1. část

Včera v 17:37 | Archea Majuar |  PMNC
Posviť mi na cestu

Fandom: MASH

Hlavní pairing: Margaret Houlihan/Dorothy Moore (OFC)

Vedlejší pairing: Hawkeye Pierce/Charles Winchester

Warning: +15, hurt/comfort, humor

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Už je to taky dost dlouho, co mě napadlo, že by si v rámci MASHe povídku zasloužila taky Margaret, ale jelikož (s výjimkou jedné epizody) v seriálu není žádná žena, se kterou bych ji chtěla shippovat, tak jsem si holt onu postavu vymyslela. A překvapivě nevznikla úplně nejkratší povídka, neboť jsem dohromady spáchala 10 kapitol + dva epilogy :D Inu, jak já a Panoramix s oblibou říkáme, holt nám ujela ruka :D Části by měly vycházet minimálně jednou týdně, ale může se stát, že to budu chtít proložit něčím jiným... uvidíme :) Enjoy! :)

Za komentář děkuji Karin a Sis :)

Název povídky pochází ze songu Light Me Up od Birdy, u jejíž diskografie jsem takřka celou povídku napsala.


Podzim se v Jižní Koreji poznal relativně snadno. Listí se sice nezbarvovalo do nejrůznějších barevných odstínů a nepadalo na válkou zničenou zem, teploty však rapidně poklesly z dosavadních třiceti šesti na příjemných dvacet. Ty však, jak už dlouhodobí obyvatelé tábora 4077 věděli, neměly obvykle dlouhého trvání. Když bůh dal, vydržely sotva dva týdny, než se měly dostavit první mrazíky zvěstující příchod další, takřka nekonečné zimy.

Všechno tohle věděla i vrchní sestra 4077, již třetí rok v tomhle pekle trávící Major Margaret Houlihanová, nacházející se onoho podzimního rána v jídelně, kde relativně v klidu popíjela kávu. Neseděla tam jen tak zbůhdarma, samozřejmě by si našla něco na práci, leč dostala od Klingera zprávu, že do hodiny má do tábora dorazit jejich nová posila. Běžně by na novou sestru takto nečekala a jednoduše by Klingera seřvala, aby ji za ní po příjezdu poslali, nicméně velitelství jim zpravidla posílalo sestry hodnosti poručíka.

Dorothy Mooreová se ale vypracovala až na Kapitána, což dokázala Margaret ocenit. Ještě více by ocenila, kdyby se hodností rovnala té její, ale v armádě, kde člověk na vysoko postavenou ženu narazí leda s obrovským štěstím, jí bylo jasné, že se musí spokojit i s Kapitánem.

Upila nepříliš dobré kávy a nasadila trochu podrážděný výraz, když se táborem rozlehlo zběsilé troubení. Džíp s novou sestrou zřejmě již dorazil a dával jim to nepřeslechnutelným způsobem najevo. Většina osazenstva jídelny nehnula ani brvou, Margaret však do sebe kopla zbytek tekutiny, vstala od stolu a za tichého proklínání vlastního, rozbolavěného těla, jež předchozí den strávilo šestnáct hodin na sále, opustila stan.

Do obličeje ji udeřil mírný, příjemný vánek, o němž tušila, že se v brzké době změní na ošklivý, ledový vichr, který bude den ode dne víc a víc nenávidět, právě teď ale větříku s nepatrným úsměvem nastavila tvář a zamířila k džípu, z něhož zrovna vystupovala na první pohled sympatická mladá žena s tmavými vlasy. Jakmile k ní přišla Margaret blíže a hnědé oči nové sestry se zahleděly do těch jejích, Major pocítila lehké sevření žaludku. Nechala je ale plavat, místo toho se na Kapitána mile usmála a obě ženy vyměnily si zasalutování.

"Majore, Kapitán Mooreová hlásí příjezd!" skvěl se na tváři ženy, jen o pár let mladší než Margaret, na tváři přátelský úsměv, nadšení a dobrá nálada jí sršela z očí.

"Kapitáne," přikývla Major a podala tmavovlasé kolegyni ruku, jež byla vzápětí počastována pevným stiskem, který jen podpořil chvění v Margaretině nitru, jež vrchní sestra opět ignorovala a využila faktu, že momentálně nebyla pohotovost, a provést jejich nováčka po celém táboře. "Jsem Major Houlihanová, vrchní sestra ve 4077. Klingere!" zařvala na kolem se motajícího desátníka, jenž okamžitě zcepeněl a zaměřil svou pozornost k Majorovi.

"Odnes zavazadla Kapitána Mooreové do jejího stanu," štěkla po Libanonci.

"Samozřejmě, madam," neodporoval Klinger, který se vzápětí začal věnovat nejen zavazadlům nové sestry, ale také jí samotné: "Vítejte ve 4077, nejkouzelnější místu v Koreji, kde blechy dávají dobrou noc a vši dobré ráno. Máte štěstí, že se uvolnil jeden ze stanů, jinak byste musela bydlet s Major Houlihanovou."

"Klingere!" namíchla hlavní sestru poznámka toho šaška z Toleda, jenž ale už stačil vyklidit pole a upaloval ke zmíněnému stanu.

"Mohla bych si prohlédnout tábor?" protnul Majorův hněv příjemný hlas, načež Margaret takřka na Klingera zapomněla, jelikož při pohledu do hnědých očí Kapitána Mooreové se všechny negativní emoce zcela rozpustily. Úsměv druhé ženy ji dokonce přiměl se v myšlenkách vrátit k jemnému, podzimním vánku, který momentálně dělal pobyt v Koreji téměř snesitelným.

"Samozřejmě, provedu vás," souhlasila a rozhodla se začít prohlídku v Plukovníkově kanceláři. To byla ta snazší část, jelikož vysloveně nesnášela chvíle, kdy o novou sestru zavadil Pierce. Přirozeně, měla ho ráda, nicméně v přítomnosti jakékoliv ze sester se choval jako naprostý idiot. Nechápala, jak se tak výborný chirurg a jeden z jejich nejbližších přátel může rázem změnit v blábolícího osla, kterého by nejraději vzala po něčím těžkým po hlavě.

Po prohlídce operačního sálu se obě ženy odebraly na pooperační, těsně před ním ale Margaret Kapitána zadržela.

"Musím vás varovat, Kapitáne, naši chirurgové jsou sice ti nejlepší, chování některých z nich mimo sál ale není úplně… standardní," informovala mladší ženu, jež pozvedla obočí v údivu.

"Nedisciplinované?"

"Velmi," přikývla Margaret, hlas obohacen o určitý stupeň odporu. Dále se však varováním před Piercem a Hunnicattem nehodlala zabývat a vešla na pooperační, kde se nacházelo pouze pět pacientů.

"Čichám, čichám člověčinu, ale úplně novou, čerstvou člověčinu," rozšířil se úchylný škleb na Piercově tváři, jen co si příchozích dam všiml.

Postával u jedné z postelí, kartu pacienta v ruce, jeho veškerá pozornost ale v tu chvíli patřila jen jejich posile. Margaret vztekle sevřela pěsti, z očí jí šlehaly Piercovým směrem blesky.

"Kapitáne Pierci, tohle je naše nová sestra Kapitán Mooreová, tedy někdo, koho byste si měl vážit a ne nad ním takto nechutně slintat," vyjádřila se Margaret k Hawkeyeho výrazu, který připomínal psisko před řeznictvím.

"Kapitáne," podala Kapitán ruku Piercovi, který si ji nejprve zálibně prohlédl a až po pár vteřinách ji stisknul, pouštět ji ale jen tak nehodlal.

"Máte velmi pevný stisk ruky, Kapitáne, to je na sále potřeba. Už se těším na naši pozdější spolupráci, která jak doufám, by mohla být příjemná i mimo sál," zubil se Pierce absolutně nestoudně, což Margaret rozpalovalo doběla.

Než ale stihla Pierce znovu sjet, urazit ho či mu přímo jednu vrazit, jejich nová akvizice se dokázala ubránit Piercovu kulhajícímu šarmu sama.

"Své ruce a pevný stisk není jediné, co mohu nabídnout, Kapitáne, disponuji také velmi ostrými lokty a solidním pravým hákem, který si velice ráda procvičuji na příliš upovídaných doktorech," usmála se naprosto sladce a nevinně na Pierce, jemuž se tváří mihlo překvapení, a jelikož ho Margaret moc dobře znala, tak věděla, že jeho ego právě dostalo pořádný políček.

Mrkla pohledem ke Mooreové, jež neochvějně oplácela Piercův pohled, z čehož Margaret usoudila, že se zřejmě s podobnými kecálky střetává docela často a že ví, jak se s nimi vypořádat. Tahle žena se jí začínala opravdu náramně zamlouvat.

"A co děláte těm, co preferují vyjadřování řečí těla?" zkusil to Pierce znovu, ačkoliv na něm bylo vidět, že nečeká odpověď, která by se mu měla líbit.

"Zmínila jsem se již o svých kolenou, Kapitáne? Pro vaši informaci, nikdy neminou svůj cíl," založila si Mooreová ruce na prsou a spokojeně sledovala, jak Piercovi úsměv zcela zmrzl na rtech. "Můžeme pokročit s prohlídkou, Majore?" otočila se s jiskřičkami v očích na Margaret, jež přikývla, naposled se podívala na Pierce, tentokrát s koutkem úst škodolibě stočeným vzhůru, a s Mooreovou v patách zamířila pryč z budovy.

"Tohle dělá vždycky?" otázala se mladší žena, jež se zdála být Piercovým výstupem spíše pobavená než jakkoliv pohoršena.
"Vždycky," potvrdila Margaret. "Je to otřesné."

"Zažila jsem i horší," pokrčila Mooreová rameny a nechala si ukázat ještě jídelnu a sklad zásob, pročež její pohled zamířil k důstojnickému klubu.

"Mohou dovnitř i vojíni, což je opět práce kapitána Pierce," poznamenala Margaret, tentokrát však její hlas postrádal jakoukoli zášť, neboť… S odstupem času uznala, že to bylo více než fér.

"Je to součástí naší prohlídky?" zajiskřily oči Kapitánovi.

Margaret se podívala na hodinky.

"Může být," přikývla nakonec s úsměvem. Jít o nějakého Poručíka, nejspíše by ji už poslala vybalit věci a přichystat se na směnu, nicméně ta Mooreovou čekala až za pět hodin, takže proč vlastně ne.

Společně dorazily do místního důstojnického klubu, kde v tuto hodinu bylo takřka prázdno, pouze v rohu místnosti se rozvaloval dopis čtoucí Hunnicatt, který jim vzápětí věnoval široký úsměv a vyškrábal na nohy. Ne, že by byl opilý, spíše tam už seděl hodně dlouho a vypadal jaksi ztuhle.

Nutno říci, že setkání s Hunnicattem se obešlo bez zbytečných keců jako v případě Pierce. BJ Mooreovou pouze přivítal ve 4077 a oznámil jí, že kdyby ji už unavovalo pití v tomto luxusním zařízení, tak že mají v Bažině vlastní stroj na jed a že je kdykoliv vítána, pouze ať se obrní před nepřiměřenou pompézností jejich Majordóma.

"Kým myslel toho Majordóma? To mají sluhu?" nedalo to Kapitán Mooreové, aby se při cestě zpět do centra tábora nezeptala své nové nadřízené.

"Myslel tím vynikajícího chirurga Majora Winchestera, o němž by bylo velmi neprofesionální, abych před novou sestrou hovořila jinak než pozitivně, ale…" zastavila se Margaret před stanem, patřícím nyní Kapitánovi Mooreové, váhajíc, kolik toho může člověku šarží pod sebou říci, ale nakonec se spiklenecky pousmála a dodala: "Major má ve zvyku dávat nám obyčejným lidem najevo, že je z vyšší třídy, a přirozeně ho podráždí, když o tom někdo pochybuje."

"Takže Kapitán Hunnicatt se domníval, že bude humorné, když k nim zavítám a budu považovat Majora Winchestera za jakéhosi správce jejich Bažiny navzdory tomu, že právě on má zřejmě doma nějaké služebnictvo?" položila Mooreová další dotaz, a když Margaret pokrčila rameny, zatvářila se docela uznale: "To by asi opravdu bylo," načež se tiše uchechtla a vešla do stanu, následována poněkud zmatenou Margaret. Na druhou stranu bylo dobře, že Mooreová měla smysl pro humor, protože jinak by tady s těmi šašky nevydržela.

"Služba vám začíná přesně za čtyři a tři čtvrtě hodiny na pooperačním. Kapitán Hunnicatt vám vše potřebné vysvětlí. V případě pohotovosti mají službu všechny směny. Doporučuji vám se trochu prospat," vrátila se Margaret do role nadřízeného důstojníka, ačkoliv poslední větu se snažila pronést trochu jemněji, tedy spíše jako dobře míněnou radu.
"Přesně to také udělám, Majore, děkuji," protnul tvář mladší ženy další úsměv, u něhož se Margaret přistihla, že se jí nedaří jej neopětovat.

Margaret ji tedy nechala o samotě a vydala se za dalšími povinnostmi, leč ještě při příchodu do zásobovacího stanu se mírně usmívala a v nitru se jí rozlévalo teplo. Co všechno dokáže jeden upřímný úsměv…
 

Kéž by se Batman naučil klepat

9. prosince 2018 v 18:13 | Archea Majuar
Kéž by se Batman naučil klepat

Fandom: Batman od Christophera Nolana

Pairing: Bruce Wayne/Jim Gordon

Warning: +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Rozhodla jsem se trochu pozametat komp, takže i tohle je starší povídka, ale povedlo se mi ji trochu poupravit a dát do čitelného stavu. Mimochodem, jelikož pairing Jim/Bruce patří mezi mé nejoblíbenější, začala jsem na něj psát kapitolovku (časem +18) na AO3. Je sice v angličtině, ale pro případné zájemce házím ODKAZ. Enjoy :)

Za komentář děkuji jojo :)


Na konferenčním stolku stál hrnek s téměř studenou kávou, již si detektiv Jim Gordon udělal uvařil v devět hodin večer možná jen tak z rozmaru, nebo možná předpokládal, že ve stínu nedávných událostí stejně nedokáže oka zamhouřit. Dům byl nezvykle tichý, prázdný. Jak už to bylo dlouho? Dva týdny? Asi, ale s jistotou by to říci nedokázal, neboť mu všechny dny splývaly v jeden.

Nevěděl, kdy se octl v tom kolotoči špatných zpráv, z nichž jedna jej přímo ukázkově srazila na kolena. Ne, nedivil se jí, že odešla. Zpětně se spíše divil, že jej neopustila už dřív. Přesto byl zasažen a k udržení dobrého mentálního stavu mu pomáhala jen práce, které naštěstí nestále přibývalo.

Natáhl se pro kávu a takřka celý obsah hrnku do sebe vyklopil, než jej vyrušil jakýsi šum. Odložil hrnek a rozhlédl se.
"Je tu někdo?" zeptal se hlasitě, ačkoliv vzápětí si měl chuť jednu vlepit. No, který zloděj nebo vrah by mu asi odpověděl? Leda tak nějaký zblblý narkoman, ale ten by stejně asi nadělal více rámusu.

Ostražitě špicoval uši, zda zvuk nezaslechne znovu, všude však bylo hrobové ticho. Možná se mu to jen zdálo, pomyslel si a znovu se pohodlně usadil v křesle.

Snažil se uklidnit, leč srdce mu splašeně bušilo bez ohledu na to, že se nic nedělo. Pořád měl ale tušení, že v domě někdo je, jenže taky mohl mít jen halucinace z přepracování, nebo za to mohly jeho zkušenosti s Batmanem. Snad už od prvního setkání se zjevoval a mizel a Gordona to na jednu stranu fascinovalo, na druhou vytáčelo a lezlo na nervy.

Stačilo jen, aby Gordon zaslechl něco podobného šustění netopýřích křídel, a tep mu vystřelil vzhůru a adrenalin se vlil do žil. Uvědomoval si, že se na ty chvíle těší, i když by ocenil, kdyby se Batman prostě naučil klepat a pak vejít do domu dveřmi. Ovšem za jeho zájmem o spolupráci s Batmanem stálo víc, mnohem víc. Hodně o něm přemýšlel a od chvíle, kdy od něj Barbara odešla, už mu v podstatě nic a nikdo nebránil v tom, aby na něj myslel, kdykoliv chtěl. Doslova kdykoliv.

Přejel si dlaní po tváři. Nedivil se, že ho opustila, jestliže nebyl schopen věnovat více myšlenek jí než jinému chlapovi. Vždyť mu to vůbec nebylo podobné! Vážně nechápal, co s ním Batman provedl, ne…

Ani nevíš, jak vypadá pod tou maskou! říkával sám sobě, ale neuměl se přimět k tomu, aby jej to příliš zajímalo. Batman jej fascinoval, měl jej v hrsti a to všechno, aniž by odhalil svou tvář. Gordon vážně pochyboval, že by své charisma ztratil ve chvíli, kdy by masku sundal, naopak předpokládal, že tehdy by mu propadl ještě víc. Batman prokazoval nebývalou důvěru, a kdyby vyšlo najevo, že mu věří natolik, že je schopen mu sdělit svou pravou totožnost…

Už takhle si připadal definitivně ztracený a po takovém gestu by Batmanovi nejspíše padl kolem krku, pomyslel si s úšklebkem.

Místo dalšího zašustění vyrušilo Gordona z úvah zaklepání na domovní dveře.

V tom momentě jej napadlo, že se Batman možná přeci jen naučil klepat, podobně pošetilé úvahy ale vzápětí vyhnal z hlavy a s rostoucí zvědavostí, kdo se k němu takhle navečer dobývá, vstal z křesla a šel otevřít.

"Dobrý večer, detektive."

"Pane Wayne?" zaskočila Gordona identita nočního návštěvníka natolik, že mu hlas trochu poskočil.

Gordon absolutně nechápal přítomnost někoho takového před svým domem. Byl jen pouhý policista a Wayne, oblečen v padnoucím obleku, patřil co do společenského postavení do úplně jiné ligy.

"Co pro vás mohu udělat?" zeptal se, aby jen nestál a nezíral, překvapený pohled se mu ale skrýt nepodařilo, a to zvláště ve chvíli, kdy po hezké tváři Bruce Waynea přeběhl malý úsměv.

"Rád bych to probral spíše uvnitř, jestli dovolíte," pozvedl v přátelském gestu koutek úst Wayne.

Bylo to zvláštní, vídal Waynevu tvář v novinách, přesto si až teď uvědomil, že mu jeho zakřivení jeho rtů je jaksi povědomé. Přemýšlel o tom, i ve chvíli, kdy zavedl návštěvníka do obývacího pokoje. Chystal se mu nabídnout něco k pití, sotva však otevřel ústa, Wayne zavrtěl hlavou. Gordon tedy ústa zase poslušně zavřel a slanžil se něco vyčíst z pohledu, jakým se na něj Wayne díval. Zdálo se mu, že jej mladší muž odhaduje, jako by si měřil jeho schopnosti nebo co. Na tváři mu pohrával jemný úsměv, když se přesunul blíže k detektivovi.

Způsob, jakým se pohyboval, sebejistě a uvolněně, a celkově jeho charisma zanechal Gordona nerozhodně stát, zatímco Wayne došel až za detektivova záda a Gordon najednou neměl nejmenší zájem se otočit. Známé zachvění mu projelo celým tělem. Ne, Bruce Wayne u něj nebyl poprvé. Poprvé ale přišel hlavním vchodem…

"Bruci…?" zkusil tiše. Byl si téměř jistý, že je to Batman, a proto se vůbec nebránil vzrušení, jež jej zachvátila v reakci na situace, o níž si myslel, že nikdy nenastane.

"Jime," ozval se přímo u Gordonova ucha hlas. Hlas Batmana.

Detektiv polknul a konečně se přiměl k pohybu. Pomalu se otočil. Věděl, že asi vypadá jako idiot, když zírá na tvář, kterou už tolikrát viděl, ale dnes zcela v nových souvislostech. Bruce se na něj chvíli jen vědoucně usmíval, načež chytil Gordona za límec a takřka jej odhodil ke stěně, na kterou jej vzápětí přitisknul.

Gordon nedokázal zadržen heknutí, když mu náraz vyrazil dech, a nedokázal zabránit ani tichému zasténání, jakmile se k němu přitiskl druhý muž a s ním i tvrdost, skrytá v Bruceových kalhotách. Byl by se bránil uvěřit tomu, že se tohle vážně děje, byl by se dožadoval odpovědí, ale takhle jen vzhlédl, zahleděl se do tmavě hnědých očí a nechával se stravovat vzrušením, jež se i v jeho případě začalo soustřeďovat v dolních partiích, nacházejících se v tak těsné blízkosti těch Bruceových.

Žár z Bruceova těla, cítil jeho dech na své tváři… Srdce mu poskočilo a do rozkroku se mu vlilo další horko, když se Bruce sklonil, Gordon mu vyšel vstříc a přitiskl své rty na druhé. Nemohl se držet zpátky, nedočkavě vrazil prsty do těch perfektně upravených vlasů, načež mu unikl další sten, jakmile se jeho boky octly v sevření Bruceových dlaní.

Vzrušení jím prostupovalo stále víc, Bruce prohloubil jejich polibek, nechal detektivův jazyk, aby se propletl s tím jeho, zatímco jej Gordon téměř zoufale držel za límec saka, když se otíral o jeho rozkrok. Bruceovy pravidelné pohyby a z pomalého na hladový se proměnivší polibek jej zbavovali kyslíku, třásl se, vstřebával všechny nové věci, jež nikdy nezažil a rychle jim propadal.

Odtrhnul se od mladšího muže, potřeboval se pořádně nadechnout a Bruce mu to dopřál, na moment odstoupil, aby odložil alespoň sako. Gordon se původně chtěl dát trochu dohromady, aby si promyslel, jestli tohle opravdu chce, ovšem když se Bruce vzdálil, detektivův pohled nekompromisně sjel níže. Doposud jen cítil Waynovo vzrušení, které nyní zcela jasně viděl, jak se rýsuje pod látkou kalhot jako nezpochybnitelný důkaz toho, co se tady odehrálo.

V ústech mu vyschlo, hlava se mu točila. Všechny se to zdálo tak nepravděpodobné, přesto Bruce stál před ním, oči zamžené… Batman na něj hleděl jako snad ještě nikdy nikdo, se syrovou touhou vepsanou v tváři, jež jako by nad ním opět převzala kontrolu. Wayne v mžiku stál u staršího muže, jehož kromě chtíče stravovaly i emoce, rozpínající se jeho hrudníkem, když na tváři ucítil jemný dotek Bruceovy dlaně a jeho neodolatelné rty na svých.

Vše se pak slilo dohromady, jakmile mu Bruce rozepnul košili a přesunul svou pozornost ke kůži na jeho hrudi, a ke Gordonově nesmírnému překvapení ochotně pokračoval níže. Sledoval jej pohledem, v uších mu dunělo bušení srdce a kromě vlastního dechu neslyšel nic jiného. Ztvrdl snad ještě víc ve chvíli, kdy mu druhý muž rozepnul knoflík na kalhotách, chvěl se nezkrotnou touhou a přestože v sobě cítil potřebu sdělit Bruceovi, že to dělat nemusí, podlehl nutkání vyjít Bruceově dlaní vstříc.

Hlasitě zasténal a zvrátil oči v sloup, jakmile jej dlaň pohladila skrze spodní prádlo… tak dlouho… tak…

"Bruci…" splynulo mu ze rtů, na víc se nevzmohl, mladšího muže ale ani moc prosit nemusel, vzápětí byl zbaven veškerého oděvu, bránícího Bruceovi v tom, aby vzal erekci do úst. Na nic nečekal, detektiv cosi nesrozumitelně zavrčel, oči mu zmizely za víčky.

V hlavě měl úplně vymeteno, vnímal jen to horko Bruceových úst, jeho jazyk, jeho doteky všude možně… Věděl, že nevydrží, neměl šanci, bylo to příliš dlouho a příliš dobré, sevřel dlaně v pěst, když se znovu octl uvnitř a Bruce se z něj pokusil vysát duši.

Kyslíku se mu nedostávalo, jako z velké dálky slyšel své zoufalé pokusy se nadechnout, každá buňka jeho těla se ale soustředila na tu touhu po uvolnění, jež vzápětí přišlo se zničující silou. Možná řval Bruceovo jméno, možná ne, možná jej varoval, že je blízko, možná ne, nic to ale neměnilo na tom, že se udělal Bruceovi do úst a byl to zřejmě nejintenzivnější orgasmus, jaký kdy zažil.

Opíral se o zeď, zhluboka dýchal a vstřebával to, co právě zažil, ani si nevšiml, kdy jej druhý muž upravil, najednou měl zase kalhoty zapnuté a také seděl na zemi. Zaostřil na Bruce, jenž se nacházel před ním, úsměv široký, vlasy rozcuchané. Vypadal neodolatelně.

Gordon mu váhavě úsměv oplatil, ještě pořád se mírně chvěl, cítil se ale úžasně. Znaveně, spokojeně a úžasně. Jako by se mu právě splnil ten nejšílenější sen.

"Jsem rád, že jsem se v tobě nezklamal," řekl Bruce, v očích zvláštní něhu, kterou vnímal detektiv mnohem více než obsah slov. Poté jej Wayne políbil takovým způsobem, až se z toho Gordonovo srdce nanovo splašeně rozbušilo. Jako by se mu tím snažil vyjádřit… všechno.

Jim neřešil vůbec nic, myslel jen na Bruce, na to, co pro něj udělal, prsty opět zabořil do jeho vlasů, zatímco druhou dlaní se přes pod košilí ukrytý hrudník přesunul níže. Nikdy by si nepomyslel, že někdo jako Batman, bude schopen mu zasténat do úst, ale stalo se tak, když jej sevřel skrze kalhoty. Rozepnul je a vzápětí se dotkl horké kůže, a navzdory tomu, že neměl žádné zkušenosti, Bruce se na polibek soustředil stále méně, sténal, přirážel mu ruky...

Gordon si nebyl jistý, zda jej někdy něco zasáhlo tak moc, jako pohled na Bruce Waynea, jak mu téměř leží v obývacím pokoji, ve tváři se mu zrcadlí slast, oči fixované na detektiva.

Když Batman dosáhl uvolnění a už jen oddechoval, Gordon seděl vedle něj, dokud se si jej druhý muž nepřitáhl k sobě a opět jej nepolíbil.

"Musím jít," pronesl Bruce, jakmile opustil detektivovy rty, s citem svíraje paži druhého muže.

Gordon přikývl. Sice by ocenil, kdyby Bruce zůstal, nicméně chápal, že má asi nějaké věci na práci. Ať už jako Bruce Wayne, nebo jako Batman.

"Ale vrátím se," těkal Bruce z jednoho modrého oka do druhého.

"Dobře," pronesl klidně Gordon, leč když se Bruce pousmál, neodolal a gesto mu oplatil.

Než se nadál, Wayne je vytáhl oba na nohy a upravil se. Gordon pak ještě chvíli jen hleděl na místo, kde Bruce ještě nedávno ležel, nyní za ním ale zaklaply dveře a Batman se ztratil v temnotě Gothamu.

Detektiv si přejel dlaní po tváři a na moment zapochyboval, zda se to skutečně stalo. Jenže v pokoji se stále vznášela Bruceova vůně, obohacena o dalších, a rty jej pořád brněly. Usadil se zpět do křesla, kde si opět uvědomil únavu svého těla. Řekl si, že na pár minut zavře oči, nakonec ale tvrdě usnul a na poloprázdný hrnek kávy už si ani nevzpomněl.

To ten Talián!

2. prosince 2018 v 14:20 | Archea Majuar
To ten Talián!

Fandom: Haló, haló

Pairing: Yvette/Michelle

Warning: +12, humor snad typický pro seriál

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Další věc, co mi ležela roky v kompu, ale tahle mi přijde fakt docela dobrá :D Mám pocit, že se mi prostě povedlo vystihnout humor seriálu, pro který mám strašnou slabost. Vím, že dneska už ho moc lidí nezná a má generace o něm asi ani nikdy neslyšela, ale pro mě je to legendární počin... Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Karin a Profesorovi :)


V Nouvionu panovala poklidná noc, kavárna zela prázdnotou, a to doslova, jelikož kromě staré ženy v podkroví se všichni vydali do lesa. V přestrojení. Za Francii!

Většina se však nemohla hýbat moc rychle, jelikož jim zapůjčené převleky železničářů nepadly, a proto poslali Yvette napřed, aby oznámila Michelle, že se zpozdí. Yvette padly kalhoty i sako jako ulité, proto se bez potíží dostala včas na místo určení, kde již mohla spatřit velitelku demokraticky smýšlejícího odboje. Dopředu se obrnila před její obvykle rozmrzelou náladou a docupitala až k ní.

Zastavila se na kraji cesty, rozhlédla se a vysvětlila, kde je zbytek. Michelle protočila oči a zřejmě se i ušklíbla, ale kvůli nalepenému kníru si tím Yvette nebyla zcela jistá. Partyzánka vlastně měla na sobě totéž, co ona, s výjimkou vousů, jelikož ten Yvette kategoricky odmítla. Neladil by k její rtěnce.

"Dobrá, dvacet minut počkáme," prskla Michelle, ale zdála se dnes být klidnější než obvykle. Tedy až do chvíle, kdy se tichem rozlehly kroky. Někdo šel po cestě, někdo, jehož frčky a medaile se leskly ve svitu měsíce.

"To je ten taliánský kapitán!" šeptla Yvett vyděšeně. "Ten mě určitě pozná!"

"Ale tady se není kam schovat! Měli jsme se zde jen sejít, ne se vystavovat skopčákům na odiv," odsekla Patyzánka, v hlavě jí to šrotovalo, pohledem bloudila kolem, ale kdyby se rozběhly k lesu, vzbudily by kapitánovu pozornost zcela určitě.

"Vidí nás," sykla servírka a otočila se k příchozímu zády, Michelle po něm po očku mrkla a skutečně, Ital si směle vykračoval a díval se přímo jejich směrem.

"Zastřelím ho," oznámil Michelle a chystala se sáhnout pro zbraň, pevný stisk na zápěstí ji v tom ale zabránil. Šlehla pohledem po ženě před sebou, jež na ni odhodlaně hleděla. Proč ta statečná dívka musela mít slabost pro toho připodělaného kavárníka, to stále nedokázala pochopit. "Co je?" sykla.

"Zastřelíte kapitána a generál von Klinkerhoffen pak zastřelí pár vesničanů, a co kdyby vybral někoho z kavárny?"

Michelle zaváhala, Yvettin argument zněl logicky, ale nepřítel se blížil, už byl jen kousek od nich… Přikývla a upustila od svého záměru, ovšem žádný jiný plán neměla, a tak hledala nějakou naději u Yvette, ta na ni ale hleděla se stejnou bezradností. Michelle srdce bušilo jako o závod, takhle hloupě je přeci neodhalí, musí něco vymyslet, těkala očima po Yvettině tváři a tu jí svitlo.

Rozhodně menší zlo, než když tehdy musela objímat Reného, pomyslela si při pohledu na Yvettinu hezkou tvář a rudé rty, načež všechno vsadila na jednu kartu. Chytla Yvett za bok, naklonila se k ní a razantně ji políbila, druhou dlaní ji něžně pohladila po krku, snad aby ji uklidnila. Hlavně aby se neucukla, jelikož kapitán byl vzdálen už jen pár kroků.
Do nosu ji silněji udeřil příjemný parfém.

"Jaký stupido ómylo!" zavyl Talián, když je míjel… a když Michelle ucítila, jak se ztuhlost překvapením z Yvettina těla vytratila, jak se na ni nalepila a pohnula rty proti těm jejím, z pouhého doteku úst udělala pomalý polibek, do něhož ale postupně pronikala vášeň, jež pro ni byla typická... Tentokrát byla zaskočená Michelle, když ji Yvett objala kolem pasu a přitáhla si ji co nejblíže, i skrze ty vrstvy oblečení vnímala žár jejího těla, její ňadra se tiskla k druhým…

Yvette přejela jazykem přes Michelliny rty, jež se váhavě pootevřely, aby mezi ně mohla vklouznout. Michelle unikl v polibku utlumený povzdech.

"Já už chtěla vzít bouchačka a odvést vás do vězení jako nějaká špína partyzánská a oni tady jen hledat soukromí. Nebudu rušila, pouze řekla poručíkovi, aby se porozhlédla mezi železničáry," pokračoval svou italskou francouzštinou kapitán a ráčil se vydat po cestě dál.

Pro případ, že by se ještě otočil, a taky protože jí to bylo příjemné, nepřestala Michelle Yvette držet, prsty ji hladila po tváři a vyloženě si užívala ten pocit, že měla tak… spásný nápad. Bylo to něžné a přeci vzrušující, něco úplně jiného, než co prožívala běžně, a vyloženě se zachvěla nad tou ztrátou lidského tepla, když od ní Yvette odstoupila.

A právě včas, neboť na druhé straně silnice se z lesa začaly vynořovat postavy.

"Přijďte k nám někdy na čaj, když nebudete zrovna nahánět nácky," věnovala jí Yvette laškovný úsměv, na který Michelle neznala odpověď, proto jen nejistě zvedla koutky úst, než zase zcela propadla své práci a svému poslání, a seřvala Reného za jeho neschopnost. Jednak zcela právem, jednak protože byla legrace se koukat, jak ze sebe koktá vysvětlení.

Ano, bylo to to skoro stejně příjemné jako Yvette, tisknoucí se svým tělem k jejímu… skoro.
 


Gareth

25. listopadu 2018 v 18:15 | Archea Majuar
Gareth

Fandom: James Bond (Craig)

Pairing: James Bond/Gareth Mallory

Warning: +18, pwp, pokus o humor

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Strašně stará povídka... Už si ani nepamatuju, kdy jsem ji psala, ale nedávno jsem si ji znovu přečetla, provedla pár úprav a v podstatě není úplně strašná až na ty pochybné pokusy o vtip :D Enjoy :)

Za komentáře děkuji Karin a Lexi :)


Bond se cítil skvěle. Jeho fyzička byla opět na výborné úrovni, při běhu se téměř nezadýchal a ani jej nic nebolelo. Následně se rozhodl potrápit své tělo zdvihy, ještě než se ale na tyč vyhoupl, přiběhl k němu jeden z testujících úředníků a postavil se těsně k němu.

"Je tady M, pozoruje vás skrze polopropustné zrcadlo," šeptl, na moment pohlédl Bondovi do očí a vytratil se. Bylo to jen přátelské upozornění od člověka, jemuž Bond v minulosti také nejednou kryl záda.

Agent se pousmál a vyskočil na tyč. Moc dobře věděl, proč tady M je, až moc dobře. Nebyl 007 nadarmo a všímal si i těch nejdrobnějších náznaků. Během posledního měsíce to už sotva byly jen náznaky, ušklíbl se a přitáhl se nahoru. Nemohl popřít, že se alespoň trošku nebavil, ale upřímně… Malloryho zájem mu lichotil a momentálně se nacházel ve fázi, kdy by si dal říct. A možná byl i ten správný čas, jelikož místnost "za zrcadlem" nebyla jako jedna z mála v budově monitorována.

Bond seskočil a sundal si propocené triko. Samozřejmě jen proto, že mu bylo nepříjemné, nikoliv, aby se měl Mallory na co dívat. Znovu se neubránil úšklebku, jenž mu vydržel až do chvíle, kdy mu bylo dovoleno svůj trénink ukončit. Poté si znovu natáhnul tričko a spěšně zamířil ke dveřím, vedoucím k Mallorymu.

"Bonde," zachoval si Mallory kamennou tvář, když agent vešel. Bond ale zaznamenal tu změnu v jeho hlasu oproti normálu. Zněl překvapeně, možná zastřeně?

M se opíral o zábradlí před oknem, stále čelem k výhledu, čehož Bond využil a postavil se těsně vedle něj, jednou rukou rovněž uchopil kovovou tyč.

"Líbilo se vám, co jste viděl?" zeptal se s milým úsměvem, přemáhaje se, aby se nezubil. Ani neměl v úmyslu se otázat natolik otevřeně, ale vždyť se jen ptal, jak by Mallory zhodnotil jeho výkon… Jsi nenapravitelný, potřásl nad sebou hlavou a pozoroval modré oči svého nadřízeného.

Ten jen pokrčil rameny a vrátil svůj zrak k oknu.

"Lepší než posledně," pronesl bezvýrazně, zdánlivě zcela neznepokojen Bondovou blízkostí. Agent se přestal opírat a udělal krok bokem, čímž se dostal z Malloryho zorného úhlu, načež se M musel ohlédnout, aby viděl, co 007 zamýšlí. Vzápětí to ovšem zcela jasně zjistil, leč nikoliv pohledem…

Bond k němu zezadu přistoupil a využil momentu, kdy se Mallory narovnal. Tehdy jej objal kolem pasu, ruce pak posunul výš a dlaně rozprostřel na hrudníku staršího muže, načež si jej kompletně přitisknul na své tělo. Vnímal, jak Mallory ztuhnul, ale nebránil se, slyšel jeho rychlý nádech a roztřesený výdech.

"Rozhodně lepší než posledně," dotkl se Malloryho ucha horký dech, zatímco se Bond výmluvně otřel svými slabinami o jeho zadek.

"Bonde, tohle…"

Jenže agent očekával, že se ze situace bude Mallory chtít vymluvit. Byl to jeho nadřízený, nehodilo se to, příští týden už bude prosinec, tučňáci nemají kolenaa podobně, proto se jej Bond rozhodl co nejrychleji rozptýlit. A stejně tak rozptýlit Malloryho myšlenky.

Lehce přejel rty po jeho krku a Malloryho další protesty byly přerušeny rozechvělým nádechem. Bond se spokojeně usmál, těšilo jej, že M skutečně dobře odhadl, také se mu líbila reakce staršího muže… A jeho vlastní jej mírně zaskočila, neboť už teď byl úplně tvrdý a boky se soustavně otíral o Malloryho zadní partie. Zaujat myšlenkou, jak je na tom M, se jedna z jeho dlaní vydala přes hrudník níže, až k lemu kalhot.

Malloryho dech se znovu zadrhnul, když Bond doputoval až k jeho rozkroku. Původně se prostě jen přišel podívat, jestli už je na tom Bond lépe, a nikdo nemohl za to, že Bondovo tělo vypadalo tak dobře… Netušil, jak druhý muž přišel na to, že… bože, že se mu z něj postaví, takřka kdykoliv jej vidí, kdykoliv se nachází poblíž něj, kdykoliv Bond vyšle jeho směrem náznak úsměvu.

A teď byl agent tady, dýchal mu na krk, lepil na se něj a… Tentokrát už Mallory zasténal, neboť cítil, jak sebou Bondovo vzrušení cuklo a ještě více ztvrdlo, otíral se o něj, zatímco dlaň umístil na Malloryho v kalhotách ukrytou erekci. Bond se jej zkušeně dotýkal, hladil ho po celé délce…

"Bonde…" vydechl starší muž, jenž opět na svém krku pocítil přítomnost horkých úst, sajících jeho kůži, zvědavý jazyk a nenechavé zuby, s železnou pravidelností zanechávající drobné obtisky.

"Garethe," zavrněl mu do ouška Bond a rozhodl se, že toho škádlení bylo dost, načež se mu podařilo rozepnout pásek kalhot a vniknul dlaní pod ně, stejně tak pod spodní prádlo a pevně sevřel délku. Agent znovu hlasem prodchnutým vzrušením zašeptal jméno staršího muže, laskal jej a s potěšením sledoval, jak mu Mallory přiráží do ruky a zároveň se tře o jeho vlastní tvrdost.

Neuvěřitelně se mu líbilo, jak se o něj Mallory opírá, je mu vydaný na milost, dál mu okusoval krk a při jednom obzvláště razantním výpadu Malloryho boků hlasitě zasténal.

"Garethe… vidíš, co mi děláš?" otázal se takřka konverzačním tónem, M se chvěl, jeho ruce náhle Bond zaregistroval na svých zádech, držel se propoceného trika.

To táhlé, slast vyjadřující zasténání nyní rozechvělo Bonda, s každou vteřinou se zběsileji o Malloryho otírajícího. Nepamatoval si, kdy naposled se udělal v teplácích, bez doteku, ale měl pocit, že teď… Ruka mu na Malloryho erekci kmitala, sám už byl strašně blízko, už jen pár doteků… a pak se mu po dlani rozlila tekutina…

"Jamesi," procedil Mallory skrze zatnuté zuby, tělo napnuté, jak jím cloumal orgasmus, jehož vzápětí dosáhl i Bond. Čelem se opíral o Malloryho krk, pohyby boků ustávaly, slast se rozlévala, stejně jako sperma jeho kalhotami.

Z úst mu uniklo uchechtnutí.

"Co je tady k smíchu?" zeptal se jej M, hlas již klidný a vyrovnaný, skoro znuděný, jako by jej vůbec nezajímalo, že mu právě vyhonil jeho nejlepší agent.

"Mimo jiné, že v teplácích jsem se naposled udělal asi na střední," zafuněl pobaveně Bond a bezmyšlenkovitě umístil něžný polibek na Malloryho krk.

"Já na misi v Afgánistánu."

007 se chechtal dál.

"To mi jednou budeš muset vyprávět," zůstal trochu váhavě u tykání, "Garethe."

Mallory nejevil známky protestu, což vyvolalo na tváři agenta další úsměv. Opět se rty dotkl jemné kůže na krku staršího muž, vytáhl dlaň z jeho spodního prádla a utřel si ji do už tak špinavých kalhot. Následně se rozhodl druhého muže jen obejmout kolem pasu a prostě ještě chvíli nikam nespěchat.

"Drž mě takhle ještě chvíli a budu si myslet, že se mnou máš v plánu ještě něco," zaznělo z Malloryho hlase pobavení, očividně se přes počáteční obavy rychle přenesl.

A Bond… Bond neměl vůbec nic proti.

"U mě v osm?" nadhodil, bradu na Malloryho rameni, spánkem se opíral o ten druhého muže. Cítil se zvláštně… spokojeně.
"Budu tam," souhlasil Mallory, načež Bond zaznamenal jeho mírné zachvění.

Určitě se už nemohl dočkat, pomyslel si agent a přiměl se nevnímat nepříjemný pocit z lepkavého oblečení, a užívat si ještě chvíli ten moment, kdy bylo všechno teprve na svém počátku.

Další články