3, Tvá laskavost...

Neděle v 19:06 | Archea Majuar |  Světlo ve tmě
3, Tvá laskavost...

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +12, deprese, úzkost, hurt/comfort

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: V této části povídky již Ondra nalezné určité Světlo ve tmě... Enjoy :)

Za komentáře děkuji Karin a Lexi :)

Tentokrát jsem u psaní poslouchala kapelu Bastille, přičemž píseň An Act Of Kindness se k téhle povídce dost hodí, ať už by to mělo být jen díky této části: "so many people pass me by, but you warm me to my core and you left me wanting more..."




"Ondro?"


Trhnul sebou a rozčarovaně se zahleděl na druhého muže, který...


Téměř se mu vzteky zatmělo před očima, tep vyletěl nahoru, a přestože kdesi ve svém nitru věděl, že to není jen vztekem, ale především hluboko zakořeněným smutkem a téměř zoufalou snahou se vyhnout dalšímu utrpení, pocítil neuvěřitelnou chuť Igora vyhodit. A ranit.


…který jej zas a znovu pozoroval těma vlídnýma, starostí zářícíma očima.


Jak strašně rád by mu Ondra tu starost věřil, jak strašně rád by se mu svěřil, přesto v sobě dokázal najít jen zlobu, s níž Igorovi vpálil do obličeje onu otázku, kterou tentokrát už ani nechtěl udusit v sobě.


"Kde jsi byl tehdy před pár lety, když mi bylo stejně mizerně jako teď?"


Hladina vzteku a smutku se zvedla v souladu s překvapeným pohledem, v jaký se ten Igorův změnil. Ondra pocítil jisté zadostiučinění, ale potřeboval víc.


"Když jsem začal brát prášky? Když jsem někoho potřeboval, ale nikdo tady nebyl. Nikdo, Igore," pokračoval, slyšel sám sebe, jak mu hlas přeskakuje, jak se láme, ale nevěnoval tomu pozornost.


Třásl se pod vlivem emocí, jež v sobě tak dlouho držel, a jež se konečně dostávaly na povrch, trhaly mu nitro na kusy a nutily jej prožívanou bolest předávat dál.


"Ale přece nejsem jediný, kdo…"


"Kdo to ignoroval úplně stejně jako ty," vmetl mu do tváře, načež se mu zvedl žaludek nad tím, jak se zvráceným uspokojením sledoval ten záblesk viny v hnědých očích. Nemohl se na svého přítele už déle dívat, nedokázal už přihlížet tomu, jak sklesle náhle Igor vypadal, a při pomyšlení, že tohle sám chtěl... že mu sám chtěl ublížit… odehnat jej od sebe…

Složil hlavu do dlaní, snažil se v rámci možností uklidnit, upokojit svůj mozek, hlásající mu očividný fakt, že to dělá jen horší.


"Proč jsi tady tehdy nebyl…?" zeptal se spíše jen pro sebe, protože odpověď znal. Igor nechtěl vidět, jak je mu špatně, nechtěl se tím zatěžovat, prostě si nechtěl připustit, že by to s jeho přítelem mohlo být tak vážné… A ticho v místnosti mu opět poskytovalo výmluvnou odpověď. "Běž domů."


"Běž domů!" štěkl po něm pak znovu, když se nic nedělo, druhá urgence už Igora přiměla k činu.


Mladší muž si protřel oči. Uspěl. Na celé čáře. Podařilo se mu Igora odehnat i ranit. Znechucení zaplavilo organismus, mozek výčitky a srdce žal.


XXX


Nepříjemná prázdnota se rozhostila v Igorově nitru, když opustil Ondrův byt. Balancoval někde na hraně uražené pýchy, vůbec se sem přeci nemusel obtěžovat chodit, když ho Ondra chtěl jen urážet, a viny. Jeho přítel měl totiž pravdu.

Kde byl minule, když viděl, že na tom mladší muž není dobře? Zůstával tomu slepý, záměrně se vyhýbal jakémukoliv vážnějšímu rozhovoru… Už tehdy se kvůli tomu cítil špatně, přičemž nyní to na něj dolehlo mnohonásobně více. Přirozeně, že především kvůli tomu, že mu to vyčetl sám Ondra.


Sžíralo ho, že jakožto přítel asi fakt stál za hovno. A toužil to napravit, jenže…


Jenže Ondra po tom očividně neprahnul.


Snažil se s tím smířit, že jeho pomoc opravdu vítaná není, a když se na příštím zájezdu octli společně na pokoji, více méně Ondru ignoroval. Nevěděl totiž, co jiného dělat, a tak nedráždění hada bosou nohou mu přišlo prozatím jako nejlepší řešení. Už se ani neptal, jestli se nechce zajít napít, prostě se sebral a vydal se sám do hospody, kde posedával zbytek lidí, jenž s nimi cestoval.


Pocit prázdnoty jej ale neopouštěl. V rámci možností se bavil a během týdne fungoval, jenže stále v odstrčené části své mysli vnímal potlačované obavy o svého přítele. Dle jeho skromného odhadu se Ondrův stav nelepšil, pořád mu přišel bez energie, bez chuti do života… Ačkoliv na váze neubýval, nemohl se zbavit myšlenky, že se mu Ondra ztrácí před očima. Pokoušel se držet na uzdě tu zoufalou touhu mu pomoct, a trochu sám sobě nerozuměl, že navzdory Ondrově jasnému odmítnutí to neumí hodit za hlavu.


Dříve by to dokázal, tak… co se změnilo?


Nerozuměl tomu a začínal sám sebe tou až chorobnou starostlivostí vytáčet. Nakonec se opět nezdržel v hospodě dlouho. Prostě na to neměl náladu.


Nikdy by si nepomyslel, že mu život tak poznamená deprese někoho jiného, a slova, jež vypustí z úst zrovna Ondra. Slova, která jej bolela.


Coural se k jejich pokoji, co nejtišeji proklouznul dovnitř, shodil boty a bundu, načež zamžoural do tmy, panující v celé místnosti. Jakmile jeho oči jakž takž přivykly nedostatku světla, pohled mu padl na Ondrovu postel, kde… Zůstal stát jako solný sloup, všechny myšlenky se mu z hlavy vypařily a nezůstal nic než strach, jenž jej cele ochromil, mráz mu přejel po zádech a srdce se mu sevřelo děsem.


Myslí mu problesklo, že klidně mohl být svědkem něčeho horšího, že Ondra sedící na posteli, opírající se o zeď a klepající se jako ratlík, není ještě konec světa, ale Igorovi to tak v tu chvíli připadalo. Ten nepřítomný pohled, jak si objímal kolena, tak ztracený, sám…


Otřásl se, odolával nutkání jednat, protože Ondra nechtěl, aby mu pomáhal, nepřál si to, vyhodil ho… Igorova rezistence neměla proti jeho bouřící se touze poskytnut druhému muži oporu šanci.


Odlepil se od svého místa u dveří, překonal těch pár metrů, jež je od sebe dělilo, a bez dalšího zaváhání se svezl na postel vedle Ondry, objal jej kolem ramen a všechno se v něm slilo v až bolestně intenzivní impulz úlevy, když se k němu Ondra v momentě přivinul, zabořil tvář do Igorova ramene a… přijal nabízenou pomoc.


Igor se pohodlněji opřel a stiskl svého přítele pevně v náručí, v nose jej zašimrala jeho vůně, třas se pozvolna vytrácel. Adrenalin emocemi nabitou situací vehnaný do žil nutil jeho srdce splašeně bít, dokonce si poskočilo, jakmile Igor zaznamenal, že Ondra paže se obmotává kolem něj a že se k němu mladší muž tiskne snad ještě víc. Přehmátl si, jednu dlaň ponechal na Ondrově rameni, druhou spustil na jeho záda, načež se přistihl, že mu na ně kreslí kružnice ve snaze jej uklidnit.


Myšlenka, týkající se toho, že takhle… důvěrně… se Ondry ještě nedotýkal, jej v následující minutě sice přepadla, ale Igor jí nechtěl věnovat žádnou pozornost. Bylo přeci úplně jedno, jak jejich objetí mohlo na někoho působit, co by z něj vyvodil, jemu záleželo pouze na tom, že se jeho přítel přestal třást, že jej rovněž svíral pažemi, že… že měl hlavu položenou na jeho rameni, šedé oči upřené do těch jeho, beznaděj, smutek, ztracenost v nich tak všepohlcující, až Igorův strach o sobě dal znovu vědět.


Netuše, kdy k tomu dal svolení, se jedna z jeho dlaní objevila v Ondrových vlasech, zpocených, oproti hodinám na jevišti jakýkoliv tvar postrádajících… Věděl, že Ondru hladí, věděl, že se mu něžně probírá vlasy, ale neupustil od toho ani v momentě, kdy se šedé duhovky skryly za víčky a mladší muž znovu skryl svůj obličej v Igorově rameni, možná spíše až v jeho krku.


Igor cítil na kůži jeho dech, cítil váhu Ondrova těla, jak se opíral o to jeho, jak jej tížilo, hřálo… a jak jej tížilo a hřálo víc, když si jej Ondrovy paže přitáhly, co nejblíže to šlo, když se na něj lepil téměř zoufale, jako by byl tím posledním, co ho drželo při životě.


A nejhorší na tom z Igorova pohledu bylo zjištění, že mu předchozí úvaha vůbec nezněla nepravděpodobně…


XXX


Ondra nemohl odolat. Respektive nemohl vzdorovat té přespříliš silné touze cítit přítomnost člověka, který pro něj tak moc znamenal, na kterém mu záleželo, přičemž věděl, že je to oboustranné… Ta tam byla jeho hrdost a pýcha, vůle nenechat si pomoci od někoho, kdo tady minule nebyl…


Na tom už nesešlo. Důležité bylo teď a tady.


A teď a tady byl Igor. V jeho posteli, s paží na jeho ramenou, nabízející mu náruč, po níž Ondra z celého srdce prahnul. Zdálo se mu, jako by se mu kosti rozpouštěly v těle, jako by se celý rozsypal v momentě, kdy mu Igorovo rameno poskytlo oporu pro tvář, kdy se kolem něj obmotaly silné ruce, kdy… kdy poprvé za několik měsíců pocítil cosi jako bezpečí.


Igorův klid, možná zdánlivý, možná opravdový, mu připomněl, jak strašně moc se třese, jak je jeho dech přerývavý, jak zběsile nasává nosem vzduch, mísící v sobě i vůni Igora… Srdce se mu svíralo nad tím, že ho Igor vážně objímá, že je tady pro něj, že mu touží pomoct… Potřeboval si to vštípit ještě víc, potřeboval další důkaz, proto přiměl unavené svaly fungovat, proto Igora sám objal a poddal se tomu nádhernému pocitu, že se může v jeho pažích schovat, že ho Igor bude chránit, že…

Že ale zase bude muset odejít.


V tu chvíli jej ta myšlenka tak vyděsila, že otevřel oči, aby… aby nad sebou spatřil ty hnědé, přetékající city. Tělem mu projel nový záchvěv, sílící však zejména v jeho nitru, kde ničil a pustošil poslední pochyby, poslední ale týkající se Igorových ryzích záměrů, když se mu srdce na vteřinu téměř zastavilo pod vlivem překvapení z dlaně, jež se znenadání objevila v jeho vlasech.


Igor jej hladil ve vlasech… Igor se na něj díval s city v očích…



Zdi se bortily a Ondra v urputné snaze nezkazit tu chvíli, nedat najevo víc, než je vhodné, víc, než kdy bude moci, se znovu schoval v Igorově náručí, nasával jeho vůni, tišil své rozjitřené nitro a svíral Igora tak silně, jak jen dokázal.


Teď a tady Igora měl a to mu muselo stačit. Igor jej dál držel, dál jej hladil, dál tady pro něj byl. A Ondra ho za to dál naprosto zoufale miloval…
 

2, All The Hurt Inside...

7. října 2018 v 18:55 | Archea Majuar |  Světlo ve tmě
2, All The Hurt Inside...

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +12, deprese, úzkost, hurt/comfort

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Druhá, rovněž nepříliš veselá část... Ale i tak si ji třeba užijete :D Enjoy :)

Za komentáře děkuji Karin a Lexi :)

Název a celkově nálada první kapitoly pochází ze songu Leave Out All The Rest kapely Linkin Park:



Tohle nemá smysl, zhodnotil situaci v hospodě Igor. Dopil pivo, zaplatil, a přestože bylo ostatním krajně podezřelé, že odchází tak brzy, nedokázal se přimět, aby mu to nebylo úplně jedno. Prostě tady s nimi nemohl sedět a bavit se.


Na Ondrovi viděl, že po jeho pomoc netouží, a očekával, že kdyby se pokusil o navázání konverzace, tak zpátky dostane maximálně podrážděné odmítnutí, leč stejně pro svůj vnitřní klid mu přišlo jako vhodnější řešení se přesunout za mladším mužem na pokoj a alespoň ho mít na očích. Byl ochoten snést tu tíživou atmosféru i nasrané pohledy z Ondrovy strany, když se náhodou sám zatváří až moc zaujatě jeho duševním stavem. Byl ochoten to snášet, protože mu tak jako tak nic jiného nezbývalo, pokud chtěl na Ondru mermomocí dávat pozor.


Připouštěl, že je to od něj trochu vlezlé, ale nemohl si pomoct. Ondra se na jevišti choval jako obvykle, hýřil energií a jízlivými poznámkami, ale ta změna poté, co se přesunuli do šatny… Zamrazilo jej jen při tom pomyšlení, načež se mu vybavila vzpomínka na Ondrovo omdlení.


Nechtěl riskovat, že se Ondrovi něco podobného přihodí znovu, navíc jej… ano, doslova jej děsilo, že během těch tří týdnů je to s jeho přítelem stejné, nedej bože horší. Ale nejvíce jej snad děsil ten kontrast mezi Ondrou v dobrém stavu a špatném stavu. Nebylo mu z toho dobře, přímo cítil, jak se mu tělem šíří chlad, když vešel do pokoje a uviděl jindy věčně něco řešícího Ondru ležet na posteli. Kdyby spal, tak ještě, jenže…


Igor co nejtišeji prošel kolem mladšího muže, který ležel na boku a jen zíral před sebe, aniž by dal najevo, že o přítomnosti svého kolegy ví. Možná i nevrlost a podráždění by Igor přivítal raději než naprostou apatii. Vybalil si z kufru, co potřeboval, prolítl koupelnou, aby při návratu do pokoje seznal, že Ondra už spí.


Netušil, jestli je spánek pro Ondru osvobozující. Netušil, jestli mu je vůbec on sám schopen nějak pomoci, což ho štvalo. A mrzelo. Byl z toho prostě smutný. Nevěděl, jak to popsat jinak. Strašně rád by Ondrovi pomohl, ale jednak o to jeho přítel evidentně zájem neměl, a pak… Cítil se bezradně.


Posadil se na postel, mlčky svého přítele pozoroval, vnímal, jak ztrhaně vypadá, jak vrásky v obličeji působí znatelně než dříve… Ten pohled ho bolel. A nemohl s tím dělat vůbec nic.


XXX


Následující týden už se Igor nemohl obav o mladšího muže zbavit. Ondra sice o jeho pomoct zájem nejevil a on sám se nechtěl vnucovat, nicméně ve chvíli, kdy držel v ruce mobil a odeslal smsku, tak byly podobné úvahy už celkem bezpředmětné.


Holt bylo krátce před polednem a jeho zrovna tak nějak nebylo nikde potřeba, přičemž měl docela chuť zajít za Ondrou a třeba pár hodin jen hledět na nějaký film, jako to už v minulosti párkrát udělali. Na obyčejné flákání mu v dnešní době už mnoho času nezbývalo a o Ondrovi se dalo říct něco podobného, tak…


Zkusil mu napsat, jestli třeba náhodou zrovna také nemá pár hodin do čeho píchnout. Z větší části očekával odmítnutí, ať už z reálného či smýšleného důvodu, proto zůstal hledět na kladnou odpověď déle, než bylo nezbytně nutné k přečtení krátkého textu.


Když se vzpamatoval a vstřebal fakt, že ho Ondra pozval k sobě domů, že ho tak bude moci zkontrolovat a trochu ulevit své duši, zastrčil mobil do kapsy a vyrazil. Po cestě se trochu pozastavoval nad myšlenkami, zpochybňující jeho strach o mladšího muže, přeci jen byl dospělý, uměl se o sebe postarat, jenže…


Jenže navzdory svému flegmatismu a sklonům ignorovat nejen varovné signály, ale i jejich následky… Možná přeháněl, možná Ondra až takové sklony neměl, ale strach, že si jeho přítel něco udělá, už měl po jejich posledním setkání tak velký, že ignorovat nešel.


Ondru znal dlouhé roky, zažil ho smutného, rozmrzelého, užvaněného, puntičkářského, rýpavého, otravného, zbytečně vulgárního, vzteklého, věčně nespokojeného, ale nikdy ne tak apatického. Jeho přítel měl spoustu vlastností, které by se daly označit jakožto špatné, samozřejmě je vyvažovala spousta těch kladných, ovšem naprostá laxnost vůči okolnímu světu k nim nepatřila. Ona apatie byla pro Ondru něčím tak netypickým, že také kvůli tomu Igor nevydržel jen sedět na zadku a doufat či slepě věřit tomu, že se z toho Ondra vyškrábe sám.


Přistihl se, že v hloubi duše tomu už věřit nedokáže. Když tehdy na pokoji viděl jeho výraz, jak unaveně a ztraceně vypadal… Něco se v něm hnulo tak razantně, že Ondrovi toužil pomoci den ode dne víc. Navzdory tomu, že Ondra pomoc bude nadále odmítat, že ho pošle do háje, že na něj bude křičet.


Nebyl zaslepený svou dobrotou, bylo mu jasné, že chce Ondrovi pomoci také proto, aby se sám nemusel dívat na to, jak jeho přítel trpí, protože ho to… protože ho to trápilo tak moc, že kvůli tomu špatně spal. Chtěl mu pomoci i proto, aby pomohl sám sobě. Z vlastních sobeckých důvodů.


Začínal se ve svých zmatených úvahách ztrácet. Bylo to morálně správné, že se bude snažit svému příteli pomoci, ať už o to projeví zájem či nikoliv?


Znal Ondru dobře a tušil, že jednak je přijetí pomoci vždy otázkou hrdosti, což mohlo hrát svou roli, ale především pak viděl problém v tom, že jej Ondra nechce obtěžovat. A v tom případě jeden z nich musí udělat první krok, aby se ze začarovaného kruhu vymotali.


S podobnými myšlenkami dorazil až k Ondrovi domů, a následně i do bytu, do něhož trochu v rozpacích vstoupil. Odhodlání bylo pěknou věcí, leč bez dobrého plánu a jasně vytyčeného cíle se mohlo zvrtnout v plané mrhání energií.


XXX


"Tak co potřebuješ?" zeptal se Ondra staršího muže ihned, jakmile se octli oba dva v obývacím pokoji. Usadil se na gauč, pohled upřený na Igora, který se svým tradičně rozvážným způsobem rovněž rozešel k pohovce a o dva roky později se na ni i posadil. Ondra mu dal čas, i když… Jindy by byl rád, že za ním Igor přišel, ať už šlo o cokoliv, ale zrovna teď… Nemohl se zbavit trpkého pocitu, že ho přišel Igor jenom zkontrolovat, jestli si v tichosti neřeže žíly, přičemž tento názor mu jen potvrzovala Igorova neochota odpovědět. "Psal jsi, že se chceš stavit, tak jsem myslel, že za nějakým účelem…" pobídl jej zlehka.


Igor přikývl a obrátil tvář k druhému muži, jenž se mírně zamračil.


"Náhodou mám volno, myslel jsem, že bychom se třeba mohli na něco podívat, jestli máš čas," lezlo to z něj jako z chlupaté deky.


Ondra se na něj nedůvěřivě koukal. Bylo to naprosto očividné, došlo by to i cvičené opici, o co se Igor snaží. Ondra si Igora jakožto herce vážil, ale v podobných chvílí absolutně selhával a byl průhledný jak plexisklo, nicméně…


"Podívat na film…" zopakoval Ondra, skenuje Igora pohledem. Štvalo ho, že se Igor projevuje jako jeho chůva, že k němu přišel s tak chabou výmluvou, jenže skrze mrzutost mu srdce procpalo alespoň miniaturní záchvěv vděčnosti. Musel vzít v potaz, že Igor nepatřil mezi lidi, co by jen tak najednou našli ve svém rozvrhu čas, aby se přišli ke svému kamarádovi domů, kde se chtěli nudit u filmu, který je absolutně nezajímal.


Na jazyku jej pálila jízlivá otázka, ale přinutil se ji spolknout. Prozatím. Místo toho se zaměřil na televizi, otevřel nabídku filmů a vybral snímek, který už dlouho neviděl, a teoreticky by mohl Igora byť jen trošičku bavit.


"Jestli chceš něco k pití, víš, kde co najdeš…" prohodil směrem ke svému příteli, který jen zavrtěl hlavou a pohodlněji se usadil. Ondra jej ještě chvíli pozoroval, viděl na něm, že není ve své kůži, ale netlačil na pilu. Sám byl zvědavý, co se tady vlastně děje.


Sice radost z Igorovy přítomnosti neměl tak velkou, jako obvykle, možná by byl raději, kdyby vůbec nepřišel, protože… Ta jeho starost jej ubíjela.


Pořád se cítil pod psa, deprese ho sužovaly pořád ve stejné míře a zlepšení se jevilo být v nedohlednu, ale aspoň byl schopen nějak fungovat, když se soustředil jen a pouze na práci. Myšlenky na to, že je zbytečná, že ji stejně nikdo neocení, a že je k ničemu, jej nadále bombardovaly ze všech stran, nicméně fungoval. Žil a fungoval, dokud se zaobíral prací. A ne Igorem.


Ne Igorem a jeho hnědýma očima plnýma soucitu, lítosti a starosti. Kéž by ho Igor ignoroval jako dříve… Proč to vlastně nedělal? Proč najednou začal být tak starostlivý? Proč jen neviděl, že tím Ondrovi jen dělá všechno horší…?!


Jak by to mohl vědět, když mu to neřekneš? ozvalo se v Ondrovi jeho vlastní svědomí, nad jehož pádným argumentem se mladší muž jen kysele ušklíbl, načež mu jakýkoliv výraz z tváře zmizel, neboť vlna beznaděje jej zaplavila s nebývalou intenzitou. Přesně tak, mohl si za to sám… Nikdo jiný, jen on sám si způsobil to, že je ve stavu, v jakém je, že kdyby to Igorovi řekl, kdyby se svěřil… Možná by se mu ulevilo, ale teď už na to bylo pozdě. Kdyby mu to pověděl teď, vypadalo by to, že Igora obviňuje, ale to nechtěl, Igor za nic nemohl, jen se snažil být dobrým přítelem, jakého si snad ani nezasloužil…

1, Nechoď...

30. září 2018 v 20:24 | Archea Majuar |  Světlo ve tmě
Světlo ve tmě

1, Nechoď...

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +12, deprese, úzkost, hurt/comfort

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Ještě tak před dvěma lety by mě nenapadlo, že to řeknu, ale... Tohle je poslední povídka na pár Ondra/Igor, kterou jsem napsala a kterou asi kdy napíšu. Má 7 částí a končí dobře, nebojte :D Ale nic dalšího na ně nenapíšu. Mám ještě dost krátkých povídek v zásobě a některé možná v budoucnu zveřejním. To si ještě musím promyslet. Každopádně doufám, že si povídku užijte, i když je trošku temnější... Několikrát v textu ale narážím na pozitivně laděný song Světlo ve tmě od skupiny Jelen, takže věřte, že to fakt dopadne dobře :D Enjoy :)

Za komentáře děkuji Karin a Profesorovi :)

Název a celkově nálada první kapitoly pochází ze songu Atmosphere kapely Joy Division:


Dutá rána, jež otřásla snad celým patrem, jej přinutila sebou trhnout. Vzápětí se prudce otočil, aby spatřil to, čeho se obával. Přinutil se k pohybu, ve vteřině byl zpátky na chodbě, srdce splašeně bušící, když zíral dolů na mladšího muže, který zřejmě omdlel.

Poklekl, v rychlosti mu zkontroloval tep, který se mu zdál poměrně normální, což ho alespoň trochu uklidnilo, načež Ondru s citem proplesknul. Jelikož se žádné reakce nedočkal, chytil obě Ondrovy nohy, postavil se a doufal, že přísun krve do mozku jeho přítele probere. Jinak už by to bylo na sanitku.

Vůbec netušil, co se stalo, že se Ondra najednou složil. Ještě pár minut zpátky cosi mlel o lachtanech nebo něčem takovém, a pak přišla ta rána. Díval se do tváře mladšího muže a spadl mu snad celý kamion kamenů ze srdce, když se Ondrova víčka zachvěla a posléze už si hleděli do očí.

"Zůstaň ležet," reagoval Igor briskně na pokus mladšího muže se posadit.

"Co… Co se stalo?" protřel si Ondra oči, poslušně se uložil zpátky na záda, přestože si připadal dost hloupě. A zmateně. Celkově mu bylo mizerně, že se vlastně ani nedivil, že to s ním pravděpodobně seklo.

"To řekni ty mně."

Ondra se nadzvedl na loktech a měřil si Igora pohledem, nacházeje v sobě značnou nevoli mu cokoliv vysvětlovat.

"Pusť mě," požádal, načež mu Igor se zaváháním vyhověl.

Zůstal tam ale stát jako tvrdé y, hlídaje každý Ondrův pohyb, jenž mladší muž vykonal za účelem se postavit. Ondra samozřejmě jeho oči na sobě cítil, na jednu stranu byl vděčný, na druhou jej to trochu iritovalo, leč nohy měl vratké a Igorova blízkost mu dodala sílu k tomu, aby se rozešel do hlavního pokoje, kde mile rád usedl na postel.

Igor s úlevou seznal, že se Ondra nechystá dokázat mu, že je v pořádku, chvíli na něj koukal, ale jelikož se mu barva do obličeje postupně vracela, usoudil, že bez dozoru vydrží. Odebral se do koupelny, kde uvítal přítomnost skleničky, již naplnil vodou, a donesl ji Ondrovi. Bylo to to nejmenší, co pro něj mohl udělat, a vzhledem k tomu, že se opravdu nechystal z Ondry páčit příčinu, tak zřejmě i to jediné.

"Díky," potěšil jej alespoň Ondrův pokus o úsměv, přikývl a začal si hledět svých věcí.

Ondra na rozdíl od Igora tušil, co se děje, nicméně mluvit o tom vážně nechtěl, i když… I když mu bylo jasné, že když už nikdo jiný, tak Igor by jej vyslechl. Možná by to měl zvážit, protože v minulosti všechno držel v sobě, což nikdy dobrý výsledek nepřineslo. Ale teď se na to necítil, už tak mu bylo zle a ještě o tom mluvit, a zabředávat hlouběji a hlouběji… Spolkl poslední doušek vody, kterou mu jeho přítel donesl, odložil ji na noční stolek a sám se odložil na postel.

Pár minut jen zíral před sebe, aniž by na cokoliv myslel, až teprve ruka, jež sebrala skleničku, jej vytrhla z jakéhosi transu. Jen mírně pozvedl hlavu, to už ale Igor zmizel z pokoje, načež se Ondra musel potýkat s vlnou vzteku, která jej zaplavila poté, co si uvědomil, že strašně nechce, aby Igor odešel. Vždyť šel jen do koupelny, protáčel nad sebou oči, pravděpodobně se vrátí a nestráví tam celou noc, ušklíbl se dokonce nad svými myšlenkami, přesto stín toho iracionálního strachu nedokázal úplně zahnat.

Iracionálního, znělo mu hlavou, opět položenou na polštáři. Vážně je tvůj strach, že ho ztratíš, tak iracionální?

Pevně semknul víčka, když se mu žaludek stáhnul a hrudník ztěžknul. Vztek se vrátil v plné síle, vztek na sebe, že nad sebou neměl kontrolu, že si dovolil, aby…

Oči rázem otevřel v momentě, kdy k němu dolehl zvuk setkání dna sklenice s dřevěným stolem, zrak mu vzápětí padl na Igorův obličej.

"Kdybys něco potřeboval…" řekl jen, hnědé oči vlídné, starost v nich potlačovaná, ale pro Ondru dobře viditelná.

Na odpověď se nevzmohl. Nedůvěřoval svému hlasu a už vůbec ne svému emocemi zmítanému nitru, proto raději jen znovu sklopil víčka, aby už se nemusel dívat na… Měl pocit, jako by jej každý pohled na Igora pomalu ničil, mohl to popírat, kudy chodil, ale teď, když na něj jeho přítel hleděl s tím zájmem vepsaným v každém rysu jeho tváře…

Igor si říkal, že by měl být rád za to, že Ondrovi není nic vážného, možná se mu prostě jen zatočila hlava. To se může stát. Jenže se nedokázal přimět, aby tomu uvěřil. Přisoudil podrážděnost svého přítele tomu, že mu nebylo příjemné nechat se tak obskakovat, a byl by kromě té sklenice vody neudělal už vůbec nic, ale ten pohled na mladšího muže, jak téměř bez života leží a jen zírá před sebe, jej donutil něco dělat.

Musel mu říct… něco. Alespoň něco. Respektoval, že je Ondra dospělý člověk, přirozeně, ale zejména ze sobeckých důvodů a pro svůj vlastní klid se mu snažil dát najevo, že je tady pro něj, kdyby potřeboval. Věděl, že je Ondra o dost citlivější než on sám, více si všechno bral a pak to dusil v sobě, a právě proto svou starost o mladšího muže nepřecházel ani poté, co Ondra usnul.

Seděl na posteli a díval se na něj, odsouvaje ty nejhorší scénáře do pozadí, snaže se uklidnit. Přeci jen už měli svůj věk, a… Potřásl hlavou, vstal a odebral se do koupelny, rozhodnut zanechat pochmurné myšlenky v pokoji. Tímhle přemítáním stejně nic nevyřeší, pomyslel si s rukou na klice, načež si nad sebou tiše povzdechl.

Když už nic jiného, proplulo mu myslí ve chvíli, kdy se rozhodl vrátit k Ondrovi, opatrně zpod něj vytáhl peřinu, kterou vzápětí přes spícího muže přehodil. Připadal si trochu hloupě, jak tam stál a přikrýval pětačtyřicetiletého chlapa, ale dlouho se tím netrápil. Nikdo by mu nevyvrátil fakt, že Ondra by pro něj udělal totéž, a možná i víc. Ať už tím jeho podvědomí naznačovalo cokoliv.

XXXXX

Až do dalšího zájezdu si na ten incident vzpomněl jen párkrát, příliš nad tím neuvažoval, protože předpokládal, že do tří týdnů se dá Ondra dohromady. Myslel si to dokonce i ve chvíli, kdy se octli na jevišti, přičemž mladší muž se choval jako obvykle, Igor nezaznamenal žádnou velkou změnu, něco, co by ho udeřilo do očí a řeklo mu, že se sakra spletl.

To mu došlo až později.

XXXXX

Blbnutí před diváky Ondrovi dokázalo vyhnat všechno špatné z organismu, a ač to bylo pomíjivé, uměl si to užít. O to byl pak opětovný pád na dno fatálnější. Dělal všechno pro to, aby na něm nikdo nic nepoznal, sám se snažil sebe přesvědčovat, že je v pohodě, ale…

Popravdě se cítil ještě hůře než na posledním zájezdu. Vlastně neměl ponětí, jak ty proběhnuvší tři týdny strávil, jak je vůbec přežil. Dělal něco? Určitě ano, ale zřejmě to nestálo za moc, když si to nepamatoval. Připadal si dost bídně. A unaveně. Tak strašně unaveně… Všechno ho bolelo, jako by se na něm začal podepisovat věk. Pětačtyřicet… a co dokázal?
Nenašel v sobě ani chuť jít s ostatními do hospody.

"Seš v pohodě?" uslyšel pak tichý dotaz, když se díval, jak kluci míří ke stolu, zatímco on sám se zaseknul na jednom místě. S Igorem.

Podíval se na něj. Ta starost v hnědých očí… zase tam byla, stejně jako tehdy, když omdlel, když…

"Jo," odpověděl stroze, přičemž si sám přišel trapně komický, jak uboze to znělo. Tohle mu nemohl nikdo uvěřit. Igor přesto kývnul, ještě pár vteřin mu věnoval nyní již nicneříkající pohled, načež se rozešel ke stolu.

Ondra si měl chuť nafackovat. Zatímco stoupal po schodech nahoru, brodil se pocity, neschopen zjistit, jestli je rozladěn tím, že jeho odpověď byla tak očividnou lží, nebo pochybami nad tím, zda je Igorovi vděčný, že nedotíral, nebo je na něj naštvaný, že mu takovou blbost sežral. No, dobře, nesežral, respektoval.

Respektoval jeho přání. Jako obvykle.

Choval se on sám někdy k Igorovi takhle ohleduplně? Nebo vždycky jako naprostý hajzl, využívající jeho nekonfliktnosti? Jeho schopnosti tolerovat pro jiného netolerovatelné, trpělivě snášet nesnesitelné… Pro jeho schopnost smířit se se všemi vrtochy, které mu Ondra za ty roky servíroval přímo pod nos.

Nedokázal to zdravým rozumem posoudit, právě teď stejně jako už asi měsíc viděl všechno černě. Beze smyslu. Ztraceně. Rozežíralo jej to zevnitř. Kousek po kousku.

Věděl, že se to blíží. Že se blíží chvíle, kdy už z něj nezbude nic.
 


Můj sexy Shawn

16. září 2018 v 19:18 | Archea Majuar
Můj sexy Shawn

Fandom: Agentura Jasno (Psych)

Pairing: Carlton Lassiter/Shawn Spencer

Warning: +18, pwp, pokus o humor

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Už strašně dávno jsem vydala povídku Můj sexy Lassie, přičemž tahle povídka není pokračování, ale prostě jde zase v podstatě o pwp... Ta už poslední dobou moc nepíšu, ale tak tohle jsem taky napsala asi před rokem a furt mi to leželo ve složce a blablabla. Prostě jen chci dát najevo, že jsem na pár Lassie/Shawn nezapomněla :D Enjoy :)

Za komentáře děkuji Arinwen Profesorovi :)


Disko hudba z devadesátek hrála na Lassiterův vkus až příliš hlasitě, nicméně vzhledem k hladině alkoholu v krvi mu to zase až tak moc nevadilo. Rozvaloval se v jednom z boxů santabarbarského baru, kam popravdě řečeno často nechodil, dnes večer ale učinil výjimku. Nic se mu nedařilo, případ, na němž s O'Harovou pracovali tři týdny, se pořád nechýlil ke konci. Veškerá vodítka je zavedla jen do slepých uliček.


A šéf detektiv Carlton Lassiter z toho začínal být nejen zoufalý, ale především pěkně podrážděný a dle O'Harové naprosto nesnesitelný. I proto skončil tady. Doufal, že mu změna prostředí a alkohol pomůžou se odreagovat, na chvíli vypnout a přestat se v tom případu utápět. Navíc zde panovalo přítmí, způsobené jen fialovým a tmavě růžovým osvětlením, takže pravděpodobnost jeho odhalení někým známým nebyla příliš vysoká, což mu vyhovovalo. Ovšem pokud by nešlo o někoho s výbornými pozorovacími schopnostmi.


My o vlku, pomyslel si kysele Lassiter, když Spencer dorazil prakticky jako na mentální zavolanou. Ale bylo mu to celkem jedno. Byl opilý, případ jej trápil stále méně a Spencer…


"Já vás taky ne," odtušil detektiv a zpříma hleděl do Spencerových očí, přičemž se ani nesnažil zabránit plíživé vlně horka, kterou mu způsobil jen ten pohled na mladšího muže v bílém triku, růžové košili a upnutých riflích. Spencer byl sice nesnesitelně otravný, pořád mlel pantem, ale s tím přátelským úsměvem a jiskrou v oříškových očích přišel Lassiterovi jako chodící reklama na sex. "Ale jestli vážně nemáte nic lepšího na práci, posaďte se."


K Lassiterovu překvapení se Spencerův úsměv jen rozšířil, načež si to dítě hrající si na dospělého sedlo k němu. Detektivovi problesklo hlavou, že se nacpal příliš blízko, ale aspoň tak díky tomu mohl krásně vnímat, jak Spencer voní po ananasu.


"Co pijete?" neodolal otázce při pohled na oranžově zabarvený drink s ledem, který třímal Spencer v rukách. Sám měl jednu z levnějších whisky v podniku. Na to, aby se prachsprostě opil, nepotřeboval utratit celý měsíční plat…


"Captain Morgana s Fantou," odpověděl mladší muž. "A co ty, Lassie? Whisky, jestli dobře vidím? Cotakhle zkusit něco zajímavějšího?"


Detektiv se ušklíbl. Spencer se tvářil takřka nevinně. Třeba by vážně něco mohl vyzkoušet… Kdo už jiný by se měl v míchaných nápojích vyznat než Spencer. Jednoduše vypadal jako někdo, kdo vyzkoušel všechny možné i nemožné kombinace na všech možných i nemožných místech.


S mírným zaváháním do sebe kopl zbytek whiskey, odložil skleničku stranou a znovu se pohodlně rozvalil na polstrované lavičce tvaru půlkruhu.


"Možná bych raději uvítal, kdybys mi pomohl s případem. S O'Harovou už tři týdny ležíme ve složkách, usínáme na sledovačkách… Už jsem z toho natolik zoufalý, že bych byl rád za tvou pomoc, Spencere," nevěřil svým uším Lassiter, že něco takového říká a ještě Spencerovi tyká, ale už bylo pozdě litovat. Spencer na něj chvíli vykuleně hleděl, načež se vrátil ke svému typickému, nadšenému úsměvu.


"Není problém, kamaráde, já se do něj sice původně nechtěl míchat, měli jsme závažnější případ zahrnující kočku, strom a starou paní, víš… Babička vylezla na strom a nemohla slézt dolů, zatímco chudinka kočička byla sama doma, neměla nikoho jiného, kdo by ji nakrmil, tak jsme s Gusem každý den za ní chodili, babičce na strom podávali jídlo a-"


"To stačí, Spencere, beru to jako ano, takže jestli na něco přijdeš…" utnul tu litanii nesmyslů Lassiter a neubránil se alespoň maličkému zalitování, že vůbec toho šaška o pomoc žádal.


"Spolehni se, Lassie," přikývnul Spencer, načež se oba zaměřili na číšnici, která sebrala prázdnou Lassiterovu skleničku a čekala na další přání zákazníků. Shawn jí ho milerád sdělil. "Tady můj starý, dobrý, vytáhlý kamarád si dá Martini a mně doneste ještě jednou Kapitána s Fantou."


"Martini? Vypadám snad jako James Bond?" otázal se detektiv, jakmile servírka s jejich objednávkou odešla.


Spencer věnoval Lassiterovi zkoumavý pohled, z něhož staršímu muži přešel mráz po zádech. To pozvednuté obočí, pootevřené rty…


"Rozhodně více než já. Já se hodím spíše na Bond-girl," odpověděl Spencer, na což Lassiter neměl, co by řekl. Totálně mu totiž vyschlo v ústech a chvíli se musel ujišťovat, že tohle opravdu slyšel. A nejen to, že po něčem takovém Spencer nadále udržuje oční kontakt, že zkoumavá jakoukoliv detektivovu reakci, že mu brzy dojde, že…


Za jiných okolností by si Lassiter odfrkl, protočil oči a šel od Spencera pryč, jeho racionální myšlení ale bylo zčásti potlačeno, a tak dál hleděl do těch oříškových očí a nebránil se vzrušení, jež se na něm začalo projevovat. Dokonce se ušklíbl, když se Spencer zcela očividně k němu přisunul.


Jakmile obdrželi své drinky, mladší muž ten svůj vypil téměř celý na jeden zátah. Jako by spěchal, jako by se na něco těšil… Jako by nechtěl, aby nápoj přišel nazmar, kdyby se jim z nějakého důvodu chtěl bar narychlo opustit. Lassiter přemýšlel, jestli se tohle vážně děje, jestli popíjí v baru se Spencerem, který se na něj dívá způsobem říkajícím, že ho chce dostat do postele. A to okamžitě.


Jen ta myšlenka na postel a na Spencera v ní dala vzniknout žáru v detektivově nitru, jemuž Lassiter věděl, že se brzy poddá. Na moment se věnoval svému drinku, napil se a musel uznat, že je výborný. Po Spencerově vzoru se napil ještě jednou a to pořádně, než se však stačil vrátit do své původní polohy, zjistil, že mladší muž se opět nachází o něco blíže. Jeho oči plály.


Pohled mu padl na Spencerova jako vždy pootevřená ústa, neuvěřitelná touha je políbit mu projela celý tělem, a když pak pozvedl zrak k očím mladšího muže, v nichž našel jen vzrušení, chtíč a snad i tichou prosbu, přestal se držet zpátky.


Otočil se ke Spencerovi čelem a spojil jejich rty, Spencer mu vyšel s nadšením vstříc, chytil Lassitera za límec košile, aby si jej mohl přitáhnout blíže. Detektir se nad něj naklonil, položil dlaň na jeho hrudník a Spencer pod ním úplně zvláčněl, opřel se zády o gauč, nechal Lassitera, ať se nad ním tyčí, přejel mu jazykem po spodním rtu, což vzal starší muž jako definitivní pozvání.


Vniknul do jeho úst, na jazyku pocítil pomerančovou chuť Fanty, mysl mu na pár chvil zcela ovládlo vzrušení pramenící nejen v pocitu, že líbá dokonale vypadajícího Spencera, ale také že mladší muž je očividně celý žhavý jej mít nad sebou a přenechat mu kontrolu, což Lassiterovi imponovalo. Zrovna u Spencera by něco takového nečekal, ale rozhodně si nestěžoval, a už vůbec si nestěžoval, když zaregistroval plíživý pohyb dlaně na svém stehnu, načež se Spencerova ruka dostala až k jeho slabinám.


Potřebovali zmizet někam jinam.


Na moment zapochyboval, jestli opravdu chce se Spencerem podstoupit útěk z baru za účelem pravděpodobného sexu, ale jelikož měl mladší muž dlaň stále v jeho rozkroku a následně sevřel detektivovo tvrdnoucí vzrušení, Lassiter jen potlačil potěšený sten, opustil Spencerova doslova sladká ústa a narovnal se.


"Dopij to a zavolej taxi, já to mezitím zaplatím," rozdělil úkoly Lassiter, ale tak jednoduché jejich vyplnění nebylo.

"Nemám kredit, Lassie, musel jsem hlasovat v soutěži o nejhezčího tučňáka v místní zoo, byla to moje povinnost, Roger si to prostě zasloužil víc než Rafael, to mi věř," zakňučel omluvně Spencer.


"To se mi snad zdá," zakroutil hlavou Lassie, dopil své Martini a naznačil servírce, že mají zájem zaplatit. "Taková soutěž existuje?"


"No, jasně, je tady strašně populární," přikývnul Spencer, rovněž do sebe kopl zbytek drinku a postavil se. "Ale naštěstí pro nás před barem obvykle dva tři taxíky parkují. Počkám venku a jeden nám seženu, kámo, neměj obavy."


Lassiter obavy měl, ale potřásl hlavou a nechal Spencera, aby dělal, jak myslí. Po zaplacení se vydal za ním, načež zjistil, že se ten šašek předvádí před řidičem taxíku. Na tohle ale Lassiter neměl čas, chtěl se co nejdříve dostat k sobě domů a prostě využít toho, že Spencer o něj má zřejmě tuto noc zájem. Nedělal si naděje, že z toho bude něco více, ale stejně si nebyl jistý, zda by Spencera za pár dní nějakého vážnějšího vztahu nezastřelil.


Drapnul ho za límec, omluvil se řidiči, že jeho společník je chorobný lhář, sdělil mu adresu a vhodil Spencera na zadní sedadlo. Když si k němu nastoupil, hlad ve Spencerových očích mu směřoval přímo do slabin. Spokojeně se ušklíbl při pomyšlení, že mladšímu muži se hrubší zacházení líbí. Inu, to nebude žádný problém.


Většinou se uměl držet pod kontrolou a dost jej zaskočilo, že se musel vyloženě hlídat, aby Spencera neosahával po celou cestu. Jen kdyby mu ten šašek alespoň celou dobu nezíral do rozkroku, protáčel nad sebou i na Spencerem Lassiter oči, na druhou stranu mu to ale samozřejmě lichotilo. Co už mohlo lepší, než vidina sexu se Spencerem, jenž na něm samotném může oči nechat?


Před svým domem zaplatil taxikáři, následně na nic nečekal a zamířil ke dveřím, doslova vtáhl Spencera dovnitř a sotva stihl odhodit stranou sako, než se na něj mladší muž nalepil a vlhkými rty jej hladově políbil. Lassiter se rychle přizpůsobil, opájel se myšlenkou, že konečně Spencer mlčí jeho zásluhou a že svá ústa umí využít dobře i k něčemu jinému než hloupému žvanění. Vzápětí ucítil na zádech ruce, jež si jej nejprve přitiskly ke Spencerovi blíže, poté se vrhly na jeho holster, který následně pseudojasnovidec odložil na kuchyňskou linku, což detektiv mlčky oceňoval.


Další destinací Spencerových rukou byl Lassiterův hrudník, po rozepnutí dvou knoflíčku se mladší muž polibek přerušil, načež se detektiv nemohl vynadívat na ten vzrušením zamžený pohled oříškových očí, jaký mu Spencer věnoval. Shawn pak sklopil zrak níže, k odhalenému kousku kůže, přejel po zarostlém hrudníku dlaní a rozepnul další knoflík.. Lassiter zhluboka dýchal, hleděl na Spencera, ve tváři vepsaný chtíč… Bože, jak strašně moc ho chtěl…


Dech se mu v hrdle zadrhnul, když Spencerova druhá dlaň zavadila o jeho pásek, načež se znovu octl pod útokem druhých rtů, což Lassiterovi připomnělo, že původně chtěl Spencerovi ukázat, že tvrdší zachází s jeho osobu vůbec není problémem. Jakmile ale mladší muž překonal všechny překážky a vklouznul dlaní do jeho spodního prádla, rozhodl se tomu dopřát volný průběh.


"Ty jsi neuvěřitelný, Lassie," pronesl tiše Spencer poté, co opustila detektivova ústa a pořádně si jej prohlédl.

"Neuvěřitelný, Lassie…. Kdybys jen viděl, jak nádherně vypadáš, když se nemračíš, když jsi zadýchaný… Tvůj hrudník…" pohladil Spencer znovu zmíněnou oblast, načež použil obě ruce k tomu, aby stáhl Lassiterovi spodní prádlo pod zadek, kalhoty se mu už hodnou chvíli válely u kotníků.


Detektiv jen z těch řečí tvrdnul pořád víc, a když Spencerovu ruku ucítil přímo na své erekci, další vlna nezkrotné touhy se přes něj přehnala a donutila drapnul Spencera za ramena, přitáhnul si jej k dalšímu polibku, prsty jedné ruky pak zabořil do jeho vlasů a druhou putoval přes záda níže, dokud pevně nestiskl Spencerův zadek. Mladší muž při tom majetnickém doteku úplně zvláčněl, jakmile jej však Lassiter přestal držet, Spencer jejich polibek opět přerušil, tentokrát však s jasným úmyslem, a tak detektiv jen sledoval, jak Shawn klesá na kolena a jeho vlhce se lesknoucí se rty ocitají v blízkosti jeho vzrušení.


To by to ale nebyl Spencer, aby nezačal Lassitera vytáčet i takové pozici, jelikož do úst jej prozatím evidentně vzít nechtěl, jen se jej tu a tam dotkl jazykem či rty, pozornost totiž upínal spíše k tomu, aby rozepnul zbývající knoflíky Lassiterovy košile.


"Ten pohled nahoru pak bude ještě rajcovnější než už je," informoval Spencer detektiva jen jakoby mimochodem, než ten ale stačil něco odseknout a doporučit tomu šaškovi, aby ho konečně začal kouřit nebo ho na místě zastřelí, tak kolem erekce ucítil dokonalé horko a vlhko, jež jej zbavilo slov.


Opřel se o cokoliv, co za sebou měl, a pekelně si užíval ten pocit, že na své tvrdosti cítí Spencerův jazyk, o němž se brzy přesvědčil, že ví, co má dělat… Z úst se mu vydralo zasténání, když mu tělem projel výboj vzrušení, boky mu samovolně přirazily proti Spencerovi, prsty měl stále propletené s jeho vlasy, jež pevně svíral a dokonce se přistihl, že sám určuje rytmus, že Spencer se nebrání... Přiměl se otevřít oči a podívat dolů, kde spatřil, jak Shawn poslušně drží, jak mu z koutků úst stékají sliny, jak si nikterak nestěžuje a vyloženě působí dojmem, že si to užívá úplně stejně jako Lassiter.


Strašně, strašně rád by využil Spencerova ústa k tomu, aby se udělal, protože mu byl jasné, že druhý muž by nic nenamítal, ale představa, že si Spencera vezme, že ho pořádně roztáhne a donutí ho místo žvanění jen sténat… Ta představa byla příliš lákavá, proto jemně Spencerova od sebe odtáhnul.


"Pane bože…" ujelo mu při pohledu na Spencerovy rudé rty, téměř něžně mu pak prohrábl vlasy a naznačil mu, aby se postavil. Mezitím odkopl stranou kalhoty a vůbec všechno, co mu překáželo v pohodlné chůzi, načež vzal tvář mírně udiveného Shawna do dlaní a políbil jej. Čekal od jakýchkoliv intimností se Spencerem, že budou stát za to, ale že se pohne i cosi uvnitř něj, to už ne.


Spencer se zdál tím gestem překvapen podobně jako Lassiter, nestačil ale nic chytrého říct, neboť detektiv mu vzápětí sundal košili, přetáhl mu přes hlavu tričko a rozepnul kalhoty. Nechtěl se držet zpátky ani chvíli, proto Spencerovi stáhnul kalhoty i boxerky najednou, aby vzápětí stiskl v dlani Shawnovu erekci, k níž byly jeho oči nyní přitahovány jako magnet.

Laskal Spencera pomalými doteky, rty se mu zvlnily v úsměv, když uslyšel první ze Spencerových zasténání, za kterým následovaly další a další, mladší muž se opřel o jeho hrudník a nechal se hladit, a přestože mu nadále ze rtů unikaly steny, ústy se začal věnovat detektivovu krku, jemně jej líbal, až se dostal k Lassiterovu uchu.


"Lassie…" protáhnul mručivě. "Jsem tvůj, Lassie… Udělej mi, co jen chceš, Lassie, za všechno, co já jsem kdy udělal tobě…"


Lassiter tiše zavrčel a věnoval Spencerovi několik rychlejších pohybů dlaní, zatímco se opájel myšlenkou, že Spencer moc dobře ví, co si zaslouží, a vyžaduje, aby se podle k němu detektiv choval. Zatracený submisivní parchant, prolétlo Lassiterovi hlavou, když mu sebou erekce pod další vlnou vzrušení cukla. Potřeboval Spencera blíž.


"Dneska za to zaplatíš, Spencere," zamumlal Lassiter, zadíval se na moment do těch zamžených, oříškových očí a ušklíbl se, když se pod jeho pohledem mladší muž zachvěl. Následně jej chytil pod zadkem a přitiskl si jeho slabiny ke svým, čímž jak ze svého hrudníku tak ze Spencerova vymámil spokojený sten, zaniknuvší v dalším polibku, zahrnujícím kromě rtů a jazyků také Lassiterovy zuby.


Spencer nebyl zrovna lehoučký jako peříčko, a tak jej v ložnici s radostí odhodil na postel, pár vteřin si dovolil spočinout zrakem na celém výjevu, jenž se mu naskytnul, když na něj dezorientovaný Spencer zezdola koukal, rty pootevřené, kůži nádhernou, opálenou, a tvrdou erekci mezi nohama, která vyloženě vyzývala k tomu, aby se Lassiter sklonil a vzal ji do úst. Jenže Spencer si takové zacházení vůbec nezasloužil, takže si sice vlezl k mladšímu muži do postele, ale prozatím jen rozprostřel dlaň na jeho hrudníku, aby ho ani náhodou nenapadlo se kamkoliv natahovat a cokoliv podnikat.


Spojil jejich ústa, hladově vniknul jazykem do těch Spencerových, prsty druhé ruky mu prohrábnul vlasy, načež za ně zatáhnul a zuby se přesunul na Spencerův odhalený krk. Přesně v oblasti ohryzku jej s citem kousnul, Spencer krásně zasténal, boky vyšel vstříc prázdnu, a nepřestal sebou cukat ani poté, co se Lassiter zakousl do jemné kůže pod Shawnovým ouškem.


"Co bys rád, Spencere?" zašeptal detektiv, vzápětí potěšen a vzrušen tím, jak se Spencer opět zachvěl, dýchal přerývavě a hlasitě.


"Lassie…" zakňučel Shawn. "Pokračuj... prosím."


"A v čem, Shawne?" zavrčel tiše Lassiter, jenž už se stačil přesvědčit, že na Spencerově čele se perlí pot, a přestože byl mladší muž opálený, ve tvářích měl patrnou červeň.


"V tom mluvení," odpověděl Spencer pro detektiva poměrně překvapivě. "Říkej mi cokoliv, Lassie, chci slyšet tvůj hlas… aby mi říkal, jaká…"


Lassiter polknul a dokončil větu za Spencera:


"Jaká děvka jsi, Spencere?" navrhnul detektiv a se zatajeným dechem sledoval, jak se na něj oči mladšího muže upínají, touha z nich doslova zářila, stejně tak výraz v Shawnově tváři byl vyloženě sexuchtivý. Tvrdého sexu chtivý.

Ležící muž přikývnul a Lassiter to vzal jako definitivní souhlas k tomu, po čem sám prahnul.


"Na kolena," promluvil rozhodně poté, co se k Shawnovi sklonil a jemně jej políbil. Přemístil se za mladšího muže, jenž se nyní nacházel na všech čtyřech, což Lassiter samozřejmě využil. Chytil Shawna za vlasy a škubnul dozadu. "Řekl jsem na kolena, Spencere," zasyčel, Spencer se zachvěl a okamžitě poslechl.


Detektiv sevření zmírnil, naopak zuby se opět zakousnul do kůže na Spencerově krku, zatímco slabinami se přitisknul k zadku mladšího muže, třel se o něj a užíval si, jak Spencer zhluboka dýchá a jak mu vychází vstříc. Lassiter se nedokázal ubránit myšlenkám, že Spencer se už nemůže dočkat, až ho Lassiter roztáhne, až si ho vezme tak tvrdě, že se ten šašek několik dní neposadí.


"Lassie!" vzdychnul mladší muž, jakmile se detektivova ruka přesunula z jeho podbřišku k jeho tvrdosti, ale místo pořádného doteku jej pouze lehce pohladila, což Spencer ocenil zvukem plným zklamání, leč stejně zvrátil hlavu nazad a opřel si ji o Lassiterovo rameno. "Mluv na mě, Lassie, prosím…"


Detektiv by si to byl rozmyslel, jestli si to Spencer zaslouží, ale když ho i poprosil, tak se mu rozhodl vyhovět. Přeci jen, ještě neměl v posteli nikoho, kdo by se tak ochotně nechal… ovládat. A že to byl zrovna Spencer, to ho zvráceně těšilo. Úplně stejně jej pak potěšilo, když umístil dlaň na Spencerovu erekci a Shawn mu nadšeně vyšel vstříc, jenže Lassiter jej laskal mučivě pomalu a navíc jen chvíli, než stiskl v dlani Spencerův zadek, načež zajel prstem mezi půlky.


Spencer se nádherně zachvěl, dech se mu slyšitelně zadrhl v hrdle.


"Co myslíš, Spencere, jsi tak moc nadržený, že ti budou stačit sliny?" zamručel mu Lassiter do ucha, naslinil si prst a kroužil jím kolem vstupu do toho pružného těla, přičemž mu bylo naprosto jasné, jak to pro citlivého Spencera musí být stimulující. Určitě se mu téměř zatmělo před očima a jeho touha být plný jen rostla, určitě už to nemohl vydržet… "Jenom sliny, nic víc… Víš, co si pak o tobě budu myslet?"


"Co, Lassie?" zachraptěl Spencer, jenž vytrvale snažil do sebe Lassiterův škádlící prst do sebe dostat.


"Jen to nejhorší," pronesl detektiv, když bez varování do Spencera zasunul celý prst, načež se pokojem rozneslo hlasité zasténání a Shawn se prohnul v zádech. "Že je ti úplně jedno, že to bude bolet, hlavně, když tě ojedu, na ničem jiném ti nezáleží, protože jsi obyčejná děvka bez zábran… bez sebeúcty, Spencere," dodal Lassiter a duši mu pohladil překvapivý sten, který se vydral ze Spencerova hrdla, "a chceš jen víc, přestože ti to nemůže být příjemné, přestože jsem nepoužil lubrikant, přestože tě ani nehoním… Chceš, abych si tě vzal a nebral ohledy, abych tě použil, Spencere. Nebo se snad pletu?"


Lassiter nedal mladšímu muži šanci se vyjádřit a vrazil do něj třetí prst, Spencer se vzápětí znovu zachvěl a jeho svaly se kolem detektivovy ruky stáhly, úplně se klepal, jak se snažil udržet jakž takž vzpřímeně na kolenou, ale když ho Lassiter začal prsty ještě víc roztahovat, spolehl se na to, že jej detektiv nechá, aby se o něj opřel. Ten to také udělal, na tváři se mu usadil úsměv pramenící v radosti z toho, že Spencer se vzmůže jen na steny, že jinak mlčí a poraženě se o něj opírá.


"Nepleteš, Lassie…" promluvil Shawn, hlas mu přeskočil s každým pohybem uvnitř něj, "Udělej mi, co chceš, od tebe si nechám líbit všechno."


Ačkoliv Lassiter slyšel emoce ve Spencerově tónu, nechal je stranou, ruku z něj vytáhl a konečně si dopřál to, co tak strašně chtěl. Spencera. Shodil mladšího muže na všechny čtyři, aby se do něj mohl pomalu zasunout, a přestože to chtěl Spencer tvrdě a rychle, Lassiter přeci jen přidal na rychlosti až ve chvíli, kdy se dech mladšího muže alespoň částečně uklidnil. Pevně jej uchopil za boky, zaposlouchal se do stenů, jež se Spencer rozhodně nesnažil držet zpět, užíval si to těsno a horko kolem sebe, stahování svalů, potem se lesknoucí záda před sebou, Shawnovy vlhké vlasy, citelné vycházení vstříc jeho přírazům ze Spencerovy strany.


Na moment zůstal hluboko v Shawnovi, tělem se mu šířily nádherné výboje, připadal si skvěle, natáhl se až ke Spencerově uchu a zřetelně mu přikázal:


"Můžeš se dotýkat sám sebe, Spencere, ale nesmíš se udělat, je to jasné? Jsi můj, můžu si s tebou dělat, co chci, a taky se uděláš, až já budu chtít."


"Bože, Lassie," vyhrkl Spencer, jenž okamžitě sáhnul mezi nohy a sevřel se v dlani, druhá paže mu ale vypověděla poslušnost a Shawn zabořil tvář do polštářů, po chvíli ji otočil na bok, takže Lassiter mohl vidět, že má zavřené oči, ret rozkousaný a výraz naprosto přemožený. "Tys byl vždycky úžasný, ale dneska se překonáváš…"


"Děkuji," zavrčel Lassiter a tvrdě do toho mladého těla přirazil, až se pokojen znovu rozneslo hlasité zasténání.


"Strašně ti to jde… Kéž bych tak mohl zůstat věčně, s tvým ptákem uvnitř mě a se svým v dlani… mohl bych se udělat, klidně hned, ale nechci, protože je to příliš dobré…. Jsem jenom tvůj Lassie, máš ponětí, jak dokonale to zní?"


Detektiv jej roztahoval zas a znovu, vnímal ty příjemné pocity, to blížící se vyvrcholení, to napětí, ale přesto se dokázal soustředit i na tu litanii slov, linoucí se ze Spencerových úst, pořád mlel a přitom říkal takové věci, které hnaly Lassitera jen dál a dál, cítil, jak se jeho orgasmus blíží, protože to úzko kolem něj, pocit, že Spencer je mu ochotně vydaný na milost, že… jen čeká, až mu dovolí…


"Spencere!" zahřímal Lassiter, zběsile přirážející, zpocený a děsivý. "Spencere, udělej se."


Nadšené, vysoké zasténání následovalo jeho řev, když Spencer zrychlil téměř už neudržitelně pomalé tempo, třásl se po celém těle, po jeho tváři se rozlil výraz naprosté slasti, svaly se stáhly a jeho dech se stal trhavým, lapal po něm, načež mu ze rtů splynulo detektivovo jméno hlasem zlomeným, chraplavým.


Lassitera semlelo vyvrcholení jako lavina. Ten Spencerův výraz, ty zvuky, když se udělal s jeho vzrušením v hluboko v sobě… Poddal se slastné vlně orgasmu a naplnil Shawnovy útroby spermatem, přičemž kdesi vzadu své mysli věděl, že takhle mocně se neudělal snad už roky. Samotného jej překvapil, že se chvěje, když se složil na matraci vedle Spencera, který funěl jako lokomotiva, oči stále zavřené.


"Jsi v pořádku, Spencere?" zeptal se jej tiše. Mladší už ani nemusel odpovídat, Lassiterovi úplně stačilo vidět ten úsměv, v jaký se Shawnovy rty vzápětí roztáhly.


"Asi mi nikdy nebylo lépe, Lassie," řekl jako by měkce, poté se opatrně nadzvedl na loktech a podíval se na detektiva. "Byl jsi dokonalý, absolutně skvělý, totálně jsi mě udělal trosku, kámo, fakt neskutečný."


Lassiter se vzmohl na jediné. Prostě na Spencera zíral. Samozřejmě, že se snažil, aby si to Shawn užil, ale vážně nečekal, že z toho bude tak nadšený, ale… byl to prostě Spencer, takže Lassiter se jen zašklebil a nechal to plavat.


"Chceš se napít nebo osprchovat?" položil raději další dotaz. Sám chtěl tak akorát spát, ale chápal, že se nachází v trochu jiné situaci než ten ukecaný šašek.


"Ne, to je dobrý, Lassie," usmál se znovu mladší muž, v očích se mu zračila jakási štěněcí oddanost. Ten chlap je neuvěřitelný, pomyslel si Lassiter, nicméně v hrudníku se usadilo příjemné teplo. Málokdo se na něj totiž po společně strávené noci takhle usmíval a vypadal opravdu vděčně.


"Tak se odval na druhou stranu postele a koukej spát," cukl i jemu mírně koutek úst.


"Můžu zůstat?" zeptal se tak nadějeplně Shawn, že i kdyby mu to Lassiter neměl v plánu dovolit, právě teď by byl zlomen.

"Samozřejmě, že můžeš, ale jestli mě byť jednou kopneš tak-"


Detektiv to doříct nestihl, neboť na rty se mu přisály ty Spencerovy, jemně se dotýkaly těch jeho a Lassiter jim stejně jemně vyšel vstříc, dokonce prsty prohrábly vlasy mladšího muže. Ten mu následně věnoval ještě jeden úsměv a poslušně se odsunul na druhou stranu postele.


"Kdybych věděl, že s tebou mám začít spát, abys mě občas i poslechnul, tak jsem to zkusil už dříve," zabručel Lassiter, za což si vysloužil tiché uchechtnutí.


"Jsi rád, že už víš, jak na mě?"


"Asi jo," nebyl si Lassiter ještě zcela jist, zda svého neuváženého rozhodnutí nebude litovat, ale právě teď to nehrozilo. Spencer vedle něj ležel tiše, poslušně a zcela klidně. "Dobrou noc, Spencere."


"Dobrou, čumáčku."


Lassiter jen protočil oči.

Další články