Noční směna

16. srpna 2016 v 22:12 | Archea Majuar
Noční směna

Fandom: Komisař Rex

Pairing: Alex Brandtner/Christian Böck

Warning: Nic moc...

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Dneska opět něco kratšího, příště bude už zase nějaký delší kousek. Enjoy! :)

Za komentáře děkuji káti :)

Kancelář byla ponořena do tmy a ticha. Sem tam se ozvalo zafunění detektivního psa, jenž se rozvaloval na svém místě, naopak jeho pán spal naprosto klidně, ačkoliv asi ne zrovna pohodlně. Se svou výškou měl asi trochu problém se poskládat tak, aby se mu vsedě odpočívalo dobře, paže měl rozložené na stole, mačkal si papíry, ale byl natolik unavený, že už mu to bylo úplně jedno.

Když Rex zhasl lampičku a sám šel spát, Christian si právě dovařil kávu a měl v plánu pokračovat v práci. Usadil se na své pracovní místo, napil se a zadíval se na tu tunu papírů, co měl ještě projít. Udělalo se mu mdlo a raději upřel zrak úplně jinam. Na spící zvíře, na tmu za okny, na Alexe, který se právě trochu zavrtěl. Christian se jen ušklíbl při pomyšlení, jak si bude jeho kolega ráno stěžovat na bolavá záda.

Sám se svými sto šedesáti a pár centimetry měl výhodu, docela pohodlně se vyspal i na židli, i když zrovna dvakrát pyšný na to nebyl. Alex se znovu zamlel a Christian si všiml, že jeho mobil je na hraně stolu. Pokud se jeho kolega pohne znovu, přístroj se octne na zemi a asi to ve zdraví nepřežije.

Tiše odsunul židli, postavil se a přešel k Alexovi. Uchopil telefon a odložil jej jinam, ovšem vinou vlastní nešikovnosti, jíž byl u útvaru už téměř pověstný, zavadil o Alexe rukou.

"Nech mě spát, Rexi…" zamumlal a pootevřel oči.

"Klidně spi dál."

"To by Rex nikdy neřekl," poznamenal Alex, protřel si oči a posadil se, pak obrátil obličej ke Christianovi, který se tvářil skoro provinile. "Cos tady vyváděl?"

"Málem ti spadl na zem mobil, tak jsem ho chtěl dát jinam…"

"A přitom se ti podařilo mě vzbudit," došlo Alexovi, ale jako obvykle se nezlobil. "Aspoň můžu pokračovat v práci."

"Nechceš si raději vytáhnout matraci a prospat se? Vždyť i Rex už to zabalil," kývnul Christian hlavou k psovi, jenž na jejich půlnoční rozhovor nereagoval a vesele si chrupkal dál.

Alex nemohl popřít, že to neznělo lákavě, ale nebylo by to fér.

"Nebudu spát, zatímco ty se budeš mořit se spisy," odmítnul Alex a všiml si potěšeného úsměvu, jenž se mihnul Christianovou tváři. Pořád jej překvapovalo, jak se Christian zachoval pokaždé, když mu dal najevo, že jsou oba stejně důležití a sobě rovní.

"Proč máme jen jednu matraci…" postěžoval si Christian, zatímco se vracel ke svému místu.

"No, a dva se na ni nevejdou?" zeptal se Alex a zapřemýšlel, že při troše dobré vůle a Christianově postavě by se snad vyspali oba.

"To nevím, za sebe musím říct, že s Hellererem jsme se o tom ještě nikdy nebavili," zazněla v Christianově hlase ironie, načež se na něj Alex zazubil. Bylo mu to jasné. "Ne, že bych jej neměl rád, ale sdílet s ním lože… ne, po takové zkušenosti netoužím."

"To chápu," tlemil se Alex dál, pak ale vstal a vyndal ze skříně cosi, co jim už pár měsíců sloužilo jako postel na jednu noc. Když byl člověk unavený a už se mu nechtělo domů, pro jednou se na tom vyspat dalo. Nechal matraci dopadnout doprostřed kanceláře, Rexovi cuklo ucho, ale jinak se ani nehnul. "A se mnou by ti to nevadilo?"

Christian, pozorující Alexe za své židle, pozvedl v údivu obočí.

"Myslíš to vážně?" zíral na svého kolegu, odpovědí mu ale byl jen rozverný úsměv a všechno jen ne nevinný výraz. Christian nasucho polknul, znervózněl, vnímal, jak se mu najednou zpotily ruce… všechno jen kvůli tomu, jak se na něj Alex díval.

Oči mu padly na provizorní postel a než se nadál, Alex stál za ním, odepínal mu holster, a když byl hotov, umístil dlaně na Christianova ramena a jemně mu prohmátl svaly.

"Pane bože…" zasténal.

"Jmenuju se Alex, vždyť to víš," zasmál se Alex tiše, Christian pod jeho péčí úplně tál, potřeboval něco takového už pekelně dlouho. Ani ho nenapadlo, aby se bránil, bylo to až moc příjemné. Proto se také poplašeně otočil, jakmile obě dlaně zmizely, vzápětí byl ale zepředu za paže a vytažen z židle.

Následně ho Alex dostrkal až k matraci.

"Nebudu se s tebou hádat, buď budeme oba pracovat nebo oba spát," díval se mu vyšší muž zpříma do očí.
"No, tak co teda…?" nestačil Christian doříct a už se válel na měkkém, Alex prachsprostě využil své síly a shodil jej.
"Bastard," zamručel si Christian po vousy.

"Říkal jsi něco?" pravil zvesela Alex, zatímco si zouval boty a lehal si k němu, nakonec to vážně vypadalo, že by se mohli pohodlně vyspat oba, místa nedostatek nebyl.

"Ani ne," nadzvedl se Christian na loktech a díval se napravo dolů, kde se jeho kolega uložil a tvářil se, že mu půlka matrace regulérně stačí. Hlavně, že mu taková čtvrtina těla trčela do prostoru. "Pohodlné?" zeptal se s úšklebkem.

"Ano, akorát je tady trochu zima, nemyslíš?"

Christian si uvědomil, že opravdu v místnosti nejtepleji není, ale jedinou deku měl Rex… No, ale když už Alex tak nadšeně navrhnul, že by mohli strávit noc v jedné posteli, mohl by se z toho pokusit vytřískat víc. Třeba Alexovy ruce znovu někde v oblasti svých zad?

Přetočil se na bok a zarazil se, protože Alex ležel podobně jako on, čelem k němu, a v očích tu svou typickou přívětivost, vřelost… Ať už to bylo cokoliv, jen to Christiana povzbudilo v tom, aby svůj záměr uskutečnil. Přisunul se k té hoře svalů, zrak v ostychu sklopil, a srdce mu udělalo salto, když si jej k sobě přitáhly dvě silné ruce.

Uvelebil se v Alexově náručí a spokojeně vydechl. Jo, věděl, že tohle bude fajn.

"Jestli nás takhle najde Hellerer, vysvětlovat budeš ty," zamručel jen do Alexova trika a zavřel oči.

"Rex nás vzbudí dříve… A i kdyby ne, tak mi to za to stojí," řekl Alex a způsobil tak Christianovu srdci další pokus o výskok z hrudníku. Jestli k Alexovi doteď žádné silné city nechoval, odteď už v tom byl definitivně až po uši.
 

Wet Wet Wet

9. srpna 2016 v 21:48 | Archea Majuar
Wet Wet Wet

Fandom: Avengers

Pairing: Steve Rogers/Tony Stark

Warning: Jenom taková pwp cypovina s mokrým oblečením...

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Nic světoborného, prostě jsem si chtěla napsat Stony a vzešlo z toho tohle... Enjoy! :) (a ne, název jsem si vůbec nepůjčila od jedné skupiny, že... :D )

Za komentáře děkuji Anemovi, káťa, Davanity a Que :)

"Jsme v pohodě," vyprsknul Tony vodu z úst a chvatně se podíval na hodinky, jestli komunikace s Javisem zůstala neporušena. Naštěstí ano, a tak mohl informovat i další členy Avengers, že se jeho přistání do řeky obešlo bez potíží. Pohledem pak zkontroloval výraz druhého muže, jenž se sice tvářil kysele, ale nezdálo se, že by byl nějak vážně zraněný.

"Jsi celý?" zeptal se jen pro jistotu.

Rogers přikývnul, načež začal plavat směrem k břehu, Tony jej o něco méně zběsilým tempem následoval. Čím více se však přibližoval k menšině, tím obtížněji se mu hýbalo levou nohou. Když se pak snažil postavit, zcela snadné to nebylo. Pochyboval, že by měl něco zlomeného, spíše si jen pořádně natáhnul šlachu, která se vzápětí rozhodla úplně vypovědět poslušnost, načež se Tony se s naštvaným zafuněním složil na kolena.

Steve jej udýchaně pozoroval, a když uviděl Tonyho bolestný výraz, neváhal, aby mu pomohl se postavit.

"Díky, kámo," ocenil jeho pozornost Tony. Jakmile byli už dostatečně daleko od vody, pustil se druhého muže a za přispění gravitace usedl na zem. Nohu raději nenatahoval, jen ji zběžně prohmatal, ale stejně na nic nepřišel. A tak se jen opřel o lokty, nohy pokrčil v kolenou a… odpočíval.

Nemohl si vzpomenout, že by se praštil, nebo co se vlastně přihodilo… Mrknul po Stevovi, tak trochu očekával, jestli mu tenhle manévr nebude vyčítat, ale… Tony se zarazil.

Respektive výraz druhého muže jej zarazil. Měl chuť se jej zeptat, na co tak zírá, ale včas se stihl zaměřit na to, jakým způsobem zírá. S tou spoustou zkušeností s lidmi jakéhokoliv pohlaví začalo Tonymu svítat, co se ve Stevově hlavě děje, ale moc se mu nechtělo tomu věřit. Copak by vážně mohla tu ledovou fasádu Kapitána Ameriky rozmrazit právě tahle situace?

Vlastně se tolik nedivil, ani on sám se nebránil pohledu na mokré triko, lepící se k blonďákovu hrudníku a ty rifle… Tonymu se po tváři rozlil úsměv, když spatřil, jak je Steve jejich stavem ovlivněn.

"Líbí se ti, co vidíš?" šel Tony přímo k věci, bolest v noze rázem přesunuta na druhou kolej.

Tonyho hnědé oči se setkaly s modrými, překvapenými otázkou, leč zároveň souhlas vyjadřujícími. Bavil se tím, jak se Steve začervenal a otevřel ústa k protestu, jeho očividný zájem však Tony nepotřeboval slyšet. Viděl ho.

Možná měl Roger v plánu všechno popřít, oponovat, ale nakonec z něj jen tiše vyšlo:

"Jsi mokrý…"

Tonyho úšklebek se rozšířil a tělem se prohnal záchvěv vzrušení, když Stevův zrak sklouznul přes jeho tělo až k rozkroku, bylo to… zvláštní a rozhodně zvráceně rajcovní, ležet na zemi v promočeném oblečení, zatímco se mu slabiny nalévaly krví, tvrdnul a stačilo jen trochu roztáhnout nohy a tření mokré látky bylo úplně jiné než o suchou, což Tony dal okamžitě najevo povzdechem.

Ne, vážně by si nikdy nepředstavoval, že bude vydávat takové zvuky zrovna před Stevem, když jsou oba mokří až na kost, venku…

"Budeš tam stát ještě dlouho?" položil Kapitánovi další otázku, načež blonďák okamžitě reagoval. Tony zvědavě naklonil hlavu, protože Rogers se na něj nevrhnul, šel pomalu, jako ve snu, kleknul si vedle něj a… Tony měl pocit, že v životě neviděl nic nádhernějšího, než ty modré oči, zářící vzrušením a touhou ve chvíli, kdy na svém rozkroku ucítil Stevovu dlaň.

"Říká se tomu nějak, Tony?" zeptal se zastřeným hlasem Rogers.

"Tomu se říká erekce," informoval jej s vážnou tváří Tony, tak trochu konsternován faktem, že na oko nevinný Steve jej momentálně vážně dráždí přes rifle, přičemž ty jeho jsou rovněž ukázkově napnuté.

"Myslím tomu, když se mi na tobě líbí mokré oblečení…"

Ačkoliv Stark tušil, co Rogers dostalo do bodu, kdy nedokázal držet svůj pohled stranou, ta Kapitánova přímost a tón jeho hlasu… Pokud doposud nebyl úplně tvrdý, tak teď už se nacházel ve stavu nejvyšší nadrženosti a s dalším stenem přivítal zrychlení tempa. Možná by mu mohl Steve ty kalhoty i sundat, ale měl pocit, že to asi ani nebude třeba.

"Nemám tušení," vydechl Tony a uvědomil si, jak přerývavý jeho dech je, jak se pod Stevovou dlaní třese a povolně roztahuje nohy. "Ale je to vzájemné."

Modré oči zamrkaly, načež se slastně přivřely, jakmile se černovlasý muž přestal o jeden loket opírat a stisknul v ruce Stevův tvrdý rozkrok, na nic nečekal a začal ho zpracovávat, mezi prsty mu tekla voda, kterou úspěšně ždímal z mokrých kalhot.

"Až moc," zamumlal, ale mohl si být jistý, že to Steve slyšel, jelikož mu uniklo tiché zasmání.

"Jo," culil se na ležícího muže a z pootevřených rtů mu unikl sten, jelikož Tony nezahálel, dotýkal se ho přesně tak, jak potřeboval… tak, jak už dlouho nikdo ne. "Tony…"

Stark jen zíral, co se Stevem dělá, během pár vteřin mu přirážel do dlaně, oči definitivně zavřené, v tváři se mu zrcadlila slast a ty zvuky, bože, ty zvuky co vydával… nadšené, nadržené… a jen pro Tonyho uši. Přejížděl dlaní přes Stevovu erekci, sám u vytržení z toho, jak jen pod tímhle dotekem zbavuje druhého muže schopnosti myslet, pokračoval, laskal ho, užíval si ten pohled na Stevea a pojednou zadoufal, že by se tohle nemuselo dít naposled.

A jeho přání se stalo jasným předsevzetím ve chvíli, kdy ze Stevových rtů znovu splynulo Tonyho jméno, jeho boky naposled přirazily do Starkovy dlaně, načež se Rogers celý roztřásl… Velký Kapitán Amerika se před ním třásl v orgasmu, jenž mu způsobil jen třením erekce přes kalhoty.

Sotva Steve přišel trochu k sobě, Tony jen okamžik spatřil ten záblesk v modrých očích, než měl horké rty na svých a silná dlaň jej pořádně stiskla, překvapeně a zároveň spokojeně zasténal Stevovi do úst, nechal se uspokojovat, laskat a líbat, hladově se do polibku zapojil, přivítal druhý jazyk ve svých ústech, dovolil, aby mu prometl každý kout, aby si vzal, co chtěl a sám jen zlomeně zasténal, jakmile už neměl šanci držet se zpět.

Jako zběsilý vycházet Stevovi vstříc, jejich polibek se instantně změnil na nekoordinovaný a vlhký, Tony nebyl schopen ničeho, jen vnímání vlny slasti, jež se přes něj přelévaly a nesly s sebou to nádherné uvolnění a také jakousi podivnou jistotu, že Steve určitě bude mít zájem, aby společné chvíle mohly probíhat i v tomto duchu.

Poznal to z toho polibku, jaký mu následně Steve věnoval, jemný a pomalý, jako by vděčný, a také z dlaně, jež se mu rozprostřela na hrudníku v téměř konejšivém gestu.

"Na Stark Tower…" odmlčel se Tony, aby si pročistil hrdlo, které měl jaksi stažené. Pohledem opatrně sledoval Stevův obličej, jak se bude na jeho návrh tvářit. "budu teď možná trochu potřebovat pomoc… víš, jak, ta noha asi bude vyžadovat čas."

Rogersův koutek úst sebou škubnul.

"Takže ty objevíš, že mám úchylku na tebe v mokrém oblečení, a už si mě stěhuješ do pokoje?"

"Už to tak vypadá," pokrčil jen Tony rameny.

Steve mlčel, měřil si Starka pohledem, ale nejspíše jen proto, aby nesouhlasil až příliš rychle.

"Kolik platíš?"

"Byt, stravu a teplé objetí?"

"Dohodnuto," vzdal Steve jakékoliv pokusy o vážnou konverzaci a dovolil si, aby mu úsměv rozzářil úsměv. Tony se spokojeným úšklebkem přikývnul a konečně požádal Jarvise, aby jim poslal helikoptéru.

Slow Cheetah

2. srpna 2016 v 22:17 | Archea Majuar
Slow Cheetah

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +18, feelings, lots of feelings

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Povídek na Ondru s Igim asi nikdy nebude dost... Tuhle jsem napsala za tónů songu Slow Cheetah od Red Hot Chilly Peppers, která sice textem možná neodpovídá, ale melodií alespoň pro mě ano. Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Anemovi a charlie :)

Postupovalo to tak pomalu, že ho ani nenapadlo, kam vlastně směřují. Neviděl důvod, proč vyšilovat, stahovat se, vyhýbat se mu… prostě všechno šlo nenásilně kupředu, aniž by jeden z nich tlačil na pilu. Uvědomil si to až ve chvíli, kdy mu došlo, že se na jevišti Ondry dotýká častěji, než kdy dřív, že se na něj kouká a nazpět získává vlídný úsměv a přátelské jiskření modrošedých očí, a že to přijímá rád.

Ať už jej jeho přítel obejmul, byť jen letmo při hře nebo pořádně, když se dlouho neviděli, sevřel jej automaticky v náručí, nepřemýšlel nad tím, a při pozornějším průzkumu vzpomínek mu došlo, že kolikrát jejich tělesný kontakt inicioval sám. Začal se kolem Ondry cítit ještě uvolněněji, dovoloval mu, aby mu cuchal vlasy a vůbec mu to nepřišlo zvláštní, divné nebo nevhodné.

Nevěděl, jestli Ondra vnímal totéž, jestli tu pozvolnou změnu zaznamenal, ale… ne, musel to vnímat. Musel vnímat, že před rokem by se zřejmě nedostali do situace, kdy on se nacházel na gauči v prázdné šatně, nohy na stole, a na hrudníku svého přítele. Navíc Ondra jej objímal kolem pasu, Igor sám měl ruku položenou na jeho rameni a… atmosféra měla do napjaté daleko.

Ondra se o něj opíral v místě, kde Igorovi tlouklo srdce, váha druhého těla příjemně hřála. Vnímal Ondrovu přítomnost, jak jej tížil, ale až ve chvíli, kdy zaregistroval, že se Ondra nadzvedl a dívá na něj… až tehdy na něj plnou vahou dolehlo, co se děje… co se mezi nimi děje, jak jej to děsí a jak zároveň zoufale chce, aby to neskočilo, aby to pokračovalo dál… polknul, šedá v očích intenzivní, nádherná, emocemi zářící. Chtěl, aby to pokračovalo, protože to bylo tak hezké, milé, příjemně hrudník svírající…

Tam, kde Ondra ještě před chvíli spočíval hlavou, položil dlaň, jako by si chtěl pojistit že mu Igor neuteče, ale ten… hleděl na Ondru, čekaje, co má v úmyslu, tep se mu zrychloval očekáváním, přestože sám nevěděl, co se stane… možná tušil, jen se neodvažoval nad tím uvažovat, nedělat si plané naděje, ovšem při pohled na Ondru, jemuž se očividně hlavou honila jedna a sto myšlenek…

Museli uvažovat nad tou samou věcí, nad tím jedním úkonem, kterým by završili celé období, kdy se z přátelských gest stávala něžná, z veselých pohledů láskyplné, z nepatrného tělesného kontaktu chtěné doteky. Zamrazilo jej, nervozita o sobě dala v oblasti žaludku vědět, přesto se Igor ani nepohnul, nevěděl, co by měl udělat, a tak jen vyčkával, dokud Ondra nepromluvil.

"Igi," oslovil jej tiše, vážně, vibrace Ondrova hlasu Igora rozechvěly až do morku kostí, tak moc prahnul zjistit, co mu chce jeho přítel sdělit. "kdybych tě teď políbil… můžu tě…?"

Igor znovu polknul, polilo jej horko a srdce se pokusila prorazit žebra, to Ondrovo váhaní, ryzí upřímnost v očích, nadějeplná slova. Nepatrně přikývl, na verbální odpověď si nevěřil, vždyť stačilo jen, aby se Ondra tváří jen o pár centimetrů přiblížil, ruce jej svrběly, jak moc si chtěl svého přítele přitáhnout k sobě, jak moc toužil cítit jeho rty na svých, jak moc toužil po tom, aby se jej mohl dotýkat… na tváři, ve vlasech, kdekoliv… všude.

S doširoka otevřenýma očima hleděl na Ondru, jak zkracuje vzdálenost mezi nimi, až cítil jeho dech na své tváři, až si zírali do očí z bezprostřední blízkosti. Ještě mohli couvnout, ještě tady byla šance, kterou ovšem ani jeden z nich využít nechtěl.

Periferně viděl, jak Ondra zvedá ruku, načež ji přiložil k jeho tváři, přejel mu palcem po strništi, což s bezednýma, šedýma očima plnýma citu přimělo Igora jednat, překonal už tak téměř neexistující vzdálenost mezi nimi a zlehka, jako by opatrně přiložil své rty na Ondrovy, jež byly měkké, příjemné a… něco se v něm pohnulo, když mu vzápětí úplně stejně váhavě vyšly vstříc, prsty dlaně měl náhle i on na Ondrově obličeji, ve chvíli, kdy pohyb úst zopakoval, jimi sjel do hnědých vlasů, Ondra se do jeho doteku položil podobně jako do polibku.

Jen ten prvotní kontakt jej rozechvěl, stačilo pomyšlení, že to právě udělali, že vážně… že vážně překonali strach a dovolili jejich vztahu, aby se posunul dál, že je jen na nich, kam až se nechají zavézt. Pootevřel ústa, prohloubil jejich polibek a nechal Ondru, aby mu jazykem vniknul mezi rty, sám snad i zalitoval, že byl druhý muž hladce oholen, přeci jen chtěl cítit jen ho strniště, jak jej škrábe, ani nevěděl proč, prostě ho to napadlo, když slyšel to šustění, způsobené pohybem Ondrova palce po jeho líci.

Užíval si tu pomalost polibku, neboť ani on ani Ondra nikam nespěchali, prozkoumávali jeden druhého, jazyk mladšího muže se mazlil s Igorovým, jejich rty se o sebe otíraly, pak Ondra ten spodní vzal do svých úst, sál jej, dělal jej ještě citlivějším a Igor se zaskočeně přistihnul při tom, jak přivírá víčka a hledí do rozšířených zorniček svého přítele, jak mu tělem koluje vzrůstající horko, kumulující se v jeho slabinách.

S mlasknutím se od sebe odtáhli, dech zrychlený. Igor pátral v Ondrově tváři, z níž na něj doslova zářily jeho oči, jejichž pohled nevyjadřoval nic jiného než hlad… hlad po něm, došlo Igorovi. Zrak mu sklouzl níž, na jeho od polibků značně zčervenalých rtů, načež si všiml, že si Ondra během předchozích minut klekl, nohy pokrčené pod sebou a…

Igorovi se zatočila hlava, jak se veškerá krev z mozku instantně přelila jinam. Nikdy by si nepomyslel, že jej protne taková vlna vzrušení a už vůbec ne ve chvíli, kdy nepokrytě zírá do rozkroku svého přítele, jehož pohyb v kalhotách mu jasně napovídal, že jejich polibek, jejich doteky, jejich pohledy na něj mají stejně zničující dopad jako na něj, možná snad ještě větší.

Vzhlédl, jen aby jej přivítal Ondrův nepřítomný výraz, zrovna filosofickou otázku ale asi neprobíral, neboť jeho oči byly zapíchnuté do Igorova klína, jenž pod tou nečekanou pozorností ještě ztvrdl, Igor tomu jen stěží dokázal uvěřit, co se tady dělo, ale… ne, nelitoval ničeho a vibrace v dolní části těla jej povzbuzovaly, aby pokračovali v tom, co načali.

Jako ve snu sledoval vlastní ruku, jak se natahuje k Ondrovi, vedena touhou, kdesi hluboko skrytou, jež se náhle dostala na povrchu, dlaň se zastavila na Ondrově žebrech, mladší muž spojil pohled s hnědýma očima, vzrušení v nich jasně patrné a Igor jej chtěl ještě znásobit. Sjel po Ondrově boku níž, k pásku, ale než se ho vůbec pokusil rozepnout, učinil to, co sám nechápal, co sám nikdy nepředpokládal, že bude z celého srdce toužit udělat…

Projel jím další výboj šíleného vzrušení, když mohl konečně v dlani sevřít Ondrův rozkrok, jehož tvrdost ho zasáhla, a pak ten zvuk, jaký Ondra vydal… tichý, ale poživačný, stačilo jen přes vzrušení znovu přejet a jeho boky mu vyšly vstříc. Uvědomoval si, jak při tom pohledu na svého přítele ještě více tvrdne, jak se tísní v kalhotách a jak se také dožaduje doteků. Ach, bože, jak jen potřeboval dotek…

Volnou rukou uchopil tu Ondrovu za zápěstí, mimoděk jej pohladil a dech se mu zadrhnul v hrdle, když Ondra jeho vedení ochotně následoval a nechal si dlaň umístil na Igorovu v riflích ukrytou erekci. Nebylo to dostačující, ale i tak nesmírně příjemné a krásně zvrácené při pomyšlení, že mu k zbláznění tvrdý penis právě dráždí jeho dlouholetý kamarád, kterého sám právě ukájí… Naklonil se k němu a spojil jejich rty, Ondra mu nadšeně vyšel vstříc, jazyk neodbytný, druhou rukou si chytil Igora za zátylek, prohloubil jejich polibek a zasténal mu od úst, jakmile se mu Igor začal snažil rozepnout kalhoty. Igor se jen drobně pousmál, ještě skoro nic neučinil a Ondra už se projevoval, a když pak vsunul dlaň pod lem boxerek, kde mu do dlaně vpadla horká erekce, hlasitější zvuk na sebe nenechal dlouho čekat.

Podařilo se mu mladšího muže zbavit oblečení, tedy aspoň mu obě vrstvy shrnul pod zadek, srdce mu poskočilo s další přírazem, jímž mu Ondra projel dlaní, kluzkou od tekutiny, kterou Ondra sám produkoval… Byl úplně tvrdý, nadržený, poté, co se jejich ústa oddělila, tak také neuvěřitelně hlasitý. Všechny jeho zvuky směřovaly přímo do Igorových slabin, kde se náhle objevily obě Ondrovy ruce, rovněž jej zbavily překážejícího oblečení, aby jeho klín za pár vteřin ovál chladný vzduch, rozechvěl se a chvěl se mnohem víc, jakmile se Ondrova dlaň… nikdy si nevšimla, jak je má široké… obtočila kolem jeho délky.

Už nenašli dostatek koordinace, aby polibek udrželi, Igor se tváří opíral o opěradlo gauče, Ondra se k němu přisunul, položil si hlavu vedle a hleděl do hnědých očí, zamžených vzrušením, mohli by klidně zkusit něco jiného, jít ještě dál, ale Igor viděl, že je Ondra blízko, sténal nepřetržitě … Igor jej honil stále rychleji, tvrději, v druhé dlani co chvíli polaskal varlata a nemohl se nabažit pohledu na Ondrův výraz. Hladový, přemožený slastí, nádherný… a pak šedé duhovky zmizely za víčky, hlavou se mu prohnala úvaha, že vážně drží erekci svého přítele a že ho právě přivádí k orgasmu… vnímat ale dokázal jen tu druhou část, neboť Ondra si stiskl spodní ret a zaryl nehty do potahu…

"Chci tě slyšet…" zachraptěl Igor, ale byl Ondrovi tak blízko, že ten jej i ve víru rozkoše zaznamenal, neboť svůj ret pustil a při další pohybu Igorovy dlaně po jeho erekci zařval…

"Igore!" prohnul se v zádech a na jeho bříško dostříkly prameny spermatu, zbytek ulpěl na Igorově ruce.

Ten jako by na moment zapomněl na svou nadrženost, jen uchváceně zíral na Ondru, vstřebával fakt, že jeho přítel při ejakulaci křičel jeho jméno… Nestihl nijak zareagovat, když Ondra otevřel oči, v nich ryzí šílenství, a přitáhl si ho k polibku, v němž zaniknul Igorův překvapený sten, způsobený i obnoveným pohybem v jeho slabinách, Ondra jej uspokojoval až zuřivě, vyhnal všechny myšlenky z Igorovy mysli, donutil jej jen ležet, nechal se líbat a honit, v tu chvíli pro něj neexistovalo nic kolem nic, teď tady byl jen Ondra a slast, jakou mu způsoboval.

Zoufale přirážel boky do sevření Ondrovy dlaně, tělo pohlceno slastí se mu chvělo, potřebovalo uvolnění, jež přišlo po pár dalších pohybech ruky… Cele se rozklepal, nesouvisle něco zlomeně zasténal do Ondrových úst, ruce kolem něj obtočené, svaly v křeči a bílá tekutina se z něj dostala ve výstřicích ven, před očima tma a nic než tma. Každá buňka v těle poznala tu nádhernou vlnu uvolnění, příjemné pocity se mu rozlily až do konečků prstů, s mohutně se zvedajícím hrudníkem pod Ondrou zvláčněl.

Nechápal, co se stalo, ta intenzita prožitého orgasmus jej šokovala. Zamrkal a uvědomil si, že Ondra se na něj s malým úsměvem kouká a je hrozně blízko, neměl v sobě ale ani trošku síly na to, aby se k němu natáhl, aby… Děkoval bohu za Ondrovu prozíravost, neboť ten se bez jakýchkoliv proseb či žádostí sklonil a umístil něžný polibek na Igorovy pootevřené rty, prsty mu prohrábl zpocené vlasy.

"Tohle musíme udělat znovu," zamumlal Ondra mezi letmými doteky úst. "Chceš… to udělat znovu?" zeptal se poté s nejistotou v hlasu, když se mezera mezi nimi zvětšila.

Igor na něj pár vteřin hleděl, srovnávaje si možnosti, jak odpovědět, ale nakonec zvolil tu, o níž si byl jist, že se bude Ondrovi líbit a i jeho samotného vnitřně zasáhl fakt, že byla ze všech nejpravdivější.

"Zoufale chci," pronesl rozhodně, zatímco se Ondry dotýkal tam, kam dosáhl, na rameni, na krku, ve vlasech… chtěl ho hladit všude a chtěl to pořád víc... a bolestně moc jej začal chtít poté, co si Ondra opřel čelo o jeho spánek, v gestu tak důvěřivém, intimním, odevzdaném…

"Kdybys jen věděl, jak šíleně moc rád tě mám… to je… to je až strašný," zaslechl na konci věty smích. Rozuměl tomu, jelikož na tom byl úplně stejně, nevěděl, co si se svými pocity počít, byly příliš silné, opravdové… "Úplně mě to rozežírá zevnitř… jestli to není láska, tak nevím, co jiného…"

Igor nejprve chtěl mlčet, nevěděl, co by měl vhodného říct, ale nevydržel to, pootočil hlavu, Ondra se odtáhl a hleděl mu upřeně do očí a…

"Taky tě miluju," slyšel sám sebe pronést, zděšen tím, že to vůbec byl schopen pronést pevným hlasem, méně pak už tím, že nelhal. Ta věta šla přímo od srdce, od toho splašeně bušícího srdce, jež sice tlouklo v jeho hrudním koši, ale již nebyl v jeho majetku. Nenávratně patřilo muži, jenž mu seděl po boku, jenž mu právě své vlastní srdce důvěřivě nabídl.
A Igor jej svým vyznáním přijal, opětoval něžný úsměv, jaký mu Ondra věnoval a vzápětí v sobě našel sílu, aby si jej přitáhl do náručí.

Postupovalo to tak pomalu a přirozeně, že ho ani nenapadlo, kam směřují. A teď, když už to věděl, byl rád, že to neřešil, nechal to plynout… protože jinak by tohle neměl, neměl by Ondru, drtícího jej v objetí… neměl by Ondru, kterého z hloubi duše miloval.
 


Let love conquer your mind

30. července 2016 v 15:44 | Archea Majuar
Let love conquer your mind

Fandom: RPS

Pairing: Nanna Bryndís Hilmarsdóttir/Aurora Aksnes

Warning: +15, v češtině strašně špatně znějící skloňování křestních jmen hlavních postav, ale já za to nemůžu... já jim taková jména nedala :D (ano, jsou pěkná, ale pro použití v češtině prostě nevhodná)

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Colours of Ostrava mi vlezly na mozek. A nejen mně, ale i mému okolí, které mi do hlavy nasadilo brouka, abych napsala povídku na tyhle dvě intepretky. Jde o frontmantku Of Monsters And Men (no, to je sakra překvapivé, když mám její obrázek i v menu, že...) a Auroru Aksnes, známou čistě jako AURORA. Je to můj teprve třetí pokus o něco jako femslash, tak snad jsem to moc nezmrvila :D Enjoy! :D

Za komentáře děkuji Anemovi, Darině a Que :)

Název povídky pochází z textu písně Warrior od Aurory, na konci je pak zmíněn zase song OMAM, tak pro zájemce...


Nedrželi se zpátky. Nikdo se nedržel zpátky, když šlo o pití v rámci festivalu severské hudby. Tady pili všichni, pili hodně a docela to zvládali. Až na některé vtipné existence, jež se snažily tančit v druhé části místnosti. Vypadali šťastně a spokojeně, když se úplně mimo rytmus hýbali do taktů diska, sem tam upadli, ale stejně se tvářili nadšeně, jejich smích kolikrát samotnou hudbu přehlušil. Nacházeli se mezi nimi i někteří členové kapely, zejména Brynjar byl nepřehlédnutelný, když se snažil napodobovat pohyby o dvě hlavy vyššího Arnara.

Když dávali skupinu dohromady, nikdy by ji nenapadlo, že zrovna tihle dva si tak padnou do oka a že se z nich stanou možná i více než blízcí přátelé. Sama někdy pochybovala o tom, jestli se k sobě tak mají jenom kvůli lidem, nebo jestli mezi nimi skutečně něco je… Opodál se osamoceně, respektive ve společnosti láhve piva, kymácel ze strany na stranu Kiddi, zatímco mu Raggi něco zapáleně povídal.

No, byla docela komedie na ně koukat. Raggi zuřivě gestikuloval, Kiddi se kymácel a hleděl do země, zatímco ostatní kolem nich divoce křepčili. Běžně by se zapojila sama a nejspíše si druhý den prakticky nic nepamatovala, ale nějak se ani přes dostatek přítomného alkoholu nedokázala dostat do stavu, kterého už kluci dosáhli.

Vlastně se i bavila, nevadilo jí jen tak pozorovat ostatní. Napila se z vlastní láhve a přesunula pozornost od… parketu… k druhému gauči v místnosti, kde se dělo něco, nad čím se jen pousmála, načež se diskrétně zahleděla k baru.

Očividně dnes nebyla sama, kdo se ztřeštěně nehýbal do rytmu hudby. Na jedné z vysokých stoliček seděla její norská kolegyně, jejíž hudba… v kombinaci s Aurořinou drobnou postavou a nevinným vzezřením… viděla její vystoupení a jen při vzpomínce na ně zůstávala bez dechu. Pokud si pamatovala, tak bledé dívce s takřka bílými vlasy bylo jen mírně přes dvacet let, a přesto si z pódia dokázala podmanit tisíce lidí. Ovšem měla zkušenosti s tím, že do většiny interpretů s podobnými schopnosti by člověk neřekl už od prvního pohledu, že jsou výjimeční.

Aurora výjimečná byla, a jak už ji její jméno předurčovalo, vyzařovala určité kouzlo… kouzlo, jež nutilo člověka na ni jen němě a se šťastným úsměvem zírat. Méně očekávaná už ale byla její vlastní reakce, když dívka znenadání přestala fascinovaně zírat na strop, napila se ze skleničky a její modré oči začaly bloudit zasněně po místnosti, až se upřely přímo do těch hnědých.

Nanna sebou netrhla, neucukla, jen ji překvapilo mírně zachvění a prazvláštní radost z toho, že se na ni Aurora dívá. Rty se jí opět roztáhly v úsměv, když mladší dívka na jejich vzájemný oční kontakt reagovala roztomilým nakloněním hlavy na stranu a rovněž milým úsměvem. Vlastně spolu ještě ani pořádně nemluvily, nějak nebyl čas, ale stejně pociťovala vůči Auroře velké sympatie, ono to asi ani jinak nešlo.

Chtěla se napít, v láhvi toho už ale příliš mnoho nezůstalo. Sklopila k ní zrak a nakonec se ji rozhodla jen tak odložit na stůl, vždyť se tam toho stejně už válelo tolik, že jeden kus navíc velkou škodu neudělá. Zvedla se, aby zjistila, že blondýnka se na ni pořád dívá, do pohledu se jí vkradla zvědavost, jež v modrých očích přetrvala až do chvíle, kdy se Nanna opřela o bar kousek od ní. Piva sice nikdy nebylo dost, ale proč nezkusit i něco jiného, že?

Mrkla po Auroře, která popíjela… Margaritu. Dala si ji taky, jelikož vypadala lákavě. Na moment se nad svými myšlenkami zarazila, připomněla si, nad čím uvažuje, načež jí po tváři přeběhl pobavený úsměv. Byl to zvláštní večer.

Obdržela svůj nápoj a na mysli ji vytanula otázka, se kterou měla v úmyslu načít konverzaci s mladší dívkou, která jí stále věnovala svou tichou pozornost, tehdy ovšem hudba razantně zesílila. Bůhví proč, možná protože Kiddi už nechtěl Raggiho poslouchat, možná protože už nikdo nechtěl nikoho poslouchat.


Aurora se i díky hluku v místnosti neslyšně uchechtla, když Nanna otevřená ústa opět zavřela a zavrtěla hlavou. Vážně si chtěla s Norkou promluvit, když měly tu možnost, ale bylo jí jasné, že tady to opravdu nepůjde. Obě by si vykřičely hlasivky, což vzhledem k jejich práci neznělo dvakrát lákavě. Rukama nohama se pokusila naznačit cestu ke dveřím, načež Aurora seskočila z židle a v celé své výšce 160 centimetrů vyrazila z pokoje pryč, druhá dívka ji ihned následovala.

"Chceš jít ještě dál?" zeptala se Aurora, jakmile se octly venku.

Nanna se už chystala říci, že tady to stačí, v tom momentě se ale ozvalo děsivý řev, který nejspíše patřil Arnarovi, načež usoudila, že by mohly pokračovat dále.

Panovalo léto, tedy přes noc bylo skoro až osmnáct stupňů, v tuto chvíli chladnější ovzduší ale působilo příjemně, uvnitř bylo docela vedro. Dorazily až k jedné z laviček, které někdo příhodně umístil kousek od studia, a usadily se, hudba nyní již byla slyšet jen tlumeně stejně jako Arnarovo vytí.

"Copak jsi mi to chtěla uvnitř říct?" zazubila se Aurora okamžitě, očividně zvědavá. Napila se, ale její oči neopouštěly tvář její společnice.

V tisku a i v některých živých rozhovorech přirovnávali Auroru k andělům, její vzezření tomu jen napovídalo, během vystoupení pak rozdávala tolik energie a pozitivních pocitů, že se podobnému označení ani nemohla vyhnout, ovšem… Nanna v těch modrých očích viděla ty jiskřičky, tu mírnou škodolibost, s jakou se na ni dívala, když ji vyzvala k vyslovení otázky. Utahovala si z ní a jí to právě že vůbec nevadilo.

"Že se mi líbí tvoje šaty," odpověděla bez zaváhání, přičemž si znovu prohlédla, v čem mladší dívka byla oblečená dnes. Tmavě zelený top, světle zelená sukně opět s prvky tmavě zelené a tentokrát i bílé… Nehodnotila jen její dnešní outfit, ale celkově její styl, protože si také očividně nic nedělala z toho, jak je osobitý. Byla sama sebou. "Během tour s prvním albem jsem nosila podobné."

"Díky," vymizelo pobavení z modrých očí, nahrazeno potěšením. "Vždycky jsem nosila takové věci a měla jsem strach, aby to lidem nevadilo… Ale všichni to přijímají nadšeně, i když občas slova jako hipster slýchám."

"Kdyby tě odsuzovali kvůli tomu, jak se oblékáš, tak by to byli pitomci," napila se Nanna a pokračovala: "Raggi říká, že takoví jen ostatním závidí, proto je označují jako hipstery, při tom hipster je jen někdo, kdo je víc cool než oni."

"To se mi líbí, všimla jsem si, že máš kolem sebe fajn kluky."

"Jo, ti jsou skvělí," zazněl smích tmou, Nanna se zadívala zpět k budově, odkud se ozývala hudba. "Občas nemůžu uvěřit tomu, že jsme se takhle našli."

"Rozumíš si s někým nejvíce…?" na Nannino pozvednuté obočí dodala: "Taky mám ve skupině kluky, ale nejvíce času stejně trávím se Selmou…"

"Brynjara znám nejlépe, pomáhal mi už v době, kdy jsem vystupovala sólově, a pak přišel Raggi… Společně jsme napsali většinu písní, občas se ještě připojí Arnar, ale s Raggim…"

"Dokážete se na sebe napojit?"

"Jo, to je přesné," dala Nanna Auroře zapravdu, vystihla to. "Sice pak má druhý den alespoň jeden z nás kocovinu, ale ano."

Ačkoliv smích se opět ozval, atmosféra se měnila, možná ve smutnou, nostalgickou, emocemi nabitou, kterou Nanna však vnímala především díky tomu, že Aurora z ní nespouštěla oči, ovšem její pohled nebyl nepříjemný, naopak. Hleděla na ni s obdivem, přátelsky a vlídně, ale až později pochopila, proč k ní pronikl i stesk.

"Tohle se mi ještě nestalo, že bych dokázala na takové úrovni s někým spolupracovat… s někým, s kým bych si dobře rozuměla, možná k němu pojala důvěru už od první chvíle, kdy jsme spolu promluvili."

"Píšeš všechno sama?"

Aurora přikývla a dopila Margaritu. Poprvé za celou dobu sklopila zrak, skutečně ji to muselo trápit.

"Mám sama tolik nápadů, tolik textů… Strašně ráda bych s někým spolupracovala, ale bojím se, abych nebyla moc… panovačná a nesnažila se prosadit svou."

"Když to bude ten správný člověk, tak k tomu nedojde," octla se náhle Nannina dlaň na rameni mladší dívky, jež k ní ihned pozvedla oči. Překvapené, ale ani náznak nepohodlí nenaznačující, snad v nich bylo ještě něco… Nanna se neodvažovala odhadnout co, věděla jen, že chce Auroře dodat jistotu, srdce se jí svíralo, když viděla tak usměvavého člověka pojednou bezradného. "Je potřeba, aby jeden přišel s nápadem, a potom už to jde samo, doplňujete se, a když to někdy bude váznout… dvě, tři láhve piva to spraví."

Nemohlo být chladněji, než když vyšly ven, přesto se při Aurořině úsměvu rozechvěla, zima jí nebyla, možná jen na moment, když se zdálo, že dlaň na rameni druhé dívky už není vítaná, vzápětí se však veškerý chlad rozplynul. Aurora totiž její ruku jen překryla svou a jemně stiskla, přičemž si Nanna vážně nebyla jistá, jestli následná vlna horka byla způsobena tím gestem, nebo účinky právě dopité Margarity.

Byla hezká.

"Snad někoho takového najdu brzy."

S tím plachým úsměvem, zářícíma očima… dotek dlaně plavovlasé dívky opustil Nanninu dlaň a posunul se výše, k zápěstí, jemné pohlazení… Tohle při zahájení rozhovoru ani nezamýšlela, ale když se na ni Aurora prve podívala… vzpomněla si na své pocity, které v tuto chvíli jen zesílily. Polkla a rozhodla se promluvit, otestovat…

"Možná bychom… mohly něco napsat společně," navrhla tiše, zrak jí z nějakého důvodu směřoval níže, ke světle červeným rtů mladší dívky, jež se pootevřely…

"Spojit síly," zaznělo tiše, načež Nanna opět zaznamenala pohled modrých očí, jež byly náhle blíž… nebo se ona sama přiblížila k nim?

Vnímala parfém, blízkost druhé lidské bytosti a rostoucí touhu být jí ještě blíž… hlavo jí prolétlo, kam až kouzlo Aurory sahalo… jak si dokázala lidi podmanit v dobrém slova smyslu…

"Spojit," zopakovala, než se oči před ní zavřely a jí se ke rtům nepřitiskly ty druhé, jemné a v porovnání s okolním vzduchem horké, stisk se ze zápěstí přesunul pomalu dál, až k rameni, načež si Nanna drobnější dívku přitáhla blíž, Aurořino zachvění už určitě nebylo v důsledku chladného večera.

Zabořila prsty do plavých vlasů, nechala své srdce bít jako splašené a alkohol zastínit všechny obavy, vzápětí se do jejich prvního polibku musela usmát, neboť tento den končil zvláštně, hezky, příjemně, časem snad i vášnivě… ale hlavně se nemohla ubránit pobavení, když se rozrazily dveře budovy, v nichž spatřila Arnara s Brynjarem, jak rozjařeně hulákají refrén písně Mountain Sound…

Další články