33. Byli jste někdy ve Stockholmu?

Neděle v 17:05 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
33. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Další kapitola je tady a s ní i dobrá zpráva. Vzhledem k okolnostem bude od příštího týdne vycházet jedna kapitola týdně na sto procent, a pokud budete chtít (musíte si říct, protože zase nechci nikoho zahltit) někdy můžu nahodit i dvě. Jednu v pondělí (ta je jistá), a druhou v pátek. Záleží na vás :) Enjoy!

Za komentář děkuji Lady Corten a Lexi :)

Siriuse Dracovo rozhodnutí příliš nepřekvapovalo. Viděl, jak se mladík snaží zlepšit, a viděl i to, že se opavdu zlepšuje ve všem, do čeho se pustil. Pár následujících dní spolu v již téměř liduprázdném domě trénovali, zkusil Dracovi ukázat několik útočných kouzel, která byla velmi užitečná, v konečném důsledku ale pro nepřítele neškodná, přičemž blonďákovi po nedělalo pokusech nedělalo problém ani jedno z nich.

Když jej Sirius během kouzlení pozoroval, byl s mladíkem skutečně spokojený a přistihl se, jak se potěšeně usmívá. Dracův postoj vyzařoval klid a soustředění, natažená paže se mu netřásla, s hůlkou pak švihal energicky, ale vždy jen tak, aby zbytečně neplýtval silami. Pro vrhání kleteb si vypracoval v podstatě taneční kroky přesně tak, jak mu kdysi poradil.


Nedala se mu upřít ladnost, přemítal Sirius, zatímco na Draca koukal. Nedokázal momentálně ale odhadnout, nakolik si bude schopen své dovednosti přenést přímo do akce. Někdy na tyhle postoje a poskakování prostě není čas. Někdy je třeba jednat okamžitě a uchýlit se třeba i ke smrtící kletbě, o níž si rovněž nebyl jistý, jestli ji vůbec Draco bude mít odvahu použít.

Nevyžadoval to po něm, sám by byl raději, kdyby ti hajzlové skončili v Azkabanu, ale někdy… někdy to jinak nejde. Když bude mít v boji Draca po boku, bude ovšem potřebovat vědět, jestli jej mladík bude ochoten krýt i Avadou, protože ta jako jediná představovala jistotu, že se dotyčný nepokusí o další útok.

"Blacku…?"

Oslovený muž zamrkal a upřel svou pozornost k Dracovi, jenž na něj trochu nejistě koukal, paži s hůlkou svěšenou podél těla. Zřejmě čekal na další pokyn, který ale od zasněného Siriuse nedostal.

"Draco… přemýšlel jsi už o použití Avady?" šel vzápětí přímo k věci, když ale viděl, jak mladík vykulil oči, spěšně dodal: "Když staneš proti Smrtijedovi, nikdo ti nebude vyčítat, že ho zabiješ. Ale stejně tak se nikdo nepodiví, když ho jen omráčíš. Já bych jen rád věděl, co od tebe spíše můžu čekat…"

Draco na něj jen koukal, trochu se upokojil, bylo však vidět, že přemýšlí.

"Sedni si, jestli potřebuješ, pro dnešek stejně končíme," informoval jej starší muž, počkal, než se mladík usadí do křesla, načež sám začal vracet nábytek na původní místo.

"Už jsem o tom uvažoval," ozval se Draco po chvíli. "Znám zaklínadlo… kdo by je neznal, ale… Je spousta nepříjemných kleteb a kouzel, kterými lze protivníka vyřadit z boje. Viděl jsem to na vlastní oči…"

To Siriuse zarazilo. Spravil poslední kolekci talířů, které se Dracovi podařilo během cvičení roztřískat, a posadil se kousek od mladíka.

"Co jsi viděl?" optal se mírně.

Draco k němu vzhlédnul, v očích prožitou hrůzu, pod ní skrytou lítost a výčitky.

"Než zaútočili Pansy a ostatní na mě, zabili Adriana Puceyho. Místo Avady použili spoustu jiných kleteb, které samy o sobě smrtící nejsou, ale… Kdybych se pohnul včas, možná…"

Sirius položili Zmijozelovi ruku na rameno a s citem stisknul, neřekl však nic. Neznal všechny podrobnosti, možná by sám reagoval jinak, možná by se na ně vrhnl navzdory přesile, ale možná by také na místě zemřel. A ze svých vlastích sobeckých důvodů byl Sirius vděčný za to, že Draco dostal strach a raději zvolil útěk.

"Když mě uviděli, zpomalil jsem je pomocí Aquamenti," dodal mladík. "A je spoustu dalších kouzel, kterými jde soupeře zneškodnit nebo zpomalit."

"To ti docela věřím," neopustil si Sirius poznámku, nemyslel ji ale zle, vždyť sám znal kouzel s nepříjemnými účinky od přičarování prasečího ocásku po Levicorpus. "Takže mám počítat s tím, že Avadu…"

"Použiju," přerušil jej Draco, který se znovu díval momentálně zaskočenému Blackovi přímo do očí. "Pokud…" zaváhal, vzápětí jako by se sebral a pevným hlasem dodal: "Pokud to bude na tvou… ochranu."

Jak jen měl toho kluka rád, prolétlo Sirisovi hlavou, když ta slova uslyšel. Nemohl se bránit pocitu dojetí. Ano, Draco právě řekl, že kvůli němu je ochoten zabíjet, z čehož by asi neměl být nadšený, takové věci… takové věci se neříkají nahlas, ale jemu to bylo srdečně fuk. Jestli měl někde v hloubi duše pochybnosti o Dracově loajalitě, teď se všechny vytratily a zůstala jen důvěra.

Byl to mladý Zmijozel, nezkušený v boji a snadno pohltitelný strachem, ale přesto mu Sirius důvěroval.

Draco sklopil pohled k hůlce, s níž si pohrával.

"Neumím si představit, že kdyby se tě někdo pokusil uřknout Avadou, tak bych… mu udělal z nohou želé," zamumlal blonďák způsobem, že ho Sirius jen ztěží slyšel.

"Nápodobně, Draco," stisknul mu Sirius znovu rameno, v hlase však nezaměnitelnou něhu. Mladíkův plachý úsměv mu byl odměnou a Black zase jednou v duchu kroutil hlavou nad tím, jak daleko se spolu za těch několik měsíců dostali.

"Pil jsi někdy Ohnivou whisky?" zajiskřilo to v modrých očích.

"Je mi patnáct…" opáčil Draco a zatvářil se nesmírně nevinně, jako by v životě o alkoholu ani neslyšel, ani jej z oken vlaku neviděl.

"Mně třicet pět," pokrčil rameny Black, na Dracův výraz ve stylu Co to sakra meleš, ty vořechu? dodal: "Myslel jsem, že si chceš sdělovat naprosto nepodstatné informace."

Draco protočil oči.

"To je jedno, jestli chceš, dnes večer ti naliju. Chceš přece alespoň trochu oslavit příchod Nového roku, ne?" mrknul na něj Sirius. "To jsem si myslel," zašklebil se, když mladík nakonec přikývnul.

"Tak fajn, zajdu pro láhev a skleničky, ty sem přines rádio a krabici s kazetami… Zkusíme se podívat, jestli je tam ještě něco poslouchatelného," rozdělil Sirius úkoly. "Pokud tedy chceš se mnou trávit čas," zarazil se, než se vydal pro whisky, jež jej takřka volala k sobě. Měl na ni chuť od chvíle, co ji Arthur zmínil, nicméně tehdy se k jejímu vypití nedostali.

Sice nepočítal s tím, že by Draco jeho nabídku odmítnul, ale přeci jen se chtěl ujistit, že ho do ničeho nenutí.

"Rád," usmál se Draco potěšeně a zamířil do Blackova pokoje, zatímco starší muž odlevitoval láhev i skleničky ke stolu před krbem, kde se za chvíli opět oba usadili.

"Vyber si něco, co se ti líbí podle obalu," mávnul Sirius rukou ke krabici s několika kazetami, kterou Draco poslušně přinesl. Než starší muž rozlil whisky do skleniček, mladík se přehraboval v krabici, prohlížel si jednu kazetu po druhé, až nakonec jednu vytáhl z obalu a vložil do rádia. Neozvala se zrovna energií nabitá hudba, spíše pomalejší balada. "Proč sis vybral zrovna tuhle?" otázel se po pár vteřinách poslechu zvědavě a posunul jeho směrem jednu ze sklenic. "Je silná, tak to nepřeháněj," poradil mu ještě.

"Díky," přikývnul mladík, k tekutině přičichl a trochu se napil.

Když se dle očekávání zakuckal, Sirius se jednoduše musel uchechtnout, ocenil ale, že se Draco přesto napil alespoň trošičku ještě jednou, tentokrát bez úhony.

"Ohnivá je slabé slovo," pronesl přiškrceným hlasem, což Siriuse znovu pobavilo. Po odkašlání se vrátil k Blackově otázce: "Nevím… Líbil se mi název kapely. Guns N' Roses… Zní to hezky. A líbily se mi i názvy písniček."

"Třeba?" vyptával se dál Sirius, rozvalený v křesle a spokojeně upíjející Ohnivou whisky.

Draco pokrčil rameny a bloudil očima po pokoji.

"Knockin' on Heaven's Door?" pokrčil rameny.

Sirius postřehl, že o tom Draco asi moc nechce mluvit, respektive to z něj tahal jako z chlupaté deky.

"Co si zahrát šachy?" navrhnul a Dracovo obočí vyletělo vzhůru, skoro mu ani plocha jeho čela nestačila.

Sirius si na oko uraženě odfrkl.

"Mám i jiné záliby než pronásledování krys po domě," zamrmlal a upil whisky.

"Dobře," zajiskřilo se v šedých očích. "Když mě tady takhle opíjíš whisky, tak možná máš i šanci mě porazit."

"Dávej si pozor na jazyk, užovko," nafoukl se Sirius. "Z naší party mě nikdo v šachách neporazil."

Pod Dracovým pochybovačným pohledem ale velmi rychle splasknul a zahleděl se do své skleničky, pokračuje v blbnutí pak neochotě připustil:

"Tak dobře, kromě Remuse mě nikdo neporazil. A možná sem tam James nade mnou vyzrál, když jsem neměl svůj den…"


Dracovo uchechtnutí mu vyloudilo rovněž úsměv na tváři, a když se znovu zadíval do šedých očí mladíka před sebou, měl z toho všeho dobrý pocit. Těšil se z času stráveného s Dracem, srdce jako by mu v těch chvílích bušilo s větší lehkostí, jako by se problémy světa v těch chvílích zdály méně hrozivé, překonatelné.

"Accio šachy," dotkl se své hůlky letmo, aby vzápětí chytal dřevěnou bednu, přiletivší z rohu pokoje. "Černé nebo bílé?" otázal se Draca, přestože mu byla Dracova volba jasná.

"Výhodu prvního tahu může dobrovolně poskytnout snad jen Nebelvír," potřásl Draco hlavou.

"Ale v případě jeho prohry nebude potupa tak velká jako ta Zmijozelova," zadíval se Sirius na Draca vyzývavě, načež se mladík ponořil do svých strategických úvah a Sirius… holt se snažil, aby neprohrál směšně rychle.

XXXXX

Půlnoc se blížila, v rádiu hrála již třetí kazeta a Draco právě zvítězil v třetí hře za sebou.

"Já tomu nevěřím," kroutil Black hlavou nad tím, jak bravurně mladík šachy zvládal i pod vlivem. "Kde ses to naučil?"
Draco pokrčil rameny.

"Byla to jediná hra, kterou se mnou byl otec ochoten hrát," přiznal a dopil druhou skleničku Whisky. O další už rozhodně zájem neměl, pozornost u hraní udržel jen s velkým štěstím, neboť myšlenky mu neustále utíkaly k Blackovi, sedícímu před ním. Když starší muž uvažoval nad tahem, Draco si dovolil na něj koukat, když už nic jiného nemohl. "Když jsem jej poprvé porazil, koupil mi mou vlastní sadu."

"Máš ji tady?" zvědavě se zeptal Black, Draco jej ale musel zklamat.

"Zničil jsem ji," odvětil Zmijozel a pohodlně se opřel na pohovce. Po tom několika hodinovém se sklánění nad šachovnici mu to přišlo vhod a spokojeně přivřel oči, když si unavené svaly mohly odpočinout. "Kdysi jsem hrál v Bradavicích se Zabinimi a ten zmetek mě třikrát v řadě porazil. Moje Reducto tehdy ve společenské místnosti vyvolalo docela poprask, ale…" mávl rukou a zadíval se na Siriuse s křivým úsměvem, "profesor Snape to hezky zametl pod koberec."

Nebelvír se rovněž ušklíbl a možná by i něco poznamenal, na delší dobu vykouzlený Tempus jim ale oznámil, že nový rok se kvapem blíží, respektive, že mají poslední minutu na to, aby Sirius rozlil alespoň pár kapek Whisky do každé skleničky. Draco sice už více nechtěl, ale přípitek byl ještě ochoten podstoupit.

Se skleničkou v ruce se postavil, chvíli jen malátně bloumal pohledem po podlaze, než si vzpomněl, že by se mohl třeba podívat na Blacka, jenž na něj hleděl také, modré oči lehce zamžené, leč přesto v nich Draco spatřoval jakýsi smutek spojený s radostí z tohoto okamžiku. Mladík se pousmál, doufaje, že svým vlastní optimismem se v Blackovi hne miska vah správným směrem, a že jeho úsměv nabude opravového veselí, jeho oči zazáří opravdovou radostí.

Chtěl, aby byl Black šťastný, což v těchto časech nevěděl, jak zařídit, ale úsměvem rozhodně nemohl nic zkazit.

S odbíjející půlnoci se jejich skleničky dotkly, cinkly a Draco otevřel ústa, aby něco řekl, nenacházel ale správná slova.
Tímto způsobem Nový rok nikdy neslavil, nevěděl, co se sluší, Black mu však včas ukázal, jak jednoduché to je.

"Šťastný nový rok, Draco," mrknul na něj a kopl do sebe to minimum whisky na dně skleničky.

"Šťastný nový rok," zopakoval po něm mladík, tišeji pak, jako by se bál, jak Black zareaguje, dodal: "Siriusi."
 

How To Tame Your Wilson

10. června 2018 v 18:39 | Archea Majuar
How To Tame Your Wilson

Fandom: House

Pairing: Gregory House/James Wilson

Warning: +18, porn with... plot? Možná? :D

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Už strašně dlouho tady nebylo nic na Hilson, přičemž podobně dlouho mi v kompu leží tahle povídka. Nepatří mezi to nejlepší, co jsem napsala, ale když jsem si ji dnes pročítala, docela jsem se pobavila, tak snad nebudu jediná :D :) Enjoy! :)

Za komentáře děkuji káti, Karin a kosesterce :)


House měl pocit, že v životě jej ještě nic tak nekonsternovalo. Dennodenně se podivoval nad řitním alpinismem Cameronové, Chaseovou zabedněností i Foremanovým obličejem, ale momentálně zvládl jen zírat a… ano, poslouchat.

Dorazil domů až pozdě večer, načež, jak předpokládal, našel Wilsona již spícího na gauči. Odhodil bundu na věšák a přesunul se do kuchyně, odkud vrhnul na Wilsona další pohled, jímž zjistil několik zajímavých věcí. Za prvé, deka rozhodně nebyla na svém místě, respektive se válela na zemi, čímž bylo Housovi umožněno, aby postřehl, že Wilsonovi se rozhodně nezdá o jednorožcích, neboť látka jeho kalhot byla v rozkroku napnutá a dech zrychlený, namáhavý.

To všechno by ještě House nějak přes srdce přenesl, nejspíše by si ze svého přítele následující rok kvůli tomu dobíral, ovšem… Wilson kromě slyšitelných nádechů a výdechů vydal ještě jeden zvuk.

Sten, obsahující Housovo jméno.

Starší muž tehdy vyloženě vykulil oči a horko se mu rozlilo celým tělem, ačkoliv radši ani v první chvíli nechtěl vědět z jakého důvodu. Očekával, že by mu mělo tohle chování jeho nejlepšího a věčně se moralistickými kecy ohánějícího přítele připadat nepříjemné, jenže vždycky někdy v hloubi duše tušil, že kdyby měl Wilson zájem, asi by nebyl proti. A teď se mu tady naskytl výhled na Wilsona, jak očividně sní o něm, což bylo stále jasnější už jen kvůli tomu, že Wilson neustále mumlal jeho jméno, přičemž sám na sobě cítil, jak se mu ten výjev líbí.

Ušklíbl se nad tím, jak rychle tvrdnul, tohle fakt neočekával, ale když už se tak dělo… nestěžoval si, místo toho začal přemýšlet, jestli má něco podniknout. Ještě než vůbec vymyslel co, přemístil se blíže ke gauči, a přestože byly jeho kroky poměrně tiché, Wilson se probudil.

Nejprve zmateně těkal očima kolem sebe, načež mu vyplašený pohled padnul na House, jenž se nad ním tyčil jako samotný bůh zkázy.

"Housi, já… jen sen…" vyhrknul v momentě, kdy si vzpomněl, co se mu zdálo, a jak bolestně tvrdý se právě před svým přítelem nachází. Kde je sakra ta deka?! proběhlo mu hlavou společně s myšlenkou na to, že jestli byl jako obvykle při spaní vokální, tak… tak ho musí House jednoznačně vyhodit. Během dne se uměl chovat tak, aby jeho přítel nic nepoznal, aby nepoznal, jak sakra rád by ho šukal, ale v noci?! Nemohl za své sny… třeba jej House pochopí, létaly mu úvahy zběsile hlavou, načež byly všechny vytlačeny do pozadí ve chvíli, kdy starší muž pozvedl ruku a Wilson se zděsil toho, že dostane přes hubu.

Ve svém rozespalém stavu, ale nebyl schopen jakkoliv na onen pohyb reagovat, a kdyby jej House vážně chtěl udeřit, neměl by překážek. Jaké ale bylo Wilsonovo překvapení, když zjistil, že ačkoliv je výraz jeho přítele zcela kamenný, tak jej místo pěsti počastoval jen dlaní a to přímo na…

"Housi?" vyjeknul onkolog, jakmile se teplo rozprostřelo přes jeho rozkrok a vzápětí mu z úst vyšel nadržený sten, jelikož po doteku toužící erekce dostala přesně to, po čem prahla.

Wilson, zcela zmaten Housovou mlčenlivostí, jeho nečitelným pohledem a tak... tak strašně příjemným sevřením jeho dlaně… nenašel v sobě žádnou chuť protestovat, ochotně roztáhnul nohy, aby měl House lepší přístup k jeho slabinám a dech se mu zadrhnul v hrdle, když mužská dlaň překonala bariéru látky kalhot a dotkla se horké kůže, skoro se zalknul tím nadšeným stenem, jaký vydal při prvním tahu, jenž mu House věnoval.

Tohle je neuvěřitelné, tohle se nemůže dít, vůbec… nechápal Wilson absolutně nic, proč to House dělá, proč ho nevyhodil, proč… proč ho tak dokonale honí?!

"Housi…" vydal Wilson další chtíčem prodchnutý sten, bylo mu hrozné horko, ta touha po uvolnění, sen, Housova ruka… neměl šanci vydržet déle, ztuhnul v pohybu a zpod přivřených víček viděl, jak prameny jeho vlastního spermatu dopadají na Housovu dlaň, snad i na zápěstí… Zlomeně zakňučel a zvrátil hlavu nazad, oči zmizely za víčky, zrychlený dech se postupně uklidňoval, až poté zaregistroval, že jej House otřel a upravil, dokonce přes něj přehodil deku, než se ale Wilson dal dohromady natolik, aby položil jakoukoliv otázku, starší muž byl pryč.

Onkologovy tváře hořely, ale netušil, zda ještě doznívajícím žárem z celé situace nebo studem. Nejspíše obojím, protože tohle bylo sakra žhavé, a pak… netušil, jak se zítra Housovi podívá do očí, aniž by znovu cítil jeho ruku na svém ptákovi. Přejel si dlaní po obličeji, obával se, že už neusne, ale mýlil se. Jen co opět zavřel oči, myšlenky se vypařily a dostihla jej únava, následována spánkem.

Po ránu se do Wilsona dala nervozita. Sotva rozlepil oči, vzpomněl si na noční události a do tváří se mu nahrnula červeň. Nevěděl, co má nyní od House čekat. Že si z něj bude tropit legraci nebo to… prostě přejde?

Samozřejmě, že doufal v to druhé, jelikož House přeci jen do ničeho nenutil, rozhodl se sám, ovšem stál nohama pevně na zemi. Byl to House. Ke svému údivu jej ale druhý muž pozdravil poměrně zvesela a… nic víc. Nejspíše už do sebe naházel dostatečné množství Vicodinu, což by vysvětlovalo jeho výraz, ale ne oči, které na něj zářily bezelstně.
House a bezelstný pohled. Jasně…

Wilsonovi se i tak mírně ulevilo, nicméně zůstal během konverzace ostražitý a podezřívavě po svém příteli pokukoval i při cestě autem do nemocnice.

Ano, House tentokrát bral s sebou, protože Cuddyové slíbil, že se výměnou za zbavení služby na ambulanci po dobu dvou týdnů zúčastní přednášky, týkající se nějakého průlomového léku v oblasti endokrinologie. A ačkoliv to Wilsonův obor nebyl, byl právě Cuddyovou požádán, aby na House dohlédnul. Pro jednou mu to bylo docela jedno, protože se mohl dozvědět něco zajímavého, jinak by se asi odvolával na to, že House je dospělý člověk, i když o tom sám věčně pochyboval.

A pochyboval o tom i v momentě, kdy byli již usazení v posluchací místnosti, přednášející profesor se jim snažil předat důležité informace, a jediné, čemu se House věnoval, byl Wilson.

Mladší muž se opíral lokty o desku před sebou a skutečně dával pozor, ovšem s Housovou dlaní na stehnu… Cítil teplo, jež pronikalo k jeho kůži skrze tenkou látku kalhot, hlavou se mu začaly honit vzpomínky z noci, načež strnule a bezmocně vnímal, jak se horká krev vlévá do míst tak blízko Housovy ruky.

Poplašeně se rozhlédl a s hrůzou si uvědomil, že jej vážně těší zjištění, že sedí v poslední řadě sami a odhalení nehrozí. Čekal by od sebe, že bude protestovat, že Housovi vynadá, odsedne si, ale on místo toho s rostoucím vzrušením spokojeně vydechnul, když ucítil v rozkroku příjemný dotek. Nenašel odvahu se na svého přítele podívat a zjistit, jestli má stejně nezúčastněný výraz jako prve, jestli lze z jeho výraz vyčíst, že právě prsty rozepíná knoflík a zip, že ze spodního prádla vytahuje stále tvrdnoucí orgán a začíná jej laskat…

Wilson hleděl před sebe, aniž by cokoliv z viděného smysly vstřebával, znal se, proto si dal raději před ústa pěst, snaže se, aby vypadal, že se o ni jen opíral, uvolnil se a… nechal House, aby si dělal, co chtěl. Jako obvykle.

Wilson si ale ani v nejmenším nechtěl stěžovat. Nechápal sice, co to House popadlo, proč ho vyhonil v noci a o totéž se docela úspěšně snaží i teď, jenže… jenže měl dost starostí s tím, jak se přes něj přelévalo horko, jak mu tření erekce vysílalo slastné výboje do celého těla, jak se bolestně kousal do ruky, jak se snažil kontrolovat své dýchání.

Zachvěl, když si uvědomil, že se k němu House naklání, pohyb dlaně stále rychlejší, a šeptá mu do ucha:

"Padesát lidí kolem tebe, Wilsone, a ty se bez protestů necháš uspokojovat, ty nemravo… schválně se podívej na pana doktora, jak se tě snaží upoutat určitě strašně důležitými informace, dívej se na něj. No, vidíš, taky se teď na tebe dívá…" mručel mu House tiše do ouška, Wilson se chvěl po celém těle, bojoval se steny, jež se mu jeden za druhým draly z hrdla, ten doktor na něj skutečně hleděl, aniž by přerušil tok myšlenek, a to i ve chvíli, kdy se napětí ve Wilsonových slabinách stalo nezvladatelným, věděl, že je blízko, že stačí jen málo, aby… "Udělej se, Wilsone, právě teď."

Wilsonovy hnědé oči se rázem octly za víčky, dech se mu zadrhnul v hrdle a zuby se zatnuly do kůže, svaly se stáhly a jeho boky vystřelily vstříc Housově dlani, když první bílý pramen ulpěl na vnitřní straně lavice a následován dalším, stékal dolů.
Mladší muž se tiše vzpamatovával, dlaní si přejel po obličeji.

"Zapni se, ty chlípníku," vrátilo jej popíchnutí z Housovy strany do reality, i když onen úkon provedl jako ve snu, zpomaleně a konsternovaně. Alespoň kvitoval s povděkem, že House si dal pozor, aby jeho kalhoty zůstaly čisté, to uměl Wilson u věčně bezohledného House ocenit.

House se až do konce přednášky choval abnormálně slušně, jelikož se bavil tím, jak se přednášející doktor, jehož jméno samozřejmě zapomněl, téměř zpytavě dívá na Wilsona, jenž se pro změnu červenal. Sám sebe překvapil chutí něco takového praktikovat mezi lidmi, ještě více jej ale zaskočila Wilsonova ochota spolupracovat. Očividně o svém příteli stále nevěděl všechno, a čím déle o tom přemýšlel, tím silněji ho lákalo, aby co nejdříve provedl něco dalšího.

Nevěděl, kam to může vést a možná se kdesi v hloubi duše obával, aby tímhle nepřišel o Wilsonovo přátelství, ale… Ušklíbl se. V hlavě se mu totiž právě zrodil nápad, jak by mohl přimět Wilsona, aby to byl on, kdo udělá druhý krok.

Dal Wilsonovi pár dní pokoj, choval se k němu jako obvykle až do jednoho pozdního odpoledne, kdy se nemocnice vyprázdnila a na patře už zůstali jen oni dva. Opustil svou kancelář a rychlým krokem se vydal k Wilsonovi. Rychlým, protože se těšil. Přiznával, že v posledních dnech nemyslel na nic jiného než na reakci, jaké se mu od jeho přítele dostane, na jeho zčervenalé tváře, na to, až bude zase sténat jeho jméno…

Jen to pomyšlení mu způsobilo odezvu v dolních partiích, jimž se hodně zamlouvala také představa toho, co mělo dnes následovat, takže do Wilsonovy kanceláře vešel už poměrně nadržený. Nicméně tohle bylo stále hlavně o Wilsonovi, a aby plán fungoval, takhle to muselo zůstat. Prozatím.

Hrálo mu do karet, že Wilson seděl na gauči a vypadal unaveně, leč se vstupem staršího muže do místnosti se zatvářil ostražitě. House se vedle něj beze slova usadil, Wilson si byl ale dobře vědom toho nepatrného úšklebku, jenž se mu objevil na rtech.

"Náročný den?"

Wilson jen přikývnul, hledě do modrých očí, jako by z nich mohl vyčíst, co má House za lubem. Od incidentu během přednášky se skoro neviděli, možná se mu House vyhýbal, možná jen prostě neměl čas, nebyl si jistý… ale jedno věděl jistě. House jej neskutečně znervózňoval.

Díval se na něj, ani se jej nedotýkal, Wilson ale stejně cítil, jak na něj jeho přítel působí, před oči mu vyplouvaly vzpomínky na to, jak se o něj House už dvakrát postaral… Polknul, když spatřil v Housově tváři stín pobavení, následovaný pohybem paže, dlaň se octla na Wilsonově stehnu, načež mladší už neměl šanci skrýt, jak moc velký vliv na něj House má. Stačilo, aby mu House sjel na vnitřní stranu stehna a instantně tvrdnul, modré oči vědoucí.

Wilson se pod jejich pohledem začervenal, styděl se za svou reakci, že se chová jako nadržený kluk, ale… úroveň vzrušení se zvýšila, stejně tak spotřeba kyslíku, když House tentokrát na nic nečekal a okamžitě mu rozepnul kalhoty, což vzal Wilson jako jasný důkaz toho, že Housovi jeho reakce nevadí.

Během týdne si už začínal myslet, že House na to chce zapomenout, že si s ním prostě jen pohrál a už nemá zájem, ale ve chvíli, kdy jeho erekci ovanul chladný vzduch kanceláře a následně se octla v horku Housových úst, podobné myšlenky rozplynuly.

"Housi…" zasténal hlasitě, přičemž původně chtěl za oslovení přidat ještě pobouřený dotaz, chtěl znít třeba vyjeveně nebo vytočeně, ale určitě ne tak nadšeně, jako by právě na tenhle moment čekal celý den.

Vzápětí se skoro zděsil sám sebe, když si uvědomil svou ruku v Housových vlasech, úplně jej ale dostala Housova reakce, respektive ne-reakce. Žádné prskání, žádné nadávky. Poslušně ho vzal do úst a… činil se.

"Housi!" vyhrkl znovu, když jeho přítel znenadání začal sát, což Wilson, potácející se mezi rostoucí slastí a nesmyslnými myšlenkami, nedokázal v klidu vstřebat, místo toho mu boky vystřelily vstříc těm na vše odpověď majícím ústům a kdesi v hloubi mysli doufal, že Housovi nevyrazí zuby.

Ovšem starší muž kdyby mohl, tak by se potěšeně usmíval, protože Wilson… ach, ten vždy se nevinně tvářící Wilson, sténal na celou kancelář jako nestydatá děvka a doslova se rozpouštěl pod jeho péčí. Stav, do kterého svého přítele přiváděl, House neskutečně bavil a fascinoval. Užíval si to, přestože ho Wilson tahal za vlasy, čelisti jej pomalu začínaly z pečlivé práce bolet, ale…

"Housi…" zaznělo do třetice jeho jméno, zadýchaně a zlomeně ve chvíli, kdy se Wilson pod ním napnul, možná projevil nějakou snahu dát Housovi najevo, že nemusí dělat nic, co by nechtěl, ale… když už se do toho dal, tak to dovedl až do konce. Následný pohled do Wilsonovy nádherně zrůžovělé tváře stál stoprocentně za to.

Otřel si ústa a ještě chvíli si dopřával výhled na svého přítele, hlavou mu létaly myšlenky, týkající se správné cesty, bylo mu jasné, že podobné zacházení už dlouho Wilson nevydrží, bude chtít vysvětlení a… udělá další krok. Věděl to a v duchu si tleskal za svůj mistrovský plán, který ovšem ale ani nevěděl, proč uskutečňuje. Jestli kvůli vidině sexu s Wilsonem, s někým, koho má vážně moc rád… asi všechno dohromady.

Prostě dávalo smysl, aby se o to pokusil.

Tímto své úvahy uzavřel, nechal Wilsona opět svému osudu a tiše se vypařil z místnosti, načež spěchal do garáže k motorce. Sice nepočítal s tím, že by se mladší muž dal tak rychle dohromady, ale kdyby náhodou, na odpovědi ještě nebyl ten pravý čas.

Ještě chvilku trp, Wilsone…

Jak House předpověděl, Wilson trpěl. Sám začínal pochybovat o tom, že se dokáže chovat jako vážený onkolog, neboť mu stačilo jen koutkem oka zaregistrovat postavu svého přítele a měl plnou hlavu toho, co mu během posledních dní provedl. Neznal Housův záměr a popravdě se děsil toho, proč to House dělá, ale nedokázal na to přestat myslet.

To byla další věc, která jej znepokojovala. Nakolik si Housovu péči užíval, nakolik se mu oddával, nakolik mu propadl.

Chtěl víc, chtěl od House mnohem víc, ale veškeré podobné touhy přebila jediná, nacházející prapůvod ve Wilsonově pověstném mesiášském syndromu, v jeho nutkání lidem pomáhat. Wilson sakra chtěl Housovi jeho pozornost oplatit, nicméně si uvědomoval, že potřebuje vidět House ve stejném stavu, v jakém se nachází on sám, že jej potřebuje slyšet sténat jeho jméno, chvět se slastí…

Odkud tyhle myšlenky přišly, netušil, nejspíše jen dřímaly hluboko v jeho nitru, a probuzeny Housovými eskapádami, postupně se probouzely, sílily a stávaly se neodbytnějšími. Téměř jej svrběly ruce, když jen House potkal na chodbě, jen se ho dotknout, přirazit ke zdi a vyšukat mu mozek z hlavy. Jen vidět ty modré oči zářící rozkoší.

Wilson si povzdechl. Vždyť si jen přišel na toaletu opláchnout pořádně ruce a co tady dělal místo toho? Hleděl na sebe do zrcadla a zabýval se představou House, zmítaného ve víru slasti, přičemž se mu kalhoty stávaly těsnějšími, tep rychlejším. Ne, vážně nebyl v pořádku. House z něj systematicky vytvářel chodící trosku schopnou uvažovat jen o jistých rukou, ústech...

…jež se znenadání objevily v jeho blízkosti, neboť Wilson, utopen v myšlenkách, nezaregistroval, že již není v místnosti sám. House chvíli svého přítele pozoroval, načež si usmyslel, že je ta správná chvíle pro další hřebíček do rakve, skrývající Wilsonovu soudnost. Postavil se za něj a téměř něžně jej zezadu objal kolem pasu, takže i kdyby se mladší muž leknul, neměl by kam uskočit.

Sotva si Wilson uvědomil, co se děje, tak spatřil v zrcadla dvě modré oči, jak se něj s nezaměnitelným chtíčem dívají, načež pocítil váhu Housova těla. Opíral se o něj, držel si jej co nejblíže, načež se Wilson opět octnul zcela ztracen v rostoucím vzrušení, jaké v něm House nyní již s železnou pravidelností dokázal zažehnout. Nyní ale poprvé viděl Wilson v jeho tváři ten nefalšovaný zájem, chuť se k němu tisknout a…

"Housi…" vydechl Wilson, když jeho tvrdnoucí erekci House sevřel v dlani, zatímco mu hleděl do očí. Sledoval, jak se v těch hloubkách zrcadlí touha, jak se jeho rty pootevírají a jazyk… nejspíše by běžně zavřel oči, ale byl příliš fascinován tím výjevem, kdy mu Housův dech ovanul boltec ucha, následně polaskán horkým jazykem. "Proč to děláš..?"

Odpovědi se ale onkolog nedočkal, neboť House se pouze ušklíbl a rozepnul Wilsonovi kalhoty. Mladší muž se nyní spíše opíral o něj, byl tak poddajný a vláčný, ke všemu svolný… Upřímně dříve očekával, že Wilson bude protestovat, že se bude snažit zachovat si svou důstojnost, ale když přejel po jeho tvrdnoucí délce, tak mu jeho přítel jen přirazil do dlaně a vydal zvuk, jenž rozhodně neměl s nesouhlasem nic společného. Wilson tohle chtěl… chtěl Housovu ruku na sobě, na svém těle, aby ho dovedla k vrcholu…

Dopřával mu jeden dotek za druhým, možná by jej trochu potrápil, nebýt na veřejné toaletě, ale zároveň nebyl schopen najít důvod, proč si upírat ten pohled na Wilsonův obličej, na jeho hnědé oči, které jej zasahovaly hluboko v nitru, byly tak oddané, toužící… jako by okouzlené čímsi, co House Wilsonovi dával, jako by neuměl odolat a musel se poddat. Jako by byl jen jeho.

Wilson se opíral zády o Housův hrudník, vyloženě ujížděl na tom, jak si jej starší muž tiskne k sobě, zatímco ho zběsilou rychlostí žene vstříc orgasmu, slyšel se sténat Housovo jméno, tišeji než prve, protože si kdesi v hloubi mysli uvědomoval, kde jsou, ovšem ve chvíli, kdy se na něj House nalepil i v oblasti beder, když se mu o zadek otřela jeho v riflích skrytá erekce… tehdy si nebyl jistý, jestli ten nelidský zvuk, jenž vzápětí vydal, nedolehl až ke kanceláři Cuddyové.

Věděl, že není cesty zpátky, že se co nevidět udělá, v hlavě mu hučelo a to Housovo zavrčení, když se otíral o Wilsonův zadek… Mladšímu muži se téměř zatmělo před očima, jak intenzivní orgasmus jej zastihnul, důvod, proč na něj má House takový vliv zcela logicky opodstatnit nedokázal, ale… ale byla tady další věc, kterou by v přítomnosti ženy udělat nemohl. Nemohl by se zcela o ni opřít, vydýchat se a spoléhat na to, že jej udrží na nohou, že ho bude dál silnými pažemi objímat. V tu chvíli pak Wilsonovi došlo, že ať už má House v úmyslu cokoliv, srdce mu napovídalo, že to nemyslí zle.

Je za tím ještě něco, ale když jej House držel, upravil a nenechal sesunout na podlahu… Stejný pocit mu zůstal i poté, co se snažil v zrcadle zjistit, jak moc velké stopy na něm předešlý zážitek zanechal, a House se beze slova vytratil. Ano, pocit, že v tom je i cosi dobrého mu zůstal, ale opět se k němu přidala frustrace z toho, že House nemá zájem, aby mu oplatil jeho přízeň.

Žralo ho to nesmírně, a o to víc, když v Housových očích viděl, že… ano, přiznával, že on chce House, a dal by ruku do ohně za to, že je to vzájemné, ale House jej dopaloval tím, že takhle utíkal z boje. Nechápal proč, respektive měl nějakou představu, která souvisela s egem, a jevila se mu i docela pravděpodobně, ovšem připouštěl, že na vině může být ještě jiná věc.

Věc související s přátelstvím, protože ať už byl House jakýkoliv a choval se jako neskutečný hajzl, Wilson neměl pochybnosti o tom, že si jejich přátelství váží. I když by preferoval, aby to jednou dostal písemně.

"Použij svůj klíč, Wilsone!" ozval se House, jakmile jednoho večera uslyšel zaklepání na dveře. Zrovna si ležel v posteli a četl si časopis, pro jednou ne hanbatý, a neměl chuť vstávat, když to nebylo nezbytné. Zanedlouho zaslechl šramocení a zaklapnutí dveří, následně blížící se kroky.

Wilson opatrně strčil do dveří, aby spatřil House, kterak se opírá o čelo postele, jen tak v černém triku a spodním prádle se rozvaluje na matraci, v ruce lékařský časopis.

"Copak?" pohlédl na něj House zpoza obrouček brýlí. Wilson měl na sobě tradiční béžový oblek a tvářil se tak strašně podivně, že ani House nedokázal určit, jestli je naštvaný, zmatený, nadržený nebo trpí střevními obtížemi.

Mladší muž zvažoval, že by na House mohl řvát, udeřit na něj a očekávat vysvětlení, co se tady sakra děje, ale upřímně na to neměl náladu. Stačilo být v přítomnosti druhého muže a myslel jenom na to, jak dobře… jak mu umí udělat dobře, o kolik je to lepší než ve všech snech, co kdy měl… Sundal si sako, hodil jej přes židli a přesunul se k Housovi, usadil se na posteli a podíval se na něj, jako by v jeho očích hledal nápovědu, jak se zachovat.

A možná ne nápovědu, ale něco v nich přeci jen spatřil. Opět ten zájem a zvědavost, které sice kolikrát nebyli u House dobrým signálem, tentokrát ovšem nebyly v sázce životy pacientů, ale ty jejich.

Pohled mu padl níže na Housovy rty, přičemž jím příjemně otřásla vzpomínka na to, jak mu jimi laskal ouško, zatímco…
Hodil za hlavu, že chtěl odpovědi a vysvětlení a že stále v Housově chování tápe. Po tom objetí věřil tomu, že Housovy úmysly nejsou založené jen na fyzickém potěšení. Veden tou zvláštní důvěrou zanechal vzdálenost mezi nimi minulosti a přiložil své rty k Housovým, načež pocítil deja vu vzhledem k tomu, kolikrát se mu o tom zdálo. Ovšem realita bylo o mnoho lepší a pro srdce z hlediska zdraví náročnější, neboť Wilsona nesmírně zasáhlo, když se mu ve vlasech objevila dlaň a House na jeho polibek odpověděl.

House věděl, že tohle je více, než by si kdy dovolil přát. Začalo to jedním snem, jenž v něm probudil fyzický zájem, který jen rostl a rostl, momentálně ale vnímal, že přerostl až do té psychické, duševní formy. Wilsonovy oči, výraz, ta ostýchavost… nebylo mu to úplně podobné a… Housovi bylo úplně jasné, že jestli vůči němu mladší muž kdy nějaké city choval, tak je svými činy jen posílil, byť to neměl v plánu.

Wilson byl jeho, se vším všudy, jak se nechal držet, ovládat, jak za ním přišel a uvolnil se, jakmile jej House začal líbat zpět… House neměl šanci, aby zůstal vůči něčemu takovému rezistentní. Příliš mu na Wilsonovi záleželo, aby odmítl cokoliv, co mu mladší muž nabízel.

Neudělal vůbec nic, jen vycházel vstříc Wilsonovým rtům, držel si jej blízko u sebe a tělem se mu rozlilo horko, když se mu na tvrdnoucím rozkroku rozprostřela Wilsonova dlaň. Musel se pousmát, jelikož snaha mladšího muže se mu dostat do spodního prádla byla… nesnášel to slovo, ale bylo až roztomilé, jak rychle mu boxerky stáhnul a sápal se mu po ptákovi, ovšem nestěžoval si.

Při každém uspokojování Wilsona myslel na to, že jednou… jednou se mu dostane totéž, že ten věčný moralista za ním přijde z vlastní vůle, neschopen nadále jen přijímat a že bude mít potřebu i dávat. Nedržel se zpět, sténal Wilsonovi do úst, druhou dlaní jej chytil za rameno, svíral je, zatínal nehty a vůbec mu dával najevo, jak si péči druhého člověka užívá, čímž sám sebe překvapoval… sakra, strašně chtěl, aby Wilson věděl, že se mu líbí, jak ho rychle a tvrdě honí, že má v hlavě jenom jeho, slast, kterou mu způsobuje a fakt, že Wilson je sice jeho… ale on sám Wilsonovi také nemá v plánu patřit nikou jinému.

Když pak poznal, co to je být doveden k orgasmu nejlepším přítelem, zůstal bez dechu na Wilsona zírat, ta spokojenost a nadšení v hnědých očích ho hřála u srdce. Bylo až děsivé, jak moc toho chlapa měl rád.

Wilsona ta otázka pálila na jazyku. Proč jej to House nenechal udělat dřív…? Jenže House se na něj díval uvolněně a snad i potěšeně, byť prvky otrávení v jeho výrazu byly, ty už jednoduše k Housovi patřily, nejspíše se mu nelíbila klišoidnost celé situace, jenže byla to právě ta příjemná atmosféra, kterou se Wilson rozhodl nezničit. Zdálo se, že jsou na začátku něčeho nového, něčeho, co chtějí oba. A tak, když mu House rozepnul kalhoty, naklonil se pro další polibek a započal svou práci, Wilsonu mu jako obvykle přenechal veškeré velení a odevzdal se mu.

Kompletně, trvale a nezvratně.

32. Byli jste někdy ve Stockholmu?

27. května 2018 v 18:04 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
32. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Jedeme dál :)

Za komentář děkuji Karin :)


Co se Draca týče, o incidentu u večeře se před ním v následujících dnech nikdo byť slůvkem nezmínil. Zaslechl pouze něco o tom, že Weasleyovi zvažovali odjezd, pokud by si to Black přál, ale jak tak Nebelvíra znal, dalšího rána už z něj většina negativních emocí vyprchala a nabídku rodiny zrzavých odmávl rukou.


Kdykoliv se tak Draco octl ve společnosti celého osazenstva domu, přišlo mu, že se vlastně nic nestalo, až na jednu výjimku. Potter se mu odmítal podívat do očí, což mladíka svým způsobem těšilo. Jestli měl výčitky svědomí, že jej napadl, je to jen dobře, jedovatost však nechal uzamčenou hluboko v sobě, jakmile našel Pottera postávat před svým pokojem.

"Co chceš?" zeptal se ho, snaže se znít lhostejně.


"Malfoyi, já… Nemám tě rád a nevím, jestli ti kdy odpustím, že jsi mi vzal Siriuse, ale…" promluvil Potter, ačkoliv ze sebe každé slovo spíše hrkal, ovšem právě to, jak byl Nebelvír nejistý, přinutilo Draca, aby se k němu zachoval dobře. Svým způsobem na něj udělalo dojem, jak se Potter snažil říct něco, co se mu prostě příjemně neříkalo. Stejně jej ale vnitřně těšilo slyšet, že Potter uznal, že Sirius už není jen jeho. Strašně jej to těšilo…


"Nezasloužíš si, abys s ním trávil tolik času," dostal se do Pottera tónu opět vztek, vzápětí se mu jej ale podařilo potlačit a natáhl před sebe rozhodně ruku: "Ale byl bych rád, kdybys přijal omluvu za mě a za Rona, že jsme tě napadli. Nebylo to fér. Ne, že ty bys někdy na fair play někdy dříve hrál," neodpustil si rýpnutí ten černovlasý zmetek.


Draco se skepticky zadíval na podávanou ruku, dlouho se ale nerozmýšlel. Chvíli Pottera za jeho snahu obdivoval, chvíli ho chtěl za ty řeči poslat do háje, ale koneckonců… Kdesi v hloubi duše chápal, co prožíval.


Vzhlédl, zahleděl se Potterovi do očí a přijal jeho omluvu.


"Doufám, že se v tobě Hermiona neplete," poznamenal Nebelvír, když stiskl Dracovu dlaň a rychle ji zase pustil.


Zmijozel se jen ušklíbl a měl v plánu zmizet v pokoji, nicméně ještě něco chtěl Potterovi sdělit:


"Ty, Pottere," oslovil už téměř na schodech se nacházejícího mladíka, jenž k něnu vzápětí otočil tvář. "Možná by bylo fajn, kdybys v zájmu našeho dalšího soužití v tomto domě vysvětlil Weasleymu, že o Grangerovou skutečně zájem nemám. Tobě by to snad věřit mohl."


"Proč, protože je mudlovského původu?" zeptal se jej Potter naoko klidně, avšak Draco tušil, že kdyby jen nepatrně přikývnul, znovu by si poštval Nebelvíra proti sobě.


"Ne, to opravdu ne," potřásl hlavou.


"Tak proč?"


"Nemusím se ti zpovídat, Pottere!" zasyčel na něj v odpověď, Potter se ale ani nehnul.


"Chceš, abych Rona přesvědčil, tak potřebuju pádný důvod, proč by se neměl bát, že mu Draco Malfoy leze do zelí," pokrčil Potter rameny hraje nevinného.


Draco si přál, aby mu vůbec nic neříkal. Proč jen nedržel pusu?! Spoléhat se na Pottera?! Jaký důvod mu má dát? To si má vzít Veritasérum? Říct mu, že Sirius…


Potter čekal.


Vždyť mu nemůže povědět pravdu. Ale třeba… To by mohl. Pokud věděl, tohle považovali kouzelníci za běžné a přirozené již celá staletí. Alespoň k něčemu mu ty nudné hodiny Kouzelnických dějin byly.


"Protože je to dívka, když už to musíš vědět," přinutil se říct tak klidně a vyrovnaně, jak jen dokázal. A stálo to za to.
Potterův vykulený výraz za to vážně stál.


"Oh…" uniklo Nebelvírovi duchaplně, zřejmě takovou odpověď opravdu nečekal.


"To by snad mohlo Weasleyho přesvědčit, co myslíš?" optal se Draco kousavě.


"A jestli ne, tak ho něčím praštím po hlavě," odpověděl Potter pomalu, jakoby mu trvalo zpracovat přijatou informaci.

Draco se uchechtl.


"To bych doporučil dělat preventivně."


Potter se k Dracově udívu uchechtl taky. Dívali se chvíli jeden druhému beze slova do očí, načež mu Potter kývl na pozdrav a odporoučel se po schodech dolů. Mladý Malfoy se už chystal zavřít ve svém pokoji, když se domem rozezněly známé zvuky nadšené sovy. Draco si jen povzdechl, počkal, než Nezbeda doletí až k němu, a teprve poté za sebou zavřel dveře.


Sovička se sice usadila na stole, leč když se jí Draco snažil sebrat dopis, začala poskakovat a s neobvyklou úspěšností se jeho prstům zdatně vyhýbala.


"Co se ti zase honí tou rozčepýřenou hlavou?" tázal se blonďák netrpělivě. Sklonil se, aby se na Nezbedu podíval zblízka, jestli třeba není zraněná, ale jakmile k ní přiblížil tvář, sovička pustila dopis a drobně Draca klovla do nosu. Následovalo obvykle vypísnutí s triumfálním podtónem, pocuchání Dracových vlasů a expresní odlet do klece.


"Neuvěřitelné," absolutně nechápal Draco, kde bere Nezbeda tu drzost, ale dopis byl jeho, takže nechal večeřící sovu být a sám se usadil na židli.


Šlo v podstatě o dva dopisy v jednom. V tom prvním mu Brumbál oznamoval hlavní důvod své přítomnost v Blackově sídle. Skutečně mu tehdy chtěl objasnit, jak bylo či bude naloženo s Pansy a ostatními útočníky. Draco se tedy z textu dozvěděl, že Azkaban pro nezletilé kouzelníky nepřipadal v úvahu, ale Ministerstvo se je rozhodlo umístili do nějakého ústavu pro nápravu mladistvých, kde budou pod nepřetržitým dohledem. Více se pro jejich potrestání řediteli vykonat nepodařilo s ohledem na to, že kouzelnický svět momentálně sužuje větší nebezpečí než patnáctileté děti.


Draco vzteky bouchnul pěstí do stolu, spodní ret měl z ustavičných pokusů o sebeovládání prokousnutý do krve.

Neuvěřitlené, honilo se mu hlavou, neuvěřitelné, že z toho vyvázli ti hajzlové tak lacino.


Hněv jej zčásti opustil, když v posledním odstavci zjistil, čeho se týká druhý dopis. Brumbál mu jej chtěl rovněž předat během večeře, po incidentu jej už ale neobtěžoval, a tak mu psaní od jeho rodičů posílá až nyní.


Třesoucími se prsty mladík rozlepil druhou obálku a dal se do čtení nepříliš dlouhého textu.


Náš drahý synu,


nebudeme Ti lhát, tudíž přiznáváme, že se nám nedaří nejlépe, ale doposud se nám povedlo uniknout všem pokusům Pána zla nás dopadnout. Skrýváme se, kde to jen jde, často se přesunujeme. Poslat sovu bylo riskantní, ale když nám bylo sděleno, že na Tebe Tví spolužáci zaútočili, nemohli jsme jinak. I když s Tebou nejsme, stojíme při Tobě. Myslíme na Tebe, Draco. Pokud se rozhodneš již do školy nevrátit a místo učení se věnovat boji proti Těm, kteří Tě napadli a kteří již nejsou Našimi přáteli, věz, že Tě v tom na dálku budeme podporovat.


Jméno Malfoy dnes již nic neznamená a jen Ty to můžeš změnit. Můžeš změnit jeho znění.


Rodiče


Nechal kanout své slzy na pergamen.


Text byl napsán jeho otcem, tím si byl jist, protože mu sice sdělovali, že ho mají rádi, zároveň na něj ale kladli nároky. Psali mu, co by měl udělat. I když nebyli s ním, teď ten pocit měl. Snad by se měl zlobit, že si po něm dovolují něco chtít, když sami uprchli a nic neudělali, ale právě to… právě ta autentičnost psaní mu dodala jakousi jistotu, že jsou jeho rodiče opravdu v rámci možností v pořádku.


Navíc… navíc asi měli pravdu. Pramálo mu záleželo na jeho jménu, dnes už mu na původu nesešlo. Záleželo mu ale na sobě samém. Jak se na něj lidé budou dívat po válce. Jako na někoho, kdo přeběhl v pravou chvíli? Nebo na někoho, kdo se zasloužil o její výsledek? Kdo nastavil krk?


Na moment jej ovládl strach z faktu, že by mohl během boje zemřít. Bál se smrti. Bál se utrpení. Měl se tehdy asi opravdu poradit s Lupinem, aby získal představu, co všechno jej čeká…


Polknul a zatnul zuby.


Ale o Siriuse se bál více než o sebe. Chtěl bojovat s ním, chtěl mu krýt záda, chtěl… Kdyby na to přišlo, chtěl by umřít s ním. Po jeho boku.


Odložil dopis a otřel si oči.


Tím pádem bylo rozhodnuto o jeho studiu. Bude si dál číst v knihách o černé magii, vzdělávat se sám a s Blackem pak cvičit, co Nebelvír uzná za vhodné, a znalosti typu jak sakra přeměnit botu na kondora nebo jak si podle hvězd vypočítat, kdy je nejlepší doba na početí bude holt muset oželet. Jaká škoda, pomyslel si a dokonce se nevesele ušklíbnul při představě, že by první zmíněné kouzlo mohl použít v boji. Ne, nebylo to vůbec vtipné, ale v tom návalu emocí, v nichž se téměř nevyznal, se jeho uchechtnutí vzápětí změnilo v nezřízený, hysterický smích.


XXXXX


Po poslední společné večeři napsal Draco Brumbálovi dopis se svým rozhodnutím, až po jeho dokončení si ale uvědomil, že by možná bylo lepší, kdyby si ještě před odesláním promluvil se Siriusem. Sice pochyboval, že by Nebelvír měl něco proti, pořád to byl ale jeho poručník a mohlo by se stát, že by Brumbál vyžadoval Blackův souhlas.


Vydal se tedy do jeho pokoje, zaklepal, když se ale nikdo neozýval, vzal za kliku a stejně jako obvykle se dovnitř potichu vplížil. Jakmile vešel, pohled mu ihned padl na vstávající psisko, jež se mu před očima proměnilo v Siriuse.


Draco se nedokázal ovládnout a prostě se zatvářil obdivně, což Blacka viditelně pobavilo.


"Působivé, že ano?" zazubil se.


"Jo," vydechl mladík a automaticky za sebou zavřel.


"No, má to své nepopiratelné kouzlo. A taky výhody," šklebil se Sirius dál, dokud jeho obličej nezvážněl. "Cítíš se na návrat k Patronovu zaklínadlu? Jestli chceš vědět, v co by ses jednou mohl přeměnit…"


Draco sice pocítil píchnutí nervozity, ale stejně přikývnul. Zkusí si vzpomenout na fotku, co má s rodiči. Nebo taky ne… možná ten moment se Siriusem… v koupelně… nebo pak jak spolu večeřeli… Potřásl hlavou, vždyť sem přišel kvůli něčemu úplně jinému, než aby zase zabředl do toho, co k Blackovi pociťuje, protože při pohledu do jeho vřelých očí to nebylo tak těžké.


"Klidně můžeme začít hned, jak Weasleyovi a zbytek odjedou, protože jsem se rozhodl, že se Bradavic už opravdu nehodlám vracet," oznámil Blackovi, který pouze přikývl, načež Draco dodal: "A chci přerušit studium a věnovat se Fénixovu řádu."


"Dobře, ale začneme až po novém roce," přikývnul znovu Nebelvír, jenž se nezdál být blonďákovým rozhodnutím překvapen. Dokonce se pousmál způsobem, který Draco vyhodnotil jako povzbudivý. A snad i pyšný. Byl na něj Black vážně hrdý za to, jak se rozhodl?


"Seš si ale vědom toho, že to obnáší i účast v boji? Ne, že bych ti nevěřil, tvé schopnosti jsou dnes již více než uspokojivé, ale… Tváří v tvář Smrtijedům není prostor na chyby," pronesl pak Black zcela vážně. Když si však povšimnul, že Draco ještě více pobledl, mírnějším tónem pokračoval: "Budu pořád s tebou. Řád to stejně bude vyžovat. Ze začátku úplně postačít, když mi budeš krýt záda," mrknul na něj povbudivě, což Draca zčásti uklidnilo.


Mladík tak opět přikývl. Dokud bude s Blackem, bude to v pořádku.


"Dej o svém rozhodnutí vědět Brumbálovi, měl by ho přijmout bez nějakých připomínek," řekl Black a zdálo se, že tímto pro něj rozhovor končí.


Draco se tedy vydal na cestu zpět do svého pokoje, kde roztřeseně předal dopis Nezbedě a vyslal ji ven. Ačkoliv vnitřně byl přesvědčený o tom, že udělal správně, některé části jeho těla si tím tak jisté nebyly a dále žily ve stavu nervozity.

Možná by to trocha fyzické námahy mohla změnit, napadlo ho a bez dalšího rozmýšlení se převlékl a zamířil do sklepa. Koneckonců cvičení během Vánoc docela zanedbával.


Přesto, i když šel o pár hodin později spát, hlavou mu vířilo tisíce myšlenek. Bylo zvláštní, pomyslet si, že minimálně v dohledné době jej nečekají žádné domácí úkoly. Žádná pojednání na deset palců, žádná zoufalá listování tlustými svazky literatury. Žádné obavy o známky. Žádný tlak ohledně NKÚ. Věděl však, že se stresu jen tak nezbaví, právě naopak.



Přijde jiný stres. Spojený se strachem mnohem více než kdy dříve, cítil se ale odhodlaně. Zvládne to. Black mu pomůže stejně jako to už nějaký čas dělal. Mohli by být dobrý tým, napadlo jej a téměř se pousmál při představě, jak se bok po boku prodírají davem Smrtijedů, kteří pod jejich Avadami klesají na kolena. Jak se Pán Zla děsí jejich příchodu, protože ví, že se blíží jeho konec.


Nepochyboval o tom, že si budoucnost jen hezky maluje. Po indicentu v Příčné ulici neměl žádné romantické iluze o válce a boji v ní, ale… Proč by si nemohl představovat budoucnost pozitivně a takřka heroicky? Sice se nejspíše zklame, to ano, ale vrhnout se do boje bez víry ve vítězství a touhy porazit nepřítele… S takovou by to asi nikdo nikdy nikam nedotáhl.


Nad tou poslední myšlenkou se pozastavil. Odkdy se ve svých úvahách proměnil v nadějeplného filosofa? Alespoň si tak momentálně připadal. No, možná ne úplně jako filosof, ale rozhodně jako někdo, kdo se zaobírá otázkou života. A smrti. Čekala jej brzy? Možná ano, právě nyní… právě nyní se jí nebál. Byl spokojený se svým rozhodnutím pomoci dobru zastavit zlo. Byl rozhodnutý jít za svým cílem přes mrtvoly, přes krvavá pole, přes palčivou bolest.


Byl spokojený, rozhodnutý a svým způsobem smířený. Byl sám sobě svým soudcem. Nezajímalo jej, jestli na něj rodiče budou pyšní. Jestli na něj Brumbál bude pyšný.


Momentálně existova jen jeden člověk, na jehož názoru Dracovi sešlo a ten jej v jeho rozhodnutí plně podpořil.


Povzdechl si.


Vypadalo to docela hezky, jak si to tak promýšlel, jak se kasal sám před sebou, že je svým vlastním pánem. Jenže… zůstávala jedna poměrně zásadní otázka vztahující se k samotné válce.


Dokážeš zabíjet, Draco?
 


31. Byli jste někdy ve Stockholmu?

20. května 2018 v 18:07 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
31. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Po nějaké době další kapitola :) Enjoy :)

Za komentář děkuji Karin :)

Sirius se nemohl dívat na to, jak nejistý byl Draco ve chvíli, kdy mu chtěl nějak pomoct, kdy mu chtěl dělat společnost nebo mu prostě jen říct, že není sám. Sám se odhodlal k pohybu, chytl jej za ruku a stáhl k sobě dolů. Stěží pak dokázal uvěřit tomu, že má opravdu v náručí mladíka, který mu bezvýhradně věří a má ho rád navzdory tomu, jak moc mu ublížil…

Vážil si ho. Vážil si toho, kam až se společně v jejich vztahu dostali.

Vážil si toho mladého muže, kterého hladil ve vlasech a který se k němu tisknul, jako by se bál, že mu tahle chvíle proklouzne mezi prsty, že se mu to třeba jen zdá, že… Že se bojí odmítnutí. Ovšem Sirius měl spíše obavy, že momentálně už by Dracovi neodmítl vůbec nic. A to doslova, protože věděl, že mladík…

Zavřel oči a snažil se opanovat tu horkost v sobě způsobenou nejen vztekem ale i tělem, jež hřálo a tisklo se k němu. Už několikrát viděl v Dracově chování a pohledech něco, co by tam nečekal a co si snad ani nebyl ochoten připustit. Ale kdyby tomu tak bylo, kdyby Draco opravdu…

Nemohl by říct ne. Nechtěl by říct ne.

A zatímco Sirius s Dracem v náručí přemítal, v hlavním pokoji již hrobové ticho pominulo. Jako první promluvil Brumbál, jenž to vlastně všechno zavinil.

"To bylo… zajímavé," pronesl takřka pobaveně a prohlábl si vous.

"Sirius nás tady seřve jako děti a ublíženě odejde, to vám přijde jen… zajímavé?" obrátila se Molly ostře tentokrát už i na Brumbála. Byla evidentně velmi rozrušená z toho, co se stalo. "A Draco odejde taky. To nechápu. Sirius mu ublíží, ale on snad šel za ním?!"

Hodnou chvíli jí nikdy neodpověděl. Hodnou chvíli všichni jen hleděli před sebe či na stůl, dokud se Brumbál s malým úsměvem po všech přítomných nerozhlédl a nezeptal se:

"Byli jste někdy ve Stockholmu?"

Udivené páry očí, jež se na něj upřely, mu napověděly, že většina kouzelníků v místnosti netušila, o čem mluví. S výjimkou Remuse, jenž mu věnoval pohled takřka vyčítavý.

XXXXX

"Proč vůbec Brumbál přišel?" vrtalo Dracovi hlavou i poté, co se nedobrovolně od Blacka odtáhl a stejně jako on se jen opřel o postel za nimi. Sice by nejraději strávil v náručí druhého muže zbytek života, ale nacházel se v takové pozici, že jej brzy začalo všechno bolet, navíc se k Blackovi tisknul docela silně, což Siriusovi už také nemuselo být příjemné. Využil však atmosféry mezi nimi k tomu, aby se něco dozvěděl. "Určitě ne jen kvůli tomu, aby rýpal."

Sirius se nevesele uchechtl.

"Upřímně bych se tomu vůbec nedivil," pronesl a Draco se přistihl, jak Blacka doslova hltá pohledem. Starší muž už vypadal lépe, klidněji, a hlavně v očích mu zajiskřilo. Navíc ten jeho štěkavý smích… Dracovi se po tváři roztáhl úsměv, když se na něj Black zadíval. "Dokážu si představit, jak navštěvuje různé večírky jen proto, aby lidi proti sobě pošťuchovat."

Draco raději jen pokrčil pobaveně rameny. Pokud to byla pravda, tak tady se to asi řediteli trochu vymklo z rukou, ale… Kdoví, co zamýšlel, možná byl vážně jen starostlivý, ačkoliv o tom pochyboval. Brumbál se o něj zajímal jen tak, aby se neřeklo. Alespoň takový z něj měl pocit. Vždyť se mu ani neobtěžoval sdělit, jestli Pansy a spol. už byli potrestáni. Nebo že by přišel kvůli tomu…?

"Ale se přišel podívat, jak se ti po tom útoku daří… U něj nikdy nevíš, co se mu honí hlavou," přemítal Black nahlas. "Chce se ti vracet na večeři?"

"Ne," vyhrknul mladík dříve, než se nad tím stačil zamyslet. Chtěl být s Blackem a s nikým jiným. Proti byl však blonďákův žaludek, který se hlasitě ozval.

Black se pousmál. Velmi jemně. Než ale Draco přestal z té přemíry laskavosti v Blackově výrazu dýchat, starší muž svraštil obočí a začal se šacovat, jako by si vzpomněl, že něco někde nechal.

"Mám pro tebe dárek," navázal s mladíkem opět oční kontakt, když konečně našel to, co hledal.

Draco překvapeně pozvedl obočí, prostoupila jej radost. Bylo mu jedno, co mu Black dá, stačilo mu jen to, že… že na něj myslel. Navzdory tomu ale dychtivě sledoval, jak Sirius cosi doluje z kapsy a následně mu podává relativně malou krabičku. Chvíli netušil, na co se to kouká, brzy mu ale docvaklo, že jde o další kazetu s hudbou.

"Děkuju," řekl a převzal si předmět, na němž bylo velkými písmeno napsáno Green Day. Většina obalu kazety pak byla pokryta kresbou znázorňující výbuch, spoustu lidí a hnědou opici. Na spodní části pak zaujal Draca nápis vyvedený červenou barvou, který hlásal dookie. Netušil, co to slovo znamená, ale už teď se těšil, až si celou kazetu poslechne.

"Není zač," byl Black rád, že se, soudě z Dracova výrazu a téměř zbožného otáčení předmětu v dlaních, mladíkovi dárek líbí.

"Jak jsi k ní přišel?" zeptal se mladý Malfoy zvědavě, načež se zatvářil vyloženě omluvně. "Já ti nic koupit nemohl, nevěděl jsem kde a adresu…"

"To je v pořádku," potřásl hlavou Black. "Mně ji sehnal před rokem Brumbál spolu s dalšími kazetami, ale nějak… jsem neměl náladu hledat rádio. To jsi našel až ty, takže… teď na něm máš i co poslouchat," usmíval se dál Sirius na Zmijozela.

"Ale vůbec nevím, jestli je to dobré. Chtěl jsem po Brumbálovi něco ze současné rockové hudby, ale pochybuji, že to vybíral sám."

Tentokrát uniklo uchichtnutí Dracovi, když si představil Brumbála, jak sedí ve své pracovně a se zadumaným výrazem projíždí seznam mudlovských rockových kapel a následně zjišťuje, které stojí za to.

"Vypliž se pro rádio a pusť to, a já zavolám Kráturu, aby nám sem donesl něco k jídlu," mrknul následně na Draca, který se usmál tak nadšeně, že… Asi… asi jej ještě neviděl, aby se usmíval tak šťastně, otevřeně. Hřálo jej to u srdce, takže výjimečně nebyl na Kráturu ani příliš hrubý a dokonce za přinesené pokrmy poděkoval. I když to bylo možná i díky tomu, že Krátura jim poskytl i džbán dýňového džusu, aniž by o něj byl žádán.

Zatímco se pak pokojem nesly první tóny písně s názvem Burnout, Black se rozhodl, že se mu na podlaze líbí, a že povečeří v nohou postele, přičemž Draco nic nenamítal. Seděl pár centimetrů od Blacka, poslouchal s ním hudbu, která se mu vážně líbila, a ke všemu měl k jídlu zeleninový koláč. Co víc by si mohl přát?

Sirius váhal, zda se má mladíka zeptat na jeho averzi vůči jedení masa, ale nakonec to nechal být. Jen by tím pokazil tu příjemnou atmosféru mezi nimi. Sakra, vždyť byly Vánoce, a on se nejenže stačil pohádat s lidmi, které měl ve skutečnosti moc rád a vlastně jim ani nic vyčítat nechtěl, ale ještě aby si proti sobě poštval i Draca… Proto jedl mlčky, užíval si muziku a uvažoval o tom, jestli se má pouštět do jiného tématu, které mohlo být blonďákovi rovněž nepříliš příjemné, ale…

"Jak u vás probíhaly Vánoce?" zeptal se zvědavě, když dojedl. "Nemusíš mi to říkat, jestli… se ti o tom nechce mluvit, ale… hádám, že jsi je asi zpravidla netrávil na zemi s paličatým Nebelvírem."

Draco nejprve vypadal, že o tom vážně mluvit nebude, neboť z jeho výrazu se veškeré veselí ihned vytratilo, nahrazeno zamyšlením a možná trochu i hněvem, o kterém se Sirius obával, že by mohl být namířen proti němu, načež se raději jal mladíka uklidnit vysvětlením, proč onu otázku pokládal.

"Taky jsem v rodinném kruhu příliš mnoho šťastných vánoc nezažil… Pamatuju si sotva na jedny a to ještě matně," zavzpomínal krátce a trpce. "Tehdy jsem dostal zeleno stříbrnou šálu. Rodiče očekávali, že skončím ve Zmijozelu, takže mě už předem zásobovali oblečení v téhle barevné kombinaci," uchechtl se s posměšným podtónem. "Nevěřili vlastním očím, když zjistili, že mě Moudrý klobour poslal do Nebelvíru."

Draco napůl ucha Blacka poslouchal, více se ale věnoval vlastnímu nitru a tomu, jestli chce o vánocích na Malfoy Manor mluvit. S Blackem. Jenže… s kým taky jiným, že? Kdo už jiný by měl pochopit, jak funguje rodina posedlá čistou krví a černou magií?

Dojedl poslední sousto, odložil talíř, opřel se znovu o postel a natáhl si nohy.

"Na Štědrý den večer otec pořádal večírky, kterých jsem se samozřejmě musel zúčastnit, protože se mnou chtěl chlubit," promluvil Draco tiše, jeho zněl jaksi vzdálené, postrádal emoce. Jako by se od toho, co říkal, distancoval…
Považoval to za skončené, utonuvší v minulosti. Něco, co už se nikdy nevrátí a co mu bude chybět jen velmi málo. Možná se někdy v budoucnu k podobným vzpomínkám bude vracet nostalgicky.

Anebo se na ně bude snažit zapomenout, kdoví, přemýšlel Sirius, než se mladík rozhodl pokračovat.

"Druhý den ráno mi předali dárky. Zprvu jich bylo hodně, postupně jich ubývalo, ale dokud to byly drahé věci, tak mi na počtu nezáleželo. Většinou šlo o věci do školy, ze kterých jsem občas měl i radost."

"Spíše ale proto, že ses mohl před ostatními vytahovat, co?" doplnil Black, hlas nikoliv posměšný či rýpavý, naopak docela chápavý.

Draco přikývnul.

"Máš něco z těch dárků ještě u sebe?" zeptal se po pár vteřinách mlčení Black zvědavě.

Mladík se na něj zadíval, nacházeje v jeho tváři čirý zájem. Pousmál se a znovu přikývnul.

"Mám, spolu s dárky, co jsem dostal k narozeninám," odpověděl a po krátké úvaze už nedodal, že i tím, co zdědil. Už takhle měl pocit, že pověděl příliš, jelikož kdyby se Black vyptával konkrétně na věci, co dostal… Ne, nevěděl by, jestli by ho Black pochopil. Možná ano, možná by se mu vysmál. Nehodlal to riskovat, proto se chytil toho dalšího, co proplulo jeho hlavou a týkalo se věcí schovaných v jeho skrýši.

"Ale jestli si pamatuju na nějaké opravdu šťastné vánoce, tak… ne úplně. Mám z nich jednu fotku. Dostal jsem tehdy koště," dotkl se šedých očí smutek paradoxně spojený s radostí, kterou v tu chvíli mladík prožíval.

Tohle byla snad jediná vzpomínka na rodiče, která neměla hořký podtón. Tehdy byl bezstarostným dítětem, jež nic nevědělo o tom, co je čeká, k jakému boji se jednou bude schylovat, že takhle krásné to navěky nebude… Jestli ani s částečnou vzpomínkou na tu chvíli nevykouzlí Patrona, tak už ho asi nevykouzlí vůbec.

Zvedl pohled k Blackovi, když na rameni ucítil jeho ruku. Pohled staršího muže k němu vysílal povzbudivé vibrace.

Ještě nějakou dobu si povídali, a Draco ani neměl zájem odebrat se do svého pokoje, jakmile celá kazeta od Green Day dohrála. Sice k Vánocům text písní neseděl vůbec, s některými se však dokázal osobně ztotožnostit. Především Basket Case mu přišel, jako by byl přímo o něm. A jestli za jeho občasný pocit méněcennosti opravdu může nedostatek sexu, jak se v písni zpívá, tak to je docela v pytli, pomyslel si, když se zvedal ze země.

Z podobných úvah jej ale na cestě ke dveřím vytrhl Nebelvír.

"Draco," oslovil jej mírně a mladík se na něj zadíval. Zadíval se do těch modrých očí, vnímal vrásky kolem nich, vnímal vlnité, černé vlasy, vnímal i rty… Jo, byl docela v pytli, napadlo jej znovu, protože jediné, co by právě teď chtěl, bylo se na Blacka vrhnout, obímat jej, nechat se objímat, líbat jej, dotýkat se jej a… a říct mu, že ho miluje, hruď mu v tu chvíli téměř pukala potřebou ta dvě slova zakřičet na nahlas, zbavit se té tíhy, vyjít s pravdou najevo… "Veselé vánoce."

Ačkoliv Dracovi splašeně bušilo srdce a krev se mu začala hrnout do partí, kde ji momentálně absolutně nemohl potřebovat, vyloudil na tváři úsměv.

"Tobě taky," pronesl snad pevným hlasem, neprozradivším jeho rozpoložení, načež vyšel na chodbu a zavřel za sebou. Od Blacka by bylo vhodnější, kdyby mu popřál spíše veselou vánoční studenou sprchu nebo tak něco, protože tu si Draco hodlal dopřát. Jinak se obával, že shoří touhou. Zevnitř i zvenčí.

Další články