Z deníčku fešného jinocha 3

Neděle v 19:23 | Archea Majuar |  ZDFJ
Z deníčku fešného jinocha 3

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +12 (možná postupem času +18, těžko říct), Jakub Kohák a pro něj (snad) typický humor i styl vyjadřování

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Třetí část Jakubova vyprávění je tady, do konce únoru dostanete ještě jednu, protože tahle je... eh.. To je fuk :D Enjoy! :)

Za komentáře ještě jednou děkuji patron-saint-of-bad-bitches a Igorn :)

Piště si ale za ušiska, že takhle vysmátí nebyli pořád, to vůbec ne. Sokol sice Chmelu bránil, kde mohl, ale taky po sobě uměli štěkat. Teda… Chmela štěkal. Von hlas nezvýší, ale nepříjemnej umí bejt jak prdel, když ho někdo sere. Třeba já, ale já to beru jako poslání.

Na Sokola ale štěká minimálně, většinou sklopí uši a…

Zdá se mi to, nebo je Chmela někdy fakt jak štěně? Ono to dost sedí, protože Sokola prakticky poslouchá na slovo, pak ty velký, věčně vypoulený oči, a věřím tomu, že když ho Sokol pochválí, tak i vrtí ocasem, kdyby mohl.

Ale já chtěl mluvit o tom, že občas i v ráji nastanou nějaký neshody. A vím proč. Proč? Protože jsem bystrý chlapec, který už ty dva zná nějakej ten pátek, a taky vím, že Sokol má jen jedny nervy. Já se tím, že Igor je fakt dost často divnej, bavím, a Ondra taky, jenže toho to sem tam dokáže i pěkně vytočit. Mně ne, já jsem nevytočitelnej, neochvějnej optimista, kterej si spolehlivě umí udržet chladnou hlavu.

Ani Sokola se nepovede naštvat často, ten s ním má většinou svatou trpělivost, za kterou by si to vysvěcení snad i zasloužil, tedy až po mně, ale stejně mu někdy nervy ujedou a sjede Igora za nějakou blbost. A co Chmela? Víte, že ani nevím?

Ano, stydím se, že vám neumím poskytnout odpověď, jakou byste si od takové kapacity, jako jsem já, zasloužili, ale přesně vám to prostě neřeknu. On se tváří zmateně, jenže Igor a zmatenost jsou nerozluční přátelé, a věřte mi, že doposud jste neviděli člověka, který umí bejt tak kvalitně zmatenej jako Chmela. Kdyby se v tom pořádala soutěž, tak by ji vyhrál, a ještě by byl zmatenej jak.

Teď bych měl další část vyprávění uvést opět větou, že jsme zase jednou seděli v hospodě, ale já bych vážně nerad, abyste si o mně mysleli, že jsem alkoholik, kterej pořád vysedává v hospodě. Já takovej vůbec nejsem, kolikrát jsem dal přednost samotě na pokoji, kde jsem si sedl s knížkou. Kolikrát? No, párkrát to bylo, to vím určitě, jak jinak bych mohl být tak sečtělej, že? Ale když jsem si zrovna rozšiřovat už tak dost široké obzory nešel, trénoval jsem svý játra, a to velice poctivě.

Během jednoho takovýho tréninku však byla atmosféra tak podivná, že i já jsem se cítil stísněně. Vůbec jsem nevěděl, že jsem toho schopen, jenže tehdy to bylo fakt celý nějaký divný. Seděli jsme, pili, mluvili, až na můj objekt výzkumu, za který určitě jednoho dne dostanu Nobelovku.

Přiznávám, že částečně jsem za to dusno mohl sám, protože pan Sokol byl celkem vytočeej už po Reklamaci s panem Chmelou, který ne a ne se přimět k tomu, aby jej zajímalo, co si vlastně koupil, z čehož Ondra solidně šílel. A asi jsem ho dost dodělal tím, když jsem ho ještě uvrtal do Nespokojenýho režiséra. Já se bavil královsky, zejména pak tím vražedným pohledem, jakým mě Sokol propaloval, jenže já jsem chlap, kterýho jen tak něco nerozhodí.

Tušil jsem ale, že ho muselo ještě dorazit něco po tom, jelikož v šatně byl jedovatej jak lýkovec (že nevíte, co to je? No, já vám povídal, že nejsem hloupý chlapec, jsem z Prahy - kdo tohle pochopil, má u mě krásnou, velkou, nezapomenutelnou pusu, děvčata a chlapci) jenom vůči mně, než jsme se usadili kolem stolu v hospodě, tak už vrčel na všecky. Někdo, asi Michal, mu navrhl, aby si šel lehnout, Sokol v odpověď ale jen cosi zamumlal, načež nad půllitrem piva začal nadávat na neschopný moderátory a zmínil se také o zabedněnejch kolezích.

Jelikož jsem neměl nic lepšího na práci, tak jsem se zaměřil na to, jestli Igorovi jeho narážka dojde, ten ale jen zíral kamsi do prázdna a evidentně Ondru vůbec neposlouchal, což mi přišlo docela komický. Uchechtnul jsem se, načež jsem od Sokola slíznul další vražednej pohled. Možná bych si z nich mohl udělat sbírku. Jo, a vystavil bych si ji vedle zmatenejch pohledů Chmely. Panečku, to by byl světovej unikát.

V tu chvíli už jsem tak nějak vzdal jakýkoliv chození po špičkách kolem Sokola, protože mi bylo jasný, že stejně dřív nebo později bouchne, takže jsem se nad svou nesmírně zábavnou myšlenkou s chutí uchechtnul znovu, byť tentokrát s očima zapíchnutejma do piva, protože co kdyby Sokol ty svý pohled upgradoval natolik, že by vážně vražedný být mohly. A co oni pak beze mě? Kdo by je tak krásně uváděl? Ne, to jsem jim nemohl udělat a v zájmu zachování našeho fenomenálního uskupení jsem se nadále věnoval svýmu úžasnýmu nápoji, dokud jsem nepocítil volání přírody.

Tuto pasáž si dovolím vynechat, přeci jen nepotřebujete vědět všechno, že? Nebo jo? Vážně chcete znát podrobnosti mé strastiplné cesty za dobrodružstvím zdejších toalet, z něhož jsem jen tak tak vyvázl se zdravou kůži? Chcete se dozvědět o mých hrdinských skutcích v lokalitě tak nebezpečné, že ji musí skrejvat za masivními dveřmi s nápisem Venca šuká Anču? Věřím, že ano, kdo by tomu také mohl odolat, ale jsem kluk skromnej, a nerad se vychloubám, především pak ve vyprávění, které má obsahovat osudy úplně někoho jiného, i když méně zajímavého.

Jakmile jsem se dokázal z cizoložných končin navrátit, zjistil jsem, že k apokalypse již došlo. Sopka vybouchla a Ondřej se valil z místnosti jako láva z kráteru. Tvářil se tak nasraně, že by mě ani nezaskočilo, kdyby mu z uší šla pára, ale to by zase asi vypadal jako lokomotiva a na funění do mikrofonu tady byl jinej expert, kterej naopak zůstal u stolu sedět. Nu, což, zaujal jsem své původní místo, a velice nenápadně se zeptal, co se událo po dobu mé nepřítomnosti.
 

V záři takřka měsíční

Čtvrtek v 8:52 | Archea Majuar
V záři takřka měsíční

Fandom: RPS

Pairing: Miro Šmajda/Martin Chodúr

Warning: +12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Upřímně... mě by tenhle pairing ani nenapadl nebýt jistých dvou uživatelů tumblru, kteří mi zaslali níže připojené video a projevili zájem si něco na tyhle dva přečíst. A já se mrkla na video, řekla si, že by to mohlo být zajímavé, a když ke mně zčista jasna došel nápad, tak vzniklo tohle. Povídka je věnována patron-saint-of-bad-bitches :) Není to nic extra, ale snad se ti bude povídka líbit :) Enjoy :)

Povídka vychází také na blogu Czech-Slash, založeném na podporu slashe z českého prostředí. Pokud máte zájem se o tomto mém... eh... projektu... dozvědět více, stačí kliknout na odkaz.

Za komentáře děkuji Anemovi, Profesorovi, Naerikil Eigni, charlie, Tri a Winter :)


Poklepával prsty o rukojeť mikrofonu, neubránil se ani pokyvování do rytmu songu, jehož tóny právě řvaly na celé divadlo. Neměl tušení, jestli zrovna Green Day a jejich Last Night On Earth se hodí k téhle příležitosti, ale upřímně řečeno mu na tom příliš nezáleželo, dokud to bylo zazpíváno dobře. A to sakra bylo.

Opíral se o zeď v místě, odkud dobře viděl na jeviště. Jednak kvůli tomu, aby, až jeho předchůdce dozpívá, mohl nastoupit on, svůj díl na tom ale také měl fakt, že když mu byla poskytnuta příležitost, nenechal si Mirovo vystoupení ujít. Sám se snažil na pódiu nějak hýbat a nestát jako tvrdé y, ale takové taneční pohyby, jaké předváděl Miro, ty v sobě jednoduše neměl. Hleděl na něj, jak se kroutí, jak pobíhá sem a tam, jak z něj vyzařuje nezkrotná energie a nadšení. I kdyby zpíval Ovčáky, čtveráky, stejně by z toho dokázal udělat show.

Jakmile píseň skončila, tak se narovnal, zkontroloval, jestli má sako nadále perfektně upravené, a čekal, až bude vyzván. Mezitím mimoděk zaznamenal, že se jeho kolega za potlesku uklonil a míří pryč z jeviště zpět do zákulisí. Mirův zářivý úsměv jeho směrem byl nakažlivý, takže ještě než k Martinovi vůbec došel, tak už i ten se na něj culil.

"Po tom našem minulém duetu jsi mi tam chyběl," sdělil mu blonďák okamžitě, jakmile se octl mimo zrak diváků, a hleděl na druhého muže s takovou upřímností v očích, že mu to Martin bez zaváhání uvěřil. "Zůstáváš na afterpárty?"

"Asi ne, víš, že na to moc nejsem…"

"Ani kvůli mně ne?"

Martin byl prve rozhodnut, že po odzpívání půjde domů, neměl v úvaze se zdržovat, jenže Miro se na něj zadíval s tou typickou štěněcí prosbou v očích, úsměv přátelský… Jako by vážně stál o to, abych zůstal, pomyslel si Martin, nečekaně moc tou domněnkou potěšen.

"Když ti to udělá radost," slyšel se pak říct, ještě než se ale stačil nad svou neuváženou odpovědí pozastavit, Miro se rozzářil snad ještě víc, jestli to bylo vůbec možné, a na pár vteřin jej dokonce objal. Martin nikterak zareagovat nestačil, jen se dál usmíval jako pitomec na to střapaté stvoření, jež mu s nadšeným výrazem vzápětí popřálo při vystoupení hodně štěstí, a odběhlo někam dál do útrob divadla.

Ve chvíli, kdy Martin vstupoval na jeviště, si stále uvědomoval zvláštní, příjemný pocit, jenž se mu usadil na hrudi a který ten krátký, pozitivně nabitý rozhovor s Mirem vyvolal.

Nejistota jím cloumala, když pak vkročil do obrovské místnosti, v níž se pořádala afterpárty. Neměl zapotřebí se jich zúčastňovat, bavit se s lidmi, kteří jej nezajímali, a jen se zbůhdarma nalévat alkoholem, musel ale uznat, že prostředí nevypadalo úplně špatně. Podél zdí byly boxy s polstrovanými sedačkami, vnitřek prostoru pak vyplňovaly menší, kulaté stoly a půlkruhové sedačky kolem nich, vše hrající odstíny fialové. Akorát dečky na stolech se pod místním osvětlení zdály být bílé, až krémové. Jednoduše žádné vyřvané barvy.

Martin se rozhlédl, nicméně Mira neviděl. Pohlédl na hodinky, jež ukazovaly krátce po jedenácté hodině. Když už slíbil, že zůstane, rozhodl se vzít si jeden drink a usadit se k jedinému zcela volnému stolu, který byl bohužel tím téměř uprostřed místnosti. Zahleděl se tedy do svého drinku, doufaje, že nikdo nepocítí touhu mu dělat společnost.

Jeho přání se plnilo tak nějak polovičatě, neboť se k němu sice nikdo na sedačku nevnutil, co chvíli kolem něj ale procházeli kolegové, jež uznali za vhodné jej alespoň pozdravit. Zrovna se nepříliš nadšeně usmíval na asi desátého člověka, když k němu dolehl poměrně hlasitý smích, za nímž stočil pohled.

Následně spatřil skupinku mladých lidí, v jejichž středu svítila nechvalně proslulá blond hříva. Vypadalo to, že se Miro dobře baví.

Asi je to dobře, ať si večer užije s nimi místo toho, aby se nudil se mnou, pomyslel si Martin, snaže se zbavit toho ostnu zklamání, jenž jej mírně rozhodil. Nejlepší bude, když dopije a prostě se tiše vytratí. Jen co mu však ta úvaha prolétla hlavou, Mirovy hnědé oči se zadívaly přímo na něj, což Martina rozechvělo.

Když pak sledoval, jak se blonďák loučí se svými kamarády a i s drinkem v ruce míří k němu, nechápal, proč se mu koutky úst samovolně zvedají, proč se mu srdce tak svírá, proč se mu znovu šíří nitrem ten hřejivý pocit, jaký zažil dříve, tam na jevišti… Nespouštěl z Mira oči ani ve chvíli, kdy k němu jeho kolega došel a se zářivým úsměvem se k němu posadil, přičemž Martinovi neušlo, že se octli velmi blízko jeden druhému, žádné nutkání si bránit osobní prostor ale nepociťoval.

Právě naopak mu přišla Mirova přítomnost příjemná, úsměv ze rtů se mu stále nevytrácel, jen sklopil pohled ke sklenici s nápojem, když už mu přišel pohled hnědých očí příliš intenzivní, když už tu vřelost v nich nedokázal snést, aniž by…

Aniž by co?

"Jsem rád, že jsi zůstal."

"Vážně? Vypadalo to, že se dobře bavíš," reagoval Martin, který si posléze uvědomil, jak kysele to mohlo vyznít. On by ale Mirovi nic nevyčítal, kdyby s nimi zůstal, prostě by šel domů…

"No, a tebe bych tady nechal sedět samotného? Vždyť jsem po tobě chtěl, abys zůstal," drcnul do něj Miro ramenem. Martin nad jeho gestem pobaveně zafuněl a vzhlédl k té rozjařené tváři, vstřebávaje další zachvění bez pochyb vyvolané tím horkem, jež sálalo z muže vedle něj. Žár, energie, optimismus. Hýřil tím na všechny strany, k tomu ty veselé oči a megawattový úsměv…

Tentokrát se horko šířilo jiným způsobem, tentokrát je vnímal uvnitř sebe a jen sílilo povzbuzeno Martinovým uvědoměním, že absolutně nechce od Mira odtrhnout pohled, že se chce vyhřívat na výsluní jeho přízně, že by mu prospělo v jeho přítomnosti trávit více času, a srdce se mu rozbušilo splašeným tempem s myšlenkou nenápadnou, snad podvědomě potlačovanou, že je jeho přítel ve své záři… záři takřka měsíční neodolatelný.

"Co tak koukáš?" culil se Miro dál, oči snad váhavě sklopil ke svému drinku, přičemž Martin by dal ruku do ohně za to, že se jeho tváře zbarvily do růžova. Atmosféra mezi nimi byla nebývale křehká na to, že byli dva muži, kolegové, a Martin doposud o Mirovi jinak ani nesmýšlel…

A překvapil sám sebe myšlenkou, že by se mu líbilo blonďákovu reakci blíže prozkoumat, nechat tomu volný průběh a třeba zjistit, kam až Mirova náklonost vůči němu sahá.

Martin se už chystal otevřít ústa a odpovědět, z oné chvíle nabité zcela novými emocemi je však vytrhla opětovná přítomnost Mirových kamarádů.

"Odcházíte?" vzhlédl k nim blonďák, druhý muž si skupinku mlčky prohlížel a docela se bavil tím, jak nacamraní už všichni byli.

"Jo, padáme odtud do baru naproti," přikývnul nejvyšší z nich, "noc je ještě mladá a narozeniny se slavit musí."

"Kdo z vás má narozeniny?" zeptal se Martin, aby navzdory tomu, že nikoho ze skupinky nezná, alespoň udělal zadost společenským konvencím.

Hlavy Mirových přátel se všechny otočily k dívce v jejich středu, sympatické tmavovlásce s obrovskýma očima.

"Přeji vše nejlepší," mrknul na ni Martin s úsměvem, který se jen rozšířil v momentě, kdy se slečna zatvářila stylem ach, můj bože, jsem v nebi. Napadlo ho, že by jí možná mohl něco krátkého zazpívat, kdyby jí to udělalo radost. "Neměl bych ti splnit i nějaké přání?"

Výraz tmavovlásky nabral červenavý nádech, leč Martina docela zmátlo, když začala těkat pohledem mezi ním a Mirem, jenž… Měl pocit, že seděli ještě blíže než dříve, ale to nemohlo být možné, vždyť se ani jeden z nich nepohnul, nebo… nebo si jen prve neuvědomili, že se na sebe tak lepí?

"Myslíte, že… byste mohl… dát Mirovi pusu?" vykoktala navzdory posilnění alkoholem, oči jí zářily.

Martin zamrkal a pozvedl obočí, pak se podíval na majitele blonďaté hřívy vedle sebe a krve by se v něm nedořezalo. Miro se na něj nejistě usmíval, nic nenaznačovalo tomu, že by byl proti, možná i předem tušil, co si jeho kamarádka bude přát, a Martin… Upřel zrak znovu na tmavovlásku.

"Proč ne," oplatil jí milým úsměvem, přestože vnitřně se chvěl obavami i očekáváním, ovšem tím, jak všechno šlo rychle, jak během jednoho večera zjistil, že mu je Mirova blízkost více než příjemná, že může na jeho úsměvu oči nechat, že ho políbit opravdu chce…

Opatrnost u něj zvítězila, a tak, když se opět otočil čelem k blonďákovi, bez varování umístil rty na jeho líčko, dal si ale záležet na tom, aby se odtáhl pomalu, aby si vychutnal Mirovu vůni a ten pocit, že druhému muži není jeho gesto proti srsti. Jakmile se narovnal a hnědé oči se zahleděly do těch jeho, nutkání jej políbit pořádně mu rozlilo po těle další vlnu horka.

Nechápal, co se s ním děje, proč najednou dnes na něj má Miro takový vliv, proč si ničeho dříve nevšiml… a proč nemá potřebu cokoliv popírat, možná za to mohl ten téměř plachý úsměv na tváři jeho kolegy, možná to, jak nádhernou bytostí Miro byl… a to nejen po fyzické stránce.

Ze snění jej vytrhlo zapískání, jímž Mirovi přátelé ocenili splnění narozeninového přání, Martin se na ně zadíval a nedalo se říct, že by zapojení se do hry litoval. Zatímco koukal na to, jak se skupinka chichotá, zaznamenal, že se k němu blonďák přibližuje, přesto se zachvěl v momentě, kdy mu ucho ovanul horký dech.

"Dej mi ještě jednu pusu, já tě pak chytnu za ruku a vypadneme, jinak se obávám, že teď už se jich nezbavíme," pošeptal mu Miro, načež Martin mírně přikývl, neschopen vidině polibku jakkoliv vzdorovat. Než se nadál, měl Mirův obličej těsně před svým, ochotně vyšel vstříc jeho rtům a ten takřka elektrizující výboj, jenž jím projel a zamířil mu do oblasti žaludku, ho zanechal rozechvělého a konsternovaného. Že Mirovi jeho stav neušel, poznal velmi rychle z toho uličnického šklebu, jaký mu blonďák věnoval, když se odtáhl, Martin nad tím ale nestačil zauvažovat, jelikož mu už Miro drtil ruku v sevření a za hlasitého pískání jej táhl ven z místnosti. Po pár úskocích s ním Martin srovnal krok, dech bůhví proč zrychlený, dlaně zpocené…

"Zašijeme se tady," otevřel Miro nějaké dveře, Martin se na nic neptal a vklouzl za ním do něčí šatny. Na rtech pořád cítil ty druhé, nepředstavitelně jemné, a děsil se sám sebe, jak moc je chtěl cítit znovu. "Tobě se to líbilo, že…?

"Co?" vyhrknul Martin dříve, než stačil promyslet odpověď. Moc dobře věděl, na co se ho Miro ptal, moc dobře věděl, proč se na něj hnědé oči dívají tak zvědavě, proč od sebe už nestojí pět metrů, ale sotva jeden. Doslova si přišel jako v jednom ohni, když Miro těkal pohledem z jednoho modrého oka do druhého, leč obavy už jej neochromovaly, vnímal jen to, jak moc blízko Miro je, s jakým zájmem na něj hledí, a jak moc ho místo verbální odpovědi chce…

Myšlenku nestihl v hlavě ani dokončit, neboť vzdálenost mezi nimi se opět zmenšila, blonďákova tvář byla stále blíž a blíž, až Martin s dotekem těch jemných rtů zavřel pod intenzitou emocí oči. Vycítil, že druhý muž zaváhal, a i proto Martin na jeho polibek náruživě odpověděl, pohnul ústy proti druhým a už tak zběsile bušící srdce si v jeho hrudníku poskočilo, když se mu na lících objevily Mirovy dlaně a blonďák jej konečně políbil tak, aby si to Martin, opatrně umisťuje ruce na úzké boky svého přítele, už navždy pamatoval.

Aby si navždy pamatoval, jak se nechal pohltit tím mužem se střapatou hřívou a megawattovým úsměvem, jak propadl jeho záři, jež je jevila být takřka měsíční.

Lekce V

10. února 2017 v 19:52 | Archea Majuar
Lekce V

Fandom: Saturnin

Pairing: Saturnin/Oulický

Warning: +12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Po delší době opět přináším pokračování této povídky, jejíž zápletka... Já někdy vážně nechápu, kam na to chodím. To je vždycky jak blesk z čistého nebe, nic nedělám, šťourám se v nose a bum, najednou nápad, který za boha nemůžu dostat z hlavy, dokud ho nerozepíšu. Samozřejmě, že si nestěžuju, ještě to tak, jen se doteď divím... No, ale divit se můžu, aniž bych vám tady o tom psala slohovky, takže se hezky bavte. Enjoy!

Za komentáře děkuji Igon, Anemovi a káti :)

btw. ještě taková poznámka. Vyjádřete se prosím, jestli byste měli zájem v rámci této povídky i o část +18 (samozřejmě se pokusím decentně zachovat dobovou atmosféru, jak nejlépe budu umět), jelikož z mé strany by asi problém nebyl... Záleží na vás, jestli chcete :)

"Jak se vám líbila hra, pane?"

"Co do zábavnosti se nedá srovnat s tou, na kterou mne minule pozval doktor Vlach," odpověděl jsem suše a zhluboka se nadechl. Poslední hodinu té úmorné nudy jsem strávil ponořen v myšlenkách na odchod, na příjemný vzduch ve foyer a na podstatně menší počet lidí. "Příště mne prosím vás udeřte tupým předmětem nebo rovnou zastřelte, abych nemusel podobně příjemné zkušenosti absolvovat znovu."

Saturnin se jen mírně ušklíbl, načež pohledem přejel dav, jenž okolo nás proplouval směrem k východu. Kéž bych se směl k němu připojit a rovněž vyplout…

"Ředitel divadla vás bude očekávat i s panem doktorem v zadní části budovy," připomněl mi, aniž by musel, Saturnin důvod mé přítomnosti zde. Byl bych býval pozvání odmítl, leč ředitel divadla trval na tom, že musí hvězdu v krocení dravých šelem představit svému souboru.

Raději bych skutečně ony šelmy krotil, než abych byl nucen seznamovat se s dalšími a dalšími lidmi, dychtivými slyšet o mých dobrodružstvích, jež si Saturnin nepřestával vymýšlet a udivovat jimi třeba i náhodné kolemjdoucí. Ke všemu panovalo v celém objektu nesmírné horko a já se ve svém obleku šitém na míru již nadále příliš dobře necítil.

"Jak vypadám?" zeptal jsem se s povzdechem a odevzdaně pozvedl ruce a otočil se, aby si mě mohl neutrálně se tvářící Saturnin prohlédnout. Neušlo mi jeho pousmání a mé srdce jako obvykle poskočilo v hrudním koši nad tím, že jsem jej dokázal pobavit, byť ne zcela záměrně. K eskapádám srdce se vzápětí přidalo stěží potlačitelné zachvění těla, když mě Saturnin s citem uchopil za zápěstí a stáhnul mi paže dolů, poté se na jednu po druhé zaměřil, a než se přesunul za mne, zkontroloval manžetové knoflíčky.

Dokud stál přede mnou, neodtrhl jsem oči od jeho zaujatého výrazu. Ostatně jako všechno, tak i úpravu mého zevnějšku prováděl se stoprocentním soustředěním, a mě jednoduše bez ustání fascinovalo, jakou pozornost a kolik času je schopen věnovat jen tomu, aby mi upravil límec. Po pokožce se mi rozběhla husí kůže, jakmile svými dlaněmi Saturnin přejel po mých bocích, a když se pak vynořil po mém boku, opět jsem se neubránil pohledu do jeho kriticky každý záhyb obleku sledujících očí.

Věděl jsem, že nás může kdokoliv spatřit, zároveň se ale nedalo říci, že bych se o to příliš zajímal. O Saturninovi bylo všeobecně známo, že je výstřední, a nějaké desetiminutové upravování odění svého zaměstnavatele dle mého názoru spadalo pořád do skupiny činností, které nemohly nikoho pobouřit.

"Nemyslíte, že už by to stačilo, Saturine?" otázal jsem se jej se smíchem v hlase, když můj přítel vytáhl z kapsy miniaturní smetáček a zřejmě se chystal pokleknout a vyčistit mi boty.

"Nikoliv, pane, musíte být dokonalý," zodpověděl Saturnin mou otázku naprosto vážně, až mě jeho pevný hlas vyvedl z míry. A nepozdával se mi ani ten zvláštní chlad, jenž se objevil v jeho očích. Znejistěn náhlou změnou v jeho chování jsem jej tedy nechal, aby dokončil, co považoval na nutné, a následně jej požádal, aby mne zavedl k místu mého setkání s panem ředitelem.

Ten se k mé radost ovšem nedostavil, a v zadní části divadla na mne čekal pouze doktor Vlach, pár dalších hostů a sotva tucet herců. Mohlo to dopadnout hůře, pomyslel jsem si a šel se pozdravit s jedinou známou tváří v celé místnosti. Myšlenku na Saturnina jsem na moment pustil z hlavy.

Zatímco jsem vedl zajímavou konverzaci s doktorem Vlachem, jehož nálada dnes byla obzvláště veselá, měl jsem to potěšení seznámit se i s části divadelního souboru. Dívky byly velice milé, avšak žádná z nich se nezdála být zaujata mými anabázemi v Kongu či Amazonii, naopak se zajímaly pouze o mé méně nebezpečné a lépe uvěřitelné záliby, nejčastěji ale padala otázka na můj osobní život, a nebýt doktora Vlacha, nejspíše by mi při vymýšlení nejrůznějších vyhýbavých odpovědí, vytáček a kliček šla pára z uší.

"Co se to jen dnes večer děje, doktore? Snad se neobjevil v novinách titulek, že se toužím ženit?" položil jsem spíše řečickou otázku, když jsme se společnými silami zbavili další slečny, která sice byla velice sympatická a milá, leč můj zájem opravdu neměla šanci vzbudit.

"Obávám se, že to není nutné, příteli," zaslechl jsem v hlase doktora Vlacha jistou dávku vědění, což mne jako obvykle zaujalo. Rozhodně věděl něco, s čím se mi doposud nesvěřil.

Těch záhad se najednou vyrojilo až moc, napadlo mne trochu rozmrzele, a požádal jsem staršího muže o vysvětlení, přičemž jsem se nezapomněl obrnit proti tomu, co mělo přijít. Viděl jsem v doktorově výrazu pobavení, takže jsem sice neočekával nic tragického, ovšem překvapivého zcela jistě.

"Pomiňme fakt, že jste zajištěný, svobodný muž v nejlepším věku, to se ale, jak jste sám podotknul, musí ženy odněkud dozvědět. Všiml jste si, kde se po vašem příchodu do této místnosti uchýlil Saturnin?" naklonil doktor tázavě hlavu a zadíval se směrem, jímž jsem se okamžik nato zahleděl také.

Než jsem se stihl optat, co má Saturnin společného s tím, že o mně členky divadelního souboru projevují nebývalý zájem, odpověď jsem ale spatřil před sebou. Saturnin, jenž se v minulosti nejspíše živil také jako kadeřník, se nacházel obklopen pouze ženami, kterým zřejmě předváděl, jaké účesy by jim slušely, a možná i poskytoval rady ohledně péče o ně.

"Všechny dívky, jež nás poctily svou přítomností, měly prve tu čest se Saturninem, následně se zadívaly k nám a po ujištění ze strany našeho přítele, se odhodlaly za vámi vyrazit," doplnil skládanku doktor Vlach, jehož jsem ale poslouchal jen na půl ucha, jelikož jsem byl kompletně zmaten.

A rozladěn. A zmaten. Hleděl jsem na Saturnina a přemýšlel, zda se jedná jen o další žert a má reakce je přehnaná, nebo zda tady kráčí o něco jiného. Obával jsem se však mnohem více varianty číslo dvě, jež se mi zdála ve stínu Saturninova chování ve foyer pravděpodobnější.

"Jiří…"

Konečně jsem se opět otočil na doktora Vlacha. Tón, jakým mě oslovil, působil starostlivě, původní podbarvení v rámci veselí zcela zmizelo.

"Směl bych poskytnout jistý pokus o vysvětlení Saturninova snažení?"

Přikývl jsem, v hrudníku podivné prázdno.

"Řekl bych, že má pochybnosti. O vás."

"O mně?" zopakoval jsem tupě, zahleděl se do prázdna a okamžitě se začal probírat vzpomínkami. Kdy jsem mu mohl dát záminku, aby pochyboval?

"Zdá se mi, že se vás pokouší seznámit s ženou, protože si není zcela jist tím, že on… Je to také jen člověk, Jiří, a každý člověk občas pochybuje."

Můj pohled, doposud upřený kamsi do zdi, se bez mého vědomí přesunul tam, kde jsem tušil Saturnina. Zrovna se loučil s další dívkou, již posílal naším směrem, neušlo mi však jeho ztuhnutí, když si uvědomil mou pozornost. Bylo to poprvé, co se tvářil jako školák přistihnutý při činu. Jindy se perfektně ovládal. Sám mi tak poskytnul neprůstřelný důkaz o tom, že tady jde o něco jiného než o další žertík.

Netušil jsem, jak se vlastně mám cítit. Jestli Saturnin pochyboval o tom, zda je pro mě dost dobrý, a snažil se mi najít někoho lepšího… Jestli mě tím chtěl přivést na myšlenku ohledně dětí, svatby, manželství… Nebyl jsem dojat, ale stejně tak do ztracena vyznělo rozladění a zmatenost.

Možná… možná jsem při pohledu na něj, při uvědomění, že i Saturnin je zranitelný a že má strach… Možná teprve tehdy na mne city k němu dolehly v plné síle, připustil jsem si tu hlubokou lásku, kterou k němu chovám, a o které jsem si byl jist, že je opětovaná.

Saturnin stále zíral do mých očí, neschopen se věnovat další slečně, jež na něj už dobrou minutu mluvila.

"Obávám se, doktore, že vás zde budu muset ponechat vašemu osudu," obrátil jsem se opět na svého přítele, který decentně předstíral nesmírný zájem o svou skleničku s vínem.

"Rozumím," odvětil s drobným úsměvem doktor Vlach, evidentně potěšen tím, že i za těchto okolností jsem schopen pojmout naše rozloučení v přátelském duchu. "Pozítří se uvidíme."

"Samozřejmě, kulečník si nenechám ujít," pronesl jsem, zaznamenal tu jiskru v doktorově pohledu a odebral se vstříc Saturninovi. "Odcházíme, Saturnine."

Odpovědí mi bylo pouze přikývnutí, po němž jsme se vydali ven z divadla, kde Saturnin během pár minut sehnal taxi, které nás vzápětí zavezlo až k hausbótu. Po celou cestu nebylo řečeno ani slovo, a jestli panovala napjatá atmosféra, tak jsem ji neměl tu čest zaznamenat, jelikož jsem se plně soustředil na to, jak Saturninovi říci, že… že… Nevymyslel jsem nic a mé ruce se při příchodu do našeho příbytku třásly, žaludek se svíral.

"Dovolíte?" vytrhl mne z úvah právě Saturnin, který se mi snažil sundat sako, "Všiml jsem si, pane, že spousta dam dnes projevila o vás zájem, není-liž pravda?"

"Saturnine…" oslovil jsem jej v pokusu zastavit jeho vodopád slov, jenže můj přítel dál pokračoval v komedii, kterou rozehrál, a ani má viditelná nelibost jej neodradila. Poté, co uklidil boty a sundal mi motýlka, mi bez okolků začal vytahovat košili z kalhot, jelikož já se nadále k ničemu neměl.

"Všechny se mi zdály milé a možná byste si mezi nimi našel některou, která by vám vyhovovala, přeci jen se sluší, aby-"

"Saturnine!"

Vztek a zoufalství mne najednou ovládlo a něco jako výbuch se odehrálo v mém hrudníku, načež jsem se nedokázal ovládnout a prostě jsem jeho jméno doslova zařval. Můj prohraný boj s emocemi se však setkal s úspěchem, neboť Saturnin zmlknul, ruce na lemu mé košile znehybněly.

Zhluboka jsem se nadechl, abych uklidnil své třesoucí se všechno, potřeboval jsem ale Saturninovi vidět do očí. Cítil jsem, že najednou mám odvahu mu povědět, co je potřeba, aby bylo řečeno. Pozvedl jsem ruku a umístil dlaň na Saturninovu tvář, jemně jej pak přinutil vzhlédnout.

"Tahle hra je zbytečná."

Prve se na mě díval téměř lhostejně a já doufal, že se se mnou nebude přít vůbec o existenci jakékoliv hry, proto jsem jej nenechal nic říct ve chvíli, kdy se chystal otevřít ústa.

"Já jsem šťastný, Saturnine," slyšel jsem svůj hlas, vibrující emocemi, a opět si uvědomil, jak velkou pravdu jsem právě pronesl. Polknul jsem a vstřebal rozechvívající vlnu citů, jež mne zas a znovu zasáhla ve chvíli, kdy se oči, do nichž jsem se srdcem na dlani zíral, změkly. Pohnul jsem palcem na jeho tváři a téměř nepatrně svého přítele pohladil, snaže se jej ujistit, jak nejlépe jsem dokázal. "Jsem šťastný, Saturnine, a nerad bych, abyste o tom více pochyboval."

Jemně přikývl, ryzí upřímnost v jeho očích se pro mě stávala téměř bolestnou svou intenzitou. Saturnin dlaní přikryl tu mou na jeho tváři.

"Miluji vás, pane," vyrazil mi Saturnin dech svým vyznáním, hleděl jsem na něj a měl pocit, jako by všechno ve mne začalo zpívat čiročirou radostí. Slyšel jsem ta slova z jeho úst poprvé, přičemž jsem nepochyboval o tom, že na tuto chvíli nikdy nezapomenu.

Ano, byl jsem naprosto šťastný, a jestli jsem byl nucen dnešní eskapádu zakusit kvůli tomu, abych si uvědomil, jak neskonale hluboké city vůči svému příteli chovám, pak jsem za ni začal být i vděčný.

"Já vás také, Saturnine," dotkl se mých rtů jemný úsměv, pramenící přímo v mém srdci, které doslova tlouklo pro muže, svírajícího mou dlaň ve své, a jehož oči zářily těmi nejvroucnějšími city.

Když jsem pak sklopil zrak k jeho rtům, pochopil a spojil naše ústa v polibku, jenž však obsahoval pouze lehké doteky našich rtů, zatímco já propletl prsty s jeho vlasy, stále jsem měl potřebu jej ujišťovat… Nechtěl jsem, aby už trpěl pochybami, protože já jsem jej miloval nehledě na společenské konvence, na absenci potomků, na absenci svatby.

Saturnin držel mou dlaň, dotek jeho druhé ruky mě hřál na tváři, polibky něžné a láskyplné…
 


Z deníčku fešného jinocha 2

6. února 2017 v 18:49 | Archea Majuar |  ZDFJ
Z deníčku fešného jinocha 2

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +12 (možná postupem času +18, těžko říct), Jakub Kohák a pro něj (snad) typický humor i styl vyjadřování

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Strašně velkou radost jste mi udělali, že se vám tenhle styl vyprávění líbí :) Fakt obrovskou. Zde máte další porci :) Enjoy!

Za komentáře ještě jednou děkuji charlie, Majo, Que, Anemovi, Igon a Profesorovi :)

Zvláštní, že i po tolika letech si tu příhodu pamatuju tak dobře. No, jo, mám fenomenální paměť, pamatuju si třeba i to, že Richard nejí ryby, proto mu vždycky před Vánoci jako důkaz mé nehynoucí přízně donesu dva kapry. Jsem dobrota sama.

A dobrácky jsem se určitě projevoval i vůči Sokolovi s Chmelou, protože podobných situací za ty roky nastalo tolik, že ani tak nadaný matematik jako já by je na prstech své sličné packy nespočítal. No, a já to prostě nijak nekomentoval, i když připouštím, že pohled jsem občas neodvrátil, protože jsem chlapec zvídavý, a nemohl jsem přeci přijít o to, kam až tihle dva dojdou.

Byl jsem fakt zvědavý a navíc jsem z toho měl svým způsobem radost, protože vidět Chmelu, z něhož horko těžko i takový borec jako já dokáže vytáhnout nějakou reakci, se culit na druhého chlapa… Hele, mě to fat bavilo. Stejně tak mě pořád bavilo právě do Igora správně po kohákovsku rýpat, jelikož ty jeho zmatený pohledy vždycky stojí za to. Teda i za to, že mi to pak dal jeho všemocný pan ochránce sežrat.

No, jo, mluvím o Sokolovi, který se z mudrlanta vyvinul v matku kvočnu. Ty, vole, ale co já, já se aspoň po Chmelovi nesápal jako v některých hrách Geňa, a to byste měli vidět, jak pan režisér po něm vystartoval. Jasně, klidně si může každej chytrák namítnout, že prostě jen chtěl kamaráda uchránit před nájezdem buldozeru, ale víte co, já si myslím, že prostě jen žárlil. Von je Sokol hrozně majetnickej, a co se týče Chmely, tak úplně chorobně.

Dovedete si představit, kdybych se pak Igora dotkl víc? Teda já ho občas chytnu za rameno, abych ho vylekal, protože je to prdel, hlavně, když navrhnu, aby šel hádat Párty místo Ríšánka. To se pak na mě zadívá s tolika emocemi v pohledu, že mě to většinou málem porazí, protože Chmela a emoce? To tak akorát, když se kolem něj motá Sokol. No, a už jsme zase u toho.

Asi o nich přemejšlím až moc, ale tak kvůli tomu tohle čtete, ne? Protože vás zajímá, co o nich očko mé mrdavé na zájezdech zjistilo, že? A protože víte, že vám všechno hodnej strejda Kohák rád poví, že? To jste se nespletli, já jsem vážně hodnej, a tak se pohodlně usaďte, druhá část příběhu je tady.

Jak už jsem se vám svěřil, občas jsem je fakt pozoroval. Ne, jako nějakej šmírák, to je ošklivé slovo, já je studoval z naprosto vědeckého hlediska, abych svý poznatky pak mohl předat dále. Jsem takový novodobý Komenský.

A diskuzi na akademické úrovni jsme vedli i toho osudného večera, kdy za okny, do nichž se opíral noční vichr, již dlouho panovala černočerná tma, a my se mezi zdmi jednoho hotelu na osamělém místě uprostřed města přeli o tématu nesporné závažnosti. Dokonce bylo tak závažné, že jsem je raději zapomněl, protože v případě mučení bych se sice bránil zuby nehty, leč i já jsem pouhým člověkem, a naše geniální závěry bych násilníkům vyzradil. A pak bych je holýma rukama přemohl a vlastními silami odnesl před policejní stanici.

Nicméně vraťme se od mých potenciálních hrdinských činů k onomu večeru, kdy už jsme v sobě všichni měli několik půllitrů piva, a přestože jsem zmíněnou diskuzi se zaujetím sledoval a s vrozenou vášní ji obohacoval o vlastní postřehy, zvládal jsem ve své šikovnosti sledovat i svůj oblíbený páreček kolegů.

No, hádejte, jak jsme se ke stolu seskládali. Samozřejmě, že polstrovanou lavici si pro sebe zabral Sokol, načež k sobě stáhnul nerozhodně vyhlížejícího Chmelu, který jako by se rozmýšlel, zda ho není na sezení na nejlepším místě škoda. Já se usadil šikmo k nim, jelikož jsem na něj chtěl mít nejen dobrý výhled, ale také jsem toužil pokračovat již v započatém rozhovoru s Geňou, který měl dost dobrou šanci vyvinout se v zaznamenání hodné nápady plodící debatu. Sokol se zprvu zapojoval velice aktivně, poskytoval své rozumy, jež mě postupně dostávaly společně s Geňovými dodatky smíchy pod stůl, načež zahlásil něco i Tichý brouk (je mi jasné, že Chmela by tu narážku nepochopil, ale tohle stejně není určené jeho očím. Ty ať používá k zasněnému zírání do blba nebo na Sokola). Chvíli jsme jen zírali, co ho to zase napadlo, jenže…

Nemohl jsem Igorovi upřít, že by nebyl vtipnej, protože přesně tyhle situace byly jeho rajónem. Chlapi řvou kraviny jednu přes druhou, načež Chmela pronese jedinou větu za večer, kterou ale pošle všechny express rekomando a nevyžádaně do kolen. Kéž bych si jen pamatoval, o čem jsme se bavili, abych vám nastínil, jakej Igor umí bejt Satan. On sice většinou dělá jakože se ho nic netejká, že si žije ve vlastním světě plným zlatavejch jednorožců, ale on je Chmela vybaven specifickým stylem humoru, kterej považuju za geniální, protože je se mnou sdílenej. Protože mu rozumím, a i když je Chmela jinej, tak je geniálně vtipně jinej.

Navzdory slzám smíchu v očích se mi kdoví jak podařilo udržet pohled na Igorovi, neunikl mi ani záchvat smíchu, jakej potkal Ondřeje, byl jsem si ale fakt jistej, že v jeho očích kromě nezřízeného pobavení vidím i obdiv. Nekecám, on hleděl na Igora skoro pyšně. No, prostě jak matka kvočna na svoje trošku zpomalenější kuře, kterému se povedlo popoběhnout. Jenže kdyby se matka kvočna na kuře přitiskla, tak by je rozmáčkla, jenže Sokol se tohohle bát nemusel, Chmela by ho unesl i dvakrát.

Taky proto jsem nebyl svědkem rozmačkání Chmely, ale jenom jeho potěšeného úsměvu, když se Sokol pod vlivem chechtání opřel prackama o Igorovo rameno a pak si na ně položil i hlavu, zatímco se otřásal smíchy. A Igor?

No, asi už jsem vás přesvědčil o jejich podivném vztahu natolik, že mi uvěříte, že Chmela se na něj jen tak koukal. Když by se na něj takhle lepil někdo jinej, tak je málem na druhý straně místnosti, ale on si úplně klidně vypadal strašně spokojeně. Opět jsem se musel vypořádávat s tou vlnou sympatií vůči nim, asi jsem se při pohledu na ně neměl tak culit, ale já si nemoh pomoct.

Když se pak Sokol narovnal a se slzami v očích se na Igora podíval, měl jsem pocit, že vypadaj šťastně. Přesně takhle, spolu, vysmátí jak lečo.



Mimochodem, pro březen plánuju čistě Sokol/Chmela program, protože... mám toho na ně napsáno až nevhodně moc! :D

Další články