Z deníčku fešného jinocha 8 + epilog

16. května 2017 v 18:52 | Archea Majuar |  ZDFJ
Z deníčku fešného jinocha 8 + epilog

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +12, Jakub Kohák a pro něj (snad) typický humor i styl vyjadřování

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Závěrečná část je tady :) První polovina je klasicky z Jakubova pohledu, ta druhá už psaná čistě er-formou, ale prostě jsem povídku chtěla zakončit takhle. Snad jste si tuhle šaškárnu užili při čtení stejně jako já při psaní. Nebudu lhát, byla to hrozná sranda :D Nějakým záhadným způsobem se mi do Jakuba vžívalo strašně dobře, celý "příběh" mi trvalo napsat asi jen dva týdny :D Do něčeho podobného se v budoucnu už asi nechystám, ale každopádně to stálo za to a já Vám děkuji za milé reakce :) Enjoy :)

Za komentáře děkuji Profesorovi, charlie, Karin, Lari a káti :)

Když už jsme byli na zájezdě, tak jsem přemejšlel, že bych do svýho poslání Kecala zapřáhl i pana Sokola, ale třebaže jsem chlapec nebojácný, tak jsem si netroufal. Měl jsem obavy, že při jakékoliv zmínce o tom, že by do toho měl s Igorem praštit, mě sežere. Jako já ho mám rád, je s ním prdel, ale přeci jen je vznětlivější než Chmela, citlivější než Chmela, nepříjemnější než Chmela… No, prostě když jsem si to na kalkulačce spočítal, vyšlo mi, že bude pro mou drahocennou maličkost bezpečnější vrhat významné pohledy na Igora, možná sem tam nějakou hru hezky zaonačit způsobem, kterej by se jim mohl líbit…

A co byste řekli? Mně se to dařilo. Potěšeně jsem koukal, že Igor si vážně více všímá toho, jak se na něj jeho utulenej kamarád lepí a jak si ho brání, ale to bylo všechno. Nijak se nezačal bránit, cukat… jenom jsem na něm viděl, že vidí. Na druhou stranu ale opět zůstali oba slepí tomu, že je cpu do každé hry společně, ale to bylo částečně dáno tím, že jsem nechtěl dostat od Leoše Suchánka po držce, protože Reklamace s Igorem… ne, to dneska se zdravým rozumem byl schopen zvládnout jenom Ondřej.

Protože pro něj byl Igor výjimečnej.

Já tady kvůli vám úplně změknu a bude ze mě měkký Kohák… že se nestydíte! Ale já vám to za zlé nemám, já se s tím vypořádám, protože asi vám už dochází, že se naše vyprávění chýlí ke konci. No, taky jsem z toho celej smutnej, budete mi chybět, mí zvídaví kamarádi, jenže můj neplánovanej plán vyšel o mnoho lépe, než jsem předpokládal. Já jsem sice úžasnej, ale že až tak úžasnej, to jsem netušil a překvapil sám sebe.

Že jsem uspěl, jsem začal tušit záhy po prvním představení druhého dne šňůry, kdy jsem tak trochu prožil deja vu ze začátku mého skromného díla. Opět šatna, opět gauč, opět jen my tři. Já se teda usadil do křesla, mně to stačí, ale Igor sebou hodil na pohovku, přičemž Sokol chvíli přecházel po místnosti, zase byl z něčeho nervózní jak jelen v říji (vtipný, co?), nakonec se ale rozložil vedle Chmely.

Já si vytáhl mobil a docela se začetl do zpráv na netu, nicméně neušlo mi, co se děje naproti mně. Igor měl zavřený oči, Ondra koukal na něj, načež se k němu přisunul, a já jen s údivem a zadostiučiněním sledoval, jak Igor zvedl paži, položil ji na opěradlo a regulérně Sokola pozval, aby se hezky přitulil.

Že by si Igor vzal mé rady k srdci? napadlo mě v tom momentu, a v tom dalším mě toho napadlo mnohem více, protože Chmela zamžoural a zadíval se přímo na mě. Zkontroloval jsem Ondru, kterej… tváří se mi mihl úsměv, protože to prostě jinak nešlo.

Ten věčně něco řešící, hubu nedržící, poskakující nebo otravující Sokol si klidně opíral tvář o rameno svého přítele a vypadal až nepravděpodobně mírumilovně. Seděli hodně blízko, přičemž Ondřejova ruka spočívala přesně v místě, kde se jejich stehna dotýkala.

Dostal jsem nápad. Ten nejlepší z nejlepších, kterej by je mohl spasit.

Vzhlédl jsem, Igor na mě pořád zíral, oproti dřívějšku ale jeho pohled nebyl plný rozčarování z narušení jejich soukromí. Byl ztracený. Tedy… ztracený býval často, ale tentokrát v jiném slova smyslu. Vypadalo to, že si je vědom svých citů vůči Ondrovi, že dokonce uvěřil vzájemnosti jejich citů, ale chápal jsem, že asi tápe v tom, jak se svěřit druhému chlapovi. Ale já pro něj měl řešení, Horste!

Chvíli jsem na něj hleděl, tak trošku se i rozpouštěl nad tím, jak je Chmela celej nesvůj, ale pak jsem mrknul na Ondrovu ruku a zpátky k jeho očím. Zkusil jsem to tak udělat několikrát, přičemž asi po dvou hodinách… no, dobře, tak abych mu nekřivdil, asi po minutě se na mě přestal Igor mračit a věnovat mi výraz Už ti zase utekly blechy z kožichu?, a zaraženě shlédl dolů.

Viděl jsem jak polknul, rozhodoval se, a skoro jsem protočil oči, když takhle seděl několik dalších minut, ale tehdy se věčně nerozhodnej Igor rozhodl. Ano, je to tak, zní to neuvěřitelně, ale i zázraky se dějí.

Hřál jsem se na výsluní své geniality, když Igor pomalu zamířil volnou rukou k té Ondrově, nyní již položené na jeho stehnu, a nejprve se jí jen prsty jemně dotkl, ve vteřině mu ale Ondrova dlaň vyšla vstříc a… nebudu vám lhát, culil jsem se jako idiot, když se jejich prsty proplety a pan Sokol se ostře, zaskočeně nadechl.

Igor se tvářil naprosto neidentifikovatelně, hleděl na jejich spojené ruce jako bych tam vůbec nebyl, což mi cele vyhovovalo. Už takhle jsem si tak trochu připadal jako šmírák, ale copak jsem neměl právo se podívat na výsledek své práce?

Měl, to mi nevymluvíte, vy moralisti. Aha, vy nejste moralisti, zapomínám, komu to vyprávím, vy mí spolushippeři. Říká se tomu tak, ne? Jednou jsem si to googlil.

Ale abych se vrátil k těm dvěma tuleňům, tak jsem skoro nedejchal, nechtěl jsem je vyrušit, ale oni by se stejně ani nenechali. Ondřej totiž i otevřel oči a zvedl hlavu, mě ale pochmelovsku ignoroval a zadíval se na Igora, který jeho pohled tiše oplácel. Ještě tomu něco chybělo, něco…

Spokojeně jsem se opřel, hodil si kotník na koleno a nadšeně se šklebil ve chvíli, kdy se Ondra usmál, naklonil a hezky česky dal Igorovi krásnou, přihřátou pusu, po níž se konečně nějaké ty emoce objevily i v Igorově tváři.

"Já někdy dělám dojem i sám na sebe," vydechl jsem, věnoval svůj oslnivý úsměv oběma chlapcům, jež se na mě zadívali skoro překvapeně, načež jsem vyskočil na nohy a zvesela opustil šatnu. Hřálo mě u mého dobrotou pukajícího srdíčka, jak se mi je krásně povedlo dát dohromady.

Abyste si nemysleli, že to píšu jen sem, já si celou tuhle úspěšnou misi zapsal i do svý autobiografie, z níž se jednou budou učit malí školáci, a budou vzpomínat na Národního umělce Jakuba Koháka. Tohle je můj další cíl, a jak už víte, co si vezmu do hlavy, toho dosáhnu, protože já jsem přínosem pro celé lidstvo, já mu chci pomáhat a chci zachránit deštný pralesy.

No, to jsem trošičku odbočil od toho, co jsem vám chtěl říct závěrem. Ale já vás nezklamu, pořádné zakončení vyprávění dostanete, ovšem už bez mého úžasného komentáře, protože… Já ty kluky mám rád, ale aby bylo jasný, nemusím být u všeho a mám takový kyselý pocit, že by ani oni nechtěli. S tím se holt musíte smířit. Nerad vás opouštím, vím, že se vám po mně bude stýskat, jak si jednou na Koháka zvyknete, tak už bez něj neumíte žít… Ale já vám drží palce, vy to zvládnete!

Když ten zbytek beze mě zvládli i Ondřej s Igorem, tak vy beze mě zvládnete už cokoliv.

Váš, celého lidstva a především nadále svůj,

Jakub Kohák

XXX Epilog XXX



Profesionálové nebo ne, stejně se během druhého představení neubránili ani jeden tomu, aby místo hraní uvažovali nad tím, co bude potom. Co bude, až za nimi zhasnou světla, až se přesunou do hotelu, až se octnou za zavřenými dveřmi, oddělujícími je od zbytku světa.

Teprve lezli po schodech nahoru a Ondrovo srdce si už zvesela bušilo jako by právě uběhl maratón. A to těch schodů ani moc nezdolal. Jenže on si nemohl pomoct. To, co se stalo v šatně, jak jej Igor chytil za ruku a políbil… jen ta myšlenka mu po těle poslala příjemné vibrace soustřeďující se v oblasti žaludku, cítil se zvláštně lehce a téměř se mu podlamovala kolena, když se dostali až ke dveřím do pokoje a Igor se na něj po očku podíval, úsměv ve tváři více než patrný.

Ondra nepochyboval o tom, že se těší taky. Jak by ne, když to všechno začal! Sám věděl, že se mezi nimi něco děje, něco… něco, čemu sám pořádně nerozuměl, co se objevilo snad jako výsledek jejich vždy až… ne, nebál se použít slovo důvěrného… vztahu. V přítomnosti Igora se vždy cítil dobře, v bezpečí, a kdykoliv se jej dotknul, pozitivní emoce v něm jen sílily, našeptávaly mu, aby se svého přítele dotýkal víc. A Igor… Nikdy neucukl, nikdy mu nedal najevo, že mu je jejich vzájemná blízkost nepříjemná. Že má prostě koukat dát ty svoje pracky pryč.

Zasáhlo jej nesmírně hluboko, že Igor převzal iniciativu. Jak tam vedle sebe v šatně seděli, jak se o staršího muže opíral… Bylo mu nádherně. Bylo mu nádherně jen díky tomu, že se mohl opírat o Igora, o člověka, který pro něj tak moc znamenal. Sálala z něj náklonnost, porozumění… a když jej pak vzal za ruku, Ondra si konečně připustil, že z něj skutečně cítí i lásku, že si to nenamlouvá, nevymýšlí… že tam opravdu je.

Srdce mu tehdy poskočilo tak šíleně, že se sám vylekal, vzápětí se mu všechno slilo dohromady, jakmile mu pohled padl na ty hnědé oči, hledící nejistě, ale odhodlaně. Věděl, sakra věděl, že nejsou sami, že je tam s nimi Kohák, ale bylo mu to úplně jedno. Vedle seděl Igor… a nic víc ho nezajímalo. Igor a jeho gesto natolik výmluvné, že Ondra nezaváhal, pochyby a nevíru hodil za hlavu a zkrátil vzdálenost mezi nimi, načež mu jeho přítel vyšel vstříc a jejich rty se spojily.
A přestože je po pár vteřinách vyrušil Jakub, nedalo se říct, že by jej jejich první polibek nerozechvěl. Jak vnitřně, tak zvnějšku.

Uvědomoval si, že se chvěje i v momentě, kdy vešli do místnosti a odložili kufry. Mohl to natahovat, mohl nechat napětí, aby se vystupňovalo, ale on už nechtěl čekat. Tep mu bušil ve spáncích, když si to namířil přímo k Igorovi, jenž na něj hleděl překvapeně, leč brzy se v hnědých očích objevil záblesk hladu, jakmile se octl uvězněn mezi zdí a druhým mužem, který jej nejprve chytil za ramena, vzápětí už ale umístil dlaně na jeho strništěm porostlé líce, zatímco Igorovy paže prozatím visely podél boků.

Nemohl odtrhnout oči od těch Igorových, v nichž nenacházel ani stopu nepohodlí, ani náznak, že by právě teď chtěl být úplně někde jinde. Přesně takovou reakci by očekával, obával se, že jeho city vůči staršímu muži jsou natolik jednostranné, jak jen mohou být, a přitom…

Jen co na svých bocích pocítil Igorovy ruce, přiblížil se k Igorově tváři a spojil jejich rty, načež se mu tělem prohnal intenzivní výboj plný emocí, svírající mu hrudník, šířící vibrace v žaludku, když se Igor do polibku zapojil s takovým entuziasmem, až jím Ondru úplně odzbrojil. Jednou dlaní nadále téměř neznatelně hladil Igora po tváři, tou druhou mu však vklouznul do vlasů, prsty zašimrala jejich jemnost, jež mu vyrážela dech stejně jako jemnost Igorových rtů, líbajících jej s nepopiratelným zájmem, leč přesto nepředstavitelně něžně.

Když jej pak také ve vlasech poctila Igorova dlaň svou přítomností, poddal se nutkání se od staršího muže mírně odtáhnout, ale jen tak, aby mu viděl do očí. Do očí plných citů, z nichž se mu tajil dech. Opřel si čelo o to druhé a nechal svá víčka padnout, potřeboval se dát dohromady, jelikož ty zatracené emoce si s ním hrály, nebyl zvyklý jich tolik přijímat… a ke všemu z Igorovy strany…

Sám doposud netušil, jak po tomhle toužil… Netušil, jak moc kolem sebe potřebuje Igorovy ruce, dokud jej jeho přítel neobjal, dokud Ondra opět neotevřel oči a vzápětí svého přítele nestiskl v náručí, tvář zabořil do jeho vlasů a vnímal jen ten fakt, že je s ním… Že ho Igor drží, že ho chce takhle držet, že ho chce líbat… a být s ním.

Vnímal jeho vůni, jeho široké ruce na svých zádech a to teplo, jež se mu šířilo nitrem, jej nutilo se dál k Igorovi tisknout, dál si užívat jeho přítomnost, jeho… Na tváři se mu usadil blažený výraz, který musel sice vypadat hrozně tupě, ale nemohl se jej zbavit, když ho kompletně pohltila myšlenka, že Igor mu skutečně vyjadřuje svou lásku.

Lásku, kterou k němu už dlouho sám choval, ale která v celé své síle vyšla na povrch až nyní…

Netušil proč právě teď, proč právě dnes mezi představeními, proč právě před Kohákovýma očima… Věděl, že se neudrží, a že se na to dříve či později Igora zeptá, a bude z něj tahat rozumy, dokud se nedozví, jakou roli tady Jakub sehrál, momentálně se mu ale nechtělo nic.

Nic než vnímat Igorův dech, jeho blízkost, jeho… Jen jeho.
 

Najdu si tě

8. května 2017 v 19:01 | Archea Majuar
Najdu si tě

Fandom: Into The White (2012)

Pairing: Horst Schopis/Charles Davenport

Warning: +12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Jen tak jsem si prohlížela hereckou databázi jednoho herce a narazila jsem na tenhle film, jehož celý průběh a především konec mě zasáhnul. Zvláště herecké výkony jsou úžasné, fakt jsem nadšená. A sepsání povídky jsem neunikla, protože jsem se s tím potřebovala nějak vypořádat. Dokonce jsem udělala video. Holt, některé filmy s člověkem umí pořádně zatočit. Enjoy :)

Za komentáře děkuji Karin, The Artemis Hunter, charlie a Veronice :)

Pokud film neznáte, můžu video doporučit zhlédnout před přečtením, ale samozřejmě je čistě na vás, jestli se podíváte. Je na písnčku War od Kodaline -> https://www.youtube.com/watch?v=J93iq-EK1jo



Díval se na něj pořád častěji a jeho pohled působil na britského důstojníka stále více. Ano, věřil mu, věřil tomu Němci, protože tady v norské pustině nebyli nepřáteli, tady si byli v zoufalé touze přežít rovni. A proto teď s Schopisem dávali dohromady provizorní sáně, na nichž by mohli zraněného německého zelenáče dopravit… kam? Do bezpečí?

To těžko, pomyslel si s trpkým úsměškem Davenport a utáhl uzel na saních. Ať už dorazí kamkoliv, jedni z nich budou zajati, druzí obvinění z kolaborace. Možná kdyby se hned ze začátku postříleli, bylo by to jednoduší, napadlo jej už po několikáté, načež jako už po několikáté zabloudil pohledem k německému poručíkovi, pociťuje vůči němu vděčnost a respekt. To on jim nabídl přístřeší, teplo, jídlo… To on jim prakticky daroval život.

Že na Schopise nepokrytě zírá, si uvědomil až v momentě, kdy Němec oči sklopil zpět ke své práci, pročež Davenport učinil totéž. Brit si nic nenalhával, něco ke svému nepříteli pociťoval, ale k nenávisti to mělo sakra daleko, a i proto se mu srdce sevřelo, jakmile se jejich prsty zcela nezáměrně setkaly na jednom z uzlů. Ucukli oba dva, stejně tak oba vyhledali pohled toho druhého.

Schopis byl tak průhledný, až to Davenporta dojímalo. Věděl, že jejich vztah nemá budoucnost, že je malá šance, že se oba dožijí konce války, že jejich klíčící city přetrvají… Všechno to věděl a nejspíše by se ani o nic nepokusil sám od sebe, ovšem nyní už v něm převládala chuť hodit veškeré ale za hlavu a prostě se vyjádřit. A za všechno mohl právě Schopis. Když se Britovi svěřil ohledně svého nešťastného manželství, Davenport nejprve spolkl hořkou pilulku zklamání, leč posléze si rozhovor přehrál ještě jednou. A přehrál si i to, jak se na něj druhý muž díval. Probral si znovu, proč mu to vůbec poručík říkal, proč ty pohledy, proč…

Davenportovy pochybnosti byly poraženy. Byly poraženy emocemi, jež se v něm bouřily stále víc, umocněny plachým a téměř vyděšeným výrazem, jakým na něj hleděl jeho nepřítel. Nedokázal si vzpomenout, kdy naposled něco tak strašně chtěl, kdy naposled slyšel hlas svého srdce tak silně a neochvějně. Jako by jeho srdce věřilo, že tohle je něco víc… že poručík k němu cítí totéž. Že k němu cítí to, co žádná válka nepřemůže.

Nepřemýšlel, jednal. Posunul ruku nejprve zpět k uzlu, s očima zírajícíma do druhých se natáhl tak, že nyní překrýval dlani Schopisovu, a než Němec stačil jakkoliv zareagovat, naklonil se a poslechl vnitřní touhu svého nepřítele políbit. Přiložil ústa na ta druhá, jen krátce, avšak se snahou dát poručíkovi najevo, co pro něj začal po těch pár dnech znamenat. Srdce se mu rozbušilo rychleji, pocit zdánlivého štěstí se rozlil tělem.

Za pár vteřin se odtáhl. Davenport si byl jistý, že Schopis toužil po tomtéž, ale netušil, zda je ochoten přijmout fakt, že mu to je Brit opravdu ochoten dát. Pozoroval, jak se Němec na něj nevěřícně dívá, jak sklápí pohled k zemi, evidentně se snaže dát vnitřně dohromady. Davenport se usmál. Něžně. Tak, jak by se nikdy na příslušníka armády znepřátelené země usmívat neměl. Poručíkovy chladem a snad i studem zrudlé tváře, ta plachost, čišící z neschopnosti podívat se Britovi, jenž jej právě políbil, do očí, křečovité svírání Davenportovy dlaně, to všechno se britský kapitán pokoušel vrýt do paměti. Na tenhle moment nikdy nechtěl zapomenout, a ani na ten následující, v němž se Schopis pohnul a v jednom rychlém pohybu umístil rty na ty druhé.

Davenport překvapeně a potěšeně vydechl, stiskl Schopisovu ruku ještě silněji a vyšel poručíkovým ústům vstříc, líbal jej jemně, pomalu, a Němec se mu pokoušel oplácet stejnou mincí, dokud se do jeho činů nevkradlo zoufalství celé jejich situace, dokud mu nedošlo, že tohle už se opakovat nikdy nebude.

Brit ve strachu z návratu Smithe a Strunka z výpravy jejich polibek ukončil, dlaní stále svíraje tu poručíkovu, zatímco prsty druhé ruky pohladil tvář svého nepřítele. Se zavřenýma očima krotil emoce řádící v něm, vnímal, jak se druhý muž třese.

"Najdu tě," slyšel se zachraptět odhodlaně a naprosto naivně. "Po válce si tě najdu."

"Neslibuj něco, co nemůžeš dodržet," zazněla odpověď pramenící z racionalismu druhého muže, leč pronesena byla tónem, z něhož Davenport nabyl jistotu, že nic jiného než splnění slibu by si Němec nepřál.

Totéž přání pak viděl v očích svého nepřítele i ve chvíli, kdy si pro ně přišla britská výprava, kdy mu Schopis vracel zapalovač a kdy odplouval na lodi s dalšími zajatci. Nikdy asi válku nenáviděl tolik jako tehdy, když mu z rukou vyrvala něco, co nikdy ani mít neměl…

XXXXX

O sedm let později se Davenport procházel po perónu londýnského nádraží a netrpělivě očekával příjezd vlaku.

Sotva se sám stačil tak nějak vyrovnat s tím, že se dostal po válce domů v jednom kusu, dostal skrze své informátory zprávu, jež mu vyhnala tep na maximum a nově nabytý klid zcela zlikvidovala. Po několika hodinách chození po dvoupokojovém bytě stylem lev v kleci se rozhodl.

Celých těch sedm let doufal, přál si, živil se nadějí… Poznal spoustu nových lidí, jedni pro něj neznamenali nic, druzí mnoho, leč v myšlenkách a vzpomínkách se nadále vracel k člověku, jenž měl spadat do první kategorie, ale osud tomu chtěl jinak. A teď, když se dozvěděl, že německý poručík se dostal do své vlasti živ a zdráv, už nebylo na co čekat. Třeba ho Schopis nebude chtít vidět, nebude s ním chtít mít cokoliv společného, ale Davenport byl odhodlán splnit svůj slib.

Proto před týdnem zvedl telefon a bojoval se slzami v očích, kdy k němu ze sluchátka promluvil hlas bývalého německého důstojníka. Byl by s Schopisem hovořil i déle, ale jen co ze sebe vysypal pozdrav, nedokázal se zdržet nabídky, týkající se pozvání Schopise do Londýna. Následně už mu další konverzace po telefonu přišla zbytečná vzhledem k tomu, že poručík nabídku přijal bez sebemenšího zaváhání.

Davenport pociťoval značnou nervozitu, bijící se s nezkrotným nadšením, jež se dostalo na povrch, jakmile se k nástupišti začal přibližovat dunící vlak. Někdejší britský kapitán najednou nebyl schopen pohybu, jen přihlížel tomu, jak železný kolos zpomaluje, ignoroval nepříjemný pískot brzd, a prostě se snažil vypadat jako typický rezervovaný příslušník svého národa. Ruce založil za zády a zdánlivě klidě se počal rozhlížet mezi vystupujícími, přestože by nejraději poskakoval jako malé dítě, hledající v davu svého milovaného příbuzného.

Davenport polkl, jen to pomyšlení na slovo, jež se mu před okamžikem prohnalo hlavou, jej naplnilo obavami a… A city, jež jej opět naplno zasáhly, když v chumlu naprosto nezajímavých lidí spatřil tvář, kterou znal.

Oči druhého muže narazily na ty Britovy, zářící úsměvem, který si našel svou cestu i k Davenportovým rtům. Pomalým krokem se k sobě bývalí vojáci přibližovali, až stanuli sotva dva metry od sebe. Davenport bojoval s nutkáním Schopise obejmout, ale jednak mu to nedovolovalo vědomí, že kolem nich jsou stovky lidí, a pak nechtěl druhého muže uvést do rozpaků. Místo toho tam stál se směšně cukajícími koutky, za něž si v duchu nadával, ale nemohl si pomoct, byl neskutečně vděčný, že může natáhnout ruku a sledovat, jak Schopis s vlídně zářícíma očima jeho gesto přijímá.

Slovo snad nepadlo několik minut, jelikož ani jeden netušil, co by měl říct. Davenporta veselí po chvíli přešlo, neboť počáteční poblouznění odeznělo a do očí jej udeřil fakt, že Němec nezestárl jen o sedm let. Ne, že by sešel příliš, ale rozhodně na něm pobyt v zajateckém táboře znát byl.

"Jak se k tobě chovali?" nezeptal se na první otázku zrovna taktně, leč nestihl se zarazit. Záleželo mu na tom, ačkoliv jakákoliv odpověď už minulost nezmění.

"Snesitelně," zvážněl rovněž Schopisův výraz, nevědomky Davenportovu ruku stiskl ještě silněji. "A k tobě?" zazněl v jeho hlase záchvěv obav.

"Snesitelně," neměl se ani Davenport k tomu, aby více rozváděl své zážitky z lágru. Přežil, na ničem jiném nezáleželo.
Brit zamrkal, tohle téma nebylo asi nejlepší na začátek, a tak vyloudil úsměv a ruku druhého muže pustil.

"Můžeme jít?" zeptal se. "Nebydlím daleko."

Ačkoliv Schopis jen přikývl, Davenport si všiml, že otevíral ústa, aby mu něco řekl, nakonec si to ale rozmyslel. Docela rád by věděl, o co šlo… Měl zvláštní pocit, že to bylo důležité, ale jelikož Němec opět uchopil kufr a očividně myslel svou připravenost vyrazit vážně, otočil se směrem k hlavní budově nádraží a s Schopisem po boku zamířil skrze obrovskou halu do ulic Londýna.

Davenport šel schválně pomalu, neboť registroval, jak si Schopis prohlíží budovy okolo a vůbec mu oči, svítící nadšením a zvědavostí, lítají ze strany na stranu. Nijak neprotestoval, když se Němec nejednou zastavil a prostě se kochal tím, co se kolem něj zrovna nacházelo, dělo…

"Líbí se ti Londýn?" nemohl se Brit nezeptat. Miloval tohle město a z celého srdce si přál, aby ho měl rád i jeho bývalý nepřítel. Ten ale jako by nevnímal nic kromě místní atmosféry, což Davenporta docela pobavilo, načež nechal Schopise, ať se rozhlíží, jak potřebuje, sám vzhlédl k obloze ve snaze odhadnout, za jak dlouho začne pršet. Něco bylo ve vzduchu a on by nerad zmoknul.

Zrovna přemýšlel nad tím, jestli čekat liják za deset či dvacet minut, když ucítil na předloktí dotek. Podíval se na muže po své pravici.

"Můžeme pokračovat, trochu… trochu jsem se nechal unést," řekl, úsměv omluvný a přesně takový, který v Davenportovi vyvolal smršť emocí. Schopisova tvář byla tak blízko, a aniž by si to uvědomil, překryl svou dlaní tu druhou. Nic nechtěl v tu chvíli víc, než si druhého muže přitáhnout blíž, obejmout ho, políbit… prostě si dokázat, že jsou opravdu tady. Spolu. Žádná válka, žádní nepřátelé.

Schopis polknul, líce mu hořely a Davenport žasnul nad tím, jak muž, jenž přežil válku a pobyt v zajateckém táboře, pod jeho pohledem roztává. Na jejich ruce dopadly první kapky.

"Už to není daleko," přiměl se Brit vzpamatovat, nerad od Schopise odstoupil, ale bylo to v jejich zájmu, aby pokračovali v cestě. Za pár minut stanuli před slušně vyhlížejícím domem, v němž vystoupali do druhého patra, kde se nacházel Davenportův byt. Nikterak snobsky zařízený, spíše působil útulně, ačkoliv Schopis si nemyslel, že by jej zařizoval zrovna Davenport. Při pohledu na na první pohled moderně vybavenou kuchyň se dokonce ušklíbl.

"Ještě jsem ji pořádně nevyužil…" podrbal se Davenport na hlavě, když si všiml, kam se druhý muž dívá a jak se tváří. "Chodí mi sem pravidelně hospodyně."

Schopis jen pobaveně zakroutil hlavou, načež si odložil kufr poblíž skříně, kde mu Brit nabídl k využití její druhou polovinu, neboť stejně sám příliš mnoho oblečení nepotřeboval. Respektive si sem ještě nepřivezl veškeré ošacení, něco pořád zůstalo v domě jeho rodičů.

"Co bude říkat tomu, až tady objeví bývalého německého oficíra?" zeptal se Schopis, zatímco se zbavoval rukavic a kabátu.

"Je skoro úplně hluchá, nepozná to," pokrčil Davenport rameny a už jen v kalhotách a svetru postavil vodu na čaj.
Schopis vzal informaci na vědomí a posadil se ke stolu na němž vzápětí přistála láhev Whiskey, skleničky a balíček cigaret. A zapalovač. Němec se na něj zahleděl, Davenport zase od sporáku pozoroval Němce.

Byl to tentýž zapalovač, který mu Schopis během jejich prvního společného dne v chatě uprostřed Norska zabavil a který mu během posledního společného dne vrátil tak, jak přislíbil.

Ze vzpomínek jej vytrhl pískot konvice. Horkou vodou zalil čaj, šálky přenesl ke stolu a usadil se. Chvíli mlčky čaj upíjeli, Davenport pozoroval druhého muže, hledícího do šálku, a přemýšlel, co se mu může honit hlavou. Vzpomněl si na ten moment na nádraží, kdy Schopis chtěl něco říct, nakonec si to ale rozmyslel. Pousmál se sám nad sebou, nad svou neschopností zkrotit touhu znát, co bylo jeho uším upřeno slyšet.

"Ptej se, jestli musíš," odtušil Schopis a napil se, načež se pohodlněji opřel a na pár vteřin zavřel oči. Vypadal unaveně, odevzdaně, ale jaksi… jaksi rád, že je tam, kde je. Alespoň to tak Davenportovi připadalo.

"Nevím, kde začít…" zalhal Davenport trošku. Otázek měl spoustu, ale nechtěl začínat tou, která jej pálila nejvíce.
"Tak třeba tím, jak jsem mohl vědět, že jsi byl taky v lágru?" otevřel Schopis oči, smutný úsměv mu pohrával na rtech. Počkal, než Davenport mlčky přikývne, načež si sám na svou otázku odpověděl: "Nejsem jediný, na kom se těch sedm let podepsalo více, než je zdrávo, příteli."

Davenport zůstal na Schopise zírat, srdce mu tlouklo jako splašené, když zaslechl to slovo z úst druhého muže. Zasáhlo jej hluboko uvnitř, přestože přáteli už byli tehdy… tehdy v Norsku. Byli přáteli a museli být nepřáteli. Jak nádherně mu znělo ujištění, že tohle už neplatí. Až po chvíli vstřebávání řečeného mu došel význam ostatních slov, načež se nervózně pousmál a sklopil pohled k ubrusu. Schopis měl pravdu, nebylo mu ještě ani čtyřicet a vlasy mu na spáncích šedivěly, vrásky kolem očí na dojmu třicátníka nepřidávaly.

S otázkou ohledně návratu domů na jazyku zvedl Davenport zrak, leč k dotazu se nedostal, neboť jej Schopisův pohled jeho směrem zas a znovu dostal. Byli sami, nikdo je nemohl vidět, a přesto se Davenport držel zpátky... Ale proč, nechápal sám sebe, s čím otálí, když Schopis…

"Na tom nádraží…" začal pomalu, "něco jsi mi chtěl říct."

"Chtěl," přisvědčil druhý muž hlasem zdánlivě pevným, leč Davenport v něm vycítil záchvěv… Nikdy nebyl dvakrát citlivý vůči ostatním, o to více jej překvapilo, jak vnímavý je zrovna vůči Schopisovi, ale prostě to tak bylo. Cítil, že to, co mu chtěl říct, bylo důležité, a cítil i to, že mu jeho přítel poví, co mu prve upřel. "Pamatuješ si, cos mi předtím řekl ty?"

Davenport se nemusel dlouho zamýšlet, i když příliš nechápal, jak to souvisí s informací, že…

"Nebydlím daleko."

Schopis neuhnul pohledem ani na vteřinu.

"Chtěl jsem ti říct, že i kdybys bydlel na konci světa, tak bych stejně šel s tebou.

Davenportovo srdce se pokusilo o výskok z hrudního koše, zdráhal se věřit tomu, co slyšel. Tušil, že to bude důležité, ale že… že od bývalého nepřítele uslyší zrovna taková slova, snad nejnádhernější, jaká kdy slyšel či četl, jaká si vůbec dovedl představit… A přestože byl voják, precizně vycvičený pilot, jehož prací je zabíjet, přestože byl muž zocelený válkou, tak neuměl odolat upřímnosti, čišící z těch slov, a citům, zářícím v očích jeho přítele.

Bolestně si uvědomil, jak moc, jak strašně moc mu Schopis chyběl. A teď byl tady a jen na něj zíral…?! Vybavil si moment z Norska, vybavil si všechno, co si tehdy vryl do paměti. A chtěl si vzpomínky ihned oživit, obohatit o nové…

Vstal od stolu tak rychle, až židle hlasitě zaprotestovala, jeho veškerá pozornost však byla upřena na Schopise, jenž se rovněž postavil, byť o něco méně zbrkle. Němec udělal ten jeden krok k Britovi, v jehož očích se doslova utápěl, a udělal to, co toužil učinit už na nádraží. Zvedl ruce, umístil je na Davenportovy horké tváře a políbil jej, načež se mu tělem rozlil pocit štěstí, když mu druhé rty vyšly vstříc, když ucítil široké dlaně na svých pažích, když si jej Davenport přitáhl blíž.

Dechu se mu nedostávalo, jeho hrudník se bolestně svíral. Vklouzl prsty do Davenportových vlasů a pevně je uchopil, když opustil Britova hladová ústa, načež se čelem opřel o to druhé. Rty jej brněly, krev se mu bouřila v žilách a sotva otevřel oči, seznal, že Davenport je na tom obdobně.

Jeho oči doslova plály.

Sedm let. Sedm let snili o tom, že se jednou znovu setkají, že navážou tam, kde v Norsku skončili, že se Davenportovi povede splnit slib, který svému příteli dal v norské ledové pustině. Slib, o kterém si Schopis přál, aby jeho přítel splnit dokázal…

Otázka pohodlí

27. dubna 2017 v 20:32 | Archea Majuar
Otázka pohodlí

Fandom: Sherlock Holmes (movies)

Pairing: Sherlock Holmes/John Watson

Warning: +15, pokus o humor, first kiss

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: BBC Johnock mě nezajímá, ale Robertu Downey jr. jakožto Sherlockovi jsem odolat nikdy neuměla :3 A konečně jsem se dokopala i k napsání povídky, přičemž za pomoc s nápadem děkuji charlie <3 :) Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Zuzzi, Anemovi a Sabči :)

Watson, jako obvykle nic zlého netuše, otevřel dveře, následně je za sebou zavřel a rozhlédl se po nezvykle ztichlém bytě. K uším mu doléhal pouze tikot hodin, přičemž absence zvuků, jež by nasvědčovaly přítomnosti ještě někoho jiného, jej značně znepokojila. Věděl, že je Holmes doma, zanechal jej zde ponořeného do jakýchsi experimentů a sám si zašel na zdravotní procházku doufaje, že to bez něj jeho přítel tu necelou hodinku přežije bez zdravotní újmy.

Rozvážně se vydal na průzkum bytu, oči jako stopkách, uši našpicované.

Srdce se mu na moment zastavilo, když Holmese konečně spatřil. Ležel. Na zemi. Bez pohybu.

Watson neváhal, instinkt lékaře jej ovládl a téměř ve vteřině se nacházel na kolenou po boku svého přítele, ve snaze zkontrolovat jeho dech a tep.

"Holmesi!" stihl při svém pohybu směrem kupředu a dolů zařvat, což detektiv bez pochyb zaznamenal, neboť sebou mírně trhl a vmžiku otevřel oči, zorničky překvapeně zaostřující na Watsona, sklánějící ho se nad ním.

"Watsone?" oplatil svému příteli oslovení, jeho otázka se na rozdíl od Watsonova zvolání obešla bez paniky smíšené se vztekem, naopak vyjadřovala údiv nad tím, proč má prsty druhému muže přitisknuté ke krku.

"Díky bohu, jste v pořádku," vydechl úlevně Watson, hněv se však vzápětí přihlásil o slovo jako vždy, když ten nezodpovědný génius něco vyvedl.

"Samozřejmě, že jsem," hleděl dál Holmes do Watsonových očí, jeho očividná nezaujatost situací jen doktorovo rozladění povzbudila. Vždyť on o něj měl takový strach a Holmes se tváří, jako by se vůbec nic nestalo!

"Jak samozřejmě, že jste?! Myslel jsem, že…" zarazil se Watson, který nechtěl znít jako hysterická ženská, ihned myslící na nejhorší, leč neměl na výběr, když přesně takto zareagoval. A také se tak cítil. "Myslel jsem, že jste se otrávil! Nebylo by to poprvé, co jste si ublížil, když jsem vás nechal bez dozoru," vychrlil ze sebe, těkaje z jednoho hnědého oka do druhého, hledaje pro jistotu jakékoliv důsledky požití drog či již zmíněného jedu. Splašeně bijící srdce se mu přimět zpomalit nikterak nedařilo, ačkoliv hněv se pomalu vytrácel do nenávratna.

"Přeháníte, Watsone," odvětil Holmes a nadzvedl se na loktech, Watson se mezitím usadil, nadále však nejevil tendence svého přítele zanechat na podlaze o samotě, což detektiva neuvěřitelně příjemným způsobem vnitřně těšilo, stejně jako ta starost, třpytící se v doktorových očích, jež si našla cestu skrze podráždění, kterým se snažil pravou podstatu svých citů Watson zamaskovat.

"Tak co jste tedy prováděl, Holmesi? Dozvím se to ještě dnes nebo mne zanecháte napospas nejistotě?" otázal se Watson, opět se ocitaje na pevné půdě ironie, kterou, jak si velmi dobře všiml, ocenil jeho přítel změnou výrazu z nezaujatého na… zaujatý. Jednoduše byl očividně spokojen s tím, že může vysvětlit příčiny svého podivného počínání, jelikož to zahrnovalo poučování, v němž si Holmes liboval. Watson opravdu pochyboval, zda detektiv tak rád poučuje obecně, či se to omezuje pouze na jeho vlastní osobu, k rozluštění této záhady ale nedospěl, neboť génius konečně promluvil.

"Jak bych mohl, milý Watsone," usmál se Holmes, spokojeně sleduje, jak se i koutky úst jeho přítele mírně pozvedly vzhůru. Potlačil, ostatně jako vždy, nutkání se nejen na Watsonovy rty dívat, a pozvedl zrak opět k zeleným duhovkám.

"Vzhledem k vaší zálibě v pravidelném a zcela jistě obohacujícím spánku jsem byl schopen, respektive nucen zaznamenat, že vaše ranní rozpoložení je úzce závislé na kvalitě postele, gauče či čehokoliv, na čem usnete. A jelikož osobně takové zkušenosti nemám, rozhodl jsem se pro experiment, pro jehož zahájení však musím nasbírat dostatek objektů k porovnání."

Watson detektiva poslouchal napůl zaujatě napůl rozmrzele, přičemž se nedokázal zdržet komentáře:

"Jen jestli mé rozpoložené nezávisí i na jistých bezohledných detektivech, hrajících o třetí ráno na housle," ušklíbl se. "Takže mi chcete namluvit, že místo zdánlivé otravy jste pouze hodnotil, jak moc vhodná ke spánku je naše podlaha?"

"Přesně tak, Watsone," přikývl Holmes, ignorující Watsonovu předchozí poznámku. "Co se týče tvrdosti, hodlám jí ocenit deseti body z deseti, nicméně v oblasti pohodlí dosáhla pouze na body dva."

Doktor pozvedl obočí. Sám o sobě mu podobný experiment nepřišel zrovna hoden Holmesových schopností, ale usoudil, že je o poznání méně znepokojující, než kdyby se opět rozhodl vyzkoušet nějaký preparát na Gladstoneovi. Když už k němu Watsonovy myšlenky zabloudily…

"Kde je vůbec Gladstone?" zeptal se Watson podezřívavě.

"K tomu se váže otázka, kterou jste chtěl jistě položit před touto," neodpověděl Holmes přímo, s vysvětlením si však raději pospíšil, neboť doktorův výraz nevěstil nic dobrého. "Podlaha si zasloužila pouze dva body, neboť jsem seznal ještě méně pohodlným Gladstoneův košík."

Watson se představě, jak se jeho přítel snaží uvelebit v Gladstoneově pelíšku, ubránit nedokázal, smích jím doslova otřásl a atmosféra, svým způsobem napjatá od momentu, kdy Watson vstoupil do dveří, se s konečnou platností uvolnila. Holmes s navenek neznatelným pobavením pozoroval, jak se jeho přítel octl v zajetí záchvatu veselí, přičemž ovšem tušil, že se mu do očí bez pochyb vkrádá nepřeberné množství náklonosti, již vůči Watsonovi pociťoval. Chvíle, kdy se John Watson nefalšovaně, opravdově a od srdce smál, bývaly velice vzácné, a Holmes si je považoval, když ve své mysli si vzpomínky na ně střežil jako oko v hlavě.

"Ovšem, jestli mi nevěříte, můžete se přesvědčit sám," informoval Holmes svého přítele a na vteřinu vážně uvěřil, že by toho byl doktor schopen, jelikož ten se k jeho překvapení rovněž natáhl na podlaze na záda, vzápětí však detektiv usoudil, že se Watson chce pouze vzpamatovat z nenadálé salvy smíchu, na niž nebylo jeho tělo uvyklé.

Holmes zavřel oči a s tichým povzdechem se uložil vedle Watsona, snaže se nenechat ovlivnit myšlenkami, zahrnující otázky ohledně věcí, na něž je tělo jeho přítele uvyklé, jak rychle by Watsonovi zabralo, než by se pod Holmesovými dlaněmi uvolnil... Snažil se vytěsnit představy, jak by se Watsonovy svaly vlnily pod bledou kůží, jak by s nadšením a tichými steny přijímal každý dotek, každé polaskání, každý polibek…

"Holmesi, já se domnívám, že tento výzkum je opravdu k uzoufání směšný, vždyť čeho tím lze docílit?" položil Watson další otázku, když jej křeče spojené se smíchem opustily. Přesto nadále dýchal ústy, neboť kyslíku opravdu spotřebovával povážlivé množství, což s přihlédnutím k nanovo se zvednuvšímu tepu nebylo nic zvláštního. Vlastně si připadal, jako by právě uběhl závod o délce maratonu s tím rozdílem, že jeho svaly nepostihla únava, ale naopak se cítil nabitý energií. Možná by se měl smát častěji, napadlo jej v momentě, kdy se Holmes rozhodl vyjádřit.

"Přinejmenším nyní víme, že Gladstone by si zasloužil nový pelech," poukázal suše na zcela očividný fakt Holmes, hledící na strop a až příliš moc vnímající téměř neexistující vzdálenost, jež se nacházela, tedy spíše nenacházela, mezi nimi. Touha se přisunout ještě o těch pár milimetrů, natisknout se na Watsona a dotknout se jej zcela jiným způsobem, než jakým to dvěma přátelům náleží, sílila, a sílila natolik, že ji Holmes už jen s obtížemi kontroloval, srdce mu pak bezděčně poskočilo, jakmile se pokojem opět rozezněl Watsonův smích.

"To asi máte pravdu," připustil doktor, nechávaje své rty, aby setrvávaly zvlněné v gestu naznačujícím dobrou náladu. Několik desítek vteřin vstřebával ten příjemný okamžik, jaký mu byl v Holmesově společnosti dopřán, načež přenesl váhu na stranu těla bližší jeho příteli a shora se na něj zadíval, pronášeje dotaz dříve, než si stačil uvědomit, jakým způsobem se na něj hnědé oči zahleděly.

"To vážně nemáte nic, čemu byste věnoval svůj čas raději?" řekl, leč poslední slova věty vyšla z jeho úst spíše jako šepot, způsobený údivem nad tím, jak temně Holmesovy oči působily, s jakou… Watson polknul, když mu došlo, že jeho přítel se na něj dívá s nezaměnitelnou touhou vepsanou ve tváři, že jeho dech je zrychlený stejně jako ten Watsonův, ovšem nazaviněn smíchem, nýbrž něčím zcela jiným, něčím, co společně s Holmesovým intenzivním pohledem plným chtíče zažehlo v doktorovi plamen, jenž ve vteřině sežehl každý centimetr jeho kůže a usadil se v jeho dolních partiích.

Pocit to byl tak mocný, až to Watsonovi vyrazilo dech a zbavilo schopnosti jakkoliv reagovat ve chvíli, kdy Holmes už nedokázal touze po svém příteli vzdorovat. Detektiv nečekal, že se Watson pohne, že se na něj zahledí v momentě, kdy svůj výraz v obličeji neovládal, kdy se mu všechny emoce zračily ve tváři, kdy si v něm každý mohl číst jako v otevřené knize. Ovšem strach z odhalení byl vzápětí zapomenut, když Watson místo zděšeného úprku Holmese jen dál pozoroval, oči doslova fixované na detektivovy, jež v těch zelených k Holmesově nevíře zahlédl jiskru zájmu, jiskru představující pro génia naději.

Jakmile Holmes poprvé spojil jejich rty, nezkrotný pocit štěstí se mu rozlil tělem navzdory tomu, že Watson zůstal pasivní, že nedal nijak najevo svůj souhlas či nesouhlas, že téměř nedýchal… Doktorovi hlavou vířila jedna a sto myšlenek, netušil, co si má myslet, co učinit, a tak v návalu zmatku a rozčarování chytil Holmese za rameno a relativně ohleduplně jej od sebe odtrhl, leč už v tu chvíli seznal, že mu ústa jeho přítele na těch svých chybí. Líbilo se mu být líbán Holmesem, to popřít nemohl.

Líbil se mu i ten pohled na Holmese, jak jeho oči září pro jednou něčím jiným než šílenstvím, neušlo mu, jak si detektiv olízl pootevřené rty… Zachvěl se, když jej nová vlna vzrušení zasáhla v plné síle, jež nadobro zlomila Watsonovu nerozhodnost, jež nadobro přiměla doktora uvěřit, že Holmes bude jeho zkáza. A to po všech stránkách.

Nebránil se, vůbec se nebránil, když Holmes bez vyzvání začal rozepínat jeho vestu, naopak jej sám podpořil už jen tím, že si jej za nadále svírané rameno přitáhl blíž a tentokrát to byl on, kdo dal podnět k uskutečnění dalšího polibku.

Holmes na nic nečekal. Watson byl tak blízko… a potřeboval ho blíž. Museli se však posadit, aby mohl doktora úspěšně zbavit první vrstvy oblečení, následně se přesunul k jeho košili, ale jen co rozepnul prvních pár knoflíčků, vsunul dlaň pod látku a spokojeně zamručel Watsonovi do úst, když se konečně mohl dotknout horké kůže, když mu to konečně bylo dovoleno. Vzápětí se se světoznámým detektivem téměř zatočil svět, jelikož Watson zahodil svou dosavadní pasivitu a sám si vzal to, co chtěl, přetáhl mu přes hlavu všechno, co mu překáželo v cestě, Holmes jen fascinovaně hleděl do tváře svého přítele, odrážející vzrušení, jež sám pociťoval, v zelených očích plál hlad a touha a…

Octl se na zádech pod Watsonem, jenž se již zbaven košile tyčil nad ním, aby se vzápětí sklonil a políbil jej způsobem, jaký Holmese rozechvěl až do morků kostí, zabořil prsty do Watsonových vlasů, zatímco druhou se dotýkal svého přítele všude, kam dosáhl, užívaje si fakt, že vážně může, že tohle Watson chce.

Watson chtěl… Moc chtěl, ačkoliv si vždy myslel, že je to jen nějaké poblouznění, že ona přitažlivost je jednoduše součástí Holmesovy podstaty… Ale pak ten Holmesův pohled, jak k němu vzhlédl, a teď… jak se nechal položit na záda, jak se nebránil tomu, aby byl pod Watsonem… V doktorovi to zažehlo nový plamen, jenž jej stravoval, jenž v něm žhnul a nutil Watsona postupovat stále dál, brát si od Holmese stále víc a víc, slyšel, jak mu detektiv tlumeně sténá do úst, jak se pod ním chvěje, jak… jak mu vyšel vstříc, když vsunul ruku mezi ně a dotkl se svého přítele tam, kde by nikdy neměl, kde se slušní pánové jeden druhého nedotýkají… Tam, kde se Watson Holmese zoufale dotknout chtěl.

Tvrdost, ukrytá pod látkou, mu vzala dech, věděl, že vzrušení je zcela oboustranné, ale přeci jen možnost fyzicky cítit, jak moc oboustranné… Potřeboval to cítit víc, a tak vsunul dlaň pod látku, odtahuje se od Holmesových úst, z nichž při prvotním otření kůže o kůži unikl nádherný, slastí prodchnutý povzdech, detektivovy prsty se mu zatnuly do ramene, když v laskání pokračoval, ač nezkušeně a poněkud neohrabaně, nezdálo se, že Holmes měl v hlavě cokoliv podobného stížnostem.

Watson se doslova nemohl vynadívat, co jeho péče s druhým mužem dělala, jak ty potemnělé hnědé oči zmizely za víčky, jak se mu hrudník mohutně zvedá a klesá…

Doktor se začal snažit o něco více, pokusil se přidat na tempu, Holmes se kousnul do rtu ve snaze umlčet steny, jež se mu draly z hrdla, a nutno říci, že neúspěšně, neboť ten žár, pramenící ve slabinách a šířící se do každého nervového zakončení, byl natolik intenzivní, že se dokázal soustředit už jen na něj, na Watsonovu dlaň… na svého Watsona, jenž se nad ním skláněl, detektiv se přiměl otevřít oči, aby jej mohl spatřit, aby se ve chvíli, kdy všechno ostatní zcela přestalo existovat, kdy tady byli jen oni dva, kdy jej zastihla slast nejvyšší… aby se v té dokonalé chvíli mohl dívat na tvář člověka, za nímž by šel kamkoliv, za kterého by život bez váhání položil, jemuž už před dávnou dobou nenávratně propadnul…

Držel se Watsona jako klíště, dokud se nevrátil z nebeských výšin na pevnou zem, poté sevření povolil, přesto svého přítele dotekem neopustil, jen na něj dál hleděl, snaže se nabrat kyslík a rozum.

Síla prožitku jej zaskočila a zároveň zavázala k tomu, aby se alespoň pokusil Watsonovi stejnou mincí oplatit. Výjimečně si odpustil jakékoliv poznámky s vědomím, že by nerad tuhle památnou chvíli pokazil, proto se jen mlčky nahnul k doktorovi a v jemném polibku spojil jejich rty, načež se vydal dlaní na další průzkum Watsonova hrudníku, svaly se pod kůží vlnily přesně tak, jak si představoval, jak o tom tak dlouho snil…

Třas Watsonova těla se zvýšil, jakmile jen přejel dotekem přes tvrdost svého přítele, imponovalo mu, že dostal doktora do takového stavu, následoval pak Watsonovu příkladu, poměrně rychle se propracoval skrze vrstvy látky, až v dlani stisknul vzrušení druhého muže, jemuž se začal okamžitě a zapáleně věnovat.

Podobně jako Watsonovi mu v této oblasti chyběly zkušenosti a měl obavy, zda jeho péče bude doktorovi dostatečnou stimulací, ale… Génius se dmul pýchou, když již po pár tazích se Watson nebyl schopen soustředit na jejich polibek, rozechvěl se nad ním dokonce natolik, že si jen opřel hlavu o Holmesovo rameno, vycházel detektivově dlani vstříc a myslel pouze na to, jak nesmírně dokonale působí dlaň jeho přítele v partiích tak intimních, jak tohle může být zakázané, když je to tak perfektní, když v rukou nikoho jiného se nedokáže tak uvolnit, odevzdat se laskání a jen si užívat, že ten druhý to takhle chce… Že se jej chce dotýkat, přivádět mu slast, z níž se mu tmí před očima, z níž mu srdce bije jako na poplach a prsty u nohou se kroutí…

"Holmesi…" vzmohl se Watson jen na tiché zasténání v momentě, kdy jej detektiv přivedl do míst, odkud nebylo návratu, kdy se mu všechno slilo v jedno, kdy se každý sval v těle stáhnul, a doktor, přemožen vlnou slastného uvolnění, se složil na ležícího muže, tvář položenou na jeho hrudníku v místě, kde bilo Holmesovo srdce.

V kombinaci s prsty, probírajícími se jeho vlasy, se mu myšlenky vrátil k předchozí konverzaci.

"Holmesi?"

"Ano, můj milý příteli?"

"Zřejmě jsem došel k výsledku vašeho výzkumu."

"Tomu se dá věřit. Zatímco do mých lopatek se zvesela zařezávají třísky, vy si hovíte na mé mužné hrudi. Co byste si mohl přát více, viďte?"

Ačkoliv Holmesův tón byl hravý, podbarven jistou mírou ironie, tak z hloubi duše doufal, že má alespoň částečně pravdu, přičemž Watson jej příliš dlouho užírat se nejistotou nenechal. Objal Holmese tím způsobem, že obětoval své ruce a vsunul mu je pod záda tak, aby ochránil detektivní lopatky před katastrofou.

"Ona ani ta podlaha nakonec nebude tak špatná…"
 


Z deníčku fešného jinocha 7

19. dubna 2017 v 22:07 | Archea Majuar |  ZDFJ
Z deníčku fešného jinocha 7

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +12, Jakub Kohák a pro něj (snad) typický humor i styl vyjadřování

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Po delší době další část... ehm... trošku delší... Trošku dost :D Enjoy!

Za komentáře neděkuji těm spámerům z Ruska, co mi tu furt lezou a propagují viagru! Sakra, vypadám, že zrovna já ji potřebuju?!

Žádnej plán jsem si za domácí úkol pečlivě nevypracoval, chtěl jsem, aby to bylo hezky autentický, ze života, chtěl jsem to ponechat osudu. A ta potvůrka jedna mi hezky hrála do karet, jelikož nedlouho po onom incidentu s dalším tulením mezi dvěma tuleni jsem se octl na místě konání přestavení s takovým časovým předstihem, že jsem uznal za vhodné se štípnout, jestli nesním. Nakonec jsem se ale příliš bál o svou citlivou kůži, a raději jsem se spokojil s vysvětlením, že jsem prostě skvělej.

To, že přijel včas Chmela, mě vážně v údiv neuvedlo, ale přeci jen to muselo být dílem osudu či obrovské náhody, že jsme oba dorazili sakra brzo. Překvapením mi byl ale Sokolův telefonát. Prej je hladovej, a máme na něj čekat někde v hospodě, protože už je taky na cestě. Ta souhra okolností mi ježila chlupy na rukou, přinesla mi ale možnost být s Igorem sám a zkusit něco zajímavýho vysondovat, nebo do něj naopak nahustit nějaký rozumy, zajímavě znělo oboje.

V případě, že ho nepostihla trucovitá nálada, což se taky může stát, pořád je to Chmela, a na něj musíte pomaloučku, polehoučku jako na plachou zvěř v hlubokým lese. Jinak se lekne a uteče. Nebo se nasere. Tak jako tak pak už z něj nic nevytáhnete.

Ale když má náladu se se mnou bavit… No, nejednou jsme se oba váleli smíchy po koberci, protože ať je Igor jakej chce, tak když ho znáte dlouho, bude do vás hustit jednu ptákovinu za druhou a vy mu ještě budete vděční.

Sám jsem hlad neměl, ale jen co jsme našli hospodu a usadili se, Igor se začetl do jídelního lístku, výraz tak soustředěnej, jako by měl před sebou minimálně obrázkovou encyklopedii pro malý čtenáře.

"Co tam prosím tě zkoumáš? Stejně jako vždycky skončíš u smažáku," rýpnul jsem si, protože tohle byl už další evergreen týhle party. Občas se sice vlivem úplňku a slapovejch jevů či jinejch pozemskejch bejkáren Chmela rozhodl pro experiment a odvážně si objednal řízek, zpravidla ale zůstával věrnej smažáku. Že jsem měl jako obvykle pravdu, mi potvrdil úšklebek, který sice Igor věnoval spíše lístku než mně, ale při příchodu poměrně zachovalé číšničky požádal o tradici. Já si dal jen pivo, jelikož si musím držet štíhlou linii, že.

To ticho, který se mezi námi rozhostilo, věstilo jen jedno. Pokukoval jsem po Igorovi, udržoval naprosto kamennou masku, a mlčeli jsme i ve chvíli, kdy se před námi objevilo pivo. Teda, neobjevilo, ona ho sličná slečna donesla, leč my byli tak zabraní do vzájemného ignorování se, že i kdyby se jen tak puf! a bylo na stole, asi bychom si toho dvakrát nevšiml.

No, ale abych to zkrátil, po pár minutách už bych dal ruku do ohně za to, že ticho bylo tak napjatý, že Chmelovi začaly cukat koutky, načež jsem sklopil pohled ke svejm spojenejm rukám na ubrusu, a ačkoliv mám sebekontrolu vypracovanou k dokonalosti… No, skoro jsem se třásl smíchem, načež jsem se uchechtl nahlas, když Igor naproti mně vydal přidušený zvuk naprosto typickej pro jeho potlačovaný záchvaty smíchu.

Chytře jsem využil toho, že se atmosféra záhy uvolnila, a v hlavě začal spřádat nějakej plán, kterej sice bude narychlo sestavenej, ale ve svý jednoduchosti těžce dokonalej.

"Hele, jak dlouho se vy dva s Ondrou vlastně znáte?" nadhodil jsem zdánlivě tu nejblbější otázku, jaký jsem byl schopen, ale jak jsem povídal, na Igora je třeba pomalu.

"Asi dvacet let," odpověděl mi bez zaváhání pan Chmela a já se v duchu plácal po prsou jako Tarzan. Igor se totiž vzápětí napil piva, jen tak pokukoval kolem, a vypadal, že se nachází v solidní pohodě, což bylo přesně to, co moje ďábelský myšlenky potřebovaly. "Proč se ptáš?" podíval se na mě pak zvědavě, nikoliv podezřívavě, jak bych to očekával.

"No, jak bych to řekl…" snažil jsem se zákeřně vypadat, že vůbec nevím, kam mířím, že nemám ani páru, proč jsem se ptal zrovna na tohle. "Trochu mě překvapuje, jak se k tobě i po těch letech chová. Ondřej je svůj, někdy je otravnej jak průjem, ale…"

Kéž bych si mohl ten výraz, jakej se mihl Igorovým obličeje, vyfotit, napadlo mě, když jsem se tak na něj díval. Nejdříve trochu zaskočeně, pak na moment potěšeně, až skončil u zaraženýho, jako by si v životě neuvědomil, že je Sokol otravnej ne jako průjem, ale někdy jak sto průjmů a jedna zácpa k tomu.

"Mi nepovídej, že tobě nepřijde otravný, jak pořád všechny buzeruje. Nebo tě pořád brání, jako by ses o sebe neuměl postarat sám," rozvíjel jsem dál svou myšlenku nesmírně spokojen sám se sebou, jak se mi povedlo Igora zaujmout a přitom nenasrat. Jsem prostě dobrej!

Igor se tvářil zamyšleně, trocha podezření z jeho očí už koukala, neřekl ale nic, jen pokrčil rameny, protože mu to nejspíše fakt nevadilo. To mě ani nepřekvapilo, Igor tyhle věci, především když se jednalo o Sokola, přehlížel a nikdy nekomentoval, spíše šel Ondrovi na ruku a poslechl jej jako hodné štěně.

"Nemyslím to ale špatně, je to vlastně docela pěkný, jak se o tebe stará," pousmál jsem se na něj, načež ty jeho velké hnědé oči doznaly změny, neboť se v nich objevilo kromě zmatku i… Já se vám v těch citech a podobnejch chlapům cizím věcech moc nevyznám, ale prostě mi přišlo, že se do nich vkradlo cosi, co tam bylo vždycky, když se díval na Sokola, který ho zrovna držel za rameno, tiše k němu mluvil nebo se k němu holt tulil. "Jenom mě, kluka z Prahy zaráží, jak se vy Moraváci k sobě máte. Si vem, jak se Sokol chová k ostatním, jak je schopen Geňu na jevišti mučit, ale tebe… Uvědomuješ si vůbec, jak seš pro něj výjimečnej?"

No, děti moje takřka vlastní, protože pár z vás klidně mejch bejt může, vždy jsem býval velice čiperný fešák, tady jsem to na Igora vybalil hezky česky tak, jak jsem cítil, že to bude nejlepší. Šel jsem hezky pomaloučku, ale pak jsem to na Igora vychrlil, protože se mi zdálo, že už je pěkně nalomenej.

Poslouchal mě, neměl vzpruzený otázky ve stylu Co ti je do toho, Jakube?, Kam tím míříš, Jakube? nebo Co po mně chceš, Jakube? a teď… Kdybychom nevedli tak závažnou konverzaci, jejíž serióznost mi zouvala botky i s ponožkami, tak bych se musel zubit nad tím, jak se mi povedlo dostat Igora do úzkejch.

Já vám vylíčím, jak vypadal, hnedka, nebojte. Seděl si tam, část tváře podepřenou dlaní, vytočenej spíše do místnosti než ke mně, oči ale zapíchnutý přímo do mých. Nezdál se mi ale tak zaskočenej, jak bych očekával, spíše byl vážně zaujatej, asi si probíral vzpomínky a myšlenky, načež nutně musel dojít k závěru, že nemluvím z cesty. To já sice nikdy, ale nikdy nevíte, co si o vás myslí Chmela. Teda u něj je úspěch, že si o vás vůbec něco myslí, jelikož on je mistr v ignorování všeho živého, neživého, mrtvého, nemrtvého… No, jo, zombíky by určitě ignoroval taky, tomu věřte.

Jakube, pravděpodobně jsi trefil hřebíček na hlavičku, došlo mi spokojeně, a když už jsem byl tak rozjetej a šlo mi zpracovávání pana Chmela od ruky (nechte si ty asociace, vy chlípníci, to s radostí přenechám Ondrovi, já až takový odvážlivec nejsem, páni a dámové, já ne), přilil jsem hezky oheň do oleje. Nebo tak něco.

Nechtěl jsem ho úplně znejistit a přivést do rozpaků, a tak jsem decentně sklopil zrak ke svýmu pivu, načež jsem se ho zeptal na svoje poměry velice tiše a snad procítěně, protože mi eminentně záleželo na tom, aby se nad tou otázkou zamyslel.

"A on pro tebe taky, nemám pravdu?"

Odpovědí mi bylo ticho a já nemohl bejt nadšenější. Igor se se mnou mohl hádat, mohl mě seřvat, mohl mi třeba i dát po hubě nebo jen beze slova vstát a uraženě odejít. Ale on jen seděl, mlčel a zřejmě aniž by tak úplně chtěl, dával mi za pravdu, což mě jen povzbuzovalo v tom, abych se ho pokoušel dostrkat ještě dál.

"Nejsem slepej, Igore, a vidím, jak se na tebe dívá," zvedl jsem oči, abych seznal, že Chmela čumí kamsi do prázdna, někam k výčepu. Možná už mě nevnímal, ovšem… Mě hřál příjemnej pocit, že jsem mu do hlavy nacpal svoje myšlenky, aniž bychom se u toho museli poštěkat. "Má tě hodně rád."

Sotva jsem to dodal, zavibroval mi mobil, a jelikož Igor stejně vypadal, že je s úvahama kdesi v háji zeleném, mrknul jsem na display a zjistil, že my o matce kvočně a… Sokol se dotazoval, ve které hospodě sedíme. Poslal jsem mu odpověď a zkontroloval pohledem Igora, kterej se zase díval na mě, přičemž nějak jsem neuměl odhadnout, co by teď nejraději udělal. Ani teď nevypadal nasraně, no, možná to v něm trošku bublalo, na povrch se ale nedostalo nic, protože číšnička mu tehdy položila na stůl smažák, a Igor měl očividně větší hlad než zlost, takže se na jídlo docela vrhnul, a já si oddechnul.

Když pak dorazil Sokol, neušel mi ten rozdíl v očích, když se díval na mě a na svého tuleně, u kterýho zrovna probíhala hodina krmení. Nicméně já se zachoval naprosto profesionálně, nedal jsem svou ukřivděnost na zřetel, a naopak se snažil neudusit se pivem, když Sokol sebral Igorovi z talíře hranolku, a Chmela… ne, že by nehnul ani brvou, ještě talíř natočil tak, aby si hladovějící dravec mohl ďobnout pohodlněji.

Ten pohled plnej poznání, jakej mi Igor následně věnoval, jsem zoufale chtěl okomentovat nějakými vhodný slovy, musel jsem se ale spokojit s pozvednutím obočí, protože přesně o tomhle jsem mluvil. A taky jsem mluvil o…

Co vám budu povídat. Když se Igor zarazil uprostřed jídla a jen na mě zíral, tak jak byste čekali, že zareaguje Sokol? No, hádejte!

Chvíli svého přítele pozoroval, načež ho jemně chytil za rameno, ale když Igor ani pak nereagoval… A teď se něčeho chyťte, pokud už si něco nedržíte… Teda, já vím, že tohle čtou zvláště dámy, ale přeci nebudu nikoho diskriminovat, že? Tak tedy, Sokol vrazil prsty do (dnes tady máme dvojitou dávku dvojsmyslů) Igorových vlasů a pořádně mu je rozcuchal, zatímco se jej ptal, jestli je v pořádku.

Pobaveně jsem pozoroval, jak se Igor zaměřil na Ondru, který se mírně usmíval, a jak…

Hrklo ve mně, když jsem si uvědomil, že Igor by taky mohl po mých řečech začít Ondru od sebe odhánět, že by se mnou naznačeného zalekl a požádal Ondru, aby dal z něj ty pracky pryč, ale vzápětí jsem se okřikl, samozřejmě v duchu, nahlas by to působilo sice vtipně, ale možná by to trošku pokazilo ten moment mezi dvěma tuleni. Igor by určitě mohl nasadit prchlivou taktiku, ale… byl jsem si jistý, že nemá to srdce, aby Ondru poslal do háje, zvláště ne, když se na něj díval tak… něžně.

Ano, jsem Jakub Kohák, pravej muž v každým slova smyslu, ale i v podobných chvílích se ani já slovo něžně nebojím použít. Dívali se na sebe tak, že bych více očekával objetí nebo něco víc než ucuknutí z Igorovy strany.

Igor to však tehdy nechal plavat, beze slova se sklonil opět k jídlu, a Sokol, zvyklej na občas podivné chování svého přítele, obrátil brzy svou pozornost k jídelnímu lístku.

Když jsme potom restauraci opouštěli, cítil jsem se jako tajnej agent. Mission completed. Skoro, ale co není, může být! A bude! Tak přísahám!

Další články