přeci jen na pár minut usnul, možná se ale spíše nacházel v jakémsi polospánku, neboť i s veškerou opatrností vykonaný pohyb jistého obyvatele Bažiny jej vyrušil. Otevřel oči a s údivem…i když si říkal, že by si asi už měl začít zvykat… pohlédl na Charlese, jenž v rukou třímal Hawkeyeho deku a zrovna ležícího chirurga přikrýval.

"Co to do vás všech vjelo?" vyjekl Hawkeye a v mžiku se posadil, deku Charlesovi z rukou doslova vyrval. Major ale místo toho, aby se urazil nebo černovlasému muži jakkoliv verbálně konkuroval, si zachoval takřka dojatý výraz a zaujal místo na posteli vedle Hawkeyeho, v jehož tváři se zračilo značné rozčarování.

Nejen, že se nejspíše zbláznili Margaret a BJ, navíc jeho mozek není ochoten odpočívat, ale raději myslí na Trappera, a teď sedí na vlastní posteli s Charlesem, jenž má ruku na jeho rameni.

Počkat. Vážně?

Hawkeye byl zase jednou natolik překvapen, že prostě jen na Charlese zíral, aniž by se snažil jeho dlaň setřást. Ono mu to popravdě nepříjemné nebylo, doslova miloval ty chvíle, kdy Winchester odhodil tu svou povýšenou masku, aby mohl všem ukázat, že hluboko uvnitř má srdce ze zlata. Vážil si Charlese, i když se zpravidla choval jako šašek, a možná už nějakou dobu toužil po tom, aby si spolu sedli a vedli konverzaci, možná… možná toho chtěl chvílemi i více, ale ne dnes.
Ne dnes, kdy má pocit, že se mu všechno jenom zdá.

"Omlouvám se, Pierci, jestli jsem tě vzbudil, ale očividně ses třásl, tak jsem usoudil, že je ti zima, a co bych to byl za lékaře, kdybych se tě nerozhodl přikrýt," objasnil Hawkeyemu Charles své chování, černovlasý chirurg se na něj ale díval poněkud skepticky.

"Díky, Charlesi," přikývl nakonec smířlivě. Třeba to tak vážně bylo, ačkoliv tomu příliš nevěřil už jen vzhledem k tomu laskavému úsměvu, jaký mu Major vzápětí věnoval.

Musím z tohohle blázince ven, napadlo jej, přičemž ta myšlenka se zdála náhle být tak neodbytná, že se rázem postavil a doslova z Bažiny utekl. Rychlým krokem šel… někam. Kamkoliv, ale pryč od lidí, kteří se k němu chovali tak podivně, jako by všichni chtěli… jeho. Možná by mu to lichotilo, šimralo by to jeho ego, ale tohle byli přátelé, kterým nechtěl ublížit.

Nebyl vhodným materiálem pro nějaké trvalejší vztahy. Neuměl to, příliš brzy všechno zkazil, choval se jako pitomec a neuměl si představit, že by jeho vrtochy kdokoliv dokázal delší dobu snášet. Jedině snad někdo, kdo ho znal velmi dobře, kdo uměl odhadnout, jakou blbost příště udělá, kdo mu rozumí i beze slov. A nejlépe někdo, kdo není ženatý a neustále nemluví o tom, že má doma ženu a malou holčičku…

Znaven ať už tím svižným tempem či náročnými myšlenkovými pochody, obohacenými o emoční vypětí a také nedostatek spánku, se svalil na příhodně umístěnou lavičku. Pár vteřin mu bylo dopřáno užívat si samotu. Díval se před sebe a prostě si jen tak hověl, následně si k němu ale cestu našel další z jeho přátel.

"Hawkeye, tady jste!" oslovil jej Otec Mulcahy, "Doufám, že vás neruším, ale potřeboval bych od vás radu."

Alespoň ten se chová normálně, pomyslel si Hawkeye a posunul se na lavičce tak, aby si kněz mohl přisednout.

"Beze všeho, Otče, jsem jedno ucho a kousek druhého, jestli budete chtít," přiměl se vykouzlit na tváři úsměv, načež se opřel a vyčkávavě se na blonďatého muže zadíval.

"Hawkeye, jedná se o velice delikátní záležitost, proto bych vás rád poprosil o vaši diskrétnost," posadil se Mulcahy vedle Hawkeyeho, dlaně na kolenou, oči doslova štěněcí.

"Samozřejmě," přikývl Hawkeye, zasažen tím, jak moc na věci kaplanovi záleželo, a ještě více tím, že se svým problémem přišel zrovna za ním. "Tak povídejte."

Kapitán trpělivě čekal, dával knězi čas, jelikož ten se zdál být opravdu nervózní ohledně tématu, který potřebuje probrat, očima těkal od Hawkeyeho tváře ke svým nohám, k zemi a pak zase pozoroval cvrkot v táboře, líce měl mírně zrůžovělé. Hawkeyemu jej bylo téměř líto.

"Víte, jde o jednoho mého přítele. On… on má určité… dilema," začal váhavě Mulcahy, zrakem nyní opatrně sleduje Hawkeyeho reakci. "Nemohu přesně říci o koho jde, ale týká se to jistých, srdečních záležitostí, o kterých toho sám příliš mnoho nevím."

Hawkeye se jen tak tak udržel, aby neprotočil oči nebo rovnou nepropadnul zoufalství. S vypětím veškerých sil se mu podařilo udržet si vážnou tvář.

"Popsal bych vám jeho problém, ovšem… ani on sám si není jistý, co cítí a jak se k tomu postavit," pokračoval Otec.
Takže jde o muže, prolétlo Hawkeyemu hlavou, zatímco pozoroval plavovlasého kaplana, jak se zdá být stále nervóznější a nejistější. V takovém stavu Otce Mulcahyho snad ještě nezažil, pomyslel si chirurg a do výrazu se mu vkradlo podezření. Dnešek už byl natolik šílený, že by se ani nedivil, kdyby…

"Víte, Hawkeye, on má obavy, že je až příliš zaujat jistým… doktorem," vymáčkl se Mulcahy, což absolutně nemělo šanci vyvrátit Hawkeyeho domněnku.

"To už není možné," zvolal Hawkeye rozčarovaně a na Otcův nechápavý a možná trochu ublížený výraz dodal klidněji: "Nevím, co se to děje, ale během dopoledne to na mě už zkoušeli další dva a teď ještě vy…"

"Ale jak- já… jak jste přišel na to, že zrovna já… já nesmím… já…" koktal Otec, načež Hawkeyemu došlo, co řekl. Ano, měl jisté podezření, že Mulcahy vůbec nemluví o svém příteli, ale přímo mu to sděleno nebylo a… Hawkeye si přejel unaveně dlaní po tváři, protože už vážně nevěděl, co by měl dělat.

Vždyť právě nařknul kněze z toho, že by o něj samotného mohl mít zájem, a Mulcahy to ani nepopřel! To jeho koktání a zrudlé tváře byly poměrně jednoznačným důkazem, že se Hawkeye trefil.

Takhle to nemůže přece jít dál, musí to být sen! Nic jiného než sen, protože jinak se už definitivně zbláznil.

Od další rozmluvy s Otcem jej zachránil do tábora s hlasitým troubením přijíždějící džíp. Hawkeye se přirozeně zvedl a zvědavě se šel podívat, kdo je poctil svou návštěvou, a nemohl uvěřit vlastním očím, kdo že dorazil jako na zavolanou. Ano, kdykoliv Hawkeyemu přeskočí, zavolejte Sidneyho, to byla stará známá písnička, kterou v táboře znal každý už více než rok.

"Volal tě někdo nebo jsi přijel do naší malebné stoky z vlastní vůle?" uvítal psychiatra Hawkeye a podal mu ruku, jakmile ten vystoupil z džípu.

"Holt se mi po vás tady zastesklo," pousmál se Sidney a vytáhl si kufr ze zadního sedadla. "Vypadáš, že mě rád vidíš."

"To já vždycky," zazubil se chirurg a následoval svého přítele do VIP stanu, který byl kupodivu ve skvělém stavu, jinými slovy si z něj Radar zase jednou neudělal zvěřinec.

"To mě nepřekvapuje, neodoláš možnosti ze mě u pokeru vytáhnout moje úspory, ale mluvím o něčem jiném," odložil Sidney kufr k posteli a zůstal k Hawkeyemu stát čelem, v očích zvědavost. "Když ses na mě poprvé podíval, tvářil ses skoro úlevně."

Psychiatr se odmlčel a Hawkeye zas a znovu musel obdivovat, jak byť jen minimální náznak jakékoliv emoce uměl Sid zachytit. Myslel si, že se cítil překvapeně, trochu zmateně a snad i naštvaně, ale bylo pravdou, skutečně cítil i úlevu ve chvíli, kdy spatřil Sidneyho v táboře.

"Co se děje?" pobídl jej ten příjemný, uklidňující hlas a Hawkeye mu neuměl odolat.

"Nevím, jestli jsem se zbláznil já nebo všichni okolo, Sidney."

"A kdy to podle tebe začalo?"

"Hned ráno," zabručel Hawkeye a posadil se na židli, zatímco starší muž zaujal místo na posteli. "Margaret se se mnou snažila navázat kontakt…"

"Kontakt?" pozvedl Sidney obočí pobaveně a udiveně zároveň.

"Totéž pak BJ, Charles a… a předpokládám, že i Otec Mulcahy," dokončil Hawkeye myšlenku.

Sidney se ještě chvíli tvářil, jako by se stal svědkem toho, že Hawkeyemu vyrostla druhá hlava, brzy se ale přiměl vzpamatovat a zeptal se:

"A máš pro to i jiné vysvětlení, než šílenství ať už tvé či ostatních?"

"Všechno se mi to jen zdá," odpověděl popravdě Hawkeye. "Dokonce v to doufám."

"A já bych si byl myslel, že ti pozornost tvých přátel bude lichotit…"

Hawkeye se nevesele uchechtl.

"Asi bych si to myslel taky," připustil. "Co mám dělat?"

"Pokud se jedná o sen, tak se potřebuješ probudit."

"Ty jsi vážně nestudoval nadarmo, Sidney," zašklebil se Hawkeye natolik ironicky, až psychiatr nad tím divadlem protočil oči.

"Klíčem ale je, jak se probudit. Buď ti můžu podtrhnout židli, což jakožto tvůj psychiatr úplně nedoporučuji, anebo by ses mohl zkusit snu podvolit," navrhnul starší muž, přičemž chirurga svým nápadem docela zaujal.

"Tvůj sen se ti očividně snaží něco naznačit. Třeba jen to, že by sis možná mohl konečně už někoho vybrat a nenechat své city přelévat od jednoho člověka k druhému podle toho, jak se mění roční období v Koreji," pokračoval Sidney.

"Tohle je stoprocentně sen," promluvil najednou Hawkeye zcela přesvědčeně.

"Opravdu?"

"V realitě bys mi nikdy přímo neřekl, kde je problém, ale donutil bys mě nad tím přemýšlet, až bych na něj přišel prakticky sám," řekl chirurg se zcela vážnou tváří.

Sidneyho úsměv se rozšířil a Hawkeye měl pocit, že jestli se bude takhle ďábelsky culit ještě chvíli, narostou mu růžky.

"Teď už se jen musíš tomu snu podvolit," připomněl mu.

Hawkeye na něj chvíli koukal a přemýšlel. Sen mu přehodil čtyři lidi v táboře plus Trappera, o kterých si kdy dovolil byť jen na pár vteřin zapřemýšlet nikoliv jen jako o přátelích. A pak přijel Sidney. A jako jediný s ním mluvil rozumně. On jako jediný měl zájem jej vyslechnout.

Podvolit se… nebo vzepřít se? Měl si vybrat jednoho z těch, kteří se mu vyloženě nabídli? Ale koho? Nebo sen ho právě chce mít v situaci, kdy je zmatený a neví, jak dál? Co sen ukončí?

"A co když už jsem si vybral?" zeptal se opatrně.

"Tak na co čekáš? Čím dříve se rozhodneš, tím dříve se probudíš," postavil se Sidney, snad aby Hawkeyeho vyprovodil. Ten se také zvedl ze židle, nikam však nešel.

"Ale já nebudu tancovat podle toho, jak si nějaký sen pískne. Chci jít vlastní cestou, chci si vybrat ne podle toho, co mi nabídne, ale podle toho, co chci já," pronesl s modrýma očima upřenýma přímo do hnědých, hlas pevný a v duši klid.

"Tak do toho," změnil se Sidneyho úsměv v mírný, jako by záhadný, takže Hawkeye se neodvažoval odhadnout, jestli psychiatr odhalil jeho záměr nebo ne. Proto vzdálenost mezi nimi zkrátil velmi pomalu, aby jej nijak nepřekvapil, Sidney ale stál neochvějně na místě, žádná nervozita, žádný úlek.

"Ty jsi byl vždycky tělem i duší rebel, nemám pravdu?" položil Sidney tichou otázku s pobaveným podtónem, odpověď ovšem nevyžadoval, protože Hawkeye mu ji stejně poskytnout nehodlal. Místo toho se sklonil a s posledním zaváháním Sida políbil, načež se mu všechno před očima slilo v bílo.

Neviděl nic, neslyšel nic, jen na rtech pořád vnímal ty Sidneyho a s tím pocitem se i probudil, rozespalýma očima zamžoural a uvědomil si, že už nekouká jenom na bílou plochu, ale že svět je opět barevný, i když potažený šedavým povlakem časného rána. Postel mu byla jaksi malá a po pravé straně jej něco hřálo. Moc příjemně hřálo.

Opatrně se otočil, aby mu následný pohled na v pyžamu a dece zabaleného psychiatra osvěžil paměť, která nebyla zprvu schopná rozlišit události snu od reality. Pousmál se. Podivný noční zážitek byl téměř zapomenut pod záplavou pozitivních emocí, přesto když sunul ruku pod staršího muže, aby jej zezadu objal a zabořil tvář do kudrnatých vlasů, tak přemýšlel nad tím, že i když ten sen byl podivný, stresující a jednoduše šílený, tak pokud vždy skončí u Sidneyho...
Ne, nebude si stěžovat.

Další články